Gallirea - Příspěvky uživatele

Písečná princezna se oklepala. "Fujtajbl," procedila skrz zuby znechuceně. Ani letos se té bílé věci nevyhnula. Zhluboka se nadechla a jala se pořádně protáhnout. Chybělo jí sluníčko a nebe bez mráčku. Světlá očka se němě pomodlila k nebi a vlčice se docela líně rozešla směrem někam mezi vrby. Alfredo, vyslala myšlenku a pečlivě zavětřila ve vzduchu, zda svého bratra někde neucítí. Ten pacholek se zas určitě toulal kdovíkde. Potěšilo ji však, že se vzduchem nesly slabé pachy jejich sester. Nezmizely, stále byly poblíž. Pippě se ulevilo; přeci jen se jí to nezdálo. Zajímalo ji, jak si ty cácorky vedly. Nejdřív ale chtěla vidět Alfreda, chtěla se ujistit, že je v pořádku. A že zase nevymýšlí voloviny.
Světlý kožíšek se proplétal skrz dlouhé větve až se skrz čerstvě napadaný sníh došourala ke vchodu do úkrytu. Zavětřila a vzápětí se zamračila. Jako horká hlava by se bez přemýšlení vrhla dovnitř, něco jí však bránilo. Nějaká rozvážnost to nebyla, ale Pippa se najednou ocitla zcela paralyzovaná.

11.7. - Pippa: https://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik#post-222523
Další značkování: 11.9.

Ani nevěděla jak a už byla zase sama. Pippa se zachmuřila. To jí byl ale čert dlužnej. Se zafuněním se rozhlédla po lese. Alfredo s Chiarou zmizeli lovit a na ni zbyla ta méně zábavná část - značkování hranic. Písková princezna se oklepala a zhluboka se nadechla, už bylo opravdu na čase hranice obejít, a tak se naposledy protáhla a v doprovodu vrb se vydala na kraj lesa.
Růžový čenich rejdil vysokou trávou a sem tam se zvědavě zastavil. Pippa u toho nezapomněla poctivě zanechávat vlastní podpis, aby se jim sem náhodou nevloupal nějakej cizák. A že si na tom dávala sakra záležet. Nechtěla, aby se jim po území smečky, jejich milované Cosa Nostry, ochomejtal nějakej vobejda. To by jim tu ještě scházelo. Stačilo, že se se sestrami konečně shledali. Pořád tomu nemohla uvěřit, zdálo se to jako sen. Byla to opravdu Chiara? O tom snad nebyl pochyb, voněla jako ona, vypadala jako ona... Pippa si povzdychla. Přála si, aby se z lovu s Alfredem vrátili co nejdříve. Nejen, že jí kručelo přísně v žaludku, ale nechtěla ze svých sourozenců spustit už nikdy oči.
A tak se světlonosá proplétala skrz dlouhé a tenké větve vrb, jež ji hladily bezděčně po hřbetu a značkovala každý důležitý kousek jejich drahého území. Konečně se podél hranic opět vznášel její pach. Takhle si na ně jen tak někdo nepřijde. A i kdyby, Cosa Nostra jim hezky vysvětlí, že na jejich území se jen tak nečmuchá.
Pippa se pyšně nesla prostorem, sem tam se zastavila a pozorně sledovala okolí, zda na někoho přeci jen nenarazí a dál si hleděla svého. Dařilo se jí tak obcházet kousek po kousku celý les a podepisovat se na všemožném povrchu, který jí přišel pod čumák. Brzy celý Vrbový lesík čpěl po čerstvě označeném smečkovém území. Kromě sladké vůně medu, který byl lesu vlastní, tak muselo být všem jasné, kdo je tu pánem. A že na to Pippa byla značně hrdá. Pomalu se tak začala vracet, ještě po tom, co všechno řádně zkontrolovala, zpět do útrob lesa. A aby se neřeklo, označkovala ještě sem tam namátkově skrytá místečka, kdyby se přeci jen nějaká zbloudila a natvrdlá duše rozhodla pokračovat přes hranice dál.

