Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čekal jsem a mírně se zachvěl, když do mne strčil. Ale místo toho, aby využil nabídky do mne strčil a shodil mne na zem. Až teď jsem si uvědomil, že mám nohy jako z rosolu. Padl jsem tedy na zem a užíval si klidu, který nastal. Tory se na mne vyvalil ale mně to nevadilo. Jeho teplo se mi líbilo. Byl větši než já a huňatější. V zimě asi nemusel klepat kosu. Jen jsem se mírně zavrtěl. Položil mi hlavu na hrudník a zavrtával se mi do kožichu. Huhňal mi do něj. "Ne, nemám," odvětil jsem mu. Neměl jsem praxi v ničem a popravdě jsem doufal jenom, že jsem to úplně nepokonil. "Popravdě nemám zkušenosti s ničím, narozdíl od tebe," broukl jsem unaveně a vlepil mu lehkou pusu na čelo. On měl přece partnera, já tu byl ten nezkušený. Trochu mne bodla žárlivost, že nejsem jeho první nebo nejlepší, ale nemohl jsem říct, že bych se nesnažil.
Líně jsem položil hlavu na zem a tiše oddechoval. Jednu přední tlapku jsem přehodil přes Torzho, abych si ji přehodil majetnicky přes něj. Zatím se ještě nedostavil pocit nebo otázka navádějící k tomu, že jsem udělal něco vážně šíleného a možná jsem taky něco celkem slušně podělal.

//Dobrý den k..y ven, já jsem galantní jelen?

Netušil jsem, co mám dělat. Nechal jsem se jenom vést tím pocitem, který mi říkal, že dělám něco dobře. A tak když Alastor pronesl, že já mu vlastně nemůžu říkat, co má dělat jen jsem se uchechtnul. To slovo ty, mělo poměrně drnčivý zvuk, který mi rezonoval v uších. Byl drsný a trhavý a já věděl. Věděl jsem, že to možná nebylo tak úplně myšleno na mne. Ani se nepohnul. Držel po celou dobu. A netrvalo to ani moc dlouho. Nemusel zarývat drápy do tvrdého podkladu tak, že se mu pomalu začaly lámat. Ani nemusel snášet váhu cizího těla na sobě tak, že ho začala bolet záda. Jeden by řekl, že budu myslet na toho, koho jsem miloval... Ale nestalo se tak. Sobecky jsem nemyslel ani na osobu pod sebou. Myslel jsem jenom a pouze na sebe. Abych pravdu řekl opojný pocit překročených hranic se dostavil velice rychle a bylo to úžasné, jenže ani to mi nestačilo. A tak jsem překročil hranice ještě o malinko víc a pak ještě trošku. Zorničky se mi rozšířily a já vydechl se zavrčením všechnu nahromaděnou frustraci. Nezbylo nic jiného než čistá a ničím nenucená úleva a štěstí.
Cítil jsem se dobře... líp než dobře. Cítil jsem se neporazitelně. Jako bych byl na konci všech sil a najednou objevil na poušti oázu živé vody. Jako bych už nikdy neměl naleznout pokoje. Nikde jinde s nikým jiným. Jenom tady a teď. Chvilku jsem ležel na jeho hřbetě jako hadrová panenka, která se nemůže pořádně nadechnout. Bylo to jenom pár úderů srdce, ale byl to tichý a konejšivý moment. Pak jsem nohama přistál na pevné zemi. Udělal jsem krok do strany a jako kočka se otřel o Toryho bok. Pak jsem pohodil ocasem ze strany na stranu, byla to pozvánka na tuhle jízdu. Společnou jízdu. Jako když si z vás udělají komplice tím, že vás přimějí se podílet na celé akci taky. Přesně tak jsem teď vábil vlka, který stál nehnutě po celou tu dobu, co já si bezokolků užíval.

Tory se mírně bouřil, ale jinak poslouchal jako hodinky. Nevěděl jsem proč je takhle poslušný, ale v jeho hlase hrálo něco, co mi prozrazovalo, že ta poslušnost je jenom do jisté míry hraná a že v momentě, kdy udělám něco, co on nechce nebo ho začnu nudit, tak dokáže nad celou věcí převzít kontrolu. Jenomže já mu tu kontrolu nechtěl dávat, rozhodně ne teď. Měl jsem prostě nějakou chuť pokračovat v téhle hře na pána a na jeho loutku, když se to tak vezme. Takže když se zvednul na všechny čtyři rozcuchaný a naprosto příšerně špinavý od prachu na zemi, sjel jsem ho jenom pohledem. "Teď chci, abys stál a ani se nehnul," pronesl jsem a pomalu ho začal obcházet. Otřel jsem se o něm bokem, mírně mu olíznul čelist... Nějak jsem prostě věděl, co mám dělat a jen to nechával na něm, jestli mě nechá dojít až na samotnou hranici. Sám přece říkal, že jeden musí prorazit hranice. Cítil jsem vášeň jako snad nikdy. Nebylo to štěněčí zamilování, mnohem víc mi to připomínalo boj na život a na smrt, alespoň těmi pocity.

