Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koukal jsem se na jeho tlapky, které rozhodně nemohly být úplně v pořádku, tkhle blízko u ohnš. Jenže on mne odpálkoval a já se tak zmohl jen na zaklapntí svojí vlastní tlamy. nehodlal jsem to tedy dál komentovat, jestli chce, aby se mu tlapky roztekly do země, klidně. Já ho varoval. Jeho tvář se podivně zatáhla, jedno obočí mu vystřelilo nahoru. Nedokázal jsem to rozklíčovat. Nic jsem neříkal a jen sledoval jeho nožky, jak se natahují.
Sledoval jsem zrovna svou ostružinku, když se on začal zedat. Pohledem jsem se na něj poočku podíval. Nechtěl jsem úpně dávat najevo, že ho sleduju. Jenomže on pak promluvil a tak jsem k němu musel zvednout zrako opravdu a nekoukat na něj jen po očku. Mluvil o tom, že se můžu bavit celž řivot. Možná měl pravdu, ale já si moc zbavnžch chvilek neužil ani jako vlče, ani jako dospělý. Jeho kožich byl suchý, ale já pořád cítil navlhlost z vnitřní některých částí. CÍtil jsem jeho vůni všude v tomhle malém prostoru. Přišel až k mé maličkosti a kokal mi přímo do očí. Na tváři mu hrál podivný úsměv. Takový jsem u něj ještě nevyděl. Byl to úsměv, který se mi moc nelíbil. Pak mne přimáčknul k zemi. "Nejsem princítko," zabručel jsem, když mi šeptal do kožichu.

Prohlásil sám sebe za Vlčíše a ještě se u toho smál. Zadní nohy musel mít v jednom ohni, protože je strkal skoro až do plamene. "Nechci nic říkat, ale myslím, že se ti zapalujou lejtka," pronesl jsem prostě. Takový chabý pokus o to být s ním na dobrý vlně. Jenže pak se trochu rozhodl obrátit kartu a vmetl mi s nakrčeným čenichem, že by chtěl vidět mě. Problém byl, že já byl ukázkové vlče. Nikdy jsem nic nerozbil, nikdy jsem nezlobil, nikdy jsem popravdě ani nebrečel. Neznal jsem co je to hrát si ani dovádět. Znal jsem jenom povinnosti. Pak se zeptal jestli neznám zábavu a posměšně si odfrknul.
Možná nebyl pravý čas nebo místo na to se svěřovat, ale tak nějak to ze mě vyklouzlo. "Ne... vlastně neznám... neznám zábavu," pronesl jsem a sledoval ostružinu na svém krku, která teď líně vysela mezi mýma tlapama.

Byl jsem rád, že neusnul. Když promluvil usmál jsem se. Bylo to dobře. Oheň mírně praskal a on mluvil o tom, že chodil po vodě. "Jsi snad nějakej Vlčíš, abys chodil po vodě?" zamrmlal jsem protestně. Nebyl jsem úplně smířený s tím, že by se jednou mohl rozhodnout, že bude proměňovat vodu v kvašené pivo a místo toho vyvolat třeba krvelačné veverky. Nelíbilo se mi, že takhle přeceňoval svoje síly, ale kecat jsem mu do toho nehodlal. Bylo to jeho rozhodnutí, jestli se hodlá huntovat nebo ne.
"Hahahah," zasmál jsem se při zmínce o tom, že on byl ukázkové dítě. "A kdo tě tak zkazil?" začal jsem se vyptávat, protože na ukázkové dítko se choval hodně nerozvážně a hlavně, neposlouchal. "Mrskat sněhem po jiných a vyplazovat na ně jazyk ukázková vlčata nedělají..." konstatoval jsem ještě.
Ohledně té příšery v jezeře měl jasno a já mu to jenom odkýval. Asi to nebylo podstatné, co to bylo. Hlavně že jsme to přežili v celkovém zdraví.

Tory zažil za svůj život nejspíše hodně. Víc, než jsem si uměl představit. I tak jsem ovšem tenhle výlet nehodlal označovat za něco pěkného nebo dobrého, i když podle jeho slov to nebylo nejhorší. Mrskl jsem ocasem a přitáhl si ho pak k tělu, abych zbytečně nevířil vzduch. Začal mluvit páté přes deváté. Bylo mi jedno, co říká, tady nešlo o obsah, ale o to, udržet ho při vědomí, než se úplně neprobojuje ze zmrzlého stavu. Jenomže mezi větami dělal poměrně dlouhé pauzy. Nechal jsem ho mluvit a pak se sám chopil slova. "Kdyby tě máma s tátou trochu víc vychovávali, tak by ti řekli, že nemáš lézt na vodu když je kolem sníh. Jenomže to bys je taky musel poslouchat, což jsem přesvědčený jsi nedělal. A vůbec, co to tam vlastně v té vodě bylo?" ptal jsem se. Bylo ticho. "Tory?" pronesl jsem a zkoumal jestli usnul nebo ne. Spánek by rozhodně nebyl dobré znamení.

