Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Taky přeskočím, abych mohla pak na lov. :))

Pletla jsem nohama, ale úkryt naštěstí nebyl daleko. Pokývala jsem jako poděkování Saturnovi, že mě sem dovedl a už utíkal pryč. Chtěla jsem jít lovit, abych ukázala, že sem patřím. Mrkla jsem na Saelind a Ismu a toho dalšího vlka, který na nás jen tak koukal. Po dalším mrknutí jsem zjistila, že tam žádný další vlk není. Divné. Nebyla jsem už ale tak nervózní, jako když jsem poprvé spatřila Saturna. Vlastně, teď jsem se cítila stejně, jako když jsem se s ním loučila. Třeba vážně nebudou všichni samci takoví. Třeba se někde najde nějaký hodný a milý. Jako Saturn. Ne, že bych si snad na něj myslela, to fakt ne. Ale asi se mi rodila představa, jak bych chtěla, aby se ke mně choval nějaký kamarád.
Asi by mě mělo trochu znepokojovat, že vidím vlky, kteří tu ani nejsou. Jenže já se tak těšila, že si lehnu, že mi to nějak nedocházelo nebo mi to zatím bylo jedno. "Já jdu zatím odpočívat a pak půjdu na lov. Třeba se potkáme později. Zatím ahoj," rozloučila jsem se a vlezla dovnitř.

// Úkryt

// Moc se omlouvám, nějak mi Fanta vypadla z hlavy. :( :))

Očka se mi trochu klížila. Nejspíš to bylo velkou únavou a také dopřáním si kusu masa. Samozřejmě, že bych ho dokázala spořádat hromady a hromady. Ale i tenhle kousek mi dokonale pomohl. Už jsem ani nepozorovala svého nového alfu tak bedlivě, jak bych asi za jiných okolností ještě dělala. Přeci jen, vlk hned tak nezmění svoji osobnost.
S takovým mírně nepřítomným výrazem jsem se usmívala na všechny strany. Trochu mě znepokojilo, že ani jedna vlčice, kterou jsem tu poznala, nechtěla jít na lov. I když, dalo se to pochopit, každý měl nadání pro něco jiného. Já to svoje ještě popravdě hledala. A jelikož jsem tu byla nová, tak jsem se chtěla zapojovat do všeho možného, abych ukázala, že tu být chci. A chci? Samozřejmě, že chci. Hlava mi už taky pořádně nefungovala, takže když jsem postřehla možnost jít do úkrytu, jednak abych věděla kde je a druhak abych si odpočinula, neváhala jsem ani na chviličku. "Ráda bych viděla úkryt. A pak můžeme jít na lov, " dodala jsem a zaslechla, jak se lesem neslo vytí. To byla nejspíš další povinnost pro Saturna, takže bylo možné, že mi doprovod ať už do úkrytu s nebo jen k úkrytu, budou dělat Isma a Saelind.

Jen jsem se zamyslela nad Saelind a už se přihnala. I s tím slíbeným kusem jídla, ktery zapříčinil tvorbu slin v mojí tlamě. Tak nějak jsem se už neostýchala a hned se do ní pustila. Pravda, byla trochu tužší, ale co už. Hlavně, že nebyla zkažená, i když s mým hladem bych se pustila i do něčeho plesnivého. Moc jsem neposlouchala, co se děje, kdo co říká. Až když jsem měla dočista obrané kosti, že na nich nebylo vůbec, ale vůbec nic, tak jsem se zase zapojila do poslouchání. A hlavně! Poděkování Saelind za její ochotu a námahu.
Můj nový alfa se ptal, kdo by šel na lov. Což byla docela pobídka pro mě. Mohla jsem tak poděkovat za přijetí do smečky a v podstatě tím splnit úkol od Biancy (// Mám to dobře? Nebo špatně? :D) Jen s tím rozdílem, že to nebude jen pro ni, ale pro celou smečku. "Já bych klidně šla, ať se hned zapojím. Ale možná bych si trošičku odpočinula, ať mám nějakou energii a nejsem jen na obtíž," řekla jsem zase s trochu větší sebedůvěrou. Už mi přítomnost Saturna tolik nevadila, nebo jako už jsem z něho neměla takový velký strach. Ale jistá obezřetnost byla stále na místě." A taky, moc a moc ti děkuji za kus jídla. Hodně mi to pomohlo," usmála jsem se na Saelind.

