Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pohledem jsem sledoval nejprve tchoře, který si užíval, že si ho někdo všímá. Nejspíše potřeboval prostě jenom někoho, kdo se o něj postará. Popravdě jsem ani už nevnímal, že ho hladím. Byla to automatika. Alastor se mne snažil přesvědčit, že vážně hodlá mou společnost vyhledávat i dál. Snažil se to všechno otočit na mne a že jsem šlechetný atd. Jako by se chtěl vyhnout tomu, že prostě život k sobě některé přivádí, ale pak je zase od sebe odvádí. Vzpomínal jsem na to, jak jsem si hrál s Fiérem a pak to jednou bylo naposled a já ani nevěděl, že je to naposled. Najednou jsem dospěl a hrát už jsme si nikdy nešli. Ne, že by naše hra byla něco jiného, než lov pro mrňata. "Hele oba víme, jak to dopadne. Ty si půjdeš trajdat po světě, užívat si volnosti a svobody a já budu dál ve své smečce dělat to, co jsem dělal do teď," povzdechl jsem si. Sám sobě jsem zněl jako stařec nad hrobem, který může dávat životní moudra. Přišel jsem si sám sobě patetický.
Alastor ale spustil, že by za nikoho nedal tlapu do ohně jenom za pár vlků a mě. Podíval jsem se na něj a jenom se ušklíbnul. Vzduch mi vyšel z nosder a písknul. "Vážně?" řekl jsem dost nepřesvědčeně. Zněl jsem jako partnerka, které její drahá polovička říká "dám si jen poslední zkvašenou hrušku a jdu". Nevěřicně, ale mile s pochopením. Mohl bych dodat, že mě ani nezná, ale popravdě to by nebyla pravda. Znal mě za tu krátkou dobu víc, než ostatní kdy byli schopni.

Dělal si ze mě srandu... Ne otevřeně si ze mě dělal prdel, protože jsem přiznal, že mám slabost pro zraněné a slabé. Byl jsem prostě měkota. Za tou maskou dokonalého ovládání bylo místo, které nemohlo nepomoct, když někdo pomoc potřeboval. A Alastro si z toho utahoval. Trochu mne to jeho rýpnutí zamrzelo. Možná i víc, než by mne to od cizího vlka mělo mrzet. "Tak to mám jediné štěstí, že žádné příště nebude co?" nadhodil jsem zamyšleně a smutně, rezignovaně. Popravdě jsem se toho bál. Toho, že když jsem objevil někoho, kdo mi konečně rozuměl a chápal mě, tak odejde. Zmizí jako pára nad hrncem. Alastor se nechtěl vázat, to mi bylo jasné. Byl tulák a svou svobodu si užíval, byl tak šťastný. Já svobodu využívat neuměl, protože jsem ji nikdy neměl. Pro mne byla něčím neznámým a nejistým, něčím co mne ve skrytu duše děsilo.
Hladil jsem po hlavě a zádech tchoře, který držel jako by se mu to vážně líbilo. Pohledem jsem sjel k tchoříkovi a pokračoval v hlazení. Zvíře si pobyt v jeskyni užívalo ze všech nejvíc.

Možná za to mohlo zlomené srdce. Nebo to bylo tím, že konečně někdo nekoukal na mou osobu jako na malé vyděšené vlče. Alastor mne bral jako dospělého a nepřetvařoval se předemnou. Neměnil svůj slovník ani se nevyhýbal tématům, jako to dělal Sionn. Možná jsem chtěl pomstu. Když si Sionn mohl užívat se Siriusem, proč bych já nemohl taky flirtovat s Alastorem? Nebyl jsem v tom nijak dobrý... neuměl jsem nezávazně flirtovat. Čím víc jsem mluvil já nebo on, tím víc jsem zabředával do bahna emocí, ze kterého jsem se nemohl pak snadno dostat. A mít znovu pošlapané srdce jsem nechtěl... Ale nemohl jsem se bránit. Nešlo to. Alastor byl moc... prostě moc.
Ptal se jestli bych se nechal sbalit na to, že je nemocný a musím mu pomoct. Nejradši bych řekl, že ne, že mám na víc a tohle bych prokouknul. Že kdyby někdo hrál, že je v nesnázích, tak bych se na něj prostě vykašlal. Jenže to nebyla pravda. Cash hrála, že potřebuje pomoc a jak to dopadlo... díky ní jsem zjistil, že asi vlčice nejsou úplně pro mě. "Rozhodně by to mohlo fungovat, ale musel by ses pak ještě trochu víc snažit," řekl jsem nakonec a i když jsem se usmíval můj hlas zněl až moc vážně. Tchoř mi pořád seděl mezi tlapkama a kolem jedné si omotal svůj dlouhý ocas. Nechtěl jsem ho ještě vracet jeho pánovi. Pohladil jsem tchoře jednou tlapkou jemně po zádech.

