Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pršelo příšerně a já se začínal trochu obávat, aby se voda nevylila do krajiny a neohrozila náš les. Ne, že bych něco takového předpokládal, ale malý pocit nejistoty tam byl. Někde v zadu v hlavě jsem měl hlásek, který mne varoval, že by se to stát mohlo. Pokusil jsem se ho vytěsnit až za okraje vědomí a poslouchal jsem Alastora, který mluvil. Mrkl na mne uličnicky, že by si nestěžoval, kdyby mne potkal. Píchlo mě to v břiše, ale netušil jsem jestli to je dobré, nebo špatné znamení. Měl bych se držet z krátka... Ale... "Nápodobně," odvětil jsem a popravdě jsem ani netušil proč. Možná za to mohlo zlomené srdce, které se přichytilo prvního náznaku zájmu někoho jiného. Nebo prostě jsem jenom už byl moc vyčerpaný, abych se nějakého dekóra držel. Ať tak či tak s Alastorem mi bylo celkem dobře.
To, že nejedl bylo zvláštní, ale já věděl, že za to může magie. Neznal jsem její původ ani možnosti, ale věděl jsem, že umožnila Alastorovi přežít tak dlouho. "To vím taky... nejíš, ale umíš z ostatních vycucat energii, ale jak to funguje netuším. A taky si myslím, že máš silnou predispozici pro čtení cizích tajemství a myšlenek, ale ještě jsi tuhle magii plně nevyužil," odvětil jsem mu s hraným nezájmem. Trochu moc jsem si užíval to, že mu o něm mohu říct mnohem víc, než on ví sám o sobě. "Tak co udělal jsem dojem?" zeptal jsem se nenuceně. Věděl jsem, že ano. Všichni reagovali na tahle zjištění o sobě z mých úst jinak. Někdo se naštval, někdo byl v úžasu. Zajímalo mne, co Alastor.
Pak mluvil o Asgaaru a o tom, že mne možná i chápe. "Takže jsi ho nenašel? A co jsi našel?" zeptal jsem se ho. Cesta za hledáním štěstí se mi zdála poměrně zajímavá. Možná bych sám na nějakou takovouhle pouť měl vyrazit.

Jeskyní táhlo, ale komu by to vadilo. Stačilo se přesunout z průvanu a hned bylo lépe. Noha mne přestávala bolet. Podíval jsem se na ní a uviděl, že kousance jsou pěkně zapatlané zaschlou krvý. Strupy na nich bránily dalšímu krvácení, takže jsem tlapku hezky položil na zem a přetočil se na bok. Ležel jsem tak, že přední tlapky jsem měl obě celé na zemi, abych mohl mít hlavu zvednutou nebo na nich položenou a mohl tak odpovídat Alastorovi. Zadní část těla mi líně ležela na levém boku.
Mluvil o tom, že má hned dva důvody proč smečku navštívit. Nevím proč, ale trochu mne polechtalo břicho. Jako bych měl být tím důvodem i já, což rozhodně nebylo to, co Alastor myslel. Bylo mi s ním ale tak nějak dobře. Dalo by se říct, že jsme si sedli do noty. "Hmm," broukl jsem jenom a dál se neptal. Nehodlal jsem do toho rýpat, pokud mne něco sionn naučil velice dobře, pak je to nedávat najevo a neříkat nikomu nic o svých pocitech a emocích k nim. Mlčet znamenalo neublížit. Sobě ani druhému.
Pak mluvil o skrytých talentech a mě bylo jasné, že myslí magie. Usmál jsem se potutelně a rozhodl se mu o svém esu v rukávu říct. "Narozdíl od tebe, já mám všechny tvoje skryté talenty zmapované... Třeba, že kromě odebrání bolesti ji umíš i způsobit, nebo že si rád hraješ s ohněm a taky nepadají kolem tebe náhodou vločky občas?" nahodil jsem udičku. Nechtěl jsem ho děsit, ale přišlo mi vtipné to říct protože se konverzace stočila k tématu magií svým vlastním tokem.
Poslouchal jsem i to, co říkal o mé smečce, ale tady jsme se rozcházeli v tom, co by jeden měl nebo neměl z vděčnosti dělat. Necítil jsem se jako loutka. Moje touhy a přání sice byly potlačované, ale nedělá tohle přesně každý kdo má rodinu? Nebral jsem to jako něco nepříjemného, ale spíš jako něco, co patří ke vztahům mezi vlky. "Neberu se jako loutka, ale i kdybych byl. Nikdo mi nebrání v tom, dělat co chci, dokud to neohrožuje bezpečnost členů smečky," pronesl jsem věcně a položil si hlavu na tlapky.

