Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítila jsem, že mě duch opustil. Jeho nenávistná aura tu kolem mě ještě chvilku poletovala, ale než se to škvrně vyžvejklo, tak byl duch pryč. Oddychla jsem si a doufala, že mě už nechá na pokoji. A on bude mít taky už pokoj a nebude tu prudit ostatní vlky. Malá vlčice měla chvilku kuráž, když se mi snažila namluvit, že její kamarádka je viditelná. Jen já nic neviděla. Nechala jsem to však být, protože mi došlo, že se ani slovem nezmínila o tom, že by viděla mého tyrana. Takže bylo možné, že ta její Matylda byla taky takového rázu, jen né zlá.
"Nepřátelům? Copak tebe někdo honí a chce ti ublížit?" zeptala jsem se zvědavě. Neměla jsem chuť a hlavně sílu ji když tak před někým chránit. Nejvyšší čas zmizet. "No tak třeba," začala jsem, ale momentálně mě vlastně ani nic nenapadalo, co by se dalo dělat. Pak ovšem pronesla další větu, která mě trochu bodla u srdce, protože někdo měl zřejmě štěstí na normálního otce. "No zlato, ale ten tu teď bohužel není. A jestli nechceme, aby nám přimrzly ocasy k zemi, tak bychom se měly někam rozejít," řekla jsem dřív, než začala hysterčit kvůli sněhu. Usmála jsem se sama pro sebe, protože moje reakce byla stejná. Pak mi ovšem Elisa vysvětlila, co to je. Jak se asi má šedá dáma? Byla jediná, která mi tak nějak v tom lese přirostla k srdci. Ale já jich moc z toho lesa vlastně nestihla poznat. Možná dobře pro mě.
"Tomu se říká sníh. Když se ochladí, tak to znamená, že přichází zima a na celou zemi padnou vločky, které dají dohromady sněhovou pokrývku. Budeme muset čekat do jara, abychom sehnaly něco k jídlu. Teď to půjde strašně těžko. Což znamená, že bychom měly najít nějaký úkryt, protože potulovat se takhle po venku není nejlepší nápad." Zněla jsem jako nějaká poučovatelka, ale tohle potřebovala vědět. "Takže raději pojď, jinak se z tebe stane ledová socha a budeš tu strašit na věky věků," houkla jsem za sebe při odchodu.

// Armanské hory přes Severní Galtavar

Tomu vlčeti evidentně ze tmy, mála jídla a spánku začalo asi trochu strašit ve věži. I když, já jsem měla co říkat se svým duchem za zády. "Vidíš, vlče. Můžeš si zkusit, jaká to je paráda, když si nad někým lepší. Větší. Máš všechno a tohle prtě nemá nic. Jen jí ochutnat, co znamená být dospělá," ozvalo se mi ucha. Mávla jsem packou, abych ducha zahnala, protože to co radil bylo špatné, zlé a úplně mimo mísu. Byl jen jeden jediný vlk, na kterém bych si to vyzkoušela a ten byl kdovíkde a bylo mi jasný, že bude větší než já, takže bych neměla šanci.
Teď jsem ale pozorovala vlče, jak si povídá se svým kožichem a pak se otočila ke mně. Oddechla jsem si, že se jedná o vlčici, i když malý vlčecí kluk by mi asi nevadil. Z něj bych třeba neměla strach. Jenže takovou věc jsem teď nemusela řešit, takže jsem tyto myšlenky pustila z hlavy.
"Matylda? Nějaká neviditelná kamarádka?" zeptala jsem se pochybovačně. "Já jsem Phantasia a tady se dá dělat spousta věcí. Ani by si možná nechtěla vědět všechny a zažít už vůbec ne. Jestli chceš, tak tě někam můžu vzít." Bylo to divné nabízet vlčeti, ale bylo mi to jedno. Sama jsem neměla cíl, tak nějak jsem tušila, že se pořádně už do zimy nenajím, jedině, že bych někomu něco ukradla. A ani tak nebylo zaručené, že to v zimě dám. Tak proč se nevydat ještě na nějaké dobrodružství. Asi jsem se měla zajímat, kde má rodiče, sourozence, jestli nemá hlad nebo žízeň, kde třeba bydlí. Ale ne, chtěla dobrodružství, tak na něj půjdeme.

