Příspěvky uživatele

< návrat zpět

březen 6/10

A tohle mne vlastně dovedlo oklikou v myšlenkách k tomu, že Sionn už taky není tím s kým bych si uměl představit zbytek svého života. Ne, že bych mu něco zazlíval měl pravdu v tom, když mi dal košem a já si přišel jako pitomec, že jsem mu vnucoval něco, co tam nikdy nebylo. Měl pravdu, že jsem k němu měl blízko, ale rozhodně jsem s ním asi nemohl nikdy pocítit to, co s Alastorem. Sionna jsem zbožňoval od doby, co jsem o sobě sám věděl něco víc než jen to, že jsem malé blbé vlče. Ale nebylo to nic jiného, než zbožnost, kterou jsem k němu cítil a loajalita, která byla snad u všech členů smečky nutná. Mírně jsem se usmál ve svých myšlenkách sám nad svou naivitou a hloupostí, kterou jsem jako malé vlče oplýval a které jsem se zbavil až teď. Otevíral se mi nový život jako beta smečky a jako adoptivní syn Alfy. Všechno se změnilo a s tím i já.

březen 5/10

Možná to bylo ale ono. Možná Arcanus hledal někoho, kdo bude pro smečku dýchat a kdo z ní neodejde kvůli tomu, že se pohádal s někým v ní. Kdyby jenom tušil, jak moc jsem chtěl odejít s Alastorem ještě před pár měsíci... Ale neodešel. Možná to je to, co ve mně Arcanus vidí. Možná to, že jsem svoje vlastní štěstí nebo minimálně představu o štěstí, nechal odejít, abych zůstal ve smečce, která mi toho tolik dala a které toho tolik můžu dát já. Lhal bych kdybych řekl, že mi Alastor nechyběl, ale rozhodně jsem ho nebral jako partner materiál. Popravdě jsem partnera ani nechtěl. Neměl jsem o nikoho zájem minimálně v tomhle smyslu ne. Líbila se mi občasná společnost a líbilo se mi i to, co se dalo se společností dělat, ale rozhodně jsem se nehodlal vázat. Neměl jsem na to tu podstatnou vlastnost upřednostnit toho druhého před vším ostatním.

březen 4/10

Když jsem se nad tím tak zamyslel, tak minimálně Belial a Rowena byli na beta pár jako stvoření. Samozřejmě tu byl i Sirius a Wylan, ale nebyl jsem si úplně jistý, že je by si Arcanus za beta pár přál. Měli toho teď tolik ve svém osobním životě, že by to do smečky přineslo spíše tragikomický chaos než řád a disciplínu. Z toho jak se posledně oba chovali a z toho, co mi Wylan vyprávěl jsem pojal podezření, že jejich vztah je dost turbulentní. Belial se mi zdál trochu moc vychcaný, ale rozhodně by se tahle jeho vlastnost betě hodila a co jsem pochopil Rowena byla milovaná neteřinka, i když o tom, jak jsou pokrevně všichni spříznění jsem neměl ani potuchu. Jenže adopcí se otevřely možnosti, že nemusí být všichni jenom jedné krve, aby mohli tvořit rodinu. Takže nakonec los na betu padl na mne, ale důvod jsem úplně nevidlě, kromě toho, že mi na smečce záleželo.

březen 3/10

Arcanus mne zaskočil tím, že mi nabídl pozici bety a také tím, že mne přijal za svého syna. Nejprve jsem se rozhodl v mylšenkách zaobírat novou pozicí bety. Netušil jsem přesně, co mne čeká a co s novou pozicí budu muset vykonávat a tak jsem se zapřemýšlel o tom, co jsem vůbec o betách jako takových věděl. Bylo toho málo, ale muselo mi to stačit, abych si udělal o své nové pozici aspoň nějaký obrázek. Popravdě jsem původně byl spíše vlkem, který se bude držet lovu a jako lovec jsem obstál na výbornou. Smečka nehladověla a v zimě měl každý vlk do čeho kousnout, pokud potřeboval. Tohle nejspíše stálo za Arcanusovým rozhodnutím více, než to že jsem byl ve smečce dlouho. Přeci jenom bylo ve smečce více vlků, kteří v ní žili a mohli by o tuto pozici žádat. Arcanus měl ve smečce velkou rodinu a tak mne i mírně zaujal fakt, že si za betu a svého pobočníka zvolil zrovna mě.

