Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 1/5

Bianca mě nenazvala pomatenou, což bylo super. Když jsem si zpětně přehrávala, co jsem vlastně o sobě řekla, sama bych se poslala pryč s tím, že podivíni tu nejsou vítáni. Ani jsem se po tom černobílém vlkovi moc neotáčela, tedy nehledala ho pohledem, když stala Bianca přede mnou. Musela jsem se totiž plně soustředit na její slova. Moc nevěřila tomu, jak jsme v našem "domově" žily. Ale tomu by rozuměla nejvíc moje sestřička. Slova o tom, že jsem možná byla na druhé straně, se zdejší alfou moc neudělala. Jako kdyby to tady bylo normální nebo už se s tím setkala. Umřela ona sama? Nebo někdo jí blízký?
Teď však byl čas na pořádné rozhodnutí. Z jejích slov se mi popis lesa a smečky líbil. I ten úkol bych mohla splnit, teda asi až by bylo tepleji. Ale opravdu jsem chtěla zapadnout hned do první smečky, kterou jsem potkala? To, že jsem kdysi, při svém příchodu sem, byla na pár chvil v Asgaarské smečce, o tom se ani mluvit nedá. Skoro jsem si na nic nevzpomínala, takže jsem neměla ani tušení, jak by se mělo do smečky přijímat. Nerozhodně jsem dupala na místě.
"Cením si tvé nabídky. Ale po delším přemýšlení jsem usoudila, že využiju možnost přečkat tady na kraji nejhorší mrazy a až pominou tak se vydám dál. Asi jsem se s otázkou unáhlila, ještě nejsem připravena se někde usadit. Přesto ti moc děkuji a jestli tedy nebude vadit, ještě chvilku tu zůstanu." Oddechla jsem si, že to mělo hlavu i patu. Byla jsem si ve svých komunikačních schopnostech jistá čím dál míň.

Loterie 1/5

Náš rozhovor byl docela rychlý. Nějak jsem neměla tušení, jak by takové přijímání do smečky mělo vypadat. Vlastně, já sem ani nešla s úmyslem se do smečky přidat. To tak nějak vyplynulo ze situace. Ale když už mi nabízela úkryt... Přece bych je nevyužila jen na přezimování a na jaře neřekla čau.
Byla jsem ráda, že se Bianca postavila vlastně mezi mé a černobílého vlka, který porad stál v dálce. Trochu jsem se uvolnila, i když jistá opatrnost u mě byla stále. Bianca sice byla alfa, ale ten vlk byl možná dvakrát takový (jo občas jsem měla sklony k přehánění, zvlášť, když se jednalo o samce), takže i kdyby chtěl, prostě by mohl snadno Biancu přeprat a pustit se do mě.
Rychle jsem se však vrátila k naší konverzaci, kde se čekalo na moji odpověď. "Já s tím nemám zkušenost. Doma by nikoho jen tak nepřijali, pokud by tedy nechtěl být dobrovolně jejich otrok. Hlavně Teda vlčice, myslím že vlka by hnali hned," otřásla jsem se a znovu koukla na černobílého, ale teď už ne tak dlouho. I jsem se trochu uvolnila. "Jo, to dává smysl, " odsouhlasila jsem, že jsem mohla přijít se špatnými úmysly. Že mě vlastně vůbec nezná. "Můžu nabídnout svoje lovecké dovednosti, které jsem potřebovala pro přežití ve smečce. Nebo taky jsem dobrá v uklízení lesa. Nebo celkově v posluhování vlkům, " řekla jsem krapet kysele. " Takové to klasické, podej, přines, odnes, ulov, usuš tu louži vlastním tělem a tak. Taky je možný, že jsem nedávno umřela a vrátila se zpátky mezi živé. A nebo to byla strašně dlouhá a ošklivá noční můra. Občas mám pocit, že vidím vlky, kteří tam ani nejsou, " pokračovala jsem ve výčtu něčeho o mně. Chudák Bianca si musela myslet, že jsem strašně divná. Ale já byla ukecaná, když jsem dostala tu možnost." Ale jestli se tu můžu jen na chvilku schovat, tak to je taky dobrý a moc hezký od tebe, " snažila jsem se maličko zachránit pohled, který si na mě musela udělat.