// Velké vlčí jezero (přes Severní Galtavar)

Už toho bylo moc. Vážně moc. Na mém těle nebylo jediné místo, které by nebylo trefené obří kroupou. Než jsem se dostala sem, musela jsem překonat ještě nějakou louku, kterou jsem myslela, že nedám. Do toho mě šikanoval duch mého otce, který mi však poradil směr, což jsem nechápala. Nejspíš to byl jeho podlý plán, jak ve mně vyvolat pocit, že je vše okey a pak mě mohl zase potopit. To by mu bylo podobné.
Trochu jsem zpomalila, až když jsem na sobě necítila bolest působenou koulemi krup. Už jen občas, ale to se dalo snést. Chránily mě stromy, které však ustupovaly tomu, jak se do výšky zvedaly hory. Takže bylo jasné, kam nepůjdu. Když už jsem kroupám utekla, tak se jim nebudu vracet vydávat na milost. Do čenichu se mi dostal pach cizího vlka. To bylo podivné, co tu tak mohl dělat, pokud se ovšem neschovával před kroupami jako já. Bylo to dlouho, co jsem si povídala s někým jiným, svého ducha jsem nepočítala. Ten byl kupodivu potichu, asi si vymýšlel nějakou další vylomeninu na později. Vydala jsem se za tím pachem, ale byla jsem připravena hned utíkat, kdyby to snad byl vlk a ne vlčice. Těch jsem měla totiž zase na další dobu dost.
Pach mě zavedl k jakési prohlubni a tam jsem našla vlče. Zvědavě jsem natočila bolavou hlavu na stranu, protože co tu tak dělalo takové malé vlče samo, bez rodičů. "Čau, co tu děláš?" Byla jsem trochu ráznější, ani roztomilý vzhled mě neobměkčil. Nevěděla jsem zatím, jestli to je holka nebo kluk. Jestli kluk, tak jsem si ještě nerozmyslela, jak bych se zachovala, přeci jen je to mládě. Pokud holka, tak bych jí samozřejmě pomohla, protože holky mají držet při sobě.

// Řeka Mahtaë (sever)

Nedělala jsem nic jiného, než že jsem utíkala a kličkovala. Nohy jsem necítila, tělo bylo samá boule a modřina. A kolem mě se pořád jen zvětšovala a zvětšovala vodní hladina. Došlo mi, že jsem u jezera, kdybych byla nějak chráněná, tak by mohla být docela hezká podívaná na to, jak padají kusy ledu do vody. Jak to šplouchlo, cáklo a žbluňklo. Jenže tohle mi nebylo dopřáno. Já se tu snažila zachránit holý život, před vodou, kroupami a před duchem. Bezva kombinace.
"Kdyby - si - byl - co - k - čemu, - poradil - by - si - mi - kam - se - mám - schovat," vyrážela jsem slova s každým výdechem obtížněji. Věděla jsem, že tam je, jenže jemu to ublížit nemohlo. Nebo jo? Osobně bych odhadovala, že ne, protože se vznášel nad vodou. Ach, jak jsem mu tohle záviděla! Taky bych chtěla nad vodou umět létat, pak bych se nemusela bát toho, že se pod ní potopím. "Když oběhneš celý jezero, tak se dostaneš na lepší místo," řekl. Neznělo to nijak zákeřně, ale u něj jeden nikdy neví. Obíhat celé jezero se mi nechtělo, ale měla jsem jinou možnost? I kdybych se vody tak nebála, neměla bych dost sil na to, celé ho přeplavat. A tak jsem tančila mezi kroupami, snažila se utržit co nejméně ran a pomalu se blížila k tomu, co mělo být tím "lepším místem".