březen 2/10

Našel jsem si kládu, která se tu válela na zemi, porostlá mechem a různým sajrajtem. Možná spadla při bouřce nebo strom vykořenil nějaký silný vítr. Možná za to mohl sníh a letošní zima, třeba to prostě strom neustál a pod tím náporem sněhu padl k zemi. Nebyl letošní zimu jediný... Trochu jsem se zachvěl při pomyšlení, kolik vlků musela letošní zima stát životů. Konečně klid. Podíval jsem se na ni a vyškrábal se tak, abych si na ni mohl pohodlně lehnout a rozvalit se. Slunce prokukovalo skrze rodící se zelené lístky a příjemně hřálo. Konečně přišlo jaro. Slunce sice pořád nepálilo silou, kterou bych pro svůj chabý světlý kožich potřeboval, abych se pořádně zahřál, ale bylo to rozhodně lepší, než to chladné slunce, které nás laskalo celou zimu. Unaveně jsem si povzdechl a položil si hlavu na tlapky. Na chvilku jsem přivřel očka, ale nespal jsem. Přemýšlel jsem.

březen 1/10

Šel jsem se projít. Bylo toho dost, co jsem si sám v sobě potřeboval urovnat a co jsem rozhodně nechěl odkládat na dobu neurčitou. Arcanus mne zakočil několika věcmi, které jsem si potřeboval ve své hlavě srovnat. Rozhodl jsem se tedy na pár chvilek vylézt z našeho Asgaarského lesa a zamířit někam, kde budu mít aspoň trochu té pohody a klidu a kde budu moct bez problémů přemýšlet nad tím, co všechno se v mém životě zvládlo v tak krátké době změnit.
Les byl tichý a občas se kolem něj prohnalo nějaké to hejno ptáků, kteří jen zakroužili ve větvých, zakrákorali a zmizeli mi z dohledu. Upřeně jsem sledoval jenom jejich pírka, jak mizí v modravé dály, ničím neohraničeného nebe. Dřív bych jim možná i schopnost létat vyloženě záviděl, teď jsem se jenom pousmál a byl rád, že jsem tam, kde jsem a nemusím se celý život hnát za něčím, co je někde v dálce za horizontem.

Sionn se k nám připojil a na mě bylo vidět, že jsem mu rozhodně neodpustil to, že se tak moc zčuchnul se Siriusem. Jak jsem se na něj, ale podíval, už tam nebyla žárlivost. Nebylo tam nic. Jako bych se koukal jenom na někoho kdo je členem stejné smečky jako já, ale žádné velké emocionální pouto mne k němu nepojilo. Cítil jsem k němu ten rodinný cit jako k Arcanusovi, ale rozhodně ne ten, který bych cítil ke svému možnému partnerovi. Jako by mne Alastor z tohohle vyléčil. Jen jsem tedy kývnul hlavou, když Arcanus pronesl, že mám zůstat.
Sedl jsem si na zem a čekal, stejně jsem věděl, že veškerou konverzaci zastane Arcanus sám a já se nebudu muset k ničemu vyjadřovat, pokud nebude na mou maličkost přímo mířená otázka. Blížil se lov a já tak začal promýšlet strategii, která se samozřejmě změní podle toho, kdo se všechno dostaví, ale věřil jsem tomu, že Arcanus, Sionn a já to zvládneme i bez ostaních. I když bylo by dobré, kdyby se tu objevil někdo jako jistota, že se to podaří bez zranění. V počtech je síla. Na otázku Sionna jestli jsem s adopcí a betou souhlasil jsem jenom hodil rychlý pohled jeho směrem a kývnul. Nechtěl jsem působit neslušně, ale tohle jsem byl prostě já. Nemluvil jsem pokud k tomu nebyl důvod a kývnutí stačilo. Navíc jsem cítil, že se k nám někdo blíží z úkrytu a tak jsem nechtěl v konverzaci moc pokračovat, aby nás nezdržovala od lovu.

