Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 12

// Tělo Gee

Dívala jsem na střídavě na oba dva vlky. Jenže jeden i druhý nevypadali, že by se se mnou nějak dál vybavovali. Nejspíš je opravdu dohnala únava, na kterou se tu Castor tvářil. Ještě chvíli jsem seděla na místě, ale když už bylo zřejmé, že se oba dva raději vydají do říše snů, svěsila jsem uši a opatrně začala couvat k východu. Nechtěla jsem totiž působit, že před nimi utíkám. Nebo je prostě dál rušit. "Tak se zatím mějte a omlouvám se, že jsem rušila," zašeptala jsem do ztichlé jeskyně. Jakmile jsem byla z dohledu, otočila jsem se na patě a zrychlila svůj krok.
V hlavě mi však šrotovalo, jestli bych neměla opravdu udělat práci za Gee. Nechtěla jsem, aby se na ni Elisa nějak naštvala. Jenže když věděla, že ve skutečnosti nejsem Gee, tak by se na ni vlastně na mě nemohla nějak zlobit ne? Zamotala jsem se ve svých úvahách. Bude dobře nebo špatně, když se o ty hranice postarám? Na tohle jsem neměla odpověď. Přely se ve mě představy, jak mi děkují, že jsem jim obstarala hranice s tím, jak mi nadávají, že se o tohle vůbec nemám starat a jen držet tlamu a krok. Vše se ve mě pralo, až se kolem mě začaly tvořit maličké záblesky. Sama jsem se toho tak lekla, až jsem zůstala ochromeně stát. CO to bylo? Veškeré rozporuplné pocity se vypařily, bylo tu totiž něco nového na řešení. A že to bylo něco. Bouřka totiž v jeskyni neřádila a nikde jinde jsem podobná blikavá světla neviděla. Ale nedoprovázel je žádný hrom, jako je to u bouřek obvyklé. Raději jsem odešla ven, aby se nestalo něco horšího.

// Asgaarský hvozd

// Loterie 11

// Tělo Gee

Sledovala jsem reakci vlka i malého vlčete. Vlče, které se představilo jako Sunflower se chovalo zvláštně. Tedy na můj vkus divně, ale taky to mohlo být tím, že já neměla moc zkušeností s tím, jak by se správně měla vlčata chovat. Ale asi nepatřili přímo k sobě, protože se tak nechovali. Castor, jak se vlk představil, chtě hned vědět, jestli náhodou nevím kdo všechno je v cizích tělech. Bylo mi podezřelé, že mi ihned uvěřil, nebo spíš, že uvěřil, že to mohlo postihnout i ostatní. Chtěl i vědět, kde jsem se tu vzala. Ti jsou nějací zvědaví tady. Pak mi však došlo, že už jsem mu to prohození řekla, tak proč by to chtěl slyšet znova. Jenže, bylo vidět, že je celý unavený, pořád si poposedával, zíval, lehal. Nejspíš mě nevnímal. Nebo je to starý, zapomnětlivý hlupák.
"Jak už jsem říkala, Etney je v těle Nemesise, Arcanus v těle Etnyho a Elisa v mém, které je černé s bílými odznaky, pane." Asi mu v hlavě straší. Ptá se mě na moje tělo a že je v něm Elisa si pamatuje. A zbytek ne? Vyposlechla jsem si funkce, které má Gee a o moc moudřejší jsem nebyla. Protože si Castor nezapomněl rýpnout, že bych se měla starat o to, jak se dostat zpátky do svého těla. Jako bych na to dnem i nocí nemyslela. "Jsem ze smečky daleko odtud. Musela jsem se svou sestřičkou odejít, protože se k nám, jako holkám chovali jako k podřadnému druhu." Poslední slova jsem jen vyplivla. Pak jsem se však vzpamatovala. "Nechám vás spát, pokud si to přejete," pronesla jsem omluvným tónem a začala se ohlížet po východu.

