Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naše velká skupina se začala dělit. Popravdě jsem to čekala už o něco dřív, ale tak byla jsem ráda, že na moje nevyřčená slova došlo. Protože se zdálo, že se zbavíme otravnýho vlka. Ten se totiž jako pravý a chrabrý hrdina... ha, ha, ha... vydal řvát na les, nebo spíš na toho, kdo po něm střelil. Přidala se k němu vlčice, která s ním sympatizovala už od nastoupení na plavidlo. Není jich žádná škoda. V mysli jsem je už odepsala a podívala se po zbytku vlčic. Jen jsem se ještě nerozhodla, jestli se jedná o dobrou skvadru a tím pádem o aspoň nějaký vyhlídky na přežití. Za vším jsem totiž viděla potenciální nebezpečí, takže i když se tenhle ostrov zdál jako krásné výletní místo, tak i pod kamenem mohla číhat smrt.
Ještě chvíli jsem nejistě přešlapovala na místě, až jsem se nakonec rozhodla následovat tu, kterou jsem vytáhla z vody. Stejně jako ona jsem se škrábala do kopce, hlína mi pod packami klouzala a já s vypětím všech sil postupovala nahoru. Tříbarevná vlčice se však rozběhla a plná energie předběhla i ty dva, kteří vyrazili o hodně dřív. Osobně bych se takhle nehnala, protože jsme nemohli vědět, co se tam nachází. Snažila jsem se monitorovat okolí, abych případně viděla blížící se nebezpečí. Nakonec jsem se zadýchaná přidala k vlčici, kterou jsem následovala a ta stála u zadýchané Sunstorm.. Otočila jsem se ještě na šedou, která teď zůstala na pláži sama. Doufala jsem, že tam nechce úplně zakotvit, protože tím pádem bych se k ní přidala, aby tam nezůstala sama. Podívala jsem se na ty dva jak šlapali kousek před námi a raději se rychle otočila od nich pryč. Vypadalo to totiž, že nikoho jiného k životu nepotřebují. A jestli chtěli dělat naše štíty, rozmlouvat jsem jim to vážně nechtěla. Napadla mě však jiná věc, která byla zapotřebí udělat. Nebo napravit."Mimochodem, jsem Phantasia..." nechala jsem větu nedokončenou. Aspoň budu vědět, jak se jmenujou, až umřeme. Jo, byla jsem velký optimista.

Neměla jsem nejmenší chuť se s tím vlkem vybavovat. Záměrně jsem přeslechla jeho jméno, když se na něj obracely vlčice. Jedna mu přizvukovala, druhá se s ním hádala. Navíc jsem měla pocit, že každá řekla jiné jméno, takže jsem si jen potvrdila, co jsem tušila. Jemu nesmím věřit ani čumák mezi ušima. Určil mě, jako první, kdo bude sněden, ale to jsem už opravdu nebrala vážně. Proč taky? Přece by nikdo nejedl vlka?
Vlčice, která se přidala na plavidlo jako poslední, se nejspíš těšila, jak umře. Nejdřív chtěla pohřbít světlou vlčici, která se nejspíš jmenovala Sunstorm, pokud ten hnědák nelhal a pak se ptala, jestli je umírání nuda. Jenže, když vám to mrtví vlci ani nepotvrdí ani nevyvrátí, tak jak to může někdo posoudit? Jedině, že by se mrtví vraceli zpátky k životu, ale to jsem vážně nechtěla zjišťovat.
Nakonec jsme postupně začali seskakovat z dřevěného plavidla. Moje packy dopadly na vyhřátý písek, což se mi docela líbilo. Nechápala jsem, kam se poděl ten černý kouř a trochu se bála, že jsem ujela a nechala Jaimie jemu napospas, ale krása tohohle místa mi vyhnala myšlenky z hlavy. Určitě je v pohodě. Najednou se kolem vlka cosi událo. Něco kolem proletělo a zastavilo se svištivým zvukem v písku. Věděla jsem naprosto přesně, že to mířilo na něj a škodolibě se usmála. V nitru jsem se ale maličko bála, že by to mohlo jít i po nás. Odvážná tříbarevná vlčice se k tomu vydala a věcičku hodila na kámen. Stála jsem však dost daleko a čekala, kdo co řekne, než abych se k tomu přibližovala. Raději jsem očima sledovala okolí, kdyby se k nám něco ještě hnalo.