Bylo poměrně hezké počasí. Jaro se hlásilo o slovo a tak když Arcanus souhlasil s tím, že projdeme hranice, tak mi to ani nijak extra nevadilo. V zimě se značkovalo hrozně, jak napadl sníh, všechno pachovou stopu rychle ztrácelo. Na jaře se značkovalo nejlépe. Nefoukal moc silný vítr a ani často nepršelo, aby se muselo značkovat častěji.
Starší vlk nebyl úplně hlavou otevřenou, ale snažil se. Nelíbilo se mu, že by někdo házel zodpovědnost za sebe na bohy a já ho chápal, ale jen do jisté míry. Pro mě byla myšlenka bohů uklidňující. "Právěže ne. Bohové nevedou naše kroky každý den, na to nemají čas a popravdě to po nich ani nikdo nechce. Spíše nám dají návod jak žít a podle toho by se měl jeden řídit. Například kodex je takhle nastavený... Měl bych být na ostatní milý, nelhat, nekrást, nezabíjet a tak dále. Někdo tohle bere jako samozřejmost svého života, ale jiný ne a nebo může být v situaci, kdy se bude zdát krádež nebo lhaní jako dobré východisko... Jenže pokud má nad sebou boha, nezalže ani kdyby mu na tom stál život, protože ví, že to není správné," odvětil jsem a trochu protáhl svůj monolog více, než jsem zprvu chtěl. Nehodlal jsem Arcanuse poučovat, jen jsem prostě dával hlas svým myšlenkám. Neutřzeným a neuspořádaným.
"Bohužel netuším jak na to, ale doufám, že třeba Hayetta bude něco vědět," pronesl jsem. Věděl jsem, co je k obřadu potřeba, ale úplně jsem netušil jaké formule se mají použít nebo v kterou denní dobu obřad udělat. To by ovšem mohla vědět akolytka, která se v lese vyskytovala a já doufal, že se mi podaří ji minimálně přimět k podělení se o vlastní vědomsti. Pokud by obřad dělat nechtěla, pochopím to, ale třeba mi aspoň řekne, co bych dělat měl. Arcanus pak promluvil o tom, že by pro mne měl návrh. Na chvilku jsem se zastavil a poslouchal ho. Vyslechl jsem celou jeho řeč a chvilku nad tím přemýšlel. "Já... pane... tedy Arcanusi... bylo by mi ctí," pronesl jsem nakonec dost nevážně na to, o jak závažnou věc šlo. Neuměl jsem si představit vštší poctu, než to, že se stanu betou. Sionnovi se to nebude líbit. A jako na zavolanou se tu vlk objevil. Vypadal celkem dobře na to, jaká byla zima. Kývl jsem hlavou na pozdrav. "Zdravím. Mám jít?" zeptal jsem se jenom obou, pokud potřebovali prostor, nehodlal jsem jim tu dělat křoví.

