Gallirea - Příspěvky uživatele

Slunce se neošívalo a svými paprsky se dychtivě natahovalo po všem živém. Chyběl už jen horký dotek, který by Pippu laskal v pískovém kožíšku. Bylo to zvláštní — slunce sice svítilo, ale nevydávalo téměř žádné teplo. Pippa se znovu zachvěla, ledový vítr se do ní všetečně zakusoval a nedal si pokoj ani po tom, co se mladičké vlčici usadil na tváři nabručený výraz. Proč je taková kosa. Cazzo! Měla chuť plivat oheň, ale jediné, co se jí vzdouvalo od čumáčku byla pára. Chlad ji navíc otravoval i v plicích, jakoby toho snad nebylo málo. Něco, snad jistý pocit, ji však přeci jen hřálo u srdíčka. A mohla za to Rowena.
„Páni,“ pokývala uznale hlavou. Taky bych si přála mít hodně magií, pomyslela si. Vzpomněla si totiž na Duncana, který v jednu chvíli smažil vlky elektřinou a v další ji ohříval přátelským ohýnkem v Sarumenu. Doma. To slovo Pippě stále nešlo pořádně přes jazyk. Domov pro ni byla jedině Cosa Nostra. Zároveň pro ni však bylo domovem kdekoli, kde byla ona a její bratr. Cosa Nostru nosila přeci jen stále s sebou — ve svém srdci. Možná bylo na čase dát šanci i tomu pochybně vyhlížejícímu místu jako byl právě Sarumenský hvozd. Zdálo se, že Rowenu Dandova poznámka o Smrti rozčílila. Pippa našpulila lehce tlamu. „Možná,“ přikývla. Aspoň těm vlkům se srnou pěkně kecal. Nechtěla svého amici shodit ze skály jen tak. Přeci jen mu dlužila a navíc... S Dandou byla bžunda! To zčásti i díky němu byla rozhodnutá dát nové smečce šanci.
„Tak to se nedivím, že si tě vybrala,“ usmála se na Rowenu, když jí popsala, jak Smrt ve skutečnosti vypadala. „Taky máš pěknej tmavej kožich,“ dodala a znovu poměřila Rowenin kontrast s bílým sněhem. Nejvíc Pippu zaujalo, že se Smrt umí zneviditelnit. Nedokázala si úplně představit, jak takový uhlově černý vlk jen tak zmizí, ale znělo to zajímavě. „Až Dandu zase uvidím, pořádně mu to vysvětlím!“ slíbila Roweně a odhodlaně vypjala hruď. „Říkal ale, že mě za ní někdy vezme,“ prozradila a nadšeně u toho zavrtěla ocasem.
„A kde je vlastně tvoje smečka?“ zeptala se Roweny, zatímco s přimhouřenýma očima pročesávala bílou krajinu. Po Alfredovi však ani stopy. Místo toho se otočila a začala si zamyšleně prohlížet krajinu na opačné straně. „Hmmm... Odtud ti Cosa Nostru asi neukážu,“ povzdychla si zklamaně. „Ale někde támhle,“ mávla tlapkou směrem na jih, „je Sarumenskej les. Tam teď tak trochu žiju. Je tam i Danda, Newlin a jeho Amny. Ta mě trochu štve, ale jinak jsou všichni docela fajn. Jednou jsme s Alfiem zapadli do nějaký ďoury ve stromě, takže nás všichni zachraňovali. È stato divertente.“ Koutky tlamy se jí rozjely do pobaveného úšklebku.
„Kromě Amny, která je teda votravná, máme hustýho Dona,“ neodpustila si mimoděk. „Jmenuje se Morfeus a i když není tak silnej jako můj táta, prej dokáže bejt pěkně děsivej. Když ho někdo naštve, klidně mu utrhne uši.“ V hlase se Pippě odrážela jistá hrdost. Byť se v Sarumenské smečce nestihla ještě pořádně zabydlet, líbil se jí fakt, že nešlo o žádné prosťáčky. „Takže se s ničím moc nepářou. To se mi líbí,“ zazubila se na Rowenu. „Někdy ti to tam ukážu! Možná bych se měla zajít podívat i tam, jestli se Alfie už náhodou nevrátil,“ dodala zamyšleně. Přeci jen už uběhla nějaká doba, kdy se jej vydala hledat. „Jestli chceš, tak můžeš jít se mnou,“ nabídla Roweně s úsměvem. „Ukážu ti i divnej šutr, kterej vypadá jako vlčice, kterej je v úkrytu.“ No neznělo to lákavě?