// Mušličková pláž

Bylo jediný štěstí, že tu byl jenom jeden vlk. Všechno ostatní byly vlčice, takže bychom měly velkou šanci ho shodit z voru. Nelíbil se mi vůbec jeho postoj, proslov, sebevědomý úšklebek... Ani mi nešel pomoci s vlčicí, hlavně se staral o budoucí nalezený poklad. Hňup jeden. Jediné štěstí, že mi na pomoc přišla další vlčice, s jejíž silou jsme vytáhly nebohou tmavou vlčici.
Svalila jsem se na dřevo a zmoženě oddechovala. Mohla jsem maximálně koukat po nohou spolucestovatelů. Všimla jsem si, že přibyly ještě jedny nohy, respektive zadek, který seděl na plavidle. Z toho směru jsem taky slyšela velice povzbudivá slova, že jedeme umřít. Ušklíbla jsem se, ale nezvedla se do sedu. Bála jsem se, že bych nějak rozpohybovala plavidlo a tím nás potopila všechny. Až když to začalo zpomalovat, tak jsem se pomaličku zvedala. Viděla jsem jasněji břeh, který už byl na dosah tlapky. Jednalo se o ostrov, zvláštně členitý, ale neviděla jsem nic, čeho se bála vlčice, která stála za zády nafoukance. Nikomu se moc nechtělo na břeh, takže jsem chtěla využít vlkova ega. "Měl by si jít, aby sis ten poklad rovnou zabral. Slovně to neplatí," řekla jsem posměšně a vyplázla jeho směrem jazyk. Neměla jsem totiž k takovým žádnou úctu. To by musel udělat něco opravdu výjimečného, abych ho vzala trošičku na milost.

// Přeskakuji Duncana :))

Nějak jsem nechápala, co se to kolem mě děje. Skoro všichni vypadali, že jim je nějaký kouř úplně šumafuk, protože zkoumali divnou věc u břehu. No tak tam je pár kusů dřeva, co je na tom? Zajímalo mě to o to míň, když se k tomu nahrnul takový dosti užvaněný samec. Zbytek osazenstva byl zticha, tudíž v pohodě.
Jenže pak se začala situace komplikovat. Kouř se začal roztahovat, zvětšovat a přibližovat, byl hustější, tmavější a děsivější. To už ho na vědomí vzali i ostatní. Ve vzduchu jsem cítila, kromě kouře, který se mi zakusoval do čenichu, narůstající paniku. Nedokázala jsem určit, jestli ta panika jde ode mě nebo od ostatních. Každopádně jsem věděla, že bych se měla někam odklidit. Měla jsem dvě možnosti. Buď utíkat co nejdál odsud, varovat Jaimie a společně se někam uklidit, než se to přežene. Nebo skočit na to plavidlo, které se začalo pomalu vzdalovat i s pár vlky na palubě. A jedním skoro pod palubou. Ještě chviličku jsem váhala, ale pak jsem se rozběhla směrem ke spoutanému dřevu. Já to zachráním. Nedopustím, aby se to roztáhlo po celém světě! Plavidlo se vzdalovalo rychleji, než jsem čekala. Běžela jsem ještě kousek ve vodě a skočila. Skoro celé tělo se mi dostalo na dřevěnou plochu. Zabrzdila jsem o vlky, kteří už stáli pevně na palubě, ale zadníma nohama jsem šlápla na vlčici, která se držela jen silou vůle. Bleskově jsem se otočila a tvářila se velice omluvně, když jsem se jí snažila pomoci dostat nahoru. Neodpustila bych si, kdybych nechala "sestru" v nouzi a ještě ji do větší nouze dostala. Tahala jsem jí za kožich, ale neměla jsem představu, jestli se mi to daří nebo jestli jí akorát ubližuju. Jedna nebo dvě packy navíc by se vážně hodily. Snad nespadne zpátky do vody.

