Příspěvky uživatele

//Sviští hůrky

Dech z něj vycházel jak z parní lokomotivy. Nafukoval plíce, že by s nima uletěl, na nožkách ďobance, ocas možná o nějaký ten milimetr kratší a určitě na konci neměl pár chlupů. Svišti však byli v háji a on fyzicky zrovna tak. Opřel se o první strom v lese, do kterého unikl, ani se neohlížel, jazyk tahal po zemi a... no nedával to prostě.
„Ty kláso,“ brblal do toho ještě nesrozumitelně, otočit se, za nim pusto prázdno a vracet se tam nehodlal. Přestal se opírat o strom, možná mu nějaká smůla zůstala na rameni, ale to mu bylo buřt. Pomalu se sunul dál, klepal nohama před sebou, snažil se zkontrolovat vlastní ocas, ale nešlo to. Kdyby se třeba soustředil víc na okolí, všimnul by si, v jak hnusnym lese je, ale i kdyby si všímal, asi by to žádný spoj v mozku nezapnulo.
Měl jsem někoho nich sežrat, ne? přemítal. Zastavil se, že by se třeba vrátil pro jednoho sviště, ale asi by to dopadlo tak, že by svišti sežrali jeho. „Nah,“ mávl nad tim tlapou, aby dal světu najevo, že to ON se rozhodl je nesežrat, ne že se bojí, aby ONI nesežrali jeho. Jasný?
Šel sál, cestou necestou, podél stromu, podél jedle, podél další jedle, byla to docela pruda. „Hola hej!“ zvolal do lesa, jednou si dupnul, zarazil se a vyrazil po hlasech, které k němu noc přinášela. Možná bludička s ježibabou, možná ne. „Mámooo,“ volal do větru, „taťkooo,“ dodával. „Snad jste někde kunde daleko,“ dodával mumlavě, ale nahlas volal rodiče, aby na sebe upozornil. Trošičku. A zatim si to šinul za hlasy.

//Kde nebylo dobře


Bylo mnoho řevu. Sakra moc řevu už ve chvíli, kdy tam přišel a loudal se mezi šutry, protože ho zajímalo, co to tady řve. A bylo ještě více řevu ve chvíli, kdy našel původ. Hlodavci, mraky hlodavců a zápasy mezi nimi. Sledoval je, nejdřív docela tiše, protože nechápal o co jde, pak už docela začal fandit jednomu tlusťochovi s jednim okem, který musel v těch zápasech být docela dobrý.
A jak řval i on, hlavním nepřítele nebyl svišť s třema prstama, ani jednooký, ale hnědý vlk, který byl větší než oni, ale pokud se sečetl jejich objem a jeho, byl sakra menší.
Ušopleskama hodil dozadu, zaklel a trvalo mu dlouho, než pochopil, že by se možná měl dát na úprk, protože se na něj žene horda svištějcích svišťů. „Sakla,“ stihl ještě před prvnim kopnutím do sviště a pak to metal přes pahorky, za ním celá armáda a do toho řevu jak od paviánů. Něco svišti, něco on z toho, jak mu skákaly po ocase, sem tam do zadní nohy.
„Voeeeee,“ řval do toho, rozbíjel si tlamu o šutry a rval to do lesa směrem k jihu, protože... si asi myslel, že se mezi stromy skryje před tlustýma veverkama?

//Jedlák