Příspěvky uživatele

//Sopka Felgataratatarararar
- shrnu to, bloudím jeskynní, můžete slyšet divné vrčení (kručí mu v břiše), ale k vám se plně nedostane

Dopadl jsem na holou a tvrdou zem. Rozhodně to nebyl pád, který bych si nějak užíval. Naštěstí mi bylo přáno a já se do nitra hory sklouzl jako po másle. Tohle nebyl úplně nejlepší nápad. To rozhodně nebyl nejlepší nápad. Vstal jsem ze země a začal si čistit kožich. Moje bílá srst chytla nádech do šeda, jak jsem se otíral o místní zem. Divná zem, pokud mohu dodat. Která země barví do černa a ne do hněda. Bylo to celkem zajímavé zjištění, když jsem se na to tak koukal. Rozhodně jsem nikdy nebyl na zemi, která by tak silně barvila do černa. Budu se muset někde umýt nebo očistit. Pokusil jsem se v tmavém prostředí zachránit největší škody tlapkou a pucováním. Od těla mi odlétal prach a různé kamínky, větvičky a tak podobně. Prostě vše, co se zachytilo na mém pozadí. Snažil jsem se pracovat, co nejúsporněji, abych šetřil energii. Neměl jsem už moc sil na rozdávání, ale pořád jsem mohl ještě nějakou ušetřit. Nezapomeň Parsi, že důležité je nehnat se za svým cílem, ale postupovat pomalu s rozvahou. Pokýval jsem hlavou na slova Bratra, která se mi ozvala v mysli.
Podíval jsem se nad sebe a uviděl nebe. Bylo tmavé. Večer se blížil a já tak musel proputovat minimálně většinu dne, abych se dostal až sem. A kde že to vlastně jsem? Začal jsem se rozhlížet, ale viděl jsem jenom chodbu, která vedla do nicoty a prázdnoty. Mírně jsem se otřásl, protože jsem se temnoty pořád trochu obával. V temnotě nečeká nic horšího, než co by tam bylo s příchodem slunečních paprsků. Nejhorší bestie jsou stejně ostatní vlci. Usmál jsem se, neb mi tato slova dodala odvahu. Bratři vždy věděli, co říct i v těch nejhorších chvílích. Za to jsem je měl tak rád a proto jsem se k nim tak moc chtěl vrátit. Bylo načase vymyslet, jak se z téhle patálie dostanu. Popravdě jsem netušil, jak bych mohl vylézt zpět tím otvorem nahoru. Vypadalo to, že zde povrch není uspůsoben na lezení nahoru. Nebylo tedy jiné možnosti než se vydat do nitra komplexu a doufat, že se neztratím. Naposledy jsem se podíval dírou na nebe, které se divně zatáhlo. Jako by dávalo sbohem dnešnímu dni. Snad to nebude i sbohem pro mě... Zavrtěl jsem odhodlaně hlavou a zhluboka se nadechl. "Je to jenom tma," zopakoval jsem si sám pro sebe a pak se pomalu začal přibližovat k chodbě, která začínala poměrně malinkatým otvorem. Dospělý vlk by se tu musel pravděpodobně krčit a mačkat, možná by se dokonce musel i plazit po břiše, pokud by to byl jeden z mých starších Bratrů byla by to jistota. Jenomže já byl pořád ještě vlče. Sice jsem na to možná nevypadal, ale moje tělesná schránka byla pořád ještě dostatečně malá, abych se protáhl i tím nejmenším otvorem. Kdybych se stal zlodějem a ne členem Bratrstva, asi by se mi kradlo velice dobře.
Protáhl jsem se opatrně otvorem a stanul v chodbě, která byla za ním. Chodba byla černá jako noc. Skoro jsem v ní nic neviděl, jen občas nějaký menší záblesk. Nebo se mi to možná jen zdálo. Zhlboka jsem dýchal a rozhodoval se, co dál. Nejdůležitější bylo zachovat si i v této situaci chladnou hlavu. Došel jsem tedy dvěma kroky do strany k jedné ze zdí chodby a namáčkl se tak na její chladný a mírně slizký povrch. Pokud půjdu s bokem namáčknutým na stěně celou cestu, měl bych se dostat k východu. Takhle zněl plán v teorii, ale praxe byla obtížnější. Rozhodně jsem se musel soustředit, abych o něce nezakopl nebo si neodřel bok o ostré kameny, které vyčnívaly ze zdi. Šel jsem proto pomalým a rozvážným krokem. Mé tělo zatáčelo tak, jak zatáčela chodba. Pokud se chodba někde dvojila, nepoznal jsem to. Doufal jsem jen v to, že se mi podaří dostat k nějakému východu nebo k místu, kde by bylo více světla, abych věděl kam pokračovat dál. Občas jsem zaslechl šumění vody. V jednu chvíli jsem dokonce zaváhal, že bych se mohl vydat za zvukem, ale pak jsem se zadržel a pokračoval dál podel stěny. Byla by hloupost vydat se temným prostorem za zvuky vody. S největší pravděpodobností bych spadl přímo do řeky a utopil se. Škoda, že lekce plavání jsem měl absolvovat až za měsíc. Držel jsem se tedy u stěny a nevybočoval jsem od ní ani o píď. Šel jsem v pomalém tempu. Tlapka střídala tlapku a mě se pomalu zdálo, že můj postup trvá už celou věčnost. Rozhodně to trvalo déle, než by se mi líbilo, neboť můj žaludek se začal hlásit o slovo. "vrrrrr," rozléhalo se jeskynním komplexem.
Náhle jsem zahlédl záblesk. Světlo se odráželo od kamenní, které jako by nastavovalo svou příjemnější tvář. Držel jsem se své stěny a pokračoval za zábleskem. Pokud se sem nějak dostalo světlo, musela tu být i cesta ven. Jen ať to není další díra nahoru. Přidal jsem mírně do kroku, protože ani já jsem nemohl svoje kroky zastavit. Byla to prostě jen snaha se zase nadechnout čerstvého vzduchu. Světlo sílilo a já pocítil i závan teplého vzduchu na tváři. Natěšeně jsem pohodil ocasem. Nerad bych trávil svůj život jako krtek pod zemí. I když i mě bylo jasné, že bych v jeskynních dlouho nepřežil. A tady byl. Východ z jeskyně. Bylo strašně maličkatý, ale čím blíže jsem byl, tím více jsem z něj viděl. Náhle jsme se zastavil. Z pravé strany ke mně doráželo vrčení a hlasy. Příšera?! Přikrčil jsem se a zvolnil svůj krok. V podstatět jsem se k východu došoural, protože jsem se celkem dost bál, že bych mohl tu příšeru přivolat kdybych šel moc rychle a dělal u toho hluk. A najednou hup a byl jsem venku.