// Loterie 10

// Tělo Gee

// Úkol zjistit něco o Gee

Vlče se mě zcela jistě polekalo. Celé se naježilo, vyskočilo a začalo ječet, že za to může ten vlk. Ten mi to i potvrdil se slovy, že přeci jako Gee musím vědět, že jeho vrozená magie je teplo? Bylo mi to divné, ale jen jsem nad tím vnitřně protočila oči. Spíš jsem přemýšlela, jestli lhát i tady nebo ne. Etney byl přímá ukázka mého bratra, který si o bulíky na nos přímo říkal. Ale tenhle vlk tak nevypadal. Navíc, nemohla jsem si proti sobě poštvat celou smečku, potřebovala jsem někde přežít. A přebývat, aspoň po tu zimu.
Vlk mi však rozhodování usnadnil, když se mě ptal, jestli pak nepůjdeme lovit. Jenže v tomhle těle jsem si na to netroufala. No a nebo bych něco slíbila a Gee by pak vypadala jako neschopná a že neumí držet slovo. Ne, tohle ji neprovedu. Sklopila jsem hlavu k zemi a začala s vysvětlováním. "Promiň, ale nejsem ta, za kterou mě máš. Tělo sice patří Gee, ale uvnitř jsem Phantasia. Nová vlčice ve smečce. Několika vlkům se tu prohodila těla, Etney je v těle Nemesise, Elisa v mém a Arcanus v těle Etnyho. Elisa říkala, že za to může magie a že se jde zeptat Života a Smrti, jestli s tím nemají co dělat. Jak se prosím tedy jmenuješ?" Stále jsem koukala do země, ale nakonec jsem zvedla oči na malou, uječenou vlčici. "Omlouvám se, jestli jsem tě vylekala. Jak se jmenuješ ty?" Musím si udělat trochu obrázek o členech. Svou pozornost jsem věnovala znovu vlkovi. "Jak dobře znáš Gee? Má nějakou funkci, kterou bych za ni měla přebrat? Aby neměla problémy, že to neudělala. Jen se prosím nezlob, nevím jestli by se mi povedlo s tebou něco ulovit, ještě jsem si na její velký tělo pořádně nezvykla."
Nevěděla jsem, jestli mi uvěří nebo ne. Mohla jsem si ale ozkoušet, jestli je lepší všechno vyklopit na rovinu nebo si něco trochu vymyslet.

// Loterie 9

// Tělo Gee

Nakonec jsem asi zabrala více, než jsem chtěla. Matně jsem si uvědomovala, že na mě Etney mluví, ale nechala jsem to tak. Neměla jsem sílu mu odpovídat nebo dávat najevo, že ho vnímám. To jsem však zase usla a vzbudilo mě až mluvení dalších hlasů. Zacukala jsem víčky a natočila uši za hlasy. Nedalo mi to a probudila jsem se celá. V jeskyni se citelně oteplilo, což mi přišlo zvláštní. Probudila jsem se a podívala se na ty, kdo přišli. Jednalo se o vlka a další vlče. Ti jsou teda produktivní. Z mého místa nebylo poznat o koho se jedná, jestli je to samička nebo samec. I tak jsem se rozhodla se k nim přidat. Mohla jsem se o Gee dozvědět zase něco nového. Zatím jsem věděla jen o tom, že je kamarádka s nějakou Lucy a má magii elektřiny. To bylo všechno.
Zůstala jsem i tak kousek od nich, nechtěla jsem se moc přibližovat. Jen jsem nevěděla, jak se k nim zachovat. Hrát si na výpadek paměti nebo přiznat, kdo jsem. "Zdravím," pověděla jsem odměřeně. "Jak jste dokázali, že je tu tepleji?" Bylo to možná hloupá otázka, ale opravdu mě to zajímalo. Možná jsem si tím udělala plácek na hru se ztrátou paměti, možná jen na prozrazení kdo jsem. Otázku jsem položila směrem k vlkovi, ale pohledem jsem bloudila k vlčeti. Bylo to pro mě jednodušší, než se snažit dívat se do očí, když jsem věděla, že mi to nejde. Pořád můžu hrát na ztracenou paměť. Body pro mě.

// Loterie 8

// Tělo Gee

Zastříhala jsem ušima a nechápavě jsem se podívala na Etneye. Myslela jsem, že se hned vrhne do masa, nebo spíš, že se už do něj zakousl, takže nemluvil, ale on se masa ani nedotkl. Zaostřila jsem na něj a jak se zdálo, ani se jídla nedotkl. Svou malou vahou mi dostrkal maso zpátky mezi nás, což provázela trocha hekání. Překvapeně jsem se na něj zadívala, pak na maso a zase na něj. Mrkala jsem a nevěděla co říct. Bylo to zkrátka chování, na které jsem nebyla vůbec zvyklá.
"Dobře, jak říkáš," odpověděla jsem tiše a stále podezíravě sledovala, kde se to zvrtne. Kde je ta past, která sklapne, jakmile se zakousnu do masa. Jenže můj společník se do starého úlovku pustil a víc si mě nevšímal. Zakousla jsem se nejprve opatrně a rychle žvýkala. Nic se však nestalo, žádný podlý trest, nic. Jedla jsem pomaleji a jídlo si vychutnávala. Sice čerstvá ryba byla lepší, ale tohle bylo i tak lepší než zbytky, kterými nás doma krmili.
Jakmile jsme si svoje podíly dojedli, malé tělíčko se uvelebilo a vyvalilo pupek. Usmála jsem se pro sebe a ulehla zpátky na vyležený důlek. "Bodlo to, díky." Slyšela jsem, jak mu mluvení dělá větší a větší potíže, protože se zdálo, že usíná. Osobně bych si chvilku taky zdřímla, ale měla bych si ještě něco zjistit o Gee a celkově o tomhle kraji. Vždyť jsem pořádně znala jen les a řeku kde jsme lovili. Teda nejvíc, ale asi jsem nemohla říct, že pořádně. "Myslím, že bychom si mohli chviličku odpočinout a pak se vydat hledat Lucy," odvětila jsem. Ale nesmím usnout moc tvrdě, mám toho ještě spoustu na práci. Jak se budu se svým tělem tahat tím sněhem? Na druhou stranu jsem byla lehčí, takže bych se nemusela tak bořit. I tak jsem ale nechtěla moc mrhat časem.