// Západ od Gallirei

// Náhorní plošina přes Les ztracených duší

Prošla jsem přes lesík, ale v něm mě zaujala podivná vůně. Nebyl to smrad, jako u jezera, tohle bylo zvláštní, nasládlé. Ale nešlo to z lesa, takže jsem lesík prošla celkem rychle, až jsem se dostala na nějakou písečnou plochu. Ale ta mě nezaujala, protože písek jsem potkala už několikrát. Ale ta vodní plocha mě fascinovala. Sice slunce zapadalo, ale ta scenérie byla krásná. Slunce se odráželo od vodní hladiny, která byla obří, větší, než jakou jsem kdy viděla. Musím si sem cestu zapamatovat. Protože tohle bych chtěla ukázat Jaimie. Nevšímala jsem si zbytku vlků, teď mi byli úplně jedno. Oni se na mě taky nedívali a oči měly směrem k západu. Ale v té kráse jsem si všimla podivného kouře nad vodou. To jsem cítila ten kouř? Ale ten by asi nevoněl. Tak co to je? Navíc, může hořet voda? Až teď mi zrak padl na dřevěnou konstrukci, kam se vydal jeden tmavší vlk, který sem přišel. Kam jsem se to dostala? To ticho, co tu bylo předtím, bylo mnohem lepší.

// Medvědí jezero přes Středozemní pláň

Možná nebyl tak dobrý nápad se večer koupat. Už asi posté jsem se oklepala, abych setřásla kapky vody. Jenže, neměla jsem nikoho, kdo by mi to řekl. Nekoupej se večer, nestihneš uschnout. Úplně jsem viděla, jak by mi to maminka říkala. A já tam stejně skočila a byla bych stejně mokrá, jako teď. Jenže kdyby tu byla, měla bych pak teplý kožíšek, ke kterému bych se přitulila. Měla bych někoho, kdo by mě vysušil, obejmul, prostě byl tu. Nenáviděla jsem otce, že nezůstal s maminkou a my mu byly úplně ukradené. Stejně tak jsem nesnášela svého bratra, kterému se dostalo veškeré pozornosti.
Nejraději bych se do něčeho kopla, kousla nebo někoho seřvala. Ale nebyl tu nikdo ani nic, co by se mi k tomu hodilo. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Maličko jsem se otřásla zimou a šla dál. Protože stejně jsem neměla nic jiného na práci.

// Mušličková pláž přes Les ztracených duší

// Řeka Midiam

Nebylo mi to vůbec příjemné, že jsem nechala svoji kamarádku napospas tomu vlkovi. Doufala jsem, že jí nic neudělá. Protože jestli jo, tak bych si to nikdy neodpustila. Došla jsem k nějakému jezeru, kde to strašně páchlo. Jen jsem neuměla identifikovat zvíře, který takhle smrdí. Všimla jsem si, že tu moc vlčích pachů není, což nikdy nevěstilo nic dobrého. Ale voda vypadala velice lákavě, takže jsem si zaběhla ke břehu a pořádně se napila. Samozřejmě jsem si hlídala předek, ale hlavně zadek, kdyby mě něco chtělo kousnout. Voda byla však tak osvěžující, že jsem do ní nakonec skočila celá. Sice nebylo už přílišné teplo, jako bylo předtím, ale dost mi pomohla. Probudila mě, vlila mi novou energii do žil a hlavně mě svlažila hrdlo. Chystala jsem se ke břehu, když jsem v dálce viděla pohyb velkého zvířete. Nechtěla jsem čekat, co se z toho vyklube, takže jsem rychle vyskočila ven a upalovala pryč. Možná to bylo tím, že slunce zapadalo a stíny se protahovaly, takže to mohlo být nějaký malý zvíře. Ale nechtěla jsem čekat, až to přijde blíž.

