Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3/20

Emocionální a fyzické trápení nepřestávalo. Druhý vlk, který byl vybrán k hlídání se na mě tisknul až moc. Fyzické doteky mi byly vždy odporné, ale nikdy si nikdo nic nedovolil, snad proto, že jsme byly se sestrou vlčata. Ale teď jsem už byla starší, vyvinutější a on mi to dával najevo až moc přítulně. Otřásla jsem se zhusením a ač nerada, přitiskla jsem se blíže k bratrovi. "Kam se cpeš?" vyštěkl na mě a odstrčil mě zpátky. Málem jsem se zase rozbrečela, ale zadržela jsem slzy. Věděla jsem, že by mi to v ničem nepomohlo a akorát bych si vysloužila nějaký další trest. Zatnula jsem zuby a šla dál, akorát jsem nevěděla kam jdeme. Nepřipomínalo mi to úplně náš les. Teda jako jo, stromy kolem byly jako z dob mého mládí, ale byly ve stejné mlze, jakou jsem měla přes všechny vzpomínky, které jsem chtěla vypudit.
Tohle nemůže být skutečné. Nemohla jsem uvěřit, že by mě pronásledoval duch otce a pak bych se o pár měsíců později objevila doma. Něco mi na tom nehrálo, jen jsem nemohla přijít na to, co. "Tohle není skutečné!" zakřičela jsem a rozběhla se pryč. V prvních sekundách jsem se začala radovat, že jsem unikla, ale to nemělo mít dlouhého trvání. Slyšela jsem zavrčení, dupání a pak velkou bolest v zadní noze. Škubnutí mě poslalo k zemi, až jsem si narazila čumák a tentokrát mi ty slzy vyhrkly. "Kam si jako myslíš, že běžíš? Tady nikde jídlo není," vrčel mi bratr do ucha, až mi jeho slina přistála na tváři. Je to peklo?

2/20

Urputné otevírání a zavírání očí nijak nepomohlo. Pořád jsem se nacházela ve svém rodném lese, což byla noční můra. A jelikož jsem se stále nehýbala a nechtěla vstávat, bratrovi to přišlo jako dobrý důvod k tomu, aby mi dal políček. Zakňučela jsem a přišla další salva smíchu a urážek. Do očí mi vhrkly slzy, ale zvedla jsem se, nechtěla jsem totiž dostat další facku, kousanec nebo něco na ten způsob.
"No konečně, slečna se uráčila vstát," řekl Marble jízlivě a díval se na mě. Klepaly se mi nohy a celkově jsem se necítila dobře. Jako kdybych sem patřila, ale zároveň bych tu neměla být. Ale tak jsem se cítila i předtím, než jsem odsud utekla. Pořád jsem nemohla pochopit, kde jsem se tu ocitla. "Tak co bude? Je zapotřebí nalovit, uklidit, vyklepat kožešiny a za chvíli bude tma. Makej," prohlásil bratr a mrsknul ocasem. Chtěla jsem, fakt jsem chtěla se ozvat, říct ať si to udělají sami, že nejsem služka. Jenže jak jsem je všechny viděla, jak stojí a sledují mě, byla jsem zase malá a těžce získaný kousek sebedůvěry se rozpustil jako sníh na jaře. Pravda však byla, že jsem hlad měla. Jenže pokud to bude jako vždycky, neuvidím ani chlup.
Znovu jsem se rozhlédla. "A jak mám lovit sama pro všechny? Někdo se mnou půjde, ne?" pronesla jsem slabě. Moje otázka přinesla jen smích. "Každýmu přineseš nějaký dva úlovky. Veverku, zajíce, to nechám na tobě," řekl jako kdyby musel udělat strašně velký ústupek. Jako kdybych mu měla být vděčná za to, že mi dovolil si vybrat. "A když ne..." zůstala ve vzduchu nevyřčená hrozba. Moc dobře jsem si pamatovala na tresty a tomu se chtěla vyhnout. Zvedla jsem hlavu a snažila se je přepočítat. Jenže to vypadalo, že jich je pokaždé jinak, chvíli hodně a chvíli málo. Vzdala jsem počty a rozhodla se, že prostě něco ulovím a pak uvidím, kolik bude chybět. Třeba, když jim splním co chtějí, tak odsud zmizím. Těšila jsem se, že půjdu sama a první úlovek bude můj, abych měla sílu a zkusila vymyslet, jak z toho pryč. To však mělo krátké trvání. "Na lovu se budeme u tebe střídat, aby si nám nic neukradla nebo nezdrhla. První jdu s tebou já a on," prohlásil Marble a přidal se k mému boku. Vlk na kterého ukázal se přitiskl k mému druhému boku, abych fakt neměla šanci na útěk. Proč?

