Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Energie, která z Jaimie vyzařovala, mě doslova pohltila. Byla jsem taková celá nadšená, když budeme hledat to moře. Úplně jsem si představila, jak spolu procestujeme svět. Phantasia a Jaimie. A samozřejmě moje sestřička, kterou snad najdeme. Doufala jsem, že bude mít Jaimie stejně tak ráda, jako já.
Moje představy tak trochu pokazila, když chtěla hledat nějakýho kluka. Pamatovala jsem si, že se na něj ptala, ale doufala jsem, že po mém vyprávění přestane být s vlky jedna tlapa. Asi ji budu muset do kultu "nemám ráda vlky" nalákat nějak líp. Jestli ale byla pravda, co o něm povídala, že skoro nemluvil, tak to nemusel být zase tak ztracený případ. "Tak můžeme se po něm podívat nebo někoho zeptat," svolila jsem nakonec. Ne, že by na mě nějak záleželo, mohla ho hledat sama, ale poprosila mě o pomoc a jako kamarádka jsem jí pomoci chtěla.
Ještě jsme se chvíli motaly kolem polohy smeček. Zašklebila jsem se na ni, když mi vyprávěla, jak na horách bydlet nechci. "Dobře, když to říkáš, tak nechci," dodala jsem se smíchem. Já jsem osobně takhle vysoko asi nikdy nebyla, aby tam už skoro nic nerostlo. A ani mě to po prezentaci nelákalo.
Řeč se nakonec přenesla na moji smečku a nejlepší tetičku/ošetřovatelku Ciri. Na tváři se mi usadil zasněný výraz, kdy jsem na ni vzpomínala. "Byla taková šedá. Ani nijak výrazná, prostě taková šedivoučká, ale ne strářím," zdůraznila jsem, avšak s úsměvem. "Měla jsem ji moc ráda, ale že by se mi přímo líbila? Ale jo, asi by se to tak dalo říct." Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, proto jsem byla tou otázkou trochu zaskočená. Na druhou otázku jsem ale věděla odpověď hned. "Z vlků jsem neměla ráda žádný kožichy, ani jsem si je moc neprohlížela." Neřekla jsem to naštvaně, jen tak nějak neutrálně. Protože to by mě taky nenapadlo. My spíš přemýšlely, jak jim utečeme. "Moje sestřička má na sobě ještě trochu hnědé a šedé, není přímo černá a bílá," snažila jsem se popsat kožíšek Cashmere. Nevěděla jsem však, jestli se mi to povedlo.
Nejvíc jsem se však začala těšit na zkoušení famfulínů, jestli jsou opravdu na to, abychom je za ně tahali a kousali. "Už abychom nějakýho našly," zasmála jsem se a následovala svoji kamarádku.