Loterie 3/5

Pořád jsem pokukovala po vlkovi (// beru teda , že Meinere je někde poblíž, jestli nevadí. :)) , který se ale držel dál. Což mě maličko uklidnilo. Chudák vlčice si musela o mě myslet, že jsem podivínka. Ale zatím se mnou mluvila docela v pohodě. Uvědomila jsem si, že jsem se nepředstavila, což ale vlčice udělala až taky teď. Takže jsme si nemohly nic vyčítat. Zamrkala jsem překvapením, protože jsem jednala se samotnou alfou! "Eeee, " zakuckala jsem se. Mechový les. Pěkné jméno. "Omlouvám se. Jmenuji se Phantasia a slušnost mi velela se ohlásit..." Zaujala mě věta, kterou pronesla. "A to by šlo? Na celou zimu? Já chtěla jen teď před tím strašným mrazem, ani jídlo nepotřebuju. Jen nějakou střechu nad hlavou. A nebo," co to děláš? Co to děláš? Co to děláš? "Ty - teda vy byste mě přijali? Do smečky? " zeptala jsem se nevěřícně. Možná jsem Biancu špatně pochopila nebo si to vyložila po svém, ale bylo by to dobrý ne? Mít domov? Nebo aspoň na chvilku tu střechu nad hlavou.

Loterie 1/5

Přešlapovala jsem na místě, protože mi byla vážně zima. Mohla jsem i kousek chodit, ale do toho se mi nechtělo. Mohli by si totiž pomyslet, že jsem je sem prošla napadnout. Proto jsem hezky a vychovaně čekala u hranic. Netrvalo to dlouho a mezi stromy se mihla postava. Nastražila jsem uši a trochu se narovnala. Přede mnou se vynořila drobnější vlčice. Oddechla jsem si, protože to nebyl samec. Stála jsem uvolněně a doufala, že nedostanu vynadáno.
Což se nestalo, ale asi vlčice někam spěchala. Neměla žádné řeči okolo, prostě se mě hned zeptala. Což bylo pochopitelné. Taky zdravím. Já jsem šla náhodou okolo... Zamračila jsem se, protože jsem neslyšela ani píp. Rychle mi došlo, že jsem nemluvila nahlas, ale jen v hlavě, takže jsem se rozpačitě usmála a zkusila to znovu. "Zdravím. Omlouvám se, že ruším. Šla jsem náhodou kolem a zastihl mě mráz, tak jsem skočila do prvního lesa, který jsem viděla. Nechtěla jsem dělat rozruch a zase mi bylo blbý odejít bez nějakého, " zarazila jsem se protože až teď jsem si všimla vlka, který přišel s vlčicí. Teď už to opravdu samec byl. Bohužel můj přirozený instinkt bylo se přikrčit a čekat ránu. Proto jsem se stáhla do sebe a zbytek už jen dodrmolila. "Oznámení, že tu jsem. Jestli ruším, tak zase zmizím a už o mě nebudete vědět." Očima jsem hlídala vlka, jestli se ke mně neblíží a občas se podívala i na vlčici.

// Gejzírové pole

Loterie 1/5

Packy mě zábly hned, jak jsem opustila prostranství s tou teplou vodou. Měla jsem tendenci se tam vrátit, ale pak jsem si vzpomněla, jak proudy teplé vody stříkaly nebezpečně do vzduchu a tak jsem raději pokračovala do lesa.
To že to nebyl nejlepší nápad jsem pochopila hned, jak jsem překročila hranice. Nechápala jsem, jak jsem si nemohla nevšimnout pachů linoucích se z lesa a také označených hranic, ale dávala jsem to za vinu zimě. Že mi příště zmrznul čumák a rozmrazil se až tady. "Tím to taky můžu vysvětlit. Snad se na mě nebudou zlobit, nechci dělat potíže. Jen se mi zalíbil les, tak jsem se šla podívat," myslela jsem si v hlavě a kývala s ní v souhlas, jak jsem to dobře vymyslela. To, že jsem to řekla nahlas, to jsem si nějak neuvědomila. Naštěstí jsem měla tolik soudnosti, že jsem zastavila kousek od vstupu do lesa. Zase tak hloupá jsem nebyla, abych se producírovala po cizím lese. Pak mi došlo, že bych o sobě mohla dát vědět, pokud ovšem o mě zdejší smečka už nevěděla. "Auuuuu," zavyla jsem ladně a čekala, jestli někdo přijde. Ovšem nesedla jsem si, bála jsem se, že mi přimrzne zadek k zemi.

