Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//řeka KIerb

Alastor se o mne přestal opírat, jakmile jsem byli na rovnějším povrchu. Sníh a led se změnil na hlínu a trávu. Kopce se na nás smály ještě mírným podzimem a ne krutou zimou, která už panovala v horách. I když se vlk vedle mne pohyboval rychleji, cítil jsem, že se trošku třese. Uviděl jsem jednu noru. "TÁmhle," ukázal jsem tlapkou a zamířil si to rovnou k ní. Alastor požadoval nějaké listí a větvě. Kývl jsem hlavou a ze zad si sumdal tchořici. Šoupnul jsem ji do nory. "Zalez tam, donesu to," řekl jsem skoro až panovačně. Věděl jsem, že tenhle rozkazovací tón se mu nebude líbit, ale byl to u mne zvyk. Pokud je jeden ve stresu sklouzne k tomu, co má naučené. A já měl naučeno, že rozkazy jsou účinější než prosby.
Nechal jsem Toryho, aby zalezl do nory a vydal jsem se hledat cokoli, co by mohl zapálit. Jenomže tady nic nebylo. Žádné listí, žádné stromy. Jenom kameny. Sakra. Zaměřil jsem se na kámen a pohrál si s jeho stavbou. Vytvořil jsem tak velkou suchou větev. Trochu jsem zavrávoral. Používat tolik magie nemohlo být zdravé. Z nosu se mi zase spustila krev a tekla mi na náprsenku. Popadl jsem větev a táhl ji k noře, kde byl promrzlý vlk. "Tady," řekl jsem a začal se s větví soukat dovnitř do nory. Větev jsem nechal u vchodu, aby až začne hořet šel dým ven.

//Safírové jezero

Normálně by mi vadilo, být pro někoho tažným koněm, ale tchořice i Tory to potřebovali a já se tak přizpůsobil kroku vlka po svém boku. Tchořice se na mém hřbetě klepala, i když se sažila usušit o můj kožich a přimkla se ke mně co nejvíce to šlo. Před Torym poskakovaly plamínky, asi se snažil použít magii ohně, ale já si nemyslel, že je to nejlepší nápad. "Takhle se jenom unavíš, koukej už tam skoro jsme. V noře ti bude tepeji," řekl jsem s trochou funění, protože jsem podpíral vlka, který byl těžší než já. Uviděl jsem kopce a mírně se zaradoval, protože mi bylo jasné, že tam to bude v pořádku.

//Kopce Tary

Tory byl nakost mokrý, stejně jako jeho tchořice. A taky to ze see hodně rychle vysoukal. Zuby se mu u toho drkotaly a já tušil, že tohle bude ještě velkej průser. "Vím o místě, kde se dá schovat, pojd," řekl jsem a začal kašlat na to, že mi ještě trochu tekla krev z nosu a špatně se mi kvůli tomu dýchalo. Únavu a vše vystřídal adrenalin a tak to prostě ještě nějakou chvilku moje tělo vydrží. Popadl jsem tchořici, která se mi snažila vyskočit na záda, a položil si její mokré a znavené tělo na záda. Doufal jsem, že takhle budeme postupovat rychleji. Hned se začala na mém kožichu otírat a sušit. Nevadilo mi to.
Podepřel jsem Alastora, který byl zmrzlý na kost a z jeho těla sálal chlad. Věděl jsem, že tady kousek od nás jsou kopce, které jsou plné různých nor. Mohly bychom to využít jako místo, kde si odpočinout. Proč nemám magii ohně sakra...

