Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přešlápl jsem a když mne vyzvala vlčice, neochotně jsem se rozešel směrem k srnčímu, které tak lahodně vonělo. "Děkuji vám," řekl jsem ještě před odchodem. Navíc mne pobídl o dost rázněji i ten vlk, který dle všeho byl betou téhle smečky. Co je to beta? Nechal jsem si dotazy pro sebe, nebyl jsem v pozici, kdy bych se měl vyptávat. Došel jsem pokojně k masu a začal jíst. Měl jsem hlad, který ukojila hned první sousta, ale já věděl, že si musím pořádně naplnit žaludek. Navíc se ke skupině připojil vlk, kterého ti dva dle všeho znali. Nehodlal jsem se tedy vracet moc brzy, abych nenarušil nějakou jejich konverzaci. Do cizích rozhovorů mi nic nebylo a tak jsem se oddal jídlu.
Slastně jsem si olízl čenich, abych se zbavil krve a zbytků masa, které mi ulpělo na bradě. Kdyby to byl kolouch můj, asi bych se pustil do vnitřností, ale tohle nebyl můj úlovek a ani to nebyla kořist někoho z bratrů, abych mohl později oplatit pokrm. Ten budu muset oplatit tak jako tak. Měl jsem v plánu ulovit alespoň dva nebo tři zajíce, abych nějak vyrovnal účty. Všichni se bavili s vlkem, který očividně nebyl tím z nejtaktnějších.
Otočil jsem se k nim čumákem a rozhodl se, že vyčkám až jejich debata skončí. Asi bych neměl úplně vykládat všechno všem. Mohlo by být jednodušší si promluvit s někým, kdo to tady vede. Není přece důležité, aby se mnou ztráceli čas všichni. Mírně jsem kývl hlavou. "Rád bych si promluvil s někým, kdo to tu vede. Což jste asi vy, pane," řekl jsem slušně a pohlédl na bílošedého vlka, který se mi zatím nepředstavil. Chápal jsem to ovšem. "Myslím, že není nutné, abych zdržoval od povinností větší část vašeho společenství," dodal jsem ještě taktně. Popravdě mi bylo jedno kdo mi poradí cestu zpátky, ale nehodlal jsem je zdržovat. Navíc chytřejším mohlo dojít, že nehodlám popis svécesty a života sdělovat všem cizincům, které jsem právě potkal. Na druhou stranu jsem potřeboval pomoci. "Pokud na mne nemáte čas budu rád, za kohokoli, kdo je znalí místní situace a mohl by mi poradit ohledně cesty, pane," dodal jsem ještě.

Čekal jsem na místě. Nejprve se objevil ten bílý vlk s černošedým zdobením, následován Nym. Kývl jsem hlavou. Podle toho jak měli mírně zašpiněné tlapky, bych odhadoval, že se jim podařilo zakopat onu vlčici, která tu při mém příchodu ležela. Nekomentoval jsem nijak naše předešlé setkání a čekal jsem na to, co mi budou chtít říct.
Vlk pravděpodobně vycítil, že mám hlad. Ono to nebylo tak těžké zjistit, neboť můj žaludek vydával skřípavé zvuky pokaždé, když se mu zdála vhodná přiležitost. "Děkuji, pane," odvětil jsem. "Ale nemohu připravovat vaše společenství o potravu. Spíše si pak půjdu sám něco ulovit," dodal jsem, i když v mém hlase bylo cítit, jak bojuji sám se sebou, abych nabídnuté srnčí odmítl. Ach, jak já miloval srnčí. Jenže tohle nebylo moje místo a tím pádem, to nebyla ani moje potrava. Jakmile to tady bude hotové, ulovím si nějakého zajíce. Cestou jich pár bylo cítit, tak třeba budu mít štěstí. Zvedl jsem se na všechny čtyři a přešlápnul jsem. Kručení v břiše jsem se snažil ignorovat, pokud to šlo. Čekal jsem na otázky, které mi rozhodně budou chtít položit. Neměl jsem v úmyslu lhát, to mi ani můj kodex nedovoloval, ale nehodlal jsem vyložit karty na stůl. Moc mluvení je stejně škodlivé, jako lhaní.