1/20

Bylo mi tak nějak všelijak, ale o trochu líp, než v minulých dnech. Nepamatovala jsem si, že bych usnula, ale možné bylo všechno. Byla jsem tak moc unavená a tak moc vyčerpaná, že se klidně mohlo stát, že jsem usnula za pochodu. Slyšela jsem nějaký hluk kolem sebe, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Chtěla jsem ještě chvilku spát, než se vydám hledat jídlo. Jenže hluk se nevzdaloval, naopak zdálo se, že se blíží ke mně.
Donutila jsem se otevřít oči, abych zkontrolovala co se to děje. Hned jsem je ale zase zavřela. Co to? Uvnitř jsem se začala strašně třást. Tohle byla noční můra. To nemohlo být skutečné. Zase jsem otevřela oči a zase je rychle zavřela. Byla jsem doma. Na místě, kde jsem nechtěla už nikdy být. Kam jsem se už nechtěla nikdy vrátit. A já tam byla. "Zaspala jsi," řekl mi hlas, který jsem nechtěla už nikdy slyšet a pokud bych ho slyšela, tak jen v případě, že bude ležet pode mnou přemožený a bude prosit o smilování. Do boku mě zasáhl asi jeho čumák nebo tlapa, těžko říct. I tak to strašně bolelo. Břicho jsem měla stáhnuté, strachem, žalem, hladem, vším, co se dalo najít jako negativní emoce. Kde je moje sestřička? Kde jsou tety? "Teď budeš čas trávit se mnou," bylo mi oznámeno s dalším políčkem po hlavě. Jak já ho nenáviděla. Ale jaký jsem měla strach, to se nedalo popsat. Otevřela jsem oči, do kterých se pomalu hrnuly slzy a vstala jsem. Slyšela jsem smích a jízlivé poznámky. Co se to jen dělo?

Vlčice si musely myslet, že jsem strašně nevychovaná. Neodpověděla jsem jim na pozdrav, ani na žádnou otázku, zkrátka na nic. Jenže ono se toho stalo tolik, tak moc věcí, v jednu chvíli tu stála vlčice, která prohlašovala, že mě zná a v tu druhou se ukázal plamen, že jsem uspěla. Zároveň jsem z jeho hlasu cítila, že bych se měla zamyslet nad vlastní hloupostí, protože to přece bylo jednoduchý a jasný. No zkrátka se toho stalo tolik, že než jsem se pořádně rozkoukala a vzpamatovala, zůstala jsem tady sama.
"No, nemá cenu se tu dál zdržovat, co strome?"prohodila jsem otázku na nejbližší strom a protáhla si ztuhlé tělo. Znovu jsem se cítila slabá tělesně. Po duševní stránce to bylo lepší. Po dlouhé době jsem nebyla sama a používala jsem slova. "Nic naplat, musím si najít nového kamaráda, který se mnou procestuje svět. Ale nejdřív bych si měla najít jídlo," zhodnotila jsem si situaci a vydala se taky někam pryč.

// Přímořské pláně

// Děkuji, byla to zábava. I když se teď zpětně cítím trochu jako hlupák, že jsem tam hledala složitosti, které tam nebyly. :D Ale díky, díky. :) A poprosím vlastnost síla :)

