Příspěvky uživatele

< návrat zpět

No ti se k sobě hoděj, pozvedl lehce pysk, protože... oba byli divní. Naprostí podivíni, kteří žili někde tady v tom lese a očividně spolu měli jednoho malýho spratka, který byl zcela dementní. A nikdo jiný tu nebyl, ne? „Si piš,“ pokrčil rameny ledabyle. Nic nemohlo dopadnout tak špatně, aby to musel nějak moc řešit. Je to jenom lov, nějak se to povést prostě musí.
Šel za Stínem fakt tiše. Minimálně do té míry, co mu to šlo, prostě nedupal, rozhlížel se okolo sebe a furt na nic nesahal(!). „Hm?“ zamručel až ve chvíli, kdy mu první polovina pokynů od Stínoslava utekla. „Jo, jasný, chytim ho pod klkem a půjde ke dnu,“ přitakal, že tomu zas absolutně rozumí. Zůstal stát na místě, jenom se teda moc nekrčil, prostě se jenom několikrát rozhlédl okolo sebe, pak sledoval Stína, kam mizí, následně udělal několik kroků do strany a čekal, co se bude dít.
Hlavu zvedl k obloze, čuměl mezi větve a přemítal, jestli někdy bude tepleji, protože dřív teplo bylo, ale pak se ochladilo a furt bylo chladněji a chladněji. To bude brzo v hááááji, zasténal, nadskočil a cukal okolo sebe, protože někdo řval, že něco jako teď. Slyšel nějaké dupání, tentokrát ně ani jeho, viděl i něco mezi keřem, jak hopsalo sem a tam a jemu zrovna tak z hlavy vyskákala úplně jakákoli myšlenka na to, co měl dělat. Sakra, sakra, sakra, nadávala, několikrát poskočil do strany a pak prostě surově skočil po zajíci, ale ne zubama, prostě ho plánoval zalehnout a buď rozdrtit, nebo prostě uzemnit. „STÍNEEE,“ řval. Něco ho kopalo do žaludku, do slabin, hryzalo ho to do nohou, které obaloval všude možně, aby ta věc pod nim nezdrhla.

Třebaže s ním furt někdo mlátil a on furt někoho mlátil, obvykle si troufal jenom na podobně velký, aby měl nějakou šanci a taky hledal svědky, kteří budou tvrdit, že on si nezačal, ale tady se za prvý nesnažil nic vyprovokovat, neměl svědky a byl to větší vlk. Dlouho držel zuby pěvně zatnuté, aby nic neřekl a neviděl jako poslední zuby, co mu trhají hlavu, protože na rozdíl od toho malýho skřeta, tenhle by v tom klidně i uspěl.
„Budu jak myš,“ sykl v odpověď, než mu bylo dovoleno se vyhrabat na nohy. Byl mokrý, byla mu zima, Stín ho štval a ještě do toho měl lovit, což fakt nechtěl. Šak na mrtvolách jsem žil sakra dlouho, mrmlal si pro sebe, zuby furt zatnuté a jenom po Stínovi házel jeden naštvaný pohled za druhym, když šli sál lesem.
Za jeho zády občas mimikoval jeho pohledy a žblepty, ale dával si pozor, aby ho u toho neviděl a nesrazil ho znovu na tom, už by to taky nemusel ukecat. Jen tak tak to stihl před otázkou, jestli má nějaký otázky. Pozvedl kůži nad očima, projel Stína očima a jenom z něj mumlavým šeptem vylezlo: „Táhneš to s Tasou dlouho?“ Ale pak radši odskočil trochu dál a zakecal to slovy: „Takže zajíc, pohoda, dem.“ Jako by byl Stín ten, kdo zdržoval.

Uraženě zamručel nad tim, že Vlče je protekčním dementem, zatímco on je jenom zbloudilým parchantem. Víceméně mu to bylo jedno, však šlo jenom o to, že Tasa Vlče vyklopila z vlastního těla, jeho vyklopil někdo jiný, kdo měl menší zájem se o něj nějak starat. Jinak by tu nebyl, ne? „To je fuk,“ pokrčil nad tím rameny, že je v nevýhodě, aspoň je větší, když nic jinýho.
Vždycky se snažil provokovat, ale jenom tak něžně, aby někomu lezl na nervy, ale neměl absolutní potřebu mu prokousnout hlavu. Takže hej, mlčel, ale docela u toho dupal, protože sníh neznal a nechtěl se ptát, co to je, aby nebyl za blbečka. A Stínovi to vadilo? Nechápal proč, však jenom chodil. Reálně to nechápal a to vrčení a fláknutí o zem mu za prvé vyrazilo dech a dost zarazilo. Zarazil hlavu co nejhlouběji do sněhu, tlapama nejdřív flákal okolo sebe, než k němu padla otázka. Pokrčil nohy, přitáhl je co nejblíž k tělu s knedlíkem v krku se díval na šediváka nad nim. „Co sem-“ zarazil se, zatnul zuby a několikrát se zhluboka nadechl a vydechoval přitom čenichem. „Budu jak hlob,“ odsekl nabrušeně.

