Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtae jih

Oh, jak příjemné bylo cítit Stína okolo sebe. Jeho pižmo nasáté po lese, jeho vzdálená přítomnost, která mu rozbušila srdíčko, protože čekal, kdy ho zase uzemní nebo ho donutí chutnat krev, ze které mu bylo furt blbě a bude se Stín zlobit, když ho poprosí, aby mu vždycky z jídla vysál krev? „Hele jako oni se chovaj divně. Nebo si to myslim, asi jim spadl šutl na hlavu nebo je máma nekojila nebo jako tak.“ Nečekal, že se toho Alkai chytne, spíše to plácnul. Jemu se v Buku líbilo a ti ostatní taky, byli podle jeho gusta, i když Vlčeti by vymlátil zuby jenom pro vlastní bezpečnost. Nečekal, že jak poroste, tak se uklidní.
„Hm, ne. Otec mi na jaze zek, že mu mám táhnout z vočí, plotože jsem ho naštval. Tak jsem šel,“ podělil se krátce o útržek vlastní minulosti a možná, kdyby se nad tím zamyslel, došlo by mu, že otec tim myslel, ať na chvíli jde pryč, že na něj nemá náladu? Ups. Nebo spíš ne, to je fuk. „Ale Stínoslav s Tasou jsou lodiče Vlčete, ploto je tak dlblá,“ zazubil se.
Kráčel si to rovnou do středu lesa, protože furt nechápal pointu smeček a že si vedl cizince moc nebral v potaz. Alkai byl kámoše, Pinču byl kámoš a miláček Stína, Stín musel mít rád Alkaie, naprosto jednoduché.
„Peckoš, pak mi to ukážeš u vás,“ vyzval Alkaie, když mu řekl, že bydlí docela blízko, ale teď se mu tam ještě jít nechtělo, nejdřív potřeboval najít Stína. Nebo někoho, pojďte se podívat, sakra.

//Mušličková pláž

Moc života se mu v Alkaiovi nepodařilo probudit, ale ani netušil, že se o to snaží, tedy neuměl vnímat to, že se mu to nedaří. No, bylo to složitý, ale také mu to bylo jedno, záleželo mu pouze na tom, že má někoho sobě rovného výškově i věkově, protože tohle mu docela chybělo z domova, i když tam byl problém, že tam bylo těch vlků prostě moc.
„U nás je všechno divný,“ zašklebil se nad tim. Líbilo se mu, jak divný to bylo, moc neznal normálnost a zcela určitě by mu ani nevyhovovala, takže tohle bylo něco, co dokonale sedlo k jeho povaze. Možná pro Alkaie to bylo něco jiného, ale to bohužel nechápal a ani to neřešil, věřil, že se mu ta divnost taky bude líbit. A doufal, že Vlče bude chvíli kousat někoho jiného.
„Jasný,“ přitakal, „Tasa mě tam doslova dotáhla, jak moc mě tam chtěla,“ zazubil se. Sice si trochu sedřel zadek, protože už nebyl úplně nejmenší, ale už to dorostlo, naštěstí ho táhla přes sníh.
K Buku to daleko nebylo, čemuž se docela divil, jak moc je ta voda smetla. „Jo, ale,“ odkašlal si a otočil se na Alkaie, „Tasa docela zavání, to moc nezeš a Stín jenom bubáka dělá,“ sdělil mu pár rád. On ten Buk byl fakt blízko, tak aby se na to připravil.

