Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ti dva se rvali jako koně a já byl odstrčen stranou. Alastor mne neposlouchal a ani se nenechal odehnat. Moje váha ovšem způsobila, že aspoň na chvilku přestal na svého bratra útočit. Nebylo to ovšem na dlouho. Stihl jsem jenom popřemýšlet nad tím, z kterého z nich by bylo bezpečnější udělat houbu nebo šutr, když mne do čenichu zasáhl podivný pach a pak. Všechno se začalo točit. THC má totiž několik nepříjemných vedlejších účinků a to hlavně na mladý ještě ne zcela dokončený mozek, jako byl ten můj. Nejdřív se svět začal otáčet. Nebylo to nic nepříjemného, ale rozhodně to ani nebyla žádná slast. Cítil jsem se, jak se mi nohy nedaří pořádně narovnat a tak jsem po několika krocích směrem od Alastora a Siriuse svoje tělo opřel o jeden z kamenů. Obrátil jsem hlavu k těm dvěma, ale neviděl jsem je, všechno bylo podivně černé. Hlava se mi motala víc a víc. Cítil jsem, že se mi zvedá žaludek.
Kde to jsem? Co se děje? Chtělo se mi říct cokoli, ale v tlamě jsem měl jako v pustině. Nešlo mi pořádně otevřít nejenom tlamu, ale i odlepit jazyk od stěn pusy. Nedokázal jsem tedy vyslovit ani a nebo b. "Egh..." vyšlo ze mě přidušené zakuckání a já začal vracet. To by nebyl problém, kdyby se mi nepodlomily nohy a já nesjel na zem z kamene úplně. Zvracet jsem ale nepřestával a nenatrávená husa se mi teď vracela do tlamy a hrozilo, že vdechnu to, co z mého žaludku vyšlo.

Netušil jsem k čemu tady dojde. Popravdě jsem nějak neočekával, že se stane ockoliv. Jen dva bratři, co se moc nemusí. Vymění si nějaké ty kecy a půjdeme, ale... Najednou se to nějak zvrtlo. Začal jsem si v hlavě spojovat to, co mi řekl Alastor. Že by tohle byl ten vlk, kterému vyprášil kožich? Připadal jsem si jako blbec, že mi to nedošlo. Ale to už byl Alastor zakousnutý do Siriuse, který se snažil vysmeknout a při tom trochu klopýtal, jako by měl mozek zastíněný výpary zkvašeného ovoce. Alastor najednou ochabul, zatím co jeho zuby stále vězely v Alastorovi. A já tam tak nějak stál a popravdě jsem netušil, co mám správně udělat. Siriuse jsem nesnášel, ale byl člen smečky, měl jsem ho chránit. Alastor, ale byl víc... víc než smečka. Nemůžu ho nechat, aby tohle udělal... Nemůžu Nemohl jsem Torymu dovolit, aby zabil vlastního bratra, vlastní rodinu. Jednou by toho litoval. Byl jsem si tím jistý.
Skočil jsem na kámen a přes kaskádu k vlkům. Jeden potrhaný, druhý jaksi otupělý. Bylo to komické. Kdybych se do toho nemotal nejspíš by jeden druhého nakonec zabil nebo vyšťavil tak moc, že by prostě zemřeli vysílením. Skočil jsem po nic a veškerou silou svých tlap se snažil odstrčit Alastora ze Siriuse. "Tory nech toho!" vyštěkl jsem zoufale. "Pusť ho, prosím..."