Přišel ten malinký rytíř až k vám. Já jednu upřímnou radu vám dám. Není on chytrákem a ani zlý. Chudáka je jen malinko promrzlý. Ale až ohřeje tlapičky svoje. Postaví se s vámi chrabě do boje. Proti komu, že bojovat bychom to měli? No přece proti Styx, jejíž to zlé skutky nás ochroměli. Bojovat se sílou a taky rozvážně. Tohle je velký boj, jen pro ty odvážné. Parsifal naleští kožich jak zbroj. On těší se na lítý a tvrdý boj.
Malinké tlapičky kráčejí podrostem. Hledají vlčici schovanou za mostem. Uprostřed propasti kamenný most stojí. Nekráčí po něm nikdo, kdo výšek se bojí. Styx se tam schovala za mostem přeci. Teď ovšem poslyšte, jaké děli se věci. Parsifal kráčí si po mostě ladně. Bojí se zrychlit, že potom spadne. Začenichá čeníškem a vlčici už cítí. Nad obzorem sluníčko slabounce svítí. Do boje běží po kluzkém kameni. Rytří je připraven skočit po temeni. Vlčice za mostem krčí se stále. Parsifal skočí a víte, co bude dále. Není to Styx je to jen šutrák. Na který vyčůral se nějaký tulák. Ne jen ledajaký tulák to byl. Byla to Styx jejíž proud kámen zdobyl. To proto kámen zdál se vlčicí býti. Stejný to zápach a stejné bervy on míti. Nebyla to ovšem zlotřilá vlčice. "Byla to záměna", řekl vlk vrčíce. Parsifal úspěšně z kamene slezl. Spíše se po jeho straně svezl. Pak rozvážným krokem svým nalezl směr. A rozhodl se, že Styx vyžene z jejích děr. Děr v zemi do kterých se ukryla. Aby svého života nepozbyla.

Trpělivě jsem seděl a čekal. Byl jsem zvyklý čekat. Čekání bylo mou druhou přirozeností. Nevadilo mi, když čas jen tak prolétal kolem, měl jsem alespoň čas se spojit v klidu se svým nitrem a rozvíjet svou vlastní trpělivost. Zavřel jsem oči a v klidu oddechoval, abych se dostal do blaženého stavu poklidné mysli. Nebylo třeba o ničem přemýšlet. Důležitý byl pouze můj cíl a tím byl návrat do domova, který mne potřeboval. Na druhou stranu jsem ovšem objevil toto místo, které se zdálo potřebné mé pomoci ještě více. Bylo nutné tyto záležitosti dostatečně promyslet a stanovit nějaký postup, kterého bych se držel. Obavy z mých následujících rozhodnutí byla na místě.
Možná to byla prozřetelná síla, která vedla mé tlapky právě sem. Zdejší poutníci potřebují mnohem větší ochranu, než u nás. V našich končinách mají mé Bratry, kteří jim pomohou, ale zde nemají nic. Bylo by ode mne unáhlené odsud odejít v těchto těžkých časech. Evidentně by bylo zahodno to tu více prozkoumat a až pak se pustit do případného hledání cesty zpět... Bratři se o mne budou bát... Neměl bych se nechat strhnout strachem, oni by se jím také nenechali svést ze správné cesty. Otevřel jsem oči a dále vyčkával příchodu někoho, kdo by mne mohl uvést do místních skutečností.
Les byl tichý a já nehodlal jeho tichost proříznout upozorněním sám na sebe. Mírně jsem přešlápl a otevřel tlamu. Moje ovládání bylo lepší než by se od někoho v mém věku očekávalo, ale pořád jsem měl jisté mezery. Moji bratři by mne za tohle poposednutí jistě vyčastovali. Nemohl jsem si dovolit nějak zneuctít náš řád tím, že bych na sebe upozornil v takto nepříjemné situaci. Opět jsem tlamu zavřel, aniž bych z ní vydal byť jen hlásku. Soustředětní, trpělivost, odvaha a soudržnost. Opakoval jsem si to, co mi sdělil můj Bratr, když jsem do řádu přišel a začal s tréninkem.
A tak jsem zaujmul opět stejnou nehnutou pozici, ve které jsem mohl na pozorovatele působit jako socha a zůstával jsem v nehnutí dokud se neobjevil někdo, koho by moje maličkost zajímala. Čekal jsem v té samé pozici do brzkého rána. V břiše mi začalo kručet a já věděl, že bych nejraději odešel pro něco k snědku. V dálce jsem cítil krev srnce nebo něčeho takového, co přinesla ona vlčici, která tu již nebyla. Srnčí jsem miloval a tak bylo velice těžké odolat tomu, abych si pro kousek došel. Nepokradeš! Nevezmeš, co ti nepatří. Kývl jsem rozhodně hlavou, nadechl se a pak seděl dál na místě, kde mne zanechali. Nemohl jsem se tu promenádovat po cizím území. Nemohl jsem zde ani lovit ani okusit nic z toho, co vlci ulovili pro sebe. Raději hladovět, než zneuctít řád.

