Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jižní Galtavar (přes Smrkový les)

Čím dál víc jsem se vzdalovala od vysoké hory. Ani jsem ji pomalu neviděla přes všechny ty lesy, pohoří a další krajinu. Bylo to tu vlastně moc hezké, když se to vzalo kolem a kolem. A možná, že tu nejsou jen vlci, kteří ubližují vlčicím. Samozřejmě jsem neměla iluze, že by tu byli všichni tak hodní, jako Saturn. Ale ta maličká jiskřička naděje tu přeci jenom byla.
Měla jsem v plánu, že si udělám malý okruh kolem lesů, po pláních a do začátku zimy se vrátím i s nějakým malým úlovkem. A zimu přečkám hezky ve smečce, kde se budu snažit pomáhat jak jen budu moci. Pokud tedy bude s čím. Cítila jsem spoustu pachů vlků, kteří tudy prošli. Ale byly to tak staré pachy, že jsem usoudila, že tohle nebude nejfrekventovanější místo. Možná, že mi však bylo trochu povědomé, že jsem tudy v minulosti někdy šla. A nebo taky ne, po tom dni, kdy jsem se probudila - vrátila - znovu obživla, jsem měla všechno takové promíchané. Nebyla jsem si jistá, co jsem prožila, co se mi zdálo a tak. Nebo jestli to všechno bylo skutečné?

// Řeka Mahtaë (jih)

// Severní Galtavar přes VVJ

Kolem jezera jsem prošla velice rychle. Všimla jsem si však u sebe, že jsem se tolik nebála nebo spíš, že se mi tolik netajil dech, když jsem šla kolem břehu. Napila jsem se vody a pokračovala jsem dál. Vysokou horu jsem nechala za sebou a postupovala jsem dál přes louky. Teď je ten správný čas se vrátit? Nebo ještě můžu jít kousek dál? Neměla jsem nikoho, koho bych se zeptala. A pocitově jsem cítila, že jsem mimo les už docela dlouho. Ale to nutkání, jít se podívat dál a dál, to bylo silnější. Škoda, že nemám po boku sestřičku. Nebo Jaimie, moji nejlepší kamarádku. Kdepak asi může být. Já bych tak ráda měla nějakou spřízněnou duši, povídala jsem si v duchu smutně. Napadlo mě, že až přijdu domů, mohla bych zkusit navázat lepší vztahy se Saelind. Protože ta se jevila jako hodná vlčice. Nebo třeba s Ismou. Věděla jsem však, že ych se měla zbavit svého strachu a začít mluvit i s vlky. Se Saturnem to šlo docela dobře. Je hodný alfa, alespoň myslím. Kdybych potkala další takhle hodné vlky, tak bych nemusela zemřít sama. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mě to víc táhne k vlkům nebo vlčicím. A musela jsem si přiznat, že více zalíbení jsem měla ve vlcícj, i když jsem se jich strašlivě moc bála. Takže bylo na čase s tím něco udělat.

// Rozkvetlé louky přes Smrkový les

// Aina

Můj průzkum pokračoval dál. Kolem malého vodního toku jsem se dostala na planinu, kde jsem nejspíš už taky párkrát procházela. Ale že bych si ji nějak významně pamatovala nebo, že by ve mně nechala větší zážitek? To se říci nedá. Cítila jsem ve vzduchu pár pachů vlků, zvěře a také blížící se zimy. Ani jedno jsem teď nechtěla nějak víc prozkoumávat. Tedy, jak bych chtěla zkoumati zimu? Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a šla dál. Přemýšlela jsem, že bych se měla vrátit do smečky a s něčím tam pomoci. Byli hodní a milí a vzali mě k sobě, takže bych se jim měla odvděčit nějakou prací. Přeci jen, jeden lov ještě nic neznamená. Asi, až se budu vracet z toulek, tak bych mohla donést nějakou kořist. Aby viděli, že jsem stále vděčná, že se mě ujali. Byla jsem ze svého nápadu nadšená, takže jsem se vydala dál. Vysokou horu jsem stále viděla, takže jsem věděla, kam se mám vracet.