« Útočiště

Jakmile vyšly z jeskyně ven, Pippu na moment oslepila nekonečná bílá závěj. Chvíli trvalo, než si na ostré světlo zvykla a byť slunko jasně svítilo, zima byla stále. Zimomřivě se oklepala, když jí studený vítr pocuchal kožíšek. Byly docela vysoko a jen stěží šlo bezpečně poznat, kam šlapaly. Pippa se snažila instinktivně našlapovat do sněhu a jít v šlépějích cizinců, kteří za sebou nechali stopy, už jen proto, aby se nemusela brodit čerstvým sněhem. Sice už nebyla pískle a za dobu, co zde byla, stihla nabrat nějaké svaly a ačkoli stále dorůstala do plandajících uší a dlouhých nohou, nebyla žádné ořezávátko. Zima a pohádkově tvářící se sníh byly však mnohem silnějšími elementy. A to i pro neohroženou Pippu.
„Bene,“ přikývla na souhlas. Z výšky se mohly porozhlédnout po okolí. Navíc si byla jistá, že Alfieho rezatý kožíšek bude v bílé nadílce vidět na míli daleko. Následovala tedy vlčí stopy, které vedly nahoru do kopce. Vypadaly čerstvě, brzy se však začaly mísit s dalšími, až bylo těžké rozpoznat, komu vyšlapané rýhy ve sněhu doopravdy patřily.
„Už jsi se s ní potkala?“ ohlédla se po Roweně zvědavě. Jak vypadá? Je děsivá? pomyslela si, zatímco si zkoumavým pohledem prohlížela svou novou kamarádku. V hrudi se jí rozprostíral stále ten podivný pocit, který nedokázala nikam pořádně zařadit, ale z nějakého důvodu v ní vyvolával radost a nadšení. „Jednou mi o Smrti vyprávěl Danda — to je můj amici ze smečky. Říkal ale, že je to vošklivá čarodejnice,“ Pippa poslední dvě slova skoro zašeptala, jakoby se bála, že ji Smrt uslyší. „Díky ní umí ovládat elektřinu. Jako ty.“ Kopec se před nimi začal zvyšovat a brodění se sněhem začínalo být obtížnější. Pippa se musela na chvilku zastavit, aby se vydýchala. „Škoda, že si neumíme vykouzlit oheň, teď by se to hodilo,“ ušklíbla se. Čím výš stoupaly, tím studenější vítr se do nich opíral. Zbýval už jen kousek. Pippa zatnula zuby, aby jí nedrkotaly zimou a tvrdohlavě se vyškrábala konečně nahoru.
Plíce měla v jednom ohni, když se však rozhlédla kolem, zorničky se jí fascinovaně rozšířily. „Dio santo!“ vydechla udýchaně. „Roweno, dívej!“ otočila se na svou kolegyni nadšeně. Před Pippou se rozprostírala celá Gallirea. Jen natáhnout tlapku... Do čumáčku ji po chvilce praštil neznámý pach, zřejmě tu nebyly samy. Pippa se však cizí vlčici rozhodla ignorovat, ať už byla schovaná kdekoli.