Bílý vlk prohlásil, že to musí zvládnout sami. Kývl jsem hlavou a nechal je jít. Bylo mi jasné, že na mě nemají čas. Posadil jsem se tedy vychovaně na zem a čekal jsem, až se vlci vrátí. Nějakým zázrakem se jim podařilo zvednout tělo ze země. Oči se mi roztáhli do zmateného výrazu, ale jinak jsem se ovládal, abych nic neřekl. Hlavou mi ovšem výřily myšlenky jak splašené. Co to sakra je?! Jak to, že vlci umí zvedat těla ostatních, aniž by se jich dotkli? Sledoval jsem, jak si černý vlk položil vlčici nebo spíše její tělo na záda a jak pomalu odchází pryč, následován ostatními.
Já zůstával sedět na místě. Byl jsem zvyklí se nehýbat i celé hodiny, pokud to bylo potřeba. Neměl jsem tedy problém s tím tu na ně počkat. Seděl jsem vzpřímeně a přemýšlel o tom, co jsem právě viděl. Hmm zajímalo by mne, zda umí ovládat tyhle podivné kejkle jenom tenhle jeden vlk nebo to zvládají všichni. Ta vlčice měla podivné oči. Dej jí pánbůh věčný klid. Taky by to chtělo zjistit, proč zemřela... Ale ne Parsi, není potřeba se hrabat ve věcech, do kterých ti nic není a zamotávat se do klubka porblémů cizích. Až se vrátí, zeptám se jich na bratry a cestu zpět a pak uvidíme, co dál.

V podstatě se mi věnovala jen ta mladší dáma. Nedivil jsem se jim, měli důležitější záležitost na práci, než se starat o mě. Madam se představila jako Nym. "Vím... částečně. Ale to opravdu počká, madam," řekl jsem s klidným hlasem a pohlédl na ni. Pak jsem přešlápl a pohled zabořil dál do lesa. Netušil jsem na co se ptá, když se ptá na smečku. Věděl jsem, co je to smečka, ale v žádné jsem nikdy nebyl. Bratři byli rodina. Nebyli smečka. Bylo mi jasné, že všichni tady mají moc práce. Náhle se ke mně otočil vlk, co stál za Nym. Trochu mě jeho dotaz zaskočil, takže bylo vidět chvilkové zmatení na mé tváři. "Má cesta vede tam, kam Osud určí, pane," odvětil jsem mu s klidným hlasem, smířen s tím, že nemůžu poskytnout lepší odpověď na jeho dotazy.
Jenže to už se to tu začínalo hemžit. Kolem mrtvých se to vždycky hemží. Všichni naříkají a pláčou. Nakonec, ale většinou přenechají nakládání s tělem zemřelého někomu cizímu, aby se nemuseli vystavovat nepříjemnému. Podle toho, co jsem pozoroval byla vlčice velice důležitou součástí jejich společenství. "Mohu kopat, pokud bude potřeba. Mám s tím trochu zkušenosti, stačí říst kde, pane," řekl jsem velice služebným hlasem, který se snažil být co nejméně ofenzivní jak to jen u takových to vět šlo, když mladší vlk prohlásil, že by měli vlčici pohřbít. Rozhodně by s tím měli hodit, protože se začínalo nebe více a více kabonit.