// Jižní Galtavar přes VVJ

// VVJ

Svoji chůzi jsem přizpůsobila nynějším podmínkám. Pud sebezáchovy mi říkal, ať běžím rychleji, ať se schovám, ale rozum zase radil, že mokrá tráva může klouzat, tak je lepší běžet pomaleji. Souhlasila jsem s rozumem a díky tomu jsem se dostala k malé říčce.
Zjistila jsem, že protéká kolem našeho lesa, což bylo dobré zjištění. Ovšem radost opadla, když jsem k ní čichla. Smrděla opravdu divně, jeden by se i bál napít. Pohledem jsem sledovala, odkud přitéká. A spatřila jsem vysokou horu, kterou jsem dosud nějak nevnímala. Snažila jsem se pohlédnout až na vrchol, jenže ten se topil v mracích, takže jsem měla smůlu. Zde jsem však poslechla i rozum i pud a neměla jsem v úmyslu se teď šplhat na vrchol. Třeba jindy. Nebo nikdy.
Raději jsem se otočila k lesů zády a šla na další průzkum. Mít ale horu takhle za lesem je dobrý orientační bod. To se musí uznat.

// Severní Galtavar

// Mechový lesík

Procházela jsem se velice pomalým krokem. Což nebyl dobrý nápad, vzhledem k tomu, že se kolem mě začalo hromadit více deště, blesků, hromů a větru, než by se mi líbilo. To byl nápad vycházet ven z lesa. Jenže jsem se rozhodla, že se chci projít po venku. Podívala jsem se na jezero a nyní už rychlým krokem doběhla k vodě. Napila jsem se a přemýšlela jsem, jestli se zase nevrátím zpátky. Jenže mě zaujala vidina procházky a možná nějakého sociálního seznámení. Sice, mohla jsem se seznamovat se členy smečky, kam jsem patřila (a pořád tomu nemohla uvěřit), ale mít známost i mimo smečku se hodilo. Když jsem nad tím zauvažovala, tak jsem vlastně znala nejvíc Jaimie, ale tu jsem neviděla, co byl rok dlouhý. Možná dva roky.
Vybrala jsem si směr a popoběhla, abych nedostala nějakým bleskem do kožichu. Možná to vzhledem k dešti nebyl dobrý nápad, protože by mě mohla voda smést. Ale vlk se má prát se svým strachem, no ne?

// Aina

VLA: 2

Nikdo nic nenamítal. Naopak, vypadalo to, že jsou všichni rádi, že odtáhnu zbytek jídla do úkrytu. Bianca mi ještě dala instrukce, kam přesně bych měla maso ukrýt, aby se nezkazilo. Pokývala jsem hlavou na znamení toho, že rozumím a vydala se pryč. Ono se to stejně docela rozpustilo, černobílý vlk šel mimo les, Saturn šel něco řešit s Biancou, takže jsem zbyla sama.
Jelikož byla kořist celkem rozkousaná, mohla jsem jít jen pomalu, aby maso zbytečně neodpadávalo. Zabralo mi docela dost času, než jsem se dostala k úkrytu a ještě víc času mi dalo, než jsem rozkousanou kořist dotáhla do chladné místnosti. Musela jsem si na chvilku odpočinout, protože jsem byla docela utahaná. Nebylo to tak hrozný, že bych usnula, ale chvilku jen válení bylo fajn. Po chvilce jsem se zvedla a vydala se na průzkum. Říkala jsem si, že když se mám kam vrátit, tak si můžu dovolit udělat obchůzku. Hlavně abych si udělala nějaké body v krajině a věděla, kde je moje nové doma.

Velké vlčí jezero

// Východní hvozd

VLA: 1

Až při tahání jsem si všimla, že dva vlci, kteří nám pomohli s lovem zmizeli a místo toho přišel černobílý vlk, kterého jsem viděla v zimě. Má něco společného s těma dvěma? Sice jeden byl černý a jeden byl bílý a on je černobílý. Ale copak se může rozdělit na dva? I když v zemi magie a kouzel, proč by ne? Bylo to ohromně zajímavé, ale neměla jsem dostatek kuráže k tomu, abych se ho zeptala.
To už jsme se dostali do lesa, kde jsem mohla kamzíka pustit. Oddechla jsem si a chtěla se stáhnout stranou, aby se mohli najít nejdřív samci. Jenže, zase jsem byla překvapena pohostinností a zdejšími zvyky, protože i samice mohly jíst mezi prvními. S udiveným výrazem jsem si tedy kus také utrhla. "Děkuji," špitla jsem vděčně a znovu věnovala radostný úsměv všem okolo, i tomu černobílému vlkovi. Až takhle jsem se odvážila. I když to pro někoho mohlo být naprosto normální, pro mě to byl znak statečnosti. Snědla jsem svoji porci a čekala, až se najedí ostatní. Všichni měli nějaký plán, nejspíš si spolu pohovořit, ale do toho jsem se nechtěla míchat. "Mám zbytek odtáhnout do úkrytu?" nabídla jsem se, abych aspoň ještě trochu pomohla.