// 88 + loterie 12

Čekala. Mlčky sledovala oblohu a vyčkávala. Snad doufala, že se před ní objeví nějaké znamení, třeba vrána, nebo samotná Smrt. Oči jí těkaly ze strany na stranu, to kdyby oblohu náhle přeťal blesk, nebo spadla hvězda, ale nic takového se nestalo. Svět se točil tiše dál. V hrudníčku se jí na vteřinu usadil nahořklý pocit zklamání, ale rychle se zase sebrala. Brzo nějaký znamení dostanu! umínila si tvrdohlavě. Budu se snažit, abych byla hodna Jejího uznání. Smrt si mě určitě všimne! Jakmile se Pippa pro něco rozhodla, muselo to tak být. Taliánská krev v ní odhodlaně vřela a tlapky ji svrběly. Měla chuť se do něčeho ponořit, ať už to bylo uctívání Smrti, nebo obětování nějakého nebohého zvířete. Pokud by to žádala, nebála by se rozlít krev. Koneckonců, Cosa Nostra byla proslulá svou chladnou brutalitou. A Pippa šla v šlépějích své rodné smečky. Finalmente sarò forte.
Na moment zkameněla, když se k ní Rowena rozeběhla a objala ji. Pippa na vteřinu zazmatkovala; byla zvyklá spíš na sourozenecké rvačky a jediné vyznání náklonosti s ostatními bylo krátké štípnutí do ucha. „Grazie,“ vyhrkla hned, jakmile se vzpamatovala, ale to už Rowena sbírala své cenné kamínky. Pro Pippu to byl nový pocit, jenž nevěděla, kam přesně zařadit. Rozhodně to však nebrala jako negativum. Oplatila proto Roweně úsměv a nadšeně zamáchala ocasem. Úsměv jí zůstal na tváři i poté, co Rowena své kameny posbírala a posadila se zpátky na zem.
„Bůhví, kde ten pacholek lítá,“ povzdychla si, když Rowena velkoryse nabídla, že můžou jít hledat Alfreda společně. „Tvoje starosti jsou teď i moje starosti.“ Pippa se na Rowenu vesele zazubila. Připomínalo jí to domov. Bylo to zvláštní, ale jakoby díky rituálu mezi nimi něco cvaklo. Snad nově vzniklé přátelství? Loajalita? Ať už to bylo cokoli, Pippa měla radost. Snad poprvé za několik měsíců cítila sladkou bezstarostnost. V tenhle jedinečný moment se neobávala o své sestry nebo Alfieho. Cítila, že se nachází na správné cestě. Nebyla si jistá, zda za to mohla sama Smrt, ale veškeré pochyby jakoby se na malý moment vypařily. Lhala by, kdyby řekla, že jí z ošklivých vzpomínek na smrt rodičů neběhal mráz po zádech. Dokonce i představa, že se ve tehdy ve stínech proháněla Smrt, kterou se nyní rozhodla uctívat, Pippu stále děsila. Ale Rowena ji dokázala uklidnit, dokázala jí ukázat, jak je Smrt silná. Byť ještě neměla ucelenou představu o Její velkorysosti a velikosti, rozhodla se se Smrti usmířit. Koneckonců, nemohla vinit zrovna Ji za zkázu, jež se v Cosa Nostře odehrála. A to Pippě otevíralo nové dveře.
„Roweno,“ zvážněla na moment, „můžeš se na mě spolehnout.“ Bylo to ujištění, slib, který myslela smrtelně vážně. „Kdykoli mě budeš potřebovat, budu tu pro tebe,“ dodala s úsměvem. Stejně jako jsem tu pro Alfieho, Liu, Lacrimu a Chiaru. Možná jí Rowena připomínala jednu z nich, nebo v ní viděla nějaký odraz... Ať už to bylo jakkoli, sama sobě přislíbila, že Rowenu bude chránit ať už se stane cokoli.
„Vyprávěj mi o Smrti!“ požádala ji proto a nadšeně vyskočila na všechny čtyři. „Mezitím můžeme jít hledat Alfieho,“ usmála se a s novým elánem zamířila k východu.

» Vyhlídka

// 87 + loterie 11

Nejslibnější. Koutky se jí lehce stočily nahoru, když jí Rowena prozradila, jak to s celým uctíváním Smrti je. Nebyla si jistá, zda by se označila za lstivou, ale rozhodně nehodlala Roweninu pochvalu znehodnocovat. Těšilo ji, že splňovala podmínky a jisté nadšení, které se jí nyní rozlévalo žilami, sílilo. Byla připravená. Rituál brala jako novou výzvu, jako nový směr. Musela se do toho pořádně zakousnout. V myšlenkách jí stále vyvstával Alfredo, Lia a Lacrima s Chiarou. Stále ji bolelo, když si na ztracené sestry vzpomněla. A právě kvůli nim musela zesílit. S nadějí ve tváři oplatila Roweně úsměv a s pevným přikývnutím poslouchala její slova. Plíce se jí plnily studeným vzduchem, zatímco Rowena odříkávala najednou vážným hlasem rituální proslov.
Neváhala, když ji vyzvala, aby namočila tlapu v krvi. Sledovala, jak se světlé chloupky zbarvují do temně rudé, jež se do ní hladově vpíjela.
„Já, Pippa, pocházející z velectěné Cosa Nostry, se dobrovolně přidávám na stranu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit v srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Na znamení svého přijetí si kreslím tyto krvavé čáry,“ zopakovala vážným hlasem a s hlubokým nádechem si krví obtáhla koutky tlamy jako Rowena. Železná chuť krve se jí nenuceně protáhla čumáčkem až do plic, zatímco se hrdě napřímila. Byla rozhodnutá.