Alastor se ptal na Rowenu tím, že mi ji popsal. "V tom zklamu, protože jsem ji neviděl, jen jsem slyšel to jméno," odvětil jsem. O vlčici tohohle popisu jsem tak mohl jenom přemýšlet, ale nemohl mu potvrdit ani vyvrátit, že myslíme tu stejnou. Popravdě jsem doufal, že ne, podle toho že měla bývalou smečku s těma štěknama. Ale možná právě z toho důvodu odešla... Nemohl jsem tušit, jestli ji náhodou nevyhnaly ty vlčice pryč a Asgaarský hvozd tak pro ni byl tou poslední záchranou.
Venku to vypadalo na pořádnou bouři a já byl rád, že jsem hezky v klidu schován pod nepropustnou střechou. Alastor se taky zasmál jako já a mě se trochu ulevilo, že to nevzal špatně. Částečně za tuhle mou euforii a smích mohla otupělost a částečně i pocit pohody, který jsem prožíval. Poslední dobou jsem té pohody moc neměl. "Jestli chceš, tak až mi bude líp, tak ti ho nakopu za tebe," dodal jsem ještě. Tenhle bro talk mi připomínal moje vlčkovství. Pamatoval jsem si z něj jenom trochu, útržky, ale lepší, než nic.
"Jako malý vlče jsem se ztratil v bouřce a došel až sem. Skrz tenhle jeskynní komplex jsem se dostal až do Asgaarského hvozdu a tam zůstal. Naučili mne lovit, stopovat, starat se o sebe i o druhé. Kdyby mne nevzali k sobě, asi bych někde chcípnul," řekl jsem pragmaticky a skoro bez emocí. Veselý chvíle před touhle bylo vystřídáno ledovým klidem.

"Hmm, tak tam už asi není. pokud se nepletu, je teď v Asgaaru. Pokud je to teda ta samá Rowena, je takz možné, že je to jen shoda jmen," pronesl jsem a nechával tlapku furt nahoru. Trochu to vypadalo, že se hlásím o slovo, ale co mohl jeden dělat, když krvácení ne a ne přestat. POhodlně jsem se rozvalil. Venku se zvedal vítr a z dálky, jako bych už slyšel bouři. Schovali jsem se v pravý okamžik. Nerad bych to ale zakřikl a tak jsem raději už nad počasím nepřemýšlel.
"Co vím, tak už tam není... když jsem se tam jednou vracel, les byl prázdný," řekl jsem mu informaci o pavoukovi, který mi popravdě stále naháněl strach. Jeho ostrá kusadla se mi prorvala tělem a já... pak už jsem si nic nepamatoval a zažil jsem to nejhorší peklo, co jsem si uměl představit. Umřel jsem nebo to byl jen zlý sen? Alastor měl zase setkání s někým kdo krade jiným vlkům místo. Že by se tohle stalo SIonnovi a nahradil ho někdo, kdo se choval tak, jak se Sionn teď choval. "To zní celkem jako zábava, nakopat zadek sám sobě," prohodil jsem a pak mi došlo jak pitomně to znělo a nahlas jsem se zasmál. Hlava se mi pořád motala a mít tlapku nahoru moc nepomáhalo.