Dělo se to tak náhle a tak rychle. Ono se to teda dělo v klidu, ale pro mě, která byla na pokraji sil, padla na dno umřela (asi) a zase se pomalu dávala dohromady... Tak to bylo dost rychlé. Cítila jsem se tu však moc hezky. Příjemně. Dokonce se mi povedlo stát už opravdu rovně. Hlas tedy trochu přeskakoval, ale i oční kontakt se mi podařilo udržet déle než na pár vteřin. "Moc, moc děkuji za příležitost. Nezklamu vás, nás, tenhle les." vyhrkla jsem trochu moc slov najednou. K Ismě jsem stále vrhala vděčné pohledy. Byla jsem jí vděčná a zavázána. až vymyslím, jak se jí odměnit, tak se jí odměním. A Biance bych mohla donést taky něco uloveného.
Saturn mi nabídl, jestli chci ukázat úkryt. A taky jestli chci nějakou funkci ve smečce. "Eh, zkusím si to zatím promyslet," zakuckala jsem se trochu smíchy. Přišlo mi to legrační, že bych si po přijetí měla hned vybrat funkci, i když jsem si z fungování normální smečky skoro nic nepamatovala. Jakože jak se chovat, co dělat, co můžu mít za funkci." Úkryt bych vlastně viděla ráda. Možná bych si i trochu odpočinula, jestli nevadí," dodala jsem potichu. A podívala se, kam se ztratila Saelind. Mrkala jsem z jednoho na druhého a opatrně se usmívala.

Stihla jsem se na Ismu ještě usmát, když jsem zjistila, že tu je od narození, než došel druhý alfa. Netušila jsem, jestli je také nervózní nebo má problém udržet oční kontakt, ale tím, že na mě upřeně nezíral, tak se mi podařilo trochu narovnat nohy. "A-ano, je to tu moc hezké," povedlo se mi říct větu jen s jedním zakoktáním. Což byl dost velký úspěch.
Když se mě Isma zastala, podívala jsem se na ni nejvděčnějším pohledem, který jsem svedla. Ještě jsem se více narovnala, abych ji neudělala ostudu. Dokonce jsem se osmělila a trochu si zdejšího alfu prohlédla. Měl velice zajímavý kožich, hodně mě i zaujala ozdoba, se kterou si pohrával. Bylo to magnetizující pohled, ale nejspíš pomáhal nám oběma být klidnější. Mě tedy rozhodně. "Vážně? Vážně bych mohla? I-i když jsem to Biance odmítla? To jsem ještě nevěděla, že se mi to tu tak zalíbí. A, a, a pokusím se být co nejvíce prospěšná smečce. Opravdu," vyhrkla jsem možná až moc rychle. Jenže já se bála, že by si to mohl rozmyslet. Moc jsem tyhle emoce u sebe nepoznávala, jako kdyby mi úplně nepatřily. Dělo se mi to od doby, kdy jsem byla v tom záhrobí. Raději jsem se kousla do jazyka a zase o maličko klesla v kolenou, aby si svoji nabídku náhodou nerozmyslel.

Nemusela jsem to na Ismu takhle všechno vybalit. Mohla jsem to dost zkrátit, říct jen pár informací. Ale nějak jsem neměla zábranu, vypadlo to ze mě samo. Trochu jsem posmutnila, když Isma řekla, že ani jedno jméno nezná. Bylo možné, že moje sestřička a kamarádka už prostě odešly. V případě sestry ani nevím, jestli sem vůbec došla.
"Mě možná pomáhá, když o tom mluvím. Je z toho pak menší strašák, než kdybych to dusila v sobě, " odpověděla jsem ještě a mimoděk se rozhlédla, jestli nás někdo nesleduje. Ouška se mi svěsila, když se Isma rozpovídala o jejich strastech. "To mě mrzí, muselo to být těžké. To tu jsi asi dlouho, když máš tolik smečkových milníků."
Nadskočila jsem, když jsem zaslechla vytí. Znělo odjinud, takže jsem se nemusela bát, že by to někdo přišel řešit a tím nás vyrušil. Ani jsem si však tohle pořádně neuvědomila a někdo opravdu přišel. To, jak jsem předtím hledala samce, tak to bylo nenávratně pryč. On teď jeden přišel, takže jsem se okamžitě přikrčila, i když mi Isma říkala, že to tu mají jinak. Vlk se představil jako Saturn, bratr vlčice, která tu byla se mnou předtím. A taky jako alfa, samozřejmě. "Z-zdravím, " vykoktala jsem. "Ano, já jsem... Phantasia. Ví-viděla jsem se s Biancou," snažila jsem se mluvit normálně, ale hlas se mi zadrhával a přeskakoval. Zmínil zimu, tak jsem se podívala na nebe. Bylo jasné, že mrazy byly pryč. Takže jsem vlastně měla být pryč i já. Jenže, mě se nechtělo odcházet. "A-ano, původně jsem se tu schovala před mrazy. A nechtěla být na obtíž. Ale, když jsem si tu povídala s Ismou a Saelind, tak, tak se mi tu zalíbilo." Snažila jsem se dát nějak dohromady moje myšlenky a u toho koukala střídavě na Saturna a Ismu.