//Za Alastorem

Následoval jsem Toryho s husou, která se mi kymácela v zubech. Krev z ní kapala kolem, ale já měl dost dobrý odhad a navíc, život se skoro bílým kožichem mne naučil, takže jsem se nezašpinil. Došel jsem za ním a tchořicí až ke kaskádám, které vypadaly v tomhle podzimním období kouzelně. Voda se tu povalovala nenuceně a v ní se zračilo několik barevných lístků, které splouvaly řeku. Usmál jsem se na Alastora a položil husu na zem. "Vypadá to tu hezky," povzdechl jsem si a snažil se vnímat celou tu krásu. Kolem to žilo, ale zároveň se vše připravovalo na zimu. Stromy ztrácely své původní listí a občas byla vidět už jen holá větev. Voda sálala chladem. Sedl jsem si a pustil se do jídla, zatím co Alastor se rozvalil v listí.
Najednou někdo vyprsknul z druhého břehu. Okamžitě jsem přestal jíst a nechal na půl snědenou husu ležet na zemi. Stoupl jsem si a uviděl Siriuse. Byl podobný Alastorovi, ale zároveň bylo vidět, jak jsou každý jiný. Uši se mi otočily dozadu. Byl jsem připravený na všechno, ale neřekl jsem nic. Nechával jsem mluvení na Alastorovi.

//kopce Tary

Šel jsem za Alastorem, který udával našemu výletu tempo. Nebo spíše našemu návratu... pro mne to byl návrat, pro něj jen další cesta. Byli jsme tak moc jiní. Odlišní. Nebo možná jsme si byli podobnější, než jsem si připouštěl. Mluvil o tom, že se cítí dobře a mě se ulevilo. Přesto jsem nechěl, aby se přetěžoval. Udělal jsem pár kroků k řece, kde kejhalo hejno hus a vytipoval si jednu, kterou bych snad zvládl ulovit. Alastor šel mezitím dál.
Došel jsem k řece. Přikrčený a dokonale připravený k lovu. Jedna husa vypadala celkem dobře a byla ke mně otočená zády. Vítr foukal směrem od nich ke mně, takže mne nemohla cítit, ale mohla by mne uvidět kdyby se otočila nebo zaslechnout. Dával jsem si proto pořádný pozor. Skočil jsem po ní a šup, chytil jsem. Když se mi v zubech kývala, tak jsem se vydal za Alastorem, který měl předemnou náskok.

//Za Alastorem

Následoval jsem ho z úkrytu, protože už byl poměrně pěkný den a dle všeho on nemrznul. Přesto mi to nedalo a zeptal jsem se. "Jsi v pohodě? Není ti furt zima nebo tak?" Oheň v úkrytu už dávno dodoutnal a vychladnul, takže jsem ho stejně neměl jak moc zahřát, leda tak pohybem. I tak jsem ovšem nechtěl, aby se přemáhal a dělal něco, na co jeho tělo ještě není úplně aklimatizováno. I když po tom, co jsme dělali v úkrytu, už byl asi připravený na všechno, nejen na nějaký pochod.
Měl jsem hlad a trochu mě to zaskočilo. On hlad neměl, ale jeho starost mi přišla... no zahřálo mne to trochu uvnitř, protože projevil opravdoví zájem o to, co potřebuju já. Moc často jsem tohle necítil. Většinou jsem potřeby ostatních opečovával, než aby někdo opečovával ty mé. "Je mi jedno, co ulovím, ale v řece by mohla být zima, tak možná raději nějakou tu husu nebo zajíce," pronesl jsem s úsměvem a sám od sebe se mi zahoupal ocas. Byla to na veřejnosti velká věc, takhle projevovat svoje emoce. Kráčel jsem za ním jako spokojený pejsek.

//Za Alastorem

Čekal jsem, jestli se rozhoupe něco říct. Pak jen pronesl, že mě doprovodí domů. kývl jsem hlavou. Nehodlal jsem se pouštět do nějakého dalšího monologu. Nemohli jsme být partneři, i když tady v kraji to nikdo moc neřešil. Nějak jsem skrytě tušil, že do asgaaru by se mnou nešel a já opustit les nechtěl. Uvedl mi před tím sice skvělé argumenty, proč les opustit, ale já na to byl... moc srab? moc loajální? moc já? Nevěděl jsem co je správná odpověď. Jen jsem tedy přikývl a dál to neřešil.
Zvedl se k odchodu a já uviděl, jak se ve vchodu do nory objevila hlava tchořice. Ta už asi chtěla opravdu odejít. Nevím jestli jsem se jí nelíbil já nebo to, že se její pán do něčeho zamotává, ale působila celkem nespokojeně, skoro až uraženě. Něco jí vadilo, ale já netušil co. Alastor pronesl něco o tom, že by věděl ještě o jedné zábavě. "Měl bych se vrátit..." povzdechl jsem si. Jeho přítomnost ovšem způsobila, že se mi fakt ještě domů nechtělo. A tak jako malé vlče na hřišti, které nechce jít domů za matkou, jsem se jenom usmál. "Ale oni to beze mnoe ještě chvilku zvládnou, tak kam vyrazíme?"