// Náhorní plošina přes Středozemní pláň

Jaimie vypadala, že mi chce něco důležitého říct. Byla jsem připravená na cokoliv, ale ona se najednou zasekla a vypadala, že usilovně přemýšlí. Nechala jsem ji u přemýšlení, protože jsem sama neměla ráda, když mi do prohrabování hlavou někdo mluví. Jenže se mi nelíbilo, co z ní vylezlo. Kamarádění s vlkem jsem si vážně chtěla odpustit. "Nějaký pachy cítím, ale nikoho, koho bych znala." Chtěla jsem ho z toho vycouvat, ale nebylo zbytí. Jaimie se totiž rozvzpomněla, čí to je pach. A to moje nálada klesla ještě níž než byla. Nehledě na hlad, žízeň a únavu, kterou jsem dost pociťovala. "Jojo, říkala. Tím pádem nevím, proč bychom s ním měly mluvit." Byla jsem na něj naštvaná a to jsem ho ještě ani nepotkala.
Doběhly jsme neznámého, tedy teď už trochu známého vlka. Ani se nenamáhal pozdravit slovy, jen kývnutím hlavy. Kývnutí jsem mu oplatila a prohlížela si jeho kožich. Musela jsem si zapamatovat, jak vypadá, abych se mu mohla v budoucnosti vyhýbat. Jeho slova mě totiž štvala od prvního otevření tlamy. Ještě jak medově to říkal. Úplně přesně takhle se k nám chovali strýcové. Lísali se a pak flák, dostaly jsme přes čumák. Do jejich rozhovoru jsem se nijak nezapojovala, protože bych byla akorát hnusná. A to jsem z úcty k mojí nejlepší kamarádce nechtěla. Věděla jsem sice, že ji naštval, ale... Natočila jsem hlavu na stranu. Začala mi na něm nesedět další věc. On říkal, že se jmenuje Sirius, ale Jaimie zase tvrdí, že to je Alastor. Takže buď lže, jsou dva stejní jako má Jaimie bráchu nebo je v tom ještě něco jiného. Ale to, že by měla výpadky paměti se mi nezdá. Sice je občas zbrklá a maličko zmatená, ale že by zapomínala? To se mi nezdá.
Potřebovala jsem se od toho divného vlka dostat daleko. Nechtělo se mi tu Jaimie nechat, ale nebylo zbytí. Bylo mi z něho špatně, za což ni nemohl, ale strašně mi připomínal chování příbuzných. A to jsem nedávala. "Jaimie promiň. Já... Já musím běžet. Ale neboj, zase si tě najdu a půjdeme spolu na dobrodružství," řekla jsem a přitulila se jí k tělu. Mrkla jsem na ni, na vlka jsem hodila opovržlivý pohled a šla dál. Potřebovala jsem se pořádně najíst, vyspat a napít. Nemuselo to být v tomto pořadí, ale mělo by to být brzy.

// Medvědí jezero

// Fanta dorazí. :))

1. kolo - 8 bodů
2. kolo - 8 bodů
3. kolo - 8 bodů
4. kolo - 11 bodů

Celkem: 35 bodů

Taky moc děkuji za akci, byla povedená. :))
Přidáno.

// Asgaar

Bála jsem se, že to bude horší. Tak nějak jsem čekala osvobozující pocit. Nadechla jsem se a on... Nepřišel. Možná to bylo tím, že jsem v tom lese nestrávila tolik času. Nebo se s někým nedokázala víc přátelit. Teď už to však patřilo minulosti. Byla jsem svobodná a nezávislá, nemusela jsem se nikomu zodpovídat! Jen sama sobě.
Měla jsem však i zodpovědnost za Jaimie, i když si to plně neuvědomovala. Byla totiž jako malý tornádo, který najednou změní směr a jeden neví, jak a kam se dostane příště. Nebo co natropí. Nejspíš proto se z ní stala moje nejlepší kamarádka, protože byla můj pravý opak. Zářivě jsem se usmála, když mě začala chválit. "Díky, díky. Ale zase taková práce to nebyla. Ta naše společná cesta mi k tomu hodně pomohla," řekla jsem vesele a pohodila párkrát ocasem. Nezmínila se, že by jí slova Elisy nějak ublížila, takže jsem to nechala být. Snad by se svěřila.
Její návrh mě zaskočil, ale jen maličko, protože jsem o něčem takovém taky přemýšlela. "Já ti nevím. Možná jednou jo, ale aby se nedivili, že jsem byla v jedný smečce a hned chci jít do jiný. Mohla bych jim připadat jako někdo, kdo chce jen využít stravy zdarma a úkrytu," řekla jsem nahlas svoje obavy. Jako jo, chtěla bych být ve stejný smečce, ale prostě tohle mohlo hrát roli v přijetí. K jejímu veselí jsem se nakonec ale přidala. "Však už jsme nerozlučná dvojka," štěkala jsem na oplátku.
Dorazily jsme k řece, která se mi ale nezdála tím, že v ní byla spousta navátého písku. Bylo totiž jasně vidět, že tu nemá co dělat. Písek byl navíc i všude kolem nás. Při jednom zafoukání jsem musela zavřít oči, protože mi donesl částečky písku až, no všude. Zafrkala jsem a zmateně se kolem sebe rozhlédla. "Nevíš, kde se tady ten písek vzal?"