// Sviští hůrky (přes Severní Galtavar)

// Řeka Mahtaë (jih)

Sice jsem běžela, ale moc jsem si tím nepomáhala. Byla jsem zadýchaná, rozbolavělá a hlavně voda byla vyšší a vyšší, až jsem narazila na vodopád. To fakt nepřekonám, pomyslela jsem si zmučeně a ohlédla se přes rameno. Ale nikoho jsem neviděla. Zachvěla jsem se při představě, kde se nyní nachází můj pronásledovatel. Otočila jsem hlavu zase dopředu a prudce zabrzdila. "Baf," zašeptal otec a krutě se usmíval. Zastavila jsem se pár centimetrů před jeho obličejem a dívala se do těch duchařských očí. "Proč mě sleduješ? Proč mě takhle mučíš?" zeptala jsem se přímo, ale odpovědi jsem se bála. Snažila jsem se vydržet přímý pohled do očí, jenže se mi to moc dlouho nevedlo. Uhnula jsem pohledem a hned na to jsem dostala ránu do hlavy. Zavrčela jsem, ale tentokrát jsem dostala ránu do těla. A zas. Znovu. "Proč," zakňučela jsem zoufale a podívala se před sebe. Duch tam ale nestál. "Zdrhej odtamtud!" slyšela jsem výkřik někde dál ode mě. Řekla jsem si, že to prostě dám a zase se rozběhla. Z nebe na mě stále padaly kusy ledu. Až když jsem se v rychlosti mrkla, co to je, došlo mi to. Obří kroupy.

// Velké vlčí jezero

// Medvědí jezírka

Utíkala jsem a utíkala. Cítila jsem, že je stále za mnou. Cítila jsem to opovržení, tu nenávist. Jenže to nebyl jediný problém. Doběhla jsem totiž k řece, která rychle proudila přede mnou. Ať jsem se dívala na jakoukoliv stranu, neviděla jsem bezpečný přechod přes řeku. A nechtěla jsem pokoušet osud, že bych se zase ponořila pod vodu. "Ale, ale, ty máš strach z vody?"ozval se posměšný hlas a já se cítila ještě bídněji, než doteď. Běžela jsem podél vody a hledala bezpečný brod. Chtěla jsem se osvobodit, utéct cokoliv. Jenže to nešlo. Otec se mě držel pořád a pořád, jako hejno blech. Nešlo se ho zbavit, ale naštěstí se držel pořád daleko ode mě. Doufala jsem, že to tak stále vydrží, ale i tak jsem raději zrychlila krok a bezhlavě běžela dál.

// Řeka Mahtaë (sever)

// Středozemní propadlina

Snažila jsem se mu uniknout, protože to prostě nedávalo smysl. Jako jo, možná mi trochu přeskočilo z toho, že jsem sama, ale proč bych viděla zrovna jeho. Cítila jsem se znovu jako malá, jako když nás s Cashmere trápili strýcové. Dlouho jsem ho neslyšela, tak jsem si říkala, že to bylo prostě z hladu. Dostala jsem se k jezírkům, což se mi líbilo. Nebyla to žádná divoce tekoucí voda, ale hezky stojatá a ani ne moc hluboká. Došla jsem k jednomu a pořádně se napila. Viděla jsem pod hlubinou mihnout se lesklé šupiny a začala jsem přemýšlet, jestli bych zvládla nějakou tu rybu ulovit. "Co, ty si myslíš, že máš na to, aby si ulovila rybu? Hahahahahahaha," vysmál se mi otec a začal obcházet jezírka. "Nevidíš, že na to nemáš? Podívej se jak vypadáš! Kost a kůže, nic víc. Je s podivem, že vůbec žiješ," plival na mě jedovatá slova a občas plácnul tlapou do vody, aby vyplašil ryby. Nechápala jsem jestli o je duch, jak mohl být hmotný, ale ještě víc převládala nenávist, která se ve mně zvedala. "Jak, jak můžeš být tak krutý," zeptala jsem se se slzami v očích. "Krutý? Já?" zeptal se nevinně, v očích však byl vidět posměch. "Kdepak sluníčko, já jen vidím, jak si neschopná a dokážu ti to říct. Nejsem lhář," pokračoval tím svým hlasem, který jsem nenáviděla. S pláčem jsem se rozběhla pryč, v naději, že mu uteču. Alespoň jsem se stihla napít.