Trochu mi docházel dech a síly, ale nehodlala jsem ji pustit. Ne, dokud nebude po všem, i kdybych měla chytit do tlamy křeč a do těla pár kopanců. Ke strhnutí se přidal i černý vlk a kamzice v okamžiku ležela na zemi. Ještě však nebyla mrtvá, ale musela zažívat velké bolesti. Naštěstí se Saturn brzy postaral i o toto, a utrpení kořistí mohlo skončit. Povolila jsem stisk až v okamžiku, kdy přestala definitivně hýbat nohama. Podívala jsem se na černého vlka a zamyslela se, jestli jsem ho už někdy viděla. V dálce byl i ten celý bílý, ale trochu mi připadal jako duch, takže jsem o jeho existenci lehce pochybovala. Náš alfa však pomocníka znal, takže žádný problém třeba v podobě dodatečného boje o jídlo se nekonal.
Začala jsem si uvědomovat, že teď přijde nejspíš čas na nějaký ten postih za vzpupnost, ale nic takového se nestalo. Naopak, přišla pochvala. Vykulila jsem oči, protože jseknnevo takového nečekala. Zahřálo mě to na duši, i jsem si dovolila se trochu usmát. Než jsem však mohla vypustit něco divného z tlamy a celou tuhle atmosféru pokazit, raději jsem se zakousla do kamzíka a pomohla ho odtáhnout do lesa. V hlavě se mi ovšem pořád opakovala slova chvály, která jen tak nezmizí.

// Mechový les

Bianca mě podpořila a souhlasila s mým rozdělením. Proto nebylo moc na co čekat. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli nějaký trest přijde později nebo vlastně vůbec. Že to tady opravdu je jiné. Ne teď byl prioritou lov, který právě probíhal.
Jak jsem předpokládala, samice nepatřila mezi ty nejrychlejší, což ovšem neznamenalo, že by byla o tolik pomalejší. I tak nám dávala dost zabrat, snažila se uskakovat a hledat mezeru. Jelikož jsme se s Biancou domluvily na směru, neměla k útěku kamzice moc šancí. Navíc se k nám přidali dva další vlci. Jeden naprosto černý a jeden celý bílý. Netušila jsem o koho se jedná, ale viděla jsem, že nám pomáhají, takže asi byli na naší straně.
To už jsme nahnali náš úlovek k alfovi, který se na něj pověsil. Nepovedlo se mu kamzici strhnout hned na poprvé, ale dost ji poranil. Nával adrenalinu se mi vlil do žil a já skočila na první volný kousek kůže, který jsem našla. Byl to bok, takže jsem byla celkem chráněná před kopýtky. Ale i tak jsem doufala, že to kořist brzy vzdá.