Popravdě tohle se podobalo boji mnohem víc, než bych předpokládal. Bavilo mě to. Připadal jsem si přesně tam, kde bych měl být. Navíc i když kolem mne byly emoce naprosto všude, tak jsem měl dokonale čistou a klidnou mysl. Jako bych mohl klidně jít a odbývat svět. Všichni by se předmnou klaněli a padali do prachu pod mou silnou a nebezpečnou mocí. Alastor mne tahal za srst na bradě. Byl mohutný a velký, já byl spíš jako nasvalená tyčka. Tyčka na testosteronech. A tenhle malinkatý prťavounký hormon se mnou teď mlátil tak moc, že kdybych mohl, tak bych proběhnul zdí. Chtěl jsem víc, mnohem víc. Takže když Alastor zahuhňal zpod mého sevření něco o poznávání hranic, měl jsem jasno. Hodlal jsem hranice posunout až na doraz.
"Postav se," rozkázal jsem, když mě začal tahat zase za srst na tvřích. Možná mi pár chlupů vyrval, ale já se nebránil. Vlastně se mi to i líbilo. Víc než nějaký jemnocit a něžnosti. Teď se mělo ukázat kdo bude pánem situace jestli já nebo on.

Stál a ani se nehnul. Jenomže to mne možná donutilo usnout na vavřínech. Když se neodtáhnul, bral jsem to jako úspěch a pokračoval... takže když pak využl sílu zavrávoral jsem. Bohužel pro něj on tu nebyl jediná nezastavitelná síla. Povalil mne na zem a užíval si chvilku vítězství a převahy. A já se tomu oddal. Nebyl jsem zkušený. Moje jediná zkušenost byla velice rychlé odmítnutí. Tory měl ovšem zkušeností až až. Když ze mě seskočil, neodpustil si úsměv od ucha k uchu a ještě poznámku, která rozhodně nebyla příjemná. Spíš byla mírně rýpavá. "No počkej," zachroptěl jsem ze země. I když byl silný, rozhodně ne o moc víc, než já, takže než se pořádně stihl nabažit svého vítězství já už byl na nohou a skočil jsem po něm. V podstatě jsem ho přišpendlil pod sebou jako chyceného zajíce. Ležel jsem na něm, on ležel na zemi.
Něžně jsem mu začal laskat uši a při tom jsem ho držel pod sebou tak silně, že i kdyby se cukal, tak by měl problém mne shodit ze sebe. "Na mrzkýho tuláka si celkem dost dovoluješ hmm," broukl jsem k němu. Jenomže jsem nevěděl, co dál. Kromě laskání a líbání jsem byl naprosto nezkušený v čemkoli jiném. Ale věděl jsem instinktem, že toho jde provádět mnohem víc.

Mírně jsem mu dýchnul na ucho horký vzduch ze svého nosu, když prohlásil, že je jenom tulák... dokonce dodal, že je jenom mrzký tulák. Nakonci věty se mu zachvěl hlas a možná to mne přemluvilo k tomu, že tohle byla první velice pravdivá věta, jakou se předemnou popsal. Já jsem poslouchal rozkazy, ale taky jsem je uměl vydávat. Něco ve mně prostě bylo velitelem a pánem jakékoli situace. Bylo to způsobené tím, jak jsem vyrůstal. První měsíce života mne formovaly k tomu být neochvějnou skálou, o kterou se ostatní mohou opřít a které je možno bezmezně důvěřovat. A evidentně se tohle moje druhé já projevovalo nejen při lovu nebo během rvaček.
"Hmm," brouknul jsem Alastorovi do ucha ještě a pak se pomalu čenichem vydal zpět k jeho líci. Olízl jsem mu čelist. U Sionna jsem při tomhle gestu doufal, že neucukne, ale to se nestalo. Teď jsem nedoufal v nic. Nepředvídal jsem nic. Věděl jsem, že Alastor není Sionn, že je vlastní nespoutanou silou, která mne může zaskočit kdykoli a jediné, kdy mne nezaskočí bude, když nebudu očekávat nic.

