Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naslouchal jsem tomu Bílému. "Dělal jsem, co bylo potřeba," odvětil jsem velice rychle. Rád jsem se bavil o svých povinnostech doma. Byl jsem na sebe pak patřičně hrdý. "S Bratrem Anselmem jsem chodil na průzkum a lov, byl to můj velitel. Vedl všechny novice. Ale normálně jsem uklízel dřevo a nepořádek nebo jsem pomáhal čistit to, co bylo potřeba vyčistit. Občas jsem pomáhal u nemocných nebo raněných, ale tam mě pouštěli jen málo. Hlavně jsem se prostě učil a," zasekl jsem se v půli věty. Neměl bych být tak vychloubačný. Rozhodně by se to nikomu z Bratrů nelíbilo. Polkl jsem tedy další slova a nechal větu nedokončenou.
Bílý se mne vyptával na fungování našeho společenství. Nakrčil jsem nosík, protože jsem se nad jeho otázkou zamýšlel. Nikdy se mne na to nikdo neptal a tak jsem nevěděl, co všechno mohu prozradit cizinci. Asi to, co prozrazujeme Novicům ne? Uvolnil jsem čenich. "No... Naše společenství existuje již dlouhá, dlouhá léta. Nikdo nepamatuje jeho založení. Naším posláním je chránitvšechny poutníky na cestách ať už reálných či ne," řekl jsem poměrně hrdým a pomalým tónem. "S Bratri žijeme a umíráme bok po boku. A nikdy se navzájem neopouštíme..." dodal jsem o poznání smutněji, protože to momentálně vypadalo jako lež. Byl jsem tu přeci sám. Jenže já tu byl sám, protože jsem se lekl a zakopl. Nebyl jsem sám, protože by mne někdo opustil.

Bílý vlk vypadal celkem dost vyplašeně. Nějak jsem nechápal proč. Asi ho dostalo to, že se tu někdo takhle nevhodně chová. Taky by mě to namíchlo. Mírně jsem se nadzvedl a protáhl si tlapky, ale pak jsem si zase sedl na místo. Párkrát jsem zamžoural, abych si svoje očka prohýbal a teprve pak jsem začal vnímat, co vlk říká.
Vypadalo to, že nebezpečí bylo zažehnáno. I když o nebezpečí to asi úplně nebylo. Z postoje a slov Bílého bylo jasné, že onen přivandrovalec nebyl nijak extrémní hrozbou, spíše jenom dělal neplechu na území, na kterém neměl. Zastříhal jsem ušima a pokýval hlavou. "Rád bych věděl, čím můžu být nápomocný. Nemám rád, když nemám co dělat," řekl jsem klidným hlasem a pomalu jsem se vracel do svého normálu. Moje rozespalé vlčkovské já začínala střídat maska sebeovládání, kterou jsem si za svůj kraťoulinký život musel vypěstovat. Byla to nutnost.
"Nevadí mi se s vámi projít," odvětil jsem a postavil se na všechny čtyři. "I když netuším, co by vás mohlo ohledně mojí maličkosti zajímat," dodal jsem celkem suše. Nepřišel jsem si nijak zajímavý nebo nijak výjimečný, aby se o mě někdo zajímal. Sám jsem měl ještě několik dotazů, ovšem ani jeden z nich mi momentálně nepřišel vhodný, abych se na něj dotázal. Možná časem.

Nechal jsem očka padnout. Nebylo třeba se nutit do bělého stavu, když jsem se mohl prospat. Přitáhl jsem si tlapky k sobě a stulil se do klubka. Vypadalo to tu přeci jen bezpečně. Nebo alespoň dostatečně bezpečně, abych se trochu prospal. Zavřel jsem tedy víčka a odplul do příjemného spánku, který mé tělo potřebovalo.

"Neměli bychom se vrátit Anselme?"
Bílý vlk na mě pohlédl a mírně se usmál. "Ne, ještě chvilku počkej."
V dálce bylo slyšet hrom, který se rozléhal po lese, jako by mu to tu celé patřilo. Nervózně jsem přešlápnul, protože jsem se začínal bát. Nebyl jsem nikdy mimo naši pevnost, když se takhle bouřilo. Bouřku jsem ovšem už zažil. I když mi můj rozum říkal, že se nic neděje, tak jsem se uvnitř bál.
"Teď," vydechl nakonec Bratr a já na nic nečekal a vyrazil jsem směrem zpátky k domovu. Nebe prořízl blesk a já viděl světlo, které mne oslnilo. Na chvilku jsem zavrávoral a spadl. Rychle jsem se ovšem začal zvedat na tlapky.
Bratr Anselm mě bředběhl, ale pořád se ohlížel a hlídal mne. Přidal jsem do kroku i když už moje tlapky nemohly. Plíce jsem skoro vykašlával za běhu ven z těla. "Parsi! Poběž, než zmokneš!" křičel na mě Bratr a já se snažil přidat, ale nešlo to. "Parsi! Parsi?!"

