Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 2/5

"Popravdě to můžeme zkusit," pronesl jsem a doufal, že magie bude tentokrát fungovat lépe. Lalie na mých zádech sebou mrskala, jako by se lekla, ale přece musela vědět, že k ní jdu ne? Naštěstí se uklidnila, jinak bych ji musel hodit do sněhu. Bylo ho tu celkem dost a já chvilku přemýšlel, jak to asi je na pláních.
Arcanus navrhl vyrazit na obhlídku hranic. Usmál jsem se a šel. Nebylo proč protestovat, aspoň jsem panu Arcanusovi mohl pomoct. Jak mu mam teď říkat? Chvilku jsem se zastavil v zamyšlení a pak se zase rozešel. "Vidím kolem vlků bsrvy a to mi říká, co za magii ovládají. Podle barvy poznam i jak dobří v ní jsou. Svoje barvy bohužel nevidím, paradox." Došli jsme kolem do kola a já se zastavil, abych Lalie nechal slezt.

//Loterie 5/5

Bylo to fajn i to mrně začalo být nadšené do magie. "Popravdě bych rád prozkoumal víc svou vrozenou magii. Podle všeho umím proměňovat vlky i věci dobře, ale rád bych si to vyzkoušel a natrénoval. Jednou jsem sám sebe proměnil v pařez a pak mi to nešlo zpátky... bylo to matoucí," pronesl jsem vážně, i když mi přišlo, že to samo o sobě zní celkem dost vtipně. Jenže přece e nebudu smát tomu, že jsem sám ze sebe udělal pařez a nemohl ze sebe pak udělat zase sebe. "A jednu vlčici jsem proměnil v srnku," dodal jsem. Tady už jsem se ušklíbnul, protože ta mrcha si to vyloženě zasloužila. Netušil jsem, jak moc pan Arcanus ví, že to byla Styx, co zabila paní Elisu, ale nehodlal jsem mu to říkat.
Lalie začala být nadšená a chtěla pomáhat. Malou vlčici zajímala hlavně magie větru. Pohlédl jsem na Alfu a uviděl spoustu barev, které kolem něj tančily. "Myslím, že ti tu magii může pan Arcanus ukázat," pronesl jsem s úsměvem a šťouchl do malé tlapkou. "Tohle je mimochodem taky magie ve které bych se rád potrénoval, potřebuju zjistit, jak přesně dokážu určit, jakou má kdo magii." Zvedl jsem se ze země a protáhl si tlapky. Možná by nebylo nejlepší být tady, můžeme trénovat někde u hranic, abych případně náhodou neproměnil všechny kolem na veverky. Doufal jsem, že pan Arcanus moje myšlenky zachytí, nechtěl jsem děsit Lalie.
Pak se stalo něco úžasného. Pan Arcanus souhlasil s tím, že bych byl jeho synem. Koukal jsem na něj s úsměvem a vrtícím ocasem. Pak jsem k němu udělal krok a objal ho krkem. "Děkuju," špitnul jsem jenom a odtáhl se. Tohle bylo poprvé a nejspíše taky naposledy, kdy jsem někoho objal. Nikdy jsem si nepotrpěl na projevy lásky nebo celkově emocí. Pan Arcanus pak odpovídal na otázky malé vlčice. Ta pak plácla něco, za co bych ji nejraději praštil, ale neudělal jsem to, protože jsem věděl, že by to ničemu nepomohlo. "Pro mě se rodiče rozhodně nevrátí, já mám tátu tady a mámu jsem nikdy nepoznal," odvětil jsem hrdý na to, že jsem pana Arcanuse mohl označit jako svého tátu. "Pojď, svezu tě," pronesl jsem k Lalie a hodil si ji na záda, aby nemusela prolézat tím sněhem. Byla těžká, ale to se dalo čekat, když byla už celkem ve věku puberťačky, ale ještě ne úplně. Vykročil jsem s vlčicí na zádech směrem k hranicím.

