Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice tam ležela jenom chvilku, ale pak otevřela oči a ukázalo se, že mají stejnou barvu jako většina jejího kožichu. Nebyla čistě bílá, měla nějakou tu šedou, ale furt byla docela jednolitá. Přicházela otázka, jestli má stejně jednolitou osobnost, ale to těžko soudit v prvních chvílích.
Trochu to mohl soudit na základě toho, jak na něj bude reagovat, protože tam přeci jenom stál s kytkama v tlamě. Ptala se, pro koho to je, ale naštěstí měl furt ty kytka v hubě, takže nemohl říct, že jsou pro Stínoslava. Mezitím se ona zvedla a ukázalo se, že vypadá trochu jako sysel a není moc velká, spíš takovej skřet.
Vyplivnul ten puget před sebe, něco se mu seklo v tlamě, ale většina dopadla blíž k vlčici. „Tak plo tebe, ne snad?“ pronesl, jako by to všechno bylo úplně jasný a vůbec nechápal, proč se na to ptala?

//Rozkvetlé louky

S držkou plnou květin, pár jich teda ztratil, šel nějak podél řeky, kterou mu došlo, že asi jenom tak nepřekročí, ale! Byl si docela jistý, že tuhle řeku už viděl. Pokud se docela jistý počítá tak, že už jednou viděl řeku a přes řeku ho dotáhli do toho bukvicovýho lesa, kde se k němu pak chovali, jako kdyby ho vůbec neměli rádi.
Bylo po dešti, všude mokro, ale aspoň žádný chcanec. Jenom řeka byla plná bordelu, co si nějak naplavila a po minulých zkušenostech se k ní prostě moc nepřibližoval. Ještě ho to smete a co bude zase dělat.
Hledal nějaký místo, kde by řeku překročil, protože si myslel, že přes ni musí jít, ale všude to bylo těžce o hubu, takže šel jenom po jejím proudu, dokud nenarazil na něco, co mu úplně obrátilo pozornost a probudilo v něm dva nepříjemný faktory – hormony a pubertu. Dvě na sebe navazující katastrofy, které čuměly na ležící vlčici u řeky. Bílá jako sníh, to ještě popravdě neviděl, ale sníh už kupodivu znal. Stál tam nad ní, dlouhý nohy rozkročený a tlama plná kytek (pro Stína, ale to je jedno).

//Vodopády (změna přechodu)

Vyrazil teda do háje a k háji, jak to měl tak ve zvyku. Někde v hlavě se pomyslně honil za tim, že najde Stínoslava a jeho pošahanou rodinu, ale ve větší části mozku měl akorát to, že teda jde, když není chtěný okolím. Jako nebyl, co si budem, bylo to otravný stvoření, které nebralo v potaz nějaké společenské konvence a furt myslel jenom na kraviny a taky neuměl mluvit.
Dotáhl se někam na louku, bylo tam mrtě moc kytek, které ho štípaly v nose. Taky mu z toho docela natékaly oči, ale alergii spíš neměl, protože si za to mohl tim, jak moc ryl hlavou v trávě a trhal do tlamy všemožný kytky, jako žralok požírající školku ryb.
Ve výsledku měl tlamu plnou trávy, kytek a nějakých těch kořínků, co nabral. Chtěl je dát Stínovi jako jedno velký sorry.

//Mahtae jih

„Hej, ale von má taky něco na klku,“ namítl rázem, protože Stín přeci jenom něco na krku nosil a ona úplně dobře nepopsala, co myslela. Furt to mohl být Stín! Teda do chvíle, než zahlásila, že se jmenuje nějak jako Mitsu. To už jako Stín neznělo. Pokrčil nad tim rameny, tady asi moc nepochodí, ale proč ho vůbec hledal? Však to je jedno, kam půjde dál, nějak ty Bukvice zase najde, aby se zas ohlásil, že žije a potom půjde otravovat vzduch o dům dál. Spíš ho štvalo, že zmizel Alkai.
„Hm... Hej, já asi taky?“ přemítal nad tim. Naklonil hlavu lehce do strany, protože si timhle nebyl úplně jistej, ale asi to tak bylo. Prostě zmizel do háje, objevil se tu, oba hledali nějakého šedého vlka a oba netušili, koho hledá ten druhej. Fakt na nic den, no.
„Nic, pudu hledat Stína,“ uznal se symbolickým plácnutím do stehen, že se jako zvedá a půjde dál, aby ho šel najít. Jako měl čas a hledat ho nemusel, ale taky se nemusel úplně flákat a nechtěl Alkaie nechávat samotnýho v Buku, třeba z něj už udělali rohožku? Nebo ho taky nutili lovit, fuj.