Čekala jsem, že přijde rána, kousanec, cokoliv za moji neposlušnost. Poplivání mojí nicotné existence, pošlapání toho malého kousku sebevědomí, co jsem si dovolila vlastnit. Protože jsem odporovala, protože jsem nesouhlasila, protože... Zmateně a trochu i potěšeně jsem zvedla oči. Saturn se na mě nezlobil. Vůbec, usmíval se, mával ocasem a chválil mě? Mě? Takovou reakci jsem nečekala. Podívala jsem se na Biancu, protože ona věděla (asi), co je mým problémem. Nebo jsem to říkala jen Ismě a Saelind? Bianca mlčela, takže bylo dost možné, že jí jsem to neříkala. Trošičku mi dělal problém rozlišit skutečné vlky od těch iluzí. Protože od doby, co jsem umřela a zase se vrátila, tak jsem potkávala iluze. Teda, asi to byly iluze.
Nicméně, teď tu byl lov a to žádná iluze nebyla. Měla jsem úkol, důležitý úkol. Naštěstí jsem byla ve skupince s Biancou. To naštěstí bylo z důvodu, že jsem za svůj život byla konečný lovec jenom jednou. Ještě kdysi v rodné sm... Hroudě. A to nedopadlo vůbec dobře a ještě z toho byly důsledky. Jenže tady jsem měla nahánět. Což bylo přesně pro mě. Saturn se šel připravit na lepší pozici a my se také přichystaly k útoku. "Vyběhneme najednou, já půjdu zleva a ty zprava? Je možný, že po nás ta hlídací kamzice půjde, ale spíš bych usoudila, že si bude hlídat stádo. Hlavně se nesmí ta stará dostat do středu, jinak jsme v háji..." zašeptala jsem, ale pak jsem si uvědomila, že tohle není jedna ze samic, se kterou jsme lovily kdysi. I se sestrou. "Pardon, jsem zvyklá se ještě domluvit na detailech, aby každý věděl, jaký je postup, snad jsem tě tím neurazila. To jsem nechtěla. Jen jsem se chtěla ujistit, že to obě vidíme stejně a nebudeme se plést pod nohy," dodala jsem tiše a omluvně. Zahleděla jsem se na náš kus. Jelikož jsem Saturna nikde neviděla, bylo to znamení, že můžeme vyrazit. "Jdeme!?" Bylo to něco mezi otázkou a pobídkou. V podstatě jsem čekala jen na Biancu, aby mi to odsouhlasila/odstartovala a mohlo se jít na lov.

// Mechový les

Bianca se na mě nezlobila, že jsem se nerozhodla hned. Naopak, byla ráda (aspoň se tak tvářila), že půjdu na lov taky. Mírně jsem se pousmála a když se nikdo další nepřidal, tak jsem následovala svého alfu. Bylo to tak naprosto jiné oproti lovům v rodné skupině (začínala jsem zjišťovat, že to smečka úplně nebyla). Hlavní rozdíl byl v tom, že jsem nemusela být v chumlu nervózních vlčic, které se bály, aby něco domů donesly. A taky, že s námi šel nějaký samec! To bylo naprosto nepředstavitelné a přesto se to dělo. Byla jsem z toho tak moc roztěkaná, že jsem si ani neuvědomila, že mi pachy zvěře dráždí čumák.
Snažila jsem se tuhle novou skutečnost a zkušenost rychle přijmout za svou, abych byla užitečná. Staré návyky z lovu se začaly vracet. Adrenalin, hledání vhodného místa, kalkulování s terénem, okouknutí kořisti, zhodnocení našich sil. "Myslím, že pro strhnutí máš nejlepší predispozici," šeptla jsem na Saturna. Nějak mi nedošlo s kým mluvím, byla jsem v lovícím transu. Teoreticky jsem to totiž měla všechno okoukané, prakticky to trochu vázlo. Ale byla jsem starší a silnější, takže bych to měla zvládnout. Prohlížela jsem si stádečko a vybranou kořist. Stála od nich kousek dál, ale přišla mi dost silná. Spíš je hlídala, než aby se od nich stranila. Na druhé straně stáda byl jeden kus, taky nejspíš samice, která vypadala starší, než zbytek. I podle toho, jak se pomaleji pohybovala. "S tou by to bylo hodně těžký. Je silná, nohy má zdravý a přijde mi, že se dost rozhlíží kolem, takže je hlídá. Naopak ta na druhý straně stáda, ta je taková pomalejší a taky vypadá od ostatních taková starší. Ta by měla jít ulovit lehčeji," dodala jsem a podívala se na svůj doprovod. V tu chvíli mi došlo, že vlastně mluvím s alfou, že mu odporuju a že za to schytám výprask. Stáhla jsem uši k sobě, přikrčila se k zemi a oči zapíchla do země. "Omlouvám se pane, nechtěla jsem vám, ti, tobě, rozkazovat nebo tak. Jen mi to přišlo lepší řešení," koktala jsem. Nešlo o to, že bych nechtěla lovit. Ale že prostě hluboko zakořeněný strach ze samčích autorit jen tak nepřekonám. Nebo spíš, zatím jsem si nezvykla, že jsou vlci, kteří se mnou mluví na stejné úrovni a ne jako s nějakou hnidou.