//Kierb

Moje magie byla silná, ale ne moc. Nemohl jsem ji udržet do nekonečna, ale snažil jsem se soustředit, abych Alastora udržel v opeřené a letu schopné podobě dokud nebude mimo nebezpečí. Popravdě jsem se trochu bál, že když mu nebudud moct magicky pomoct, tak umře. Jenže já neuměl nic lepšího, než z někoho udělat něco jiného. A tak tu byla Alastokačka. Jakmile se ocitl v bezpečí s mokrým tchořem vedl sebe. Povolil jsem magii a nechal Alastorovu podobu se zase navrátit zpátky do normálu. Mírně se mi motala hlava a z čenichu mi něco taklo. Otřel jsem si čenich a na bíložlutém kožichu se třpytila rudá krev. Tekla mi z nosu, jako bych do něj dostal pěstí.
Příšera se mezitím z jezera stáhla. Došel jsem k Alastorovi, který nabyl své normální podoby a začal ho zkoumat. Necítil jsem z něj ani krev, ani jsem neslyšel, že by mu srdce bylo jinak. Nebyl tak nejspíše zraněný... jen možná unavený.Na zem kolem dopadala krev z mého nosu, která ne a ne přestat téct, "Ty seš takovej pitomec! Takovej pitomec!" pronesl jsem a kecl si na zem vedle něj. Zaklonil jsem na chvilku hlavu a doufal, že mi krev téct z čenichu přestane.

Kdybych neviděl, to co jsem viděl, tak bych se jeho ohánění vlkem možná i zasmál, ale mne teď děsilo to, co bylo pod hladinou a rozhodně to nevypadalo úplně přátelsky. Mířilo to k Torymu. Třeba je to jenom nějaká vlnka nebo větší ryba.... třeba to nebude nic nepřátelského, jen si to namlouvám, že tu chce všechno vlky žrát... Ptal se mě na žárlivost a voda za ním se dál vlnila. "Žárlím jenom když k tomu mám důvod... myslím... když tomu druhému můžu věřit, není proč žárlit nebo ne?" přemýšlel jsem nahlas, portože jsem neměl zkušenost, ze které bych mohl vyvozovat, jak bych žárlil. A ne jen jak, ale i jestli...
Vlna pořád pokračovala k vlkovi, co stál na ledu. Já zůstával na pevné zemi. Ucítil jsem podivný rybí zápach dřív než jsem uslyšel šplouchnutí a uviděl ploutev. Alastor najednou vykřikl nadávku a vznesl se do vzduchu, jak se pod ním rozbil led, který sám tvořil. Neměl jsem čas přemýšlet a tak jsem jenom natáhl jednu tlapku a Alastorovo tělo se promnilo na tělo kachny. Neměl jsem úplně čas přemýšlet, chtěl jsem jen, aby mohl nebezpečí uletět. Už tak byl durch a já jen chtěl, aby se dostal pryč. A první na co jsem se zaměřil bylo dát mu křídla a tak tu teď byla poměrně velká divoká kachna... nebo spíš kačer. "Uleť!" křikl jsem a doufal, že zmizí z ledové plochy dřív, než ho to sežere.

"Pfff ty nemáš žádný práva," odfrknul jsem si pobaveně. Pořád jsem měl v uších tu jeho snahu se vzchloubat, že on je tady ten velký alfa samec a já ne. A kdo mu to pak všechno ukázal hmm? Můj návrh na to, že bychom šli na jih odmítl s tím, že má v plánu jít za tím svým kamarádem, omluvit se nebo co. Trochu jsem začal žárlit, ale než jsem stihl cokoliv říct, mrsknul mi do obličeje kouli sněhu. "Jako malej," zaprskal jsem se smíchem a tlapkou si oklepal z čenichu sníh. Nebylo to nic příjemného, ale nestěžoval jsem si, jako ostatně nikdy.
On se rozeběhnul na jezero a ani si neužíval tu krásu, která tu byla. To ticho a to jak si sluneční paprsky hrály s vodní hladinou a barevnými kameny pod ní. Ne, jeho tohle nezajímalo, chtěl dovádět. Musel jsem trochu srovnat krok, takže jsem se napřáhl a hodil po něm kus sněhu. Jenže jsem minul. Neměl jsem dobrou mušku. "Pff tak si běž za tím svým Saturnem a.... a..." chtěl jsem něco dodat, ale můj pohled se zaměřil na vlny, které se objevily kus od Alastora a nevypadaly vůbec příjemně. Něco bylo pod hladinou.