//Dlouhá řeka

10 bodů = 20 mušlí

Vlčice zírala stejně, jako zíral on. Tedy on možná trochu hloupěji a ona spíš zaraženě, protože se ptala, jestli je Stín vlk. Jako Stín byl vlk, i když neskutečně ošklivej, ale to už taky řekl. Byl divnej, dobře divnej, i když ho už nebavilo, jak si hrál na nějakýho velkýho tvrďáka. „Jako jo, ale stín je i stín,“ řekl a tlapou by poukázal na ten vlastní, jenže byla tma, nepříjemně hnusně, takže neměl na co ukázat. „Šedýho vlka jsem viděl jenom Stína. A Tasu. A Vlče. Ale ty asi taky nehledáš, co?“ ptal se tý vlčice, která se zatim zdála docela v pohodě, i když byla očividně starší a starší jsou pobudové. Jenže zas tak stará být nemohla, jenom on byl prostě mladíček, který se ještě nenaučil žádné pokoře a výchova ho taky minula hodně velkým obloukem.
„Protože takoví jsou, nemůžu za to, hej,“ pokrčil rameny, nohy dal blíž k sobě a dodatečně na to pokrčil rameny. Co to bylo za otázku? Někdo prostě hnusnej byl, s tim se nic dělat nemohlo. Chvíli koukal někam jinam, ale pak obloukem vrátil hlavu k vlčici a spěšně si ji prohlédl od uší k tlapám. „A koho že hledáš ty?“ zeptal se.

No, s ptáky mu to úplně nevyšlo, jejich řeči se nenaučil, o jeho řeč se u ptačího druhu ani nepokoušel, protože v tomhle si byl jistý, že neuspěje. Považoval ptáky za hloupé a sebe zrovna tak, oni by se to nenaučili, on by je ani učit neuměl. Ale musel se nějak zabavit, život mu jinak okusoval tlapy a páteř nudou, když jenom tak seděl, stál nebo spal. Už i ve snech se nudil, jak neměl pořádně co na práci. V tomhle mu docela chybělo, že okolo sebe neměl desítku sdílené genetiky, která ho sice pekelně štvala, ale hádka a rvačka zabrala dost času.
Přišlo mu, že Buk byl zbytečně velkým lesem na to, jak málo vlků tam žilo, ale zase nějak tušil, že ne každej se bude hnát do takovýho místa. Vlci? Divní. Okolí? Ušlo. Vlče? Škoda slov proti té věci. Tasa? Ok, z dálky, protože blíž to bylo jenom pro odolné. Stín? Furt dělal, že je tvrdej, ale přitom to byl vyzáble ošklivej medvídek. On byl jedinu světlou výjimkou (i barevnou), jenže o něm nikdo nevěděl, aby za nim do lesa došel a to mu bylo líto. Alkaie tam nějak nanatáhnul, škoda.
Vrhnul se každopádně dál po lese, ignoroval řvoucí ptáky a už mu bylo jedno, jestli mu nadávají, smějou se mu, říkají si mezi sebou drby o vrabcích z vedlejší louky, nebo si vyznávají lásku. Tentokrát se zaměřil na to, co bylo pod ním. Země, tráva, kořeny, přes jeden přepadl, protože byl zaujatý jedním divným trsem trávy. Ležel na zemi, zadní nohy dopadly na zem jako první, cvaknul se zubama do jazyka a se skučením se tam převaloval na zemi a doufal, že mu neteče krev, protože by se asi pozvracel a chodil by celý den s vyplazeným jazykem.
Krev netekla, jazyk jenom bolel a očima pátral po zemi, kde ho zaujala jedna kytka, co tam rostla mezi ničim. Nikdy ho kytky nezajímaly, byla to prostě jenom tráva, která si hrála na to, že je něco víc než ostatní. Ale na tuhle koukal, protože se nudil a i extravagantní tráva se tak stala zaujetím. Zadníma nohama začal hrabat v země, aby se mohl po hlíně sunout blíž. Nechával za sebou stopu v suché zemině, přitom se škrábal do břicha drobnými kamínky a větvičkami, ale dostal se až ke kytce. Měla dlouhý tenký stonek a drobné zelené lístečky na samém vrchu v maličkém prstenci. A nad tím byly fialové... no, nenazval by to kvítky. Byly to takové fialové snad bodce, tak to vypadalo a na tom zeleném prstenci to sedělo jako ježek stočený v klubíčku. Nikdy takovou neviděl. Nebo si to nepamatoval, to bylo jistější, však se už někdy objevil na louce a kdyby trochu něco věděl, tak by tušil, že se jedná o obyčejný jetel. Jenže to nevěděl a myslel si, že našel něco super vzácného, co nikdo nikdy neviděl a on je první!
Mračil se, protože si tu kytku chtěl co nejpodrobněji prohlédnout. Lehce foukl, kytka se lehce ohnula a on strachy stáhl uši vzad, protože si myslel, že se pod váhou fialového ježka zbortí, ale naštěstí se narovnala. Úlevně vydechl, kytka se zase ohnula a jemu spadlo srdce do žaludku. Vyskočil na nohy, dal si pozor, aby dopadl daleko od kytky a sledoval ji. Rozhlédl se a fakt tam žádná taková okolo nerostla.
Byl to jetel. Obyčejný jetel, který rostl všude na louce a po roce života by to mohl tušit, ale v jeho slepičím mozečku to bylo něco, co měl uctívat. Byla úžasná, jiná, takový fialový ježek! A možná z ní byl tak hotový, protože se pekelně nudil a cokoli na světě bylo hned zajímavé.