//Buk

Alkai byl docela jak sopl u nosu, moc věci neprožíval, ale druhej to zvládal za oba a moc si jeho chování nebral, protože mu nedocházelo, že možná nemá zájem nebo cokoli. Nikdo ho nikdy nenaučil číst v jiných, takže prostě bral, že to je samec, že je podobnýho věku, že jsou teda kámoši a nic víc k existenci nepotřeboval.
Voda ho moc nezaujala, prostě to pro něj byla voda, i když si Pinču byl jistý, že tim smradem to nebude jenom ledajaká voda, ale... možná to byla Tasina voda? Nebo to byl důvod, proč tak smrděla? Jak mu to docházelo, začal pomalu couvat pryč, protože to najednou neznělo moc dobře a raději se bude držet svého lehce zatuchlého, ale ne zavánějícího kožichu.
Byl schopný se zaposlouchat i do toho, co mu Alkai říkal, i když toho taky ve výsledku moc nebylo. „Hustý,“ podotkl s přikývnutím, protože jestli tam byli všichni tři stejně staří? Epický. „U nás je pak Vlče, jmenuje se tak, myslim a je to malej dement, co fult kouše,“ rozmluvil se ještě. Docela mu ten dement chyběl, chtěl mu ještě šlápnout na krk. „Ale zas je malá, takže ji sundáš a jedeš,“ mávl nad tim tlapou, jako kdyby mu několikrát skoro neukousla obličej, ale to vědět nemusel.
Alkaiovi se tam nelíbilo, on by tam zas klidně byl, ale když ne, tak proč ne. „hej tak jdem k nám,“ nabídl mu s výskokem směrem od vody pryč, „je to tam skvělý,“ nabádal ho, i když... možná trochu lhal. Nebo nechápal, co to je za spodinu. No ale každopádně šel, „Ti ukážu to Vlče a Stína, je boží.“

//Mahtae jih

„Co je unikát na tom bejt divnej?“ zeptal se Alkaie. Možná by si mohl jméno změnit, aby mu neříkali Pinču? Stín měl třeba cool jméno, určitě by si vymyslel něco podobně dobrýho, co by sedělo. Třeba Polostín. Záděra. Jebák. Hemeroid.
Zůstával mokrý ležet v písku, asi netušil, jak moc se mu ten písek zadře do kůže, protože písek do tý doby neznal. Dokonce se i převrátil na bok, potom na záda, že skoro mlátil Alkaie tlapama do čenichu, ale měl nějakou blbou koordinaci, že ho ani nemohl trefit. „Co to vůbec bylo, že nás to vzalo?“ zeptal se s naklonením hlavy do strany.
Pak se už teda vyhrabal na všechny čtyři, tmavě hnědá srst o něco světlejší pískem, který ze sebe zkusil oklepat, ale moc to nevyšlo. Teda něco letělo na Alkaie, ale většina se furt držela na něm. „Tak zjistíme,“ pokrčil rameny, koukal okolo sebe, zanechával za sebou stopy v písku, ale že by něco vyzkoumal? „Hej když se nevlátim, tak bude Stín naštvanej. Teda on je fult, ale tohle ho jasně naštve. Myslim,“ mumlal si pro sebe, jako kdyby tomu zjizvenýmu na něm nějak záleželo.
„Tasa je taková cypka,“ pokrčil rameny s pohledem na moře, „docela zavání a je divná, až to bolí, ale není naježená jako Stín. Vedou takovou smečku nebo co, žiju tam s nima,“ rozmluvil se a přitom pokukoval po vodě a ušima k nim cukal, čímž volal Alkaie, ať jde s nim. „Kdo to táhne u vás? A jak?“ Snažil se z něj vytáhnout, co to smečka je. Nenápadně.
„hej ta voda smldí, ne?“ volal ještě na vlka. Bylo to docela nepříjemný, valilo se to k němu ve vlnách a zas vracelo na místo. „Může se voda zkazit?“