// Mahtae

Pro moji kamarádku bylo nepředstavitelné, že jsem neviděla moře. Ale pak ji došlo, že se to může stát, protože mi začala vysvětlovat, jak takové moře vypadá. Přišla jsem si naprosto hloupá, že tolik základních věcí neznám. Sníh, moře a kdoví co dalšího. Podívala jsem se na vodní plochu a snažila se ji představit o mnoho větší a nekonečnou. S tou divokostí to bylo jednodušší, protože Jaimie byla rozhopsaná pořád. A jestli takhle vypadalo i to moře... Nevěděla jsem, jestli bych ho chtěla vidět nebo ne. "No, jestli tady je, tak bychom ho třeba mohly někdy najít," řekla jsem opatrně. Hlavně jsem se ale potřebovala zastavit ve smečce, abych se ujistila, jestli tam pořád patřím. A chci tam vůbec ještě patřit? Líp mi je takhle s Jaimie. Že bych se zeptala u nich ve smečce? Ale zase takhle měnit smečky. No ale... Ze zamyšlení mě vytrhla kamarádka, která se dívala na nebe. Větu o famfulindách jsem nějak totiž přeslechla.
Zadívala jsem se taky k oblakům a ty těžké, černé mraky se mi vůbec nelíbily. "Asi bychom měly, jinak budeme mít zmáchaný kožíšky," zatvářila jsem se dramaticky. Jaimie se také napila, tak jako já, ale její otázky nepřestávaly. Nevadilo mi to, byla přeci moje kamarádka. Pokrčila jsem rameny, jakože to je dávno za mnou, ale přeci jen jsem se raději rozhlédla kolem sebe, jestli nás tu náhodou někdo z bývalé smečky nesleduje. "Nevím, asi byli slabí a potřebovali si dokázat, že jsou silní. Jako ta, co tě kousla. To je hrozný, že takhle zlá může být i vlčice," řekla jsem smutně. Právě se mi totiž rozpadl jeden z ideálů. "Já asi nevím, jestli bych chtěla být v horách. Je tam pořád zima?" zeptala jsem se zvědavě. Vážně bych si měla doplnit znalosti.
Jaimie se mě optala na další věci ze smečky. Zavzpomínala jsem na svoji nejoblíbenější tetu, Ciri. Jak se asi má? "Moje nejoblíbenější byla Ciri. Kdo ví, jak se má. A maminka? Neznám ji. Už s námi nebyla, když jsem si začala uvědomovat okolní svět. A tety nám moc neříkaly, co se stalo. Nebo si to už nepamatuju, protože to mohlo být drastické." Chtěla jsem už tohle téma opustit, ale pak se řeč stočila na moji sestřičku. Úsměv se mi rozšířil a oči trochu zasnily. "Moje sestřička se jmenuje Cashmere, ale jestli přišla až sem, tak to nevím. Utekly jsme společně, ale pak se omylem rozdělily a pak se už neviděly."
Vydala jsem se za Jaimie, Znovu jsme se dostaly k tématu famfulínů, což mě rozesmálo. Přistoupila jsem na její hru. Takhle jsme se jim mohly totiž smát a ani s nimi nemusely mluvit. A to přesně samcům patří. "Tak jo, to bude dobrá hra!" Vykřikla jsem radostně a přidala se k její radostný poloze. Culila jsem se a přemýšlela jsem. "Týý jo, to nevím. Možná, když je větší, tak máš větší šanci ho do něj kousnout? Kdyby se nějak moc snažil k tobě lísat a bylo ti to nepříjemný? Jiný využití mě nenapadá." Byla to vážně záludná otázka, to jo.

// Mechový lesík (přes Kierb)

Nedokázala jsem tak vesele poskakovat kolem jako moje kamarádka. Měla jsem ráda takovou rozvážnou chůzi, samozřejmě s dohledem na okolí. Mohlo se totiž stát, že by se ze křoví mohli vynořit moji strýcové nebo otec a pořádně mě ztrestat za náš útěk. Proto jsem očima pátrala v okolí, do toho jsem však věnovala pozornost Jaimie, protože pořád něco povídala. A nějak mi to přestávalo vadit, což bylo nejspíš dobře, pokud jsme měly být kamarádky. Navíc jsem doufala, že se nezlobí, jak jsem se na ni utrhla. Teda, pravda byla, že jsem nebyla ošklivá na ni, ale na to, o čem mluvila. Takže jsem se na ni vlastně neutrhla. Tyhle emocionální pochody jsou na mě moc. Až mě samotnou zaskočilo, že mě chybí ta jistota, že přijde trest, když něco provedu. Navíc jsem věděla, za co jsem bita. Ale takhle, v širém světě, kde nevíte, co od druhého čekat... Bylo to prostě těžké.
Všimla jsem si, že si Jaimie prohlíží nebe a tak jsem se tam taky zahleděla. Bylo už k večeru, mraky se pomalu uklízely z nebe a dělaly místo hvězdám. Milovala jsem noc a hvězdy. Dalo se tam totiž skrýt to, co bylo za dne až moc jasné. Podívala jsem se na svoji kamarádku, protože jsem nevěděla jednu věc. "Co je to moře? Ale se zbytkem souhlasím, má taky ráda sluníčko. Ten sníh, jak tady byl, tak to se mi vůbec nelíbilo." Otřásla jsem se při vzpomínce na bílé a studené cosi. Jaimie se však nehodlala vzdát tématu rozdílů mezi vlky a vlčicemi. Pobaveně jsem se na ni podívala, protože jsem to asi nikdy neřešila. "Ty jo, já nevím. Asi nijak, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Takže tomu budu říkat jako ty," rozhodla jsem se.
Pak jsme se ovšem dostaly k mému citovému výlevu. Chudák Jaimie si párkrát přešlápla, popoběhla, byla pořád plná energie. Byla jsem však ráda, že se na mě nezlobí. Spadl mi kámen ze srdce, takže jsem se uvolnila a taky jsem si trochu popoběhla. Moje kamarádka to nejspíš nechápala, jak se mohli chovat zle, protože se s tím asi nesetkala. "Když se jim něco nelíbilo, tak nás kousali, tahali, plácali tlapami, přesně jak říkáš. Jíst nám dali jen někdy, pokud něco zbylo. A přitom jsme tam odváděly všechnu práci, oni jen leželi s nohama nahoru a vyvalovali pupky. Teda já a sestřička jen trochu, co jsme zvládli, to spíš tety to tam udržovaly v nějakém stavu, co by se dal považovat za smečku." Nevěděla jsem, jestli jsem ji nějak nevyděsila, ale co jsem mohla dělat? Chtěla jsem ji uvést na pravou míru.
Pak se dostala k mojí otázce. Asi jsem začala litovat, že jsem se ptala, protože se docela rozpovídala. Snažila jsem se věnovat pozornost jí i krajině, kudy jsme šly, ale nedalo se to hlídat oboje. Rezignovala jsem a jen ji poslouchala. O krajinu se budu starat později. "To je přesně to, co vlci dělají. Teda aspoň všichni, který znám. Oblbují krásnejma řečičkama, dělají první poslední, aby si tě získali a tím to pak pro ně končí. Pak začnou bejt ošklivý. Ale pořád si říkám, že třeba je někde jeden, kteý by nemusel být hajzl." Přemýšlela jsem, čím ji povzbudím, aby nebyla smutná. Ale pak se pobavila sama, až jsem se musela začít smát taky. "To musel bejt fakt děsivěj pohled. Taky se mu tam houpal, jako u velkých vlků?" To už jsme však dorazily k vodě, takže jsem na nic nečekala a vrazila čumák do vody. Pořádně jsem si svlažila hrdlo a hned mi bylo líp.