"Parsi?" Vytrhlo mne to ze snu. Jedno slovo. Zavolání. Prudce jsem se posadil a začal se rozhlížet po nějakém tom nebezpečí, ale žádné tu nebylo. Jen klid a dusot tlapek, jak se ke mně vracel onen bílý vlk, jehož jméno mi mělo nejspíše zůstat utajeno. "Jsem tady," křikl jsem trochu rozespale a pomrkával na svět. Na chvilku naprosto vykolejený tak rychlým probuzením. Na mém obličejíku mohlo být vidět zmatení typické pro vlčátka mého věku, které se u mne projevovalo jen velmi zřídka. "Podačilo... Podařilo se vám problém vyřešit?" zeptal jsem se s mírným přeřekem, který jen odpovídal mému stavu.

Vysvětloval mi, jak tu fungují. Celkově jsem to chápal, nebylo na tom ani nic složitého. Trochu mi vadilo, že se tak moc rozdělují. U nás v Řádu byli tři Nejvyšší, pak ostatní Bratři a nakonec Novicové. Bratři měli všechno společné a o všechno se společně starali. Tady to ovšem vypadalo, že každý dostane nějakou připsanou úlohu a jen o tu se stará. Přišlo mi to zvláštní. Takhle když jeden nemůže není nikdo, kdo by ovládal jeho řemeslo stejně dobře. U nás v Řádu uměli všichni bratři všechno... Je pravda, že některým šlo něco líp, ale pořád jsme se ve všem střídali. Lovení, úklid, hlídky... Kývl jsem hlavou v pohopení, i když jsem považoval tohle dělení za nepraktické. "Děkuji vám, za vysvětlení," odvětil jsem.
Nabídka zněla celkem lákavě. Bylo mi jasné, že bych se neměl někomu s takovými povinnosti motat do cesty. "Dobře," odpověděl jsem a mírně pokývnul hlavou. Chtěl jsem se ještě zeptat, kde bych se mohl usídlit, abych nikoho nerušil. Nestihl jsem to. Ucítil jsem pach ve stejný moment jako onen vlk, jehož jméno mi bylo stále utajeno. Zastříhal jsem ušima a narovnal se. Zpozorněl jsem. Tohle nevypadalo dobře. Cítil jsem, že vlk se nějak až moc pachově projevuje na tomhle území, které evidentně nebylo jeho. Jeho pach byl až moc silný. Těžko říct, zda se otíral o nějaké stromy nebo značkoval. Ohradil bych se proti bílému, který se mě snažil poslat na moje místo. Však já věděl, kde moje místo je, nepotřeboval jsem, aby mne na to upozorňovali pořád dokola. Než jsem stihl zaprotestovat byl už vlk pryč.
V tomhle světě se k mladším chovají jako by neuměli do pěti počítat. Je to tu zvláštní. Divné a zvláštní. Moc se mi místní poměry nezamlouvali. Vlci se tu rozdělují a sortují. Specializují se moc úzce. Do toho to tu je údajně nebezpečné. Lehl jsem si na zem a začal odpočívat. Nespal jsem, jen podřimoval, abych byl připraven případně pomoci, kdyby byla moje pomoc žádána. Nebyl jsem sice žádný bojovník, ale mohl bych být celkem nepříjemný, kdyby na to přišlo.