//Zelené nory

//Odnikud

Tlapky mne začínaly bolet. Fakt pekelně bolet. Chození po těhlech divných šutrech bylo horší než peklo. I když jako peklo to tu celkem dost smrdělo. Nakrčil jsem čenich a stáhl mírně uši k hlavě. Na tomhle místě bylo něco děsivého. Rozhodně se mi to tu nelíbilo. Tahle hora je divná... Něco tu nehrálo a já nehodlal zjišťovat, co. Netušil jsem kde jsem, proč jsem, ani jak jsem. Nezáleželo ovšem ani na jedné z těchto otázek. Důležité bylo najít moje Bratry. Jenomže kde začít hledat.
Chytrý nápad vydrápat se na nějakou horu, vážně chytrý. Ale to by nesměla ta hora být tak divná. Už po pár metrech výstupu jsem zjistil, že tudy cesta nevede. Rezignovaně jsem se proto otočil a začal sestupovat směrem dolů z kopce. Klouzalo to a kamínky se mi drolily od tlapek. Najednou mi podjela noha a já po zadních partiích začal klouzat do neznáma. Snažil jsem se tlapkami zadržet, ale to už mi pod zadkem zmizela země a já se propadl kdo ví kam hluboko.

//Zrcadlové jeskyně - post bude v jeskynních