Elisa se netvářila ani naštvaně ani přátelsky. Měla takový neutrální výraz, takže jsem si nemohla v její tváři přečíst, jestli se na nás zlobí nebo jak. Nejprve teda ještě zhodnotila chování Jaimie, že se nechová na svůj věk. S tím jsem tak nějak souhlasila, ale nemohla jsem to dát najevo. Akorát bych potopila kamarádku a to se nedělalo. Takže jsem jen mírně pokývala hlavou, že i tak za ni přebírám odpovědnost. Jaimie se už vydala úplně pryč, já však čekala na vyjádření alfy. Protože třeba mi to nemusela dovolit.
Jak se ale zdálo, neměla nic takového v úmyslu. Je pravda, že jsem zde nepobyla tolik času, takže ani nemusela vědět jak se jmenuju. Takže bylo logické, že mě tu nechce zbytečně držet. Navíc jsem nebyla nějak vzorná členka. Jídlo jsem jim nepomohla najít, hranice hlídat. Ale to už bylo teď jedno. Jsem volná, nepatřím do smečky a žiju svůj život. Dostalo se mi ještě upozornění, abych nedělala stejnou chybu jako moje kamarádka, kdybych sem chtěla zavítat a někoho navštívit. Ovšem, já neměla koho. I tak taková rada nebyla k zahození, i když jsem věděla, jak se na cizím území chovat. Věděla, jen kdybych to dodržovala. Podívala jsem se ještě Elise do očí a přikývla. "Budu na to pamatovat. Ahoj," dodala jsem nesměle, pomalu se otočila, ale mnohem rychleji vyběhla za Jaimie. Nevěděla jsem, jestli jsem použila správné slovo na rozloučení, ale co už.

// Řeka Midiam

// Mahtae

Byla jsem stále rozladěná ze setkání s těmi divnými vlky. Mělo mi dojít, že tahle zábava není ten nejlepší nápad. Jedná moje část, taková ta vlčecí, o které jsem si myslela, že už ji nemám, to však považovala za boží zábavu. A to mě lehce mátlo.
Hned při vstupu do lesa mě přivítal čerstvý pach značkování. Dokonce jsem i věděla, komu patří. A jsi si jistá, že to zvládneš? Přece jen, smečka je jistota. Vnitřně jsem však byla přichystaná to udělat. Moc přátel jsem si tu totiž neudělala. Spíš jsem si říkala, že jsem tu měla nepřátele. A že mi bude líp jako tulačce. Hlavně jsem doufala, že mě Jaimie neopustí. To bych nevěděla, co si počít.
"To máš pravdu, byli to hrubiáni. Ale co jsme mohly čekat od kluků. Jsou to tupci, " zašklebila jsem se a rozhlédla se kolem. Přišlo mi, že si moje kamarádka neuvědomuje, jak hluboko se pouští. Navíc bez ohlášení. "Určitě by si se měla zastavit. Tady je opravdu smečka, do které zatím patřím. A myslím, že by nebyli rádi, že jim tu procházíme jen tak." Nechtěla jsem být hrubá, ale můj hlas zněl naléhavě. Nechtěla jsem nás totiž dostat do požití.
Jenze potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Nalezla nás vlčice, kterou jsem potřebovala vidět. Ale její rudé oči nevěstily nic dobrého. Podřízeně jsem sklopila hlavu, jako když načapate vlče, že krade lepší maso z kořisti. "Zdravím, " sebrala jsem kuráž a zadíval se šedé vlčici do očí. "Omlouvám se, kamarádka sem nakráčela rychleji, než jsem ji stihla na hranicích zabrzdit. Hned odejme. Popravdě jsem tě chtěla najít, poděkovat za úkryt na zimu a rozloučit se. Už tvoji smečku nebudu obtěžovat." Celé jsem to řekla na jeden nádech a popravdě jsem ani pořádně nevěděla, co placám. Když jsem domluvila, udělala jsem dva kroky dozadu, abych ji neomezovala a ještě se raději uklonila. Protože takhle oficiálně jsem že smečky ještě nešla. Doufala jsem, že jsem v očích moji kamarádky nějak neklesla.