//Díra

„Vona je dement,“ vydechl zoufale, když se ta věc už houpala v tlamě Tasy, narozdíl od něj, kterej šoupal zadek po zemi, když se ho snažila prvně (a snad naposledy) odtáhnout. Tlamu měl v cajku, nikde nic neviselo, jenom to štípalo. Příště kousnu já, odsekl si, vyplázl na vlče Vlče jazyk a štrádoval si to už za Stínoslavem, protože se očividně rozdělili na párky a donuty. „Sem zíkal, že jsem měl bejt loztomilej, ne že jsem,“ namítl, protože mezitim byl sakra velký rozdíl a on to očividně nechápal. Chtěl nad tim protočit očima, ale prej by mu je někdo vykloval, tak počkal, než bude čumět někam jinam a pak s nima opsal kolečko, že se mu z toho zamotala hlava.
Dřepl si do sněhu, nějak počítal s tim, že má jenom jít ven a tim to končí, ale sotva zabořil zadnici do chladu, bylo mu hned řečeno, že má někam jít. Zoufale nad tim mlaskl, vstal, oklepal se a vypálil vedle Stína, za nim se neplánoval táhnout jako prd. „Budu šeptat jako vánek do ouška,“ přitakal samozřejmě bez nějakého ztišení, dokonce i nahlas chodil. Sakra ho bavilo, jak ten sníh křupal pod nohama. A vůbec... Po čem to tyvole chodim?

12

„Sem nikdy nic o loztomilosti nezíkal?“ plácl nechápavě s podezíravým pohledem vůči šedýmu čávovi, „ale když myslíš,“ zakabonil se nad tim, že o něm je smýšleno jako o roztomilém. To bylo fakt prvně, nádhera. „Jo, poslouchám,“ přitakal nad tim bez poznámky, že na protest udělal loužičku na místo, kde ho Stín poučoval, co má a nemá dělat. Ale furt na nic nesahal, takže to splnil.
Ti dva delší si tam brebentili něco o něčem – Stín brebentil, Tasa mlčela – a to malý toho moc neřeklo. Možná to prostě nemluvilo, ale rozhodně to hryzalo. Horší jak ti syslové, co mu skoro uhryznuli achilovku, protože tohle mu šlo přímo po ksichtě a jedinou obranou proti tomu bylo, že flákal nohama do všech stran, aby ze sebe tu krysu sundal co nejrychleji. Neodpustil si přitom několik nadávek a silou ran taky nešetřil, co mohl. „Klyso blbá!“ zaječel, když Tasa stáhla tu věc z jeho hlavy a šla s ní někam pryč. Tlapama si začal přejíždět přes tlamu a hledal nějakou plandající kůži nebo maso, ale všechno bylo na místě. „Seželu tuhle nánu,“ zasupěl Stínovi, než se vydal za nim.

//Buk

11

Úlevně vydechl, když se ukázalo, že na jeho momentální problémy má Stín řešení. „Páni, v tý hlavě něco bude,“ dodal zcela překvapeně, nabral do tlapy trochu listí, zvedl ho a nakonec ho jenom pustil na zem bez toho, aby se pokusil to po někom hodit. „No neučila, byl jsem malej fakan, co měl dělat loztomilýho, ne makat,“ bránil se nad tím, že lovit jako neumí. Kdyby uměl, tak by lovil, ne? Jo, počkat, „a takys mi zek, že nemám na nic sahat,“ pokrčil k tomu se zazubením rameny, však jenom poslouchal, co měl dělat. Začal si prohlížet svoji tlapu, jestli tam třeba nenajde kus snídaně, kterou měl taky kdo ví kdy, ale tlapky měl čisté, jak jenom mu to špína z podzimu dovolovala. „To sou pzesně ty dvě věci, co fakt jako nedávám,“ mávl k šedivákovi tlapou, než se zaměřil na Tasu.
„Čus Tasus,“ mávl k šedé kreatuře ve stínech (ne v Stínovi, bylo to naopak, ale to v tý chvíli ještě netušil), když už k němu mluvila. Do toho tam štěbetalo něco dalšího, asi meluzína. „No já jsem vlče, to vim no,“ brebtal nechápavě s povytažením jednoho obočí, než se mu konečně do zornýho pole dostalo něco malýho, co se tam tetelilo. A jmenovalo se to Vlče? Nechápavě sledoval malou věc, pak Tasu, nakonec i Stína, ke kterýmu taky řekl: „Vlče? To je další jméno dost na pi-“ a tentokrát (v rámci zcela nenápadné manipulace) bylo slovo ztraceno v písknutí Vlčete. Přimhouřil oči, zíral na Stína, pak na Tasu, potom udělal několik kroků blíž k maličký věci. „Stín tvldil, že Tasa něco hnusnýho snědla a ona to pzitom vzala jinudy!“ prohlásil k mláděti jako první věc, „ty seš ale skzet, nechceš se trochu vytáhnout?“