Přihlašuji Pippu.

Bude stále vlče.

// 86 + loterie 10

„A kdo všechno patří do tohohle kultu?“ zeptala se zvědavě, když ji Rowena vyzvala, aby se tvářila nadšeněji. Zaujalo ji, že neberou jen tak někoho. Díky tomu si přišla krapet výjimečněji. Netušila sice, jaký názor na to měla ta tajemná Smrt, o níž Rowena tak básnila, ale příslib moci ji přitahoval. Natahoval se k ní jako stín, do něhož se pomalu propadala a jehož temnotou se nechala polapit. Dobrovolně.
„Promiň, jenom jsem ještě neviděla nikoho vstát z mrtvých,“ opáčila fascinovaně. Mít takovou moc... Cítila, jak jí přejížděl mráz po zádech. Jak moc hustý by to bylo? Najednou měla nutkání seznámit s tím vším i Alfreda a zatáhnout ho do toho společně. Jenže Alfie byl kdesi a Pippa měla před sebou Rowenu. Ačkoli v do ní stále hlodaly drobné pochybnosti, úspěšně se jí dařilo otravné červíčky ignorovat. Chtěla být silná. Stejně jako Smrt. Rowena se tvářila nadšeně, což donutilo pískovou vlčici k zubatému úsměvu. „Tak jo!“ zavelela a pohlédla Slunci neohroženě přímo do tváře. S přimhouřenýma očima si poměřila síly, než se zhluboka nadechla a už o poznání nadšeněji zakvrdlala ocasem ze strany na stranu.
Díky ametysům se po jeskyni rozprostřelo fialkové světlo. Pippa si světelnou hru obdivně prohlížela. S přikývnutím poslechla Rowenu a postavila se na místo, které jí ukázala. Srdíčko jí zrychleně bilo v hrudníku, když dlouze vydechla. Soustředila se na Rowenu a čekala na další pokyny. D'accordo, Pippo, ce la puoi fare, podporovala v duchu samu sebe. „Sì. Jsem si jistá,“ přikývla se stejnou vážností ve tváři. Byla připravená na cokoli. I na rituál k uctívání samotné Smrti.

// 85 + loterie 9

Náhlé rozvášnění jakoby z Roweny záhy vyprchalo. Pippa si druhou vlčici prohlížela s jistou pochybností. Opravdu čekala, že vstala z mrtvých? Copak něco takového vůbec šlo? Kéž by, pomyslela si. Kdyby mohla, vrátila by svým rodičům život. Vrátila by se do Cosa Nostry, zpátky do dob, kdy byla se svými sourozenci pohromadě. Teď byla sama. Dokonce i Alfie se vytratil.
„Hmm, to se má,“ podotkla, když Rowena prozradila, že Smrt dokázala ovládat hned několik různých magií. Pippa zatím ani netušila, jaká magie dřímala v ní.
Rituál? V hlavince jí to začalo šrotovat. Rowena začala vyjmenovávat, co vše je na takový rituál potřeba. Nechtělo se jí zpátky brodit se v doslova horách sněhu, které čekaly škodolibě venku a hledat nějaké nebožátko, které by mohly zakousnout. „A co použít krev z tý ryby?“ navrhla a bradou kývla směrem, kde ještě před chvílí ležely ostatky ryby, kterou Roweně darovala. Na zemi byla stále loužička krve, jež se pomalu vpíjela do sněhu.
Oheň... Danda má oheň. Jenže Duncan byl bůhví kde. Navíc by se asi netvářil moc nadšeně po tom, co jí varoval v lese. Pippa se na Duncanův účet v duchu uchechtla. „Nemůžeme použít tvoje kameny?“ navrhla, zatímco si protahovala nohy. Rowena předtím použila pár blyštivých kamínků, když obětovala zbytky ryby. Pippa totiž v kožíšku nenosila žádné podobné kameny. Leda, že by šla nějaké vyhrabat zpod sněhu. Celý nápad v ní rozproudil podivnou energii. Bylo to snad očekávání? Cítila jisté nadšení, které se doteď válelo kdesi v koutku její mysli. Nevěděla, co od rituálu čekat, ale rozhodně ji ta myšlenka přitahovala. Jako nenápadná pavučinka kolem své oběti.