// Loterie 7

// Tělo Gee

Zřejmě mu nedělalo dobře být zase malým vlčetem. Sice jsem si jeho pravé tělo nestihla moc prohlédnout, ale v paměti mi utkvělo, že už bylo dospělé a velké a... A to bylo všechno. Pro mě to zas taková změna nebyla, přeci jen, byla jsem už skoro dospělá a Gee zase o tolik větší nebyla. Nebo jsem si na její tělo už tak navykla, že mi bylo takhle velce docela příjemně. Jen mě trochu rozčilovala ta bolavá noha, jenže co jsem s tím mohla nadělat? Mohla jsem tak maximálně doufat, že až se vrátíme, tak nebude mít nějaké problémy kvůli mě.
Očima jsem sledovala jeho pohyb po jeskyni a vyslechla si jeho plány na naše další putování. Celkem dost mě zaskočilo, že bych měla být s nějakou Lucy kamarádka. A ještě k tomu velká. "Jojo, kamarádky," zamumlala jsem. Nějak se mi to vymyká z tlapek. Měla bych asi co nejdřív zmizet a najít třeba samotnou Gee, omluvit se jí, co jsem jejím jménem spáchala a nějak to dát dopořádku. Ale zase na druhou stranu, nedělám nic moc špatného. Jen lžu chlapovi a to se může.
V hlavě jsem si vedla monolog mezi rozumem a malým vlčetem, kterým jsem tak napůl byla. Přeslechla jsem i Etnyho volání a zápasení. Až když si začal stěžovat, že má slabý tělo, tak mi docvaklo, že mluví se mnou. Vstala jsem a šla se podívat, co to v zadní části jeskyně prováděl. "Určitě to bude brzy. Pak budeš rád za své tělo, ale řekla bych, že si ho nikdy nezatracoval. Ale zase vidíš, že takovýhle mrňousové to mají dost těžký," pronesla jsem moudře a zakousla se do nějakého zbytku. Bylo to celé studené a zdálo se, že to tu nějaký den leží. Naštěstí však maso ještě nezapáchalo, takže jsme se do něj mohli pustit. Jako doma. Zbytky a nejlíp starý. Ale nahlas jsem si nestěžovala. Tak nějak mě udivilo, že si na kvalitu nestěžoval ani Etney. Buď měl vážně hlad nebo se tu s mladými takto zacházelo. Nebo to jen uměl skrývat a stěžoval si u alf. I když pochybuju, že by si u Elisy někdo troufal stěžovat. Nebo to teprve mělo přijít. Zase taková práce posunout maso k našim vyleženým dolíčkům nebyla, takže jsem se vrátila na své místo celkem rychle. Urvala jsem kus a chtěla ho spořádat, ale něco mi v tom bránilo. Jasně... Rozdělit. Pro mě mělo slovo rozdělit význam ten, že všechno dostane on a já se budu jen dívat. Proto jsem kus zase položila na zem (plivat ho jsem se neodvážila) a přisunula to všechno k němu pod čumák. "Dělím se," poznamenala jsem a čekala, až se nažere jako první.