10

//Buk

Ne, že by byl epesní stopař, ale z těch dvou to docela epesně táhlo, aby za sebou nechali nějaký pach. A taky se dvakrát ztratil, ale stejně měl až moc volnýho času, který potřeboval zužitkovat a jejich hledání mu prostě přišlo vhod.
Dvakrát okolo toho prošel, motal se v kruhu, než mu došlo, že možná ten pach jde z těch klacků, ve kterých se začal protahovat, že to teda zkusí, buď se chytí jako krysa, nějakou krysu najde, nebo najde ty dva a vyženou ho jako krysu. „Heeeej,“ volal už předem do díry, aby dal najevo, že jde a nepřístupný věci sice viděl, ale znova o ně nestojí a mají čas se klidit. „Stínokate, zíkals, že nemám na nic sahat a mám kunde hlad, tak co s tim?“ hlásil, rozkopával listí a houby před tlapama, světlo mizelo a stál víceméně ve tmě se dvěma šedivkama. „Měl jsem séglu, ta fakt gutě lovila, ale ta tu není, tak nevim, hej,“ krčil rameny, dřepl si u vlezu na zem a pohled upínal přímo na Stína s nezájmem, jestli Tasy střevní chřipka měla následky.

//Mahtae jih

Cvakalo někomu v hlavě, že třeba netušil, co má jaký jméno být? Že třeba fakt neměl páru, co a kdo je nějakej Spár. „Kdo?“ zabrblal s povytaženým pyskem, že to určitě bude někdo jako tenhle Pat a Mat, na který narazil. Určitě nemohli mít o moc lepší kámoše, který by měl nějaký náznak normálnosti a pohody.
Šlapali si to dál k nějakýmu lesu, že ho to už ani nebavilo, ale nic lepšího na práci neměl. Tasa něco sežrala, asi plánovala zeblít celý okolí, Stín se choval, jako kdyby měl klín v konečníku a poučoval ho, že nemá na nic sahat, že poletí už v pondělí ze srázu a do tý doby si má něco dělat (ale na nic nesahat), protože ten se jde podívat za Tasou. Mlaskl nad tim, že tomu nějak rozumí, čekal, než Stín zmizí z dohledu a následně na protest ochmatal každý strom, kořen a bordel v okolí, na který narazil. A na protest si ještě ucvrnknul na místo, kde předtim Stín stál, aby dal najevo, jak moc jedno mu to je.
Pak se dost dlouho flákal po okolí. Víceméně jenom hledal jídlo, ale bylo tam pěkný nic. Fajn no, na nic nemám sahat hej, mrmlal si, než si to otočil po tom směru, kam šel prvně Stín, aby oznámil, že má hlad.