Tak Al se mu úplně nelíbilo, když mu odpověděl, že mu kamarádi spíš říkají Kai. A on kamarády neměl, nějak jejich smysl nechápal, měl akorát kupu sourozenců, jedno dementní vlče a Stína s Tasou, kdy Tasa ho žrala a Stín asi žárlil. „Alkai,“ uznal s pokrčením ramen. Aspoň tam eliminoval to L, protože by to jinak byl Alkailan a to bylo navíc sakra moc dlouhý na udržení pozornosti. „Mně zíkaj Pinču a nedělám si slandu,“ představil se s mlasknutím nad vlastním jménem, že někoho fakt napadlo tohle jméno dát. Ze všech měl nejhorší jméno, pokud nepočítal Paca, který se prostě jmenoval Paco, ale on sám měl taky dost blízko k jednomu mohem horšímu slovu. A jak rád to zmiňoval!
A teď byl mokrý, někde na nějakém písku, do kterého se bořil, všechno ho svědilo, bolelo a asi měl v plicích rybník, ale žábu tam neslyšel. Snažil se převalit do pohodlnější pozice, ale ani se mu moc nechtělo hýbat, jestli nemá něco zlomeného. Alkai do toho lehce vyšiloval. Nebo jako v uvozovkách. „V cajku, jenom plostě nechci,“ zkuhral utahaně, ale začal se tedy hrabat na všechny čtyři a přitom mával tlapou. Proč se na něj ten písek tak moc lepil?
„Kde to visíme?“ zeptal se. Byla mu docela kosa, všude okolo žlutej písek a něco tam šumělo v zadu. „Co je to? Hej to je to jezelo, kde mě tahala Tasa?“ ptal se, i když mu těžko mohl odpovědět, ale to už byl na cestě k moři, aby poznal lekci.

Neuměl ani pořádně popsat, jakou má barvu, byla to taková divná směska hnědé a šedé, natož aby popsal, co vlastně hledá. Prostě se nudil, chtěl najít nějakou zábavu, ale zábavu v podobě živočicha, což se mu moc nedařilo. Ale bylo to už víceméně jedno, kde hrabe, protože někdo skutečně živý dorazil a mohl s nim i mluvit. Ale... musel mít tak složitý a dlouhý jméno? „A nedá se ti zíkat tzeba Al nebo tak?“ zeptal se. Navíc v tom bylo R, takže by to jméno ani v životě správně neřekl. Navíc mu ten vlk mávl, odkud je, takže on mávl úplně na opačnou stranu, „já zevluju tam v jedný smečce,“ řekl tak nějak nejistě, protože furt neměl ponětí, co by to ta smečka měla být a jak by měla fungovat, ale Stína se zeptat nemohl, protože mu tvrdil, že ví o co jde.
Zakroutil pak hlavou, že nikoho takovýho neviděl. Teda počkat, Tasa byla šedá? Ale tu asi nemyslel. Navíc byla určitě starší než on. Nebo se na ní ten porod dost podepsal a zestárla tak o pět let. S tim, jakýmu dementovi dala život, mlaskl si s protočením očí. „Nikdo tu nebyl,“ zahlásil Alovi.
Půda pod nim ho štvala, měl mokrý hnáty, voda se furt zvedala, hučela, byla docela rychlá a nepříjemná. „Docela divná voda, ne?“ zahlásil tmavému vlkovi, který si toho taky musel všimnout. chvíli přešlapoval, bavilo ho, jak to bahno vydávalo mlaskavé zvuky, ale pak se z bahna stala už víceméně jenom voda a táhla ho dál a dál... A pak byl v háji. A do háje, houkl, než se mu smýkla jedna noha a vyzkoušel si, co to je divoká řeka.
Napil se dost tý hnusný vody a mlátilo to s nim sem a tam. Pláca nohama ve vzduchu občas zavadil o nějakou větev, ale na žádné se neudržel. Ani mu nešlo řvát, protože hned polykal vodu a byl si docela jistý tím, že ho voda prostě sežere, protože ani neuměl plavat a jenom zmateně kopal nohama do všech stran.
Zachránilo ho až to, kdy zadkem začal rejdit v písku, který sice nebyl pevný, ale dal mu možnost se zapřít nohama a pomalu se sunout mimo řeku, která se plivala do obrovskýho jezera, ze kterýho by jenom tak nevyplaval. Byla mu kosa, kašlal, měl pocit, že má v plicích žábu a snažil se ji dostat ven.
Svalil se tam na zem, ještě z části ve vodě, ale v bezpečné vzdálenosti, lapal po dechu a přišlo mu, že mu hoří svaly. Ani neřešil, kde je a jestli s ním je i Alkairan, protože mu úplně vypadl z hlavy, dokud ho neslyšel volat. Pak až unaveně zvedl hlavu a sledoval mokrou slepici, jak se žene k němu. „Nikdy-“ zahalekal s kašlem, „mi nebylo líp.“

