Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neuniklo mi, že se na druhé straně louky objevila maličká tečka. Vlče? Chtěla jsem utéct, protože jsem neměla náladu řešit nějaký vlče. Jenže, to si už hasilo směrem ke mně, tak mi bylo blbý utýct. Když se připlácala sněhem blíž, všimla jsem si, že už to tak malý vlče není. Jsem asi o trochu větší než ona. To, že se jednalo o vlčici bylo svým způsobem dobře, protože to klidně mohla být kamarádka. Teda, kdybych chtěla. "Čauky," odpověděla jsem mírně, až když přišla blíž. Výchovu teda moc nepobrala. Nebo jsem se prostě neuměla radovat z toho být vlčetem. To ale nebylo teď podstatný. "Díky, taky se mi líbí. I tvůj kožich je," začala jsem s chválou, ale to už se tam začala svíjet jak klubko hadů. "Ehm," odkašlala jsem si, protože mi to nebylo zrovna příjemné. Jako jo, stává se to, ale aspoň bych odběhla někam do křoví.
Odvrátila jsem hlavu od jejího počínání, ale bohužel bylo provázeno zvukovými a pachovými projevy, které se nedaly tak jednoduše ignorovat. Znechuceně jsem se zvedla a obešla vlče ta, aby na mě vítr nevál úžasné aroma. Sama si ještě pochválila svůj výkon a odcházela dál, jako kdyby se nic nestalo. Fuj. Stále s nakrčeným čumákem jsem hromadu (která byla fakt velká, to nekecala), obešla co nejvíc to šlo a vydala jsem se po boku vlčice pryč. Ne že bych se s ní chtěla nadále přátelit, když předvedla tohle, ale potřebovala jsem od toho odejít, nejlíp co nejdál. Kakající stvoření se na mě podívalo a potřebovalo vědět cestu do mechové smečky. Nedůvěřivě jsem se podívala, jestli si ze mě nedělá srandu, ale evidentně to myslela vážně. "Netuším, jsem tu krátce. Zatím vím jen to, kde je Asgaarská smečka, to je celé." Otázka, jestli je v pořádku mě vůbec netrápila. Ta to nemůže mít v pořádku hlavně v hlavě, takže tělesný stav je už asi jedno.

// Středozemní propadlina

Jakmile jsem byla dost daleko od podivného přírodního úkazu, začala jsem si krajiny okolo sebe všímat víc. Ne, že by tady bylo něco zajímavýho, co se dalo sledovat, ale i tak jsem chtěla mít přehled o územích okolo smečky. Třeba se mi to někdy bude hodit. I pro lov, nebo až budu odtamtud zdrhat. Tohle místo však bylo uzpůsobeno spíš pro ten lov. Pláň, kde se dalo dobře sledovat zvěř. Ovšem otázka byla, jestli tady není přes léto tak vysoká tráva, aby se v ní drobní živočichové ztratili. Takže to nakonec nebude tak dobrý lovný místo. Občas jsem měla sklony zavrhnout a vzdát něco dřív, než se na to vůbec dostalo. Ale jelikož jsem chtěla dokázat Arcanusovi, že jsem hodna toho, abych byla u nich ve smečce, než si to třeba rozmyslím, že tam být nechci, tak jsem musela najít vhodné místo na lov. Posadila jsem se do pomaličku tajícího sněhu a bystrýma očima se rozhlížela kolem sebe.