208

Pippa se zašklebila. Kytička. Písečná princezna měla daleko do kytičky. Byla všechno, jen to ne. Zkusmo by Alfreda přidusila, ale Chiara si vyžadovala její pozornost momentálně o krapet víc. Navíc Alfreda dusila celou dobu. Potřebovala něco do rezervy. Nejraději by ji svalila k zemi a pořádně celou oslintala. "No to doufám!" zamračila se napůl výhružně na Chiaru. "Teď už se nikdy znovu nerozdělíme. Cosa Nostra je tady." Dlouze se na svou sestru s bratrem podívala. Nejraději by tu měla i Lacrimu s Liou, ale ty se loudaly bůhví kde.
"No dovol!" odfrkla si. Alfredo právě vyslovil její myšlenky. "Pod žádným kořenem jsem nehnípala!" ohradila se.
Valilo se na ni příliš informací spojených s koktejlem pocitů, jež v ní vřely. Hromada energie, která z toho všeho přirozeně plynula, nutila Pippu netrpělivě tančit na místě. Proto se celá nadchla, jakmile Alfredo nabídl něco na zub. "Andiamo!" vyhrkla a natěšeně se rozeběhla ven z jeskyně.

// Vrbový lesík

207

To že svou vahou drtila Alfreda, Pippu nikterak netrápilo. Ani to, že pod ní vydával dávivé a dusící se zvuky. Taková byla příroda - krutá, ale dechberoucí. Nicméně ani kdyby chtěla, nemohla bratra jen tak vysvobodit, protože se po ní zároveň válela Chiara, její malá milovaná sestřička. Oproti Pippě nenabyla postavy buldozéru, ale těžká byla stejně. Nechala si (ne)dobrovolně oslintávat uši, zatímco se snažila z Chiary vidět co nejvíc. To šlo ale v chlupaté směti poněkud těžce. Alfredo taky něco funěl, ale bylo složité rozkládat svou pozornost, když ji srdce zběsile bušilo v hrudníku a Chiara byla přímo tady před ní!
"Haha! Vtipný, sestro," odvětila jízlivě, ale čumák měla roztažený v divoký úsměv. Náhlý výboj energie, který se v ní kumuloval, chtěl přinejlepším vybuchnout do všech stran. Ale držela se. Musela se trochu posunout, aby Alfreda v rozjařeném radování se nezamordovaly, ale Chiara si je stále držela nablízku.
"Jak dlouho sis ji tu schovával, huh?" zabodla svůj pohled do bratra. Pak se rozpomněla. "A co Lia s Lacrimou?" V očích se jí odrazila panika. Snad zase nezmizely?!
"My vás taky hledali! Všechny!" obrátila se zpátky k sestře provinile. "Odpusť, že jsme tě nenašli dřív," vzdychla a starostlivě si jala Chiaru prohlížet. Překvapeně se zarazila, když vlčice vznesla poznámku k jejímu čenichu. Vybledl? Co to plácá... "Jak jako vybledl?" zeptala se nechápavě a zkusmo zašilhala k vlastnímu čenichu.

206

Kdyby mohla, zavrněla by jako tygr, elegantně a s úrovní, ale místo toho se po Alfredovi vrhla s hrdelním zavrčením a neohrabanou vervou, div mu (a sobě) při tom nezlomila vaz. „To čučíš co?“ vyštěkla, když se mu zrovna zakusovala do kožichu. Nemordovala však bratra dlouho, protože se za ní záhy ozvalo její jméno a to pěkně nahlas. Pippa ztuhla. Takže se nemýlila?! Okamžitě přestala ožužlávat zrzka a než se nadála, přidušeně zahalekala pod váhou cizí hmoty. „Sei tu?! Sorella?!“ Vůbec jí nevadilo, že momentálně cpala Alfredovi zadní tlapu někam do slabin, zatímco loktem přední mu drtila žebra.
„COME?!“ zahřměla a snažila se z toho zamotaného klubka chlupů vymotat bez újmy. „Kde jsi byla takovou dobu? Hledali jsme vás všude!“ Znělo to skoro jako výčitka. Ale Pippou rezonovalo hluboké štěstí. Jejich poslední sestřička se našla a byla v pořádku! Musela si ji prohlédnout.