Moje slova nejspíše vyzněla úplně jinak, než jsem zamýšlel. Protože Alastor se zvedl a s chichotáním nasadil pózu neohroženého borce, se kterým nehne nic. Možná tak maximálně jedna přes čenich od toho medvěda. Zaplácal jsem tlapkou do země, jako bych mu tleskal. "Ó skláním se před vámi, mocný a neohrožený, jsem přesvědčen o vaší síle," pronesl jsem teatrálně, a hlavu jsem sklonil až jsem se čelem dotkl země. Jenomže Alastor neměl dost, nebo prostě jenom nemyslel s klidem, protože pak vypálil další větu. Zaskočilo mě to. Možná víc než by mělo. Zvedl jsem hlavu od země a Alastor stál přímo u mě. Úplně mne to vyvedlo z míry. Obklopila mne jeho aura. Když jsem nebyl ve své kůži magie se prostě zaostřila sama a já viděl barvy všude. Bylo to kouzelné a omamné... a taky nebezpečné. Věděl jsem, že bych mohl ztratit hlavu a aury by mne mohly pohltit jako do jiné reality. Mnohem barevnější než byla ta naše.
Najednou Alastor odskočil a já přestal vidět barvu. Než se tak ovšem stalo, zahlédl jsem trochu chladně modré. Alastorova omluva mi přišla trochu přehnaná, však neřekl nic tak hrozného nebo jo? Nechápal jsem. Nad jeho hlavou se objevil mráček z kondenzovaného vzduchu jeskyně a začalo sněžit. Pobaveně jsem se ušklíbnul s tchořem pořád u svých tlapek. "Nebude ti zima?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu, pohledem koukajíc na mráček. "Mohl bys prochladnout a nastydnout," dodal jsem s trochou toho pobavení. "Nebo je tohle celý tvoje balící taktika, jak mě donutit tě zahřát?" pronesl jsem s nakloněnou hlavou a sjel pohledem k Alastorovi. Pokud si přišel slizký a nepatřičný, tak jsem mu chtěl ukázat, že to umím taky, aby si nepřišel tak špatně.

Alastor se snažil znít drsně, ale ten smích mu to kazil. Místo toho zněl spíš jako vlče, které se snaží napodobit dospěláky a moc mu to nejde. Nedivil jsem se mu. Nemohl jsem zastavit smích a jeho dodání, že je pořádný alfasamec ve mne vyvolalo další salvu smíchu. "Tak to bych musel nejdřív něco pořádnýho vidět, abych tě tituloval alfa samcem," povzdechl jsem si mezi smíchem. Myslel jsem hlavně třeba ulovit medvěda nebo něco podobného, ale mohlo to vyznít všelijak. Začal jsem se uklidňovat a nasávat vzduch do plic. Jenže... Po Alastorovi se najednou proběhl tchoř a mě to přišlo zase směšné a tak přišla další salva smíchu. Popravdě jsem si z toho poposednul stranou a nemohl jsem popadnout dech.
Alastor se přestal smát, i když mnou smích ještě chvěl. Tchořovo chování ho nejspíše popudilo, protože pronesl něco o inteligenci a pak, že ten objev přisoudí mé maličkosti. To jsem úplně nechápal. Pokoušel se tchoře ze svých zad dostat, ale ten se mu vysmekl a přiběhl mezi moje přední tlapky, kde se uhnízdil. Asi abych ho chránil nebo možná jen proto, že prostě chtěl. Zavanul kolem mne vzduch a já si tak čuchnul znovu k pachu tchoře, který se rozvířil kolem. "Podle mě je to potomek toho původního," pronesl jsem a přestával se smát. Sních odezníval postupně, ale odezníval.