// Jezevčí plácek přes Narvinijský les

Loterie 2/5

Ten podivný tvor, kterého duch pojmenoval jezevec (což bych asi měla. znát, ale mě nikdo nic nenaučil, jen lovit a přijímat rány) mě vyvedl ven z lesa a packou mi ukázal, že mám jít sem. Neodporovala jsem mu a vydala se za nosem s vidinou jídla. Že třeba najdu nějakou mršinu, páč jídlo by se mi hodilo. A čím blíž jsem šla, tím víc tepleji mi bylo. Což bylo divné uprostřed zimy. A tak logicky, kde je teplo, bude tráva, kde je tráva, budou zvířata, která bych mohla sníst.
Jaké bylo moje zklamání, když jsem došla k planině, kde nebylo nic. V hlavě mi vrtalo, proč je tu Teda takový teplo, když ti nic není. Pak mi došlo, že na zemi není sníh, takže to mělo určitě nějakou spojitost. První mě napadla láva pod zemí, ale než jsem to mohla nějak zjistit, kousek opodál se země vzdemula a praskla. A z toho prasknutýho místa se vyvalila voda a tepla pára. Vypadalo to dost nebezpečně, takže mě přešla chuť zjišťovat, jak to tady funguje a co to teda vlastně je. Raději jsem se vydala na nějaké další území s tím, že by tam mohlo něco být. Ať už živého nebo mrtvého, hlavně jedlého. Kůra se mi totiž jist nechtěla.

// Mechový lesík

// Vřesoviště přes Jezevčí hájek
Bez nároku na odměnu

15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc

Pachy mi prozrazovaly, že i tady se vyskytuje hromada vlků. Hrozně ráda bych si s někým popovídala, ale měla jsem asi tak vysoké nároky, že jsem se raději do žádného rozhovoru raději nepouštěla. Teda s živými vlky. "Muselo by se jednat o vlčici, protože z vlků mám strach. Nebo mívala jsem strach, ale teď jak mě bili a ponižovali, tak jsem se zocelila? Ale to bych musela sebrat odvahu a s nějakým se setkat tváří v tvář, abych to mohla říct s určitostí." Nějak mi nedošlo, že mluvím nahlas, až když jsem za sebou uslyšela jakési funění a dupání, tak jsem se otočila. Nešel za mnou vlk, to by musel být strašně tlustý, aby vydával takový zvuky. Bylo to jiné zvíře. Nevěděla jsem, jestli se mám bát nebo ne, tak jsem čekala, co udělá, ale byla jsem připravena k útěku. Zvíře se zastavilo a sledovalo mě svýma chytrýma očima. To, že byl chytrý se dalo vyčíst z toho, jak mě sledoval. Přišlo mi to, jako že hrajeme hru, kdo jako první uhne pohledem. A co si budeme povídat, prohrála jsem. Zvíře se uchechtlo, ale málo tlapou, ať jdu za ním. Začínala jsem se maličko bát, ale zvědavost byla silnější.
Odvedl mě na nějaké místečko, kterému chyběly stromy. Takový plácek, uprostřed lesa. Tam zničehonic zrychlil a byl pryč. Zmateně jsem se za ním dívala a chtěla se vrátit odkud jsem přišla s myšlenkou, že to byla divná sranda. Jenže, když jsem se otočila, tak z mlhy, která se tu najednou ukázala, se vynořila postava vlka. Tak tohle není dobrý. Přepadl mě starý strach z vlků, takže jsem měla vyřešenou otázku, jestli se vlků ještě bojím. Začala jsem couvat s hrůzou v očích, ale ten cizí vlk se nehýbal. Naopak, sedl si a tvářil se mile. Jenže to mohla být jeho maska, tak jsem pořád stála daleko. "Neboj se, já ti neublížím. Tady bych ani neměl jak, pouze slovy. A ta se snažím říkat hezká," promluvil hezkým hlasem, kde se mi přestala třást kolena. Ostražitá jsem ale byla dál. "Jak to, že mi můžeš ublížit jen slovy? Jsi nějaký duch? A vidím tě jen já? A jak můžu vědět, že mě neposedneš nebo tak," chrlila jsem otázku za otázkou. Vlk se jen usmál, jako kdyby byl moudrý a věděl všechno. "Má milá. Tohle je kouzelné místo, stejně jako jeho strážce, který tě sem dovedl. Takže ano, jsem duch. Vánoční duch. Snažím se mezi vlky roznášet radost a těšení se na Vlčíška. Pokud jsi někdy pocítila vánoční náladu nebo atmosféru, tak jsem nejspíš šel kolem. Samozřejmě, že si ji můžeš navodit u sama, třeba tou hostinou, kterou sis vystrojila. Nechci vypadat, jako že všechno mám na svědomí já, " zasmál se znovu. Já se také usmála, protože jsem z něho cítila vážně jen dobro. A to se u vlků nestává často. Chtěla jsem něco ještě povědět, ale zase jsem slyšela dupání. Ohlédla jsem se a zvíře bylo zpátky. Podívala jsem se na Ducha Vánoc a ten mu jen pokynul packou. "To je jezevec, zdejší strážce. Odvede tě zase někam dál. Měj se krásně a neboj se. Jsi silná vlčice, která se o sebe umí postarat. Veselé Vánoce, " zamával mi ještě a byl pryč. "Děkuji a tobě také Veselé Vánoce, " zašeptala jsem, i když jsem nevěděla, jestli mě slyšel. Bylo to příjemné setkání byla jsem z něho šťastná. Důvěřovala jsem jezevci, že mě odvede, kam bylo třeba.

