Pippa se na svět dívá s impertinentním výrazem v očích; jsou to jiskry, které jí tančí v duhovkách až okolím občas otřese strach, že z nich vyskočí a zapálí vše kolem. Naštěstí jediné, co rozněcuje plazivé plameny, je její barvitý slovník. Bohatá slůvka, často cizího původu, rozdmýchané anarchistickými emocemi pískové mafiánky, si vždy najdou nějakého chudáka, který se pod tíhou jejího temperamentu div nezlomí. A když bude mít štěstí a do vínku mu bude přilita nečekaná odolnost, Pippa jej může dorazit trojitým kombem svého bouřlivého charakteru. Je jako bomba, jež tiká velmi nahlas.
Pippa dřív koná, než myslí. Není hloupá, to ani zdaleka, ale spoléhá se více na emoce než na rozum. Je impulzivní, vrhá se do všeho po hlavě a je jí jedno, zda tvrdě narazí. O to víc, pokud se jedná o rodinu, či přátele. Ačkoli tak nemusí na první pohled působit, je velmi loajální a důvěra pro ni znamená mnoho. Dá se říct, že je to její nejsilnější vlastnost a tahoun taliánského charakteru. Zejména, co se týče jejích sourozenců; ačkoli je ráda šikanuje a je velmi soutěživá, má pro ně speciální místo v srdéčku. Nakonec jsou to poslední, co jí zbylo. Běda tomu, kdo si na ně bude vyskakovat – v takovém případě mladé mafiánce nedělá problém dát někomu silně na budku.
Pippa se ráda rve. Ať už jde o přátelské pošťuchování, nebo vážnou rvačku, nikdy se nebojí ušpinit si tlapky. Slaboučká trpělivost, která mladou vlčici doprovází téměř na každém kroku, ji vždy plně podpoří. Pippa je poměrně dominantní a je pro ni přirozené stavět se do vůdčí pozice. Ačkoli má občas brutální myšlenky, nelze jí odpárat schopnost přebírat na sebe veškerou zodpovědnost. Pokud je to potřeba, obětuje se. Jejím snem vždy bylo být stejně silná, nebojácná a drsná jako jejich otec, velký Don Dante. Je to její velký vzor a jsou to právě jeho šlépěje, ve kterých si přeje pokračovat. Heslo „důvěřuj, ale prověřuj“ ji naučil právě on. Pippě proto nedělá problém spřátelit se s ostatními a jako správně živelná osobnost se s ničím nepárat.
Když nemá svůj den, dokáže být sarkastická až cynická. Svět vidí spíše v našedlých až černých tónech, na druhou stranu obdivuje noční oblohu, posetou oceánem hvězd s chladným měsícem uprostřed. V takovém momentě se ze silné bojovnice stává křehká duše, jíž není vůbec těžké zlomit. Pippa ve svém srdci nosí příliš mnoho šrámů, jež čas od času zapláčou s rudými slzami.
Mezi dlouhý seznam vlastností patří i neexistující orientační smysl. A to doslova. Pippa je schopná ztratit se i ve vlastní hlavě, natož v obrovském světě kolem sebe. Tlapky jí vždy někam dovedou, ovšem kam, to zůstává překvapením. Bohužel, více než často je to překvapení nemilé. Pokud si vážíte vlastního zdraví – ať už mentálního či fyzického – nesvěřujte jí cestu do tlapek. S její tvrdošíjností to však jde občas velmi ztěžka.
Pippa má větší kuráž, než byste do vlčice řekli. Pro svůj sen je schopná obětovat téměř cokoli, a právě proto se spojila i se samotnou Smrtí. Není radno si zahrávat s ohněm – o to víc, když jím sami jste.

Špatně napsaná tragédie; to je příběh Philippy, která sice hluchá není, ale na své jméno neslyší. Pojďme ji tedy oslovovat Pippo a povědět si, kterak vlčice málem o život přišla a vesmír ji nenáviděl.
Byl to měsíc a jeho věrné společnice, hvězdy, kdo žehnal krásné Florenc a houževnatému hejskovi Dantemu. Teplá letní noc provázela mladou vlčici při rozdávání vzácného daru pěti malým uzlíčkům. Kdoví, možná to byly právě tyto dárečky, co jako předzvěst snesly se svým početím smůlu na celou Cosa Nostru. Smečka to byla veliká; v jejím čele stál respektovaný Capo di Tutti Capi a svou politikou vedl obávané společenství svědomitě. Cosa Nostra měla pod palcem nejen obrovský kus země, skládala se hned z několika silných smeček. V čele těchto přidružených rodin byli jednotliví Doni, a právě takovým Donem byl i zrzavý Dante; hrdý otec zmíněných pěti mrňat, připravený čelit malé armádě téměř okamžitě.