Postával jsem bokem od truchlících. Bylo mi jasné, že se mi budou věnovat hned jak budou moci. Což očividně nebude v brzku. Vlčice se ke mně obrátila jako první, i když vlk hlesl, že děkuje. "Jmenuji se Parsifal, madam, a až se najde vhodnější chvíle, budu vám zavázán za menší navedení na správnou cestu," promluvil jsem směrem k vlčici. Nezadrhával jsem ani nic jiného, jako ostatní vlčata. S řečí a vyjadřováním jsem proměl neměl. Pro ostatní to ovšem mohlo být velice zvláštní, neboť u tak malého vlčete to bylo nepatřiční.
Ucítil jsem odněkud závan krve mrtvého srnčího těla. V břiše mi zakručelo, ale já k tomu neřekl ani slovo. Neprosil jsem se o jídlo, kdyby bylo potřeba pokusil bych se ulovit si něco sám. Ale momentálně nebylo nejvhodnější se zmiňovat o jídle. Cítil jsem i další pachy. Vlk promluvil k pravděpodobně nějaké vlčici, podle jména Lucy. A pak se k naší skupině připojil ještě další vlk a lesem se ozvalo dlouhé zavytí. Pohlédl jsem na zakrvené tělo na zemi a mlčel jsem. Hodlal jsem nechat truchlícím tolik prostoru, kolik bylo potřeba. Nehodlal jsem se jim do toho nějak motat a tak jsem jednodušše mlčel a čekal. Zůstával jsem stát v uctivé vzdálenosti od těla a sledoval jsem své tlapky. Měly by ji pohřbít, než se sem začnou stahovat mrchožrouti. Své myšlenky jsem si nechával ovšem pro sebe.

//Zelené nory

Cítil jsem tu pachy. Spoustu pachů. Smečka. Nebyl jsem jedno z těch dementních vlčat, že bych si to nakráčel na cizí území stylem "tak tady jsem starejte se". A já ani nechci, aby se někdo staral. Řeknou mi jen kam mám jít a bude. Chtěl jsem zvednout hlavu a pokusit se o vytí, jenomže při tom pohybu hlavou jsem zacítil něco podivného. Chvilku jsem si tak čenichal a ucítil jsem přesně. Krev. Moje břicho se zase ozvalo mírným zakručením, ale já si nedovolil ani olíznutí. Nebylo to moje ať to bylo cokoli. Co když to není jídlo, ale někdo zraněný? Můj výcvik se začal ozývat.
Pomalým krokem jsem se proto rozešel k tomu místu, odkud přicházel zápach krve a taky pachy vlků. Pokud mají moc práce, nemělo by cenu na ně volat a nebo se pokoušet o vytí. Bylo prostě jednodušší k nim dojít a případně se omluvit za mé chování, že se po hranicích smečky tak moc promenáduju. Nebylo nutné jít ani nikam daleko. Za chvilku jsem ucítil i zápach zvratků. Asi někdo zraněný. Uviděl jsem mezi stromy vlka a vlčici. Vlk vypadal hodně smutně. Na zemi ležel šedý vlk nebo vlčice. Nehodlal jsem jít moc blízko, abych zjišťoval pohlaví, ale už z těch několika metrů bylo vidět rudou krev. "Ehm...ehm...Dobrý večer," odkašlal jsem si, abych upozornil na svou přítomnost. "Upřímnou soustrast," dodal jsem ještě a zúčastněně sklonil hlavu k zemi. Smrt už jsem viděl. Jeden z Bratrů se zranil na lovu a zemřel. Jelen ho probodl svým parožím. Nehezký pohled. Tohle ovšem vypadalo jinak. Tělo bylo divně pokroucené. Rád bych se podíval blíž a zjistil, co se stalo, ale byl jsem vycvičený čekat. A tak jsem tam stál a čekal, než jeden z těch dvou živých něco řekne nebo udělá.

//Zrcadlové jeskyně

Vylezl jsem do večerního slunce. Určitě to nebyla příšera jen nějaký vlk. Začenichal jsem u země a nasál spousty pachů, které mířily do jeskyně a z ní. Asi to bylo oblíbené místo nebo úkryt pro tuláky. Tohle nebylo dobré. Začínal večer a po večeru přijde noc. Rozhodně bych neměl zůstávat venku v noci. Třeba tu jsou vlci přátelští a řeknou mi, kde najdu Bratry? Doufal jsem, že to nebude ten druhý případ. Většina vlků se o vlčata moc nezajímá, pokud nejsou zrovna jejich. To mi bylo vysvětleno několikrát. Proto mě taky nikdo nezachraňoval, když jsem jako mládě mrznul pod keřem.
"V noci to ale sám nezvládnu. Ne na takhle odkrytém prostranství," zhodnotil jsem svou situaci. Bylo tu až moc pachů a moc pachů mohlo značit jak bezpečí, tak nebezpečí. Šance byla poloviční, že to bude ta dobrá varianta. Rozhodl jsem se vyrazit do lesa, který byl přímo předemnou. V lese byla jednoznačně větší šance na to, se ukrýt. Rozvážným krokem jsem se vydal tím směrem.