//Loterie 2/5

Arcanus mi vyprávěl, že Elisa uměla magii ovládat mnohem lépe. Trochu mne to děsilo, magie pořád nebyla něco, na co bych byl plně zvyklý v tom smyslu, že bych je bral jako přirozené. Pořád to pro mne byla zbraň, ale věděl jsem už, že nemůžu za špatnosti vynit zbraň, ale toho, kdo ji ovládá. Věřil jsem tedy tomu, že ELisa uměla ovládat magie dobře a nepoužívala je k násilí, když nemusela. Už jsem věděl trochu o tom, jaká byla, abych si uměl načrtnout obrázek vlčice, kterou jsem sám v podstatě zahrabal. "Musela být zajímavou osobností," podotkl jsem zaujatě, ale tak, abych pana arcanuse neurazil nebo nerozvířil nějaké nepříjemné vzpomínky. Na druhou stranu to bylo pár let, co umřela.
To, že magie potřebuje trénink jsem chápal. "DOcela rád, bych se v magii procvičil, pokud by vám to nevadilo, že bych se tu s vámi zdržel a pustil se do objevovní svých schopností. uMím totiž spoustu zajímavých věcí a možná, že kdyby chtěla i mladá dáma, tak bych ji mohl zapojit do tohohle učení?" navrhnul jsem a podíval se na lalie, jeslti hodlá svou přítomnost i nějak využít nebo se tu bude jneom vrtět jako žížala a nahřívat se od ohnivého plamene. Celkem jsem si k ní chtěl najít cestu. Její matka mi přišla podezřelá tím, že měla vlče mimo jejich sesterstvo, ale ona za svou matku přeci nemohl ne...
PAk mi bylo vysvětleno, co znamená adoptivní. KOukal jsem do šedých oček pana arcanuse a ani na chvilku neuhnu pohledem. Bylo mi jasné, že tohle by mi možná navždycky znemožnilo některé věci, ale popravdě. Lásku k panu Sionnovi jsem neměl, ztratila se. Bylo to asi popravdě jen takové to hloupé zamilování se do někoho, kdo je starší, schopnější a dává vám svůj čas. Nebylo to nic takového, jako to co jsem zažil s Alastorem. Teď mne ze slov pana Arcanuse naplnila jenom radost a očekávání. Ocas se mi pohupoval ze strany na stranu. "MOc rád... Moc rád bych byl váš adoptivní syn... Pokud vám to nevadí," řekl jsem a trochu se zhoupl na tlapkách. Naštěstí tu chvilku zachránila malá Lalie, která z trapné chivlky pro mne, nerad jsem totiž byl takhle otevřený, nevěděl jsem proč, ale emoce jsem prostě nedával rád najevo. Lalie to asi viděla, byla poměrně vnímavá, takže se začala ptát na různé otázky a já se na ni s díkem usmál. VLčice na to ovšem nereagovala a sledovala oheň. Asi mi pořád nevěří.

//loterie 1/5 -> sorry za čekandu

Mrně pořád jenom sedělo a no asi bylo rádo, že je v teple ohně, který pan Arcanus udržoval svou magickou silou. Je vůbec nějaká magie, kterou ten vlk nemá? Přichází to snad se stářím nebo je to nějaký jiný důvod... Zaujalo mne to. Věděl jsem, že pan Arcanus má magii myšlenek a země, ale momentálně tu předváděl mistrovstvý magie ohně, jaké jsem skoro nikdy neviděl, takže mne to velice zaujalo.
Pana Arcanuse ovšem zajímalo, jak to, že tak dobře slyším. Vlče jenom zavrtělo hlavou, že ono tak dobře neslyší. (//budeme dělat, že jsem to udělala, i když to tam není explicitně napsáno) "Ovšem máte díky věku jiné přednosti, zkušenosti a taky magické schopnosti... Ty jen tak někdo nemá od narození," podotkl jsem slušný kompliment. Nebyl jsem úplně ten, který by komplimenty rozdával nějak často.
Můj menší proslov způsobil, že pan Arcanus odvětil slovem, které jsem nikdy neslyšel. "Adoptožecože?" zeptal jsem se nechápavě a naklonil hlavu na stranu, jako vlče, které poprvé slyší od rodičů slovo sníh. Nechápal jsem jak to myslí a když mne prosil ať nikoho nezabíjím a jen jsem šťastný, narovnal jsem hlavu a s úsměvem kývnul. To snad zvládnu.