//středozemka přes esíčka

Trochu se mi motala hlava. Až teď jsem si uvědomil, že mi pořád teče mírně krev z tlapky a že jsem jí musel ztratit už poměrně hodně. Úkryt jsem tedy vyhlížel rád. Věděl jsem, že ve skalách je spousta jeskyní, do kterých se může jeden pohodlně zašít a kde ho nikdo nenajde, pokud nebude sám chtít. Komplex podzemních štol byl velmi rozsáhlý. Alastor mne následoval a já ani netušil, proč mu vlastně pomáhám. Možná to bylo tím, že mne zajímalo, proč má na Asgaar takovou pifku. Něco v tom muselo být víc, než odchod s partnerem. A proč se vlastně rozešli...
Zeptal se mne na moje zranění. "Tu tlapku mi zrychtovala jedna vlčice v lese na jihu. Horká hlava, ale hodně mele, hodně kouše, ale v hlavě toho moc neměla," pronesl jsem suše. Bylo to hodnocení hodné vojenského stratéga. Přímo k věci a jednodušše, tak jsem to měl rád. "A to na stehně mám od obřího pavouka," dodal jsem. Pak mi taky chybělo ucho, ale to už jsem pomalu ani nevěděl, kde jsem o něj přišel.
Uviděl jsem vchod do jeskyně a vlezl do něj. Vsoukat se dovnitř bylo trochu o vydechnutí vzduchu, ale jeskyně pak byla poměrně hezky prostorná. Na konci se dál svažovala, ale já nechtěl jít až do útrob hory. Místo toho jsem si lehl na zem k jedné stěně a zraněnou tlapu jsem opřel o stěnu nahoru, aby měla krev šanci přestat téct a rána se mohla zacelit.

Alastor mluvil a všímavě poznamenal, že mne prozradil můh přeřek. Nemohl ale tušit, že původně jsem chtěl říct, že jsem v tom lese měl lásku svého života... která ovšem nebyla nikdy opětovaná a spíš byla toxickou a ne úplně vhodnou. Všechno nasvědčovalo tomu, že tenhle stav být ve smečce, ale vlastně se trápit, že mne v ní nic nedrží jiného než zvyk a povinnost, není tím nejlepším stavem. Možná bych měl jít... naučit se nové způsoby a něco zažít, pak se třeba vrátím až poznám ostatní... nebo bych se mohl vráti za bratry... Myšlenek se mi točilo hlavou celé tornádo.
Alastor však mluvil dál, myšlenky nemyšlenky. To, že vypustil větu v množném čísle, zase, jsem nepostřehl.
Z lesa se k nám najednou začala poskokem blížit podivná špageta, což byl pravděpodobně ten jeho společník, kterého hledal. Bylo to malé a očka to mělo jako korále z čisté noci. Nemluvil a já se ani nedivil, zvířata většinou nemluvila. Znal jsem taková, která komunikovala, ale těch bylo pomálu. Pohlédl jsem na nebe, které bylo tmavší a tmavší. "Vím o místě, kde se můžeme schovat. Nenechám vás tady v té bouři, která přijde... v lese si jistě poradí chvíli i bezemne," dodal jsem, když se začal loučit a zamířil směrem, kde jsem znal jeden úkryt.

//Zrcadlové hory, přes Esíčka

Jeho povzdechnutí jsem nechal být. Nehodlal jsem se do toho pouštět. Já měl úctu k těm, co něco dokázali a pan Arcanus toho dokázal hodně. Nepotřeboval jsem se o tom, ale bavit s někým, kdo tenhle postoj neměl. Vytušil jsem, že by to byl marný boj a já se tak do něj ani nepustil. Jen jsem to nechal projít svýma ušima a dál to nekomentoval. Neměl bych se ovšem nějak ozvat, není správné takhle uznávaného vlka odsuzovat a přirovnávat k mršině... Ne, nebudu se ozývat, mlčení je mnohdy mnohem lepší. Mou reakcí tedy byla nečinnost a ignorace jeho poznámek a povzdechů.
Pak mluvil o lese, prý tam sám byl, ale já jsem si ho nepamatoval. Nebo možná matně. Byl jsem ještě mrně, když jsem se seznamoval s tímhle krajem, lesem i smečkou. "Měl... Mám tam povinnosti a taky, zachránili mě. Když jsem jako mrně přišel, tak se o mne postarali a vychovali mne," dodal jsem na vysvětlenou. Nehnul jsem u toho ani koutkem nahoru, ani dolů. Jako bych mluvil o počasí. "Co budete dělat, když nepřijde?"