//Tinderia hop šup prášok

No takže nejdřív tam stál v lese a nadšeně ukazoval svýho novýho kámoše, kterýho Tasa zatim moc nedávala a Stín nedával vůbec nic a ve druhý chvíli mu dost zalehlo v uších a dost tam šumělo. Zamrkal, přiblble se usmíval, chtěl se tlapou podrbat v uchu, aby ten šum zametl pod koberec, ale... Hej, to je divný?
Vyvalevně zíral na vodu, která si to valilo dolů a nikde, fakt jako nikde v blízkosti nebyl les. A ani Stín, ani Tasa, ani Alkai! „H-hej!“ zařval se škitnutím, vyskočil na nohy a nechápavě pobíhal po trávě okolo. Nějak se mu zhoupl celý žaludek a bylo mu divně, co se sakra dělo? Však byl v lese! A pak v lese nebyl! Přece ho nemohli tak dobře vykopnout, sakra.
Hlava se mu trhala k vodopádu, který taky viděl prvně v životě, ale hlavně se snažil zorientovat, kde je a co se do háje děje. „Stíne, Stíne,“ houkal jak siréna okolo sebe, ale místo šedýho vlka nebo dobrovolnýho hasiče tim přivolal nějakou vlčici. Nebo jako nepřivolal, on k ní prostě nějak doběhl, jak se tam motal. Zastavil se, nadskočil, roztáhl všechny nohy, když dopadl na zem a chvíli zíral na vlčici. „Hej, nevidělas tu Stína? Šedýho a ošklivýho vlka. Nebo Tasu, ještě vošklivější... Nebo jako celej les. Taky vošklivej?“ ptal se.

