Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk mě děsil. Jeho snaha všechno uklidnit působila spíš ještě více děsivě. Bílý vlk si asi neuvědomovla, jak je obrovský a navíc když ovládal nějaké podivné síly, že uměl zvedat předměty, působil velice nebezpečně. Nebylo mi to příjemné, ale vypadalo to, že utéct nebudu moct. Nebyla cesta pryč. Zmateně jsem se rozhlédl po okolí. Snažil jsem se najít něco, co by mi pomohlo. Jenže jsem nic nenacházel. Nebyla tu žádná úniková cesta. Měl jsem si to rozmyslet. Neměl jsem se sem vůbecp řibližovat ani se do toho tady míchat. Pomalým krokem jsem se začal od vlka pozadu vzdalovat. Rozhodl jsem se ve své naivitě schovat za nějaký ze stromů.
Náhle proletěla vzduchem nějaká věc a zasáhla Bílého. Využil jsem situaci a skočil za strom, abych se za něj celý schoval. Přikrčil jsem se a doufal, že si mě vlk nevšimne. Jenže místo toho, aby se po mně vlk vrhl začal naříkat. Ta věc ho pravděpodobně zasáhla. Vykoukl jsem nenápadně zpoza stromu, protože mi to nedalo. Mohl být přece hodně zraněný a já jsem slíbil, že budu všem pomáhat. I těm kdo ovládají takovouhle divnou sílu? A proč to vůbec dělají? K čemu jim to je? Musí to být moc nebezpečné. Oni jsou nebezpečn. Ale co když potřebuje pomoc. Vykoukl jsem jen na špičku čenichu a čekal jsem, co uvidím.

Nechával jsem ho nakonec u jeho přesvědčení. "Musí to být pěkně nudný život, když jeden musí být opatrný vůči všemu a všem," odvětil jsem poměrně lehkovážně, ale byla to prvotní reakce, která mi přišla na jazyk a už ji nešlo vzít zpátky. Možná bych si dával lepší pozor na to, co říkám, kdybych se necítil v jisté přízni Bílého. Navíc mne nepovažoval za hrozbu, což zrovna pro mne bylo více než výhodnou pozicí.
Jeho další slova naznačovala, že jsem se asi trefil do místa, které nebylo přímo bolestným, ale rozhodně vlkovi nebylo příjemným. Hmm myslel jsem si to. Rodina není prostě výhodou v ničem. Já si s Bratry pomáhám nezjištně pořád, ale nemusíme se obávat, že by nám někdo vrazil drápky do zad až to nebudeme čekat, protože jsme si všechny své Bratry pečlivě vybrali a ti, co by k nám chtěli patřit jen ze zjištných důvodů, by pravděpodobně rychle vzali nohy na ramena... Zavzpomínal jsem na brodění se v bahně nebo probouzení se za tmy. Postávání ve studené vodě nebo na přímém slunci, hodiny a hodiny. Nikomu, kdo by chtěl později zradit, by to nestálo za to. Jenže podle Bílého rodina zradit uměla a to se mi nelíbilo. Bylo dobře, že jsem žádnou rodinu neměl. "Každý má nárok na druhou šanci, pokud prokáže že za ni stojí," odvětil jsem s klidem. Možná si to on nemyslel. Byli vlci, kteří mu asi ublížili více, než by moje malá hlavička pobrala, ale já si prostě myslel svou. Každý si zasloužil druhou šanci. Každému se měla nastavit druhá tvář, pokud o to svobodně a nepokrytě stál. Většina nepřátel si druhou šanci nepřeje a proto si ji nezaslouží. Většina starých přátel by ovšem po druhé šanci mnohdy skočila a nepustila se jí, kdyby mohla.
Vlk pak zvedl ten šutr do vzduchu a zase ho pustil na zem. Tvrdil, že to dělá on. Udělal jsem krok do zadu před ním. Jestli zvedal pohledem věci do vzduchu mohl mě klidně taky roztrhnout nebo mi vyrvat jazyk, či nějakou podobnou nechutnost. Já věděl, že tu něco nehraje. Ustoupil jsem ještě o krok, ale utíkat jsem nemohl. Chytil by mě a zabil. Co když mě varoval před zabijáky, ale sám byl jedním z nich? Celkem by to odpovídalo tomu, jak nerad dával druhé šance nebo že ne každý si zaslouží důvěru. Ocas jsem si strčil mezi nohy, protože jsem se bál. Buď udatný a neohrožený, ať jsi sám či v šiku. Z tlamičky mi ujelo tichounké zavrčení. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to tu nelíbilo. "Děkuji vám za pohostinost, ale asi bych měl jít," řekl jsem jako o překot a pozadu začal couvat pryč od vlka, který tak nejapně testoval své schopnosti, než po mě ten kámen hodí. Měl jsem držet tlamu a vypadnout hned. Jenže já blbec se musel nejdřív nažrat, že jo... Bráškové kde jste?