Mluvil o Arcanusovijako by to byl stařec nad hrobem to se mi popravdě nelíbilo. Nebyl jsem tím, kdo by někoho osočoval, ale Alastor evidentně neměl s touhle věcí problém. "Je to moje Alfa," řekl jsem jenom a doufal, že mu to naznačí dostatečně, že by si měl dávat pozor na to, co říká a jak to říká. Nehodlal jsem se prát, ale mohl jsem se sebrat a jít. Nečekat tu s ním. Proč tu vlastně čekám?
Promluvil Alastor a přerušil ticho. Naštěstí. Já jsem teď nějak netušil, co bych měl říct. "Třeba jenom spí a nebo šel jinam," navrhnul jsem. Vypadalo to, že ho trochu rozrušilo, že jeho tchoř je nedohledatelný. Podle toho, jak nedořekl slovo a jenom ho polkl na konci věty bylo hmatatelně něco v nepořádku. Neusmíval jsem se ale, abych ho podpořil. Já se nesmál skoro nikdy. Mrskl jsem ocasem.
Začal se mne ptát na proč... proč jsem v Asgaaru. "Popravdě nevím," odvětil jsem prostě a dál to nerozváděl.

Vlk se odmlčel a já si uvědomil, že se kření. Byl každou chvilku zvláštnější. Křenil se a já netušil čemu a to mne mírně štvalo, ale neřekl jsem nic, nikdy jsem nic neříkal. Všechny pocity jsem měl v sobě. Všechny. Nikdy už je nedám najevo, dal jsem jednou a stačilo. Uzavřel jsem se víc, než jsem původně myslel, že je možné. Mohl za to SIonn. A byla to jenom jeho chyba. A tak jsem mlčel a na tváři žádnou emoci. Představil se jako Alastor. Do čenichu mne udeřil pach, který patřil jemu. Konečně se otočil vítr a já cítil, že je příbuzný pana Siriuse a té dámy. Neřekl jsem ale nic. Do ostatních mi přeci nic nebylo. Zvědavost stejně zabíjela zevnitř.
Ptal se koho zajímavého myslím a já nevěděl, co odpovědět. Nějak jsem teď neměl úplně k nikomu z nich vztah. "Pan Arcanus, Alfa, je třeba zajímavý," sděli jsem tu nejvíc basic informaci, jakou jsem mu mohl předat.

Vlk byl něco extra... to jsem si myslel první chvilku, ale pak to vysvětlil, že není zvyklý na vykání. Chápal jsem to. V tomhle kraji si všichni bezostyšně tykali. Jen jsem kývnul. Netřeba slov pro vyjádření pochopení. Vlk se na chivlku odmlčel, ale pak zase pokračoval ve svém plánu vyzvednout si tchoře... pokud tam vůbec ještě byl. Popravdě různých potvůrek byl les plný, ale já nemohl vědět zda ten jeho tchoř tam vážně je. Bylo tam ovšem několik nor, takže šance tu byla, ne že ne.
Vlk pak promluvil dál. Jeho slova mne trochu zaskočila. Na jazyk se mi drala otázka proč. ALe to mi nepříslušelo. "Dobře... Já jsem Parsifal mimochodem," poznamenal jsem a jenom tak nepřítomně začal hrabat hlínu pod zdravou tlapkou. Tu nezdravou jsem necítil a to by mohl být do budoucna problém. Zapomenout, že je zraněná by se mohlo vymstít. "Les je... plný zajímavých vlků," podotkl jsem nepřítomně a čekal s vlkem než zavolá na tchoře.

Vlk mluvil o tom, že jsem adresoval je oba, ale nikdo tu nebyl- Nebo jsem nikoho neviděl. "Ehm... oba?" zeptal jsem se. Nebyl jsem s úplně jistý, jestli se mám ptát nebo být raději potichu. Nebyl jsem popravdě ten, co by se pouštěl do problémů jiných vlků. Nechtěl jsem se do nich zabředávat. Cizí problémy byy cizí a to bylo vše. Ale tady jsem nechápal. NAvíc mi z jeho frfání přišlo, že je tu vtip, kterž mé osobě uniká a to mne zaskočilo. Nebýt součást vtipu bylo snad horší, než být tím kdo je vtipný nebo na koho vtip míří. ALe nechápat ho?
Vlk měl svého tchoře prý v lese a hodlal si ho jít vyzvednout. "DObře," pronesl jsem a nechal to jen tak odeznít. Byl jsem rozhodnutý ho doprovodit. Sám se po lese courat nemohl. Ale co mi bylo do toho? Pan Sionn si mne vážil jen jako pomoného lovce. Proč taky neudělat nějakou tu botu... na truc. Ale ne to mi moje povaha nedovolila. Vlk se ke mně obrátil a pronesl, ře můře utišit bolest. To se i záhy stalo, ale i kdyř to nebolelo tlapka krvácela. Bylo to ovšem aspoň nějaké řešení. "Díky, doprovofím tě," pronesl jsem, kdyř vlk vyrazil k hvozdu. Tlapka potřebovala klid, ale nemohl jsem ho nechat jít samotného.