Bylo tu trapné napětí a tvořil jsem ho já. Jsi trapný a měl bys toho nechat nebo zdrhne. Jenomže tuhle trapnost okamžiku přerušil Alastor, který na mne vybalil, že je asi pořádná kláda. Na chvilku zavládlo ticho, které jsem pak přerušil já svým smíchem. "Hahahaha," rozesmál jsem se na plné kolo a popravdě jsem si musel sednout na zem, protože jsem se nemohl smíchem udržet na nohou. Tohle jsem fakt nečekal, že řekne. Přišlo mi to vtipné a zároveň nepatřičné, ale celkem dobře to odpovídalo tomu, jak jsem se vlastně cítil. Vtipně a nepatřičně, trapně. "Hahah...To nemůžu...ha... to nemůžu soudit," dodal jsem mezi smíchem a jednou tlapkou si otřel slzu smíchu z očního důlku. Oklepal jsem tlapku a slza někam odletěla. Dlouho jsem se takhle nezasmál, popravdě asi nikdy. Jenom hrstka vlků mě viděla se usmát a jenom jeden mě zažil se otevřeně smát. A ten jeden byl Alastor.

"Pravda," řekl jsem, když tvrdil, že nestopuje protože to nepotřbuje. O jeho magii jsem věděl i o tom, že nejí, ale prostě jsem to vypustil. Bylo tak lehké na něco tak podivného zapomenout, až mne to trochu děsilo. Na co všechno jsem ještě zapomněl?
Skloněná hlava k jeho krku se mi zabořila do srsti, že jsem cítil jak mě lechtá na čelisti. Popravdě jsem takhle blízko nikomu nebyl... no.. od momentu, co jsem dal pusu Sionnovi a málem dostal přes držku. Ne, tohle bylo jiné. Bylo to naprosto nevinné, ale jako bych dělal něco nepatřičného. Chceš mu přece jenom pomoct, ne?... Ne? Cítil jsem bukové dřevo, které jako by vyplavila bouřka na břeh zasněžené hory. Cítil jsem, jak se to dřevo porostlé mechem mírně rozkládá, ale jeho vůně byla pořád silná. Zároveň byla protkaná příslibem bouře, která se měla od někud přihnat a tenhle vyplavený kmen třeba i spálit. Čerstvý prašan se proháněl svým pachem po jeho srsti. Najednou se zahihňal a já si uvědomil, že jsem v jeho srsti rejdil svým čenichem možná až moc dlouho... víc než bylo společensky přijatelné. Odtáhl jsem se od něj a zastavil se čenichem asi tak centimetr od něj. "Voníš jako bukové dřevo v bouřce na ledové pláni," vzdechl jsem zasněně jako umělec, který popisuje nějakou nádheru, kterou zrovna tvoří. Moje smysly byly v mnohém lepší, než smysly ostatních vlků. Možná proto jsem se nechával mnohdy unést všemi těmi vjemy.

Když promluvil, tak zněl zaskočeně, ale nedivil jsem se. Málo kdy někdo navrhne, že vás očichá. Trochu jsem se ušklíbnul, ale spíše studem, než čímkoli jiným. Když dodal, že on vlastně čich nemá trochu mě to zaskočilo. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by čich neměl. "Jak pak stopuješ?" vypadla ze mě úplně dementní otázka. "Promiň, nechtěl jsem být tak... byl to blbý dotaz a pochopím, když neodpovíš," dodal jsem proto v zápětí, když jsem se zvedla na všechny čtyři, abych k němu došel a mohl tak nabrat pach přímo ze zdroje.
Došel jsem k němu a celou cestu jsem si vybíral místo, které bych měl očichat. Většina vlků nejvíc voní na krku nebo na břiše... Nejmíň voní většinou záda nebo hlava... zátylek, je taky dobré místo. Nebyl jsem blázen, abych mu očichával břicho, protože to je místo, kam si prostě cizí vlky nepouštíte. Krk mi zase přišel až moc... no... intimní? Nejradši bych se praštil, že jsem to vůbec navrhnul. Jenomže už to bylo venku a nápad to byl dobrý, tak proč mi jeho provedení přišlo, jako bych někomu lezl do nory a hodlal se tam hezky vyspat. Sklonil jsem se k Alastorovi a strčil čenich do jeho medvídkovité srsti na krku, abych mohl v klidu nasát vůni.