Oheň:
Pokud mezi vámi přeskočila jiskra, není to vždy dobré znamení

Země:
Ti, kterým pokojovka nikdy nezemře

Myšlenky:
Pokud konečně zjistíte, co si o vás jiní myslí, nedivte se, až pak budete brečet u jezera

Bolest:
Co bolí, to už nepřebolí

Jarní:
Přejete si stát Disney princeznou?

Nemrtvých:
S vámi na žádný oslavě mrtvo nebude

Led byl docela měkký, lámal se, ale voda byla všude. Podmáčená půda, sníh mizel, viděl nějakou polochcíplou trávu, ale co neviděl? Že by se měl minimálně vzdálit od řeky, protože by brzy mohl poznat moře, o kterém netušil a ochutnal by sůl až na plicích. Jenže tohle jemu moc nedocházelo, hledal prostě něco v té vodě, v trávě, přišlo mu, že zdejší okolí je plné jenom prapodivných vlků, kteří se flákli strašně silně do hlavy a nikdo normální okolo nebyl. Ne, že by se o řadil k normálním, byl divný, až to bolelo, ale proto potřeboval někoho normálnějšího, kdo by to vyrovnával. A protože u vlků tomu nevěřil, hledal třeba rybu, zajíce – možná ho neměl sežrat –, kunu, ty sviště! Narovnal se, uši našpicoval, otočil se a měl chuť vypálit směrem na sever, ale nepamatoval si trasu. Do háje, mrmlal, naštvaně dupnul a v tý chvíli se ve tmě ozval hlas. Mžoural, jak jenom mohl a nakonec mu i pohled padnul někam k řece na pár žlutých očí, ale nic víc, protože byl ten vlk docela dost tmavý. „Je mi hodně,“ řekl mu a přehrábl se v kombinaci bahna, sněhu a žluté trávy. „Něco plostě hledám, ale tady nic není,“ rozmluvil se zklamaně, trhnul tlapou a sledoval, jak ta směs z jeho tlapy dělá žbluňk.
Ten frajer nebyl o moc větší než on, i když možná trochu starší. Ale byl to kluk a mluvil víc než to dementní vlče. „Co ty seš? A vodkud?“

//Bukový sráz

Zatim teda nebyl moc fanoušek sněhu, protože mu nikdo neřekl, co to sníh je, ale zjistil, že sníh klouže, pokud si dřepne na zem a zvedne hnáty. Přesně to udělal u kopce sjížděl po zadeli kam mohl, včas brzdil, hrnul sníh všude okolo sebe a k řece došel jako sněhulák, protože se na něm sníh držel v koulích na krku a nohách. No skvělý, mlaskl si, když ze sebe všechno vydrbával a házel do vody, aby se hihňal nad tim, jak se sní rozpouští ve vodě, která začínala rozmrzat.
Byl relativně čistý, když se vrátil ke svému původnímu plánu a to bylo prozkoumávat ostatní zvířecí tvory, které svět nabízí. Nějakou dobu hledal stopy, jak říkal Stínoslav, protože stopy značí zvířata, ale moc toho neviděl, takže se zaměřil na vodu, jestli tam nenajde nějakou žábu nebo rybu. Ale... hm, neviděl ani jedno. Protože byla zima, ale to taky nechápal. „Ale tak hej,“ skuhral a dupal do ledu na břehu, aby tam udělal nějaké díry, pod kterýma třeba najde kámoše.