„Hej jo, aspoň se kouknu vokolo,“ zazubil se nadšeně na Alkaie. Docela mu oproti domovu chybělo, že tam vždycky byl někdo jeho věku, i když to byl třeba jenom Paco. „Když je nenajdem, tak co? Budeš to se mnou zatim?“ zeptal se ho, protože ho to docela zajímalo a furt mu nedotékalo, že by se měl zeptat, že byla nějaká pravidla, a že se dostal k někomu natolik divnýmu, že nebude úplně lehký se mezi ty pošuky dostat, protože cizince rádi nemají. Jeho měli, to mu stačilo.
Tasa se nejdříve ukázala trochu jako protiva, aby následně dala pokyn, kde je jídlo, které si Pinču převzal tak, že otevřený bufet pro něho a zvané, tedy Alkaie. „Dáme, dáme,“ kýval na to hlavou a nějak doufal, že z mrtvoly se už srazila krev, aby se s tim nemusel zaobírat, protože furt neskutečný grc. Už na Tasu nečuměl, takže si myslel, že to s vyžírkou je na něj, mlasknul a chtěl namítnout, že ho to Stín učil, ale jak otočil hlavu, všiml si, že to celý je mířený na Alkaie. Tázavě pozvedl obočí, proč ji to sakra zajímá a chvíli jenom cukal hlavou mezi těma dvěma o co jde. „Stín mě učil lovit, jde to, teď spíš jako e-e,“ kroutil hlavou, že na tohle fakt nemá náladu a neměl na to náladu nikdy. Však byl ještě mladej, aby se staral o povinnosti dospělých. Ohrnul docela čenich nad druhym návrhem Tasy a přitom to byl on, jehož důvod existence zde bylo to, že si ulevil na nohy bratra. „Hej spíš bych pak šel k Alkaovi, ALE,“ dodal velké ale s pohledem na Tasu, „pak bych jinam šel, kolik jich tu je? Co sou zač?“
A do toho přikráčel Stín v celé jeho ošklivosti a naježenosti s jednou otázkou, co je Alkai zač. „Alkai!“ zahlásil hnedka, naklonil se k černému vlčkovi a mumlavě pošeptal: „A tohle je ten Stín.“

Duben 4 Cyrilice

„No co s tim,“ zopakoval po druhém vlkovi s pokrčením ramen, „už sem tu, tak tu budu a je to tak,“ dodal následně, přestal se v té vodě pohupovat, ale vlnky se ještě nějakou dobu tvořily a narážely do vlka, který se rozhodl, že půjde od nich dal. Docela suchar, co si budem.
Přešel blíž k vlkovi, už nedělal vlny, jenom se moc nezajímal o to, jak moc mu voda odpadá od nohou nebo neodpadá, to nebyl jeho problém. Cyrilice, zopakoval si jeho jméno, chvíli jenom tak kýval hlavou, díval se okolo sebe a zpozornil až při zmínce o rodičích. Našpicoval uši, koukl na vlka a mávl tlapou ve vzduchu (takže letěla další voda). „Hej ne, neboj, máma je v háji, otec taky, když mě zneužiješ, nikdo to nezjistí,“ odpověděl mu se zazubením, „ale asi to bude bolet, tak to nedělj, díkec.“

Duben 3 Cyril

„O to úpe nestojim,“ namítl na vlkovu poznámku, že se mu lépe půjde ke dnu. Moc mu necvakalo, že to je výhružka a už od prvního nádechu ho štve, že by mu nejraději narval kámen do chřtánu, aby z něj udělal potápku, ale ve světě mlaďocha bylo vše nádherné a růžové.
Vlk si zas lehnul do vody, takže byl nižší než on, ale ne že by se nohatec chtěl povyšovat. Jenom se párkrát zhoupnul nahoru a dolů, aby udělal pár vln, které se plácaly o vlka. No, snad rudé oči má jenom pro krásu a ne pro náznak jisker, které blafnou brzo Pinčovi po tlamě. „Nudim,“ přitakal mu v odpověď, „tak zabíjim nudu, co ty? Taky se tu flákáš a děláš nic,“ podotkl pokývnutím tlamy k vlkovi. S dospělýma nikdy moc nemluvil, tohle byl teprve třetí tady, ale zatim... no, vypadal nejdospěleji ze všech. „Sem Pinču, co seš ty? Jo a vim, na co to jméno je, dík, ale co s tim mám dělat.“