Svaly mi trochu polevovaly. Zdálo se, že mi od vlčice nehrozilo žádné nebezpečí. Začala jsem se tvářit i trochu přístupněji. Asgaarské? Moment moment. V hlavě se mi zjevila vzpomínka, kdy mě oslovila a pochválila mi kožich. "Arcanus, " zopakovala jsem tiše jméno vlka, který nebyl tak nějak špatný, jako vlci bývají. Mluvil o mě? Nechápala jsem, proč by mluvil o mě, ale její slova způsobila že jsem přišla zvědavě blíž. Ještě jednou jsem začichala, protože jsem nemohla uvěřit svému nosu. "Ty jsi moje sestra? " zeptala jsem se nevěřícně. Dávalo by to ovšem smysl. Proto voněla jako já a sestra, proto poslali ji, aby mě našla. Aby mě přivedla domů? I když jsem z jejich smečky odešla? Ale třeba je u nich i Cashmere a promluvila se, abychom byly jako rodina spolu. "Je u vás i Cashmere? Proto jsi tady? " Zasypala jsem ji otázkami a nějak neodpověděla na ty její. Posadila jsem se a odpověděla na ty její. "Jsem v pohodě, nic mi není. Ani nevím, kde jsem se tu vzala. Šla jsem a najednou mě, " zarazila jsem se. Neříkal ten vlk v plameni, že o tom co se tu děje nemáme mluvit? Podívala jsem se na tlapku a znamení tam pořád bylo. Ale já necítila nějaký nutkání toho, že bych nesměla mluvit. Znovu jsem se na vlčici podívala. V mých očích se zrcadlila pochybnost. Ona mi vlastně neřekla jak se jmenuje. "Jak že jsi říkala, že se jmenuješ? " Její starost byla dojemná a hezká, nevypadala podle. Jenže já měla problém s tím jí uvěřit. Možná jí do toho uvrtal ten vlk v plamenech. "Děkuji, myslím, že to zvládnu sama, " řekla jsem nakonec opatrně a poodešla kousek od vlčice, aby pochopila, že ji nepotřebuji.

Bylo to opravdu podivné. Jako kdybych byla zpátky a zároveň nebyla. Prostě divny pocit. Navíc, zvláštnější bylo, že jsem tu byla sama. Ani rezavá vlčice ani druhá, kterou jsem si pořádně neprohlédla, tu nebyly. Že by už šly pryč? To asi můžu taky ne? Jenže ještě jsem chtěla vědět, která z nás to vlastně vyhrála. Vždyť to by bylo divný, že nás plamen sem přivedl, protáhl nás úkoly a pak nic?
Už jsem se chtěla otočit k odchodu nebo třeba k zavolání do lesa, nestačila jsem se totiž rozhodnout, když tu se zahýbalo křoví. Šla jsem to blíž prozkoumat a mezi stromy se objevila vlčice. Okey, to nebylo zvláštní, vlci tu normálně chodí. Ale divný bylo, že mě znala. Přimhouřila jsem oči a čekala, až přijde blíž. "Až mi řekneš, odkud mě znáš, tak ti možná řeknu, co tu dělám." I když co ti je do toho, když nevím kdo jsi. Prohlížela jsem si ji ze všech stran. Něco mi říkalo, že ji znám, že bych jí měla asi znát. Měla malilinkato podobnou vůni jako moje sestřička. Taky její kožich vypadal trochu podobně jako můj. Ale to všechno mohlo být jen rolí náhody, kouzla nebo tak. Od vlčice jsem si držela stejný odstup a byla jsem připravena kdykoliv zaútočit, pokud by se projevila jako nepřítel.