// Vyhlídka

Nakonec jsem se rozhodla vydat jinou cestou. Ta mě zavedla k zajímavému přírodnímu úkazu. byly tu stromy, jako skoro všude jinde, ale taky tu byl jakýsi kámen, který spojoval dva protější vrcholy. Naklonila jsem hlavu na stranu a přemýšlela, kudy bude lepší se vydat. Horem nebo spodem? Obě cesty měly své pro a proti. Ale u obou mi teď víc hrálo proti. Dá se to někde obejít? Hledala jsem další možnou cestu, schůdnější a míň nebezpečnou. Ale ať jsem se dívala, jak jsem se dívala, neviděla jsem ani od jiných tlap nebo kopyt vyšlapanou cestičku, než ty, které jsem viděla hned při příchodu.
Ne, že bych se bála výšek, ale spojnice mi nepřišla bezpečná. Zvlášť teď, když začalo všechno tát. Ale pod spojnicí mi zase na hlavu mohlo cokoliv z vrchu spadnout. Ještě chvilku jsem váhala, ale pak jsem si zvolila vrchní cestu. Postupovala jsem pomalu a nesmírně opatrně, abych neskočila v bezedné jámě (která teda bezedně vypadala, ale když jsem byla blíž u ní, tak jsem viděla, že dno má). Celou cestu jsem zadržovala dech, takže na konci mi docela začínal chybět. Proto jsem posledních pár metrů zdolala velice rychle, abych se mohla nadechnout. Tak tudy jedině v létě. Raději jsem upalovala pryč, aby si mě nicota přeci jen nesebrala.

// Východní Galtavar

// Měním směr na Středozemní propadlina

Možná to nebyl úplně nejlepší nápad. Začala jsem se totiž klepat zimou. Sice na mě nepadal další a další sníh, ale teplo přeci jen vypadalo jinak. Chlad mi pronikal pod kůži, až jsem se začala vrtět, abych se aspoň trochu zahřála. No, sem se musím vydat někdy, až bude teplo. Výhled tu musí totiž být krásný. Akorát byla noc a já toho moc neviděla. Teda jako jo, měsíc svítil, ale k čemu mi byl, když všude bylo jen bílo a bílo a bílo. No nejvyšší čas se začít trochu pohybovat a vydat se dál. Zahřeju se a aspoň obhlídnu další kus země.
Naštěstí jsem už necítila takovou bezmoc a nespokojenost se svým životem. Teda, jen maličkou, ale zatím jsem ji dokázala pohřbít hluboko.Na to bude času dost. Na nějakém teplejším místě. Opatrně jsem našlapovala, abych náhodou neuklouzla a nebyla dole až moc rychle. Protože to by se v téhle tmě mohlo stát velice rychle. Nakonec jsem se nějak dostala pryč, ale rozhodla jsem se, že sem určitě ještě někdy zavítám.

// Řeka Midiam

// Asgaarský hvozd

Potřebovala jsem na chvilku vypadnout. Být daleko od umírající alfy (nebo jen na smrt nemocné) a všech těch dalších vlků. Rodina, všichni se o sebe staráme, můžeme se na sebe spolehnout. Všechny tyhle sladký řečičky mi vířily hlavou a já se jich nemohla zbavit. Tohle se s tělem a myslí děje, když se zjistí, že výchova v rodině není všude stejná? Normálně se mi stýská po domově. Jo, věděla jsem, že to nebyl kdovíjakej život, ale byla to jistota. Věděla jsem, co jsem si mohla dovolit, co jsem za co mohla očekávat. Jenže tohle tady byl zmatek. Nikdo nebyl přímočarý, všichni byli až nechutně komplikovaní. Naoko se zdají, že jsou v pohodě a pak tě nakopnou, ani nevíš, co jsi provedla.
Neměla jsem tu žádný opěrný bod, nikoho, u koho jsem věděla, co čekat. Jo, napůl jsem si za to mohla sama, protože jsem si zatím nepustila žádného vlka k tělu. Jenže ještě jsem neshledala a nenašla jedince, kterému bych to dovolila. I když... Jednu vyhlídnutou oběť jsem měla. Jenže byla otázka, jestli by se chtěla stát mojí kamarádkou.