Vlče sedělo a koukalo do ohně. Jeden by řekl, že je celkem roztomilá, ale tak mne ze začátku magie taky děsila a pak fascinovala, třeba je teď ve stádiu, kdy jí tohle malé blikající světlo prostě fascinuje... a aspoň neposlouchá dospěláky. Obrátil jsem svou pozornost zpět na pana Arcanuse. "Jeden by řekl, že slyším i trávu růst... Nevím, prostě asi za to může, že jsem od malička byl připravován na lovce nebo mám prostě vrozený talent na to, poznat kde kdo je," snažil jsem se přijít na kloub tomu, proč jsem byl schopný vyčuchat pachovou stopu kohokoli, kdo se tu pohyboval klidně i měsíc zpátky. Bylo to zvláštní, ale tak trochu jsem předpokládal, že ostatní to umí stejně dobře. "Neříkejte mi, že vy necítíte, že tu byl nedávno cizí vlk a jeho vlčata, která nepatří do smečky, nebo že s Rowenou přišla nějaká vlčice," pronesl jsem s klidem. Můj čich dokázal odhalit spoustu věcí.
"Sirius je se Sionem, hádám, že o toho je postráno dobře," pronesl jsem s trochou smutku v hlase. Protože byl to právě Sirius kdo tenkrát se Sionem flirtoval a kterému to druhý krásně vracel. A ani jednomu nebylo blbý, že vedle stojí partner jednoho z nich. Vzpomněl jsem si na Wylana, který to celé sledoval s trochou nakrnutosti, ale neprotestoval. Já měl v plánu Siriusovi rozbít čenich, ale ani tenkrát ani teď se to nehodilo. Ale věděl jsem, že jednou přijde moje chvíle, kdy ani jeden nebudeme zraněný a budeme si to moc vyříkat hezky z tlapky do tlapky.
Poslouchal jsem a doufal, že moje další plkání nebude odmítnuto. Prostě jsem to měl jinak, než pan Arcanus. Pro mě rodina znamenala krev, nikdy jsem totiž rodinu neměl a jediné, co jsem o ní věděl bylo to, že rodina prostě sdílí stejnou krev. "Taky vám věřím, víc než komukoli, svěřil bych vám do tlapek svůj život, kdybyste to chtěl," řekl jsem oddaně a na chvilku se zahleděl do plamene. Pak jsem pohled upřel do šedých starých očí pana Arcanuse. V těch mých jiskřilo. "Zabil bych pro vás a tuhle smečku. Nechal bych se pro vás a to co tady máme roztrhat na kusy..." bylo to odhodlané doznání. Tenhle les a vlci v něm pro mě znamenali víc, než vlastní život než... "Porušil bych pro vás kodex, pokud byste to chtěl," vyklouzlo to ze mě celkem náhodou, ale byla to pravda. A bylo to to největší, co jsem mohl dát. Pro někoho, kdo tomu nerozumněl, to bylo jenom plácnutí, ale pokud mě pan Arcanus opravdu znal musel vědět, že pro mě by to byla největší možná oběť, porušení vlastních principů a zásad. "Krev je krev," dodal jsem pak. "Rád bych byl vaším synem, ale nejsem... a nikdy nebudu..." Netušil jsem nic o tom, že by někdo mohl někoho za svého potomka prostě prohlásit.