Bylo mi řečeno, že se starají o kohokoli kdo to potřebuje. Zní to trochu jako Řád. Zašermoval jsem ušima, protože se mi jeho slova zamlouvala. Taky jsem chtěl pomáhat, hlavně těm, kteří to potřebovali. Celkově jsem ovšem chtěl pomáhat. Nebít přítěží. Kdybych se náhadou stal spíše koulí u tlapky, pak bych pravděpodobně klesnul na nejnižší dno, jaké jsem si uměl představit. I staří a nemohoucí mají co dát. Většinou zkušenosti nebo dobré rady, ale já bych ve svém věku nemohl nabídnout ani jedno. Navíc v tomhle světě bylo všechno neznámé.
Pokýval jsem hlavou když mluvil o Gallirei a lese, ve kterém jsme se nacházeli. Pak udělal pauzu a sdělil mi něco, co jsem tak úplně nečekal. Na chvilku se mi na tlamě mahl zmatený výraz. Jak nemůže vědět o Řádu?! Vždyť o něm věděli u nás všichni. Musel jsem se ztratit více, než jsem očekával. Co budu dělat?! Jak se dostanu zpátky k Bratrům?! Vyděšenost se na mé maličkosti neusadila, jen se proběhla a zmizela zase pod maskou naprostého ovládání. Všímavější vlk by si toho ale rozhodně všiml. On by si toho možná všiml i ten méně vnímavý.
"Dobrá, dobrá," řekl jsem mírně poskakujícím hlasem, který jsem se snažil uklidnit. "Snad máte pravdu, že tu naleznu někoho, kdo by mohl vědět více. I tak vám ovšem děkuji za cené informace. Pokud bych se ovšem mohl ještě dotázat, jak vlastně toto uskupení funguje? Hádám, že vy jste tu nejvyšší hodnosti pane, ale rád bych zjistil více," řekl jsem, abych odvedl myšlenky. "Rád bych využil vaší nabídky a pár dní se tu zdržel, než naleznu znovu směr. Jen bych byl nerad na obtíž. Pokud by tu byla nějaká práce, které bych se mohl věnovat nebo něco, co bych mohl dělat?" zeptal jsem se a na tváři mi přeběhl slabounký úsměv. Doufal jsem, že moje snaha nějak se jim za všechno odvděčit bude přijata.

Evidentně nově příchozí vlk nebyl nikým, koho by si madam oblíbila. Nym vypadala, že jí spíš vlk pije krev, než že by to byl její smečkový přítel. Nějak jsem nechápal, jak to v tomhle společenství funguje. Čekal jsem, než se ten bílý vlk rozhodne vzít na vědomí mou žádost. Nemusel jsem čekat a ni nijak dlouho. Vlk dohovořil s tím mírně drzím jedincem a pak se obrátila jeho pozornost k mojí maličkosti.
"Nebude vám vadit, pokud se mírně vzdálíme?" zeptal jsem se ještě, ale nečekal jsem na jeho souhlas. Byl jsem celkem dost utahaný z toho čekání na jejich návrat a představa, že bych měl trpět ještě nějakou prodlevu. Bylo nutné se zaměřit na hledání cesty zpět domů, ale kdo mohl tušit kudy to bylo. Nejlogičtější bude se s tímhle domluvit a pak vzít pomalu cestu svým směrem. Neměl bych se tu už dlouho zdržovat. Možná, že moje netrpělivost byla neslušná, ale já už čekat nechtěl. "Rád jsem vás poznal, madam," řekl jsem s úsměvem a uklonil se Nym. "I vás jsem viděl rád, pane," dodal jsem směrem k vlkovi, který dorazil jako poslední a jehož jméno jsem nepochytil.
Pomalým krokem jsem se rozešel směrem od nich, abych si mohl v poklidu promluvit s bílošedým vlkem. Nepotřeboval jsem u tohoto rozhovoru nějakou další společnost a rozhodně ne tak ukecanou, jakou se zdál hnědý vlk (Fiér). "Jsem vám nesmírně zavázán za vaši trpělivost a dobrosrdečnost, se kterou jste mne tu nechali i během tak nepříznivých okolností," začal jsem klidným hlasem, když jsme s bílošedým (Sionn) osaměli. "Rád bych se vás zeptal, kde to vlastně jsem," dotázal jsem se a doufal jsem, že mi to nějak osvětlí, abych ale nepůsobil nevychovaně dodal jsem ještě něco ze svého příběhu. "Ztratil jsem se ze svého Řádu a momentálně hledám cestu zpět, jenže jsem zabloudil v podivném jeskynním labyrintu a ocitl se tady. Nebudu vás dlouho obtěžovat, stačí mě jen navést na správnou cestu do Taranského pohoří."