// Řeka Mahtaë jih

// Východní hvozd
- jojo, vím, že to sem nemá přímou návaznost, ale šla jsem sem ještě za dob staré mapy, tak snad nevadí. Jestli jo, tak to doobejdu. :D Když tu mám ducha.

Šlo se mi velmi těžko. Dlouho jsem nejedla, nepila, jediné čeho jsem měla dostatek bylo spánku, který trval nepřirozeně dlouho. Z hladu a žízně se mi dělaly před očima mžitky. Podívala jsem se na svoje zbídačené tělo, které bylo jen kost a kůže. Netušila jsem jak a jestli přežiju zimu. Přesto jsem se nechtěla vzdát, i když jsem asi měla. Rozhlížela jsem se kolem sebe, když tu se jedna mžitka pohnula. Trhla jsem hlavou, ale bylo to pryč. Vydala jsem se dál, když tu mě do čumáku cosi praštilo. Lekla jsem se a podívala se na to, co to bylo. Šiška? Kde se tu vzala šiška. Svým unaveným pohledem jsem se dívala okolo sebe, když tu jsem zahlédla vlka. Divného vlka, vypadal, jako kdyby sem nepatřil, jenže byl tu a házel po mě šišky. A co bylo nejhorší? Vypadal, jako můj otec! "Ne," zachraplala jsem a začala couvat. "To není možné, to nemůžeš být ty," zaskřehotala jsem. "To si piš, že to jsem já. Jakpak se ti daří dceruško? Stále nemáš ráda vlky?" posmívala se mi moje největší noční můra a hodila po mě další šiškou. Ač jsem byla unavená, tak jsem se pokusila rozběhnout pryč od této noční můry. Je to sen, je to sen, je to sen. Vzbuď se, Vzbuď se, vzbuď se!

// Medvědí jezírka

// Dobře, příště si na to dám pozor :))

Spala jsem dýl, než jsem měla původně v plánu. Probudila jsem se odpočatá, ale to bylo tak všechno. Myš jsem měla už dávno strávenou, potřebovala jsem nějaký pořádný jídlo. A taky tu vodu, ale pořád mě děsilo dojít k tekoucí vodě. Jediné, co se maličko zlepšilo, byl můj sluch. Neslyšela jsem tedy všechny ty jemné a tichounké zvuky, ale nějaké pořádné, to už jsem slyšela. Jako třeba vítr ve větvích stromů. Radostně jsem se protáhla a pomalu se vydala najít nějakou tu kaluž a snad i něco k jídlu. Nebyla jsem tak slabá, jako před spánkem, ale přehnanou energií jsem taky neoplývala. Jak já bych chtěla nějakou společnost. Nejlíp někoho, kdo by mi něco ulovil, ale celkově bych si ráda s někým popovídala. Strom mi vážně nepomohl. Sice hezky poslouchal, ale že by se zmohl na odpověď? Vůbec. Začínalo mi z toho ticha a samoty lehce hrabat. A to nebylo vůbec dobré znamení.