// Tady bych řekla, že asi já, když Saelind běžela do úkrytu? Když tak smažu. :D

Obě jsme sledovaly mizející postavu. Na chvilku jsem si stoupla a popošla kousek sem a zase zpátky. Bolelo mě tělo, jak jsem se moc nehýbala, tak jsem to musela trochu změnit. Sledovala jsem okolí, jestli tam náhodou není nějaký vlk, což mě vlastně neudivovalo, i když by mělo. Ale ráda jsem slyšela, že nejsem odsouzena za to, že se bojím vody. A bylo mi jasné, že přijde trochu jiný rozhovor, který by se před mladou Saelind neuskutečnil. "Jo, to moc dobře znám. Je dobře, že tu máte takovou pohodu a dobré vztahy," řekla jsem. Isma položila otázku o mém původu. Už mi nedělalo problémy o tom mluvit. I když jsem si ponížením prošla znovu nedávno. Ale na to se Isma neptala. "Nepocházím. Narodila jsem se jinde, ale matku jsem nikdy nepotkala. Nebo možná jo, ale nepamatuji si to. A otec mě a moji sestru psychicky týral. No i fyzicky a nejen on, ale i ostatní vlci ve smečce. Samice byly vždycky podřadné. Ale pak se nám podařilo utéct a dostaly jsme se sem. Jenže jsme se s Cashmere rozdělily. Já se dostala do Asgaarské smečky, ale tam mi to taky nesedlo. Ne že by se chovali špatně, ale potkala jsem jednu vlčici, Jaimie, která odešla ze smečky a společně jsme šly tuláckým životem. No a pak jsem ztratila i ji," zakončila jsem své krátké shrnutí. Mohla jsem pokračovat dál, ale na to se Isma původně neptala.

// Mám počkat na to, až budeme zachráněni nebo ještě předtím napsat? :D

Usmívala jsem se na Saelind, protože nevypadala, že by chtěla opustit rodný les. Což byla další známka toho, že tu budou milí a vstřícní vlci. Pokukovala jsem po okolí, jestli se k nám nepřidá i nějaký vlčí kluk, ale nebylo to úplně potřebné. Jen by mi to udělalo radost, ovšem ne z důvodu, že bych se snad s dámami nudila.
Pokývala jsem hlavou, že tu je více smeček. Teda, sama jsem věděla o jedný, což byl Asgaar s tou docela protivnou šedou vlčicí, jestli tam teda ještě byla alfou. Pak jsem si vzpomněla, že Jamie byla vlastně odsud. A o více smečkách jsem nevěděla, ale bylo to o jednu víc, než kolik jich znala mladší vlčice.
Co mě však potěšilo opravdu hodně bylo, že i Saelind měla strach z vody. Ono to nebylo asi nic potěšujícího, ale vědět, že nejsem sama... "Já se taky bojím vody. Takže se k jezerům a řekám moc přibližovat nepotřebuji," řekla jsem povzbudivě, aby věděla že v tom není sama. Když jsme se začaly zmiňovat o jídle, můj žaludek dělal snad kotrmelce, aby ukázal, že je čas k jídlu. Jenže já vážně nechtěla překročit pomyslnou hranici, to by totiž moje šance na přijetí dost klesly. Naštěstí to Isma krásně vymyslela a Saelind nebyla zdrcená z toho, že nemůže pomoci. "To by asi šlo?" dodala jsem nejistě, ale to už jsem sledovala jen mizející kožich mladé vlčice. "Ona je moc hodná na všechny, viď?" zeptala jsem se Ismy. Říkala jsem si, jestli přijde nějaké větší vyslýchání, které nebylo pro mladá ouška vhodné. Ale nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že mám společnost živých vlků a ne mých představ. Jestli to teda představy byly, což jsem párkrát ani nedokázala poznat.