Mlel pantem. Pořád mluvil a mluvil. Pak si mě všimnul a zadní noha mu ujela dozadu, jako by chtěl popojít, ale přední zůstaly nehnutě stát. Ušklíbnul jsem se a mrsknul ocasem. Udělal jsem k němu krok a pak další a další. Byl jsem teď tak blízko, že jsem cítil jeho dech na sobě. Byl jsem kousíček od něj, když mi odsouhlasil, že smečka nemůže diktovat vše a vyžbleptnul otázku, jestli já jsem alfa samec. Uculil jsem se jako uličník, kterého chytli jak krade na sousedovic zahrádce. "Nejsem..." brouknul jsem. V jeho hlase jsem slyšel něco jako výzvu. Jako by chtěl, ale nechtěl zároveň. Jako by říkal: jen si to zkus.
A taky že zkusím...
Přesunul jsem čenich na stranu jeho jizvami brázděné hlavy. Nevypadal jako největší fešák pod sluncem, ale jeho jizvy mu dodávaly podivnou eleganci. Jako rozmačkaná hruška. Přejel jsem mu po líci. Ani jsem se nezachvěl, jen jsem si tak brázdil cestičku jeho huňatou srstí. A pak postupně nahoru, k uchu. Zastavil jsem se a zašeptal mu do ucha. "A ty můžeš diktovat všechno?" Poslední šance, aby se odtrhl jako to udělal Sionn.

Alastor začal mluvit. Mluvil o pravidlech a povinnostech ve smečce, což jsem věděl. Neřekl jsem mu na to ale nic. Chtěl se jít projít, chtěl jít ven. Ale já popravdě, ještě odcházet nechtěl. Popravdě jsem měl najednou naprosto podivnou myšlenku. A ta myšlenka byla celkem zajímavá. Byl to takový malinkatý experiment. Takže jsem nechal Alastora ať si v klidu mluví, občasně přikývl a řekl malé hmm, které se v daných pauzách slušelo. Jenže přitom mi hlavou letěla jedna jediná myšlenka. Zkusit to, jestli to vyjde. Když se zvedl a protáhnul tak jsem udělal jenom malinkatý úkrok stranou a tím měl nohy mimo tchoře, abych mu případně neublížil.
Tory už vymýšlel, kam bychom mohli vyrazit. Ptal se po nějakém fajn místě. Věděl jsem jen o málo fajn místech, tohle bylo jedno z nich. "Smečka nemůže diktovat všechno," odvětil jsem na jeho předchozí slova o tom, co mi smečka může nařídit a z čeho vyvodit následky. Udělal jsem krok k němu a pak další. V podstatě jsem ho svou blízkostí nutil si vybrat, jestli bude couvat do zdi nebo zůstane stát.

Bylo vtipné pozorovat, jak se jeho nálada mění z hravé na vážnou, podle toho kam se komunikace mezi námi stočila. "A co bys chtěl dělat?" zeptal jsem se ho, když pronesl, že si může dělat co chce, narozdíl od mé maličkosti, která kvůli povinnostem nemohla dělat nic, co by chtěla. Přestal jsem hladit tchoře, který to nesl trochu nelibě, ale co už. Nějak jsem měl potřebu mu dokázat, že já si taky můžu dělat co chci. "A já teda podle tebe nemůžu dělat co chci?"
Alastor na mne vyplázl jazyk a pak ho zase sroloval zpátky. Seděl jsem pořád před ním. "Říkal jsem, že je asi potomkem toho tvého, protože nevoní úplně stejně jako ty, ale je tam trochu cítit napadaný sníh a ozon, ale pak má místo dřevin nějakou vůni jako tlející listí, smrdí trochu jako Asgaar," povzdechl jsem si, protože mě nejspíše neposlouchal napoprvé. Ale což, já tu byl od toho abych vysvětloval. Navíc to byl můj nápad je očchat oba. Vstal jsem na všechny čtyři a oklepal si kožich.

