Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Malý vlček v obřím těle se do našeho rozhovoru moc nezapojoval, takže jsem se nemusela bát mluvit. Ale i tak jsem se nechtěla příliš otevírat. A věděla jsem, že otevírat si tlamu na alfu se moc nevyplácí. Ještě, že mě za moji drzost nijak nepotrestala. Možná za to však mohl fakt, že na jsem ji o kus převyšovala. Zahanbeně jsem hrábla packou do bílé hmoty, o které jsem se dozvěděla, že je sníh, neboli zmrzlá voda. Proto to zahnalo pocit žízně. Nic to však neměnilo na faktu, že se budu muset alfě ještě minimálně dvakrát omluvit a pak se jí nějakou dobu vyhýbat.
Zkusila jsem promluvit znovu, ale mluvila jsem spíše do hroudy sněhu před sebou, než na Elisu v mém těle. Za to jsem neopomněla zodpovědět všechno, na co se ptala. "Jsem Phantasia. A zase takové teplo u nás nebylo. Moje první vzpomínky jsou na jaro, znám i léto i podzim. Zimu se sněhem jsem však neviděla, i když na podzim bylo u nás chladno, hlavně v době, kdy jsem odešla ze smečky. Odhaduji tak, že jsem se narodila v zimě, asi. Matku nemám, mám jen otce, který se s námi však nebavil. Pro něj byl středobod můj bratr," slovo "bratr" jsem vyprskla jako kyselinu, "a mě se sestřičkou měly na starosti zbylé vlčice." Na chvilku jsem se zarazila. Nechtěla jsem vypadat jako chudinka, i když jsem se tak v mnoha ohledech cítila (akorát ne ve smyslu politováníhodné osoby, jen prostě, že nic neumím a jsem lempl), ale měla jsem takový vtíravý pocit, že bych se soucitu a pochopení nedočkala. Ani jsem pořádně nevěděla, jestli tyhle emoce dokážu správně rozeznat.
Na její ráznou řeč jsem jen zakníkala a stáhla ocas mezi nohy. "Ještě jednou se omlouvám, vyjádřila jsem se špatně. Samozřejmě, že bych byla ráda za ubytování. Jelikož s námi bylo zacházeno jako s póvlem, naučily nás naše opatrovatelky lovu, abychom mohly co nejdřív vypadnout. Takže se nabízím jako pomocník k lovu, i když jsem zatím prožila jen jedno léto." Maličko jsem se zase rozbalila ze své ulity. Neušlo mi, že často mluvím v množném čísle. Bylo prostě nezvyklé nemít vedle sebe svoji Cashmere. Vykulila jsem však oči, když mluvila o Životě a Smrti, jako kdyby snad byli živí. "Koho že?" Nechápala jsem to a tak jsem zůstala s tlamou otevřenou. Náhle se do nás opřel silný vítr, který se mnou maličko zalomcoval. Více se však opřel do sněhu na stromě, protože najednou padal k zemi. Před očima se mi mihlo, jak to zasypává moje tělo a já o něj přijdu nadobro. Vyskočila jsem a stáhla k zemi, mimo dopad kupy, i Elisu. Cítila jsem, jak jsem si při skoku udělala něco se svalem v noze, ale to jsem zatím neřešila. Zvedla jsem se z hromady, která z nás při strhnutí vznikla a podívala se směrem na strom. "Pardon," řekla jsem s hlavou napůl otočenou na Elisu.