//Asgaarský hvozd

//Sopka Felgataratatarararar
- shrnu to, bloudím jeskynní, můžete slyšet divné vrčení (kručí mu v břiše), ale k vám se plně nedostane

Dopadl jsem na holou a tvrdou zem. Rozhodně to nebyl pád, který bych si nějak užíval. Naštěstí mi bylo přáno a já se do nitra hory sklouzl jako po másle. Tohle nebyl úplně nejlepší nápad. To rozhodně nebyl nejlepší nápad. Vstal jsem ze země a začal si čistit kožich. Moje bílá srst chytla nádech do šeda, jak jsem se otíral o místní zem. Divná zem, pokud mohu dodat. Která země barví do černa a ne do hněda. Bylo to celkem zajímavé zjištění, když jsem se na to tak koukal. Rozhodně jsem nikdy nebyl na zemi, která by tak silně barvila do černa. Budu se muset někde umýt nebo očistit. Pokusil jsem se v tmavém prostředí zachránit největší škody tlapkou a pucováním. Od těla mi odlétal prach a různé kamínky, větvičky a tak podobně. Prostě vše, co se zachytilo na mém pozadí. Snažil jsem se pracovat, co nejúsporněji, abych šetřil energii. Neměl jsem už moc sil na rozdávání, ale pořád jsem mohl ještě nějakou ušetřit. Nezapomeň Parsi, že důležité je nehnat se za svým cílem, ale postupovat pomalu s rozvahou. Pokýval jsem hlavou na slova Bratra, která se mi ozvala v mysli.
Podíval jsem se nad sebe a uviděl nebe. Bylo tmavé. Večer se blížil a já tak musel proputovat minimálně většinu dne, abych se dostal až sem. A kde že to vlastně jsem? Začal jsem se rozhlížet, ale viděl jsem jenom chodbu, která vedla do nicoty a prázdnoty. Mírně jsem se otřásl, protože jsem se temnoty pořád trochu obával. V temnotě nečeká nic horšího, než co by tam bylo s příchodem slunečních paprsků. Nejhorší bestie jsou stejně ostatní vlci. Usmál jsem se, neb mi tato slova dodala odvahu. Bratři vždy věděli, co říct i v těch nejhorších chvílích. Za to jsem je měl tak rád a proto jsem se k nim tak moc chtěl vrátit. Bylo načase vymyslet, jak se z téhle patálie dostanu. Popravdě jsem netušil, jak bych mohl vylézt zpět tím otvorem nahoru. Vypadalo to, že zde povrch není uspůsoben na lezení nahoru. Nebylo tedy jiné možnosti než se vydat do nitra komplexu a doufat, že se neztratím. Naposledy jsem se podíval dírou na nebe, které se divně zatáhlo. Jako by dávalo sbohem dnešnímu dni. Snad to nebude i sbohem pro mě... Zavrtěl jsem odhodlaně hlavou a zhluboka se nadechl. "Je to jenom tma," zopakoval jsem si sám pro sebe a pak se pomalu začal přibližovat k chodbě, která začínala poměrně malinkatým otvorem. Dospělý vlk by se tu musel pravděpodobně krčit a mačkat, možná by se dokonce musel i plazit po břiše, pokud by to byl jeden z mých starších Bratrů byla by to jistota. Jenomže já byl pořád ještě vlče. Sice jsem na to možná nevypadal, ale moje tělesná schránka byla pořád ještě dostatečně malá, abych se protáhl i tím nejmenším otvorem. Kdybych se stal zlodějem a ne členem Bratrstva, asi by se mi kradlo velice dobře.
Protáhl jsem se opatrně otvorem a stanul v chodbě, která byla za ním. Chodba byla černá jako noc. Skoro jsem v ní nic neviděl, jen občas nějaký menší záblesk. Nebo se mi to možná jen zdálo. Zhlboka jsem dýchal a rozhodoval se, co dál. Nejdůležitější bylo zachovat si i v této situaci chladnou hlavu. Došel jsem tedy dvěma kroky do strany k jedné ze zdí chodby a namáčkl se tak na její chladný a mírně slizký povrch. Pokud půjdu s bokem namáčknutým na stěně celou cestu, měl bych se dostat k východu. Takhle zněl plán v teorii, ale praxe byla obtížnější. Rozhodně jsem se musel soustředit, abych o něce nezakopl nebo si neodřel bok o ostré kameny, které vyčnívaly ze zdi. Šel jsem proto pomalým a rozvážným krokem. Mé tělo zatáčelo tak, jak zatáčela chodba. Pokud se chodba někde dvojila, nepoznal jsem to. Doufal jsem jen v to, že se mi podaří dostat k nějakému východu nebo k místu, kde by bylo více světla, abych věděl kam pokračovat dál. Občas jsem zaslechl šumění vody. V jednu chvíli jsem dokonce zaváhal, že bych se mohl vydat za zvukem, ale pak jsem se zadržel a pokračoval dál podel stěny. Byla by hloupost vydat se temným prostorem za zvuky vody. S největší pravděpodobností bych spadl přímo do řeky a utopil se. Škoda, že lekce plavání jsem měl absolvovat až za měsíc. Držel jsem se tedy u stěny a nevybočoval jsem od ní ani o píď. Šel jsem v pomalém tempu. Tlapka střídala tlapku a mě se pomalu zdálo, že můj postup trvá už celou věčnost. Rozhodně to trvalo déle, než by se mi líbilo, neboť můj žaludek se začal hlásit o slovo. "vrrrrr," rozléhalo se jeskynním komplexem.
Náhle jsem zahlédl záblesk. Světlo se odráželo od kamenní, které jako by nastavovalo svou příjemnější tvář. Držel jsem se své stěny a pokračoval za zábleskem. Pokud se sem nějak dostalo světlo, musela tu být i cesta ven. Jen ať to není další díra nahoru. Přidal jsem mírně do kroku, protože ani já jsem nemohl svoje kroky zastavit. Byla to prostě jen snaha se zase nadechnout čerstvého vzduchu. Světlo sílilo a já pocítil i závan teplého vzduchu na tváři. Natěšeně jsem pohodil ocasem. Nerad bych trávil svůj život jako krtek pod zemí. I když i mě bylo jasné, že bych v jeskynních dlouho nepřežil. A tady byl. Východ z jeskyně. Bylo strašně maličkatý, ale čím blíže jsem byl, tím více jsem z něj viděl. Náhle jsme se zastavil. Z pravé strany ke mně doráželo vrčení a hlasy. Příšera?! Přikrčil jsem se a zvolnil svůj krok. V podstatět jsem se k východu došoural, protože jsem se celkem dost bál, že bych mohl tu příšeru přivolat kdybych šel moc rychle a dělal u toho hluk. A najednou hup a byl jsem venku.