// 84 + loterie 8

Nikdy si nemyslela, že potká vlka, kterého tolik uchvátí povídání o smrti. Nebo Smrti, můžete si vybrat. Pippa zatím potkala jen jednu z nich; tu děsivější verzi, jež v ní zanechala hlubokou stopu. Skoro jako když zapadnete do bahna, Pippa se topila a topila a topila. Dokud se sama neosvobodila a přece v ní smrt dřímala jako démon, plížila se ve stínech a pronásledovala ji ve vzpomínkách. A Pippa si začala zvykat. Sžila se s faktem, že v ní smrt bude již navždy rezonovat, ať už tichým šeptem, nebo vzpomínkami. A Rowenu to zřejmě fascinovalo. Jen měla v hlavě zcela jinou představu, než jí Pippa byla schopná dát. „Nechci tě zklamat, Roweno, ale,“ Pippa se na moment odmlčela, přes tvář ji přeletěl temný stín, „já neumřela. Byla jsem však smrti blízko.“ Lehce se ušklíbla, než pokračovala: „S bratrem jsme měli tu čest sledovat ji z bezprostřední blízkosti. Sledovali jsme její dílo v celý svý kráse. A bylo to... krutý.“ Přinutila se nedat najevo, co to pro ni znamenalo a kolik bolesti v ní takový zážitek nechal. Jedno však musela dát Roweně za pravdu. „Smrt je vážně... mocná. Ale neviděla jsem ji, ledaže by byla schovaná někde ve stínech. Ale její přítomnost jsem cítila, to mi věř.“ Musela se oklepat; před očima jí opět běhaly obrázky, ve kterých její rodiče umírali. Opravdu za to mohla místní bohyně? Byla snad přítomna všude? I v milované Cosa Nostře?
Pomůže mi s mým potenciálem, hm? Pippa si Rowenu mlčky prohlížela. Co na ni bylo tak výjimečného, že si ji tahle chladnokrevná bohyně vybrala? A jak si mohla být tak jistá, že pomůže právě Pippě? Tak či tak, nabídka moci v Pippě zasela semínko. Nechtělo se jí věřit, že za smrt jejích rodičů mohla Roweny kmotra. Za pád silného Dona Danteho mohl ten prašivý zrádce, který se zbaběle přikradl k nim do smečky a zaútočil uprostřed noci. To jemu dlužila pomstu.
Pippa se zhluboka nadechla. Nebyla si přesně jistá, co jí Rowena právě nabízela, ale... „Va bene,“ souhlasila, „co musím udělat?“

// 83 + loterie 7

Něco mladé Pippě začalo docházet. Aspettare... Vždyť já už o Smrti slyšela. Byly to jen mlhavé vzpomínky, ale něco jí říkalo, že už to jméno přeci jen zaslechla. Nedokázala si k tomu sice nic konkrétního přiřadit, ale začínala si být jistá, že to kdysi dávno vypadlo z tlamy Dandovi. Něco o ošklivý čarodejnici... Pippa svraštila přemýšlivě obočí. Rowena toho však věděla víc, mlčky proto tmavou vlčici poslouchala. Taliánský temperament se v ní na chvilku vzbouřil, když z Roweny vypadlo, že si není jistá, zda by setkání se Smrtí přežila. Zatnula proto zuby a místo peprné odpovědi si nahlas odfrkla. Podívej se na sebe, odsekla Roweně v duchu. Najednou měla chuť se za tou ó všemocnou Smrtí jít podívat. A třeba ji i rovnou pozdravit. Odvahy na to měla na rozdávání. V očích se jí proto výhružně zalesklo.
Danda rozhodně nevypadal, že by se tý čarodějnice bál, došlo jí, zatímco Rowena básnila o tom, jak strašlivá Smrt byla. Určitě ne tak děsivá jako náš táta, pomyslela si umíněně. Jejich Don trhal uši, jazyk, ba i hrdla, když bylo potřeba. Měl na svých tlapách tolik krve, především od zrádců, že něco takového Pippu už jen tak nevylekalo. Vzpomínky na roztrhaná těla rodičů však bylo něco jiného. Při takové vzpomínce jí po zádech běhal mráz pokaždé. Nesnášela však, když ji někdo podceňoval.
„Hm, já už smrt jednou přežila,“ opáčila, „tu opravdickou víš.“ Rozhodně se nechvástala. Jen se snažila Roweně ukázat, že nebyla žádnej cucák. „A tvojí kmotry se taky nebojím. Zní to ale zajímavě, ty magie... Musí bejt fakt silná.“ prohlásila uznale. E questo è il mio obiettivo. „Taky chci bejt silná,“ přiznala nahlas s pevným pohledem. Oplatila tak Roweně přímý pohled do očí. „Myslíš, že by mi s tím mohla tvoje kmotra pomoct?“ Byla upřímná. Koneckonců to byl její cíl, její sen. A tohle se zdálo jako skvělá příležitost.
Co však Pippu záhy zaujalo, bylo odhalení Roweniny magie. „Elektřina?“ To má i Danda, došlo jí okamžitě. Použil svou magii na Sunstorm s Akim, a pak jim ukradl srnu. Pippa se ušklíbla, tenkrát to na ni zanechalo dojem. „Já svojí magii ještě neznám, ale jsem si jistá, že na to brzo přijdu.“ Až vyrostu. „Mojí kmotrou se Smrt asi stát už nemůže, jelikož jsem už dávno na světě, ale... Jestli existuje způsob, jakým by mi mohla dopomoct k mýmu cíli, tak si ho ráda poslechnu.“ V očích se jí odráželo nezlomné odhodlání. Chtěla být silná jako jejich otec, slavný Don Dante a byla odhodlaná pro to udělat cokoli. Klidně bude uctívat i místní čarodějnici.
„Dárky... jako třeba tu rybu?“ Mlhavě si vzpomněla, že jí Danda říkal něco o drahých kamenech. „Nebo to jsou ty blyštivý kamínky, který si rozložila do kruhu?“ Najednou dychtila po informacích.