Jeho zájem o vlastní rodinu mne udivoval. Nechápal jsem, proč by se někdo dobrovolně zajímal o někoho jen proto, že je dohromady poutá pokrevní příbuznost. Radši se starat o ty, co si to zaslouží, než o ty, které mi přidělila příroda. Možná za to mohlo to, že jsem svou rodinu nikdy nepoznal, nebo moje výchova. Rozhodně jsem ovšem tíhl spíše k loajalitě na základě vlastního poznání charakteru druhého, než na tom, že si někde někdo hodí kostkou a někoho mi vybere z davu.
"Podceňujete hrozbu mladých vlků," řekl jsem suše a záměrně nepoužil slovo vlčat. Sice jsem neměl sílu, ale rozhodně bych mohl napáchat celkem nepříjemnou paseku v psychologické rovině. Kdybych chtěl. Jenže já nechtěl. Přišlo mi zvláštní, že posuzuje hrozbu na základě velikosti a věku a nikoli na základě schopností. To bylo celkem přízemní rozlišování bezpečného od nebezpečného. "A co kdyby byl nebezpečný vlk ve vaší rodině? Choval byste se k němu stejně jako k tulákovi?" Netušil jsem kam svými otázkami směřuji. Možná jsem chtěl ukázat, že je v něčem pokrytecký, nebo jsem jen vycítil dobré konverzační téma.
O mých bratrech se vyjádřil, že by o magiích nevěděli. Ták určitě. Na venek jsem jen mírně nakrčil čenich v gestu, že netuším. Vlk přivřel oči a mezi nimi se mu udělala rýha. Na něco se soustředil. Náhle se vedle mne pozvedl kámen a zastavil se jen kousek ode mne. Vyplašeně jsem udělal několik kroků dozadu. Nelíbilo se mi to. Bylo to nepříjemné. Tohle věci nedělaly.

"Chápu. Obezřetnost je jistě na místě," odvětil jsem a pokračoval v pomalé chůzi vedel Bílého dál. Nehodlal jsem se k tomu už dál vyjadřovat. Uzavřel jsem se a než se zase více otevřu, tak to velice dlouho potrvá. Les byl poměrně rozlehlý, takže se zdálo, že se místní smečce daří celkem dobře, pokud si uměla udržet takové území.
Vlk mluvil o tom, že pomáhají, když pomohli mě. Moc jsem mu, ale nevěřil. Neudržel jsem zvídavou otázku. "Kdybych byl dospělí nebo silnější, tak byste se chovali stejně?" Pochyboval jsem o tom, že by se ke mně chovali tak mile, kdyby mi bylo více jak rok. Dokonce jsem si pochyboval o tom, že kdybych byl silnější než místní, že by se ke mně chovali tak pohostinně. Byla to mírně rýpavá otázka a mě bylo jasné, že ho to může zase rozohnit. Na druhou stranu jsem rád podporoval ostatní vlky v tom, aby mysleli nad svým pohledem na věc víc do hloubky. Sám jsem byl rád, když mě někdo popíchnul, abych o věcech přemýšlel i trochu jinak.
"Žádný z Bratrů neměl takovou moc," řekl jsem zamyšleně. Možné bylo, že mi o tom nikdo neřekl. Jenže, proč by to předemnou někdo tajil. "Pokud vám to nebude vadit," řekl jsem s klidem, ale v mém hlasu byla slyšet trocha skepse. Ne že bych mu nevěřil, možné je všechno. Hlavní je se neunáhlit v závěrech. Možná je jeho mysl poblouzněná, ale možná to tady taky funguje jinak.