Pořád jsem z toho měla obavy, ale obě dvě vlčice mě uklidňovaly. Byla pravda, že se názory mění a když by se mi povedlo něco ulovit, jako omluvu jen pro Biancu, tak by to třeba mohlo hrát v můj prospěch.
Otazka ohledně záhrobí byla naštěstí zažehnána. Dostalo se mi poděkování pokýváním hlavy, takže jsme byla spokojená. Musela jsem si dávat pozor na to, co plácám, protože jsem už nebyla sama. "To se vůbec nedivím. Kdo by tak hezký les opouštěl? " Navázala jsem na téma ohledně výletů.
Zamyslela jsem se, jestli jsem byla na louce pod velkým jezerem... Přemýšlela jsem a u toho přešlapovala. "Možná, že jsem tamtudy šla. I když jsem se víc zaměřila na to jezero," řekla jsem pomalu, jak jsem si přemítala krajinu v hlavě. Sice mě představa jezera děsila, ale to jsem zatím říkat nemusela. Ucítila jsem v noze mravenčení, tak jsem s ní trochu zaklepala." Hlad," řekla jsem smutně a v břiše mi zakručelo." Hlad mám, ale slíbila jsem Biance, že jídlo od vás chtít nebudu. A přišlo by mi to jako podraz vůči ní. Ale jsi moc hodná, fakt hodně moc, " zazubila jsem se na Saelind a doufala, že mě pochopí. Koukla jsem se i na Ismu, jestli chápe, jak to myslím. Avšak představa toho, že jdu po lese do úkrytu mě lákala v něčem víc, než ve vidině jídla. Byla to vidina toho, že potkám nějakého vlka. Což bylo zvláštní, ale líbilo se mi to. Vnitřně jsem však bojovala s vytyčenou hranicí, kterou jsem slíbila, že nepřejdu. A kdybych teď svůj slib porušila, asi by to nehrálo v můj prospěch.

Na obě jsem se dívala vděčně. Ani mě pořádně neznaly a už mi chtěly pomáhat se do smečky dostat. Jenže, co když Bianca řekne ne? Když už jsem její nabídku jednou odmítla? Ale třeba ten alfa nebude tak špatný. Třeba existují i dobří alfové, protože tyhle dvě rozhodně nevypadají, že by musely sloužit.
"Myslíte? Myslíte, že by se to mohlo podařit, i když jsem nabídku už jednou odmítla?" zeptala jsem se se směsicí obav a radosti. Protože mít takhle dvě kamarádky, to by byl sen. S vlky bych se moc vídat nemusela a jestli tu jsou ještě nějaké vlčice, o to líp. Saelind měla otázku, kde je to záhrobí, ale všimla jsem si, že Isma to dál nerozváděla. Jako kdyby nechtěla, abych o tom mluvila, ne teď před Saelind. No jasně, vždyť je mladší. To by se mohla začít bát. Taky tě to mohlo napadnout ty trubko, vynadala jsem se v hlavě a pokusila se to nějak zamluvit. "Strašně daleko. Divím se, že mě nohy nebolí ještě víc. Ani bych se tam nevracela, není to místo na návštěvy. To takové moře, to je mnohem lepší," řekla jsem místo toho, aby nebyla Saelind smutná, že jsem ji neodpověděla a zároveň jsem mrkla na Ismu, něco jako, to jsem to dobře ukecela." Asi jo, asi to byl osud," pokývala jsem znalecky. Chtěla jsem navázat otázkou, jestli vědí o tom prostoru s horkou vodou a párou, ale pak mi došlo, že to zase není úplně bezpečné území, tak jsem raději mlčela.

Obě vlčice byly moc milé. Sice se na mě Isma trochu zaškaredila, když jsem se zasmála tomu roztomilému přeřeku. Ale brzy si zase podívala dál. Samozřejmě, že jsem si zapamatovala, že otec Saelind je druhý alfa této smečky. I když, označení otec nebylo možná to správné. Vypadalo to, že ho má vážně ráda, takže se k ní nechoval jako k podřadné existenci. Což bylo pro ni dobře.
Jestli jsem to správně pochopila svým pozorováním, byla Isma jakousi tetičkou nebo opatrovnicí. Cítila jsem se však v pohodě a v bezpečí. Ačkoliv jsem se nedozvěděla moc o smečce, mladší z vlčic mě už pomalu přijala. A nezapomněla jsem ani na otázku od Ismy. Ale nejprve jsem se otočila na Saelind. "To se stane úplně snadno. Alfa ti dá nabídku, ale i podmínku kterou musíš splnit, aby si ukázala, že tu chceš být. No a ty se lekneš, že by si tu podmínku nemusela splnit a tak raději řekneš, že o místo zájem nemáš. A pak potkáš supr vlčice, jako jste vy dvě a lituješ toho, že si se bála," dodala jsem smutně.
Podívala jsem se na Ismu a až teď si všimla, že má kratší ocásek. Nechtěla jsem však nějak moc zírat, tak jsem se jí podívala zpátky do očí. Trochu mě zarazilo že mi vyká. Měla bych taky? "Jako asi by to bylo lepší na jihu. Ale já jsem byla lehkomyslná, navíc mám pocit, že jsem se zrovna vrátila ze záhrobí, takže jsem šla, kam mě nohy nešly. A donesly mě sem," podívala jsem se na ni. Mohly a nemusely mi věřit, ale já neměla potřebu si vymýšlet. Sice mi už bylo tak nějak dobře, zlé vzpomínky na to místo a na vlky tam skoro zmizely. Ale pocit, že je někdo se mnou a jen čeká až budu sama... Ten stále nezmizel.