Neurčitě jsem zafrkala. Měl to být styl smíchu, ale nějak se mi to nepovedlo. Hlavně, nevěděla jsem jak jinak dát najevo, že to bylo jakože vtipný. "Přesně tak. Všichni bacha, jde Jaimie," řekla jsem důrazně, protože to byla pravda. Když se totiž prezentujete jako největší drsňák, tak si na vás pak tak nedovolí. Nebo aspoň takhle jsem to měla naučený. Její bratr se s námi prostě odmítal bavit, což bylo jediné jeho plus. Stejně se mi nelíbil už od začátku.
Věděla jsem, že by mělo trápit, že o mě neví nikdo ze zdejších vyšších vlků. Jenže, když o mě neprojevili zájem doteď, tak už se mi to nezdálo podstatný. Navíc, zdálo se, že Jaimie taky ráda vypadne, takže už jsem to řešit nemusela. Půjdeme k nějakýmu jezeru a pak se vrátím do lesa. Jestli mě teda už neprohlásili za mrtvou. Vyplázla jsem jazyk na Lorenza a po vzoru jeho sestry se k němu otočila zády. Jen jsem teda raději přidala do kroku, aby mi nemohl jen tak zaútočit na záda.
Když se dostaly od něho dost daleko, tak jsem zpomalila. Moje kamarádka srovnala krok s mým a prolomila krátké ticho. Podívala jsem se na ni, protože se mi nezdál ten tón jaký použila. Prostě jako když svěřujete největší tajemství, ale ještě s dětinským podtónem. Něco, co mě chybělo, ta bezstarostnost. Nakrčila jsem čumák zděšením. "Neměla a nebyla. Nevěřím samcům, nenávidím je." Řekla jsem to prudčeji než jsem chtěla, takže jsem se omluvně na Jaimie podívala. "Promiň, on se se mnou takhle nikdo nebavil. Víš, my to měly těžší, my jako vlčice. Samci se k nám chovali hnusně, jako k někomu, kdo si nezaslouží žít. Proto nikomu nevěřím a líp vycházím s vlčicemi. Ale že by se mi nějaká líbila? To ne, takhle se mi nelíbí. No a jestli se mi bude někdy líbit vlk? No uvidím, ale zatím tomu nevěřím," uzavřela jsem. Cítila jsem však jakousi úlevu, když jsem se mohla o to podělit. "Ty snad už jo?" Došlo mi totiž, že bych se jako kamarádka měla optat na to stejné. To už jsme však vylezly z lesa a já se nechala vést.