// Gejzírové pole přes Narvinijský les

// Kančí remízy přes Klimbavý les

Kdyby mi nevrtalo hlavou mizení a objevování se náhodných vlčích postav, přemýšlela bych, kde vzalo prase takovou barvu. Jenže ty postavy byly asi víc traumatizující a strašidelné, proto mi zabraly celou kapacitu mozku. Pořád jsem si však říkala, že za to mohlo to místo, které jsem navštívila. Ale otázka byla, dostala jsem se tam dobrovolně? Nebo nějakým kouzlem? Nebo, a tomu se mi chtělo věřit nejmíň, jsem umřela a nějak se ocitla na místě, které stalo mezi životem a smrtí. A pak mě to vyplivlo znovu na svět. "Tak větší blbost si vymyslet nemohla. Fakt ne," řekla jsem nahlas, abych sama sebe přesvědčila, že to je jen výmysl. Jenže co když nebyl? Neměla jsem však po tlapce nikoho, kdo by mi to vyvrátil nebo potvrdil. A neměl by tu někde být Život a Smrt? Jeden z nich by mi to mohl říct.

// Jezevčí plácek přes Jezevčí hájek

// Řeka Tenebrae přes Travnatý oceán

8. Najdi zlaté prase a něco si přej (najdeš ho na určitém území)

Celá štěstím bez sebe jsem pokračovala přes louku až do lesíku. Nepamatovala jsem si, že bych tu někdy byla, ale to se nebylo čemu divit. Já nebyla ještě na spoustě míst, která tahle země nabízela. Byla jsem si čím dál víc jistější, že sen nebo spíš noční můra, která se mě držela dost dlouho, bylo něco víc než jen zmíněná noční můra. Protože teď, když jsem se dívala kolem sebe, byly barvy živější, jasnější a víc uvěřitelnější. Ale to taky mohlo být tím, že už jsem pomalu zapominala, jak to moje ponižování probíhalo.
V lesíku to žilo. Cítila jsem a viděla jsem spoustu, spoustu pachů a pár vlků k tomu. Neměla jsem však nějaké přehnané ambice k seznamování. Stále jsem totiž neuměla rozlišit, který vlk je pravý a kterého jsem si jen vymyslela. Což bylo fakt nepříjemné, ale pozitivní na tom bylo že jsem si stále uvědomovala, že něco takového se může stát. Třeba jako, že jsem se dívala, z pěkné vzdálenosti, na skupinu divočáků, kterým zdejší provoz vlků nejspíš nevadil. Proč mě však ta skupina zaujala? No měli mezi sebou prase, které házelo zlatavé odlesky v odcházejícím světle. Pozorně jsem se zahleděla, ale dělalo to jenom jedno. Co to? Zadívala jsem se ještě jednou a pozorněji, ale bylo tomu tak. "Hehe, to je vtipný. Jako kdyby se plnila přání a tohle prase si přálo být zlaté. To já, kdybych měla možnost si něco přát, bylo by to, abych se tolik nebála vody. Protože to je fakt nepříjemný. No, že jo, komu by se s tím chtělo žít?" zeptala jsem se vlka, který stál vedle mě. Když jsem se odpovědi nedočkala, mrkla jsem a viděla, že tam nikdo není. Zmateně jsem naklonila hlavu na jednu a pak na druhou stranu a zamýšleně odešla pryč. Divočáci si ze mě nic nedělali a dal pokračovali v hodování nebo co to tam vlastně dělali.