Přešlápl jsem a když mne vyzvala vlčice, neochotně jsem se rozešel směrem k srnčímu, které tak lahodně vonělo. "Děkuji vám," řekl jsem ještě před odchodem. Navíc mne pobídl o dost rázněji i ten vlk, který dle všeho byl betou téhle smečky. Co je to beta? Nechal jsem si dotazy pro sebe, nebyl jsem v pozici, kdy bych se měl vyptávat. Došel jsem pokojně k masu a začal jíst. Měl jsem hlad, který ukojila hned první sousta, ale já věděl, že si musím pořádně naplnit žaludek. Navíc se ke skupině připojil vlk, kterého ti dva dle všeho znali. Nehodlal jsem se tedy vracet moc brzy, abych nenarušil nějakou jejich konverzaci. Do cizích rozhovorů mi nic nebylo a tak jsem se oddal jídlu.
Slastně jsem si olízl čenich, abych se zbavil krve a zbytků masa, které mi ulpělo na bradě. Kdyby to byl kolouch můj, asi bych se pustil do vnitřností, ale tohle nebyl můj úlovek a ani to nebyla kořist někoho z bratrů, abych mohl později oplatit pokrm. Ten budu muset oplatit tak jako tak. Měl jsem v plánu ulovit alespoň dva nebo tři zajíce, abych nějak vyrovnal účty. Všichni se bavili s vlkem, který očividně nebyl tím z nejtaktnějších.
Otočil jsem se k nim čumákem a rozhodl se, že vyčkám až jejich debata skončí. Asi bych neměl úplně vykládat všechno všem. Mohlo by být jednodušší si promluvit s někým, kdo to tady vede. Není přece důležité, aby se mnou ztráceli čas všichni. Mírně jsem kývl hlavou. "Rád bych si promluvil s někým, kdo to tu vede. Což jste asi vy, pane," řekl jsem slušně a pohlédl na bílošedého vlka, který se mi zatím nepředstavil. Chápal jsem to ovšem. "Myslím, že není nutné, abych zdržoval od povinností větší část vašeho společenství," dodal jsem ještě taktně. Popravdě mi bylo jedno kdo mi poradí cestu zpátky, ale nehodlal jsem je zdržovat. Navíc chytřejším mohlo dojít, že nehodlám popis svécesty a života sdělovat všem cizincům, které jsem právě potkal. Na druhou stranu jsem potřeboval pomoci. "Pokud na mne nemáte čas budu rád, za kohokoli, kdo je znalí místní situace a mohl by mi poradit ohledně cesty, pane," dodal jsem ještě.

Čekal jsem na místě. Nejprve se objevil ten bílý vlk s černošedým zdobením, následován Nym. Kývl jsem hlavou. Podle toho jak měli mírně zašpiněné tlapky, bych odhadoval, že se jim podařilo zakopat onu vlčici, která tu při mém příchodu ležela. Nekomentoval jsem nijak naše předešlé setkání a čekal jsem na to, co mi budou chtít říct.
Vlk pravděpodobně vycítil, že mám hlad. Ono to nebylo tak těžké zjistit, neboť můj žaludek vydával skřípavé zvuky pokaždé, když se mu zdála vhodná přiležitost. "Děkuji, pane," odvětil jsem. "Ale nemohu připravovat vaše společenství o potravu. Spíše si pak půjdu sám něco ulovit," dodal jsem, i když v mém hlase bylo cítit, jak bojuji sám se sebou, abych nabídnuté srnčí odmítl. Ach, jak já miloval srnčí. Jenže tohle nebylo moje místo a tím pádem, to nebyla ani moje potrava. Jakmile to tady bude hotové, ulovím si nějakého zajíce. Cestou jich pár bylo cítit, tak třeba budu mít štěstí. Zvedl jsem se na všechny čtyři a přešlápnul jsem. Kručení v břiše jsem se snažil ignorovat, pokud to šlo. Čekal jsem na otázky, které mi rozhodně budou chtít položit. Neměl jsem v úmyslu lhát, to mi ani můj kodex nedovoloval, ale nehodlal jsem vyložit karty na stůl. Moc mluvení je stejně škodlivé, jako lhaní.