205 // Vrbový lesík

Písečná princezna se konečně s parádou dovalila až k úkrytu, který jakoby ji vítal již zpovzdálí. Byla poněkud vyhublejší díky nekonečné hibernaci, a tak, kdy jindy by se vchodem smýkala s lehkostí nosorožce, se nyní protáhla ještě ladněji, téměř jako laňka.
Pippa si odfrkla. Konečně byla v suchu. Ve světlém kabátku se jí totiž třpytily perličky deště, který ji dobrácky ve spánku svlažil. Opojena spánkem se instinktivně dopravila až do útrob jeskyně, jež se za starou vrbou skrývala a teprve pak konečně zpozorněla. No tak moment, to snad... To neni možný. Pippa se zamračila a soustředěně zavětřila ve vzduchu. Zcela jistě cítila Alfreda, ale nebyl sám.
"Diavolo!" vyhrkla s očima div ne až navrch hlavy. Okamžitě zamířila k úzké kamenné chodbě, přesně tam, kam ji vedl čenich, až se objevila u světélkujícího jezírka. "ALFREDO!" zahřměla a okamžitě se k němu rozeběhla s úmyslem srazit bratra k zemi.

Dva zlatem kované korálky, jež vévodily podmračenému studenému čenichu se s panikou ve tmě zaleskly. Pippa na vteřinu ztuhla. "Per l'amor della morte." Písečná princezna se s hromovým zafuněním zvedla z tvrdé země. Jak dlouho spala? A co ji probudilo? Vlčice se kostrbatě protáhla a spokojeně zamručela, jakmile ji familiárně louplo za lopatkou. To je vončo. S poněkud lepší náladou se rozešla napříč vrbami. "Alf--" Pokus o zavolání přerušilo dávivé zakuckání. Hlasivky ji po dlouhém spánku očividně nechtěly poslouchat. Pippa si proto hulvátsky odkašlala a s brbláním se raději pohroužila hlouběji do lesa.
Byla tak zmatená po nekonečném šlofíku, že jí zcela unikl velmi známý, byť dávno ztracený, pach. Vůně vlčice, již velmi dobře znala, se totiž nesla vrbovým hájem jakoby sem odjakživa patřila. A Pippa... Pippa asi stále snila.

// Stará vrba

S elegancí buldozéru se smýkala mezi dlouhými větvemi vrb, jež ji povzbudivě laskaly po zádech a soustředěným pohledem se snažila zaměřit své soukmenovce. Ve vzduchu se linul pach srnky, jež se měla jen o pár chvil později stát jejich obětí. Pippa polkla. Srdce jí prudce bušilo a v uších jí nezvykle šumělo. Mysl jí halil mléčný závoj, byť jí pod kůží hrály svaly s přesností predátora. Až na to, že Pippy přesnost byla dost ovlivňována její nešikovností.
Naštěstí se spolu s vlčicí plížily lesíkem další dva kožichy. Alfredo s Lacrimou číhali na srnu snad s větším soustředěním, než jakého byla schopná Pippa. Blonďatý kožich se snažil splynout se zemí a rozpustit se jako mořská pěna ve vlnách slaného nektaru. Místo toho však Pippiny mohutné tlapy drtily půdu napadrť a z čenichu jí unikalo soustředěné funění. Bylo jen zázrakem, že si jich mladá srnka nevšimla. Alfredo se totiž s časem nemazlil a dravě se po zvířeti vrhnul. Pippa prudce vydechla, hrábla do země a se zavrčením se odlepila od země, aby bratrovi pomohla. Koutkem oka zaznamenala pohyb známého, byť odcizeného kožichu - Lacrima.
S cvaknutím zubů se nezdráhala po srně skočit. Vůně čerstvé krve se nesla vzduchem jako ocelová opona a Pippa měla co dělat, aby jí z koutků tlamy netekly provazy slin. Měla takový hlad. Kdyby v sobě neměla pořádný kus morálního cítění, začala by se krmit na srně zcela ještě zaživa. Byla tak milosrdná, že jí nejprve dopřála nekonečnou prázdnotu, na čemž dala prostor i Lacrimě.
Pippa se spokojeně olízla. Ani si nepamatovala, kdy cítila horkou krev na jazyku. S péčí srnu olízla a konečně sebou vyčerpaně plácla na zem. "Kde ste se courali vy dva?" zamračila se pak na oba vlky. Ovšem pohled na Lacrimu jí bodl silně u srdce.