Než jsem se pořádně vzpamatovala, událo se kolem mě toho hodně. Sice si mě dospěláci ani nevšimli, ale zdálo se, že mrně jsem už neodkázala dostatečně dál zabavit. Vydala se v jejich stopách, ani se po mě neohlédla. Tse, ani mi neřekla, jak se jmenuje. I když, já se neptala. Nedočkala jsem se žádných slov díků nebo něčeho takového, ale to jsem ani nečekala. Teda maličko, v hloubi duše možná jo, ale to bych byla velký snílek.
Místo toho jsem se rozhodla, že se podívám trochu víc po lese. Přeci jen, je lepší mít přehled o tom, kde bydlíte. Jenže tady jsem toho moc pořádně neviděla. Strom, strom, strom, sníh, sníh a pro změnu sníh. Nuda. Muselo se tu pohybovat spoustu vlků, protože se lesem táhla velká spousta pachů. Jenže mě se za nikým chodit nechtělo. Buď bych v jejich očích vypadala jako dotěrný a obtížný hmyz nebo bych se tak cítila já. Kde jen mám svoji sestřičku. V hlavě mi však pořád vyskakovala vzpomínka na onu vlčici, která vypadala na první pohled jako Cashmere. Akorát jsem nestihla pochytit jakou má vůni, takže jsem netušila, jestli je v lese nebo ještě někde na výletě.
Je čas podívat se po okolí. Do lesa jsem už trefila, takže jsem se mohla podívat o nějaké to území dál.

// Vyhlídka

// Mahtae

Arcanus mi pokýval hlavou na výraz poděkování, že jsem je zbavila malé zátěže. Neměla jsem nic proti malým vlčicícm, ale teď to pro ně byla zátěž. Asi by se potřebovala naučit být trochu od rodičů, žádný rozmazlený capart. Jenže to nebylo na mě, abych ji takovou životní lekci dala. Jo, kdybych nebyla v téhle smečce, tak bych klidně mohla a pak utéct. Ale já chtěla přežít zimu, takže na zpracovávání malých vlčích slečen jsem si musela počkat. Jestli na to teda nebude už pozdě.
Zvířátka už malou nebrala, takže jsem musela vymyslet jinou hru. Připadala jsem si konečně trochu normálně, tak jak jsem si asi měla vždy hrát. "Podívej, takhle uděláš sněhovou kuličku a hodíš jí po mě." Nabrala jsem na tlapku sníh a hodila ho na druhou stranu od skupinky. Jenom pro jistotu, aby ji nenapadlo to házet po dospělých. Tady jsem se trestu nebála, ale nebylo by vhodné je zdržovat, když Elisa zněla jako když spolkla nějaký chuchvalec chlupů a nemůže se ho zbavit. Mrňavá šedivka však tu zábavu pochopila tak, že bude házet sníh po dospělých. Než tak mohla udělat, musela jsem zasáhnout. "Schválně, trefíš mě?" A skočila jsem za první strom. Toho se chytila a snažila na mě házet sníh. Nevěděla jsem, jestli není fajnovka, tak jsem raděni palbu neopětovala, jen se nechala občas zasáhnout, aby měla radost.
Záviděla jsem jí s jakou radostí si užívá sníh a prostě všechno. Ohlédla jsem se po dospělých a viděla, že se vydali dál, směrem k úkrytu. Tam se Elisa odtrhla od vlků, kteří ji podepírali a podél stěny se tam vydala sama. Došla jsem za Arcanusem a čekala, jestli si své vlče převezme.