Odsunul se od mého vyhřátého břicha a popravdě jsem cítil úlevu, protože mne už nezáblo. Neprotestoval jsem tedy nahlas, jenom jsem podivně zamručel nesouhlasem, ale nepřitiskl jsem se k němu zpět. Zvedl jsem se a položil se na druhou stranu ohně, abych taky využil jeho tepla. Nebylo mi úplně extra zima, ale podzim nebyl tím úplně nejteplejším obdobím a můj kožich nebyl nic moc. Tchořice se evidentně oklepala z celého toho nebezpečí a vyrazila pryč. Neřešil jsem ji. Teď bylo důležité zahřát hlavně jejího páníčka než se starat o její bezpečnost venku.
"Hmm," zamručel jsem. "Mě to jako dobrý výlet nepřišlo," pronesl jsem a sledoval jak se zavřenýma očima dříme. "HEJ! Nespi," štěknul jsem po něm dost nahlas, aby ho to probudilo z dřímoty. Spát teď by bylo nebezpečné. "Vyprávěj mi něco, šup."

Klepal se jako malej ratlík a já nevěděl, co s ním. Kromě toho, že jsem dokázal věci proměňovat jsem toho moc neuměl. Nechtěl jsem navíc už používat magii, abych sám sebe omylem nevypnul. To by se teď nehodilo. Jeden z nás musel zůstat při smyslech. Přešel jsem k vlkovi, který ležel v klubku na zemi a začal ho hladit tlapkami. Drhl jsem ho, abych ho aspoň trochu zahřál. Pohybem jsem se ho snažil donutit rozproudit trochu krev v žilách. Tlapky měl tak studené na dotek, že se mi zdálo až nereálné, že se sem dokázal dostat po svých.
Větev najednou chytla a od ní se začalo šířit příjemné teplo. Doufal jsem, že brzo mokrý kožich proschne a bude mu lépe. Jenomže zatím se jenom klepal a já nevěděl co dál. Lehl jsem si na jeho odvrácenou část od ohně a přitisknul k němu svoje teplé břicho. Bylo to nejteplejší místo na mém těle a sám jsem pocítil zimu, která z něj sálala. Zaťal jsem čelist a držel. Pro mne to bylo jen trochu nepříjemné, ale jeho musela zima fyzicky bolet.

//řeka KIerb

Alastor se o mne přestal opírat, jakmile jsem byli na rovnějším povrchu. Sníh a led se změnil na hlínu a trávu. Kopce se na nás smály ještě mírným podzimem a ne krutou zimou, která už panovala v horách. I když se vlk vedle mne pohyboval rychleji, cítil jsem, že se trošku třese. Uviděl jsem jednu noru. "TÁmhle," ukázal jsem tlapkou a zamířil si to rovnou k ní. Alastor požadoval nějaké listí a větvě. Kývl jsem hlavou a ze zad si sumdal tchořici. Šoupnul jsem ji do nory. "Zalez tam, donesu to," řekl jsem skoro až panovačně. Věděl jsem, že tenhle rozkazovací tón se mu nebude líbit, ale byl to u mne zvyk. Pokud je jeden ve stresu sklouzne k tomu, co má naučené. A já měl naučeno, že rozkazy jsou účinější než prosby.
Nechal jsem Toryho, aby zalezl do nory a vydal jsem se hledat cokoli, co by mohl zapálit. Jenomže tady nic nebylo. Žádné listí, žádné stromy. Jenom kameny. Sakra. Zaměřil jsem se na kámen a pohrál si s jeho stavbou. Vytvořil jsem tak velkou suchou větev. Trochu jsem zavrávoral. Používat tolik magie nemohlo být zdravé. Z nosu se mi zase spustila krev a tekla mi na náprsenku. Popadl jsem větev a táhl ji k noře, kde byl promrzlý vlk. "Tady," řekl jsem a začal se s větví soukat dovnitř do nory. Větev jsem nechal u vchodu, aby až začne hořet šel dým ven.