Jeho přemítání o tom, kolik zim už je na téhle zemi nakonec utnulo rozhodné číslo čtyři. "Nevypadáš na to," odvětil jsem laškovně. Vypadal rozhodně starší, ale za to mohly ty jizvy co měl v obličeji a taky to, že byl celý huňatý a tak bylo jen těžko odhadnutelné, kolik mu vlastně je.
Ptal se mne na tu samou otázku. "Tohle bude moje čtvrtá zima," pronesl jsem. "A pokud se dobře pamatuju, tak jsem se narodil někdy na jaře... nebo začátkem léta," dodal jsem. Nepřipadal jsem si tak starý, ale ani ne mladý. Přišlo mi, že mi je tak akorát. Neměl jsem moc zkušeností se světem. Jediné zkušenosti, co jsem měl, mi dala asgaarská smečka.
Zima tu byla, to byla pravda. A měl pravdu i v tom, že lovit se tu moc nedá. "Chceš vyrazit někam na jih? Bez jídla to ještě chvíli vydržím," navrhnul jsem a usmál se na něj. Jemu zima rozhodně nemohla být, ale třeba chtěl na jih z nějakého jiného důvodu.

//Sněžné hory

Byl jsem na sebe celkem pyšný, že jsem vymyslel náhradní plán takhle z ničeho. Mohl jsem vědět, že Alastor procestoval celý svět. Byl přeci jenom starší, než já... nebo ne? "A kolik ti vlastně je?" zeptal jsem se bez obalu, ale i bez nějaké zákeřnosti. Jenom mne to jednodušše zajímalo. To co se odehrálo by nesmázlo ani kdyby mu bylo stopadesát. V takovém případě bych asi jenom pokrčil čenich a dál s ním prožíval tohle dobrodružství, nevadilo mi dělat někomu toho mladého zajdu.
Jsme vlastně co? A bylo to tady. Otázka, která napadla Alastora už v úkrytu napadla i mne. Nebyl jsem asi úplně nejchytřejší, když jsem se tím nezaobíral už dříve. "No není to nádhera," vydechl jsem a posadil se na beh. Začínala zima a jezero pomalu zamrzalo. Na břehu ovšem zůstávala průzračná voda. Blištivé kamínky se dole krásně barevně objevovovaly a zase mizely ve vlnkách.

//Gejzíry

"To bys chtěl co?" zasmál jsem se a vypláyl na něj jazyk ještě jednou. Od mé maličkosti to bylo až moc laškovací. Ale byla to výzva pro něj. Trochu mne zajímalo, jestli hodlá svému slovu dostát nebo ne. Měl jsem dobrou náladu, kterou trochu shodila jeho rozchodová rozjímací řeč. "Nene, nechtěl jsem ti ukázat gejzíry... pff nějaká voda, co stříká nahoru, koho to zajímá... mám mnohem zajímavější místo," broukl jsem ne dost přesvědčivě.
Šly jsme po úpatí hor a já doufal, že ho to moc neunavuje tenhle pochod. V břiše mi začínalo kručet a já doufal, že to neslyšel. Nechtěl jsem už úplně řešit jeho ex a tak jsem doufal, že ho návštěva jiného kouzelného místa nadchne alespoň tak, jako nadchla mne. "Vidíš to?" pronesl jsem a tlapkou ukázal na třpytící se plochu před námi.