Situace se začala mírně zlepšovat. Aspoň jsem to vnímala v tom, že jsme po sobě neštěkali, nevrčeli a všemožně se nenapadali. Jenže tím to taky haslo. Naštěstí si Elisa, jak se mi sama obyvatelka mého těla představila, všimla, že není tam kde by chtěla být. Začala se mi líbit. Nejspíš jsem ve svém životě potřebovala nějakého despotu, který mi bude určovat hranice. Byla jsem v tom celý život, nač to měnit. Jen jsem doufala, že tu nepoužívají fyzické tresty, těch jsem se bála ze všeho nejvíc.
Druhá alfa se nejspíš se vším smířila, protože se dostala to takového klidného módu, jako kdyby ji nikdy nic nepřekvapilo. Osobně bych jančila ještě víc, ale nechtěla jsem se předvádět.
Nerušenost s jakou si prohlížela tlapky a jak ze mě dolovala informace mě lehce ukolébala. Už, už jsem ji chtěla vybalit svůj důvod odchodu z bývalé smečky, ale na(ne)štěstí mě Arcanus, který byl vlastně jedno z vlčat, Nemesis, předběhl a vyhrkl, kde mě našli. Tím jsem se zarazila a zauvažovala, co vlastně jí chci povědět. Jako alfa měla samozřejmě právo na to znát minulost svých členů, ale na druhou stranu, nechtěla jsem, aby to slyšel i ten prcek, který teda velikostně prckem nebyl. Navíc mě lěhce děsilo, jak se kolem něj měnila bílá věc na vodu.
Tak dlouho jsem to všechno zvažovala, až jsem mohla vypadat neurvale, že neodpovídám. "Přišla jsem do téhle země celkem nedávno. Tahle bílá věc mě dost překvapila, v životě jsem ji neviděla. Ale jelikož mi došlo, že v týhle zimě nedokážu sama přežít, tak jsem chtěla najít nějakou smečku, kde bych se pokusila být trochu k užitku a za to dostala přístřeší. Až to bude možné, klidně zase odejdu, ale nejsem sebevrah." Za celou dobu jsem se nepodívala alfě do očí, stále jsem hleděla všude možně. Pak mi však došla moje slova a že jsem se asi nezvolila úplně správně. Sklopila jsem hlavu a nadechla se. "Omlouvám se paní Eliso, takhle jsem to nemyslela. Budu ráda, pokud mě tu necháte, pro smečku nebudu přítěží, ale pokusím se být přínosem. A taky se omlouvám, pokud jsem způsobila svým příchodem tuhle proměnu." Čekala jsem zlost, posměch a nadávky. Jak si vás vychovají, tak to vám zůstane. Ani jsem nevěděla, jestli jsem jí zodpověděla nějak adekvátně její dotaz.

Vlčice v mém těle si nebrala servítky směrem k šedému vlkovi. Jejich vztahy mi ale byly úplně ukradený, já chtěla svoje tělo zpátky. Jenže ona to asi úplně nechápala, že vlastní něco, co patří mě. Pořád si mlela svoje, pak se dokonce začala lísat k tělu Arcanuse, které, jak jsem pochopila, už nepatřilo alfovi.
Nedokázala jsem se na to dívat, ale zpozorněla jsem, když začala vysvětlovat jejich rodinné vztahy. Tedy té nejbližší rodiny. Couvla jsem, když prozradila, spíš na mě plivla, že je zdejší alfou. Autority jsem uctívala a ona jí přímo plála. Jenže stále jsem se cítila ukřivděná. Ten šedý vlk, který byl kdovíkým to nervově nevydržel a utekl. Přemýšlela jsem, čím se tak provinil, že jsou na něj všichni tak hnusní. Až se to uklidní, zkusím ho najít. Tedy právoplatného majitele tohohle těla, Etney. Třeba je jeho život jako můj, jen je samec. Začala jsem pociťovat lítost směrem k němu. Sice ho chtěla zbít alfa, ale ostatní mu ubližovali jen slovy a ta bolí kolikrát víc, než facka.
V těle černého vlka byl evidentně ten Nemesis, kterého všichni hledali, ale jak vypadá, to jsem neměla ponětí. Že by to bylo to vlče? No, dávalo by to smysl, proč by se alfa zahazoval s cizíma. Akorát jsem netušila, jak se dostanu zpátky ke svému tělu. V první řadě jsem se musela omluvit za své chování alfě, protože jsem měla pocit, že bude docela od rány. Došla jsem až k ní a podívala se ze své výšky dolů. Bylo těžké dokládat podřízenost, když jste byly vyšší. "Omlouvám se za svůj výstup madam, ale opravdu bych si své tělo přála zpět." Doufala jsem, že konečně pochopí, že obývá cizí tělo. Arcanus se mezitím položil do bílé věci a okolo něj se zvedla pára. Dívala jsem se užasle na obláčky sraženého vzduchu, jak letí k obloze. A doufala jsem, že se celá tahle situace vysvětlí.