// Středozemní propadlina

// Vřesový palouk

Cestovala jsem už opravdu dlouho. A sama. Pociťovala jsem hlad a žízeň, ale k řece jsem neodvažovala přijít. Potřebovala jsem nějakou kaluž na napití, něco kde bych neslyšela (tedy kdybych to slyšela dobře, což jsem pomaličku začínala) a neviděla vodu téct. To mi připomínalo tu hrůzu, kdy jsem se topila. Zastavila jsem se u jednoho stromu a dívala se na něj. "Víš strome," začala jsem, nejspíš ochraptěle, protože jsem hlas nepoužívala dlouhou, dlouhou dobu a ani jsem se neslyšela, jak mluvím, "potřebuju si s někým popovídat. Jsem sama, leze mi to na mozek, když si tu povídám s tebou. Teď bych vzala za vděk i svým rozmazleným bratrem nebo nějakým jiným samcem. Vidíš, jak jsem zoufalá? Strašný." Rozpovídala bych se dál a vyprávěla stromu svoje životní útrapy, kdybych čumákem nezachytila závan jídla. Teda snad budoucího jídla. Jednalo se malou myšku, ale pro mě to byla obří hostina. Zadívala jsem se do těch mrňavých oček a než stačila udělat pohyb nebo si nějak uvědomit, že je to její konec, tak to její konec byl. Měla jsem ji sežranou během dvou kousnutí, takže mi nic nepřinesla, ale nabudilo mě to hledat další myši. Nejspíš jsem však udělala velký hluk, protože po dlouhém hledání jsem nenašla ani necítila nic. Nakonec jsem zaparkovala pod jedním stromem, kde byl hezký důlek. Byla jsem chráněná před větrem, deštěm a možná i pohledy zvědavců, aspoň tedy zadní části. Zavřela jsem očka a doufala, že se to zlepší. Jak se společností, tak s jídlem a vodou. Jinak mi hrozilo vážné nebezpečí šílenství a možná i smrti? Ne, tak špatný to určitě není.

// Řeka Kiërb

Plna děsu jsem se vzdálila od řeky a bylo mi hned líp. Nechápala jsem, co se stalo, proč mě tekoucí voda tak děsila. Naštěstí nepršelo, to jsem netušila vůbec, co bych dělala. Jestli by mě děsil i déšť nebo ten by byl v pohodě. Je to tím, že jsem se skoro utopila? Byla jsem tak zahloubaná do svých myšlenek, až mě z nich musel vytrhnout zvuk. Zastavila jsem se a pozorně se zaposlouchala. To, že jsem neslyšela, na to jsem si zvykla. Takže, když jsem najednou zaslechla něco, co vzdáleně znělo jako vítr v korunách stromů, tak mě to vyděsilo. Po takovém čase stráveném v tichu. Problém byl, že tady žádné stromy nebyly, ty byly až v dálce. Že bych si to vymyslela? Otřásla jsem se chladem a vydala se dál. Musela jsem najít zdroj toho zvuku. Jestli jsem měla jen halucinace z nedostatku jídla a vody nebo jestli se mi vracel sluch. Což by byla nejlepší věc. Všimla jsem si, že se tu nacházeli nějací vlci, ale nechtěla jsem s nimi mluvit. Protože jsem si to dokázala živě představit, oni by něco říkali a já bych nevěděla co. A pak bych na ně mluvila já a ani bych nevěděla, jestli něco říkám nebo ne. Potřebovala jsem svoji kamarádku, to by bylo úplně nejlepší.

// Východní hvozd

// Maharské močály

Cesta mi trvala delší a delší dobu. Nejspíš to bylo tím, že jsem musela našlapovat opatrně, jelikož jsem sluch stále neměla. Teda takhle, on se mi pomaloučku polehoučku nejspíš vracel, pokud jsem si to jen nevymyslela, ale i tak jsem byla o mnoho opatrnější. A to nebylo všechno. Přemýšlela jsem, kdy jsem naposledy měla něco k jídlu. To totiž mohla být další příčina, proč jsem chodila tak pomalu. Dorazila jsem k řece, která začínala vypadat, že se brzy vyleje z koryta. Nejspíš za to mohlo oteplení a tání sněhu. Jenže čím blíž jsem se k ní dostávala, tím hůř se mi dýchalo. Začala jsem chytat panický záchvat z toho, že bych se měla k proudící vodě jen přiblížit. Žízeň mě opustila, říkala jsem si, že bude jistější, když si najdu nějakou vodu, která bude stát na místě a nebude mě ohrožovat tím, že by mě mohla strhnout pod hladinu. Otočila jsem se proto na patě a vydala se někam jinam, hlavně daleko.