Přišel ten malinký rytíř až k vám. Já jednu upřímnou radu vám dám. Není on chytrákem a ani zlý. Chudáka je jen malinko promrzlý. Ale až ohřeje tlapičky svoje. Postaví se s vámi chrabě do boje. Proti komu, že bojovat bychom to měli? No přece proti Styx, jejíž to zlé skutky nás ochroměli. Bojovat se sílou a taky rozvážně. Tohle je velký boj, jen pro ty odvážné. Parsifal naleští kožich jak zbroj. On těší se na lítý a tvrdý boj.
Malinké tlapičky kráčejí podrostem. Hledají vlčici schovanou za mostem. Uprostřed propasti kamenný most stojí. Nekráčí po něm nikdo, kdo výšek se bojí. Styx se tam schovala za mostem přeci. Teď ovšem poslyšte, jaké děli se věci. Parsifal kráčí si po mostě ladně. Bojí se zrychlit, že potom spadne. Začenichá čeníškem a vlčici už cítí. Nad obzorem sluníčko slabounce svítí. Do boje běží po kluzkém kameni. Rytří je připraven skočit po temeni. Vlčice za mostem krčí se stále. Parsifal skočí a víte, co bude dále. Není to Styx je to jen šutrák. Na který vyčůral se nějaký tulák. Ne jen ledajaký tulák to byl. Byla to Styx jejíž proud kámen zdobyl. To proto kámen zdál se vlčicí býti. Stejný to zápach a stejné bervy on míti. Nebyla to ovšem zlotřilá vlčice. "Byla to záměna", řekl vlk vrčíce. Parsifal úspěšně z kamene slezl. Spíše se po jeho straně svezl. Pak rozvážným krokem svým nalezl směr. A rozhodl se, že Styx vyžene z jejích děr. Děr v zemi do kterých se ukryla. Aby svého života nepozbyla.

Trpělivě jsem seděl a čekal. Byl jsem zvyklý čekat. Čekání bylo mou druhou přirozeností. Nevadilo mi, když čas jen tak prolétal kolem, měl jsem alespoň čas se spojit v klidu se svým nitrem a rozvíjet svou vlastní trpělivost. Zavřel jsem oči a v klidu oddechoval, abych se dostal do blaženého stavu poklidné mysli. Nebylo třeba o ničem přemýšlet. Důležitý byl pouze můj cíl a tím byl návrat do domova, který mne potřeboval. Na druhou stranu jsem ovšem objevil toto místo, které se zdálo potřebné mé pomoci ještě více. Bylo nutné tyto záležitosti dostatečně promyslet a stanovit nějaký postup, kterého bych se držel. Obavy z mých následujících rozhodnutí byla na místě.
Možná to byla prozřetelná síla, která vedla mé tlapky právě sem. Zdejší poutníci potřebují mnohem větší ochranu, než u nás. V našich končinách mají mé Bratry, kteří jim pomohou, ale zde nemají nic. Bylo by ode mne unáhlené odsud odejít v těchto těžkých časech. Evidentně by bylo zahodno to tu více prozkoumat a až pak se pustit do případného hledání cesty zpět... Bratři se o mne budou bát... Neměl bych se nechat strhnout strachem, oni by se jím také nenechali svést ze správné cesty. Otevřel jsem oči a dále vyčkával příchodu někoho, kdo by mne mohl uvést do místních skutečností.
Les byl tichý a já nehodlal jeho tichost proříznout upozorněním sám na sebe. Mírně jsem přešlápl a otevřel tlamu. Moje ovládání bylo lepší než by se od někoho v mém věku očekávalo, ale pořád jsem měl jisté mezery. Moji bratři by mne za tohle poposednutí jistě vyčastovali. Nemohl jsem si dovolit nějak zneuctít náš řád tím, že bych na sebe upozornil v takto nepříjemné situaci. Opět jsem tlamu zavřel, aniž bych z ní vydal byť jen hlásku. Soustředětní, trpělivost, odvaha a soudržnost. Opakoval jsem si to, co mi sdělil můj Bratr, když jsem do řádu přišel a začal s tréninkem.
A tak jsem zaujmul opět stejnou nehnutou pozici, ve které jsem mohl na pozorovatele působit jako socha a zůstával jsem v nehnutí dokud se neobjevil někdo, koho by moje maličkost zajímala. Čekal jsem v té samé pozici do brzkého rána. V břiše mi začalo kručet a já věděl, že bych nejraději odešel pro něco k snědku. V dálce jsem cítil krev srnce nebo něčeho takového, co přinesla ona vlčici, která tu již nebyla. Srnčí jsem miloval a tak bylo velice těžké odolat tomu, abych si pro kousek došel. Nepokradeš! Nevezmeš, co ti nepatří. Kývl jsem rozhodně hlavou, nadechl se a pak seděl dál na místě, kde mne zanechali. Nemohl jsem se tu promenádovat po cizím území. Nemohl jsem zde ani lovit ani okusit nic z toho, co vlci ulovili pro sebe. Raději hladovět, než zneuctít řád.