Byl jsem rád, že jsme v jeskyni sami a že je tu takový klid k rozhovoru. Kdybych tak jen tušil, jak se to všechno motá v Asgaarském hvozdu. S Alastorem to bylo příjemné. Na moje popichování reagoval jenom podivným odfrknutím, které jsem nedokázal tak úplně zařadit. Nepřehnal jsem to? Trochu jsem zalitoval, že jsem se do toho pustil. Jenže nevypadal nijak extra uraženě, takže jsem to nechal být.
Pak přišlo na toho tchoře, ale já jsem si nebyl pořád jistý jestli je to on. Ani Alastor si tím nebyl jistý. A já měl nápad, ale ten nápad nebyl úplně korektní... "Mohl bych si... ne je to pitomost," začal jsem z toho nápadu couvat, ale Alastor mne pobídnul. "Kdybych mohl nabrat tvůj pach, třeba bych ho pak lépe rozklíčoval z něj. Potřeboval bych zachytit jemné nuance tvého pachu, abych to dokázal celkem dobře rozpoznat," sdělil jsem mu. Čich fungoval spolehlivěji, když jsem měl pachovou stopu načichnutou přímo ze zdroje a ne jen tak ze vzduchu. Jenomže to by znamenalo jít očichat Alastora, což by nemuselo být jemu samotnému po srsti. "Je to jenom návrh," dodal jsem.

Nevím proč, ale věřil jsem mu to. Přeci jenom tohle byl žert a pokud někomu nakopal zádel, tak mě do toho vůbec nic nebylo. Na oko jsem se ovšem stáhnul. "Nevím nevím, nějak se mi to nechce věřit, že bys byl nevinná dušička, čistá jako lilium... dobrotivá a tak dále," zazubil jsem se na něj, ne úplně připraven, že bych byl pochopen. Plácal jsem a plácal jsem poměrně rád. Nikdy jsem ještě tolik neplácal jako s Alastorem. Bylo fajn mít někoho, s kým se dalo nezávazně kecat...
Teď tu byla prácička vyčuchat z tohohle tchoře snad všechno, co šlo. Když jsem pach dostatečně vstřebal, abych pochopil o co jde, šťouchl jsem do tchoře a nechal ho vrátit se zpět k Alastorovi. "Nesmrdí tak úplně jako ty, ale má jenom takovou jemnou esenci tebe... možná to je on, nebo minimálně nějaký jeho příbuzný," pronesl jsem suše a bez obalu. Nic jiného jsem nevyčuchal, takže byl vlastně na tom stejném... Tedy nebyl. Teď měl jistotu, že to není jen tak nějakej mazel, ale že má k tomu jeho fakt blízko. "Hmm... hm..." broukl jsem si a hlavou se mi honila neúplně dobrá věc... byl to nápad. Riskantní nápad, ale já měl nějak energii na to riskovat.

Zaubil jsem se nad tím, jak spokojený byl z toho, že se někomu pomstil. Ať už to bylo za cokoli, záviděl jsem mu, že si mohl svoje účty urovnat sám. Za mne je urovnal Sionn a ještě jsem byl přesvědčený, že kdyby se dozvěděl, že jsem se chtěl pomstít sám dostal bych přednášku ohledně toho, jak je pomsta špatná... Ne, zavrtěl jsem mírně ušima. Nad tímhle jsem nechtěl přemýšlet. "Uuu tak to jsem rád, že jsem na tvojí dobrý straně," zašklebil jsem se, když pronesl, že by v tom vyřizování účtů rád pokračoval.
Pak bylo na mne, abych dokázal, že můj čenich vážně funguje. Přiložil jsem čenich k malé špagetce, která se ke mně donutila doplazit a rozprskla se na zem předemnou. Tchořík byl poměrně roztomilé zvířátko, když si ho jeden takhle prohlížel. Nasál jsem jeho pach a pomalu přemýšlel, co všechno cítím a co z toho můžu vydedukovat přínosného pro Alastora.