Šla jsem dál a dál. Čím hlouběji do chodby jsem se dostala, tím širší a světlejší byla. Dýchalo se mi čím dál tím lépe. Nevypadalo to totiž na nějakou těžkou soutěž, takže jsem i v ostražitosti trochu polevila. Naštěstí ne až moc, protože jsem viděla jasné světlo. Být neostražitá, tak bych se rozběhla a skočila v hluboké vodě. Takhle jsem došla ke kraji a zůstala tam hezky stát. Byl to krásný výhled, dokud jsem se nepodívala dolů. To se mi zatočila hlava a uskočila jsem zpátky odkud jsem přišla. Vvvvvoda, zakoktala jsem v mysli a znovu se na tu modrou hladinu zadívala. Bylo ji strašně moc a mě se vybavilo to, jak jsem se v ní topila. Skrčila jsem se a podívala se přes okraj. Něco se tam na dně mihotalo. Když jsem spolkla nevolnost, mohla jsem si to přečíst. Jenže jsem z toho moudrá nebyla, hlavně když moji mysl pohlcoval strach.
Netušila jsem, co budu dělat. Chtěla jsem zacouvat zpátky do jeskyně a hledat jinou cestu ven. Nějakou, která nebude plná vody. Jenže při otáčení se, se mi nějak zamotaly nohy a už jsem letěla. "Uááááá, néééé," začala jsem křičet, mávat packami a zavřela jsem pevně oči. Tak tohle je konec, pomyslela jsem si. Čekala jsem náraz, potopení, bolest, mokro, cokoliv, jenže se nic nedostavilo. Opatrně jsem otevřela jedno oko a jelikož se mi do něj nenahrnula spousta vody, otevřela jsem i to druhé. Překvapeně jsem se podívala okolo sebe. Nebyla jsem pod vodou, jak jsem očekávala, ale zase na začátku putování. Jen s rozdílem, že kolem nebyl nikdo. Ani plamen, ani vlk z plamenů, ani jedna z vlčic. Byla jsem tu sama. "Haló?" zkusila jsem opatrně zavolat a rozhlížela se na všechny strany.

Počítala jsem do pěti. Nic. Počítala jsem do deseti. Žádná bolest hlavy nepřicházela. Raději jsem ještě počkala a napočítala do dvaceti, abych měla naprostou jistotu, že mě hlava nerozbolí a že opravdu neumřu. Oddechla jsem si, že jsem zvolila moudře a zadívala se kolem sebe, jako kdybych hledala šipku "tudy pokračuj". Jediné, co se nabízelo bylo jít skrz plameny. Popravdě jsem se ještě s ohněm nesetkala takhle tváří v tvář, pokud bych nepočítala kouzelný modrý oheň, který byl v lese. Instinkt mi radil, abych se držela dál, abych k nim ani nepáchla. Jenže jiná cesta tu nebyla, jen cesta zpátky a když už jsem byla až tady, přece se nebudu vracet, no ne?
Přišla jsem tedy ještě blíže a řekla si, že co můžu ztratit. Nadechla jsem se a vstoupila do plamenů. Čekala jsem, že něco ucítím, teplo, bolest, smrad z chlupů, ale nic se nedostavilo. Těkala jsem očima kolem sebe, až jsem se dostala na druhou stranu. Raději jsem se zastavila hned za plameny, abych někam nespadla a čekala jsem na nějaký ukazatel, úkol, cestu ven, truhlu s pokladem, nebo cokoliv dalšího, co si pro nás tajemná síla připravila. A musela jsem uznat, že mě to zatím bavilo. Ani na vymýšlení svého nového imaginárního kamaráda jsem si nevzpomněla.

Z ledového stolu odkapávala voda, což jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem do ní stoupla. Trochu se mi stáhl žaludek strachem, ale zase jsem se rychle vzpamatovala. Tohle nebyla žádná hluboká voda nebo tekoucí řeka, takže jsem mohla být v klidu. Víc mě ovšem znepokojoval plamen, který se rozhořel víc, jak jsem se k němu přiblížila. Možná proto taje ten stůl. Světlo mi pomohlo s identifikací předmětů na stole. Byly to různé bobule, ale většinu z nich jsem neznala. Asi jsou kouzelné. Nebyla jsem však mladé vlče, které by to nerozvážně zhltalo. Kdepak, tohle bylo dost divný. A moji podezíravost potvrdila slova, která se ozvala z plamenů - nebudu lhát, toho nenadálého zvuku jsem se lekla.
Poslouchala jsem, co se po mě bude chtít. Pokyvovala jsem hlavou, že rozumím. Jasně, jedna mě pustí dál, ze dvou mi bude špatně, čtyři... "Čtyři cože udělají?" zeptala jsem se zděšeně, jenže hlas pokračoval dál. Stále jsem byla v šoku, ale nemohla jsem v něm být dlouho. Tentokrát nebyly nikde žádné klikyháky, takže jsem se musela spolehnout na sluch a paměť. Dýchala jsem zrychleně a přehrávala si získané informace v hlavě. Jenže čím víc jsem si to přehrávala, tím míň jsem si byla jistá v tom, že jsem si to zapamatovala dobře. Podívala jsem se na plameny, za sebe, na stůl. Nadechla jsem se a čapla jednu z těch bobulí. Skousla jsem ji a modlila se, že jsem si to zapamatovala dobře.