// 82 + loterie 6

Po zvláštní návštěvě vrány začala Rowena svůj rituální kruh mazat. Pippa ji sledovala, zatímco jí to v hlavě neustále šrotovalo. Co se to právě stalo? Někdo, kdo se jmenuje Smrt, musí bejt pěkně děsivej, pomyslela si trpce. Netušila, co si o tom celém myslet, ale jedno bylo jisté — zajímalo ji to. A Rowena... jí mohla povědět víc. Pippa se znovu posadila.
„Jasně, že jo,“ pokrčila ramínky. V tomhle fičáku nikam nejdu. Začínala mít na Alfieho vztek. Kdo to kdy viděl, aby se brodil venku v takovém počasí? Ať si ten idiot třeba umrzne! Samozřejmě, že to nemyslela vážně. Pořád v ní hlodal červíček, který ji nabádal, aby zvedla zadek a šla toho pacholka hledat. Ale pro morbidní mysl, jakou Pippa často mívala, ji povídání o téhle Smrti zaujalo. A Rowena koneckonců nevypadala jako ta nejhorší společnost. Navíc vypadala podobně stará a Pippu začínalo unavovat potkávat jen samý starý páprdy. V duchu se zahihňala, když si vzpomněla na Duncana a jeho výhružku, ale co se dalo dělat?
„Così?“ pobídla Rowenu nedočkavě. „Říkala si, že je nejmagičtější vlčicí pod sluncem... Já znám taky pár magických vlků, ale nikdy jsem neslyšela o týhle... Smrti,“ přiznala, zatímco drápkem bezděky kreslila maličký kroužky do země. „A tam, odkud pocházím, nikdo o Smrti nikdy neslyšel.“ Před očima měla stále výjev mohutné vrány, jež si v pařátcích odnášela zbytky ryby, která byla původně pro Alfieho. Tomu vypadnou oči, až mu o tom řeknu, ušklíbla se v duchu.