Vypadalo to, že se i přes mou omluvu naštval. Sám asi prošel něčím, co mu udělalo na duši pár ran. Byl jsem na tolik chytrý, abych se nepouštěl do tohoto teritoria. Přeci jenom jsem nechtěl zbytečně dělat vrásky na čenichu někomu, kdo se mi snažil pomoci. "Mluvil jste o dělání problém, ne o snaze někoho zabít. Snaha ublížit fyzicky někomu, ať už z jakého koliv důvodu, není podle mého názoru obyčejným problémem," dodal jsem jenom a dál se rozhodl na toto téma nereagovat. Bílý působil, že mu opravdu někdo ublížil a já nehodlal rozvádět svá slova dál, pokud se sám nerozhodne mluvit.
Bílý mluvil dál a mě se opravdu zdálo, že jsem zabrousil na teriotorium, kde mi nepříslušelo být. Rád bych mu pomohl, ale on nejspše potřeboval svou zlost nebo co to bylo, někde vybít. A já rozhodně netoužil být hromosvodem. Na jeho další slova jsem tedy neřekl nic. Jen jsem si v klidu kráčel po jeho boku a nechával jsem plně na něm, zda se o daném tématu chce bavit dál nebo ne. Já mu rozhodně nehodlal rozmlouvat jeho názory. Nebylo by to moudré, někdo tu zemřel. Pravděpodobně někdo, na kom mu záleželo. Ještě bych taky mohl přijít o zuby. Viděl jsem jen cvičné boje mezi vlky a rozhodně jsem nehodlal nějaký zažít na svou kůži doopravdy.
Zvolil jsem proto taktiku mlčení a naslouchání. Spíše jsem se zase stáhl za svou masku. Vypadalo to, že být až moc otevřený bylo v tomto světě rizikem větším než u nás. Nikdo tu nikomu nevěří. To musí být hrozný svět k životu. "Jistě že měli," odvětil jsem na jeho poslední dotaz poměrně krátce. Snažil jsem se o přátelský tón, ale bylo z něj cítit jisté nedůvěřivé bodnutí. A jako bych našlapoval po špičkách, abych se vlka ničím dalším nedotkl. Kdyby mi ublížil, byl bych vyřízený.

"Neurazte se, ale vy to všechno špatně chápete," odvětil jsem mu. "Někteří poutníci rádi putují, je to jejich smysl života. Nemyslím tím, že by všichni měli být součástí nějakého společenství, smečky chcete-li. Náš Řád taky nebere všechny, co o místo Bratra žádají. Některým je souzeno prozkoumávat po vlastních tlapkách svět a je to tak dobře. Mají můj obdiv, že si zvolili tak tíživou cestu," řekl jsem klidným hlasem. "Myslel jsem to tak, že za každým, kdo vám dělá problémy se schovává jenom nějaká trápení. A pokud budete jeho trápení ignorovat a odhánět jej, jen to přeroste ve větší problémy, které pak mohou končit i velice smutně. Nabídnout někomu pomoc, dobré slovo, přístřeší na pár dní, může jeho trápení zmenšit a pomoci mu najít dobro v sobě samém" dodal jsem. Tomuhle jsem bezmezně věřil. On ovšem nebyl asi vlkem dostatečně otevřené mysli, aby byl schopen chápat, že nepříjemnosti, které nám dělají jiní, mnohdy pramení z jejich vlastních problémů či nejistot. Vsadil bych se, že i ten na hranicích, co odešel, je jen někým, komu se stalo v životě něco nepříjemného a proto neuznává cizí hranice a prostor.
Kývl jsem hlavou na znamení, že ho slyším. Ale komentovat jsem svůj menší úspěch nechtěl. Bratři ve mě důvěru měli rozhodně. Pokud se mě ujali, tak museli předpokládat, že mě řeká něco velkého. Jinak by mě tam nechali.
Povídání o magiích bylo mnohem zajímavější, než bych čekal. Na druhou stranu mi toho Bílý moc neřkl. Nakrčil jsem čenich. "Magie neznám," odvětil jsem jenom. Neznal jsem ani nikoho, kdo by uměl nějaké nadpřirozené kousky, které asi Bílý magií myslel. Nehodlal jsem ovšem jeho vlastní přesvědčení hanit. Nepříslušelo mi to. Kadžý mohl věřit tomu, čemu ho jeho srdce otvíralo nejvíce. Dokud neubližoval svým přesvědčením ostatním živým tvorům, nehodlal jsem se do toho motat nebo se ohrazovat k nesmyslnosti daného přesvědčení. I když magie se mi zdáli jako velký nesmysl.