//Asgaarský hvozd

Vyběhla jsem z lesa a nikdo mě nezastavil. Což bylo malé plus pro tuto smečku, nehlídali nikoho jaké kroky kam dělá. Doma by nás už drželi zpátky, abychom se jako holky nic nenaučily. Zafrkala jsem a běžela dál. Snažila jsem se držet pachové stopy vlčice, ale bylo to dost těžké. Nejenže voda mi brala a míchala pachy dohromady. Navíc to tady bylo nějak moc průchoďákový, takže se pachy smísily ještě dřív, než se do toho přidala voda.
Viděla jsem spoustu vlků ze své nové smečky. Nejspíš měli nějaké trable, ale nechtělo se mi za nimi chodit. Za prvé, vypadalo to, že si dokážou poradit i beze mě a za druhé, co mi po nich bylo. Smečka je rodina, rezonovala mi v hlavě slova černé alfy. Zastavila jsem se na místě a pokusila se jeho slova dostat z palice. Máš vroubek, uvidí, že se umíš starat o jejich rodinu. Jen pro svoje přežití. Chvilka klepání hlavy. Doma by si musela jít bez nějakýho přemýšlení. Moje packy se už pomalu automaticky rozbíhaly na pomoc. Nenene, já nechci, není to moje rodina. Nejsem jim nic dlužná, nemusím jim pomáhat. Jenže reflexy a naučené chování je silnější než vlastní přesvědčení. Nechala jsem vlčici vlčicí a povzdechla jsem si.
Přispěchala jsem na pomoc shluku vlků. Byl tu Arcanus a Elisa, které se evidentně něco přihodilo. Jeden světlý vlk, který poskakoval u Elisy a snažil se ji probudit voláním "mami". Takový nahnědlý vlk byl pro mě úplně cizí a jestli mě čich neklamal, tak nepatřil do smečky. Ale asi se znal s alfami, protože přidržoval Elisu z jedné strany. No a závěrem tu byla malá vlčice, která zmateně pobíhala mezi nohama dospěláků. Čímž jim moc nepomáhala. Věděla jsem, že se primárně drží Arcanuse, takže to je buď závislák na velkých černých vlcích nebo dcera alf. Ale teď jim tam nemohla být nic platná. Podívala jsem se na bílo-šedého vlka, jestli se ji ujme, ale než stačil něco udělat nebo říci, začala jsem mrně lákat k sobě. "Pojď sem, neboj se mě," mluvila jsem sladce. Vlče nechtělo jít, pořád se snažilo skákat na dospěláky. "Pojď, půjdeme hned za maminkou, ale takhle by tě mohla omylem zašlápnout a to by tě bolelo, jejeje." Přišla jsem si jako největší idiot. Pitvořila jsem se, šišlala na ni, ale zdálo se, že to nakonec přeci jen pomohlo. Možná mě ani není slyšet, přes ten děsivý kašel. Musela jsem uznat, že nezněla vůbec, ale vůbec dobře. Proto jsem se snažila nalákat malou nezbedu k sobě, abych ji doprovodila. Takže jsem začala vymýšlet kravinky, abych ji rozptýlila. "Podívej veverka," vykřikla jsem najednou, i když tam žádná veverka nebyla. Jenže malá se toho chytila a začala ji hledat. "Támhle, podívej, musíš naklonit hlavičku sem a už ji uvidíš," říkala jsem přesvědčivě. Mrňata dokážou skočit na všechno. Když jsem viděla, že ji přestává bavit hledat imaginární veverku, tak jsem vymýšlela další a další zvířátka a různé věci, co by mohla hledat, jen aby se nesoustředila na to, jak ji skoro umírá matka.

// Asgaarský hvozd

Ahoj, prosím o tento obchod:

15 lístků za posty od 14.1. do 11.2.

Nákup
80 oblázků - 10 lístků

Dohromady tedy 25 lístků. :))