// Vřesový palouk

Loterie 2

// Bažiny

Zaběhla jsem hlouběji do lesa, ale netušila jsem, jestli jsem udělala dobře. Strašně to tu smrdělo, ještě víc, než předtím. Podívala jsem se pod tlapky, jestli náhodou jsem do něčeho nešlápla. Tlapky jsem měla čisté, jen dost zmrzlé. Kampak bych se tady mohla tak schovat. Opravdu jsem si už potřebovala odpočinout. Třeba by mě takový spánek pomohl s tou hluchotou. I když, měla jsem pocit, že se to možná maličko lepší. Nebo jsem si to jen namlouvala. Nechala jsem uši ušima a podívala se, po čem to vlastně šlapu. Bylo to něco zmrzlého, vypadalo to jako bahno. Na takovou podezřelou louži jsem položila packu a mírně zatlačila. Viděla jsem malinké prasklinky, takže kdybych pokračovala a zatlačila víc, tak bych se propadla. Což by nebylo dobré. Horší to bylo o to, že jsem neslyšela, když by to praskalo. Takže jsem měla dvě možnosti. Přeběhnout to a doufat, že se nepropadnu. Nebo jít opatrně, ale trvalo by to dýl. A někam spěcháš? Ušklíbla jsem se sama na sebe a vydala se opatrně přes bahno. Snažila jsem se najít nějaký záchytný bod, který jsem našla v přitékající řece. Momentálně dost zamrzlé, ale nechtěla jsem riskovat vstup na ni. Bylo by to horší, než namočení packy do bažiny. Vydala jsem se poté dál, proti proudu řeky. Neměla jsem plán, kam zajít, kde se schovat, koho hledám, ale můj prvotní plán a cíl bylo najít si něco k jídlu. To jsem hodlala udělat jako první z čehokoliv, co jsem se chystala udělat. Už mi ale chybí nějaká společnost. Dokonce bych brala i nějakýho vlka. Nee, nebrala, tak zoufalá nejsem.

// Řeka Kiërb

// Loterie 1

// Zarostlý les

Začala se do mě zakousávat zima. Možná, že jsem neměla odcházet ze smečky. Třeba jsem to mohla ještě zkusit, abych měla šanci přežít zimu. Byla jsem na světě sice už nějaký ten rok (dobře, moc jich nebylo, ale i tak už jsem nebyla maličké, ukvičené vlče), ale nějaká zta ochranná křídla by si zasloužil nejspíš každý. Brodila jsem se sněhem, oklepávala se, abych si načechrala srst a vehnala do ní nějaké to teplíčko. Jenže nebylo mi to moc platné. Ani jsem se nemohla pořádně před větrem chránit, protože jedno use přiřítil odsud, pak zase odsud a když vlk neslyší, tak neví odkud ho může čekat v následujících minutách. Naštěstí nebyl nějak zvlášť silný, ale chladný byl dost a dost. Snažila jsem se najít podle stop nějakého živáčka, ať už vlka, zajíce, srnku, cokoliv, co by mě ujistilo, že tu nejsem zcela sama. Byl to totiž divný pocit, být tak dlouho sama a bez nějakého kontaktu. Chyběla mi Jaimie, chyběla mi moje sestřička. Dokonce i ten hloupý bratr mi chyběl. Naštěstí jsem nebyla tak hluboko a v depresi, aby mi chyběl i zbytek pochybné rodiny. Ale nějaký takový sociální kontakt bych opravdu brala. Nebo třeba Tayne nebo Sunstorm. Jenže ta je nejspíš mrtvá. Ale třeba se z toho dostala, tak jako já. Zajímalo mě, jestli se zbytek nakonec dostal z ostrova pryč nebo museli položit životy, aby ten dým zmizel. Jestli obětovali toho vlka, tak bych jim šla zatleskat. Znovu se do mě zapřel vítr, tak jsem zalezla do lesa, který byl vedle území, kde jsem zrovna šla. Kdo ví, jak to tu vypadá bez toho sněhu. Můžu se sem jít někdy podívat v létě.

// Maharské močály