Duben 2 Cyril

Jenom dělal, že plave, protože se furt nohama dokázal docela dobře odrážet od země. Možná, že kdyby na něj všichni nekašlali, možná by se to naučil a nemusel jenom předstírat. Ale teď mu šlo jenom o zabití času a nějaké to umytí. Každopádně za sebou nenechával olejovou skvrnu, takže to bylo ještě v pohodě a mohl si koupel ušetřit.
Neušetřil si však poznámky na kecy, které se k němu dostaly. Zastavil se, čímž naznačil, že skutečně neplave, jenom předstírá. „Dík za ochotu,“ kejvl k němu hlavou, posunul se vzad a pak nějak natočil do strany, aby na něj viděl. Vypadal naštvaně, což asi bylo normální tady, nemohli se hodit trochu do klidu všichni? „Pohoda, dokážu oboje,“ dodal ještě.
Zvedal se, že půjde někam pryč, co měl za problém? To jezero bylo velký pro oba... Nebo do něj močil? Ew, fuj.

Duben 1 Cyril

Bum, plesk, samá noha nesouměrně rostoucího těla se dostala k jezeru. Smrděl, bylo mu teplo, srst měl plnou větviček, bodláků a dalšího bordelu, který nachytal všude možně. Neplánoval se ale umýt, to bylo vedlejší, chtěl hlavně na chvíli vypadnout, protože zas a furt se po něm něco chtělo. To nemohl být někde, kde ho nechaj prostě na pokoji? Kde všeho bude pohoda, klídek a ne práce a kde máš jídlo, jdi pro jídlo, cos to zase přitáhl do lesa sežeru tě a bla bla bla.
Vlezl k jezeru, zalezl tam nějak po břicho a zkoušel šlapat vodu, protože si myslel, že plavání bude stejně lehký jako lov, ale ani ten lov nebyl jednoduchej, kdyby si aspoň trochu vzpomněl na to, jaká trága a problém to celý bylo.
Svoje pokusy o plavání doprovázel nějakými pazvuky typu tuc tuc, který neutišil ani potom, co si to začal promenádovat okolo vlka, co si tam jenom tak v klidu ležel a určitě neměl náladu zrovna na něj.