// Asgaar

// Loterie 6

// tělo Gee

Dávala jsem si dobrý pozor, kudy mě Etney vedl. Ona taková cesta do úkrytu se hodí vždycky, ne jenom teď, kdy byla venku fakt zima. Zaposlouchala jsem se do toho ticha kolem nás a všímala si orientačních bodů, podle kterých bych měla úkryt najít i sama.
Nebylo to nic těžkého, protože byl celkem snad nalezitelný. Čekala jsem, že bude aspoň trochu zamaskovaný. Vůbec jsem však neprotestovala a vlezla jsem za malým tělíčkem dovnitř. V první chvíli jsem si říkala, že to teda není nic moc, ale Etney šel pořád dál a dál, takže jsem ho jen následovala. Po pár krocích se mi jeskyně začala líbít čím dál víc, až jsme se dostali do části, která byla velmi útulná. Dokonce jsme nemuseli ležet na studené zemi, ale na mechu, který tu rostl. "Paráda," zamumlala jsem si pro sebe a hned si nalezla kousíček pro sebe. Vzdálenostně tak akorát na povídání, ale zároveň s místem na osobní prostor. "Naprosto souhlasím," pokývala jsem hlavou na jeho nápad s odpočinkem. Být někým jiným bralo strašně moc energie. Na půl ucha jsem vyposlechla, co vlastně chce dělat dál. Pokud je Gee nápomocná, tak bych mu měla slíbit pomoc. Ale nechci, aby se to nějak zvrtlo. "Já vlastně neměla nic v plánu. Ale můžu ti pomoci najít Lucy a pak se vydám za dalšími vlky ze smečky, třeba mi pomůžou nebo poradí. A přesně v to doufám. Že jakmile se vrátíme.... eee vrátíte do svých těl, tak mě se vrátí paměť." Pitomě jsem se culila, aby si mého přeřeku nevšiml. Fuu, to bylo o fous.

// Medvědí řeka

// Loterie 5

Dostalo se mi ujištění, že nezdržuju. Sama jsem to věděla, ale i tak jsem se musela omluvit. Nechápala jsem proč nás takhle doma zničily, čím jsme se provinily, že jsme přežily, ale nebyl čas se v tom rýpat. Překvapila mě slova o tom, že by utekl, kdyby nechtěl být v přítomnosti Gee. Koukám, že má docela dost podobný styl řešení problémů. Říkala jsem si, jestli by se ke mně choval stejně, když bych byla sama sebou.
Šlapala jsem za vlčetem po předchozí vyšlapané cestě. Do lesa jsme dorazili celkem rychle, nebyli jsme tedy nějak moc daleko. Bylo dobré, že jsem znala aspoň malý kousek okolí smečky, svého nového domova. Do čumáku mě udeřil pach, který jsem cítila sama ze sebe. Nebyla jsem blbá, takže mi došlo, že se Gee stará o hranice smečky. Pokud to dělala sama nebo s někým, to jsem nevěděla. Ale měla bych se na to při nejbližší volné chvíli vrhnout, protože jsem nechtěla aby ji kvůli mě vyhodili. Kdyby se jednalo o kluka, tak by mě to netrápilo, ale holky musely držet pospolu. Etney mi nabídl, že mi ještě s něčím klidně pomůže, pak však dál nic nedodal. Sama jsem nevěděla, takže jsme pokračovali v tichu.
Celkem zbytečně mi doprovod oznámil, že jsme v lese. Ale asi jen chtěl začít nějak mluvit. "Chmm," broukla jsem, protože co mám na to říct? Na návštěvu úkrytu jsem se ale těšila. Potřebovala jsem přeci vidět, kde tak může být. A jak jinak se tam dostat, než se nechat odvést. Sice se mnou srovnal krok, ale já se stejně držela tak půl kroku za ním, abych sice vypadala, že vím kam jdu, ale zároveň se nechala odvést. "Kéž bych ti na to dokázala odpovědět. Ale jestli bude mít Elisa štěstí u Života nebo Smrti, tak třeba brzy." Nesnažila jsem se ho povzbudit, že to třeba bude zítra, večer nebo tak. Jen jsem mu to hole oznámila. Ale s úsměvem, protože prý, když se vlk směje, tak jeho slova berou ostatní líp, než bez úsměvu.