Alastor nesouhlasil s tím, že bych měl nějak pomstít to co mi bylo učiněno. Nebo ne že by nesouhlasil, ale nepomohlo by mi to dle něj. "Ale rozhodně to musel být fenomenální pocit, ne?" odpověděl jsem mu. Ne, že bych věděl koho zmlátil nebo proč, ale pokud mu někdo něco udělal nebo ublížil někomu jemu blízkému, věřil jsem že si to ten někdo zasloužil. A taky jsem měl podezření, že Alastor si to minimálně užíval i když to nic nevyřšilo. Některé věci nemají řešení.
Přestal na mne vyplazovat ten svůj pokušitelský jazyk a obrátil hovor zpět k lesu a ke svému společníkovi. Mazlíček byl dříve ukecaný a nyní nepronesl ani hlásku. Což bylo zvláštní, ale pokud mu vyhrožoval, že ho nechá usmrtit, asi věděl, proč mlčet. "Jestli chceš můžu ho očichat, mám celkem dobrý čich a třeba poznám zda je tvůj... Na některých vlcích ulpí pach jejich blízkých a rodiny, že nemám problém poznat ke komu patří," řekl jsem mu o svém naprosto mistrovském čenichu. Byl jsem na něj náležitě hrdý. Na jeho otázku ohledně rozhovorech v asgaaru jsem neodpověděl.

Nabízel jsem jenom vysvětlen, které už nejspíše musel znát. byl přeci jenom starší než já, pokud jsem si pamatoval dobře, ale popravdě, já si ho moc nepamatoval. Nemohl jsem si ho zapamatovat, protože tenkrát byl silnějším zážitkem Fiérův žaludek na zemi, než on. SIce tvril, že on si to pamatoval, ale já popravdě neměl na Alastora nebo Nemesise sebemenší vzpomínku. Jako bych to vytěsnil. pamatoval jsem si jenom, že i bylo strašně zle... ze sebe i z toho, co jsem viděl. Nechtěl jsem to už nikdy zažít znovu a možná proto se u mne objevil ten dar, vědět, co mají ostatní za magie, aby mne už nikdo takhle ovládat nemohl. "Hlavní je, ře yř je to pryč. Ten vlk je údajně po smrti, i když mne mrzí, že jsem to nemohl být já, kdo ten jeho dementní obličej vymáchá v hlíně,! pronesl jsem a bylo jasné, že kdybych toho pAroháče někdy potkal, nevyšel by z toho vůbec dobře.
Alastor na mne ten svůj mlemík vypláznul ještě jednou. Netušil jsem, co mám na jeho výzvu říct. pOpravdě jsem nečekal, že se takhle vytasí. "Že bych ti ho ukousnul... s kým bych si pak povídal co?" pokusil jsem se ho odbýt.

Jen jsem neurčitě nakrčil čenich. Jako bych na jeho větu o magiích nechtěl reagovat. Na odsouhlasení výběru jeskyně jsem kývnul hlavou. Bylo to lepší, než být venku v dešti to ano. Rozhodně to ale nebylo pětihvědičkové ubytování. Lepší než cokoliv jiného... Kam jsem taky mohl Alastora vzít, když to byl tulák. Nemohl jsem ho vzít do Asgaaru a pochyboval jsem, že by do hvozdu vlastně i vkročil. I když si tam chtěl dojít pro svého mazlíka, kterého teď drbal na břiše, něco mi říkalo, že by rozhodně dovnitřních hranic lesa nešel.
Vyprávěl mi o tom, že se málem... ne málem, reálně se porval v nějaké smečce o někoho jménem Satrunus. Prý ho něco praštilo do hlavy a chtěl být jenom s ním a to se nelíbilo jeho partnerovi, ani té smečce. Nedivil jsem se. Taky bych asi neskákal radostí, kdyby mi partner chtěl dělat siamský dvojče nějakému kamarádovi z dětství. Neřekl jsem nahlas nic dokud mluvil. Nechtěl jsem přerušovat jeho tok myšlenek. Nechal jsem ho domluvit. Potom byl prostor na nějakou reakci. Jenomže na jakou. "Možná... možná za to mohla magie..." pronesl jsem a pohled upřel na svou tlapku. NIkdy jsem to nikomu neřekl.... jenom Sionnovi a ten to nechápal, ne úplně. "Jednou přišel do lesa vlk s parožím, byl jsem ještě vlče, ale ten vlk zabil mého kamaráda. Rozpáral mu břicho a... použil na mě magii, abych si s ničím nedělal starosti, abych byl šťastný... před očima mi umíral přítel a já se cítil dobře," podělil jsem se o vlastní zážitek. Bylo na mně vidět, že tohle téma se mi vůbec nechce otevírat, ale na druhou stranu jsm chtěl Alastorovi nabídnout možnou odpověď na to, co se stalo jemu.
MOu společnost za takovou, která se dá a pak na mne vypláznul jazyk. Toho jsem si všiml jenom náhodou, protože jsem k němu zvedl zrak. "Hej... nevyplazuj to na mě, nebo ti to někdo ukousne," odvětil jsem to, co se normálně říkalo mezi Bratry.... jenomže teď to znělo nějak divně dvojsmyslně a já cítil, jak červenám až na zádely.