//SAfírové jezírko

//Východní hvozd

Pronesl něco o tom, že málokdo si může dovolit nelovit, ale tak u něj to bylo pochopitelné. On byl tím málokým. Kráčel jsem neohroženě před ním a věděl jsem, že pokud mu gejzíry nevytřou zrak, tak už máloco. Kousnul mne hravě do zadku. Švihl jsem ocasem a možná ho mírně praštil do čenichu. Natočil jsem se k němu. "Nepokoušej to, nebo chceš snad včerejší rodeo opakovat?" zavrčel jsem na něj hravě. A pak na něj vypláznul jazyk. Bylo to dětinské gesto, za které jsem ho sám kritizoval a ne nijak dávno. Nějak mi přišlo vhodné to prostě udělat. Pak jsem se rozešel ke gejzírům s tím, že mu ukážu jak krásně vypadá voda, která se snáší jako zamrzlé vločky na zem, jenže... promluvil.
A sakra... Jediné supr čupr místo, které jsem znal a on na něj pamatoval jako na místo rozchodu. Takže i kdybych udělal cokoliv, tak by ho měl spojené se svým ex, než se mnou. Žralo mě to, protože jsem v tomhle ohledu byl druhý a tak jsem se musel přizpůsobit tomu, co ten první udělal nebo kam Toryho vzal. "No tak ještě..." začal jsem improvizovat. "Ještě že jdeme dál, dávej bacha ať tě to nesejme," podotknul jsem a kráčel jsem dál. Veselost z mého hlasu najednou nebyla cítit, ale to přehlušilo dunění vody, která létala k obloze. Musel jsem rychle vymyslet, kam ho vzít jinam, co by na něj udělalo dojem. Vybavil jsem si jedno místo a zamířil jsem tam.

//Sněžné velehory

//Zrcadlové hory

Zastříhal jsem ušima na jeho reakci a odmítáním lovit. Nedivil jsem se mu, když nepotřeboval lov k potravě mohl si diktovat, které zvíře zabije a které nikoli. A pokud v tom neviděl smysl, byl jsem za to rád. V podstatě se to podobalo i mému vlastnímu názoru. Lovit z nudy bylo odporné. "Takhle ještě nikdo nereagoval... Popravdě lov pro zábavu stejně jako bitky nemám rád," odvětil jsem mu a pak přešel k tomu, proč jsem považoval naši výpravu za zábavu. "Tou zábavou jsem myslel spíš to, že ti chci ukázat jedno místo a třeba tě to tam bude bavit," dodal jsem rychle, aby pochopil, jak jsem to myslel. Nechtěl jsem působit jako někdo, kdo se mu chce jenom zalíbit, protože najednou nesouhlasil. Ale pravda byla úplně jiná, opravdu jsem násilí ze zábavy neschvaloval a to co jsem řekl, jenom blbě vyznělo a on špatně pochopil. Teď jsem to snad urovnal na pravou míru.
Procházel jsem hvozdem, který se táhnul snad všude. A věděl jsem že dojdu tímhle směrem k místu, kde žila Lindasa a taky k té hoře plné horkého vzduchu. Chtěl jsem ale Torymu ukázat něco jiného.

//Gejzírové pole

Zubil se na mne a komentoval i s názornou ukázkou můj pískací nos. Ježíš... povzdechl jsem si v duchu, protože to rozhodně nebylo něco, co bych chtěl aby někdo slyšel. Ale jak mne mohl někdo varovat, když se mnou nikdy nikdo nespal v takové blízkosti. Popravdě co jsem věděl, tak i jako malé vlče jsem preferoval spánek mimo zraky ostatních. Ani jsem netušil proč. Tchořice na mne prskla, protože se jí nejspíše nelíbilo, jak jsem jí vyklopil a to jsem se snažil být něžný. "Pojď bude to zábava," řekl jsem, když Tory pronesl, že lovit nechce. Pořád jsem zapomínal, že nejí, ale i tak pro něj přeci lov mohl být aspoň nějakým zpestřením. Vstal jsem a došel k němu, abych mu vlepil mlaskavou pusu na čenich. Ani jsem nevěděl jestli bych to měl dělat. Pořád jsem byl moc mladý na to, abych řešil nějakou vztahovost. Co když to on chtěl jenom na jednu noc? Já na jednorázové povyražení nebyl...
Odešel jsem od něj a protáhl se dírou ve zdi, jako bych byl přímo pasující obrazec. Nebyl jsem ani kolečko, ani čtvereček, spíš podivně nalomený trojúhelník. Procpal jsem se ven a vyrazil jsem směrem k řece. "Vím o místě, které by se ti mohlo líbit," prohodil jsem dozadu.