Občas, jenom fakt občas, zcela výjimečně, když už nebylo co jiného, v hlavě mu utichl ten šum, který se mu tam rojil z ran do hlavy a neustálého přemýšlení nad tím, co dělat dál. No a když tenhle šum ustal a bylo chvilku ticho, dokázal vnímat, že se něco děje okolo a ve světě jsou i jiné zvuky. Ne nadávky, ne křik, ne pískání, štěkání, kousání ve vzduchu, ale... vítr? Potůček? A pak taky něco, co znělo až melodicky, trochu jako rozhovor, možná nadávky a kříčení, co mohl vědět, však neuměl mluvit po ptácku.
No každopádně to byli ptáci. Pípali, zpívali, hučeli (to spíš byla sova, ale jak měl vědět, jaký je mezitím rozdíl, není sova stejně pták?) a to všechno okolo něj ve stromech. Vyvracel si hlavu, aby viděl tam nahoru mezi stromy a přestože nebyl úplně malej a momentálně byl ve stavu samá ruka samá noha, bral se jako super vysoký a super hubený, tak proč sakra neviděl mezi stromy? No, možná to bylo tim, že ten strom byl mnohonásobně vyšší a nikdy jeho výšky nedosáhne, ale to je fuk. Taky ti ptáci mohli řvát dole, aby si je mohl prohlédnout?
Jeden pták zpíval dost blízko od něj a jinej trochu dál mu odpovídal. A pak ještě jeden. A další. Jo, bylo jich tam mraky v tom Bukovém lese. Otáčel hlavu, občas zapomněl, že neotočí hlavu o stoosmdesát stupňů a něco v něm ruplo, že ho to zabolelo. Zaskučel, narovnal se, dál pozoroval (v uvozovkách) ptáky a přemýšlel, jestli by se mohl naučit jejich jazyku?
Zkusil zavýt. Jenom slabě, aby to odpovídalo jim, ale přišla nějaká odpověď? Ne, ticho. Až po chvilce znova začali zpívat, což dost naznačovalo, že se tam rozprostilo trapné ticho, když jim do rozhovoru skočil svým vytím. No jasně, takže musim pískat jak oni, přikývl si souhlasně, že to pochopil, nadechl se, ale... jak má pískat? Zpívat? Štěbetat? Hm hm, přemítal, sklopil hlavu, ale furt je poslouchal, aby pochopil, co je na tom ptačím zpěvu. Nějaký trik na to bude, určitě na to brzy přijde. Otevřel tlamu, zhluboka se nadechl a zkusil tentokrát ten zvuk vydat s otevřenou tlamou a více přes tlamu a ne hrdlo, ale ten zvuk, který z něj vyšel, zněl jako poslední bolestný výdech jelena. A ještě ho z toho bolelo v krku, že se rozkašlal a do očích se mu nahrnuly slzy.
Sklonil hlavu k zemi, tlapama si začal otírat oči, u toho tiše nadával a mručel, že mu to nevyšlo hned na poprvé. Nerad dělal dva pokusy a už vůbec ne tři. Co byl? Nějaký... snažílek? Fuj. No ptáci zpívali dál a už si byl dost jistý tím, že se mu nyní vysmívají za to, jak moc je neschopný a nic neumí a tak dále. To určitě, vy kuřata, kousl na prázdno, zvedl se, ani ze sebe neoklpával špínu ze země a zase se nadechl. Naplnil plíce vzduchem, div se z něj nestal balónek a tentokrát to zkusil tak, že měl tlamu jenom lehce otevřenou a nechával vzduch procházet skrze zuby. Znělo to... zoufale. Trochu jako kňučení, skuhrání, trochu jelen v říji (lepší jak před smrtí), dávení a zase to přešlo akorát v kašlání, protože vyfoukl veškerý vzduch a začala se mu z toho protáčet zoufalá očka.
Zalapal po dechu, okamžitě vydechl, pak se zase nadechl a oklepal se, čímž si nepomohl, skoro spadl na zem, jak moc se mu motala hlava. Se na to můžu vykašlat, zasupěl nad tím a zvedl hlavu k ptákům, kteří zas zpívali. „Se ti to zpívá, co?“ zahučel na jednoho ptáka, ale možná řval někam na prázdný strom. Stejně to je trapný.

Ještě ten les pořádně neznal, ale prošel ho, měl zakázáno na cokoli sahat, takže se nějak motal mezi stromy a kdyby mohl, tak by i levitoval, když mu to teda Stín řekl. Ale nebral to tak, že to měl jako rozkaz, spíš provokoval, že teda na nic sahat nebude, ani na nějaký povinnosti.
Sice ze sebe vyblekotal, že odešel, protože mu otec řekl, ať táhne pryč, ale ta vzpomínka se hned vytratila a chvíli mu tedy trvalo, než se myšlenkama vrátil k Alkaiovi a tomu, jestli mu vadí, že musel odejít. „Hm?“ nechápal, naklonil lehce hlavu do strany a chvíli nad tím přemýšlel, co na tom tedy je. „Asi ne, štvalo mě to tam, bylo to na nic.“ Možná by to Alkai pochopil, pokud by zmínil, že měl více než dvě desítky sourozenců, neustále hlad, neměl kde spát a akorát ho šikanovali, protože byl nejmenší. Ale to stejný dělali i ostatním.
„Neva, ale jsou tam ti dva, ne? Jako my dva, bude to fajn, Vlče je mimino a sotva mluví,“ vysvětloval, proč chtěl vidět jeho domov. Jo a byl zvědavý a nebral, že by měl nějaké povinnosti vůči tomuhle místu. Protože furt nedostal osvětu o smečkách.
Ale dostal osvětu zápachem, který přitáhla Tasa. Doširoka se zazubil, chtěl představit nového kámoše, ale Tasa místo toho hned vytáhla otázku, jestli přitáhl jídlo? Proč? „Ne? Stín vo ničem nemluvil,“ odpověděl mumlavě s mračením. „Šel sem k zece, našel Alkaie, pzinesl sem Alkaie,“ vysvětlil a mávl tlapou k druhému vlkovi. „Tohle je Tasinec,“ řekl s krátkým pohledem na kámoše. „Pak dem k nim,“ dodal ještě Tase.