// Úkryt

// Loterie 4
// Část úkolu - zjistit něco o Gee

Zima se mi vkrádala do mokrého kožíšku. Nebyla jsem na nic podobného zvyklá. A dvakrát se mi to nelíbilo. Víc se mi líbila aktivita, kdy se skákalo do závějí. Sice jsem to udělala zatím jen jednou a to z donucení, ale bylo to lepší, než se válet ve vodě a teď se dívat, jak mi na těle vznikají malé omrzlinky. Sledovala jsem Etneye, jak se šel napít studené vody, ale sama jsem se za ním nevydala. Raději jsem si do tlamy nabrala sníh a ten si tam nechala rozpustit. Přišlo mi to jako lepší možnost napití. Vodu až na jaře.
Našpicovala jsem však uši, když mi začal povídat konečně něco o mě. Teda o té, jejíž tělo jsem obývala. Nejspíš byl ten typ vlka, který nejdřív musí dostat svoje, aby pak mohl splnit přání jiných. Ani mě to nepřekvapuje. Na jeho zmínku o trnu, jako kdyby to bylo zranění, na které mohl zemřít jsem jen pokývala rádoby soucitně hlavou, abych ukázala svoji účast, ale uvnitř jsem jen protáčela oči. Ano, takový trn v tlapě je bolestivá záležitost, ale zase se na to neumírá. Zadívala jsem se na svoje zelenkavé tlapy a a pak se zkusila podívat po celém těle. Mluvil pravdu, byla jsem černá, ale více jsem se zaměřila na spojení slov magie elektřiny. Slovo magie jsem už párkrát slyšela, ale elektřinu ani jednou. Nasadila jsem však výraz, že moc děkuju za zodpovězení otázky. Byla jsem však zmatenější než před chvílí. Co taková magie vlastně umí. Co to je? "Snad jsem tě nezdržovala, omlouvám se. Ale děkuji za menší objasnění, aspoň něco o sobě zase vím." Byla jsem však zvědavá, co budu dělat, až se vše vrátí do normálu. A co si počne Gee, až se to dozví. Ale třeba se to nedozví. "Myslím, že když jsme mokří, měli bychom se jít schovat. Úkryt proto zní fajn," řekla jsem veseleji, než jsem se cítila. V hlavě mi totiž šrotovalo všechno, co se teď dělo. A že toho nebylo málo.

// Asgaar

Loterie 3

Vytřepávala jsem si vodu z kožichu všemožnými způsoby, co jen šly. Neušlo mi, co mi říkal o namachrovanosti. Maličko jsem stáhla ocas, protože měl pravdu, ale rychle jsem se zase narovnala. Ten respekt, který jsem měla z jejich pohlaví jsem u něho jaksi ztrácela. Nejspíš to však bylo tím, že byl v těle prcka a mohla jsem mu kdykoliv upláchnout. "Možná že to byla náhoda, možná že jsem chtěla udělat dojem," křikla jsem na něho, kdyby mě náhodou přeslechl.
Ale když mě vyzval, abych ho sledovala, tak jsem zrak neodtrhla. Jeho pokusy byly vtipné, ale smát jsem se nemohla. Pořád mě bolela noha a svoji rybu, která pomalu, ale jistě začala zamrzat, jsem taky chytila jen se štěstím. A sama jsem to dobře věděla. Ale neměla jsem ani sílu nějak podporovat, protože, co si budeme povídat, jednalo se o kluka a ti jsou přeci ve všem lepší, ve všem jedničky, prostě hvězdy. Jenže, jak jsem ho tak sledovala, jak máčí svoji malou hlavičku pod vodu dokola a dokola, trochu jsem o tom začínala pochybovat. Zamysli se, je v cizím těle, ani ty nevíš, jak s tímhle nakládat. Jestli je to nějakej namakanec a má menší tělo, než máš normálně ty, tak je jasný, že se mu nevede. Jenže na druhou stranu, jestli jsou takový hvězdy, tak by to měl zvládnout v jakýmkoliv těle. Víš co, sklapni. Ne, ty sklapni.
Zatímco jsem se dohadovala se svým mozkem a v podstatě Etnyho ještě omlouvala za to, že mu lov nejde jenom z důvodu, že je v cizím těle, podařilo se mu ulovit rybu. Měl z toho obří radost, když ji vynesl ven a hrdě položil na zem. Řval jak na lesy, až jsem se divila, že za námi nikdo nepřišel, proč kazíme to krásné ticho. Chtěla jsem utrousit poznámku, že zase tak velká není, ale pořád mi přišlo brzo na to, ukázat pravou tvář. Tak jsem se jen mile culila a šla znovu chytit jeho rybu, protože ji nedal tak daleko od kraje, jak měl. Ryba si to totiž už plácala zpátky do vody. Chytla jsem ji a hodila mu ji pod nos. "Raději je sežereme, než utečou nebo než to přijde udělat někdo jiný." Došla jsem si pro svůj úlovek a otočená zády k němu jsem začala rybu porcovat. Neměla jsem ráda, když mě někdo u jídla sledoval, mohl mi ho totiž chtít sebrat. Takže jsem svoji porci spořádala celkem rychle a už se chtěla vydat na další cestu. Musela jsem si nějak vysušit kožich a jak jinak, než chůzí? Nebo takhle, nenapadlo mě nic lepšího. "Tak kam teď?" Řekla jsem nezaujatě, jako kdyby mi to bylo jedno. Což bylo.