Využil jsem nabízené vody a napil se, než jsem se pustil do odpovídání na všechny ostatní dotazy, které Arcanus položil a vyjádření k myšlenkám, které mi předestřel. Nechtěl jsem působit neklidně, takže jsem se z úbytku energie skrze magii snažil rychle vzpamatovat. Arcanus by mne nesoudil, kdybych si chtěl odpočinout, věděl jsem to, ale nějak jsem před ním nechtěl odpadnout. Nevím proč, byť byl teď můj otec, některé věci jsem si prostě nechtěl dovolovat k nikomu. Nechci prostě vypadat jako padavka, to je můj problém.
Kývl jsem na Arcanusova slova o lovu. Měl pravdu. Než se nás sejde dost, tak to bude ještě hodnou chvilku trvat a tak se zvěř ještě objeví. Ve smečce je nás dost. Možná by bylo možné udělat hned několik skupin pro lov. Nebylo by to ani pak tak složité se domluvit a rovnou bychom nalovili více kořisti, po zimě to bude potřeba. Přemýšlel jsem nad strategií, kterou zvolit. Jedna skupina by mohla zůstat tady a ulovit něco ze stáda, které se tu nachází. Druhá skupina by mohla jít zkusit ulovit nějakou vysokou na pláně, popřípadě by mohla odchytit nějakého prchajícího kamzíka tady. Na vymyšlení plánu jsem ovšem měl ještě času dost. Jako lovec smečky jsem za to bral zodpovědnost. Sice to nikdo oficiálně neřekl, ale nějak mi došlo, že už nejsem lovec v zácviku, ale plnohodnotný hlavní lovec smečky. Tato pozice sice náležela Sionnovi, ale jelikož se stal Alfou, odhadoval jsem, že o tuhle funkci přišel povinnostmi, které se pojili s Alfováním. "Neprojdeme se, než ostatní přijdou?" navrhl jsem a pustil se do chůze k hranicím. Proč je neobejít, když tu stejně čekáme.
Arcanus byl očividně nesvůj z celé té myšlenky náboženství a přitom žil na místě, kde vlci věřili tomu, že své bohy reálně vidí. Život a Smrt tu mezi nimi procházejí, jak některé pomatené duše tvrdí. Sám jsem ani jednoho z nich neviděl a tak jsem neměl potřebu v jejich existenci věřit. Spíše jsem předpokládal, že se nějaký magický vlk s komplexem vyvolenosti za boha vydává. "Ona si zase nebude umět představit život bez patrona. Takhle má jistotu, že všechno co dělá nebo co se jí děje, je svým způsobem součást většího plánu a ne jen nahodilost. Navíc může věřit tomu, že když se bude chovat dobře, podle učení svého Ochránce, pak bude žít po smrti krásný život," snažil jsem se to vysvětlit. Nebylo to tak zlé, jak si jeden mohl myslet. Náboženství vám dávalo jistotu, pocit bezpečí a řád. Pokud jste se obávali, že svým chováním naštvete svého boha, pak jste věděli, co je dobré a co špatné. Osoba bez víry nad sebou takovou páku neměla. Zajímal se i o mého patrona. Nikdy jsem o něm dost nemluvil, protože jsem sám neprošel obřadem, ale věděl jsem, že mě hlídá. "Je to bůh války, ztráty, ambic a nadání, ohně.... V podstatě je to válečník, ochraňoval bratrstvo před nebezpečím a taky v nás probouzel to nejlepší," pronesl jsem zamyšleně. Opět se mi do hlasu vkradla ta naučenost. Otřel jsem se o jeden ze stromů, co byl cestou, abych roznesl svůj pach. "Ale já nikdy neprošel rituálem přijetí, takže nevím, jestli bych se měl vůbec do řad jeho následovníků počítat," dodal jsem. Možná by mi s tím pomohla Hayetta. Nikdy jsem popravdě netoužil po tom obřad uskutečnit, protože nebylo jak. Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl, ale ona by mohla a nabízela tak možnost to alespoň zkusit. A já začínal důstávat pocit, že bych o to skutečně i stál. Snad by se nic nestalo, kdybych obřad absolvoval až teď a ne jako vlče.
Acanus byl zpátky ve své podobě. Obcházeli jsem hranice. Čekali až se všichni sejdou na lov. Život byl konečně dobrý... Usmál jsem se. Můj úsměv byl věcí vzácnou a o to víc šokující bylo, že jsem se nahlas zachichotal, jako malá vlčice. Bylo to prostě krásné a já si nemohl života užívat víc.