// Velké vlčí jezero (přes Kierb)

Přišlo mi, že tu stojíme celou věčnost. Lorenzo s námi přestal komunikovat úplně. Netušila jsem, jestli to byla nějaká jeho póza, taktika nebo něco takového. Jaimie však vypadala potěšeně, když jsem jí pochválila její nový oční vzhled. "Vypadají zeleně, jako čerstvá jarní tráva. Žádná taková ta uschlá letní," shrnula jsem objektivně. Její nápad vyrazit si někam k vodě se mi líbil. Potřebovala jsem se trochu protáhnout, vyběhnout z lesa ven. A taky jsem se potřebovala ukázat v lese, aby Elisa a Arcanus věděli, že k nim ještě patřím. Navíc, měla jsem plán, že se pořádně seznámím s tou zvláštně zbarvenou vlčicí.
S menším nadšením, než jaké moje kamarádka projevovala z toho, že je fakt cool, jsem pokývala hlavou. Oháňkou jsem mávala jen tak mírně, ale tvářila jsem se mile. Což byl fakt úspěch. Jenže pak se Jaimie zeptala, co to vlastně znamená, že má jiné oči. Přestala jsem mávat ocasem a naklonila hlavu na jednu, hned na druhou stranu. Jako fakt jsem se snažila na ten důvod přijít, ale neměla jsem sebemenší tušení. Navíc, nebyla jsem si jistá, koho přesně se ptala. Jestli mě nebo bratra. "Tak to ti bohužel neřeknu, protože nevím. Ale jestli neví ani tvoje dvojče, tak bychom mohli najít někoho, kdo bude vědět. Třeba u tý vody," řekla jsem vesele a hodila takový křivý pohled na jejího bratra. Za prvé proto, protože s námi moc nemluvil a za druhé proto, že to byl prostě kluk. A těm jsem nevěřila.

// S dovolením přeskakuji Lorenza

Nakláněla jsem hlavu na jednu stranu, hned na druhou. Věta mojí nové nejlepší kamarádky ve mě totiž začala trochu hlodat. Jak moc by jim vadilo, že jsem odešla a umístila se sem? Horší bylo, že jsem netušila, jestli to takhle funguje. Živě jsem si představila, jak naklušu k Elise a řeknu, hele není tu pro nás místo, jdu jinam. Nee, takhle bych to neřekla, ještě by mi ukousla ocas. Svojí nevymáchanou tlamkou bych si poštvala proti sobě celou smečku a to se mi nechtělo riskovat. Navíc jsem potřebovala zjistit, kdo byla ta vlčice, která měla podobně flekatý kožíšek jako já.
Na moji verzi, že možná nekoukáme na pravého Loranza se ani jeden, ani druhý neozval. Vypadalo to totiž na rodinné hašteření, takže jsem si sedla a pozorovala, jak slova létají sem a tam. Mohla jsem si u toho prohlédnout jejího bratra, který vypadal jako pravý opak Jaimie. Uťápnutý, nemluvný, strašně rozvážný... Jako jo, bylo to lepší, než můj bratr, ale i tak, nic moc vlastnosti. Chyběla mu nějaká radost z toho života. Já, když se oprostila od vlivu našich utlačovatelů, tak se mi dýchalo snadněji. Ještě lepší by to bylo, kdyby tu byla moje sestřička.
Jedno ucho mi trhlo směrem k jejich hádce, protože Jaimie vykřikla moje jméno. Nechápavě jsem zamrkala. Nedávala jsem totiž pozor, ale zdálo se, že se nikam dál nedostali. Mírně jsem pokrčila rameny a těkala očima tam a zpátky. "Asi jo? Nikdy jsem se nepozorovala tak detailně, abych kouka, jaký mám oči." Doufala jsem, že se mě ptala přesně na tohle, jinak jsem byla v háji. Jenže ona vypadala, že se co nevidět rozbrečí. Vyvalila jsem oči, protože to jsem teda nečekala. Asi je ještě opravdu vlče. Ale co dělá správná kamarádka? "Ale no tak, Jaimie," řekla jsem jemně a poplácala ji po tlapce, kterou měla položenou kousek ode mě. "Vždyť ti to takhle sluší. Mít zelený oči je cool. Zlatou má kdekdo," říkala jsem náhodné věty, co mě napadly. Netušila jsem, jestli to je pravda, ale chtěla jsem ji utěšit, když se na to její povedené dvojče necítilo. Nebo se k tomu nemělo.