Plamen příjemně hřál a já si tak mohl svoje zmrzlé tlapky ohřát. Z dálky jsem zaslechl vytí Roweny, která se nejspíše vrátila zpátky domů za svým potomstvem. Neměl jsem potřebu ji chodit kontrolovat, i když smysly mi říkaly, že si sebou přivedla někoho na návštěvu. V ten moment, co jsem si to uvědomil jsem ucítil i pach Beliala, jejího partnera, který se blížil rychle k místu na hranicích, kde byla Rowena a neznámá vlčice. "Rowena se vrátila s návštěvou a podle vůně přitáhla i něco k jídlu, divočáka, řekl bych", poznamenal jsem, což mohlo pana Arcanuse zaskočit. Měl jsem prostě dobrý sluch a ještě lepší čich, až mě to samotného občas zaráželo, co všechno jsem schopen vycítit.
Konverzace se ale otočila k důležitějším tématům než byla členka smečky s divočákem. Obrátil jsem mírně pohled k zemi. Nemohl jsem odpovědět panu Arcanusovi na všechny jeho otázky. "Odešel po svých, ale nemůžu říct v jakém stavu pan Sirius byl... sám jsem to nějak neustál," podotknul jsem a při vzpomínce na to, jak se mi točila hlava a na pachuť zvratků v tlamě se mi mírně navalilo, ale spolknul jsem to, jako šampion. "Ale že si dva bráchové půjdou po krku... však jsou rodina... neumí si toho vážit," dodal jsem suše a trochu rozčíleně. Mě samotnému rodinu vzal kdo ví kdo, ale tady si rodina šla po krku. Zvláštní. "Souhlasím pane," řekl jsem ještě k tomuto tématu a kývl hlavou rozhodnut, že budu dávat od teď na les větší pozor, kdyby se v jeho okolí Alastor objevil.
Dostával jsem se opět do té samé konverzace jako s panem Siriusem. Jsi moje rodina... "Nejsem," odvětil jsem poměrně ostře. "Krev je krev a já vím, kde je moje místo," dodal jsem ještě s pokrčením čenichu. Už mě to nebolelo. Věděl jsem, že rodinu mít nikdy nebudu. Moje matka nejspíš zemřela a otce jsem nikdy nepoznal. A i když tu všichni tvrdili, že jsem jejich rodina, tak to pořád bylo jenom plácání do větru. Nebyl v tom žádný závazek, byl jsem jenom další člen smečky. Jako ke členovi ke mně měli povinnosti, ale zároveň i jistá práva. Já bych si nikdy nemohl dovolit to, co pan Etney nebo odejít jako pan Nemesis se slečnou Iskou a vědět, že budu mít kam se vrátit. Nebyl jsem člen rodiny, byl jsem jako rodinný mazlíček. Milován, tolerován, ale jakmile někomu načůrám do bot nebude problém se mě zbavit.

Přejel jsem pohledem jak svou Alfu tak vlče, které se k němu mělo. Nedivil jsem se, pan Arcanus vyzařoval poměrně silnou auru přátelskosti a ochrany. Někdy jsem zatoužil být zase vlče, abych se mohl pod jeho mohutné tlapky taky schovat před světem. Ale tenhle čas byl dávno ten tam a teď jsme se musel starat já. "Její matka je zde na pouti. Pravděpodobně chce vykonat službu ve jméně svého boha nebo bohyně, jak nařizuje její sesterstvo... Slyšel jsem o nich, když jsem byl v Řádu, ale nikdy jsem žádnou z vlčic nepotkal osobně," informoval jsem pana Arcanuse o tom, co jsem o vlčici a vlčeti věděl. Nehodnotil jsem nijak její poslání ani to, že tu momentálně přes zimu nocovala. Nebyl jsem já to samé? Nechtěl jsem tu jenom pobýt a pak vypadnout?
Možná dřív, ale teď už ne.
Řeč se stočila k panu Siriusovi a Alastorovi. "Popravdě nevím o co šlo. Ti dva na sebe vyjeli jako by se už nikdy nechtěli vidět. Alastor Siriuse pěkně zranil, snažil jsem se ho odtáhnout, ale on použil nějakou magii, po které mi bylo děsně zla... popravdě jsem skoro nic nezmohl, zase," zavrčel jsem naštvaný sám na sebe. Bylo to jako s Fiérem. To na mne paroháč taky použil magii, abych nemohl příteli pomoct. Tohle byla jiná magie, ale bylo to to samé ve výsledku. "Myslím, že by bylo dobré si dávat prostě pozor, kdyby se tu zase ukázal. Nemyslím být hned agresivní, jsou to bratři, určitě se jejich problém bude dát rozumně vyřešit, ale rozhodně ne v brzké době," dodal jsem. Emoce, které jsem pozoroval na obou vlcích než se porvali, jasně ukazovali, že tohle jen tak nepřejde.
"Mám ještě jednu věc pane, pokud dovolíte..." pronesl jsem s klidem, ale uvnitř mne to úplně hořelo. "Na podzim jsem se vydal projít mimo les, protože jsem tu trávil dlouhou dobu a... potřeboval jsem si nějaké věci urovnat." Na chvilku jsem se odmlčel. "Vím, že jsem i jako malý říkal, že bych se chtěl vráti k bratrům a tahle touha mne asi neopustí, ale rád bych tu zůstal už natrvalo. Nechci se vrátit k nim a žít s nimi, moje místo je tady, jste pro mě důležití a vy a pan Sionn jste mne vychovali. Sice nevím, co to rodina je, protože jsem žádnou nikdy neměl, ale myslím si... myslím si, že tady k tomu pocitu a poutu mám nejblíž."