Vysvětloval mi, jak to tady funguje. "Většina poutníků jsou ovšem jen utrápené duše. Pokud jim nikdo nepomůže, nemají proč se ze svého trápení dostávat," odvětil jsem tak, jak by odvětil bratr Anselm. Taky jsem měl o jeho filozofii zprvu pochybnosti, ale z jeho úst to vždy znělo jako neochvějná pravda. Bratrstvo ovšem nikomu nepomáhalo dlouhodobě. Sloužit, ale neposluhovat. Smečky zněly jako něco uzavřeného, co se stará jen o svoje vlastní. Bratrstvo se také staralo o vlastní a rozhodně do svých řad nebralo jen tak někoho, ale pořád jsme věděli, kde je naše místo ve světě. Řád byl prostě jiný, než tyhle jejich smečky.
"Och já nemám rodinu, jenom Řád a Bratry," odpověděl jsem mu, abych ho vyvedl z omylu. "Našli mě jako sirotka. Pár měsíců jsem byl Novic, ale učil jsem se velice rychle. Nakonec ze mě udělali Bratra, ale to bylo teprve před pár dny," řekl jsem trochu sklesle. Docela jsem se těšil na hostinu, která většinou bývá po tom, co nový Bratr projde zkouškou. Jako Novic jsem se jí nemohl účastnit a teď jsem měl mít poprvé přležitost, ale... Osud tomu chtěl jinak. A já byl tady. Kdo ví jak daleko od Bratrů, Řádu a hostiny.
Bílý se vrátil zpět k mluvení o těch nebezpečných tulácích. Magie? Čáry, máry? Nechápal jsem, co tím myslí. "Mohu se zeptat, co myslíte slovem magie? " zeptal jsem se celkem obezřetně. Nehodlal jsem se ho nějak dotknout, ale popravdě mi teď začal znít trochu jako nějaký posedlý lunetik. Navíc tím jak dodal, že neví jako umagii ti podle něj nebezpeční ovládají.