Na prázdno klapal zubama. Černý v obležení Tasy a tuponě, Stín tomu asi přihlížel jako nějaký sudí, který nic nechtěl dělat a on tam dělal akorát publikum, které nikomu nefandilo, ale aspoň to nebyl on, komu Vlče skákalo po hlavě, už ho to moc nebavilo.
A nebavili ho ani to, když to skončilo, jak Stín rozhodl a místo toho řešil, jestli ten vlk půjde neb nepůjde do smečky, do který se dostal i on, ale on teda nemusel s nikym bojovat, stačilo jim prostě stačit v kroku a nemít úplně zbytečný kecy, což mu sice nešlo, ale tak.
Tiše zamručel, sledoval ostatní, ale už ho to nějak nebavilo, když se nic nedělo. Navíc mu vadilo, že ho nikdo neopěvuje, že se tu objevil. Nějak se zakabonil, zvedl ze studený země a rozhlížel se okolo. Vlče se zase vrhlo vlkovi okolo nohou, ale to ho už nezajímalo, chtěl jít někam, kde to bude na pozornost lepší. Jenom na chvilku, řekl si se zazubením pro sebe a nenápadně ze scény vycouval, aby našel někoho... jiného. Kdyby ten zajíc nebyl mrtvý a z většiny sežraný, bral by jeho, ale na to už bylo pozdě.

//Mahtae jih

Proč se vůbec za tou malou věcí táhnul přes les? Teda nažranej byl, ale tahle krysa ho zatim jenom kousala a škrábala. Jenže byla jedinou menší věcí v lese a musel se nějak zabavit, když už tady byl. Prodíral se sněhem za vlčetem, které mu dělalo cestu, takže měl aspoň lepší trasu než mělo ono, ale to vypadalo, že jí je všechno úplně fuk a prošla by i stromem, kdyby jí stal v cestě.
„Dlž mlč, tlubko,“ vyštěkl na Vlče, které se naučilo dvě slova a už žádný další nepoužívala. Na prázdno klapl zubama, přidal do kroku a chtěl ji i cestou nakopnout do zadku, když mu říká, aby si pohnul, ale nechtělo se mu hýbat natolik, aby ji kopl. A ona stejně začala běhat. Kde brala tu energii? A na co se zase útočí? „Dementeee,“ zahučel už jenom protestně, vlče mizelo v dálce a on teprve viděl, co se děje. Tasa držela někoho za ocas, něco drželo Tasu a Stín asi dělal dámičku v pozadí. „Lozkopni mu zuby, Klyso!“ zavřískal na Vlče, protože doufal, že černý vlk naopak nakopne zuby pořádně Vlčeti.

Nebyl konečně někde nejmladší a věděl, že s nim by se nikdo nepáral, takže se s tim vlčetem Vlčetem taky nechtěl párat. Sice kopalo a řvalo, že mu to uši trhalo, ale nijak ho to nezastavovalo. Ukousnout nohu, ucho, půlku hlavy, bylo mu to jedno.
Ani si nevšiml, že Stín odešel, že mu bylo zrovna tak jedno, co dělaj. Žádná novinka, stejný jako doma, ale tady aspoň nebude muset řešit následně nějaký proslov, který ho donutí odejít pryč, jako tomu bylo posledně.
Eventuelně ho to přestalo i bavit. Byl zkopaný, udýchaný, unavený a prostě z toho vlčete slezl, ale ještě uskočil a vzal si zajíce pro sebe, protože se o něj odmítal dělit. Na protest se do něj zakousl, neuhýbal pohledem od malé čůzy a naštvaně překusoval maso a polykal co největší kusy mohl bez toho, aby se mu to seklo v krku.
„Koho zajímá, co dělat, odfrkl si před dalším soustem, než toho na něj už bylo moc. Ale nechtěl toho zajíce pustit, aby ho mohla vzít ona. Jenže vlče už šlo pryč a jeho štvala samota. „Čekej, voe,“ houkl na nic otráveně, než vyšel za ní.