// 81 + loterie 5

Jasně, že to nebyla hra. Pippa se zamračila. Začínala pochybovat o Rowenině psychické vyrovnanosti. Kdo by sakra chtěl uctívat smrt? Celé jí to přišlo na hlavu. Možná proto, že se smrtí neměla zrovna nejlepší vztahy. Ale kdo ano? Před očima viděla jen své rodiče a to bolelo. Vzbuzovalo to v Pippě hněv, jenž se měnil v oheň, který jí plál v hrudi. Její srdce bylo polykáno mezi plameny.
„Uctívání?“ odfrkla si, jakmile Rowena skončila s vysvětlováním. „Assolutamente no,“ zakabonila se odmítavě. Jedno ji na tom však zaujalo. „Smrt je... vlčice?“ naklonila lehce hlavinku do strany. Veškeré vrásky opět uhlazené. A jak může bejt něčí kmotrou? „To jakože tady... žije?“ Pippa se rozhlédla kolem, skoro jakoby čekala, až se před ní tahle „Smrt“ objeví. Rowena mezitím začala odříkat slova, díky kterým Pippě přejížděl mráz po zádech. Byla ticho a napjatě čekala, co se stane. Jestli vůbec něco. Rowena ji svým proslovem o Smrti zaujala, ačkoli si stále nebyla jistá, kdo to Smrt vlastně byla. Jestliže to byla nějaká vlčice, zřejmě se neměla čeho bát. Možná.
K ostatkům ryby se totiž záhy snesla velká vrána. Pippa zkameněla. S jistou fascinací, jež se jí odrážela v očích pohlédla na Rowenu, která byla nadšením bez sebe. „Vidím!“ vyhrkla nazpátek, nejistá, jak s takovou informací naložit. „Řekni mi o týhle vlčici víc! Jak to, že tě slyšela?“ vyžbleptla rychle s přízvukem. Vždy, když byla mimo, projevil se její přízvuk. Seděla na zadku a v hlavě ji ve víru překvapení létalo jen jediné: Jak?

// 80 + loterie 4

Sledovala, jak Rowena skládala kamínky do kruhu. Pippa nechápavě svraštila obočí, co to znamenalo? Proč to dělala? Slunce se mezitím zhouplo kamsi za obzor a místo něj teď jeskyni ozařoval jasný měsíc. A Alfreda samozřejmě nenašla. S povzdechem zavrtěla hlavou, jakoby byla zklamaná sama ze sebe a rozhodla se na chvilku myšlenky na zrzka uklidit někam do kouta vlastní mysli. Měla dostatek rozumu, aby věděla, že brodit se v té obrovské pokrývce sněhu v noci, nebyl dobrý nápad. Nakonec teď měla i společnost, ačkoli Rowenu neznala.
Pippa jen souhlasně zamručela: „Se lo trovo, lo ucciderò.“ Rowena mezitím dokončila svůj kruh, jehož součástí se brzy staly i ostatky ryby, kterou jí Pippa darovala. Skoro to vypadalo jako nějaký rituál. A Pippa nebyla daleko od pravdy. „Uctívání Smrti?“ zopakovala po Roweně zmateně. „To je nějaká hra?“ zamračila se a krapet stáhla ouška k hlavě. Smrt. To slovo v Pippě vzbuzovalo nemilé vzpomínky. Cosa significa? Cítila, jak jí z toho běhal mráz po zádech. „A proč bys to dělala?“ zeptala se s náznakem pochybností. Proč by někdo chtěl uctívat zrovna smrt? Pippa měla pojem smrt spojený se ztrátou rodiny a vyhnání z vlastního domova.
Zmateně nyní hleděla na kruh, načež pohledem přeskočila zpátky na Rowenu. Děsilo ji to a zajímalo zároveň. Co měla za lubem?

79 + loterie 3

Ačkoli byla ryba původně pro Alfreda, nechala ji Roweně. Sice vlčici vůbec neznala, ale fakt, že se toulala venku sama v takových mrazech v Pippě evokoval jistý pocit, který se jí dařilo jen stěží smést z ramena pryč. Jako stín se nad ní rozprostíral a šeptal jí do ouška. Možná v Roweně viděla odraz svých ztracených sourozenců a měla nutkání se o ni postarat. Navíc se stmívalo a to přinášelo nepříjemné myšlenky.
Jakmile se Rowena pustila do ryby, Pippa se uvolnila a plácla sebou na záda. S dlouhým zívnutím se začala protahovat do všech stran, až začala připomínat spíš žížalu než vlka. Jakmile si lehla do spořádanější polohy, spokojeně si oblízla čenich a začala se zvědavě rozhlížet kolem. Na severu, hm... Na takovém místě by Pippa pravděpodobně spokojená nebyla. Musela tam být ještě větší zima než tady, na což zareagovala kyselou grimasou. Koneckonců, už na první pohled měla o dost jemnější a chudší kožíšek než Rowena. Na chvilku jí její tmavý kabátek záviděla, do sněhu musel být fajn. Zklamaně si povzdychla, když Roweně Alfieho popis nic neřekl. „Svýho bráchu,“ zopakovala zřetelněji. Slova v její rodné řeči jí stále klouzaly po jazyku aniž by si to uvědomovala. „Musím ho najít, než se ten blboun někde ztratí,“ ušklíbla se s lehkým zavrtěním hlavy.
Pippa sledovala, jak se Rowena zvedla a začala dělat jakýsi obrazec z kamínků. Byly hezké, zajímalo ji, kde takové kamínky našla. Nerozuměla však, co to mělo znamenat. „Co to děláš?“ zeptala se zvědavě a vyškrábala se zpátky do sedu.