Mírně jsem zavrtěl ocasem. Neodolal jsem tomuhle reflexivnímu gestu radosti. Na lov vysoké jsem se opravdu těšil, ale..."Nevím zda se tu zdržím tak dlouho. Jakmile naleznu cestu zpátky domů, tak už vás nebudu obtěžovat," prohodil jsem přátelsky a následoval Bílého směrem, který určil. Do konce léta bylo ještě daleko a já tu rozhodně neplánoval být tak dlouho. Nerad jsem někde překážel. Celkově jsem byl radši, když jsem mohl nějak vracet slžby, které mi byly poskytnuty. Nalovím jim pár zajíců nebo tak něčeho a pak půjdu. Kývl hsem si hlavou sám pro sebe.
"Tak to máte štěstí. U nás se to nemocnými občas jen hemžilo. Bratři nikdy neodmítají pomoc slabším a nemocní jsou vždy tak slabí," prohodil jsem smutným hlasem. Nerad jsem se koukal na utrpení jiných, ale někdy to jinak nešlo, aby jim člověk mohl pomoci. "No myslel jsem to tak, že náš hlavní cíl je pomáhat poutníkům. Ale jak říkám, já moc pomáhat nemohl. Byl jsem čerstvě přijatý, když jsem se ztratil," řekl jsem hrdě. Byl jsem Bratr celkem nově, ale pořád to bylo něco. Nebyl jsem nejmladším, kdo kdy dosáhl takové pocty. Ale momentálně jsem nejmladším bratrem byl a to mě hřálo. Škoda, že jsem se tak nešťastně ztratil. Ale třeba je to zkouška. Překonám ji a vrátím se silnější a váženější.
Když mluvil o potížistech, zamručel jsem. "Kdo ví, zda budu mít vůbec čas na ně narazit. Spíše ne," řekl jsem klidně. Rozhodně jsem nehodlal vyhledávat problémy v tomhle novém kraji. Část světa, která neznala Bratrstvo ani Řád byla zvláštní a já v ní nechtěl zůstávat.

Kráčel jsem pomalu a celkem opatrně, ale Bílý naštěstí nekráčel nijak rychle. Byl jsem mu za to vděčný, protože terén tu nebyl nijak příjemný. Velké kořeny se všude kroutily a povrch sám byl samá boule. "Samostatně jsem na lovu vysoké ještě nebyl. Ale už se mi podařilo ulovit lasičku a bažanta," odvětil jsem a pokoušel se neupadnout v tak spletitém terénu. Nebyl to úplně světoborný seznam lovu, ale byla to ukázka mých schopností. Sice ten bažant nebyl úplně v pořádku, neb měl nalomené křídlo, ale lasička byla zase živá až moc. Lov mi šel a moc jsem se těšil až se podívám na nějaký pořádný lov vysoké.
"Občas někoho," řekl jsem. "Někteří poutníci si sebou přináší mnohé nakažlivé nemoci. A někdy se stane nehoda na lovu nebo nepříjemnost na hlídce. Ale tak je to asi všude," prohlásil jsem a nakrčil čenich. Nepřišlo mi, že by se u nás nějak extra někdo zraňoval nebo tak, ale místnost pro nemocné nebyla snad nikdy prázdná. Ať už šlo o větší zranění nebo jenom obyčejné poškrábané tlapky. "Já ještě moc cílů neplnil. Bratři říkali, že musím počkat než budu mít víc zkušeností," dodal jsem, aby si nemyslel, že umím víc než reálně umím.
Ťapkal jsem za Bílým a doufal, že alespoň on ví kam jdeme. Nerad bych se ztratil ještě v rámci tohohle lesa. "Popravdě nevím. Šel jsem prostě do kopce, abych se podíval kde jsem a spadl jsem do nějaké díry," shrnul jsem to. Nebylo potřeba něco dodávat. Popravdě bych k tomu ani neměl, co dodat.

Naslouchal jsem tomu Bílému. "Dělal jsem, co bylo potřeba," odvětil jsem velice rychle. Rád jsem se bavil o svých povinnostech doma. Byl jsem na sebe pak patřičně hrdý. "S Bratrem Anselmem jsem chodil na průzkum a lov, byl to můj velitel. Vedl všechny novice. Ale normálně jsem uklízel dřevo a nepořádek nebo jsem pomáhal čistit to, co bylo potřeba vyčistit. Občas jsem pomáhal u nemocných nebo raněných, ale tam mě pouštěli jen málo. Hlavně jsem se prostě učil a," zasekl jsem se v půli věty. Neměl bych být tak vychloubačný. Rozhodně by se to nikomu z Bratrů nelíbilo. Polkl jsem tedy další slova a nechal větu nedokončenou.
Bílý se mne vyptával na fungování našeho společenství. Nakrčil jsem nosík, protože jsem se nad jeho otázkou zamýšlel. Nikdy se mne na to nikdo neptal a tak jsem nevěděl, co všechno mohu prozradit cizinci. Asi to, co prozrazujeme Novicům ne? Uvolnil jsem čenich. "No... Naše společenství existuje již dlouhá, dlouhá léta. Nikdo nepamatuje jeho založení. Naším posláním je chránitvšechny poutníky na cestách ať už reálných či ne," řekl jsem poměrně hrdým a pomalým tónem. "S Bratri žijeme a umíráme bok po boku. A nikdy se navzájem neopouštíme..." dodal jsem o poznání smutněji, protože to momentálně vypadalo jako lež. Byl jsem tu přeci sám. Jenže já tu byl sám, protože jsem se lekl a zakopl. Nebyl jsem sám, protože by mne někdo opustil.