Nevím proč, ale bylo mi tu dobře. Přestalo tu táhnout a náš dech a tělesné teplo to tu celkem dost vyhřálo, takže mne ani netrápila zima. Skrz průrvu, kterou jsem se sem dostali, se táhly slabounké paprsky slunce. Hádal jsem, že ráno vstalo do mračen, protože světla nebylo tolik, co bych v tuto dobu očekával. Zamrzelo mne, že už jsem tu tak dlouho. Měl bych se vrátit. Byl to povzdech, který jsem zastrčil někam hloub do mysli. Ještě ne... ještě mne nebudou postrádat... Doufal jsem, že všichni všechno zvládnou a mírně i v opak. Docela by mi lichotilo, kdyby mne Sionn třeba hledal. Nehledá tě. Nechce tě. Zavřel jsem na chvilku unavené oči, ale neusnul jsem. Vnímal jsem až moc dobře přítomost Alastora i jeho hlas.
Jen jsem si povzdechl, kdyř pronesl, že mne ničím nepřekvapí. "Každého jde překvapit," vyšlo ze mne jako nedokončená věta k velkému vyprávění, které ovšem nenásledovalo. Možná jsem jenom nechtěl otvírat téma toho, jak jednoho zaskočit. Alastora jsem znal ani ne den a už jsem mu věřil se vším. Sdělil jsem mu svou magii a tím odhalil svou největší zbraň... bylo to bláhové a já netušil, proč jsem to udělal. Možná za to mohla lhkost s jakou jsem se kolem něj dokázal v konverzaci pohybovat. Nebylo to jako se Sionnem, kde jsem pokaždé narazil na zeď nepochopení nebo nedorozumění. Ani to nebylo jako rozhovorz s FIérem, který ze všeho dělal srandu. Ne, tohle bylo jiné. Nenucené. Příjemné. Alastorova poznámka mne zaskočila. "Možná..." Nebylo to ono? Nedržel mne Sionn mimo svou rodinu, ale ve smečce jenom kvůli magii, která je mohla varovat, pokud by přišel někdo jako ten s parožím?
Podělil se se mnou o to, co zažil po odchodu z Asgaaru. Nemesise jsem si moc nepamatoval. Tedy měl jsem u něj představu, jak vypadal, ale nikdy jsem se s ním přímo nebavil, jen ho zahlédl... Nevěděl jsem tedy jaký je nebo byl, ale z Alastorova tónu a pohledu mi došlo, že ten rozchod nejspíše nebyl úplně klidný a beznásledků. Viděl jsem mu na očích něco jako zhnusení, ale to nebylo přímo ono... spíš jako když olíznete citron. Nepříjemnost, tak bych to popsal. V jiných jsem neuměl číst tak dobře, pokud šlo o emoce. No neuměl jsem číst ani v sobě. "Co se vlastně stalo?" zeptal jsem se dřív, než jsem se zastavil. Zajímalo mne až moc, co znamenalo to, že to "prasklo". Možná jako bych se chtěl tomu prasknutí taky vyvarovat... ale já stejně neměl vztah, co by mohl prasknout. Jenom pitomou zamilovanost do své Alfy, která každým okamžikem odplouvala.
Pak mne označil za přítele, což mne přimělo k podivnému úsměvu. Jenže jsem si uvědomil, že to musí vypadat pitomě a culit jsem se přestal. "A částečný názor je zatím obstojný?" zeptal jsem se. Jestli řekne, že ne jdu skočit do propadliny.... Začínal jsem v tom lítat víc a víc a to se mi nelíbilo. Ale zároveň jsem to zbožňoval. Popravdě já neměl temnou minulost, ani jsem nebyl pokřivené či extra traumatizované vlče. Byl jsem dospělák, který měl své zásady a kromě zlomeného srdéčka jsem byl celkem v pohodě. Možná proto jsem se chytal někoho, kdo mi přišel stejně v pořádku jako já.