Té drzé vlčici nebylo vůbec divné, že byla v mém těle. Klidně si tu rozkřikovala příkazy, otázky a všemožné věci. Dokonce se na mě rozkřikla, že nedělám svou práci a že moje postrčení bylo až moc. K tomu se přidal ten šedý cizinec, ale mluvil na moje tělo ne na moji osobu. A že jsem až moc drzá. "Co já si dovoluju? Spíš mi řekněte, co si dovolujete vy, ukrást mi tělo!" rozkřikla jsem se na všechny okolo. Chtěla jsem ve vzteku zahromovat ještě víc věcí, ale držela jsem se. Zaprvé, nechtěla jsem, aby mě hned vypakovali pryč, zadruhé neměla jsem tolik kuráže, abych pokračovala a zatřetí, lekla jsem se svého hlasu, který byl sice holčičí, ale úplně, úplně jiný. Ono logicky, když jsem koukala na svoje tělo, tak jsem nemohla mluvit stejně, ale i tak mi to přišlo dost děsivý.
Arcanus to taky celé nechápal, navíc se pořád ozýval, že on je ztracený Nemo nebo Nemesis nebo jak se vlastně jmenoval. Kolečka v mozku, která byla rozházená, začala pomalu do sebe zapadat. Hlavně tedy potom, co černý vlk s bílými odznaky mrsknul po tom šedém pomalu celou kupu bílého poprašku a byl z toho celkem překvapený. Začala jsem se smát na celé kolo, pomalu až hystericky, jak mi to přišlo celé směšné a neuvěřitelné. Obláčky páry se mi hrnuly z tlamy, slzy se mi rojily z očí, ale musela jsem se uklidnit. Pravdou ovšem bylo, že jsem se dlooouho takhle nezasmála. "Já bych začala ještě jednou a v klidu," oznámila jsem všem přítomným. Teď jsem se nemusela před nikým skrývat, ani jsem se nebála dívat se jim všem do očí. A mohla jsem si vybrat. Buď se přiznám, jak se jmenuji doopravdy, ale cítila jsem, že mě kuráž opustí. Nebo si začnu hrát na tu, jejíž tělo mám na sobě a budu dělat, že jsem ztratila paměť a nikoho si nepamatuju. Lákala mě druhá varianta, ale po mém předchozím výstupu bych to asi nezahrála. Takže jsem se zase schovala do své ulity, sklonila pokorně hlavu a mluvila ke svým tlapám. Nemusím snad dodávat, že jsem čekala ránu, za svoji opovážlivost. Udělat tohle doma, tak mě asi přizabijou. "Já jsem Phantasia, ale moje tělo je támhle," mávla jsem tlapou na svoje krásné tělo. Jak s tím naloží ostatní, to už bylo na nich. Hlavu jsem si však nedovolila zvednout.

// Šakalí pahorkatina

Nebudu lhát, byla jsem ze vzrušení okolo sebe dost v rozpacích. Bylo toho na mě moc a ještě k tomu rychle. Ani jsem si neprohlížela okolí kolem sebe, nechtěla jsem se totiž ztratit nebo opozdit. Vždyť o mě věděli jen tihle tři, nikdo jiný ne. Zdržení se pak mohlo znamenat vyhazov ze smečkového lesa. Všimla jsem si však jedné, nesporné výhody. Nebylo tu tolik sněhu, takže se mi běželo podstatně líp. Získala jsem sebedůvěru a podívala se na moje průvodce. Něco mi však nesedělo, takže jsem přeci jen zpomalila. Arcanus běžel na jiné straně, jedno vlče se ztratilo a byl tu jinak zbarvený vlk. Jediné v pořádku zbylo to více šedé vlče, které se brodilo sněhem.
V tom se na mě s otázkami otočil ten cizí vlk. Jelikož jsem si dávala pozor, abych nenarazila do stromu, očnímu kontaktu jsem se nevyhla. Více mě však mátlo, o čem to mluvil. Jaká magie? Co to vůbec je? A proč se na to ptá mě? Zpomalila jsem, protože oni taky zpomalili a chtěla jsem mávnout tlapkou, že vážně netuším o čem to bláboli. Jenže, než jsem se dostala k mávnutí, zastavila jsem docela. To, to není moje noha. Moje krásná, černobílá noha byla pryč a místo ní jsem na ni měla nějakou divnou barvu, jako když prolezete rozkládajícím se mechem. Sice ne úplně takovou barvu, ale lepší přirovnání mě nenapadlo. Šok se však měl dostavit o pár vteřin později, kdy jsme přiběhli ke spící vlči... Mně? Dívala jsem se na své tělo, jak si tam v klidu leží. Stejné barvy, všechny jizvy na čumáku na svých místech... Sedla jsem si na zadek a byla neschopná slova.
Cizí vlk mi řekl něco o nějakém Nemovi a že ho musíme najít. Šokovaně jsem se na něj dívala, co mi bylo po nějakém vlkovi, který se jmenuje Nemo. Já chtěla zpátky svoje tělo. Vstala jsem a začala vrčet, protože mi nikdo nemá právo krást osobní majetek. Došla jsem až ke spáčovi a důrazně zatlačila na rameno. Raději jsem uskočila, kdyby se ten někdo chtěl bránit a zakymácela se. Nebyla jsem zvyklá na takové vyvinutější svaly a vůbec všechno. Celou dobu jsem však vrčela a vůbec mi to nedělalo problémy. Zaslechla jsem, že se černá alfa ohrazuje, že je tady. Ale on se nejmenuje Nemo. Nebo to je jeho přezdívka? Proč by ho však hledal, když tu stojí vedle? Nic z toho mi nedávalo smysl.