Usmál jsem se na Alastora poměrně zvláštně. Byl jsem rád, že ho tu mám... možná až moc rád, ale co teď? Musel jsem se vrátit do Asgaaru, ale nechtěl jsem ho opouštět... Navíc on pronesl, že nebydlí nikde. Neměl žádnou smečku, byl tulák. Podle jeho slov na tom nehodlal ani nic měnit, vyhovovalo mu to. Záviděl jsem mu tuhle volnost, ale sám jsem někde uvnitř tušil, že já tohle nezvládnu. Nemohl jsem se toulat. Nebyl jsem na to stavěný, být soulistou, co žije jenom pro sebe. Rozhodně jsem takový prostě nebyl. Mnohem raději bych byl v nějaké smečce, kde jsem mohl pomáhat, než na cestách na vlastní pěst.
A tady se to začalo komplikovat...
Sedl jsem si a upřel na TOryho pohled, který nic neříkal. Nebo možná tím svým neříkáním, říkal mnohé. "Co bude teď," měla to být otázka, ale vyklouzlo mi to z tlamy jako povzdech. Neměl jsem rád otevřené konce. Nebyl jsem ten typ, co by raději nechával věci plynout, než aby je uzavřel a vyřešil. Takže jsem teď stál před tím, co s touhle situací.

Tory vypadal, že si se mnou bude hrát jako s hračkou, ale přitom se mnou jenom párkrát cukl po zemi ze strany na stranu. Na tohle asi nebyl stavěný. Na to že byl už jednou v partnerském vztahu je fakt na všem hůř než já... Nevadilo mi to. Byl jsem možná i rád, že nejsem jediným nováčkem v tomhle vztahu. Mírně jsem se usmál, když mne olíznul po čenichu a omluvil se. "Za co se omlouváš?" zeptal jsem se jenom a opětoval mu olíznutí. Pak jsem se k němu přitulil. Měl jsem náladu na to si trochu zadovádět, ale rozhodně jsem ho nechtěl nutit. Takže pokud se nenechal, jen jsem se s ním mazlil a do něčeho většího se nepouštěl.

Spokojeně jsem pak oddechoval na zemi a užíval si, že je vedle mě a hlavně, že mu není už zima. "Hádám, že už je ti teplo, co?" pronesl jsem a znovu mu vlepil polibek na tvář. Zvedl jsem se a protáhnul. Možná bylo na čase zase někam vyrazit, ale kam? Já neměl úplně směr nebo cestu, kam bych se vydal. "Kde vlastně bydlíš?" zeptal jsem se. Trochu mne zarazilo, že jsem se na to nezeptal dřív.

Bylo příjemné teplo. Od ohně se tetelil teplý vzduch, ale to nebylo jediné, co způsoboalo horko, které mne polilo. alastor se ke mně přiblížil a šeptal mi do kožichu. Odporoval jsem mu, ale nijak silně, nijak valně. Jen jsem to tak plácnul. Neměl jsem úplně odolnost vůči jeho pozornsti a polibkům. Jemnému laskání v kůži na krku. Moje odolnost by byla udována setkáním s někým jiným, ale já nikoho takového neměl. Jediná snaha byla odmítnuta změnila se vtlamě v pachuť hořkého prachu. Teď zůstalo jenom naprosté podřízení se tomu, co Tory chtěl. Nemohl jsem odmítnout ani vzdoovat, mohl jsem se tomu jenom oddat.
Pohledem jsem vyhledal jeho pohled. "Ehm," přitakal jsem na jeho otázku, jestli tu můžu rozkazovat jenom já. Nevěděl jsem kam míří, ale nechtěl jsem být úplně ten, co mu dovolí všechno. Najednou mne chytil za kůži na krku a smýknul se mnou o měkkou hlínu, která byla podlahou, zdmi a stropem téhle nory. Nechal jsem ho, ať si se mnou dělá co chce.