//Zelené nory

//Odnikud

Tlapky mne začínaly bolet. Fakt pekelně bolet. Chození po těhlech divných šutrech bylo horší než peklo. I když jako peklo to tu celkem dost smrdělo. Nakrčil jsem čenich a stáhl mírně uši k hlavě. Na tomhle místě bylo něco děsivého. Rozhodně se mi to tu nelíbilo. Tahle hora je divná... Něco tu nehrálo a já nehodlal zjišťovat, co. Netušil jsem kde jsem, proč jsem, ani jak jsem. Nezáleželo ovšem ani na jedné z těchto otázek. Důležité bylo najít moje Bratry. Jenomže kde začít hledat.
Chytrý nápad vydrápat se na nějakou horu, vážně chytrý. Ale to by nesměla ta hora být tak divná. Už po pár metrech výstupu jsem zjistil, že tudy cesta nevede. Rezignovaně jsem se proto otočil a začal sestupovat směrem dolů z kopce. Klouzalo to a kamínky se mi drolily od tlapek. Najednou mi podjela noha a já po zadních partiích začal klouzat do neznáma. Snažil jsem se tlapkami zadržet, ale to už mi pod zadkem zmizela země a já se propadl kdo ví kam hluboko.

//Zrcadlové jeskyně - post bude v jeskynních