// Loterie 2
// Úkol Gee - zranění svalů

Než jsme došli k řece, stala se podivná věc. Etney nebyl připraven na to, že bych zastavila, takže mi plnou parou narazil hlavou do, no do intimního místa. I když ho chránila má krásná nová oháňka. Kdyby to nebylo tak úchylný, tak by to mohlo být asi i hezký. Ale k tomu, abych si nějakou takovou věc užívala jsem byla mladá, nerozhodlá, jestli jsou na tyhle techtle mechtle lepší holky nebo kluci a hlavně, bylo to tělo vlčete! Zatřásla mnou hrůza, že jsem ani pořádně neodpověděla na jeho spílání, cože jako zastavuju. "Pardon," vypadlo ze mě tupě. Snažila jsem se soustředit na tekoucí vodu a na naše malé cíle, které jsme si vytyčili.
Ale novější cíl, a to ulovit rybu, tak ten se ujal velice rychle. Překvapeně jsem vykulila oči, když mrně prohlásilo, že uloví rybu, protože je to mega profík. Chtěla jsem si pohrdavě odfrknout, protože asi mu pořád nedocházelo, že je v těle pidižvíka, ale pořád jsem se musela držet. Stále jsem ho chtěla vyzpovídat, i když mu to evidentně moc nepálilo. A teď se nadchl pro rybu. "Jasně, umím je lovit, ale tokový profík nejsem," řekla jsem skromně. Škoda, že jsem lhala. Protože ryby mě opatrovatelky neučily chytat. Ale drobnou zvěř jo, ta mi celkem šla. Nicméně, vydala jsem se za malým Nemesis-Etneyem, abych viděla, jak loví ryby. Našel si místečko, které nebylo tak dravé a skočil všemi packami do vody. I když předtím tvrdil, že je voda ledová.
Vykouzlilo mi to úsměv na tváři, ale v duchu jsem se za břicho smíchy popadala. Protože to vypadalo vtipně. Když však zmizel pod vodou, trochu jsem se přece jen lekla, ale už byl zase venku a lákal mě, ať tam jdu. A že to je náročný. Jak by taky nemohlo. S největší elegancí jsem zvedla ocas, že mu teda jako jdu fandit do vody. A pro efekt, že mi studená voda nevadí, jsem za ním skočila. Jenže, jak jsem stála na břehu, tak mi podjely zadní tlapy a já se jak dlouhá, tak široká rozplácla o vodní hladinu. A ke všemu jsem si pochroumala nějak zadní sval v noze, který jsem měla načatý už ze skoku přes sněhem tam v lese. Zanadávala bych si, ale moje hlava se topila pod vodou a do čumáku mě něco šťouchalo. Než jsem vylezla ven, tak jsem po tom chňapla a světe div se! Ryba. Celá zmáchaná jsem zase vylezla ven, s rybou hrdě v tlamě. Pustila jsem ji daleko od břehu, aby neskočila zpátky do vody a důkladně se oklepala. S vyzývavým pohledem jsem se zahleděla na Etnyho. "Promiň, jestli jsem tě ohodila vodou. Ale takhle se chytají ryby!" Zuby mi cvakaly a říkala jsem si, že zpátky za ním nepolezu, ani kdyby se topil. I na tu rybu mě chuť přešla.

// Asgaarský hvozd přes Křišťálový lesík

// Loterie 1

Razila jsem si cestu obřími závějemi sněhu. Měla jsem relativně dobrou náladu, jak se mi daří vypadat, jako někdo jiný a ten bambula mi to žral. Nebo to možná hrál, ale říkala jsem si, že až tak dobrý herec snad být nemůže. Zvedala jsem packy vysoko a zanechávala za sebou hlubokou brázdu. Nedařilo se mi jít po povrchu, ale tak, to nebyl můj cíl. Sníh jsem vlastně viděla poprvé v životě, tak jsem ještě nevěděla, jak se pořádně k němu postavit.
Občas jsem se ohlídla za sebe, jestli mám v patách to vlče. V tichu jsme se prodrali dalším kouskem lesa a byli jsme u řeky. Tahle taky nebyla zamrzlá jako ta, přes kterou jsem se dostávala předtím. I tak jsem ale zastavila kousek od kraje. Příliš jsem svému novému tělu ještě nevěřila a v týhle zimě jsem nechtěla ležet ve vodě. Zadívala jsem se na mrně. "Tak co by si chtěl dělat? Široko daleko tu nikdo není, kdo by nám pomohl, tak bychom si mohli užít zábavu." Snažila jsem se to říct vesele, protože jsem doufala, že Gee je veselá. Nebo mě vyvede z omylu, ale taky dobrý posun.
Začala jsem pozorovat rychle tekoucí vodu a všimla si jakéhosi pohybu. Ryby? Ony jako nespí? Napadla mě jedna věcička, kterou bychom mohli podniknout. Jen jsem to musela dobře navléknout. "Heléé, co kdybychom si zkusili ulovit rybu? Zaženem hlad a třeba se i pobavíme." Uvnitř jsem se toho ale bála. Co když to zbyde na mě? Pak tam ještě spadnu.