Moje kamarádka samozřejmě papulu nezavřela a energicky mluvila i se tak pohybovala. Než jsem jí mohla ještě nějak víc vysvětlit, jak jsem to myslela s tím dovolením se alfy, tak se už věnovala svému bratrovi. Cítila jsem se trochu navíc, už mě ani nezajímalo, jak to je tedy s tou změnou. Nejspíš jsem se na ni upnula a začala si malovat, jak budeme spolu nerozlučná dvojka, jako s mojí vlastní sestřičkou, která byla kdovíkde. Jenže i Jaimie měla svůj život, svoji rodinu, což mi trochu do plánů nepasovalo. A z toho jsem byla rozhozená. Pokývala jsem hlavou na Lorenzovo slovo gratuluji, ale větší interakci jsem s ním nezaváděla.
"Jo, přesně jak říkáš," dala jsem Jaimie za pravdu. Pak se však její bratr znovu dostal ke změně barvy očí. Tak je to ono, myslela jsem si to správně. Nějak se mi ale přestával líbit jeho tón, se kterým to říkal. Všichni jste stejní. Srst na zátylku se mi pomalu začala ježit, protože takovéhle chování se mi prostě příčilo. Začínaly se ve mně probouzet obranářské sklony a byla jsem připravena kdykoliv zasáhnout, kdyby se po ní chtěl jen ohnat. Pak ale řekl něco, co mě trklo. "Ty je taky nemáš zlatý. Tím pádem nemusíš být Lorenzo," řekla jsem vítězoslavně. Doufala jsem, že jsem si nepošramotila přátelství s Jaimie, protože to bych nechtěla. Chci tě jen chránit.

Jaimie úplně nepochopila, proč jsem se nechtěla vydávat dál do lesa. Bylo to zřejmě její bezstarostnou povahou. Jenže tu já jsem asi ani nikdy neměla, takže jsem plně nechápala, kde ji takhle bere. Nebo spíš, že o ni ještě nepřišla. Ale možná jsem někoho takového v životě potřebovala, někoho, kdo mě bude držet v ideálech o hodných vlcích a já na to, abych ji stahovala do normálního života. Parádní dvojka. "Já ti věřím, že tu jsou hodní vlci. Ale třeba by se jim nelíbilo, že tu bez jejich dovolení trajdám, i když ve tvé společnosti. Správně bychom se měli našich vůdců ptát, jestli si takhle někoho můžeme přivést," spravila jsem ji o správném chování. "Tak když už jsme tady, tak tu na chvilku můžeme zůstat. Když se teda dovolíme," řekla jsem s úsměvem, uvnitř jsem však cítila nervozitu a nejistotu. Ještě víc mě rozhodila představa, jak se jdu někoho od nás zeptat, jestli tam Jaimie může jen tak jít. Ale třeba Castor nebo Gee by mi to dovolit mohli. Počkat, cože? Dobrovolně se jít ptát samce? Jenže, byl takovej v pohodě. No jo, ale to si zpočátku myslel, že mluví s někým koho zná, pak už tak milej nebyl. Rozhodla jsem se, že bych se zeptala Gee.
Brzy se u nás přeci jen objevil vlk, ale asi nebyl nějak zvlášť vysoko postaný. Došlo mi to hlavně proto, protože měl úplně stejný kožich jako moje nová kamarádka. I tak jsem sklopila hlavu, protože reflexu neporučíš. I když se jednalo o bratra Lorenza, jak se sám i představil. Zvedla jsem hlavu, očima však kroužila všude možně, jen ne na něj. "Phantasia," odvětila jsem pouze a nechala je, aby si spolu popovídali. Stejně mi však v hlavě vrtal červík, co se jí mohlo stát, že ho to zaujalo. Prohlídla jsem si Jaimie a zpozorovala jsem, že má jinou barvu očí. Neměla předtím zlatavou? Nebo se mi to jen zdálo? Sedla jsem si na zem a čekala, protože tohle ještě mohlo být zajímavé.