Pohledem jsem sledoval nejprve tchoře, který si užíval, že si ho někdo všímá. Nejspíše potřeboval prostě jenom někoho, kdo se o něj postará. Popravdě jsem ani už nevnímal, že ho hladím. Byla to automatika. Alastor se mne snažil přesvědčit, že vážně hodlá mou společnost vyhledávat i dál. Snažil se to všechno otočit na mne a že jsem šlechetný atd. Jako by se chtěl vyhnout tomu, že prostě život k sobě některé přivádí, ale pak je zase od sebe odvádí. Vzpomínal jsem na to, jak jsem si hrál s Fiérem a pak to jednou bylo naposled a já ani nevěděl, že je to naposled. Najednou jsem dospěl a hrát už jsme si nikdy nešli. Ne, že by naše hra byla něco jiného, než lov pro mrňata. "Hele oba víme, jak to dopadne. Ty si půjdeš trajdat po světě, užívat si volnosti a svobody a já budu dál ve své smečce dělat to, co jsem dělal do teď," povzdechl jsem si. Sám sobě jsem zněl jako stařec nad hrobem, který může dávat životní moudra. Přišel jsem si sám sobě patetický.
Alastor ale spustil, že by za nikoho nedal tlapu do ohně jenom za pár vlků a mě. Podíval jsem se na něj a jenom se ušklíbnul. Vzduch mi vyšel z nosder a písknul. "Vážně?" řekl jsem dost nepřesvědčeně. Zněl jsem jako partnerka, které její drahá polovička říká "dám si jen poslední zkvašenou hrušku a jdu". Nevěřicně, ale mile s pochopením. Mohl bych dodat, že mě ani nezná, ale popravdě to by nebyla pravda. Znal mě za tu krátkou dobu víc, než ostatní kdy byli schopni.

Dělal si ze mě srandu... Ne otevřeně si ze mě dělal prdel, protože jsem přiznal, že mám slabost pro zraněné a slabé. Byl jsem prostě měkota. Za tou maskou dokonalého ovládání bylo místo, které nemohlo nepomoct, když někdo pomoc potřeboval. A Alastro si z toho utahoval. Trochu mne to jeho rýpnutí zamrzelo. Možná i víc, než by mne to od cizího vlka mělo mrzet. "Tak to mám jediné štěstí, že žádné příště nebude co?" nadhodil jsem zamyšleně a smutně, rezignovaně. Popravdě jsem se toho bál. Toho, že když jsem objevil někoho, kdo mi konečně rozuměl a chápal mě, tak odejde. Zmizí jako pára nad hrncem. Alastor se nechtěl vázat, to mi bylo jasné. Byl tulák a svou svobodu si užíval, byl tak šťastný. Já svobodu využívat neuměl, protože jsem ji nikdy neměl. Pro mne byla něčím neznámým a nejistým, něčím co mne ve skrytu duše děsilo.
Hladil jsem po hlavě a zádech tchoře, který držel jako by se mu to vážně líbilo. Pohledem jsem sjel k tchoříkovi a pokračoval v hlazení. Zvíře si pobyt v jeskyni užívalo ze všech nejvíc.

Možná za to mohlo zlomené srdce. Nebo to bylo tím, že konečně někdo nekoukal na mou osobu jako na malé vyděšené vlče. Alastor mne bral jako dospělého a nepřetvařoval se předemnou. Neměnil svůj slovník ani se nevyhýbal tématům, jako to dělal Sionn. Možná jsem chtěl pomstu. Když si Sionn mohl užívat se Siriusem, proč bych já nemohl taky flirtovat s Alastorem? Nebyl jsem v tom nijak dobrý... neuměl jsem nezávazně flirtovat. Čím víc jsem mluvil já nebo on, tím víc jsem zabředával do bahna emocí, ze kterého jsem se nemohl pak snadno dostat. A mít znovu pošlapané srdce jsem nechtěl... Ale nemohl jsem se bránit. Nešlo to. Alastor byl moc... prostě moc.
Ptal se jestli bych se nechal sbalit na to, že je nemocný a musím mu pomoct. Nejradši bych řekl, že ne, že mám na víc a tohle bych prokouknul. Že kdyby někdo hrál, že je v nesnázích, tak bych se na něj prostě vykašlal. Jenže to nebyla pravda. Cash hrála, že potřebuje pomoc a jak to dopadlo... díky ní jsem zjistil, že asi vlčice nejsou úplně pro mě. "Rozhodně by to mohlo fungovat, ale musel by ses pak ještě trochu víc snažit," řekl jsem nakonec a i když jsem se usmíval můj hlas zněl až moc vážně. Tchoř mi pořád seděl mezi tlapkama a kolem jedné si omotal svůj dlouhý ocas. Nechtěl jsem ho ještě vracet jeho pánovi. Pohladil jsem tchoře jednou tlapkou jemně po zádech.