Pokrčil nad tím rameny, moc se mu nechtělo řešit, co má jak tvrdou hlavu a jestli nebude mít do budoucna problém, že mu něco žere oběd. Jakákoli budoucnost pro něj byla úplně vedlejší, ani netušil, že něco jako budoucnost existuje, prostě se probouzel do dalšího dne.
Stín ho ale zajímal mnohem míň v té chvíli. Čapl vlče Vlče za ocas, aby ji odtáhl od jídla, který bylo jeho, maximálně Stína, ale ne toho malýho xindla, který po něm začalo kopat hnátama. Jenže on měl menší výhodu, kterou byla velikost, protože byl minimálně o půl roku starší. Nejdříve uskočil, aby na něj nohama nedosáhla a mohl se nadechnout a vymyslet, co bude dělat dál, ale myšlení taky nebylo úplně největší stránkou prázdné hlavy. „Demente,“ zavrčel, než se jí vrhnul po nohách, kterýma ho chtěla dupat – když nějakou překousne vejpůl, tak nebude kopat, ne? Stín ho nezajímal, ani to, že je otec tý idiotský věci. Doma ho učili, že se prostě má prát o to, aby něco dostal a on chtěl dostat svatej klid od tohohle skřeta, kterýho někdo vyblil do bláta.

„Se zebleju,“ zahlásil podruhý, jazyk schoval do tlamy, kam patřil a nějakou dobu mu trvalo, než se odhodlal k nějakému polknutí. Těžko dostávat krev z mršin, tohle byla novinka, mu ani moc nedocházelo, že jídlo umí být teplý, i když tady to docela rychle vyprchávalo v tý kose. A proč byla taková podělaná kosa?
„Tomu zadupnu hlavu a nebudu to muset kousek,“ pokrčil rameny na Stínův proslov, že kdo neloví, ten nežere. No tak mu vadila krev, no. Nebo jako vadila mu v tlamě, ať si klidně teče, kam chce. Třeba do toho sněhu a že mu dávala fakt pěknou barvu, rozhodně lepší, než jaká tam byla předtim, ta bílá byla strašně obyčejná a nezajímavá.
„S jídlem fakt ploblém nemám,“ odfrknul Stínovi ještě s mávnutím tlamy a plánoval se pustit do jídla, ale periferně zaznamenal, jak ve sněhu křupou další kroky a šinul si to k nim ten dement. Ohrnul přední pysk, protože to fakt neměl náladu sledovat a dost v něm hnulo, že se ta věc vrhla po zajícovi – doslova. „To ulčitě,“ zasyčel na ni a chňapl ji po ocase, aby s ní trhnul od potravy pryč – tohle bylo jeh.

Tak zatim ho všechno jenom brutálně hryzalo, kopalo a škrábalo. Syslové, pitomé vlče a do toho ještě nějaký blbý zajíc, kterýho měl sežrat (teda snad ho měl sežrat on??), ale asi mu byla dána moc malá teoretická lekce lovu, protože zalehnutí zajíce nezabilo, jenom fakt brutálně naštvalo. Kopal ho do žeber, hryzal do nohou a Stína to vůbec nezajímalo, prostě si jenom po chvíli přicválal, nic zajímavýho nedělal, ale pak to zvíře čapnul do zubů a držel ho jako boxovací pytel. Pinču vyskočil na nohy, přeskakoval plný adrenalinu a naštvání, že si sám do toho zajíce slušně kopne, aby se mu za to pomstil, ale sotva, co se napřáhl, bylo mu řečeno, že ho má prostě zakousnout?
Zarazil se, vyfoukl obláček páry z tlamy a otevřel tlamu plnou zubů, aby hledal, kde to zvíře má zahryznout. Noha? Břicho? Má tomu ukousnout hlavu?
Chvíli se tam jenom motal, nechápal, ale rozhodl se zvířeti skočit po horní části těla, přesněji tak nějak ze strany na krk, kam mu zajíc v jedné chvíli dovolil kousnout, když se napínal a kroutil, aby se dostal ze Stínova sevření.
Jo a ta krev byla absolutně hnusá. Teplá, lepkavá, dávila ho – vždycky žral jenom studený blaf. Jak nadšeně kousnul, tak nadšeně pustil a odmítl prostě ten hnus polknout, takže měl tlamu pootevřenou a doufal, že to vyteče samo. „Budu blejt,“ prohlásil s dávením, že to z něj každou chvíli vypadne.