Bolela ji hlava. Jako by ji někdo udeřil nabroušeným střepem. Pippa se s dlouhým nespokojeným zabručením vyškrábala na tlapy. Neměla jedinou vzpomínku na to, proč najednou ležela na zemi, očividně v hlubokém kómatu. Jakmile se jí konečně podařilo rozlepit ztuhlá víčka, tvář se jí zkřivila do zamračené grimasy. "Al diavolo," zahřměla, zatímco se rozhlížela kolem sebe. Byla v lese. Ze všech stran jí objímaly pučící smuteční vrby a vzduchem se nesla vůně jarní naděje. Jaro a štěbetající ptactvo ji dokázalo přeci jen trochu obměkčit. Stále si však nevybavovala, jak se jí povedlo upadnout do tak dlouhého a bezesného spánku. Něco ji však stále dloubalo vytrvale do mozku, který byl nyní spíš na kaši, než aby byl schopen hlubšího uvažování.
Něco... Někdo. Nebo to byl jen sen? Písková vlčice si odfrkla. Měla žízeň, jazyk se jí lepil na vyprahlé patro a žaludek se jí svíjel hladem. Alfredo. Kde je Alfredo? Pippa se nejprve rozhodla rozluštit záhadu ztraceného bratra. Hromotlucky, tak, jak to uměla jen ona, se rozešla mezi stromy a zadumaně pročesávala háj pohledem. Snad jí bratr četl myšlenky, protože vzápětí jí myslí rezonoval jeho hlas. Pippa se zastavila na místě a chvíli přemýšlela, co se právě stalo. "Alfredo?" proťala ticho a zmateně se rozhlédla. Ne. Nikde zrzka neviděla. Srna. U potoka. Opravdu jí bratr nečetl myšlenky? Věděla, že jeho oči protkané stříbřitými nitkami čišely jistou magií. Nevěděla, jak a zda vůbec mohla bratrovi odpovědět, ale intuitivně se k potoku přeci jen rozešla. A jeho pach opravdu sílil. Jenže nebyl sám.
Pippa zrychlila tempo. Mimo Alfreda cítila ještě jeden pach. Známý pach. "Ach ne," blondýna se zhrozila. "Lacrima!" Jak jen mohla na svou sestru zapomenout? Nyní už běžela. Nebyl to sen. Opravdu tu byla! Pippě se stáhl žaludek. Cítila se víc než provinile; vybavovalo se jí najednou úplně všechno. Zdálo se však, že sestru našel i Alfredo a zřejmě se o ni postaral. Stále na sebe však byla naštvaná.
Zpomalila. Jestli se dvojice snažila něco ulovit, nejspíš by neměla běžet lesem jak tank. "Alfredo, Lacrimo," zašeptala mezi vrby, zatímco se snažila plížit kolem potoka. Cítila i sladký závan srny, jež se zřejmě rozhodla přinést si do dnešního dne trochu adrenalinu. A stejně tentýž pocit koloval Pippě tělem.

// ruším přechod

Od filozofie měla Pippa víc než daleko. Nestačila by na to ani světelná léta. Vždy byla hromotluk, jednala podle emocí, nikoli logikou, a přeci jen se nyní ocitla v situaci, kdy se nutila nejdřív přemýšlet, a pak jednat. Lacrima. Byla to opravdu ona. Její sestra žila. Pippu stálo velké úsilí se na ni jednoduše nepověsit a nezačít hřmít o tom, jak moc jí chyběla a jak moc ji mrzí, že je nenašli dřív. Místo toho se snažila uvažovat logicky - Lacrima musela nejdřív někam do sucha. Pippa se tak snažila sestru vést lesem, zatímco pohledem skenovala okolí. Muselo tu přeci někde být nějaké místečko, kde se neválel ten protivný sníh.
"Cos dělala? Ublížil ti někdo?" pohlédla starostlivě na vlčici. V očích se jí při myšlence na to, že by Lacrimě někdo ubližoval, výhružně zablýsklo. "Jestli ti někdo něco udělal, tak ať si mě ani nepřeje," zavrčela krvelačně.
Zdálo se, že mladší vlčice se mohla hýbat - alespoň částečně, a tak se společně brodily sněhem do útrob samotných vrb. Pippa koutkem oka zavadila o zvláštní závoj z mechu a lišejníku, který objímal jednu z vrb. V zimní pokrývce se zdála být ještě méně výrazná, ovšem téměř se zdálo, že se za lišejníkem cosi skrývá.
"Tudy, sorella," navigovala Lacrimu instinktivně k vrbě. Jakoby je k sobě starý strom sám volal. Písková vlčice se zastavila před mechovým obloukem a buldozérsky do něj šťouchla tlapou. Co když... "Mamma mia," vydechla, když se v kůře objevila prazvláštní trhlina. "Někam to vede! Lacrimo, počkej tady!" instruovala sestru a nebojácně se vrhla do pukliny. Musela se nejdříve ujistit, že se v kmeni neskrývá hladová propadlina.
"Pomalu mě následuj!" houkla na Lacrimu, když úspěšně položila tlapu na pevnou půdu.