Bílý vlk vypadal celkem dost vyplašeně. Nějak jsem nechápal proč. Asi ho dostalo to, že se tu někdo takhle nevhodně chová. Taky by mě to namíchlo. Mírně jsem se nadzvedl a protáhl si tlapky, ale pak jsem si zase sedl na místo. Párkrát jsem zamžoural, abych si svoje očka prohýbal a teprve pak jsem začal vnímat, co vlk říká.
Vypadalo to, že nebezpečí bylo zažehnáno. I když o nebezpečí to asi úplně nebylo. Z postoje a slov Bílého bylo jasné, že onen přivandrovalec nebyl nijak extrémní hrozbou, spíše jenom dělal neplechu na území, na kterém neměl. Zastříhal jsem ušima a pokýval hlavou. "Rád bych věděl, čím můžu být nápomocný. Nemám rád, když nemám co dělat," řekl jsem klidným hlasem a pomalu jsem se vracel do svého normálu. Moje rozespalé vlčkovské já začínala střídat maska sebeovládání, kterou jsem si za svůj kraťoulinký život musel vypěstovat. Byla to nutnost.
"Nevadí mi se s vámi projít," odvětil jsem a postavil se na všechny čtyři. "I když netuším, co by vás mohlo ohledně mojí maličkosti zajímat," dodal jsem celkem suše. Nepřišel jsem si nijak zajímavý nebo nijak výjimečný, aby se o mě někdo zajímal. Sám jsem měl ještě několik dotazů, ovšem ani jeden z nich mi momentálně nepřišel vhodný, abych se na něj dotázal. Možná časem.

Nechal jsem očka padnout. Nebylo třeba se nutit do bělého stavu, když jsem se mohl prospat. Přitáhl jsem si tlapky k sobě a stulil se do klubka. Vypadalo to tu přeci jen bezpečně. Nebo alespoň dostatečně bezpečně, abych se trochu prospal. Zavřel jsem tedy víčka a odplul do příjemného spánku, který mé tělo potřebovalo.

"Neměli bychom se vrátit Anselme?"
Bílý vlk na mě pohlédl a mírně se usmál. "Ne, ještě chvilku počkej."
V dálce bylo slyšet hrom, který se rozléhal po lese, jako by mu to tu celé patřilo. Nervózně jsem přešlápnul, protože jsem se začínal bát. Nebyl jsem nikdy mimo naši pevnost, když se takhle bouřilo. Bouřku jsem ovšem už zažil. I když mi můj rozum říkal, že se nic neděje, tak jsem se uvnitř bál.
"Teď," vydechl nakonec Bratr a já na nic nečekal a vyrazil jsem směrem zpátky k domovu. Nebe prořízl blesk a já viděl světlo, které mne oslnilo. Na chvilku jsem zavrávoral a spadl. Rychle jsem se ovšem začal zvedat na tlapky.
Bratr Anselm mě bředběhl, ale pořád se ohlížel a hlídal mne. Přidal jsem do kroku i když už moje tlapky nemohly. Plíce jsem skoro vykašlával za běhu ven z těla. "Parsi! Poběž, než zmokneš!" křičel na mě Bratr a já se snažil přidat, ale nešlo to. "Parsi! Parsi?!"