První se narodila Pippa s Liou. Nebylo žádným překvapením, že stihly z obrovského poháru, který jim byl nebesy svěřen, vybrakovat divoký temperament a nejtužší kořínek než se za nimi na svět vyloudal Alfredo se zbylými dvěma sestrami. Jméno, které jí unavená Florenc věnovala znělo pro maličká ouška pískové kuličky ohavně a nebylo divu, že na to později odmítala slyšet. Philippa se tak změnilo na Pippa, přesto se občas našly chvíle, kdy ji matka okřikla celým jménem. Štěstí tentokrát nešlo po horách, nýbrž se pro jednou sneslo do italských lesů a Pippa se stala tatínkovo holčičkou. Byla to jeho piccolina a nikdy ji, na rozdíl od matky, neoslovil Philippo. Danteho náklonost si malá kulička užívala plnými doušky a brzy se pro ni stal velkým vzorem.
Vlčata postupně rostla. Až moc rychle; Florenc brzy nestíhala odtrhávat všechny od sebe, aniž by si u toho pořádně nezanadávala. Ostré zoubky a těžkopádnost mláďatům vlastní se brzy staly mocnou zbraní celé pětice. Chudák malý Alfie. Jako jediný vlk mezi čtyřmi ženskými dostával slušně na frak. Jeho spásou byla právě jejich matka – jakmile se v době pravidelné šikany kolem mihl sněhový kabátek, znamenalo to pro Alfieho záchranu. Florenc měla pro zrzavé smrádě speciálně zjihlé srdce. Všem vlčatům se však dostalo plno lásky a nechybělo ani vštípení pravého taliánského temperamentu.
Zvláštní případ byla Pippa. Té se velmi líbila filosofie spojení smeček pod záštitu obrovského společenství. Ačkoli oplývala anarchistickou povahou již od narození, Cosa Nostra měla pevný řád. A ten se Pippa rozhodla poslušně dodržovat. Zajímalo ji, co jejich otec, vážený Don dělá tak důležitého, že se den po dnu, častěji a častěji, vydával brzy ráno pryč, kdoví kam. Matka jim dávala jen plytké důvody; vlčata byla ještě příliš malá na pochopení složité politiky tolika rodů. Vesmír si však začínal pomalu vybírat svou daň a osudné ráno se s východem horkého letního slunce, smutně zapsalo do teprve měsíčních hlaviček vlčích mláďat. Zarylo se jim do paměti tak hluboko, že kdykoli zavřely oči, krvavý výjev z toho dne se jim okamžitě ukázal jako obraz na čistém plátně.
Dováděla jako každý jiný den; rána musela začínat výhradně svižnou rozcvičkou v podobě válek ostrých zoubků a divokého vřískání. To postupně zaniklo mezi doopravdovou anarchií. Všude nastal zmatek, jindy mírumilovné území se změnilo ve válku skutečnou. S nepřátelským vpádem jedné ze smeček spadajících pod Cosa Nostru se vlčata ocitla na břehu prudké řeky. Odnesla je tam matka, otec se jim ztratil z dohledu ve změti vzteklých vlků. Ačkoli byla vlčata na jistou dávku brutality smečky zvyklá, podobných potyček nebyla nikdy svědky. Natož toho, co spatřila o pár chvil později.
Florence jim přikázala, aby utekla, jestliže se nevrátí do západu slunce. Tma padla rychle. Pippa a zbytek sourozenců se třásla mezi kameny, zatímco jim řeka hladově dýchala za hubené krčky. S bouřící se vodou jim na srsti ulpěly i další nečistoty, a kromě kručících žaludků je zužoval strach. Dokud se statečně neozval Alfie. Malý ryšavý drobek se rozhodl, že půjde situaci obhlédnout na vlastní pěst. Pippa, jakožto prvorozená se však rozhodla převzít zodpovědnost; byla z nich nejstarší, a tak by se o své sourozence měla logicky postarat ona. Alespoň to byla další filosofie, kterou si od jejich otce přivlastnila.