Něco se stalo. Moje řešení se nejspíš vlkovi v plameni líbilo, protože pro mě ty plameny poslal. Stihla jsem zaregistrovat, že i na rezavou vyrazilo modré světlo, ale to bylo všechno, co jsem viděla, než jsem se dostala do tmy. Oči si musely chvilku zvykat, takže jsem stála na místě. Naštěstí však dovnitř pronikalo tu a tam světlo, tak jsem nemusela čekat dlouho. Pozorně a trochu s podezřením jsem se dívala kolem sebe. Ocitla jsem se v chodbě, kterou tvořily kořeny. Když jsem se narovnala do své výšky, která nebyla nijak závratná, cítila jsem, jak hlavou škrtám o strop. Musela jsem být tedy mírně skrčená.
Měla jsem dvě možnosti, vydat se dál nebo tu stát a čekat, co se stane. Jelikož mě z přikrčení začínala chytat křeč, rozhodla jsem se tedy vydat dál do chodby. Našlapovala jsem však opatrně, protože kdekoliv mohla být připravena další překážka. Ten vlk nám totiž neřekl, kde a kdy a jak se úkoly ukážu. A nerada bych zapadla do nějaký díry. Postupovala jsem tedy pomalu, ale nic na mě nevyskočilo. Až za docela dlouhou dobu se chodba maličko rozšířila a já se dostala k místu, kde na ledové ploše cosi bylo. Ještě s větší opatrností jsem k tomu přišla a opatrně přičichla. Tohle má být další úkol?

I když jsem si hlavu skoro ukroutila, tak se nic nestalo. Mohlo mě aspoň trochu hřát na duši, že i rezavá nevěděla jak dál. Což bylo dost smutné, hlavně, když to byl teprve začátek. Asi to není pro mě. Jsem už na pokraji sil, ten vlk v plameni to poznal a řekl si, že na to prostě nemám. Takové myšlenky mi vířily hlavou jedna za druhou. Položila jsem větvičku zase na zem a smutně na ni koukala. Jako kdybych ji pohledem prosila, aby mi poradila, co mám dál dělat.
Vlk v plameni nám zašeptal, že by se nám hodila nápověda. Trošku zlostně jsem po něm šlehla pohledem, protože jo, nápověda by se nám hodila. Ale kde ji sebrat, komu si o ni říct, to už nedodal. A rezavé jsem se nemohla ptát, když jsme byly "soupeřky". Navíc, neoznačkoval si nás, abychom o tom s nikým nemluvily? Byl to vážně oříšek. Zavřela jsem oči a pokoušela se na klikyháky vzpomínat, v hlavě jsem si je nakláněla do různým poloh, jen abych v tom viděla smysl. Něco mě v hlavě trklo, osvítilo nebo dodalo nápad. S pohledem upřeným na modré plameny jsem vyslala svoji myšlenku na provedení, vzala znovu opatrně do zubů větvičku a čekala jestli to bylo ono. Snad je nějaká naděje.

// Teleport z Rozkvetlé louky

Zamyšlena nad vytvářením nového kamaráda, něco mě popadlo za tělo a v záplavě modrého světla jsem zmizela. Teda asi jsem zmizela, protože okolí se změnilo. Zaprskala jsem, protože jsem nevěděla, co se to děje. Stejně jako já, se vedle mě ukázaly i další vlčice. Neměla jsem však čas se s nimi nějak bavit. Oslovil nás totiž modrý plamen. Podezřívavě jsem se na něj podívala a poslouchala, co nám povídá. Obešla jsem plamen a viděla jsem, že se tam schovává vlčí hlava. "Úkol? Soutěž?" Než jsem však mohla dostat odpovědi, utéct nebo udělat cokoliv dalšího, pohladilo mě něco po tlapě. Podívala jsem se na ni a objevila se mi značka na polštářku. Bylo to divné, ale vůbec to nebolelo, takže jsem to zase pustila z hlavy. Na kráse mi to nevzalo, neomezovalo mě to, tak proč bych to řešila nějak dál.
Mrkala jsem z vlčice na vlčici, jestli ony vědí, co mají dělat. Jedna se vrhla pro větvičku, mrkla jsem co s ní dělá, ale ona zmizela? Otevřela jsem tlamu a zase ji trochu se strachem zavřela. Podívala jsem se na cestu pryč, ale něco mi říkalo, že když už mám tu značku, že se jen tak nezdejchnu. A navíc, sliboval odměnu. Co kdyby ta odměna byla jídlo? No, sebrala jsem svoji větvičku a podívala se na podivnou čáranici, která se nám tu ukázala jako nápověda. Kroutila jsem hlavou sem a tam, div jsem si ji neukroutila. Zda to však bude stačit, to jsem nedokázala říct.