Přišlo mi, že Etney nebude jeden z nejbystřejších. Jako bratr. ve všech směrech mi ho připomínal, což mi komunikaci s ním moc neulehčovalo. Ale já nemohla pokazit tuhle hru, co jsem s ním započala. Ještě ne. Tak nějak jsem doufala, že se k pravdě nikdy nedoberem. Že až se prostě vrátíme zpátky do svých těl, tak se nikdo nebude na nic ptát. Docházelo mi však, že to až tak jednoduché nebude. Teď jsem o tom nemusela však přemýšlet. Můj hlavní cíl byl udržet si toho ňoumu u těla a konečně něco zjistit o Gee. I když jsem si s tímto cílem nebyla už jistá.
Než jsem stihla odpovědět na jeho otázku, jakým tělem teď je, tak mu to docela došlo. Že by byl jen trochu pomalejší? Nebo fakt pitomeček? "Ano, přesně tak to myslím. Bylo to tátovo tělo, akorát tam byl Nemesis. Aspoň jsem odhadla z toho, že oslovoval Elisu mami a ona jeho jménem. A ty jsi v jeho těle." Dávala jsem si pozor na slova, která řeknu, protože jsem se v tom mohla lehce zamotat. A nesměla jsem dát najevo, že toho vím příliš, protože pak by mi nechtěl pomoci. Proč si to dělám tak těžký? Zatřepala jsem ocáskem, když mi řekl, že mi něco o mě prozradí. No konečně. "Jasně, pomůžu," řekla jsem vesele. Jeho zazubení vypadalo docela i roztomile, škoda, že se jednalo o takového zabedněnce. Jenže pak mě zaskočil a dost.
Obejmout? Vypadal teda pořád roztomile, ale obejmout?! Hnusila se mi jen představa, že bych se ho dotkla. Kroutily se mi všechny vnitřnosti odporem, ale když si o to řekl, tak to tahle vlčice asi dělala ráda. Blééé. Toporně jsem natáhla packu a přitáhla si ho k tělu. Nejraději bych utekla dost daleko, ale musela jsem to přetrpět. Párkrát jsem mu poklepala packou po rameni a pak k němu přitiskla hlavu. Sice jsem se málem pozvracela, ale dala jsem to. A taky jsem si dokola opakovala jednu větu. "Však to zvládneme." Jakmile se mi dotyk zdál neúnosný, s menší silou, než jakou jsem tlačila do Elisy v mém těle jsem ho odtlačila. "Řekla bych že stačí. Tak co, jdeme někoho najít?" Poskočila jsem si vesele, zkrátka jako vlče a hleděla na kterou stranu se vydáme. Akorát jsem to tu neznala, takže jsem šla úplně jinam, než jsem prve ukázala packou, že šlo jeho tělo. "Aby se ti šlo lehčeji, prorazím ti cestu sněhem," houkla jsem na něj a vyrazila.