// Stará vrba - úkryt

Písková vlčice nevěřícně valila oči na... Lacrimu. Zdálo se jí to. Určitě to byl jen sen. Přeci nebylo možné, aby se jí další sestra znenadání objevila přímo pod tlapami. A co teprve podivná iluze jejich otce, jež ji donutila nechat Liu Liou a jít si vyčistit hlavu, protože měla pocit, že jí začalo opravdu šplouchat na maják? Pippě se honilo hlavou tisícero myšlenek a ne a ne zmlknout.
"Fermare!" vyhrkla a pevně sevřela víčka, snad jakoby se tím snažila zahnat podivnou iluzi pryč. Jenže Lacrima nemizela. Ležela nehybně ve sněhu a upírala na Pippu svůj bezelstný pohled.
"Lacrimo, mia sorella, co se to sakra děje? Co se stalo? Jak jsi se sem dostala?" Jsi v pořádku? Tak moc jsi mi chyběla. Jak jsi nás našla? Promiň, že jsme nebyli rychlejší. Pippě se valila slova v hlavě a téměř i po jazyku, ale donutila se zatnout pevně zuby a nezahltit očividně zraněnou vlčici nekonečnými otázkami.
"Vypadáš děsně, sorella," zavrčela a probodla sníh pohledem. Musela mrznout. "Vstávej! Pojď, najdeme ti nějaký suchý místo, a pak mi všechno řekneš," naléhala starostlivě a donutila se konečně pohnout. A ačkoli se snažila udržet své emoce na uzdě, šlo to ztuha. Automaticky se ohlédla za sebe - bohužel, zrzavý kožich nebyl nikde k nalezení. A to měla pocit, že ho tu přeci na moment ucítila. Nehybná Lacrima však strhla všechnu mafiánčinu pozornost na sebe. A právem.
Vlčici hrubě tlouklo srdce v hrudníku, téměř až násilně, zatímco v hlavě jí hučelo a tělo se jí hýbalo v podstatě na automat. Snažila se podepřít mladší sestru vlastním bokem a doufala, že se jí nějak podaří Lacrimu přesunout. "Ani nevíš, jak ráda tě vidím. Už jsi doma, tutto andrà di nuovo bene," pronesla tlumeně, zatímco se snažila přimět mozek k přemýšlení. Zatím však byla jenom v šoku.

Pippa se procházela po lese, nevraživě probodávala pohledem jindy pohádkově bílou pokrývku a přála jí jen to nejhorší. Holé vrby zalité sněhem totiž vypadaly ještě smutněji než normálně. Půda byla zmrzlá, studila a navíc byla ztuhlá jako kámen. Mladá mafiánka si odfrkla. Na Cosa Nostru byla pyšná, ale zrovna teď jí z nekonečné bílé přecházela hlava kolem. Zřejmě jí muselo už přeskočit, protože zničehonic se jí do zorného pole připletla podivná hromádka neštěstí. Pippa se zamračila.
"Copak jsme holubník?" zavrčela a jako buldozér se začala tak rychle, jak jen to sníh dovoloval, brodit vpřed.
"Hej ty! Co se tady válíš jak hrouda bláta?!" hřměla do ticha, div z dlouhých větví vrb nepadal sníh jako lavina. "To snad necejtíš, že je tady smečka?" hudrovala dál, načež se konečně zastavila před rozsypanou vlčicí. A pak mafiánka ztuhla. "Aspetta un minuto," hlesla nenadále tiše a s vytřeštěnýma očima se k vlčici neohroženě nahnula. "...sei tu?"
Pippě se nepatrně třásl hlas. Zprudka se pak rozhlédla kolem sebe, snad jakoby čekala, že se vedle ní zčistajasna vynoří Alfredo s Liou, ale kolem sebe viděla jen bílo a... "Lacrimo?" Růžový pohled padl zpátky na vlčici, jež jí připomínala ztracenou sestru. Ale... To nemohla být opravdu ona, nebo ano?