„Stronzo! Myslíš, že budu sedět na zadku a čekat, co můj malej bráška udělá? Jdu s tebou!“ prohlásila pevně a nechala Liu, aby se postarala o zbylé dvě sestry. Odhodlaně se s Alfiem vydala zpátky na území smečky. Smrákalo se a pro tak malá vlčata to byla cesta plná adrenalinu. To pravé peklo je však čekalo až o pár chvil později. Uprostřed palouku se hrdě tyčil vlk. Nebyl to však jejich otec, ani matka, nýbrž Don přidružené smečky. Cizák. Místo květin, které ještě to ráno zdobily celý palouček, byla zem nyní poseta desítky nehybných vlčích těl. Byli mrtví. Kolem cizího vlka seděli jeho přívrženci; všichni měli zakrvácené kožíšky a s ledovým klidem si olizovaly stejně tak rudé tlamy. Malou Pippou projela elektrizující vlna strachu, když si všimla svých rodičů. Dante s Florenc tiše seděli s ostatními vlky. Ve tvářích se jim zračilo něco, co Pippu později zlomilo.
„Smečka potřebuje silné vůdce!“ nesl se chraplavý hlas přes celý palouk a přilehlým lesem. Pippa se otřásla. S Alem se k sobě tiskli bok po boku a se zděšením sledovali krvavý výjev před sebou. „A tohle nejsou silní vůdci!“ Mrazivý proslov cizího vlka nekončil. K němu se postupně přidávaly burácející hlasy ostatních – jako by se zem otřásala spolu s jejich skandováním. Paloučkem se neslo jediné slovo: Smrt. Pro Pippu to bylo slovo mnoha významů, teď se jí vybavoval jen jeden jediný. Polkla, neměla však co, tlamičku měla strachem vyschlou. Všimla si, jak se Alfiemu zježila jemná srst na zádech. Přemýšlela – musela jednat rychle. Musela se vzchopit! Kdo jiný by se měl v tuhle chvíli postarat o ostatní, když ne ona? Narodila se jako první, a tak musela převzít zodpovědnost. Tak, jak ji to učil otec.
Pippa pohledem naposledy zabruslila k jejich rodičům. Ach, jak jen jim ti šupáci znetvořili kožíšky! Ani otec, jindy tolik silný vlk, nyní neustál nápor odporu. Nechtěla si ho pamatovat v takto zuboženém stavu. Odmítala proto tento výjev přijmout jako poslední rozloučení.
„Prober se, blbečku. Je čas jít.“ Její slova zněla víc uvědoměle, než jak se cítila. Srdíčko jí v hrudi bušilo ostošest a žaludek se jí podivně kroutil nevolí. Neurvale proto dloubla bratra do žeber a zašeptala: „Tady nás nic dobrýho nečeká.“ Nejradši by ho popadla za krkem jako jejich matka. Pozdě. Než se stihla s Alfiem vytratit, skandování utichlo. Nezvyklé ticho s sebou přineslo mrazivou atmosféru. Byla to jen chvilička, než se vše dalo zase do pohybu, ale vlčatům stačila na to, aby se jim následující výjev vryl navždy do paměti. Florence s Dantem padli. Vlci, kteří ještě před chvílí skandovali slovo smrt jako nekončící mantru, se po zubožené dvojici vrhli a před zraky nevinných jantarových duhovek začali trhat nevzdorující těla na kusy. V očích malých dušiček se odrážela vražda; nefalšovaná s vášnivým elánem. A měsíc, který jim ještě nedávno žehnal, nyní jen smutně sledoval, jak se křišťálová nevinnost tříští na malinké kousíčky.
Jakmile s Alem doběhli zpátky k vyděšeným sestrám, na nic nečekali. Vlčata se dala na útěk; vzbouřenci jim šli už jistě po krku. Neexistovalo, aby někdo krvavý masakr přežil. I to bylo jedním z pravidel Cosa Nostry. A i toto pravidlo Pippa respektovala. Svědomitě tak popoháněla své sourozence na útěku. Zbytek noci strávili hluboko v lesích; útočiště našla v opuštěné díře pod silným kmenem. S příchodem rána pokračovali v cestě. Přání, která v noci posílali hvězdám se nevyplnila. Nebyl to jen sen, a tak museli pokračovat dál. Sami, hladoví a otřesení z brutální ztráty rodičů.
Po nějaké době došli k nebezpečně vyhlížející strži. Naskytla se jim sebevražedná příležitost přejít přes ztrouchnivělý smrk, jehož spadlý kmen vlčata škodolibě vábil k přejití. Než se však Pippa stihla vymáčknout, Alfie rozhodl za všechny. Nejprve na druhou stranu vyslal Chiaru, Lacrimu, Liu a Pippu s tím, že půjde jako poslední. Samozřejmě, že na to chtěla něco namítnout. Byla to přeci ona, kdo se rozhodl vzít za své sourozence zodpovědnost! Na hádky však nebyl čas. Jakmile se po kmeni škrábala Lia, starý strom zabručel a nebezpečně se otřásl. Pippa se chtěla za malou vlčicí vrhnout a za kožich ji vytáhnout zpátky. Alfie však na Liu zakřičel, aby na druhou stranu utíkala. Se zatajeným dechem sledovala, jak se neohrabaně rozeběhla, než se kmen s nářkem zbortil dolů. Lia stála na druhé straně, vyděšená, ale v pořádku. Pippa se mohla konečně nadechnout.