Následoval návrh o tom jít na lov. Přikývnul jsem. "Lov by byl důležitý, ale teď se nejspíše stejně všechna lovná zvěř stáhla," pronesl jsem. Nasál jsem čenichem vzduch kolem a snažil se rozpoznat pachy."Minimálně v lese, žádné stádo není." Jít teď na lov by bylo jenom plýtvání energií všech zůčastněných, to ovšem neznamenalo, že se může lov dlouho odkládat. Po zimě bude zásoba minimální, pokud vůbec nějaká.
Před proměnou se konverzace stočila k malé Lalie a k tomu, jaké bohy mají. Já věděl hlavně o bozích, které mi představili moji bratři. Věděl jsem že naše společenstvo patřilo bohů války, ale také jsem věděl o jeho bratru bohu moří. Znal jsem některé poučky, ale jinak jsem se o to moc nezajímal. Malé vlče tenkrát spíše přitahoval lov a boj, než trávení času výkladem o věrouce. Usmál jsem se ovšem, protože jsem byl rád, že aspoň něco z výchovy bratrů mi v hlavě zůstalo kromě Kodexu. Ten jsem zatím pořád neporušil... A nikdy ho neporuším, dokud budu žít. "Její matka ji nenutí, je to její povinnost. Narodila se do společenstva a měla by si vybrat ochránce. Musíš pochopit, že je to jejich víra, jejich život, jejich součást. Nemyslí to zle, takhle to prostě u nich chodí. Garrong je mým patronem, i když jsem si ho nevybral, tak vím, že mě ochraňuje. Pro Lalie a její matku by bylo těžké pochopit, že někdo patrona nemá, protože by tak byl bez ochrany," snažil jsem se vysvětlit Arcanusovi. Dřív bych mu tohle nevykládal, protože tohle se jen tak nevypráví. Bál bych se, že nepochopí, ale teď... vážně se něco změnilo a já ho vnímal víc jako otce, než jako Alfu, proto jsem s ním mluvil otevřeně.
Arcanus v podobě malé bezbranné chlupaté želvičky vypadal vtipně. Hlas mu ovšem zůstával pořád silně autoritativní. "Měla, ale moc to nevyšlo... vrátím tě zpátky..." pronesl jsem a v duchu doufal, že se mi povede z Arcanuse udělat vlka a ne že se tu objeví vlk, co bude mít krunýř. Zaměřil jsem energii a pokusil se zhmotnit zpátky naší Alfu. Energie proudila mým tělem a narážela na všechny molekuly těla Arcanuse. Magická síla ho měnila zase zpátky, ale brala si svou daň na mě. "Ugh," s povzdechem jsem si sedl na zem, když jsem před sebou měl zase toho samého vlka, co před chvilkou. Byl jsem unavený a trochu se mi motala hlava.

//bonus počasí - modlit se k bohům o oblevu

Pohlédl jsem na oblohu a doufal, že tohle jednou skončí. Vypadalo to, že i když nás stormy chránily svou silnou korunou z větví, nebyly dost silné, aby tenhle nápor vydržely delší dobu. Obloha byla bílá, ale viděl jsem, jak se s přicházejícím večerem začíná protrhávat. Nedovolil jsem si to ovšem komentovat ani se nijak jinak vyjadřovat k tomu, že nám počasí letošní zimu rozhodně moc nepřálo. Obrátil jsem zrak zpět k Arcanusovi, který se rozloučil s malou Lalie, která nás opustila. Možná je to dobře, aspoň jí nebude zima. Nebo... snad jí nebude zima. Udiveně jsem pak poslouchal, co mi říkal Arcanus. "Annan je bohyně cestovatelů, pokud si pamatuji nauku správně. Vím že měli ještě nějakého boha pro ochranu života? Nebo něco takového... boha pro noc ten byl nějak na N... Bylo jich rozhodně hodně, ale teď by nám nějaké to jejich modlení rozhodně pomohlo. Nevím ovšem jestli mají nějakou modlitbu pro oblevu, ale kněžky měly všechno..." snažil jsem se zapojit do debaty s tím málem informací, co jsem měl. "Pane dej ať tohle brzo skončí, ta zima je příšerná," pronesl jsem nakonec malou modlitbu, abych se svým rouháním nedopustil větší zimy než byla.
Arcanus se mne pak ptal, jestli vím, jak se dělají vlčata. Jasně že jsem to věděl... Tedy, ne úplně, ale po tom, co jsem prováděl s Alastorem a potom, co jsem viděl porodit Lucy, jsem toho věděl víc, než dost. Kývl jsem na to hlavou. "Vím, ale Hayetta by to měla vědět taky, takže pokud spadla do jiného stavu během své pouti musí si uvědomovat, že pošpinila svou bohyni," dodal jsem suše. "Vím, že tobě to bude znít jako krutost, ale takhle to mají v bratrstvu a sesterstvu nastavené," sdělil jsem staršímu vlkovi, aby si nemyslel, že s touhle filozofií sympatizuji. Dávno tomu tak nebylo totiž.
Arcanus se nakonec nabídl, abych ho proměnil a já se nadechl. Nečekal jsem, že bude tak snadno souhlasit. Zaměřil jsem svůj pohled na něj a rozhodl se proměnit ho v něco legračního, jak si sám přál. Nepřišlo mi ovšem na mysl nic lepšího, než tak hrůzostrašného vlka proměnit na malou bezbranou želvu. A tak se taky stalo. Jenže to úplně nevyšlo a z Arcanuse se stala malá chlupatá bezbraná želva. Černou srst měla na krunýřku i na tlapkách."Ou," uniklo mi. "A přesně tohle se děje, nejde mi to," povzdechl jsem si smutně.