Nebylo to tak těžké a špatné, jak se zdálo. Dovolila jsem si zvednout hlavu o trochu výš, takže jsem z vlka viděla i tělo. Do očí jsem se však podívat neodvážila. Jeho hlas byl milý a příjemný, ale to tak bývá. Druhý vlk a vlčata na mě nijak nereagovali. Tento černý se i představil a mě se zatajil dech. Alfa? Nevěděla jsem, jestli se tomu dá říkat štěstí nebo smůla. On se mě na jméno ani nezeptal, rovnou mi oznámil, že mě klidně vezmou, akorát musím plnit nějaké povinnosti. Z jeho slov to však vypadalo, že se nejedná o nic složitého. Přikývla jsem hlavou a dál se neodvažovala mluvit. To, že u nich bylo tepleji, než všude v okolí jsem přisuzovala adrenalinu, který se mi rozlil po těle.
Sledovala jsem jeho pohyby, když vykřikl, že se musí okamžitě vrátit do lesa. Druhý vlk se rozloučil a odešel a vlčata se rozběhla za černým alfou, teda Arcanusem. Narovnala jsem se, protože už jsem nebyla pod dohledem a rozběhla se za nimi. Nic jsem od toho neočekávala, bylo dost možné, že si to ještě rozmyslí a zase mě vyženou. Ale pro teď jsem měla cíl. Důkladně jsem si prohlížela kožich i stavbu těla vlka. Byl mohutnější, než můj otec nebo i strýcové. Hravě by je strčil do kapsy a ještě by si u toho pískal. Nechtěla bych, aby mě za něco potrestal. Po jeho ráně bych se nemusela probrat.

// Asgaar

// Medvědí řeka

Urychleně jsem zdrhala od ledové řeky, aby snad nikdo neviděl, že jsem si užívala radosti. A ještě k tomu bez své sestřičky. Moje srdíčko tlouklo velmi rychle, ale naštěstí se utěšovalo, když jsem se vzdálila. Jenže brzy jsem zažila větší šok, než to, že by mě někdo viděl, jak se raduju. Vlci. jejich pach mě udeřil do čumáčku, až mě donutil zastavit. Bylo jich to hrozně moc. Horší bylo, že mě museli vidět taky, jelikož tu nebyly žádné záchranné stromy, které by skryly můj ústup.
Než jsem sklopila hlavu, všimla jsem si, že se jedná o dva velké samce a roztřásly se mi nohy. Nebyla jsem schopna udělat nějaký krok, ať dopředu nebo dozadu. Jenže musela jsem se překonat a zeptat se na nějakou smečku, kam by mě na zimu vzali. Jo, bylo to dost odvážné a vtíravé, ale já to sama nezvládnu. Ti zbylí dva vlci byli malí, nebo menší než já. Takže vlčata. Dobře, já taky byla vlče, ale tihle byli mladší. Jenže to mi nijak nepomáhalo.
Donutila jsem svoje neposlušné nohy k pohybu vpřed. Každý krok byl utrpením a čím víc jsem se blížila, tím víc jsem se tiskla k zemi. Když jsem se už skoro připlížila k té skupince, nevěděla jsem jak začít. Co když mě hned praští? Za to, že jsem si dovolila se jich na něco ptát. Dívala jsem se na černé obří packy a drápy. Při představě, že mě tahle tlapa trestá mi bylo úzko. "Zdra-vím," zalkla jsem se a šeptala dál, "nevíte, kde bych sehnala smečku? Sama zimu nepřežiju." Konec věty asi ani neslyšeli, jak jsem ho huhňala do bílé pokrývky.

// Řeka Mahtaë (sever)