Cesta na druhou stranu byla nyní nemožná. Vlčata se dohodla, že se rozdělí a zase se sejdou. Pippa tak zůstala s Alfiem sama. Jen s nevolí opouštěla své sestry; Lia tak dostala na starost zbytek skupinky. Nakonec se však vlčata nikdy znovu nesešla. Den za dnem ubíhal, než s Alfiem chytili jejich stopu. Na cestu jim opět svítil měsíc a jeho věrné konkubíny. Chladný třpyt hvězd doprovázel malá vlčata, která se vydala vstříc novému osudu.
Sourozenci měli štěstí v neštěstí. Nakonec se to stalo zvykem, jistou tradicí, jež se jim jako smůla lepila na paty. Magický kraj, do nějž je znavené tlapky donesly, si vyděšenou dvojici laskavě osvojil. Anebo za to mohl nebezpečně užvaněný žíhaný vlk, Newlin. Dobrovolně i nedobrovolně přivítal malé mafiánky v Sarumenské smečce, kterou vedl jistý Don Morfeus, mohutný černý vlk se stříbřitým zdobením. Bylo to poprvé, kdy Pippy oči spatřily něco podobného a zcela odlišného, než na co byla dosud zvyklá.
Sarumenský hvozd byl od pohledu nehostinným místem. Alespoň pro Pippu, jež se do lesa ponořeného do mlhy a vlhka, nikdy nezamilovala. Šerost a nahnilé dřevo se zkrátka nedalo srovnávat s majestátními borovicemi daleko na jihu, kde suché dřevo, oprýskané žhavým sluncem a přímořským vzduchem, vyzařovalo zcela jinou atmosférou. Chyběl jí domov a chyběl jí moc.
Neohrožená, jak jen malá vlčice mohla být, se s Newlinem a Alfredem vydala do smečkového úkrytu. Vlčata padla únavou do říše snů téměř okamžitě. Temnota Pippu vtáhla do chladného objetí, plného křivdy a příliš čerstvých ran. Museli s bratrem najít sestry; to byl její jediný cíl. Bylo pro ni překvapením, když se převeselý Newlin nabídl s pomocí a ačkoli žíhanému vlkovi zprvu nedůvěřovala, pomalu se jí dostával pod kůži. Amnesia, stydlivá vlčice, jež měla ve tváři permanentně kyselý výraz, však Pippu svou nevýřečností naopak nijak neoslnila. Patřila do Sarumenské smečky stejně jako Newlin. Její přítomnost tvrdošíjnou a temperamentní mafiánku vytáčela, na rozdíl od Alfreda, jenž na ní mohl oči nechat.
Výprava za sestrami tak brzy započala. Jen podlý osud jim šťastné shledání vůbec nepřál – do cesty jim místo toho vhodil podlou kanibalku, Styx s děsivou touhou po mladém mase. Pippa se mohla jen dušovat, zda některá z jejich sester v jejím žaludku dávno neskončila.
Po neúspěšné výpravě se vlčata ocitla zpátky v lese. Pippa si na nové prostředí začala pomalu zvykat, byť se s novou představou nové smečky nikdy nesžila. Cosa Nostra pro ni stále znamenala pravý domov. Nový zážitek, jenž jí později přihrál k tlapkám nové dobrodružství s příslibem přátelství, na sebe nenechal dlouho čekat. Uprostřed lesa se nacházela magická mýtina s osamělým javorem. Majestátní strom však krvácel – co se to jen dělo? Horkokrevná Pippa se tak připletla do cesty dalším sarumenským, když se po hlavě vrhla do chřtánu rozevřeného kmene.
Zdánlivě krvácející rána byla plná lepkavé smůly a temnoty, aby toho však nebylo málo, jistá pomatená vlčice oběma sourozencům dopomohla téměř k záhubě. Nebýt pomoci dalších dvou vlčic a chrabrého Duncana, zřejmě by bloudily v podzemních norách, olepený smůlou doteď. A tak v životě mladé Pippy začala nová kapitola. Po podivném zážitku s enormním krtkem, který zabloudil, se její osud propletl s drzým Duncanem, jenž později zachránil Pippě život hned podruhé. Poté, co Alfredo vzal netaktně cestu z lesa útokem, Pippa zůstala sama.