Ostražitě jsem se koukal na toho před sebou. Nerad bych zase dostal přes čenich nebo lépe řečeno přes tlapku. A u tohohle jeden nemohl tušit, jak to je. Vlk byl pocuchaný a nesl na sobě pár škrábanců, jak jsem si všiml. Rozhodně nebyl v kondici, ale byl na tom líp než já. Popravdě možná dostal přes čenich, ale spíš bych to připsal nevydařenému lovu. Pořád jsem žil v tom, že jít si s někým po krku není úplně normální chování, i když kontakt s mísními mne přesvědčoval každou chvilku o opaku. "Hledáme?" ujelo mi, protože jsem viděl vlka jenom jednoho. Třeba tu někde číhá někdo další... Nebuď paranoidní. Zaměřil jsem se na vlkovi auru. Viděl jsem barvu, která ke mne vysílala pocit bolesti, ale nebolelo to reálně, jen jako. Pak jsem viděl rudou plamene a podivné mihotání, jako padající vločky. Do toho vlkova aura měla našedlé okraje, neprobuzené magie, která v něm dřímala... A taky jsem viděl něco podivného, co jsem nikdy neviděl. Jeho aura se ke mně natahovala. Nechtěla útočit, ale jako by mou vlastní auru ochutnávala. Zamrkal jsem a rozehnal aury kolem vlka i sebe. "Promiň... říkal jsi tchoře.. jeden spí v hvozdu... myslím," odkašlal jsem si. Vlk ovšem něco říkal. Chtěl mi pomoct. "Pokud umíš léčit kousance nakrklých pipek."

//Vrbový les přes ronherský potok

Šel jsem podel potoka, abych se dostal od toho lesa pryč. Můj výlet neměl úplně výsledek, který bych očekával, ale co se dalo dělat. Aspoń vím, že do toho lesa už ne... ježibaby jsou to, všechny vlčice... Nakousnutá tlapa krvácela a mě bylo jasné, že musím dojít někam, kde si budu moct ránu ošetřit, pokud nenatrefím na někoho, kdo by mi pomohl. Ale pravděpodobnost, že tu bude někde pan Arcanus byla nulová.
kráčel jsem tedy jako spráskaný pes přes pláň směrem k domovu. Nechtělo se mi tam, ale co se dalo dělat. Jeden si prostě nevybírá, kdy se zraní o zuby vzteklé vlčice. Kráčel jsem a uviděl před sebou vlka. Nejprve jsem si myslel, že je to Sirius, ale tenhle měl klikzháky na zádech a navíc i postoj měl trochu jiný. Koukal na Asgaar. "Můžu vám pomoct?" zeptal jsem se a doufal, že nevyjede jako vlčice. Pokusil jsem se stát na nakouslé tlapě, ale muselo být poznat, že ji odlehčuji.