Koukal jsem se na jeho tlapky, které rozhodně nemohly být úplně v pořádku, tkhle blízko u ohnš. Jenže on mne odpálkoval a já se tak zmohl jen na zaklapntí svojí vlastní tlamy. nehodlal jsem to tedy dál komentovat, jestli chce, aby se mu tlapky roztekly do země, klidně. Já ho varoval. Jeho tvář se podivně zatáhla, jedno obočí mu vystřelilo nahoru. Nedokázal jsem to rozklíčovat. Nic jsem neříkal a jen sledoval jeho nožky, jak se natahují.
Sledoval jsem zrovna svou ostružinku, když se on začal zedat. Pohledem jsem se na něj poočku podíval. Nechtěl jsem úpně dávat najevo, že ho sleduju. Jenomže on pak promluvil a tak jsem k němu musel zvednout zrako opravdu a nekoukat na něj jen po očku. Mluvil o tom, že se můžu bavit celž řivot. Možná měl pravdu, ale já si moc zbavnžch chvilek neužil ani jako vlče, ani jako dospělý. Jeho kožich byl suchý, ale já pořád cítil navlhlost z vnitřní některých částí. CÍtil jsem jeho vůni všude v tomhle malém prostoru. Přišel až k mé maličkosti a kokal mi přímo do očí. Na tváři mu hrál podivný úsměv. Takový jsem u něj ještě nevyděl. Byl to úsměv, který se mi moc nelíbil. Pak mne přimáčknul k zemi. "Nejsem princítko," zabručel jsem, když mi šeptal do kožichu.

Prohlásil sám sebe za Vlčíše a ještě se u toho smál. Zadní nohy musel mít v jednom ohni, protože je strkal skoro až do plamene. "Nechci nic říkat, ale myslím, že se ti zapalujou lejtka," pronesl jsem prostě. Takový chabý pokus o to být s ním na dobrý vlně. Jenže pak se trochu rozhodl obrátit kartu a vmetl mi s nakrčeným čenichem, že by chtěl vidět mě. Problém byl, že já byl ukázkové vlče. Nikdy jsem nic nerozbil, nikdy jsem nezlobil, nikdy jsem popravdě ani nebrečel. Neznal jsem co je to hrát si ani dovádět. Znal jsem jenom povinnosti. Pak se zeptal jestli neznám zábavu a posměšně si odfrknul.
Možná nebyl pravý čas nebo místo na to se svěřovat, ale tak nějak to ze mě vyklouzlo. "Ne... vlastně neznám... neznám zábavu," pronesl jsem a sledoval ostružinu na svém krku, která teď líně vysela mezi mýma tlapama.

Byl jsem rád, že neusnul. Když promluvil usmál jsem se. Bylo to dobře. Oheň mírně praskal a on mluvil o tom, že chodil po vodě. "Jsi snad nějakej Vlčíš, abys chodil po vodě?" zamrmlal jsem protestně. Nebyl jsem úplně smířený s tím, že by se jednou mohl rozhodnout, že bude proměňovat vodu v kvašené pivo a místo toho vyvolat třeba krvelačné veverky. Nelíbilo se mi, že takhle přeceňoval svoje síly, ale kecat jsem mu do toho nehodlal. Bylo to jeho rozhodnutí, jestli se hodlá huntovat nebo ne.
"Hahahah," zasmál jsem se při zmínce o tom, že on byl ukázkové dítě. "A kdo tě tak zkazil?" začal jsem se vyptávat, protože na ukázkové dítko se choval hodně nerozvážně a hlavně, neposlouchal. "Mrskat sněhem po jiných a vyplazovat na ně jazyk ukázková vlčata nedělají..." konstatoval jsem ještě.
Ohledně té příšery v jezeře měl jasno a já mu to jenom odkýval. Asi to nebylo podstatné, co to bylo. Hlavně že jsme to přežili v celkovém zdraví.