Došel jsem k Arcanusovi a tomu vlčeti, tkeré se jmenovalo La něco. Nebyl jsem si úplně jistý jak, takže to byla malá Lá. Navíc to k ní sedělo jako perfektní označení. Byla malá a to lá mohla brát jako příjemnou a vtipnou přezdívku. "Koukám, že jste se seznámil už s nejnovější členkou smečky. Její matka tu někde taky byla, ale asi má teď hodně práce," pronesl jsem. "Ukázala se jako celkem dobrá lovkyně, tak snad z její malé vyroste taky taková pomocnice," dodal jsem dost pragmaticky. Takový už jsem prostě byl, ani ohledně malých vlčat jsem nesnižoval svou laťku. Každý ve smečce musel nějak pomáhat, bez ohledu na věk nebo pohlaví. Bylo mi tedy jedno, že je to malá vlčice, prostě musela taky nějak přiložit tlapku k dílu, abychom mohli všichni prosperovat. Tak jsem vnímal, že jsou nastavené hranice naší smečky. Všichni spolupracujeme, pro dobro všech.
Pan Arcanus na mne čas měl, což bylo výborné. Neměl jsem zábranu mluvit před vlčetem, protože to stejně nemohlo mít z toho, co jsem plánoval říct, rozum. "Potkal jsem Alastora a měl poměrně drsné setkání s panem Siriusem. Myslím, že bychom si na něj měli dávat pozor, nepřišel mi úplně v pořádku... Nevím, co si s panem Siriusem udělali, ale rozhodně by to mohlo smečku ohrozit," sdělil jsem Alfě věcně.

Kývl jsme hlavou na rozloučenou jak malé společnici, tak jejímu velkému pánovi. Ať už jsem měl s Alastorem cokoli, nebyla to láska. Ne, nebyla. Bylo to povyražení a nic víc. Teď jsem ovšem byl aspoň zkušenější. Cítil jsem se trochu zahanbeně, ale ten pocit mne přešel. Spíš jsem to vnímal jako něco dobrého, něco přínosného. Ukázal jsem si, že nemusím být jenom tady v lese, že se umím o sebe postarat i mimo les a hlavně... nepotřeboval jsem Sionna. Jako bych během pobytu mimo les z té dětské lásky nějak vyrostl a teď už mi na těle neseděla, takže jsem ji prostě pověsil do skříně. Čas od času k ní půjdu přičuchnout a zavzpomínat, možná se nad sebou i zasmát, ale už mě nebude definovat, nebude to moje identita. Vracel jsem se do lesa jinak a lépe. Psychicky.... fyzicky ani tolik ne.
"Auuuuuuuuuu," zvedl jsem hlavu a zavolal. Potřeboval jsem si s někým promluvit a rozhodl jsem se, že vyrazím po pachu Arcanuse. Cítil jsem ho kus od sebe. Uviděl jsem ho mezi stromy s tím vlčetem, co přijal Sionn do smečky. Něco se dělo, ale já nějak neměl náladu na to řešit nějaké dětské problémy. "Arcanusi, pane, zdravím," pronesl jsem a kývl na něj hlavou, na vlče jsem se jenom usmál. "Máš moment, rád bych se s tebou o něčem pobavil."