//Safírové jezero

Normálně by mi vadilo, být pro někoho tažným koněm, ale tchořice i Tory to potřebovali a já se tak přizpůsobil kroku vlka po svém boku. Tchořice se na mém hřbetě klepala, i když se sažila usušit o můj kožich a přimkla se ke mně co nejvíce to šlo. Před Torym poskakovaly plamínky, asi se snažil použít magii ohně, ale já si nemyslel, že je to nejlepší nápad. "Takhle se jenom unavíš, koukej už tam skoro jsme. V noře ti bude tepeji," řekl jsem s trochou funění, protože jsem podpíral vlka, který byl těžší než já. Uviděl jsem kopce a mírně se zaradoval, protože mi bylo jasné, že tam to bude v pořádku.

//Kopce Tary

Tory byl nakost mokrý, stejně jako jeho tchořice. A taky to ze see hodně rychle vysoukal. Zuby se mu u toho drkotaly a já tušil, že tohle bude ještě velkej průser. "Vím o místě, kde se dá schovat, pojd," řekl jsem a začal kašlat na to, že mi ještě trochu tekla krev z nosu a špatně se mi kvůli tomu dýchalo. Únavu a vše vystřídal adrenalin a tak to prostě ještě nějakou chvilku moje tělo vydrží. Popadl jsem tchořici, která se mi snažila vyskočit na záda, a položil si její mokré a znavené tělo na záda. Doufal jsem, že takhle budeme postupovat rychleji. Hned se začala na mém kožichu otírat a sušit. Nevadilo mi to.
Podepřel jsem Alastora, který byl zmrzlý na kost a z jeho těla sálal chlad. Věděl jsem, že tady kousek od nás jsou kopce, které jsou plné různých nor. Mohly bychom to využít jako místo, kde si odpočinout. Proč nemám magii ohně sakra...

//Kierb

Moje magie byla silná, ale ne moc. Nemohl jsem ji udržet do nekonečna, ale snažil jsem se soustředit, abych Alastora udržel v opeřené a letu schopné podobě dokud nebude mimo nebezpečí. Popravdě jsem se trochu bál, že když mu nebudud moct magicky pomoct, tak umře. Jenže já neuměl nic lepšího, než z někoho udělat něco jiného. A tak tu byla Alastokačka. Jakmile se ocitl v bezpečí s mokrým tchořem vedl sebe. Povolil jsem magii a nechal Alastorovu podobu se zase navrátit zpátky do normálu. Mírně se mi motala hlava a z čenichu mi něco taklo. Otřel jsem si čenich a na bíložlutém kožichu se třpytila rudá krev. Tekla mi z nosu, jako bych do něj dostal pěstí.
Příšera se mezitím z jezera stáhla. Došel jsem k Alastorovi, který nabyl své normální podoby a začal ho zkoumat. Necítil jsem z něj ani krev, ani jsem neslyšel, že by mu srdce bylo jinak. Nebyl tak nejspíše zraněný... jen možná unavený.Na zem kolem dopadala krev z mého nosu, která ne a ne přestat téct, "Ty seš takovej pitomec! Takovej pitomec!" pronesl jsem a kecl si na zem vedle něj. Zaklonil jsem na chvilku hlavu a doufal, že mi krev téct z čenichu přestane.

Kdybych neviděl, to co jsem viděl, tak bych se jeho ohánění vlkem možná i zasmál, ale mne teď děsilo to, co bylo pod hladinou a rozhodně to nevypadalo úplně přátelsky. Mířilo to k Torymu. Třeba je to jenom nějaká vlnka nebo větší ryba.... třeba to nebude nic nepřátelského, jen si to namlouvám, že tu chce všechno vlky žrát... Ptal se mě na žárlivost a voda za ním se dál vlnila. "Žárlím jenom když k tomu mám důvod... myslím... když tomu druhému můžu věřit, není proč žárlit nebo ne?" přemýšlel jsem nahlas, portože jsem neměl zkušenost, ze které bych mohl vyvozovat, jak bych žárlil. A ne jen jak, ale i jestli...
Vlna pořád pokračovala k vlkovi, co stál na ledu. Já zůstával na pevné zemi. Ucítil jsem podivný rybí zápach dřív než jsem uslyšel šplouchnutí a uviděl ploutev. Alastor najednou vykřikl nadávku a vznesl se do vzduchu, jak se pod ním rozbil led, který sám tvořil. Neměl jsem čas přemýšlet a tak jsem jenom natáhl jednu tlapku a Alastorovo tělo se promnilo na tělo kachny. Neměl jsem úplně čas přemýšlet, chtěl jsem jen, aby mohl nebezpečí uletět. Už tak byl durch a já jen chtěl, aby se dostal pryč. A první na co jsem se zaměřil bylo dát mu křídla a tak tu teď byla poměrně velká divoká kachna... nebo spíš kačer. "Uleť!" křikl jsem a doufal, že zmizí z ledové plochy dřív, než ho to sežere.