Tory zažil za svůj život nejspíše hodně. Víc, než jsem si uměl představit. I tak jsem ovšem tenhle výlet nehodlal označovat za něco pěkného nebo dobrého, i když podle jeho slov to nebylo nejhorší. Mrskl jsem ocasem a přitáhl si ho pak k tělu, abych zbytečně nevířil vzduch. Začal mluvit páté přes deváté. Bylo mi jedno, co říká, tady nešlo o obsah, ale o to, udržet ho při vědomí, než se úplně neprobojuje ze zmrzlého stavu. Jenomže mezi větami dělal poměrně dlouhé pauzy. Nechal jsem ho mluvit a pak se sám chopil slova. "Kdyby tě máma s tátou trochu víc vychovávali, tak by ti řekli, že nemáš lézt na vodu když je kolem sníh. Jenomže to bys je taky musel poslouchat, což jsem přesvědčený jsi nedělal. A vůbec, co to tam vlastně v té vodě bylo?" ptal jsem se. Bylo ticho. "Tory?" pronesl jsem a zkoumal jestli usnul nebo ne. Spánek by rozhodně nebyl dobré znamení.

Odsunul se od mého vyhřátého břicha a popravdě jsem cítil úlevu, protože mne už nezáblo. Neprotestoval jsem tedy nahlas, jenom jsem podivně zamručel nesouhlasem, ale nepřitiskl jsem se k němu zpět. Zvedl jsem se a položil se na druhou stranu ohně, abych taky využil jeho tepla. Nebylo mi úplně extra zima, ale podzim nebyl tím úplně nejteplejším obdobím a můj kožich nebyl nic moc. Tchořice se evidentně oklepala z celého toho nebezpečí a vyrazila pryč. Neřešil jsem ji. Teď bylo důležité zahřát hlavně jejího páníčka než se starat o její bezpečnost venku.
"Hmm," zamručel jsem. "Mě to jako dobrý výlet nepřišlo," pronesl jsem a sledoval jak se zavřenýma očima dříme. "HEJ! Nespi," štěknul jsem po něm dost nahlas, aby ho to probudilo z dřímoty. Spát teď by bylo nebezpečné. "Vyprávěj mi něco, šup."

Klepal se jako malej ratlík a já nevěděl, co s ním. Kromě toho, že jsem dokázal věci proměňovat jsem toho moc neuměl. Nechtěl jsem navíc už používat magii, abych sám sebe omylem nevypnul. To by se teď nehodilo. Jeden z nás musel zůstat při smyslech. Přešel jsem k vlkovi, který ležel v klubku na zemi a začal ho hladit tlapkami. Drhl jsem ho, abych ho aspoň trochu zahřál. Pohybem jsem se ho snažil donutit rozproudit trochu krev v žilách. Tlapky měl tak studené na dotek, že se mi zdálo až nereálné, že se sem dokázal dostat po svých.
Větev najednou chytla a od ní se začalo šířit příjemné teplo. Doufal jsem, že brzo mokrý kožich proschne a bude mu lépe. Jenomže zatím se jenom klepal a já nevěděl co dál. Lehl jsem si na jeho odvrácenou část od ohně a přitisknul k němu svoje teplé břicho. Bylo to nejteplejší místo na mém těle a sám jsem pocítil zimu, která z něj sálala. Zaťal jsem čelist a držel. Pro mne to bylo jen trochu nepříjemné, ale jeho musela zima fyzicky bolet.