//Zrcadlové hory

Následoval jsem Alastora v tichosti a klidu. Nebylo to nic, čím bych ho chtěl snad trestat nebo tak. Spíš jsem prostě byl už takový nemluvný od přírody. Kdybych mohl, tak bych asi se svou málomluvností a celkově tichou povahou něco dělal, ale zvyk je železná košile a té se jeden zbavuje opravdu obtížně. Usmál jsem se na Alastora, když se konečně zastavil u nás v lese. "Díky za doprovod," řekl jsem a sledoval, jak mě sleduje. Chvilku mě napadlo, že mám možná něco na tlapkách nebo mezi zuby. "Děje se něco?" zeptal jsem se klidně, ale trochu mě to polekalo, protože jestli mám něco mezi zubama, je to víc než trapný.
Alastor se už ovšem začínal loučit. Byl to tulák tělem i duší, to mi řekl hned při našem prvním setkání a já mu do toho nehodlal kecat. Byla to přece jenom jeho věc, jestli se bude chtít někdy podívat na mě.... troufal jsem si věřit tomu, že jsem pro něj něco jako přítel, na větší vztahovou konexi jsem neměl ambice. Popravdě jsem to tak nějak bral, že budu vždycky sám. Nepotřeboval jsem úplně partnera a partenrku jsem nechtěl. Tohle mi stačilo. Navíc jse to pořád nebral jako něco, co by bylo úplně správné... Ne to být s ním, ale být s kýmkoli. Odlákalo mě to od povinnosti a práce a to nebylo dobře. "Rád jsem tě poznal Angel," pronesl jsem k tchořici a usmál se na ni. Nevěděl jsem, jestli mě má ráda nebo ne, ale já ji rád měl. Byla fajn. Pak jsem zvedl pohled k Alastorovi. Jestli čekal na pusu na rozlooučenou, tak té se od mojí uzavřené maličkosti nedočká.

//Kaskády

Jenom jsem v tichosti následoval Alastora a jeho doprovod. Tohle jsem byl prostě já, na nějaké to mluvení, aby řeč nestála mne neužilo. Ani jsem neměl úplně v úmyslu nějak přerušovat ticho. Pro někoho mohlo být tíživé, ale já si užíval jeho klidnost. Alastor se stejně bavil se vou tchořicí a já je nechtěl rušit tím, že bych jim do toho skákal. Když nastalo ticho, nechal jsem ho dál pokračovat a jenom šel za Alastorem. Pořád mi nebylo dobře. Hlava se mi mírně motala a žaludek se občas zhoupnul při prudším kroku dolů po úpatí hory. Asgaarský hvozd už byl ale na dohled a já se popravdě domů těšil. Tohle malé dobrodružství mi pro oddech stačilo. Navíc jsem taky měl o čem přemýšlet. Popravdě jsem netušil, jestli o problému mezi Alastorem nebo Siriusem někomu říkat, ale přišlo mi, že minimálně Arcanus by to vědět měl.

//Asgaar

Rvaní jehličí do mého jícnu, nebyl úplně nejlepší nápad. Alastor tvrdil, že je dobře, že je mi dobře, ale já pochyboval o tom, že mě ta jeho společnice nechce zabít tím, že mi rozbodá jehličkami hrdlo do krve. Vyprskl jsem ještě nějaké jehličí a pak si sedl, abych byl mimo její dosah. Prskala něco o tom, že to mám rozkousat, aby mi nesmrdělo z tlamy, ale já se fakt nehodlal jejím nápadem řídit. Místo toho jsem se sehnul k potoku a napil se chladné vody. Vodu jsem ale nepolknul, jen jsem ji nechal projet mou tlamou a pak jsem ji vyplyvnul a takhle párkrát dokola, dokud jsem si nebyl jist, že už mi z tlamy nepáchne. Bylo to lepší než to její jehličí. Alastor pak navrhl, že mne doprovodí domů. "Jo, to bude asi nejlepší," pronesl jsem trochu zaraženě. Něco na něm se mi přestávalo líbit. Jako by mne ten jeho náhlý vztek, který zabraňoval i tomu, aby si uvědomoval, že ubližuje i mě, nějak odpuzoval. Možná to tak vážně bylo.