"Pfff ty nemáš žádný práva," odfrknul jsem si pobaveně. Pořád jsem měl v uších tu jeho snahu se vzchloubat, že on je tady ten velký alfa samec a já ne. A kdo mu to pak všechno ukázal hmm? Můj návrh na to, že bychom šli na jih odmítl s tím, že má v plánu jít za tím svým kamarádem, omluvit se nebo co. Trochu jsem začal žárlit, ale než jsem stihl cokoliv říct, mrsknul mi do obličeje kouli sněhu. "Jako malej," zaprskal jsem se smíchem a tlapkou si oklepal z čenichu sníh. Nebylo to nic příjemného, ale nestěžoval jsem si, jako ostatně nikdy.
On se rozeběhnul na jezero a ani si neužíval tu krásu, která tu byla. To ticho a to jak si sluneční paprsky hrály s vodní hladinou a barevnými kameny pod ní. Ne, jeho tohle nezajímalo, chtěl dovádět. Musel jsem trochu srovnat krok, takže jsem se napřáhl a hodil po něm kus sněhu. Jenže jsem minul. Neměl jsem dobrou mušku. "Pff tak si běž za tím svým Saturnem a.... a..." chtěl jsem něco dodat, ale můj pohled se zaměřil na vlny, které se objevily kus od Alastora a nevypadaly vůbec příjemně. Něco bylo pod hladinou.

Jeho přemítání o tom, kolik zim už je na téhle zemi nakonec utnulo rozhodné číslo čtyři. "Nevypadáš na to," odvětil jsem laškovně. Vypadal rozhodně starší, ale za to mohly ty jizvy co měl v obličeji a taky to, že byl celý huňatý a tak bylo jen těžko odhadnutelné, kolik mu vlastně je.
Ptal se mne na tu samou otázku. "Tohle bude moje čtvrtá zima," pronesl jsem. "A pokud se dobře pamatuju, tak jsem se narodil někdy na jaře... nebo začátkem léta," dodal jsem. Nepřipadal jsem si tak starý, ale ani ne mladý. Přišlo mi, že mi je tak akorát. Neměl jsem moc zkušeností se světem. Jediné zkušenosti, co jsem měl, mi dala asgaarská smečka.
Zima tu byla, to byla pravda. A měl pravdu i v tom, že lovit se tu moc nedá. "Chceš vyrazit někam na jih? Bez jídla to ještě chvíli vydržím," navrhnul jsem a usmál se na něj. Jemu zima rozhodně nemohla být, ale třeba chtěl na jih z nějakého jiného důvodu.

//Sněžné hory

Byl jsem na sebe celkem pyšný, že jsem vymyslel náhradní plán takhle z ničeho. Mohl jsem vědět, že Alastor procestoval celý svět. Byl přeci jenom starší, než já... nebo ne? "A kolik ti vlastně je?" zeptal jsem se bez obalu, ale i bez nějaké zákeřnosti. Jenom mne to jednodušše zajímalo. To co se odehrálo by nesmázlo ani kdyby mu bylo stopadesát. V takovém případě bych asi jenom pokrčil čenich a dál s ním prožíval tohle dobrodružství, nevadilo mi dělat někomu toho mladého zajdu.
Jsme vlastně co? A bylo to tady. Otázka, která napadla Alastora už v úkrytu napadla i mne. Nebyl jsem asi úplně nejchytřejší, když jsem se tím nezaobíral už dříve. "No není to nádhera," vydechl jsem a posadil se na beh. Začínala zima a jezero pomalu zamrzalo. Na břehu ovšem zůstávala průzračná voda. Blištivé kamínky se dole krásně barevně objevovovaly a zase mizely ve vlnkách.

//Gejzíry

"To bys chtěl co?" zasmál jsem se a vypláyl na něj jazyk ještě jednou. Od mé maličkosti to bylo až moc laškovací. Ale byla to výzva pro něj. Trochu mne zajímalo, jestli hodlá svému slovu dostát nebo ne. Měl jsem dobrou náladu, kterou trochu shodila jeho rozchodová rozjímací řeč. "Nene, nechtěl jsem ti ukázat gejzíry... pff nějaká voda, co stříká nahoru, koho to zajímá... mám mnohem zajímavější místo," broukl jsem ne dost přesvědčivě.
Šly jsme po úpatí hor a já doufal, že ho to moc neunavuje tenhle pochod. V břiše mi začínalo kručet a já doufal, že to neslyšel. Nechtěl jsem už úplně řešit jeho ex a tak jsem doufal, že ho návštěva jiného kouzelného místa nadchne alespoň tak, jako nadchla mne. "Vidíš to?" pronesl jsem a tlapkou ukázal na třpytící se plochu před námi.

//SAfírové jezírko