Snažil jsem se být gentleman a jenom vysvětlit situaci, ale moc se mi to nepovedlo. Spíš jsem ty dvě naštval a ani jsem netušil proč. Z mého pohledu si vlčice prostě sedla na zadek sama. O magii, která ovládá vlkovo tělo, jsem neměl ani ponětí, natož že ji mám. Sledoval jsem vlčice. Jedna vypadala jako malej teriér, jenom ta palmička s mašličkou na hlavě jí chyběla. Vřískala jako by tu nebyla ona tím nejvyyáblejším tvorem a tím pádem i tím, kdo by v případě nějaké bitky dostal přes papulku. Já ovšem z principu nehodlal dámám ublížit, i když tyhle dvě měly k dámám dost daleko. Výchova tu asi nefunguje, ale aspoň nějaká informce pro Sionna a ostatní, proletěla my hlavou myšlenka, ale to už mi začalo být teplo od tlapek. Poskočil jsem a to těsně, protože tráva tam, kde jsem před chvilkou stál vzplála. Vzduchem se nesl puch připálených chloupků. Nakrčil jsem čenich a hodil pohled po druhé, které prskal kožich. Ta to nejspíše měla na svědomí. "Nu dobrá tedy, omlouvám se, že jsem rušil a snažil se o civilizovanost," pronesl jsem a chtěl se otočit na podpatku a splnit jejich přání.
Jenže to už na mne ta, jenž jsem si ve své hlavě pojmenoval jako Yorkšírka, začala ňafat a tentokrát se trefila. Její zubiska se mi zakousla do nohy a já v reakci ne úplně ovladatelné vykopl. Moje síla rozhodně nebyla taková, jakou bych mohl vynaložit, ale podle toho jak se na ní nehnul ani sval celou dobu, se jí možná trochu v té hlavince rozsvítilo. "Jauvajs, ona mě kousla?" pronesl jsem při tom výkopu v podstatě zaskočen tím, že se vlčice snížila k něčemu jako je kousanec. Nečekal bych to od někoho její konstrukce. "Omlouvám se, jste v pořádku..." začal jsem, ale pak mi došlo, že tady nepochodím. Z tlapky mi navíc tekla krev a já jim to tu nechtěl zasvinit. "Já... tedy půjdu," řekl jsem a s mírnou úklonou hlavou jsem udělal tři kroky zpět, abych byl mimo území jejich smečky. Nehodlal jsem nikam utíkat. Bylo to divné setkání, ale možná ty dvě měly důvod k tomu se takhle chovat. Myšlenky mi zaletěli k možnosti vlčat v úkrytu nebo něco takového. Popravdě pokud chránili rodinu, tak jsem jim to celkem i záviděl. Měly co chránit.

//ronher

Pomalu jsem se začal zvedat. Měl bych s tou magií něco dělat nebo se jednou proměním v prašivku a sežere mě veverka. Tohle mne štvalo. Magie se na mne nalepily, ale nikdo mi nikdy nevysvětlil, jak je mám správně používat. Bylo to takové pokus omyl a to se mi nelíbilo. Než jsem se zvládl pořádně oprášit ucítil jsem pachy, které přicházely z lesa směrem ke mně. Bylo mi jasné, že tady nemám co dělat, ale měl jsem tu nechat svůj pach a odejít? Nemohl jsem přeci zavléct svou neopatrností Asgaar do nějakého sporu. Zůstal jsem sedět na místě mezi prvními stromy, kde jsem poslušně čekal až přijde někdo z místních.
Uslyšel jsem, jak někdo mluví a ne dost vybíravé výrazy letěly mým směrem. "Zdravím, já jsem Pa..." nestihl jsem to ani doříct a už mi po nohou šla naježená vlčice, která vypadala, jako bych jí z pelechu ukradl mladé. "Mohla byste se prosím posadit a nekousat mne?"pronesl jsem poměrně klidně, ale magie, která ve mně dřímala se probrala k životu a Lia se svým zadkem zamířila přímo k zemi, kde se usadila. Její čelist se zaklapla. Vlastnictví magie loutkaře jsem nechtěl, ani nevím, kde se ve mně magie vzala, ale když se probudila, byla skvělým pomocníkem, hlavně na takovéhle situace. "Nepřišel jsem dělat problémy. Jen jsem omylem vkročil z louky a vedra mezi stromy do Vašeho lesa a nechtěl jsem odejít, aniž bych se nepředstavil a nevysvětlil, proč tu můj pach je. Jmenuju se Parsifal," řekl jsem klidným a vyrovnaným hlasem. V obličeji se mi nepohnul ani sval, kromě čelistí. Hlavou jsem se uklonil. Magické sevření Lii povolilo, ale pokud mi chtěl ublížit znovu použil bych na ni magii. Nepřišel jsem se rvát a vlčicím bych nikdy neublížil, to zakazoval kodex. Ale některé horké hlavy bylo potřeba uklidnit, aby s nimi jeden mohl mluvit. Vlčicím muselo navíc být jasné, že bych je byl schopný bez problému obě zabít nebo minimálně utéct a ani bych se u toho nezapotil. Sice vypadaly jako členky smečky, ale svalovina se na nich moc nehýbala. Zima tu asi musela být krutější než u nás v Asgaaru. Uvědomoval jsem si, že tu jsem cizincem a nepřišel jsem vyvolat konflikt, pokud se nebudu nucen bránit magii ani sílu nepoužiju.