//úkryt

//Lesík topolů

Pár neuronových spojů si v jeho hlavě lítalo nespojených, takže prohlášení, že ho mohou kdykoli hodit z útesu v něm seplo jenom z poloviny, protože to znamenalo, že má, kde položit zadek? A ještě u těhle dvou matlů? „Hej, ne asi,“ sykl s protočením bulev ke Stínovi, kterej se zmohl jenom na to, že má jít dopředu. Si všimnul, že celou dobu nechodí pozadu, ačkoli jemu zrovna dřel zadek po zemi a zmrzlá půda ho docela štípala, ale levný taxi? Ať ho klidně Tasa tahá. Teda pak ho pustila, na zem teda nedopadl, ale musel se vyškrábat na nohy a jít dal po svých. „Vim, co je smečka, jsem pomalej, ne úplně vypatlanej,“ protočil zas bulvama, ale na chvíli oči nechal daleko od vlků s přemýšlenim, co smečka má být, ale to je fuk. Plánoval tu vědomost předstírat tak dlouho, dokud mu skutečně nedojde, co to má být. Lepší jak doma, povzdechl si v duchu.
Jakože magie byla nemoc, ok, to už chápal. Dávalo to smysl v okruhu rodiny, tam to byl jeden nemocnej chcípák za druhym. Jo a do toho Tase bylo blbě. Udělal krok k Stínovi, rejpl do něj tlapou a pološeptem se zeptal: „Vona to chytla?“ Jo a pak si to šedá metala pryč, oni se mají držet dál a on tak zůstal s novym vyzáblym a ošklivym kámošem zcela sám.
Pokrčil rameny, když mu teda jméno měnit nebudou, asi by se tomu nebránil, ale tak co má dělat, „Fajn no. Takže ty seš Stín... Plostě Stín bez ladu a skladu?“ zeptal se s krokěm do nový domoviny, což mu taky ještě úplně nedocházelo, „a vona je Tasa. Ještě někdo tam vepzedu čeká?“

//Buk

//Ageron

„Na to nemám čas a náladu,“ mávl šedivákovi tlapou na jeho námitku, že se moc nebojí. Třeba by ho nějaký náraz do zdi osudu třeba probral a trochu by si začal uvědomovat, do jaké jámy lvové leze, ale... bylo mu to prostě jedno. O čem byl život? Těžký přemýšlení, nechtěl nad tim přemýšlet, chtěl prostě jít vpřed a jestli to znamenalo se smraďochem a šedivákem? No prosim, horší jak doma to nebude.
Cestou se nějak stal stínem, protože se bavili o něm před nim, ale tak nějak ho vynechávali? „Kam s váma vůbec du?“ nechápal. Ale netrápilo ho to, spíš zajímalo. Je tam žvanec? „A hej, co je alfa?“ kývl hlavou ke Stínovi, protože moc nepobral, o čem to Tasa žvatlá. Nebo tak nějak pobral, že se těm dvěma říká. By jim nejraději říkal čávo a šťávo, ale jména taky docela ujdou. „Možná tak lýmou, co sem měl chytit za blechy?“ vyptával se dál a přehlušoval ten jejich dialog.
„Si mi zíkej, jak chceš,“ pokrčil rameny směrem ke Stínovi, když mohl pomalu vypálit dál, i když ho hnáty už docela bolely, „fotl mi zíkal Pinču, ale to je jméno fakt na pi-“ A zbytek slova se trochu ztratil v řevu nějakýho ptáka okolo.

//Mahtae

//Jedlový pás

„No vidíš, jak si sme blízký,“ kývl směrem k vlkovi, ačkoli se nezdálo, že je z jeho malé společnosti zrovna odvařenej. Však on bude. Nebo skončí uvařenej, to je buřt a jedno.
Vlčice se tvářila, že každou chvíli vrhne, ale aspoň nebyla tak napruzelá jako šedivá, který měl asi hmeroidy. „Tak to seš docela pedo,“ pokývl k němu znechuceně, že by si do něj kousnul, protože byl k nakousnutí. Setkal se už s lecčim, ale tohle bylo docela odporný. Bohužel, ne všichni mohou být na hlavičce v pohodě.
Sice nechápal, kam jdou, co mají proti tomu, že jde taky a proč vlastně šel, ale bylo mu to nějak volný. Šel, kam chtěl, chcípal venku, i když ho to náramně bavilo a moc neuměl pochopit, že někde není vítanej. Protočil jenom nad šedivým očima a prostě šel, ta vlčice nespecifikovala, že on sám jít nemá.
Teda z počátku, pak ho stopla, nad tim nechápavě pozvedl jedno obočí a poslouchal její divno výklad. „Co s nima?“ zeptal se nechápavě, „Moji stalí do toho uměli jenom bušit a klopit mladý jak klálíci,“ pokrčil nad tím rameny. Sice jako nějací starší měli různě barevný oči a sem tam si honili nad tim, kdo je má barevnější, ale víc se v tom nehrabal. „A kam vůbec dete?“ zeptal se s ignorací, že ho chtěl sežrat už druhý. Taky pedo no.