Se sklopenou hlavou jsem čekala a poslouchala, co mi Arcanus říká. Když ale zmínil trest, skoro se mi zastavilo srdce. Jenže vylezlo z něho, že mě fyzicky trestat nebude. Dostalo se mi však upozornění, že lhaní tu nebude tolerováno. Pokývala jsem smutně hlavou a pak ji zvedla a mírně se usmála. "Už se to nestane," pronesla jsem slabě. V hlavě mě však šrotovalo. To se k tou trestu dostal sám nebo mi jakýmsi záhadným způsobem přečetl myšlenky? Zajímalo mě, jestli čtení myšlenek patří k těm záhadným magiím, o kterých se tu každý zmiňoval každou chvilku. To se budu bát si i něco myslet. Začínala jsem se jich bát víc, protože do teď byly moje myšlenky opravdu jen moje.
Přešla mě i chuť se s nimi jít podívat na smečkovou magii. Nevěděla jsem, jestli je dobře, že jsem se dostala pod tlapy těchto alf. I když k Elise jsem zatím shlížela, protože byla taková rázná a přímá a to se mi líbilo. Tady jsem nevěděla na čem jsem. Když se černý alfa rozešel ke skalám, šla jsem pomalu za nimi. Etney mi věnoval jeden mírný úsměv a to bylo všechno. Víc ho zajímala skálová magie. Poslouchala jsem, co Arcanus povídá, co skály dokážou a nedávalo mi to smysl. No stejně jako druhému vlkovi, akorát já to neříkala nahlas. Etney si to zkoušel pod dozorem Arcanuse a já si to zkusila sama. Položila jsem tlapu na zmrzlou skálu, zavřela oči a nic. Zacukala jsem čumákem, ale nevzdávalo to. Když začal mladší vlk nadšeně povykovat, že mu to jde, vztekle jsem tlapu zase položila na zem. Nejsem tu doma. To jsem nebyla ani v původním domově. Prostě zatím jsem se cítila, že sem nepatřím. Pak se však k nám přidala vlčice, která mi vyrazila dech. Ne, že by se mi líbila jako na nějaký muchlování, na to jsem byla mladá dost, ale ona prostě vypadala dost podobně jako já. Nebo Cashmere. Zamrkala jsem a nestihla ji ani poděkovat nebo jinak odpovědět, když mi pochválila kožich a už valila pryč. Nálada se mi zvedla a hlavně! Měla jsem v sobě obrovskou zvědavost, kdo to byl.
"Počkej," křikla jsem na ni, ale k ničemu to nebylo. Otočila jsem hlavu na oba vlky a na kratičkou chvilku se zamyslela, jestli se jim mám hlásit nebo ne. Ale naučené chování u mě zvítězilo. "Já se omlouvám, na chvilku vás opustím, ale ráda bych se zase vrátila. Zatím si aspoň připomenu, že si mám dávat pozor na svůj zlozvyk," pověděla jsem pokorně a vycouvala pryč. Vyhnula jsem se menšímu vlčeti a utíkala jsem za tou šedavou vlčicí.

// Mahtae (sever)

// Děkujeme

// Loterie 15

Měla jsem radost, že se naše těla vrátila k nám. Ale držela jsem ji pod pokličkou a tvářila se, co nejpokorněji jsem uměla. Přeci jen, byla jsem si vědoma svého prohřešku, ale zase jsem si mohla otestovat, co všechno mi projde. A to za nějaký ten trest (// fakt jsem chtěla naspat flákanec :DDDDD) stojí.
Ani jeden ani druhý se však k tomu neměli. Zdálo se, že Etney se celý uklidnil a tak nějak roztál, což byl můj cíl. Z celé jeho radosti, kterou stále projevoval, se mu povedlo zamotat si hlavu. Ušklíbla jsem se, ale jen maličko, abych na sebe zase hned nestrhla pozornost. Musíš si trochu snažit. Po jeho malém zakopnutí jsem se raději posadila, přeci jen jsem nebyla ještě se svou kůží sladěná. "Taky mi není úplně nejlíp," řekla jsem se podívala se jeho směrem s výrazem pochopení.
Poté jsem však otočila hlavu směrem k Arcanusovi, který mi položil ještě pár otázek. Co mě však překvapilo, bylo to, že žádný trest nepřišel. Tak buď je až moc hodný nebo, no nevím co by ještě mohl být. Je to divné. Možná, že si výprask schovává až na později, bez svědků. Věděla jsem, že se samcům nedá věřit, takže jsem ani neočekávala, že moje lhaní nějak přejde. Naklonila jsem však hlavu na stranu, protože jsem nechápala, proč se zajímá o naši rodinu. "Když začala zima, tak jsme vyrazily. Mám jednu sestřičku Cashmere, a jednoho bratra Marbla." Doufala jsem však, že se mě nebude ptát na nějaké detaily z našeho života.