Ahojky.
Hlásím Phantasii
- Chce zažít nové přátelství
- Chce zažít ovlivnění svých pocitů (ohledně samců) :D

Probudila mě zima. Ne že bych vyloženě mrzla, ale chlad se mi postupně zakousával do těla. Zvedla jsem se a trochu se oklepala a protáhla. Jednak abych ze sebe dostala sníh a druhak, abych rozproudila krev. Možná jsem mohla zariskovat a zůstat tu. Sice nevím kde bych co teď ulovila, ale mohla bych do úkrytu. Ale co, lepší než venku mrznout. Tady je opravdu tepleji.
Chtěla jsem si udělat obchůzku po místě, které mi bylo vytyčeno k přebývání, když jsem zaslechla hlasy. Trochu jsem se stáhla a připravila se na vyhazov. Že by si to Bianca rozmyslela a poslala na mě ochránce? Když se však postavy vylouply z lesa, poznala jsem, že jde o dvě vlčice. Srdce mi hned zaplesalo a mohla jsem se postavit i rovně. Navíc nevypadaly, že by mě šly vyhnat. Radostně jsem na ně mrkala, mávala ocáskem a bylo mi dobře jako dlouho ne. Nemusela jsem se nikoho bát, měla jsem společnost... "Také vás zdravím a ráda poznávám. Ismo," kývla jsem na starší vlčici, "a Saelind, " pozdravila jsem mladší vlčici, která se představila dost zajímavě. Zasmála jsem se tomu a začalo mě ještě víc mrzet, že jsem z nabídky místa ve smečce vycouvala." Já jsem Phantasia. A bohužel nejsem novou členkou smečky. Vaše alfa, Bianca, mě tu dovolila zůstat na kraji lesa, než se přeženou kruté mrazy. Za což jsem jí vděčná. Ale povězte, jaké to tu ve smečce je? Sice jsem, svojí hloupostí, první šanci tu zůstat promarnila, ale třeba by mi ještě dala i druhou šanci. Nebo Váš druhý alfa," zahrnula jsem je přívalem slov a doufala, že je nevyděsím. Ale s nimi se mi povídalo tak nějak samo dobře.

Loterie 2/5

Doufala jsem, že si to Bianca se svým dovolením nerozmyslí a nepošle mě pryč z lesa. Nevypadala teda moc nadšeně z mého konečného vyjádření. No jo, mohli mít novou členku a pak jsem jim dala košem. Ale nic jsem neslíbila jistě, takže jsem nic neporušila. Naštěstí pro mě hrálo asi to, že jsem říkala, že jídlo nepotřebuji. No co si budeme, klidně bych si něco zakousla. Moje tuková zásoba byla už pomalu na konci, jelikož moc velká nebyla. Ale to už bych si přišla jako moc velký troufalec.
Ještě mi připomněla, abych nechodila do hloubi lesa a až budu odcházet, tak se mám ohlásit. Přikývla jsem na znamení, že chápu. "Ještě jednou moc děkuji za azyl." Usmála jsem se na ni. Moje nervozita trochu stoupla, protože už nedělala clonu mezi mnou a vlkem co nás pozoroval. Naštěstí mu ukázala, že má jít s ní, takže jakmile se ztratil mezi stromy, oddechla jsem si.
Jelikož mi byla zima, rozhodla jsem se, že se projdu po okraji a zkusím si najít nějaké hezké místo, kde by se dalo přespat. Bez obav z umrzmutí. Jako samozřejmě, že by lepší byl úkryt, ale tam jsem nesměla. Po chvilce hledání jsem našla malou prohlubeň u kořenů stromů. Doufala jsem, že se po uložení ke spánku zase probudím. A kdyby ne, tak tu budou mít aspoň nějaký jídlo, hehe. Nevím co na takové myšlence bylo vtipné, ale zasmála jsem se pro sebe. Pořádně si prohlubeň udupala, aby se mi pohodlně spalo, zatočila jsem se dokolečka a lehla jsem si. Oháňku jsem si položila přes čumák a pomalu upadla do spánku.