Bílý vlk prohlásil, že to musí zvládnout sami. Kývl jsem hlavou a nechal je jít. Bylo mi jasné, že na mě nemají čas. Posadil jsem se tedy vychovaně na zem a čekal jsem, až se vlci vrátí. Nějakým zázrakem se jim podařilo zvednout tělo ze země. Oči se mi roztáhli do zmateného výrazu, ale jinak jsem se ovládal, abych nic neřekl. Hlavou mi ovšem výřily myšlenky jak splašené. Co to sakra je?! Jak to, že vlci umí zvedat těla ostatních, aniž by se jich dotkli? Sledoval jsem, jak si černý vlk položil vlčici nebo spíše její tělo na záda a jak pomalu odchází pryč, následován ostatními.
Já zůstával sedět na místě. Byl jsem zvyklí se nehýbat i celé hodiny, pokud to bylo potřeba. Neměl jsem tedy problém s tím tu na ně počkat. Seděl jsem vzpřímeně a přemýšlel o tom, co jsem právě viděl. Hmm zajímalo by mne, zda umí ovládat tyhle podivné kejkle jenom tenhle jeden vlk nebo to zvládají všichni. Ta vlčice měla podivné oči. Dej jí pánbůh věčný klid. Taky by to chtělo zjistit, proč zemřela... Ale ne Parsi, není potřeba se hrabat ve věcech, do kterých ti nic není a zamotávat se do klubka porblémů cizích. Až se vrátí, zeptám se jich na bratry a cestu zpět a pak uvidíme, co dál.

V podstatě se mi věnovala jen ta mladší dáma. Nedivil jsem se jim, měli důležitější záležitost na práci, než se starat o mě. Madam se představila jako Nym. "Vím... částečně. Ale to opravdu počká, madam," řekl jsem s klidným hlasem a pohlédl na ni. Pak jsem přešlápl a pohled zabořil dál do lesa. Netušil jsem na co se ptá, když se ptá na smečku. Věděl jsem, co je to smečka, ale v žádné jsem nikdy nebyl. Bratři byli rodina. Nebyli smečka. Bylo mi jasné, že všichni tady mají moc práce. Náhle se ke mně otočil vlk, co stál za Nym. Trochu mě jeho dotaz zaskočil, takže bylo vidět chvilkové zmatení na mé tváři. "Má cesta vede tam, kam Osud určí, pane," odvětil jsem mu s klidným hlasem, smířen s tím, že nemůžu poskytnout lepší odpověď na jeho dotazy.
Jenže to už se to tu začínalo hemžit. Kolem mrtvých se to vždycky hemží. Všichni naříkají a pláčou. Nakonec, ale většinou přenechají nakládání s tělem zemřelého někomu cizímu, aby se nemuseli vystavovat nepříjemnému. Podle toho, co jsem pozoroval byla vlčice velice důležitou součástí jejich společenství. "Mohu kopat, pokud bude potřeba. Mám s tím trochu zkušenosti, stačí říst kde, pane," řekl jsem velice služebným hlasem, který se snažil být co nejméně ofenzivní jak to jen u takových to vět šlo, když mladší vlk prohlásil, že by měli vlčici pohřbít. Rozhodně by s tím měli hodit, protože se začínalo nebe více a více kabonit.