// Armanské hory přes lesík topolů

Malé škvrně mělo energie na rozdávání. Došly jsme do lesíka, ale ten nenaskýtal takovou schovku, abychom tam zůstaly. Navíc, co bych si počala s malou vlčicí. Ta mě však zatahala za ocas a než jsem se nadála, stačila nějak reagovat nebo cokoliv jiného udělat, byla v trapu. Viděla jsem jen její ocásek a kožíšek, jak mizí v závějích sněhu. Jeden maličký, miniaturní hlásek mě nabádal, abych se za ní vydala, že by neměla být takhle sama. Ale většina mojí mysli se shodovala v tom, že je strůjcem vlastního štěstí. Jestli si to tak přála, tak proč by ne. "No že jo," řekla jsem kupě sněhu, která nápadně připomínala vlka. Nebo to byl vlk zahrabaný do sněhu? Párkrát jsem zamrkala, protože, no nebylo to možný. Po bližším prozkoumání to opravdu byla jen kupa sněhu. "Jenže, když jsem byla s ní, aspoň jsem zase mluvila s vlkem. A teď mi tu zbyla jen kupa sněhu. Co s tím mám dělat?" zeptala jsem se naopak keře. Sakra, drž pusu. Nemůžeš si jen tak povídat s náhodnými objekty. Ušla jsem pár kroků. Nebo můžu? Bylo příjemnější vydávat zvuky, než být naprosto potichu. A vytvořit si nějakého imaginárního kamaráda, proč by ne? Tady ovšem už nic nepřipomínalo vlka nebo něco s čím bych si mohla povídat, tak jsem se vydala dál. Asi si ho budu muset vymyslet, pojmenovat a brát všude sebou. A vlastně proč ne? Když jsem sama, tak bych to tak mohla udělat, aspoň bych si měla s kým povídat.

// Vodopády

// Sviští hůrky přes Severní Galtavar

Povytáhla jsem obočí. Věděla jsem, že jsou vlci převážně zlí, nebo že jsem měla na takové "štěstí". Ale že by se několik vlčic spiklo a pronásledovaly vlčata? To se mi moc nezdálo. "Bohužel, některým vlkům do hlavy nevidíš. Takže ti táta dal dobrou radu," pronesla jsem mírnějším hlasem. Jestli jsem se uklidnila cestou nebo, že jsem chápala její situaci, jen s trochu jinými aktéry. Na to, že jí její otec chybí jsem nic neřekla. Já toho svého už nikdy nechtěla vidět a naprosto jsem doufala, že tahle legrácka s duchem byla jen malá epizoda v mém životě a nebude se opakovat.
"Tak to se ti bude hodit do života. Svět je nebezpečný místo," říkala jsem cestou do kopce a pořádně se zadýchávala. Musela jsem zmlknout, jinak bych vypustila duši úplně. Konečně jsme se vyškrábaly na vrcholek, odkud byl krásný výhled. Pomalu přestávalo sněžit, tudíž se viditelnost zlepšovala. Netušila jsem kam jít, ale věděla jsem, že Asgaar je daleko a tam ji táhnout nemůžu. Jenže nemohla jsem převzít odpovědnost za takový prtě. Vždyť sama jsem byla ráda, že sotva chodím. A vydala jsem se na cestu po Galli. Zkusíme prošmejdit lesy, mohlo by to pomoci. "Zkusíme se schovat v lese, tam by nemusela být taková zima," navrhla jsem a vydala se pomalu zase z kopce.

// Rozkvetlé louky přes lesík topolů