„To je tvůj ploblém,“ opáčil vlkovi s pokrčením ramen. Co měl dělat on s tim, že hejká? Ať je rád, že mu nepřeskakuje pubertální hlas. Kdy ta přijde? přemítal krátce. Jeden z těch vzácných okamžiků, když nad něčím skutečně přemýšlel, ale moc dlouho mu to nevydrželo, protože se vlk přád chytal těch krys. „Teda žlát vojenský vetelány mi přzijde jako doblej humus,“ podotkl k tomu, ale přitom se zubil a pozvedl nad tím výzývavě obočí, že to vlastně znělo jako skvělý nápad, který je naprosto za hranicí slušnosti.
Ve výsledku se o něj šedivák moc nezajímal a byl by dal tlapu do ohně, že tam byl s někym, protože předtim slyšel někoho dalšího. A nepletl se. Sice předtim necítil, co z vlčice táhlo, ale co, vypadala, že k němu bude vřelejší a nenazvala ho hejkalem. „Slyšíš?“ houkl na šediváka a ukazoval přitom na šedivou, která ho nazvala roztomilym, „si piš, že sem,“ dodal mumlavě.
Neměl tucha, co řešili, bylo mu to jedno, stejně se to očividně vyřešilo. Podrbal se za uchem v mezi čase, jestli tam nenajde zbytek večeře, ale nic tam nebylo. „Nejsem pijavice, jsem hovád,“ opáčil nabručeně, než se zvedl ze zadku, aby vyrazil na šedivou. Měl si dělat, co chce a ona šla, tak šel taky. „Kám táhnem?“ zeptal se.

//Ageron

Ošklivák ho neuvítal zrovna hřejivě, ale stejně si myslel, že dotek od něj by za prvý byl úplně ledovej a určitě ani moc dobře nevoněl. „Šak už nehejkám,“ namítl šedivákovi s trhnutím hlavy do strany, že ho to jako urazilo, ale bylo mu to docela buřt. Byl by i hučel, kdyby už neviděl, jak ho kope do zadele a přerovnává mu obratle podle abecedy a ne čísel.
„Bylo to mltě moc klys,“ namítnul pomalu, artikuloval a stejně nedokázal vyslovit R, ale ne všichni mohou být dokonalí a on k tomu měl tak sakra blízko, že prostě nějaká ta mentální skulinka se na jeho dušičce objevit musela. Jinak byl zcela v pohodě. „Hej někdy se di kouknout, plostě spolu bojujou a jedna nemá voko a ta další kus hnáty,“ dodal k tomu vlkovi nadšeně, zíral na něho a přitom se zubil. Kdyby to po něm nevystartovalo, bylo by to fajn odpoledně při sledování krysích zápasů. Vsázel na tu krysu bez oka, tlapa byla větší problém.
Přitakal, že bude dřepět, než uraženě odfrknul, že se vlk teda vzdálí a nechá ho tam kompletně samotnýho. Vstal, že se přesunel blíž, byl by se i sunul po zadku, ale země nevypadala úplně příjemně. „To tak ze mě táhne puch?“ nechápal, čichnul si k sobě, ale tak otřesný to nebylo.
Horší smrad si to šinul od šutrů a stromů. Samice, ale podle pachu to bylo spíš hnojiště. „Ne, sele na mě,“ namítl s trhnutím hlavy k ošklivákovi.

Tlapkal si to, co mu dovolily bolavé nohy od svišťů. Naparoval si to směrem po hlasech, dokud ho jeden nezastavil s hláškou, že má jít hulákat někam jinam, protože tu rodiče nejsou. Zastavil se, pousmál, odkašlal si a velectěně si to prošel jedním keříkem, obešel jeden strom a zahlásil: „Eště aby tu byli,“ vydechl. Zrak mu padl na jednoho vlka, pysk se mu překvapením ohnul u předních zubů nahoru, protože takovýho oškliváka viděl jenom jednou u bratra, ale tenhle se mu docela dobře vyrovnával.
Byl by přísahal na vlastní duši, kdyby nějakou měl, že cítil a slyšel dva vlky, ale mezi stromy stál jenom tenhle ohyzda v padesáti odstínech šedi a na krku mu visela asi hlava posledního vlčete, co mu hulákal v okolí. „Hej na chvíli si tu dzepnu,“ obeznámil ho až poté, co si sedl přímo na zadek, aby mohl do stran natáhnout poďobané zadní nohy, „sem nějak naštval kopu klys a bolí to jak hovado,“ dodal, zatímco si zkoumal jednu z nohou, ale prostě to byla řada maličkých zubů a nic víc. „A co ty, jak ti dupe?“ zajímal se o něj v mezičase.