VYpadalo to, že malou vlčici pobyt s námi starými vlky už unavil. Mírně jsem se ušklíbl, protože jsem si nepřišel tak starý, ale pro malou Lalie jsem i já musel být staroch nad hrobem. Bylo to zvláštní jak rozdílně jeden vnímal stáří a jak se pocit ohledně toho kdo je nebo není starý měnil. Usmál jsem se na ni a jen kývl hlavou, když se rozhodla vypařit. "Jsme ze stejného místa, ale ne ze stejného společenství. Pokud jsem to dobře pochopil její matka je následovnicí bohyně Annan, ta by měla dohlížet na poutníky a cestovatele, ale moc víc o nich nevím. Přijde mi jenom zvláštní, že jí její konvent vyslal na cestu s malou vlčicí, to mi nesedí. Sestry většinou vychovávají vlčata pohromadě a ne, že by poslaly nějakou z nich na misii když je březí nebo těsně po porodu s vlčetem," sdělil jsem Arcanusovi a pohledem vyprovázel mizející vlčici lesem.
Zůstal jsem sám v lese s Arcanusem. Sníh začal padat kolem a byla pořádná zima. Do úkrytu se mi ale nechtělo. Nehodlal jsem se tam mačkat se zbytkem vlků o kterých jsem tak nějak věděl, že se šly do úkrytu schovat podle počtu pachů, který se z toho směru linul. "Mohl bych zkusit něco přeměnit? Nevím jestli třeba budeš svolný k tomu, abych to vyzkoušel na tobě?" zeptal jsem se Arcanuse, když navrhl ať nejprve vyzkoušíme nějaké magie, než se půjdeme schovat.

//loterie 3/5

Arcanus byl opravdu rozený otec. K Lalie i ke mně hovořil příjemným hlasem a nesnažil se poučovat, jen přátelsky vysvětloval. "Poznám všechnu magickou sílu, která ve vlkovi dlí, ale nejsem schopen je pojmenovávat. Většinou si je popisuju sám pro sebe nějakým slovem, ale jinak jeslti chceš, můžu se zaměřit a říct ti víc o tvých magiích," sdělil jsem s nadějí v hlase, že by třeba taky pro jednou potřeboval on mojí pomoc a ne naopak. Zajímavostí bylo, že jak si mohli všichni povšimnout, začal jsem Arcanusovi tykat, což bylo rozhodně neobvyklé u mé maličkosti. Lalie byla hodná a do hovoru se zapojovala, jen když se jí někdo ptal a tak jsem jí nechal promluvit, když se odkazovala na své bohy. "Koho vlastně následuješ?" zeptal jsem se ze zvědavosti. O vlčicích z jejího rodného prostředí a jejich bozích jsem si pamatoval jen něco málo a spíše mlhavě, ale třeba se mi to vybaví, když bude mluvit ona.
Pak padlo několik náznaků, že by stálo za to se přesunout. Jenže v uzavřeném prostoru bych nejspíše magie sám zkoušet nechtěl. Ne, že bych si nevěřil, že je nezvládnu ukočírovat, ale mohl bych třeba omylem něco provést a to by mi vadilo. Byť by to byl sebemenší problém.