//Vřesový palouk přes Klimbavý les

// Tmavé smrčiny

Jídlo v podobě zajíce bylo dobré. Klidně bych ho zvládla víc, ale i takový zajíc nebyl k zahození. A ještě, když jsem si jídlo tak hezky připravila a vychutnala si ho v takovém prostředí. Byla jsem na sebe pyšná. Do doby, než jsem došla k řece. Jakmile jsem viděla její proud, tekoucí a plynoucí vodu, všechno se ve mně sevřelo. Takže nejenom že vidím vlky tam kde asi nejsou, ale ještě mě děsí voda? Co jsem komu udělala? Naštěstí byla kolem spousta sněhu, takže jsem si mohla kousek sníst a tím zahnat žízeň. To nebyl problém, aspoň pro teď. Ale co takové překonání řeky? Podívala jsem se na obě strany a široko daleko jsem neviděla, že by končila. To bych mohla jít klidně den nebo dva a pořád bych nepřešla. Sice bych mohla jít jinam, ale já chci jít sem. Teda tam, na druhou stranu. Dupla jsem do země, jako vlče, které nedostalo to, co chtělo. Pak jsem si vzdychla a vydala se v dostatečné vzdálenosti od břehu dál. Naštěstí brzy jsem narazila na kousek, který nevypadal moc hluboce, vlastně bych si namočila jen packy po kotníky.
Chvíli jsem nerozhodně přešlapovala na kraji, až jsem se odhodlala. Zavřela jsem oči a rychle vodu překonala. Měla jsem raději zadržených i dech a když jsem cítila pod nohama zase sníh, pořádně jsem se nadechla a otevřela oči. Usmála jsem se a vydala se dál.

// Kančí remízky přes travnatý oceán

// Prstové hory

22. Připrav si vánoční hostinu

Hlavou se mi stále míhaly obrazy vlků, které jsem nedávno potkala. Ale už bylo těžší si je vybavit. Jako kdyby byli za nějakým závojem nebo v mlze. Jako kdybych si je vymyslela. "Ale to přece není možné. Ty bych si jen tak nevymyslela. Vždyť ta šikana byla skutečná. Bolest bych si přeci nevysnila," soptila jsem dál a pokračovala v chůzi. Nějak mi nedocházelo, že mluvím nahlas. Tenká hranice mezi samomluvou a myšlením se nějak setřela.
Do čumáku mě však udeřil pach, který jsem tak dlouho necítila. Který jsem hledala a dokud jsem ho necítila, tak jsem ani nevěděla, jak moc mi scházel. Zajíc! Moje tělo se celé napružilo a ožilo. Příval adrenalinu mi pomohl překonat mírnou letargii a hledala jsem, odkud vůně přichází. A najednou jsem ho uviděla. Kousek ode mě, v křoví byl ušák. Mnohým by připadal jako jednohubka, ale pro mě to byl dar. Ani jsem nepřemýšlela nad nějakou taktikou. Zkrátka jsem vyrazila vpřed a doufala v nejlepší. Nehleděla jsem na pár nových škrábanců z křoví, já chtěla jist. Skočila jsem do křoví a chytla ho. Sice jsem měla v tlamě i dost větví, ale to byl detail. Jenže jsem zajíce nedržela dostatečně, takže byl docela živý a snažil se mi utéct. Věděla jsem, že když ho pustím, nedoběhne daleko. Zranění měl velká, ale přesto bojoval. Pustila jsem ho a opravdu vystřelil. Běžela jsem za ním, nechtěla jsem, aby se nějak dlouho trápil.
Našla jsem ho nedaleko, jak zrychleně dýchá. Ukončila jsem jeho trápení a chvilku se kochala svým úspěchem. Mohla jsem ho hned sežrat, ale já si to jídlo chtěla užít, bylo to první jídlo za dlooooouhou dobu. Proto jsem si místo hodování ozdobila větvičkami, otiskla packy do sněhu, jako výzdobu a zajíce jsem naporcovala na několik částí. Nohy, hlava, tělo, prostě jídlo o několika chodech. Velice spořádaně, jak se na dámu patří jsem se najedla a zbytky, které nejím jsem zahrabala do země. Pak jsem si otřela čumák ve sněhu, packy taky, uklidila po sobě, aby to vypadalo stejně jako před jídlem a spokojeně se vydala dál. Aaa, pomohlo to. Ještě bych mohla najít nějakého dalšího zajíce. Nebo zbytek srnky, to by mi taky nevadilo.