Nečekala jsem, že by to mohlo dopadnout nějak dobře. Ale, že by to mohlo dopadnout skoro katastrofálně, s tím jsem taky nepočítala. Ovšem oba samci nebyli tak špatní, jak by mohli. Toho starého jsme asi mírně zaskočily, protože hlesl jen otázku, cože jsme to po něm chtěli. Buď je hluchej nebo už mu mozek tolik neslouží jako zamlada. Poťouchle jsem se pro sebe usmála, protože mu to patřilo. Nějak jsem si nepřipouštěla, že jednou třeba budu taky stará. To šlo mimo mě.
Zato druhý vlk byl přesným ztělesněním toho, že si nemáme vůbec nic se samci začínat. Nejenže byl hrubý na Jaimie, urážel ji a přezdíval Šišlo, jako kdyby on byl po narození dokonalý, ale snažil se jí připomenout nějakou událost, ke které kdysi došlo. On ji snad chtěl zabít?! Vnitřně jsem se vyděsila, naježila, zavrčela, prostě všechno, co by správná vlčice měla udělat, aby ochránila svoji kamarádku. Jenže navenek jsem nedokázala dělat nic, jen nečině a tupě zírat před sebe. Bylo jediným štěstím, že se moje kamarádka dokázala ohradit za nás za obě. Taky by si jen přihlížela, kdyby se na ni vrhl? Nechtěla jsem to ani domýšlet do konce.
Jaimie na něj vychrlila dávku slov, přičemž se ten nepříjemný vlk pořád oblizoval po svých nechutných zubech. Nedokázala jsem se mu dívat do očí, ale už jsem dokázala maličko nadzvednout pysky v chtěném vrčení. To se ale už strakatá vlčice sebrala a vydala se dál. Raději jsem ještě zkontrolovala starého, jestli nás nechce zastavit na toho mladého jen rychle mrkla, jestli taky nechce jít za námi s úmyslem nám ublížit. Byla to strašná blbost, příšerná. "Jaimie, počkej na mě," vykřikla jsem, když už jsem konečně nalezla ztracený hlas.

// Asgaar

// Velké vlčí jezero

Nechala jsem se dovést k další říčce. Dívala jsem se ze strany na stranu a v ranním slunci jsem viděla obrysy stromů lesa, který jsem měla nazývat domovem. Jenže já se tam jako doma necítila. Říkala jsem si, jestli bych to bez smečky zvládla. Když bych měla po boku moji nejlepší kamarádku a třeba i sestřičku, tak bychom zvládly všechno na světě! Jaimie se znovu zmínila o moři. Musela jsem uznat, že bych konečně chtěla vidět nějaké moře. "Už se těším, až nějaký konečně potkáme. Musí být vážně parádní!" zvolala jsem radostně. Maličko mi zakručelo v břiše, což byla známka, že bychom měly brzy najít jídlo.
Zatím však kolem nás byla stále jen ta samá říčka, která byla nejspíš dost zmenšená, než by měla být. Že by se tím horkem nějak ztratila? Pohupovala jsem hlavou a ocasem a užívala si naši procházku. Pokývala jsem souhlasně hlavou. "Váš kožíšek je vážně hezký, ale ten tvůj si myslím, že je hezčí," řekla jsem vážně. Protože jen z principu, že Jaimie je moje kamarádka a hlavně holka. Samci jsou prostě k ničemu.

// Pro Stína a Suzumeho, omlouvám se, že mi to trvalo :))

Měla jsem se o tom přesvědčit velice brzy, protože moje kamarádka vykřikla "famfulíni". Až teď mi začalo docházet, že to asi nebude nejlepší nápad, kousat samce do oblasti mezi nohama. Nebo celkově se přiblížit k samcům. Jenže jsem nemohla nechat Jaimie, aby k nim šla sama. Rozběhla jsem se za ní, ale útroby se mi kroutily v podivném očekávání. Co z tohohle bude? Já se stále neuměla podívat cizákům do očí, takže jsem je sledovala zpovzdálí, oči připíchnuté na jejich famfulínech. Chtěla jsem otevřít tlamu a taky se tak bezstarostně s nimi bavit. Tedy ne, že bych chtěla, ale říkala jsem si, že vypadat jako, že se jich bojím, je horší, než si hrát, že se s nimi bavím, jako to dělali samci u nás. "A k čemu je máte?" vyklouzla mi dost blbá věta z tlamy. Ale už byla venku, tak co bych ji brala zpátky. Třeba to nebude tak těžký nakonec.
Střihla jsem oušky směrem ke břehu, protože jsem tam slyšela nějaký tenký hlásek. Nevšimla jsem si však, že by to někoho jiného trápilo. Jasně, proč by se o to zajímali, zašklebila jsem se v mysli, ale navenek nebylo nic vidět. To, že hlásek Jaimie nejspíš neslyšela bylo způsobeno tím, že byla v naší hře zabavená. Nic jsem však neříkala nahlas, protože jsem si nebyla zcela jistá, jestli mi jen nestraší v hlavě.

Snad to dává smysl, nespala jsem 24 hodin :D