//loterie 4/5

Vlče bylo celkem fajn. Nějak jsem si na její přítomnost už zvyknul. Byla hodná a nezlobila, jako některá jiná vlčata, což bylo dobře. Arcanus se tedy obrátil na mne. Nebylo to nic, co bych mu chtěl zatajovat, takže jsem se prostě pustil do vysvětlování. "Já.... tuhle magii jsme si přál, bál jsem se, že jednou zase někdo použije magii a já nebudu vědět, že ji vůbec má. A tak se mi tohle přání splnilo nejspíše díky návštěvě u paní Smrti," pronesl jsem s klidem, ale bylo vidět, že klidný úplně nejsem. Nemohl jsem tušit, že Smrt si na mne taky vybila trochu té své zákeřnosti tím, že mi zároveň rozvinula talent pro magii příkazu, které jsem se tolik obával.
Lalie souhlasil a s tím, že by chtěla svou magii poznat. "Dobrá," souhlasil jsem a zaměřil na ni svůj pohled. Její aura byla prázdná. Vlastně jsem kolem ní neviděl skoro žádnou barvu, jen když jsem se hodně zaměřil po chvilce... viděl jsem barvy. A nebyla jenom jedna. "Vidím v tobě víc barev... Vidím modrou, to je magie vody nebo vzduchu, ale taky vidím že budeš mít talent na magii předmětů nebo možná země... A magii myšlenek, tam vidím taky," podělil jsem se o svá zištění s Arcanusem a vlčecí slečnou. Věnoval jsem pohled Arcovi a doufal, že pochytí moje myšlenky. Myslím si, že bude hodně silná ve všech magiích. Normálně u vlčat magie vidím jen velmi slabounce, ale u ní se probudí všechny v plné síle... to by mohl být problém.
Nabídku ozkoušet více magii vzduchu Lalie odmítla. Asi toho na ni bylo trochu moc. Nedivil jsem se, na mne byla moje magie taky hodně a setkání s magiemi poprvé mne více než vyděsilo.

//loterie 2/5

Položil jsem svůj uzlíček na zem a připravil se odpovědět na dotazy, které by mohla malá mít nebo možná pan Arcanus. Ten se toho chopil jako první. "To záleží, jak moc je daná magie silná. Dost často odráží stejnou barvu, jakou mají oči nějakého vlka, kdo má danou magii jako vrozenou, ale některé barvy se míchají dohromady a nevím jak, ale vycítím co taková magie dělá. Čím silnější barva, tím větší vlkův talent... Dokonce jsem dokázal poznat i magii, kterou vlk pořádně ještě ani neobjevil... Kdyby malá chtěla, můžu zkusit kouknout na ni, jestli se její magie objeví?" navrhnul jsem. Snažil jsem se vlče něčím nadchnout, protože mi přišlo, že s námi tady trochu strádá. Ne, že by tak vypadala, ale já věděl jaké to je, když jako malé vlče musíte koukat na dospěláky a poslouchat jejich řeči. Snažil jsem se ji tedy zapojit do hovoru. O což se vlastně snažil i Arcanus.
Starší vlk se pak začal soustřdit. Zaměřil jsem na něj svůj pohled a rozhodl se, že si prozkouším poznávací magii. Sledoval jsem jeho auru, která většinou zářila všemi možnými barvami. Nejsytější byla šedá, ale teď začínala pomalu dominovat světlounce modrá, jako blankytné nebe. Najednou blikla tak silně, že skoro zastínila šedou a jiné barvy. Kolem nás se zvedl vítr, který vyčaroval můj Alfa a já se jenom mírně usmál. Tuhle magii jsem měl v malíčku, nepotřeboval jsem tedy aury dál poznávat a přestal se na ně soustředit. Jejich barvy vybledly.