// Loterie 14

Nevěděla jsem, jestli bylo dobře, že jsem se k nim přidala. Etney, který byl stále v malém těle si mě ani nevšiml a Arcanus mě hned začal zpovídat. Snažila jsem se něco říct, otevírala a zavírala jsem tlamu jako nějaká praštěná ryba, ale hláska ze mě nevypadla. Navíc jsem jim vpadla do hovoru, tak jsem nemohla ani očekávat, že by mě do konverzace přijali.
Jak jsme tam tak stáli, tak se kolem nás zablesko, jako při našem příchodu sem. Cítila jsem podivné šimrání a mravenčení, až jsem z toho zavřela oči. Když bylo po všem a podivné stavy mého těla skončily, otevřela jsem oči. Dívala jsem se na svět z menší výšky, než do teď, tak jsem raději natáhla tlapku, abych věděla, jestli se stalo to, co jsem si myslela. A opravdu, byly na ní moje barvy, tak jsem se začala po vzoru Etnyho taky motat dokola, abych viděla svoji krásnou oháňku, zadní nohy a zkrátka všechno. Co jsem vidět nemohla byla hlava, ale věřila jsem, že je taky na správném místě. Doufám, že mi s tělem Elisa nic neprovedla. Zaslechla jsem vytí, že se někdo vrátil do lesa, ale netušila jsem, o koho se jednalo. Arcanus něco povídal o magii, že nám nějakou ukáže, což mě donutilo přestat hopsat. Držela jsem se dál od samců, abych od nich nedostala pohlavek za svoji drzost při lhaní a rozhodla se všechno vysvětlit. Aspoň můj trest bude menší.
"Pane Arcanusi, nechtěla jsem způsobit nějaké rozbroje a nedorozumění. Odešla jsem se svou sestřičkou z naší rodné smečky, protože jsme tam neměly žádnou budoucnost. Veškerá pozornost se věnovala mému bratrovi, kterého otec, alfa, protěžoval kde mohl. Ono u nás byli všichni samci bozi a samice podřadný druh. Tak jsme odešly za lepším," ukončila jsem neutrálně. Při vysvětlování jsem mluvila klidně, rozhořčeně a smutně.
Ani jednomu jsem se neodvážila podívat do očí, ale nakonec jsem se odvážila podívat Etnymu aspoň na hruď. Usmála jsem se, což možná ani neviděl, ale dlužila jsem mu omluvu. "Promiň," zarazila jsem se, jestli mu mám taky říkat pane nebo ne, ale nakonec jsem žádné oslovení nepřidala, "neměla jsem ti lhát. Ale netušila jsem co dělat a ty si se ke mně choval hezky..." Nechala jsem konec věty viset ve vzduchu. To, jak správně mluvit se samci jsem se naučila dřív než sama lovit. Stačilo pár lichotek a pokud to nebyli studení čumáci, tak pookřál každý. Aspoň takhle nás to učily naše opatrovatelky pro komunikaci se strýci.