Moje nové alfy si ještě povídali s vlčicí, která vypadala, že je starší, jak oni. Nechtěla jsem však vyzvídat, tajně poslouchat a rušit, takže jsem si tak čekala a prohlížela si les. Na hlavu mi dopadaly kapky vody a smáčely mi kožíšek. Jelikož jsem ale věděla, že mám úkryt, kam se můžu jít usušit, tak mi to nevadilo. Po dlouhé době jsem byla šťastná. "Ehm, uh co?" povedlo se mi ze sebe dostat, když se mě Saturn na něco zeptal. Úplně jsem se totiž ztratila ve svojí hlavě. "J-jo našla. Je hezký," řekla jsem maličko vystrašeně. Starých zvyků se jen tak nezbavíte, takže mi komunikace se Saturnem nešla ještě jako po másle. A jak jsem viděla, na lov se měla vydat i Bianca. Žaludek se mi trochu stáhl, ale usmála jsem se na ni." Tak jsem se nakonec rozhodla, že tu s vámi zůstanu. A hned pomůžu s lovem, abych ukázala, že to myslím vážně," rychle jsem poznamenala, aby neměla pocit, že jsem ji snad nějak obešla nebo její nabídku znevážila. To vůbec ne. "Jak řekneš, tak bude," zašeptala jsem odpověď na otázku, co budeme lovit. Nějaké velké zvíře jsem nelovila už hodně dlouho. A lesy v okolí jsem neznala, takže těžko říct, co tu v okolí žije.

// Východní hvozd

Úkryt

Vyběhla jsem z úkrytu a rychle začichala. Jenže stejně jsem nepoznala ani fň, jestli už se vydali na cestu nebo ještě Saturn shání vlky na lov. Pachy jsem ještě nedokázala tak dobře rozeznat. No popravdě, skoro vůbec. Cítila jsem Saturna, cítila jsem Biancu, pak Ismu a Saelind, ale ty byly v jiné části lesa. No a pak několik dalších pachů, které mi byly neznámé. Jeden je známý. Řekla bych, že patřil tomu vlkovi, co sledoval mě a Biancu, když se mnou mluvila. Nechtělo se mi jít do velkého shluku vlků, ale jestli jsem chtěla pomoci s lovem, musela jsem to překonat. Pomalu jsem šla podle pachu Saturna, až jsem na něho a další vlky narazila. Zatím to tedy nevypadalo, že by se něco chystalo, takže jsem si sedla opodál, ale zároveň na oči, abych viděla, že až se budou zvedat k odchodu, tak abych se přidala. Ovšem seděla jsem daleko na to, abych slyšela o čem se baví. Jen jsem to tiše sledovala.

// Až se půjde, tak do mě prosím někde šťouchněte. :))

Sen se mi žádný nezdál. Nebo možná jo, ale při probuzení jsem si ho nepamatovala. Pomalu jsem otevřela jedno oko, posléze i druhé. Trochu jsem se obávala toho, že na mě bude někdo zírat, aby mi řekl, že spím na špatném místě. Ale nikde nikdo nebyl, v jeskyni jsem byla sama. Takže to bylo hezké probuzení.
Protáhla jsem se a zamlaskala. Ještě by se hodila voda a byla bych nejspokojenější vlčice pod sluncem. To se mi však mohlo splnit, pokud se přidám na lov a pokud už nevyrazili. Neměla jsem totiž představu, jak dlouho jsem spala. Proto jsem vyskočila a upalovala do lesa, abych když tak ještě stihla přiložit packu k dílu.

// Les

// Mechový lesík

Došourala jsem se do jeskyně. Nedívala jsem se vpravo, ani vlevo. Jednak proto, abych náhodou neviděla nějaký další iluze vlků a druhak proto, že to bylo hrozně namáhavé. Už takhle mi dělalo problémy mít otevřené oči a ještě se dívat po okolí? Ne díky. To můžu až po odpočinku. Moc moc jsem doufala, že si najdu správné místo a nevlezu na místo pro alfy nebo něco takového. No svedla bych na to únavu, ale opravdu bych to neudělala schválně. Jen by to asi nebyla ta nejlepší prezentace na začátek. Ale musím si dobře odpočinout, abych mohla pomoci. I když nejsem nejlepší lovec na světě, tak bych aspoň chtěla přiložit packu k dílu a něco se naučit.
Našla jsem si místo na spaní, stočila se do klubíčka a řekla bych, že než jsem položila hlavu na packy, tak jsem už dávno spala.