"Parsi?" Vytrhlo mne to ze snu. Jedno slovo. Zavolání. Prudce jsem se posadil a začal se rozhlížet po nějakém tom nebezpečí, ale žádné tu nebylo. Jen klid a dusot tlapek, jak se ke mně vracel onen bílý vlk, jehož jméno mi mělo nejspíše zůstat utajeno. "Jsem tady," křikl jsem trochu rozespale a pomrkával na svět. Na chvilku naprosto vykolejený tak rychlým probuzením. Na mém obličejíku mohlo být vidět zmatení typické pro vlčátka mého věku, které se u mne projevovalo jen velmi zřídka. "Podačilo... Podařilo se vám problém vyřešit?" zeptal jsem se s mírným přeřekem, který jen odpovídal mému stavu.

Vysvětloval mi, jak tu fungují. Celkově jsem to chápal, nebylo na tom ani nic složitého. Trochu mi vadilo, že se tak moc rozdělují. U nás v Řádu byli tři Nejvyšší, pak ostatní Bratři a nakonec Novicové. Bratři měli všechno společné a o všechno se společně starali. Tady to ovšem vypadalo, že každý dostane nějakou připsanou úlohu a jen o tu se stará. Přišlo mi to zvláštní. Takhle když jeden nemůže není nikdo, kdo by ovládal jeho řemeslo stejně dobře. U nás v Řádu uměli všichni bratři všechno... Je pravda, že některým šlo něco líp, ale pořád jsme se ve všem střídali. Lovení, úklid, hlídky... Kývl jsem hlavou v pohopení, i když jsem považoval tohle dělení za nepraktické. "Děkuji vám, za vysvětlení," odvětil jsem.
Nabídka zněla celkem lákavě. Bylo mi jasné, že bych se neměl někomu s takovými povinnosti motat do cesty. "Dobře," odpověděl jsem a mírně pokývnul hlavou. Chtěl jsem se ještě zeptat, kde bych se mohl usídlit, abych nikoho nerušil. Nestihl jsem to. Ucítil jsem pach ve stejný moment jako onen vlk, jehož jméno mi bylo stále utajeno. Zastříhal jsem ušima a narovnal se. Zpozorněl jsem. Tohle nevypadalo dobře. Cítil jsem, že vlk se nějak až moc pachově projevuje na tomhle území, které evidentně nebylo jeho. Jeho pach byl až moc silný. Těžko říct, zda se otíral o nějaké stromy nebo značkoval. Ohradil bych se proti bílému, který se mě snažil poslat na moje místo. Však já věděl, kde moje místo je, nepotřeboval jsem, aby mne na to upozorňovali pořád dokola. Než jsem stihl zaprotestovat byl už vlk pryč.
V tomhle světě se k mladším chovají jako by neuměli do pěti počítat. Je to tu zvláštní. Divné a zvláštní. Moc se mi místní poměry nezamlouvali. Vlci se tu rozdělují a sortují. Specializují se moc úzce. Do toho to tu je údajně nebezpečné. Lehl jsem si na zem a začal odpočívat. Nespal jsem, jen podřimoval, abych byl připraven případně pomoci, kdyby byla moje pomoc žádána. Nebyl jsem sice žádný bojovník, ale mohl bych být celkem nepříjemný, kdyby na to přišlo.