//Východní hvozd

Probudil jsem se jenom na chvilku, když jsem ucítil, jak se tíha z mého hrudníku odsunula. Jenom jsem to zaregistroval a zase usnul. Převalil jsem se na záda a tlapky měl jako brouk na posledním tažení zvednuté ke stropu. Pak mne ze spánku vytrhl ještě další pohyb. Něco mi leželo na břiše, ale netušil jsem co. To už jsem se pomalu probouzel.
Otevřel jsem oči a mírně nadzvedl hlavu, abych viděl co mám na břiše. Byla to tchořice, která se tam stulila do klubka a teď spala. Nadzvedával jsem ji s každým nádechem, jako by ležela na balonku. Vypadala, že jí to nevadí, takže jsem ji tam nechal. Položil jsem hlavu zpět na zem a obrátil ji na stranu. V jednu chvilku jsem se lekl, že odešel a nechal mě tu, ale pak mi došlo, že tchořici by tu nenechal... ne? Obrátil jsem hlavu a uviděl jeho zelená očka, která se na mne upírala. Vypadal jako dokonalost sama. "Dobré ráno," brouknul jsem a užíval si ten pohled. "Doufám, že jsem moc nechrápal," dodal jsem s úsměvem a pak pohled obrátil zpět ke stropu. Protáhl jsem tlapky až mi zakřipala záda. Tchořice se trošku posunula a já ji velice opatrně vyklopil ze svého břicha na zem. Ležel jsem teď na boku. "Nechceš jít na lov?" navrhnul jsem. Měl jsem docela hlad. V lese byla srna, ale tam jsem se teď vracet nechtěl. Po snu mi zůstala v hlavě podivná pachuť, ale o čem se mi zdálo jsem netušil.

Spal jsem ani nevím, jak dlouho. Zdál se mi poměrně živý sen. V tom snu jsem si užíval přesně tohle zaláskované po, jenomže ne v jeskyni, ale v Asgaarském hvozdu. Já a Alastor jsme tam najednou byli Alfy. Nikdo mi to neřekl, ale v tom snu jsem to prostě věděl. Ostatní byli pod náma. Zvedl jsem se od Toryho, který pořád spal a šel jsem se projít. Obejít hranice a zkontrolovat, zda je všechno v pořádku. Nic se nezměnilo. Les byl stejně starý a páchnoucí hnilobou, stejně jako Toryho tchořice. Uviděl jsem Sionna, který seděl u sochy svojí matky. Vedle ní byl druhý hrob a já nějak vytušil, že tam leží jeho táta. Nad ním se taky objevila socha, ale nebyla z rubínu, byla z čistého mramoru.
Sionn tam tak seděl a házel po mne vyčítavý pohled. Asi jako já, když jsem zjistil, že flirtuje tevřeně se Siriusem a mne ani nechce. Jako bych mu zlomil srdce tím, že jsem si nevybral jeho... Ale on přece odmítl mne! Já mu nabízel něco víc, ale on nechtěl... Takže si teď nemohl stěžovat. V tom snu nikdo nemluvil, ale jako by rozhovor probíhal. Mramorová socha se najednou změnila a místo Arcanuse na ní stál Alastor. Sionn se jenom ušklíbnul a puf... konec snu. Převracel jsem se a možná i tiše mručel ze spaní.

Užíval jsem si ten klid a pohodu. Popravdě jsem začínal být ospalý, ale nechtěl jsem spát, takže jsem přemáhal vlastní očka, aby zůstala otevřená. S každým mrknutím to ovšem bylo těžší a těžší. Vlk s hlavou na mém hrudníku oddechoval a asi nad něčím přemýšlel, protože můj hlas ho nejspíše vyrušil. Podivné zamručení vycházející z jeho tlamy mi bylo jasným signálem. Jen jsem se zazubil do tmavého prostoru jeskyně, kam se konečně po noci prodraly paprsky. A že to byla noc. Zalil mne příjemný pocit dobyvatele, který si pro sebe zabral jako první nějakou novou neproádanou krajinu. Jako by otisk mojí tlapky byl nesmazatelně spojen s něčím větším a zároveň základním. "Takže jsem si vedl dobře," prohodil jsem. "Ale stejně jsi tu alfa samec ty," dodal jsem pobaveně a mírně ho stisknul tlapkami. Oči už nemohly déle vzdorovat a já usnul.