// Omlouvám se, že mi to trvalo. Už by to mělo být lepší :))

// Východní Galtavar přes Kierb

Jaimie byla stále u výhod a nevýhod dvojčat. Přišlo mi to už probrané ze všech stran, ale když to chtěla říct, tak proč by ne. Já jen zaujate poslouchala, jestli nebude potřeba na něco odpovědět nebo zdali prozradí i něco dalšího, než jen kožíšek. Dostala se i k tomu, že si myslela, že je něco víc nebo jako kouzelnější či jak bych to popsala. Ale ve výsledku byla zklamaná z toho, že potkala další dvojčata. Usmála jsem se na ni. "To víš, dvojčata nejsou úplně nejvzácnější, ale taky nejsou úplně běžná. Jste takový maličký zázrak přírody," řekla jsem ve snaze ji zvednout náladu.
Její poslední věta mě však trochu rozhodila. Vybavila jsem si svoji sestřičku a bylo mi smutno. "Jo, to souhlasím, že je nejlepší, když víš, že se na svého sourozence můžeš spolehnout. To nepřekoná nic na světě, " dodala jsem a tlapkou si utřela čumák. To už jsme se ale dostaly k zamrzlé řece, která ve mě však moc důvěry nevyvolala. Jaimie ji přeskákala v pohodě, já však šla velmi, velmi opatrně. Když jsme se dostaly na druhou stranu oddechla jsem si, ale na nějaké chmury jsem neměla čas. Došly jsme totiž k lesu, který moje kamarádka označila za domov. Ona se rozběhla vpřed, já však zůstala stát na hranicích. Ač mi vyprávěla, jak tu jsou hodní a tak, tak jsem nechtela riskovat. Přeci jen se může zdát, jak jsou hodní někomu, kdo tu bydlí, ale na cizince můžou být ostří. Nebo měli by. Proto jsem dál nechtěla jít a sledovala mizející Jaimie. "Počkej, já dál raději nejdu, " zavolala jsem, kdyby si náhodou nevšimla, že za ní nejdu.

Přemýšlela jsem, jestli je dobrý nápad nechat se vést vlčicí. Ale sever odhadla víceméně dobře, takže jsem se jen rozešla za ní. Respektive vedle ní, abych ji dobře slyšela. Začala totiž vést dlouhý monolog o výhodách a nevýhodách toho mít dvojče. Vždy, když jsem chtěla něco podotknout, tak jsem se nadchla, ale ona se docela rychle dostala k tomu, co jsem měla na jazyku, takže jsem vzduch zase vydechla. Vyslechla jsem si převahu výhod a minimum nevýhod, až se na mě otočila s otazníky v očích, co na to říkám.
Chvikku jsem šla zadumaně, protože jsem si její slova vztahovala na sebe a svoji sestřičku. Nás si takhle asi nikdo nespletl. Ani neměl důvod, pečovatelky nás znalý a strýcové nepotřebovali znát naše jména správně. A otec... Darmo mluvit. "Bohužel nejsem ve tvé situaci, takže nevím co z toho plyne za výhody a nevýhody," začala jsem opatrně. Měla jsem mnohdy prořízlou tlamu, ale když to byla moje nová kamarádka, tak jsem ji nemohla hned zastrašit. "Vlastně to, co bych brala za plus a minus si shrnula dobře. Ale třeba mě osobně by vadilo, že někdo má úplně, ale úplně stejný kožíšek jako já. Nebyla bych už originální. Ale samozřejmě bych řekla, že ty jsi originálnější a lepší než Lorenzo, hlavně proto, že jsi holka." Více mě nenapadlo, co bych řekla. Jen jsem byla ráda, že jsem ji omylem od sebe neodehnala.