Bylo mi řečeno, že se starají o kohokoli kdo to potřebuje. Zní to trochu jako Řád. Zašermoval jsem ušima, protože se mi jeho slova zamlouvala. Taky jsem chtěl pomáhat, hlavně těm, kteří to potřebovali. Celkově jsem ovšem chtěl pomáhat. Nebít přítěží. Kdybych se náhadou stal spíše koulí u tlapky, pak bych pravděpodobně klesnul na nejnižší dno, jaké jsem si uměl představit. I staří a nemohoucí mají co dát. Většinou zkušenosti nebo dobré rady, ale já bych ve svém věku nemohl nabídnout ani jedno. Navíc v tomhle světě bylo všechno neznámé.
Pokýval jsem hlavou když mluvil o Gallirei a lese, ve kterém jsme se nacházeli. Pak udělal pauzu a sdělil mi něco, co jsem tak úplně nečekal. Na chvilku se mi na tlamě mahl zmatený výraz. Jak nemůže vědět o Řádu?! Vždyť o něm věděli u nás všichni. Musel jsem se ztratit více, než jsem očekával. Co budu dělat?! Jak se dostanu zpátky k Bratrům?! Vyděšenost se na mé maličkosti neusadila, jen se proběhla a zmizela zase pod maskou naprostého ovládání. Všímavější vlk by si toho ale rozhodně všiml. On by si toho možná všiml i ten méně vnímavý.
"Dobrá, dobrá," řekl jsem mírně poskakujícím hlasem, který jsem se snažil uklidnit. "Snad máte pravdu, že tu naleznu někoho, kdo by mohl vědět více. I tak vám ovšem děkuji za cené informace. Pokud bych se ovšem mohl ještě dotázat, jak vlastně toto uskupení funguje? Hádám, že vy jste tu nejvyšší hodnosti pane, ale rád bych zjistil více," řekl jsem, abych odvedl myšlenky. "Rád bych využil vaší nabídky a pár dní se tu zdržel, než naleznu znovu směr. Jen bych byl nerad na obtíž. Pokud by tu byla nějaká práce, které bych se mohl věnovat nebo něco, co bych mohl dělat?" zeptal jsem se a na tváři mi přeběhl slabounký úsměv. Doufal jsem, že moje snaha nějak se jim za všechno odvděčit bude přijata.

Evidentně nově příchozí vlk nebyl nikým, koho by si madam oblíbila. Nym vypadala, že jí spíš vlk pije krev, než že by to byl její smečkový přítel. Nějak jsem nechápal, jak to v tomhle společenství funguje. Čekal jsem, než se ten bílý vlk rozhodne vzít na vědomí mou žádost. Nemusel jsem čekat a ni nijak dlouho. Vlk dohovořil s tím mírně drzím jedincem a pak se obrátila jeho pozornost k mojí maličkosti.
"Nebude vám vadit, pokud se mírně vzdálíme?" zeptal jsem se ještě, ale nečekal jsem na jeho souhlas. Byl jsem celkem dost utahaný z toho čekání na jejich návrat a představa, že bych měl trpět ještě nějakou prodlevu. Bylo nutné se zaměřit na hledání cesty zpět domů, ale kdo mohl tušit kudy to bylo. Nejlogičtější bude se s tímhle domluvit a pak vzít pomalu cestu svým směrem. Neměl bych se tu už dlouho zdržovat. Možná, že moje netrpělivost byla neslušná, ale já už čekat nechtěl. "Rád jsem vás poznal, madam," řekl jsem s úsměvem a uklonil se Nym. "I vás jsem viděl rád, pane," dodal jsem směrem k vlkovi, který dorazil jako poslední a jehož jméno jsem nepochytil.
Pomalým krokem jsem se rozešel směrem od nich, abych si mohl v poklidu promluvit s bílošedým vlkem. Nepotřeboval jsem u tohoto rozhovoru nějakou další společnost a rozhodně ne tak ukecanou, jakou se zdál hnědý vlk (Fiér). "Jsem vám nesmírně zavázán za vaši trpělivost a dobrosrdečnost, se kterou jste mne tu nechali i během tak nepříznivých okolností," začal jsem klidným hlasem, když jsme s bílošedým (Sionn) osaměli. "Rád bych se vás zeptal, kde to vlastně jsem," dotázal jsem se a doufal jsem, že mi to nějak osvětlí, abych ale nepůsobil nevychovaně dodal jsem ještě něco ze svého příběhu. "Ztratil jsem se ze svého Řádu a momentálně hledám cestu zpět, jenže jsem zabloudil v podivném jeskynním labyrintu a ocitl se tady. Nebudu vás dlouho obtěžovat, stačí mě jen navést na správnou cestu do Taranského pohoří."