// Řeka Tenebrae

// Zapadlý kout přes Narrské vrchy

Moje nejisté nohy se s každým dalším krokem zlepšovaly. Sice by to nebylo na nějaký přespolní běh, ale kousek bych popoběhla. Pokud bych někde nepadla vyčerpáním. Být dlouho než jídla se nevyplácí, to už vím. "Stejně by mě zajímalo, co to bylo za místo. A proč tam byl bratr a všichni, kdo mě kdysi ničili. Bylo to snad peklo? A já utekla?" Neměla jsem vedle sebe nikoho, kdo by mi otázky zodpověděl a přesto jsem odpověď očekávala. "Fajn, tak mi to neříkej. Teď vážně, kam bych se měla vydat? A kd nenajdu jídlo? A vodu? Tady toho sněhu moc není, jen takový poprašek a to jist fakt nebudu." Viděla jsem i pár tůní, ale k těm mě to moc netáhlo. Bylo to moc hluboký a nebezpečný. Možná víc nebezpečný, než hrozba pádu, který byl taky doslova na dosah tlapky. Já však měla větší strach z tý vody. Pomalu jsem se vydala do lesa, kde jsem doufala, že najdu nějaké útočiště. Nebo nějakou zdechlinu. Nebo vodu, která by byla dosažitelná.

// Tmavé smrčiny

// Limbo

"Nechte mě být! Já vás nechci! Nechci... Nechci, já vás nechci, nechci... " plakala jsem a ležela a plakala a chtěla jsem umřít. Jenže když jsem otevřela oko, abych viděla, jestli už mě konečně někdo sbavi mého trápení, nikdo tam nebyl. Nebo tamhle někdo stál? Nene, to byl stín, který mě vyděsil. Ubrečená a vyděšená jsem se pomaličku postavila. Tělo se mi stále otřásalo vzlyky, ale pomalu se to začínalo lepšit. Vydechla jsem a od tlamy mi šel obláček páry. Zima? Vždyť bylo léto? Nebo jaro? Podzim? Byla jsem zmatená. Měla jsem za to, že jsem někam šla, hledala jídlo. Jídlo. Hlad mě zastihl zcela nepřipravenou. Potřebovala jsem se najít. Musela jsem něco sníst. Ale kde, tady nebylo nic k jídlu. Byla tu spousta pachů, ale všechno byli vlci. Žádné jídlo. Vydala jsem se pomalu pryč. Jenže kam?