// 78 + loterie 2. lístek

Sluneční paprsky, které dopadaly do úkrytu skrz otvor, koupaly Pippu ve velmi slabé lázni tepla. Nebylo to moc, vlastně skoro nepocítila žádný rozdíl, ale bylo to něco. Stále mrzlo, ale paprsčitý déšť mladou Pippu přeci jen posilnil. Už nedrkotala zimomřivě zuby. Soustředila se na Rowenu, které se očividně sbíhaly sliny, protože nevyřčené se nyní jemně odráželo od kamenných stěn. Pippa sjela pohledem na rybu, kterou měla pečlivě uloženou před tlapkami, načež zlatavé duhovky mrkly zpět na Rowenu. Deve essere affamata. Nejprve se jí koutky rozjely do malého úšklebku, načež se na vlčici vesele zazubila. Líbilo se jí, že se Rowena příliš nezdráhala.
„Fajn,“ souhlasila a přišoupla rybu směrem k Roweně. Stejně by se zkazila, než Alfieho najdu, pomyslela si trpce. Sama hlad neměla, neb se před odchodem z lesa stihla naládovat, ovšem cosi v ní chtělo Roweně rybu darovat. Předpokládala, že jim bude přibližně stejně a možná v ní hlodal zvědavý červíček. Kde má rodiče? Ačkoli se to v jeskyni hemžilo různorodými pachy, které Pippa neznala, ani jeden nebyl čerstvý.
„V Ragarské smečce?“ zopakovala po Roweně s lehkým cuknutím obočí k sobě. Nic jí to neříkalo. Vlastně ji překvapovalo, že tu kromě Sarumenu byla i jiná smečka, byť kdesi na severu. Věděla, že tu zdejší vlci neměli žádný systém jako byla Cosa Nostra, což v malé Pippě zapalovalo malou jiskřičku zvědavosti. „Já bydlím v Co—“ Na moment se odmlčela, než se opravila: „Teď bydlím v Sarumenský smečce. Ale můj pravej domov je Cosa Nostra.“ V hlase se jí odrážela hrdost, když Roweně prozrazovala, odkud doopravdy pochází. „A právě hledám svýho fratello. Je zrzavej a mluví jako já, neznáš ho?“ zeptala se s jistou naléhavostí. Nebo Liu, Lacrimu a Chiaru.

//77 + loterie 1. lístek

Pippa následovala cizí vlče s jistou dávkou neochoty. Stále si nebyla jistá, zda ji nevedlo do nějaké pasti. Naposledy se ohlédla za sebe — po Alfredovi však nebylo nikde ani stopy. Pippa si odfrkla a s rybou v tlamě se protáhla nenápadným otvorem, který ji zval do jeskyně za zurčící vodou. Přišlo jí to jako chytrá schovka.
Konečně se do ní neopíral ledový vítr, byť v úkrytu bylo čerstvého vzduchu dost. Neměl totiž strop. Pippa následovala vlčici hlouběji do jeskyně. Nějak neměla sílu vzdorovat; cesta z lesa až sem ji unavila natolik, aby napodobila vlčici před sebou a ztěžka si kecla na zem. Studenou rybu položila před sebe, stále měla v plánu nechat ji Alfiemu, ale vlčeti před ní se zřejmě také líbila. Pippa se ušklíbla. Doufala, že se ten zrzavej pitomeček někam schoval a netrajdá v té šílené zimě venku. „Vivi in questa grotta?“ zeptala se vlčice, jež se jí záhy představila jako Rowena. Rowena, Rowena, Rowena... Až pak jí došlo, že v téhle divné zemi se po jejich nemluví. Zhluboka se proto nadechla a ačkoli chtěla Rowenu před sebou zavalit hotovým seznamem otázek, začala s tím nejnutnějším. „Já jsem Pippa,“ představila se na oplátku. „Ty tady žiješ?“ zeptala se Roweny znovu, tentokrát tak, aby jí rozuměla. A neviděla si náhodou Alfreda? Nebo Liu? Nad Pippou se vznášel temný mrak, který jí připomínal, že musí toho zrzavýho blbečka konečně najít. Zatím to však vypadalo, že skončí bez ryby.