Moje slova nejspíše vyzněla úplně jinak, než jsem zamýšlel. Protože Alastor se zvedl a s chichotáním nasadil pózu neohroženého borce, se kterým nehne nic. Možná tak maximálně jedna přes čenich od toho medvěda. Zaplácal jsem tlapkou do země, jako bych mu tleskal. "Ó skláním se před vámi, mocný a neohrožený, jsem přesvědčen o vaší síle," pronesl jsem teatrálně, a hlavu jsem sklonil až jsem se čelem dotkl země. Jenomže Alastor neměl dost, nebo prostě jenom nemyslel s klidem, protože pak vypálil další větu. Zaskočilo mě to. Možná víc než by mělo. Zvedl jsem hlavu od země a Alastor stál přímo u mě. Úplně mne to vyvedlo z míry. Obklopila mne jeho aura. Když jsem nebyl ve své kůži magie se prostě zaostřila sama a já viděl barvy všude. Bylo to kouzelné a omamné... a taky nebezpečné. Věděl jsem, že bych mohl ztratit hlavu a aury by mne mohly pohltit jako do jiné reality. Mnohem barevnější než byla ta naše.
Najednou Alastor odskočil a já přestal vidět barvu. Než se tak ovšem stalo, zahlédl jsem trochu chladně modré. Alastorova omluva mi přišla trochu přehnaná, však neřekl nic tak hrozného nebo jo? Nechápal jsem. Nad jeho hlavou se objevil mráček z kondenzovaného vzduchu jeskyně a začalo sněžit. Pobaveně jsem se ušklíbnul s tchořem pořád u svých tlapek. "Nebude ti zima?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu, pohledem koukajíc na mráček. "Mohl bys prochladnout a nastydnout," dodal jsem s trochou toho pobavení. "Nebo je tohle celý tvoje balící taktika, jak mě donutit tě zahřát?" pronesl jsem s nakloněnou hlavou a sjel pohledem k Alastorovi. Pokud si přišel slizký a nepatřičný, tak jsem mu chtěl ukázat, že to umím taky, aby si nepřišel tak špatně.

Alastor se snažil znít drsně, ale ten smích mu to kazil. Místo toho zněl spíš jako vlče, které se snaží napodobit dospěláky a moc mu to nejde. Nedivil jsem se mu. Nemohl jsem zastavit smích a jeho dodání, že je pořádný alfasamec ve mne vyvolalo další salvu smíchu. "Tak to bych musel nejdřív něco pořádnýho vidět, abych tě tituloval alfa samcem," povzdechl jsem si mezi smíchem. Myslel jsem hlavně třeba ulovit medvěda nebo něco podobného, ale mohlo to vyznít všelijak. Začal jsem se uklidňovat a nasávat vzduch do plic. Jenže... Po Alastorovi se najednou proběhl tchoř a mě to přišlo zase směšné a tak přišla další salva smíchu. Popravdě jsem si z toho poposednul stranou a nemohl jsem popadnout dech.
Alastor se přestal smát, i když mnou smích ještě chvěl. Tchořovo chování ho nejspíše popudilo, protože pronesl něco o inteligenci a pak, že ten objev přisoudí mé maličkosti. To jsem úplně nechápal. Pokoušel se tchoře ze svých zad dostat, ale ten se mu vysmekl a přiběhl mezi moje přední tlapky, kde se uhnízdil. Asi abych ho chránil nebo možná jen proto, že prostě chtěl. Zavanul kolem mne vzduch a já si tak čuchnul znovu k pachu tchoře, který se rozvířil kolem. "Podle mě je to potomek toho původního," pronesl jsem a přestával se smát. Sních odezníval postupně, ale odezníval.

Bylo tu trapné napětí a tvořil jsem ho já. Jsi trapný a měl bys toho nechat nebo zdrhne. Jenomže tuhle trapnost okamžiku přerušil Alastor, který na mne vybalil, že je asi pořádná kláda. Na chvilku zavládlo ticho, které jsem pak přerušil já svým smíchem. "Hahahaha," rozesmál jsem se na plné kolo a popravdě jsem si musel sednout na zem, protože jsem se nemohl smíchem udržet na nohou. Tohle jsem fakt nečekal, že řekne. Přišlo mi to vtipné a zároveň nepatřičné, ale celkem dobře to odpovídalo tomu, jak jsem se vlastně cítil. Vtipně a nepatřičně, trapně. "Hahah...To nemůžu...ha... to nemůžu soudit," dodal jsem mezi smíchem a jednou tlapkou si otřel slzu smíchu z očního důlku. Oklepal jsem tlapku a slza někam odletěla. Dlouho jsem se takhle nezasmál, popravdě asi nikdy. Jenom hrstka vlků mě viděla se usmát a jenom jeden mě zažil se otevřeně smát. A ten jeden byl Alastor.