Postával jsem bokem od truchlících. Bylo mi jasné, že se mi budou věnovat hned jak budou moci. Což očividně nebude v brzku. Vlčice se ke mně obrátila jako první, i když vlk hlesl, že děkuje. "Jmenuji se Parsifal, madam, a až se najde vhodnější chvíle, budu vám zavázán za menší navedení na správnou cestu," promluvil jsem směrem k vlčici. Nezadrhával jsem ani nic jiného, jako ostatní vlčata. S řečí a vyjadřováním jsem proměl neměl. Pro ostatní to ovšem mohlo být velice zvláštní, neboť u tak malého vlčete to bylo nepatřiční.
Ucítil jsem odněkud závan krve mrtvého srnčího těla. V břiše mi zakručelo, ale já k tomu neřekl ani slovo. Neprosil jsem se o jídlo, kdyby bylo potřeba pokusil bych se ulovit si něco sám. Ale momentálně nebylo nejvhodnější se zmiňovat o jídle. Cítil jsem i další pachy. Vlk promluvil k pravděpodobně nějaké vlčici, podle jména Lucy. A pak se k naší skupině připojil ještě další vlk a lesem se ozvalo dlouhé zavytí. Pohlédl jsem na zakrvené tělo na zemi a mlčel jsem. Hodlal jsem nechat truchlícím tolik prostoru, kolik bylo potřeba. Nehodlal jsem se jim do toho nějak motat a tak jsem jednodušše mlčel a čekal. Zůstával jsem stát v uctivé vzdálenosti od těla a sledoval jsem své tlapky. Měly by ji pohřbít, než se sem začnou stahovat mrchožrouti. Své myšlenky jsem si nechával ovšem pro sebe.

//Zelené nory

Cítil jsem tu pachy. Spoustu pachů. Smečka. Nebyl jsem jedno z těch dementních vlčat, že bych si to nakráčel na cizí území stylem "tak tady jsem starejte se". A já ani nechci, aby se někdo staral. Řeknou mi jen kam mám jít a bude. Chtěl jsem zvednout hlavu a pokusit se o vytí, jenomže při tom pohybu hlavou jsem zacítil něco podivného. Chvilku jsem si tak čenichal a ucítil jsem přesně. Krev. Moje břicho se zase ozvalo mírným zakručením, ale já si nedovolil ani olíznutí. Nebylo to moje ať to bylo cokoli. Co když to není jídlo, ale někdo zraněný? Můj výcvik se začal ozývat.
Pomalým krokem jsem se proto rozešel k tomu místu, odkud přicházel zápach krve a taky pachy vlků. Pokud mají moc práce, nemělo by cenu na ně volat a nebo se pokoušet o vytí. Bylo prostě jednodušší k nim dojít a případně se omluvit za mé chování, že se po hranicích smečky tak moc promenáduju. Nebylo nutné jít ani nikam daleko. Za chvilku jsem ucítil i zápach zvratků. Asi někdo zraněný. Uviděl jsem mezi stromy vlka a vlčici. Vlk vypadal hodně smutně. Na zemi ležel šedý vlk nebo vlčice. Nehodlal jsem jít moc blízko, abych zjišťoval pohlaví, ale už z těch několika metrů bylo vidět rudou krev. "Ehm...ehm...Dobrý večer," odkašlal jsem si, abych upozornil na svou přítomnost. "Upřímnou soustrast," dodal jsem ještě a zúčastněně sklonil hlavu k zemi. Smrt už jsem viděl. Jeden z Bratrů se zranil na lovu a zemřel. Jelen ho probodl svým parožím. Nehezký pohled. Tohle ovšem vypadalo jinak. Tělo bylo divně pokroucené. Rád bych se podíval blíž a zjistil, co se stalo, ale byl jsem vycvičený čekat. A tak jsem tam stál a čekal, než jeden z těch dvou živých něco řekne nebo udělá.

//Zrcadlové jeskyně

Vylezl jsem do večerního slunce. Určitě to nebyla příšera jen nějaký vlk. Začenichal jsem u země a nasál spousty pachů, které mířily do jeskyně a z ní. Asi to bylo oblíbené místo nebo úkryt pro tuláky. Tohle nebylo dobré. Začínal večer a po večeru přijde noc. Rozhodně bych neměl zůstávat venku v noci. Třeba tu jsou vlci přátelští a řeknou mi, kde najdu Bratry? Doufal jsem, že to nebude ten druhý případ. Většina vlků se o vlčata moc nezajímá, pokud nejsou zrovna jejich. To mi bylo vysvětleno několikrát. Proto mě taky nikdo nezachraňoval, když jsem jako mládě mrznul pod keřem.
"V noci to ale sám nezvládnu. Ne na takhle odkrytém prostranství," zhodnotil jsem svou situaci. Bylo tu až moc pachů a moc pachů mohlo značit jak bezpečí, tak nebezpečí. Šance byla poloviční, že to bude ta dobrá varianta. Rozhodl jsem se vyrazit do lesa, který byl přímo předemnou. V lese byla jednoznačně větší šance na to, se ukrýt. Rozvážným krokem jsem se vydal tím směrem.

//Asgaarský hvozd