Cestování s Duncanem Pippu naučilo mnoha věcem – nejdůležitější lekce však byla „Jak obírat vlky o kořist“. Na toulkách napříč Gallireou totiž potkali pochybnou dvojici vlků, jejichž jména písková taliánka dávno zapomněla. Naivní vlčici, Sunstorm, si tak pamatovala jen podle přismahnutého kožichu, jímž ji obdařil právě Duncan. Tehdy se naučila, že díky magii lze dosáhnout téměř čehokoli. Možná i to se pro ni později stalo motivací spřáhnout svůj život se samotnou Smrtí.
Po velice náročném šikanování ostatních se s Duncanem vydali k moři. Bylo to poprvé, kdy nechutně slanou vodu konečně ochutnala a ozkoušela na vlastní kůži. Pippa se tehdy málem utopila. Mořské vlny si s malou vlčicí škodolibě pohrávaly až dokud ji Duncan nemusel chrabře vytáhnout zpátky na břeh. Dlužila mu. A na své dluhy Pippa nezapomíná. Z Duncana se tak stal Pippy nejlepší kamarád, s čímž se později vychloubala svému bratrovi. Toho potkala záhy potom. A rovnou přišla o zub. Rvačka s Alfredem, který bez varování utekl z lesa a nechal svou sestru napospas osudu, ji stála rovnou celý zub. Rozpálená vlčice svého bratra vůbec nešetřila. Nedokázala se však na zrzka zlobit dlouho. A to ani s chybějící stoličkou.
Osud znovu zavelel, tentokrát snad v Pippy prospěch. Magickému kraji vládla zrovna zima a zemi posela bohatá sněhová pokrývka. Bylo to poprvé, kdy Pippa viděla sníh. Alfredo totiž znovu zmizel a mladá mafiánka tak byla nucena vlastním svědomím vyrazit na záchrannou výpravu. Jen málo tušila, že při té příležitostí potká Rowenu, svou novou nejlepší přítelkyni a ba co víc, že ji zasvětí do samotného kultu Smrti. Pippa se tak stala první členkou nové osvěty společně s Rowenou. Mocná vlčice jim poslala znamení, když na ní Rowena prováděla zasvěcující rituál. Pippa tak slíbila svou věrnost Smrti, tajemné entitě, jež obývala Gallireu od prvopočátku.
Krátce poté Pippa s Rowenou zavítaly do Borůvkové smečky s nadějí, že najde svého pohřešovaného bratra. Krátkou exkurzi po lese jí tak umožnila Wizku, místní pečovatelka potom, co si vůbec nepadla do noty se zakrslou vlčicí, která se je s Rowenou na hranici lesa netaktně odchytla. Ani tam však svého bratra nenašla, a tak jí nezbývalo nic jiného než se vrátit.
Pippa tak zavítala zpátky do Sarumenského lesa, kde se shledala s dalšími členy smečky, Darkií, Maple a podivného tvora bez jména, vlče, které jí až příliš připomínalo ztracenou Liu. Rána, která se nikdy nezavřela, tak začala znovu krvácet. Pippa byla naštvaná. Naštvaná na sebe, že se jim stále nepodařilo najít zbytek sourozenců. Přesně to ji pohánělo a přesvědčovalo, že víra ve Smrt je tou nejlepší cestou, jak zesílit. Musela se stát silnou a následovat jejich otce, Dona Danteho. V tu dobu začala Pippa koketovat s myšlenkou založení nové Cosa Nostry společně se svým bratrem a Rowenou, jež se stala její věrnou přítelkyní a rodinou. A tak se znovu shledala s Alfredem. Opět to byli jen oni dva a svět. Pippa svého bratra milovala, pověděla mu o Smrti a novém plánu s obnovením smečky, jejich starého domova.
Jak se odrostlí taliáni potulovali světem, narazili na zvláštní místo, plné magické energie. Bylo to ironické shledání – Pippa se setkala tváří v tvář s další mocnou entitou, jež vládla celému kraji, Životem. Tajemný, bílý vlk je s Alfredem přivítal na vrcholku Narrských kopců. Teprve tehdy se Pippa dostala do kontaktu s vlastní magií. Díky polobohovi se jí zabarvily jinak jantarové duhovky do sytě růžové. A ačkoli vlkovi jen stěží věřila, byl to právě on, kdo jí pomohl objevit svou vnitřní sílu.
Toulavé tlapky oba sourozence po podivném setkání vedly dál, krajem protkaným magií a podivnými polobohy. Kam je jejich štěstí v neštěstí zanese dál, je však prozatím velkou neznámou.