// Medvědí řeka přes Křišťálový lesík

Chudák vlk byl z celé záležitosti celý pryč. Měla jsem pocit, že mě ani moc nevnímá, nejspíš se s tím pokoušel vyrovnat. To mi asi moc nepomůže se dozvědět něco o téhle Gee. Smutně jsem se dívala na stopy ve sněhu, zatímco se to mrňous pokoušel nějak zpracovat. Když jsem slyšela, jak mě znovu oslovil, našpicovala jsem uši a podívala se lehce skrze něj, ovšem doufala jsem, že vypadám, jako když koukám na něj. Copak si vůbec neposlouchal! Chtěla jsem na něj začít být hnusná, ale byl mým jediným zdrojem informací. Kluci jsou k ničemu.
Zkusila jsem to znovu, ale byla jsem ráda, že vím s kým si to povídám. Tím, že Elisa řekla jeho jméno, když jsme přišli, tak mi začaly věci pomalu zapadat. Teda dávaly větší smysl, kromě toho, proč jsme byli v jiných tělech. Snažila jsem se vybavit, jak vypadalo tělo Etneye (// sakra, ta jména mi dávají :D) než s ním nový majitel odkráčel. "Promiň, asi jsem to na tebe rychle vysypala." Sakra, za co se mu omlouvám. Nic jsem neprovedla, není to strýc, tak nemusím. Nebo ano? "Něco se tu stalo. Nějaký kouzlo nebo magie a puf! Nějací vlci mají jiná těla. A já výpadek paměti," zašoupala jsem packou ve sněhu, jako bych za to vůbec nemohla. Mluvila jsem však na něj jak na blbečka, prostě pomalu, aby to chápal. "A nepoznala jsem tě, protože máš menší tělo a jinak šedý. Tvoje tělo tudy totiž prošlo docela nedávno a šlo tamhle." Pokývala jsem hlavou tím směrem, kterým se vydalo jeho tělo. Úplně jsem nevěděla, kdo ho má, ale tipovala jsem Arcanuse. Doufala jsem, že se tam hned nerozběhne, ale pokud ano, měla jsem to pojištěný. Pokud teda bude chtít můj doprovod. "Když budeš chtít, tak s tebou půjdu, ale ty mi na oplátku o mě něco povíš. Protože minulost je taky fuč." Lhářko, lhářko, lhářko. Ale v dobrý prospěch. Jeden si musí umět obhájit vlastní činy, ne?

Na Elisu jsem reagovala jen kýváním hlavy. Neodvažovala jsem se už ani pípnout, abych si to náhodou zase nerozházela. Musela jsem si však dávat pozor na tlamu, alespoň před touhle alfou. Arcanus se mi totiž zdál jako pravý opak Elisy, možná trochu podpantoflák. Než vůdkyně smečky odešla za tím Životem, nabídla nám, ať si užíváme ve sněhu. Obrázek, který jsem si o ní udělala, se maličko rozpadl. Nevěděla jsem, jestli miluje tak moc sníh nebo se jí do duše dostalo kousek mého mládí.
Touž však odkráčela a já tu zůstala s Arcanusovým tělem, ve kterém byl Nemesis. Netušila jsem co budu dělat, ke svému životu jsem nepotřebovala samce. Ale zase když je to vlče, nemuselo by se mi od něj nic stát. Jenže má moc velké tělo. Než jsem se vyhrabala ze svých úvah, už se k nám blížil kdosi další. Musel být maličký, protože dost pištěl a ani jsem ho v těch závějích neviděla. A dokola opakoval jméno Gee. Otáčela jsem hlavou, na koho to tak může volat, ale to už se šedý vlček, mimochodem stejný, jakého jsem potkala na té mýtině s Arcanusem a cizím vlkem, a šinul si to přímo ke mně. Sledoval jsem jeho neobratnou chůzi a dovtípila se, že tělo, které obývám patří Gee. To mi vnuklo nápad. Budu se za ni vydávat a něco o ní zjistím! Už jsem měla malé tělo vlka pod čumákem, kam mi pořád strkal packy, abych se podívala, že je má menší. Ustoupila jsem o krok dozadu, ale než jsem stihla něco říct, tak ho Nemesis upozornil, aby nic s jeho tělem neprovedl a odkráčel. I když, taky to řekl stylem, že nedal najevo, kdo vlastně je.
Svůj pohled jsem vrátila na něj, ale přemýšlela jsem, jak by se Gee zachovala. Pohled do očí mi problém dělal stále, i když u tohohle prcka o něco menší. Mohla jsem se zaměřit na nějaký bod na jeho těle a vypadalo to, že s ním udržuju oční kontakt. "Nazdar," prohodila jsem vesele a doufala, že zvolila správný tón. Pro zdůraznění veselí jsem mávla ocasem. "Omlouvám se, netuším kde je Lucy, ale vím proč máš zmenšený tlapky."Tvářila jsem se velice důležitě. "Někdo si tu pohrával s magií a proházel některým vlkům těla. Elisa to už šla zkonzultovat se Životem a Smrtí." Chtěla jsem ze sebe udělat mega chytrou a říct mu, kdo z naší předešlé skupiny kde je, ale byla jsem ticho. Spíš jsem zapracovala na malé lži, abych dosáhla toho, co jsem potřebovala. "No a já tak trochu ztratila paměť. Takže vím jen to, co se tu stalo, ale nevím kdo jsi. Ráda bych ti však pomohla. Takže když mi něco o mě řekneš, tak bych ti na oplátku pomohla najít Lucy," řekla jsem nevinně. Uvnitř jsem si však spřádala plány, jak se nenásilně dozvím o člence smečky nějaké informace. Kdo ví, třeba se stane miniaturní náhradnicí za Cashmere. Potřebovala jsem někoho, kdo by ji zastupoval.