// Prstové hory přes Narrské kopce

5/20

Slyšela jsem mlaskání a brblání nad mojí prací. Tedy přidělenou činností. S kůžemi se nedalo pohnout. A když jsem se snažila vzít jen jednu, dostala jsem ránu. Takže jsem pracovala na nemožné práci, a s hromadou nehnula ani o píď. Zuby mě z té námahy bolely, packy jsem měla bolavé a strhané, jak jsem se snažila zapírat o zem. Všechno však bylo zbytečné.
"Fajn, tohle mě už nebaví. Vymyslíme něco jiného," ozvalo se mi za zády, až jsem nadskočila. Nechápavě jsem se na něj podívala. Jednalo se už o druhou přidělenou práci, kterou mě nenechal dokončit. Co se to jen děje? Hromada kůží mezitím zmizela, což bylo podivné. A kdybych měla čas, tak bych nad tím třeba i zapřemýšlela. Ale Marble mě nenechal ani minutku vydechnout. Takže nějaké přemýšlení muselo jít stranou. "Lov neovládáš, pár kůží dotáhnout neumíš... Tak co ti dáme, aby si to nezvorala," pronášel pomalu a šklebil se od ucha k uchu. "Už to mám. Vykopeš jámu, " řekl prostě, jako kdyby to byla každodenní rutina, kopat jámy. Řekla jsem si, že jsem mohla dopadnout hůř, takže jsem přišla k určenému místu a začala hrabat. Brzy jsem měla mělkou jamku, kde by byl hezký pelíšek. Na chvilku jsem se narovnala a potřásla. Dávno jsem se neptala, proč to vlastně dělám, ale když jsem hlavu dala zpátky, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Mnou vyhloubená díra byla pryč. Vypadalo to přesně jako když jsme sem prošli, žádná vykopaná hlína, žádný skoro pelíšek, zkrátka nic. Jako kdybych do země ani nehrábla.

4/20 - báseň

Je to snad pravda, či pouhá lež?
Nic se neděje, jen klidně lež.

Provedla jsem něco, za co mě Bůh trestá?
Ty a já jsme z jednoho těsta.

Jsi to ty sestro, ty líbezný hlásku?
Přináším ti mír a lásku.

Prosím, odveď mě odsud pryč.
Jen co uspokojíš můj hladový chtíč...

Na pár okamžiků jsem doufala, prosila a věřila tomu (jako už mnohokrát předtím), že se jedná o pouhou noční můru. Že je to sen, který ne a ne skončit. Ten hlas byl mou jistou nadějí, ale ta pohasla stejně rychle jako můj pokus o útěk. Byl to jen hlas hada, mého bratra, který se ke mně lísal a šeptal ta šílená slova plná naděje. Nedávalo to smysl, v jednu chvíli byl o kus dál, v druhou se mnou třískl o zem, protože jsem se pokusila o útěk a v té poslední jsem ho měla v hlavě. Nemohla jsem se smířit s tím, že se to děje. Že jsem se ocitla tady, kde nic nedávalo smysl, ale přesto jsem měla pocit, že si to zasloužím a že to vlastně je takhle správně. Že to tak má být.
Celá ubulená jsem se zvedla ze země. První co jsem viděla byly oči. Spousta očí, které se na mě dívaly, nejčastěji hladově a posměšně. Některé oči byly i naštvané nebo zklamané. Ani v jedněch jsem neviděla pomoc, záchvěv lítosti nebo něčeho podobného. Byla jsem zmatená, proč se sem zase všichni nahrnuli a jejich pohledy mi byly dost nepříjemné. Ale nebylo se kam schovat. Nemohla jsem nikam zalézt, schoulit se pod keř, nic. "Tak ty jsi zapomněla lovit? Nevadí, ještě budeš mít příležitost ke zlepšení. Na, odtáhni to do jeskyně," štěkl na mě bratr. Podívala jsem se na něj, co tím myslel, protože nikdy mi nedovolil odejít od práce, kterou jsem měla přidělenou. A že by jemu i ostatním najednou nevadilo, že nemají co do žaludku? Otočila jsem hlavu zpátky, abych viděla, co po mě chce odtáhnout. Byla tam hromada kůží, celkem pěkných a chundelatých. Aspoň něco je tu hezké, pomyslela jsem si, ale hned na to všechny kůže zmokly. Nechápala jsem jak, ale byly úplně durch. "Vezmeš je všechny NAJEDNOU do jeskyně," zasmál se bratr a lehl si, aby viděl, jak mi to jde. Jelikož byly kůže nacucané vodou, všechny hrozně ztěžkly. A táhnout je všechny najednou? Nemožné.