//hory

Byl jsem z toho všeho rozhozený. Motala se mi hlava a jazyk se mi v tlamě lepil k patru, jako by byl přilepený na smůle. Nebyl jsem ještě v pohodě, ale voda rozhodně pomohla. Ležel jsem na zemi a oddechoval. Netušil jsem, co se přesně stalo, ale nebylo to dobrý. "Najednou se mi udělalo strašně blbě a svět se točil," pronesl jsem k Alastorovi, který vypadal nabručeněji než obvykle. Nebylo to něčím, co jsem udělal já? Ale co jsem udělal? A udělal jsem vůbec něco? Co se tady stalo? Nebyl jsem si tak úplně jistý tím, proč jsem tu vlastně byl. Některé věci prostě... no nezapadaly do sebe. Šli jsme sem a pak... okno.. Přetočil jsem se na břicho a dost neohrabaně jsem si sednu.
Pořád mi bylo špatně, ale aspoň už jsem nezvracel. Hlava mne bolela ovšem o to víc, čím klidnější byl můj žaludek. Dokonce i světlo, které pronikalo k nám bylo nepříjemné a že ho nebylo moc. Najednou u mne byla malá potvora a cpala mi jehličí do tlamy. Píchalo to a já se snažil jehličí vyplivnout. "Co děláš?!"

//proč jsou tvoje blitkoposty lepší než normální moje, not fair!

Oči se mi vraceli do vnitřku lepky a já jsem se cítil strašně, ale zároveň jsem se necítil nijak. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že na mne někdo řve, ale přes tu velkou barevnou skrvnu, která mi zakrývala oči jsem nic neviděl. V uších jako bych měl špunty, nebylo nic slyšet. Na mozek mají různé látky, různý vliv. Jenže když ten mozek není dostatečně vyspělý, může na něj i příjemná látka zapůsobit dost silně. Alastorovo THC mělo uklidnit situaci, ale místo toho mi jeho výpary daly do těla takovou dardu, že jsem udělal pomyslně několik kotrmelců.
Najednou se moje tělo ocitlo ve vodě, která mi pozřela hlavu. Byla to hrozná zkušenost, ale moc jsem si z ní nepamatoval, jenom jsem najednou nic neslyšel. Všude byl klid a ticho a pak... vžum... moje hlava byla vymrštěna z chladné náruče klidu na hlínu a trávu. "Egh, egh egh!" kašlal jsem vodu, zvratky a kdo ví co všechno jsem měl v tlamě. Přetočil jsem se na bok a vykašlal to ze sebe, abych pak s hlubokým výdechem padnul na záda. "Co to K-----A bylo?!" vyjel jsem na Alastora.

Netušil jsem, co se kolem děje. Moje končetiny vypověděly službu. Oči se mi protáčely do hlavy. Bylo mi nevolno, ale nemohl jsem se přetočit. Moje tělo se škubalo. Něco mne kouslo? Možná? Praštilo? Kdo to mohl vědět? Já byl v téhle strašné nepříjemné nicotě. Necítil jsem ani bolest ani nepříjemnost. Necítil jsem nic. Všechno bylo rozmazané, jako bych nedokázal na nic upřít pohled a zakoncentrovat se. Nikdo mi nepomáhal nebo jsem to aspoň necítil, ale cítil bych pomoc? Slyšel bych někoho? Dolehlo ke mně něco jako hlas, ale netušil jsem, co to bylo. Zahrávat si s drogou není nejspíš to, co by mladý mozek ocenil. Bylo mi jenom prostě špatně. Svět se točil. Všechno se motalo. Špatnej trip by bylo dost mírné označení toho, co se stalo. Nebyl to jenom trip, bylo to deset výletů do lalalandu najednou. Deset k____ch výletů do lalalandu.
Nedokázal jsem rozlišit, že kolem mě poskakuje tchořice. Nedokázal jsem rozlišit nic.