// Úkryt

// Loterie 13

// Tělo Gee - značení hranic se stěžováním (já vím, že jsou označený, ale dřív jsem to nestihla a když se to stejně nepočítá) :D


Stále jsem byla překvapená z toho, co se stalo v jeskyni. Netušila jsem, kde se vzaly ty různé malé záblesky. Když jsem uklidnila svůj dech a zastavila se kousek od úkrytu, zavřela jsem oči a snažila se vybavit si, jak se mi to povedlo. Došlo mi, že jsem to musela být já, jiné logické vysvětlení tu totiž neexistovalo. Jenže podruhé se mi blesky nedařilo znovu vyvolat, takže jsem to vzdala a rozhlédla se kolem sebe.
Sněhu bylo snad více, než když jsme vešli s Etnym do úkrytu. Stromy byly krásně bílé a jak na ně dopadaly sluneční paprsky, házely krásné odlesky všude kolem. Škoda, že je taková zima. Začichala jsem ve vzduchu, ale z pachů jsem moc moudrá nebyla. Ještě jsem nedokázala úplně správně poskládat pach k obličeji, ale vlastně jsem se teď o to nesnažila. Protože až se nám těla vrátí do normálu, byla bych z toho akorát tak zmatená. Ve vzduchu jsem však cítila Etneye v malém těle Nemesise. No, jak se teď k němu chovat. Doufat, že mu zatím nikdo nevyzvonil, že to vlastně není Gee, kdo s ním trávil tolik času. Uvidíme, jak se ke mně postaví, až se potkáme. V hlavě mi však tepala neodbytná myšlenka. Značkování hranic.
I když jsem věděla, že to není moje starost, Gee to na starosti měla a kdo ví, kde jí je teď konec. Musela jsem však začít postupovat systematicky. Kolem dokola celého lesa a pak dojít doprostřed a zjistit jako správný ochranář stav vlků v lese.

Probojovala jsem se sněhem až k okraji lesa. Zadívala jsem se na strom, pak okolo něho, pak zase zpátky na něj. Neměla jsem ani tušení, jak se takové teritorium značkuje. Přičichla jsem k němu a nějaký pach na něm cítila. Měla jsem však za to, že i když je čerstvý, tak je slabý a je lepší, když se tu budou překrývat i další. Otřela jsem se o strom a podívala se na své dílo. A to je celé? Ještě chvilku jsem se dívala na strom, ale pak se vydala o pár stromů dál. Zopakovala jsem otření, ale tentokrát jsem se na něj nedívala tak dlouho. Usmála jsem se, byla to totiž docela zábava. U dalšího stromu jsem objevila pár kapek moči, takže to tu musel někdo počůrat. Přidřepla jsem si a taky přidala pár kapek od sebe. Musím šetřit. Jak jsem se dostávala dál a dál, přestávalo mě to nějak bavit. A zjišťovala jsem, že toho, kdo tu šel přede mnou taky. Značky byly čím dál víc od sebe, i když se střídaly ještě se škrábanci na stromech. Ty jsem začala dělat taky, ale i tak to byla otrava. Copak tady na to mají jen jednoho nebo dva vlky? S tím by měli něco dělat, přece tak velký les nemůže obejít jeden vlk sám. I tohohle přede mnou to přestávalo bavit. No hele, tady vynechal patnáct stromů mezi sebou. Ještě, že to po něm kontroluju. Zakroutila jsem pohoršeně hlavou a pokračovala dál v chůzi.
Po pomalém obejití hranic, kdy jsem v hlavě stihla vyjmenovat spoustu nelichotivých slov na to, jak nevděčná je tahle práce jen pro jednoho vlka, jsem se dostala na začátek své cesty. Teď mě však čekal poslední úkol. Zjistit stav vlků v lese.

Vyrazila jsem na místo, kde se jich koncentrovalo nejvíc. Vztyčila jsem hlavu, což mi vydrželo asi pět kroků, než mi došlo, za kým to vlastně jdu. To bude Etney a nevím kdo a Arcanus? Teda asi, jestli si to dobře pamatuju. Sklopila jsem hlavu k zemi, což jsem dělala poměrně často a vystoupila zpoza keře k nim. "Já," zalkla jsem se a upřela pohled na nejmenšího účastníka (//Etneye v těle Nemesise), omluvu v očích. "Omluvám se," bylo všechno, co mi z tlamy vypadlo. Posadila jsem se a pohledem bloudila po stopách ve sněhu.