// Mech přes Kierb

Začala to dělat strašně obřadně. Byla jsem z celých těch řečí celá nesvá, takže jsem jen občas pokývala hlavou na znamení souhlasu. Přemýšlela jsem, jestli nemám třeba složit taky nějakou přísahu, najít nějakou obětinu, kterou bychom dohromady sežraly. Prostě bylo to něco nového, nepoznaného. Přišlo mi strašně divné, že pořád opakuje svoje jméno, dokola a dokola. Zcvokla se, chviličku po tom, co jsme si řekly, že budeme nejlepšími kamarádkami. Tohle tedy každému dělám? Všichni se z mojí přítomnosti zblázní. Bylo mi maličké (teda ona nebyla tak maličká, vždyť musela být o kousíček mladší než já) Jaimie líto. Ale jí to zřejmě nevadilo, tak jsem měla aspoň malou útěchu. "Tak něco vymyslíme. Třeba nějakou lumpárnu, na poškádlení dospělých. A děkuju za pochvalu, ale myslím, že ty máš mnohem hezčí kožíšek. Rozhodně se s ním líp skryješ, třeba v lese, kdyby tě někdo pronásledoval." Byla jsem trochu v rozpacích z takové pochvaly.
Vyslechla jsem si příběh, jak je další nějaká vlčice našla u močálů a vzala je tam. Pořád se mi při slově močály maličko dělalo špatně, protože to byla hrozná představa. "Jelikož tam nejsem dlouho, tak to tam moc zatím neznám. Máme tam taky les, ale jestli i mech, to musím počkat do jara, abych to zjistila." Pak se mě přímo zeptala, co bychom mohly dělat. Zkusila jsem proto ještě vymyslet další aktivitu, kterou bychom mohly dělat. I když ona mě na ni trochu navedla. "Tak aby o tebe neměli doma starost, tak se můžeme podívat po tvém domově a najít ho. No a pak se zase můžeme podívat na můj domov," pronesla jsem vesele.

Po jejím vzoru jsem začala taky mírně mávat ocáskem. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo ne. Jako jo, kamarádka je dobrá, ale opravdu to takhke funguje? Oblízne se čumák a všechno v pohodě? Natočila jsem hlavu na stranu. "Rybu jsem teda nejedla. Nebo aspoň ne ve svém těle." Vzpomněla jsem si na nás lov s Etnym, ale to jsme měli jiná těla. Mohla se chuť přenést na jiné tělo?
Naštěstí se jí taky líbila vidina toho, že bychom byly kamarádky. Zvedlo mi to náladu a začala jsem se usmívat."Tak jo, domluveno." Ještě mi na čumáčku přistály další blízance, což mě znovu trochu rozhodilo, ale nedala jsem to na sobě znát. Nakonec jsem se uvolnila a obíznutí oplatila. "Dobře, tak jsem ti to oplatila, aby to bylo úplně stvrzený," pokývala jsem důležitě hlavou. Uvnitř jsem se však cítila dobře. Tak nějak lehce a nadšeně. Mám kamarádku, mám kamarádku. Začala jsem znovu mávat oháňkou. "A co podnikneme teď?" Měla jsem výbornou náladu.

Zdálo se, že taky nemá moc ponětí o magiích. Jestli je ale Launee tak hodná, jak zní z vyprávění, tak by mi taky mohla osvětlit magie. I když jsem z jiný smečky. Možná by mi to prozradila i Elisa, ale nechtělo se mi ji teď otravovat, když byla v takovém stavu, jakém byla. A ptát se jiných vlků se mi moc nechtělo, protože by mi mohli lhát a jak bych poznala, že jsou jednou upřímní? Možná Gee, ta by mi to mohla osvětlit. Nebo ta tajemná vlčice, co mi je dost podobná.
Byla jsem znovu zabraná do svých úvah, že jsem zase slyšela jen na půl ucha něco o hlavě. Začíná se mi docela líbit. Dokáže mě donutit přemýšlet o téhle zemi. Mohla by to být moje kamarádka? Otočila jsem se na ni, abych si ji prohlédla v novém světle, ale to už mi skákala na hlavu. Leknutím jsem se zastavila a snažila si poskládat, co se stalo. Ona mě jako oblízla? Jako fakt? Abych se přiznala, tak jsem byla spíš zaskočená než naštvaná. Takovýhle výraz citu, zalíbení, náklonnosti nebo jak to nazvat, jsem projevila jen k sestřičce, k nikomu jinému ne. "Eee. Budeme kamarádky?" Znělo to tak dětinsky, osamělée a hloupé, naivně. Úplně cize, takhle jsem se totiž chovat nechtěla a neměla. Ale neměla jsem žádnou spřízněnou duši a Jaimie se dostala přes stvořenou bublinu tím, že mi narušila osobní prostor..." Promiň, "třeba ani nechceš být moje kamarádka. To jsem však prohlásila jen v duchu.