Tak moje naděje pohasla, jen když jsem došla k místu, kde by měla být voda. Jenže místo ní tu byla nějaká ztvrdlá voda. Připadala jsem si jako ohromný tupec, že nedokážu správně pojmenovat věci. Jenže, kde jsem se tu měla naučit, když na nás strýcové kašlali, pečovatelky dělaly jen to nejnutnější, my se narodili v zimě a ze svých vlčecích vzpomínek jsem si dokázala vybavit jen kytičky, prý na jaře. Ale tím hezké vzpomínky tak nějak končily.
Nechtěla jsem se hrabat ve vzpomínkách, takže jsem potřásla svou hlavinkou a smutně se zadívala na to, co bývalo řekou. Jak se teď asi mám napít? Když bych se vrátila k tý rychlý vodě, tak mě sebere a nikdy mě nevrátí. Nejspíš bylo načase, abych otestovala ten bílý fujtajbl, který tu všude ležel. Nemohla jsem přece v sobě zapřít zvědavost a když tu nebyl nikdo, kdo by mi za to nabančil... Opatrně jsem natáhla jazýček a trochu toho oblízla. Čekala jsem, co se bude dít a ono nic. Zůstalo mi v tlamičce trošičku vody a to bylo všechno. Žádná chuť, jen voda. Nabrala jsem toho trochu víc a zamrazilo mě až v konci ocásku. Ale brzy se to rozpustilo a zahnalo mi to mou malou žízeň. Vesele jsem skočila a nabrala si toho plnou tlamu. Spokojeně jsem si žužlala vzniklou hroudu a zase ji vyplivla. Honem jsem se podívala okolo sebe, jestli jsem si nedovolila moc, být tak veselá. Raději jsem se vydala na cestu dál.

// Šakalí pahorkatina

// Smrkový (Erynijský) les

Moje opatrná chůze a kličkování mě dovedly k řece. nejednalo se o žádnou říčku, ale pořádnou řeku, která i v tomhle mrazu pořád tekla. Byla to známka toho, že je řeka hluboká. Měla jsem trochu žízeň, to je pravda, ale nechtěla jsem riskovat, že bych na zmrzlých kamenech do tý vody spadla. Ale zase být o žízni sem i taky nechtělo. Rozhlížela jsem se kolem dokola, abych našla nějaký slez nebo stopy od zvířat, která to tu měla ve větším merku než já. Nic takového jsem nenašla, takže jsem pokračovala podél vody, abych našla lepší přístup k vodě. Jenže zdálo se mi, že je to tu stále prudké na to, abych zkoušela něco vypít.
Pokračovala jsem dál, až jsem se dostala k různým ramenům řeky. Byla to zatím nejklidnější část řeky, kterou jsem nalezla. Ale nebylo tu moc míst k pití, protože jak byla klidnější, tak se stala nepřístupnou. V dálce pokračovalo jiné rameno řeky, tak jsem se rozhodla opatrně přejít k němu. Mohlo by být totiž klidnější a s lepším přístupem na pití.

// Medvědí řeka

// Západní Galtavar

Dorazila jsem na kraj lesa, který ve slábnoucím světle získával tmavý ráz. Stromy byly jehličnaté, takže něco z bílého poprašku zachytávaly. Ona to zase taková výhra nebyla, protože mi les nepřipadal přátelský. I když, co taky ano? Dalo se v něm lépe schovat, ale nebyla jsem tak silná, abych se případnému nebezpečí ubránila. Netušila jsem, jak jsem mohla přežít až do teď, ale došlo mi, že jsem byla aspoň za něco ze své domovské smečky vděčná. Naučili mě od života nic neočekávat a vše si zařídit sama. Jenže jsem ke všemu měla svoji sestřičku. A co si teď sama počnu?
Proto jsem se dál nevydávala, držela jsem se na okraji a kličkovala mezi stromy. Sice za mnou zůstávaly jasné stopy a stromy zachytávaly vítr, ale díky mému kličkování jsem mohla případné nepřátele zmást a odradit je od mého pronásledování.

// Mahtae (sever)

// Starý svět

Moje tlapka dopadla do toho bílého a studeného čehosi, avšak nepropadla se. Zdálo se, že jsem dorazila do pořádného chladu. Oklepala jsem se, když se do mě opřel studený vítr a flákl mi tu bílou věc do obličeje. Vyplivla jsem to, co mi přistálo v tlamě a ohlédla se za sebe. Zůstávaly za mnou docela jasně viditelné stopy, ale naštěstí vítr pracoval v můj prospěch a zase je zavál. Sice mě Cashmere bude hledat složitěji, ale čich má parádní. A díky němu mě určitě najde. Ohromě se mi po mé sestřičce stýskalo, ale co jsem mohla dělat. Musela jsem jít pořád dál, pryč od našich tyranů. Vstříc novým zítřkům, kdy nebudu závislá na nikom a postavím se na svoje nohy...
Tahle bojová nálada mi vydržela celou minutu, než jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Přikrčila jsem se k zemi a poplašeně se rozhlížela. Naštěstí se ukázalo, že to co mě vystrašilo, byl jen kopec tý bílý věci, co se pořád snášela k zemi. Ale i tak mi to sebralo všechnu kuráž být nezávislou vlčicí. Raději jsem se plížila z otevřené pláně pryč.

//Smrkový (Erynijský) les