Když se mi představila, tak mi došla trapnost mojí poslední otázky. Nejraději bych si nafackovala, že jsem takhle nepozorná, protože to může být nedozírné následky. Já vím, řeknete si, ale co, vždyť to je jen jméno, jenže prostě takovými prkotinkami to začíná. Vnitřním peskováním mi unikla asi polovina toho, co mi vyprávěla. Jak je kdosi zachránil z močálů, jak se jmenuje bratr a kdo je alfa. Jména mi byla cizí, takže celý příběh šumafuk. Neměla jsem v úmyslu se nějak hrabat v jejím příběhu, proto jsem ho jen soucitně odkývala, abych zamaskovala, že jsem ho neposlouchala. "Tak to musí být opravdu hodná," řekla jsem takticky.
Podivila se nad mými neexistujícími plány do budoucna, což jsem i jako chápala. Seznámila mě se svými, což jsem opravdu slyšet nepotřebovala, ale aspoň jsem měla na co reagovat. Pozorně jsem poslouchala, až se mě optala na magii. Zamrkala jsem, protože o magiích jsem jen zběžně slyšela a netušila jsem, jestli taky nějakou mám. "Myslím, že tvoje plány jsou dost dobrý," zabručela jsem nejprve, než jsem se mohla pořádně zamyslet nad magií. "Já ani nevím, jestli nějakou mám. Doma se o ničem takovém nemluvilo a tady se s tím setkávám každou chvíli. Ale jestli nějakou vlastním, netuším. Ty nějakou máš?" Tohle téma mě totiž opravdu zajímalo. Jenže malá brebta už byla u toho svého rezavého vlka a pak poznamenala to s tím jménem. Nejraději bych se neviděla, ale jediné moje štěstí bylo, že to brala jako vtípek. Křečovitě jsem se usmála a mávla nad tím packou. Raději bych totiž rozebírala ty magie.

Ani mě nepřekvapilo, že netuší, kde je naše smečka. Nic mě však nenutilo, abych ji tlapkou ukázala, kde přesně leží. Co kdyby tam na nás naběhla s její smečkou? Nemohla jsem se nechat zmást její vlčecí roztomilostí. "Phantasie. A ty?" Optala jsem se s nakrčeným čumákem, protože se mi nelíbila představa, že bych měla domov někde, kde to páchne jako bobky. "Asi dobře, že si odtamtud vypadla. Teda vlastně vy," řekla jsem odměřeně. Dost mě totiž zabolelo u srdce, že ona má u sebe svého bratra a já mám někde ztracenou sestřičku. Přemýšlela jsem, jestli ji mám upozornit, že mít bratra není úplně výhra, ale nechala jsem to být. Neměla jsem náladu ji kazit iluze. Však si natluče sama.
Pak se mě ovšem zeptala, jestli jsem přemýšlela nad budoucností. Ušklíbla jsem se, protože jsem nad ní kdysi uvažovala. "Už dlouho ne, žiju každým okamžikem. Nemám plány do budoucnosti, to už jsem kdysi vzdala." Ale zdálo se, že mě vlčice neposlouchá, protože se na mě ani nepodívala. Chtěla jsem se jí nenápadně zdejchnout, třeba totiž cestu domů najde. No, to se mi nepovedlo, protože když už jsem se začínala pomalu odsouvat, tak se na mě zase otočila. Povzdechla jsem si, nasadila nepříliš dobrý úsměv a poslouchala, co mi chce ještě říct. "Asgaarské smečce... A ne, nikoho takového neznám. Ani jsem snad nikdy neviděla vlka, který má zrzavý kožich," řekla jsem zaujatě, jelikož to znělo zajímavě. Pak mi však došlo, že by mi taky mohla prozradit jméno. Přece ji nebudu říkat Flíčku, Fleku. Hej ty Flekatá. "Jaký že je tvoje jméno?"