Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mluvil o výhodnosti, ale já si ve své malikaté hlavičce nedokázal představit někoho, kdo by jen tak někoho jiného využil. Nebo spíš zneužil. Mírně jsem nakrčil čenich a zamrskal ocasem. Nelíbila se mi představa, že by kolem mě chodilo tolik vlků a všichni se přetvařovali. Moudřejší nic neříkat. Vlk měl evidentně svou pravdu a mě kodex přímo nutil se udržovat spíše při zemi. Rozhodl jsem se tedy opět, že bude jednodušší mlčet.
Jeho další slova byla o něco víc drsná. Jeho mluvení o tom, jak by se mě mohl zbavit mne nechávalo chladným. "Není to plýtvání energií, jsem jen malý vlče," odvětil jsem potichu a netušil jsem, zda mne slyšel. Osobně jsem byl o svém umění přežít přesvědčen více než dost, ale rozhodně jsem si uvědomoval, že by mě tenhle vlk rozmázl jako malinu, kdyby měl k tomu důvod. Lepší mlčet a nedávat mu žádné důvody. Jakmile mi ukáže, kde jsou ty jeskyně, tak bych mohl jeho společnost opustit. Bylo by to nejlepší...
Jeho rétorika se mi nelíbila. Mluvil až moc sobecky. A to bylo proti všemu, co jsem si ve svém srdéčku připouštěl. "Budu rád pokud mi ukážete, kde by mohly být ty jeskyně a už vás nebudu obtěžovat svou přítomností," řekl jsem dostatečně podřízeným hlasem, aby neměl potřebu mě zabít na místě.

Parsifal by prosil mušličky do svého úktytu.

Děkuju za uspořádání takhle velké kreslící akce a za možnost hodnotit. Všem výhercům pak patří gratulace a účastníkům obdiv, máte fakt všichni talent

//Za Odinem

"Nemyslím si, že by si někdo pořizoval potomstvo kvůli vyplácení se?" zapochyboval jsem otevřeně o jeho slovech a pomalu se ploužil za ním. Nechtěl jsem chodit daleko, vážně jsem nechtěl. Momentálně to ovšem vypadalo, že se jeskyni, do které jsem chtěl jít spíš vzdaluji, než že bych se k ní přibližoval. Měl bych se vrátit. Pokud má opravdu nějaký magický tentononc, který mu napomáhá zjistit, kdo kam šel, tak bych mohl mít průšvih... Ale já se tam vlastně nechci vracet. Jen jim tam nechám na hranicích nějaký úlovek, jako omluvu za snědené jídlo a pak se vypařím ne? Tak zněl můj plán.
Vlk zněl celkem nabubřele ohledně toho, že má zrovna dobrou náladu. "Pokud bych vám nějak překážel, tak stačí říct a půjdu si po svých, pane," odvětil jsem mu s klidem. Mírně jsem se vevnitř ošil, protože mi bylo jasné, že moje bojovnost by mi proti tomuhle vlkovi nepomohla. Navíc pokud ovládal magie jako Sionn. "O magiích jsem slyšel, ale podle všeho je tu nikdo nevyužívá k všeobecnému dobru, ale spíš vlastnímu prospěchu. Tak proč se tu zdržovat déle, než je nutné," prohodil jsem, když už započal hovoření o magiích. Já na ně měl asi jiný názor než většina ostatních. Pokud bych byl obdařen nějakým magickým darem, bylo by to bezesporu cool, ale taky bych ho nechtěl pro sebe, ale spíš pro pomoc ostatním. A taky pro dělání cool věciček, ale to je vedlejší... to jo...

//Za Odinem

Vlk se mě snažil dotknout řečičkama o matce. Narazil ovšem na špatné vlče. Neměl jsem ani ponětí o mateřské lásce nebo co vlastně matka v životě vlčtete znamená. Nevěděl jsem ani, co v jeho životě znamená otec. Takže po mě jeho slova sklouzla jako jakákoli jiná věc, které jsem nerozuměl. "Asi dobře, že žádné potomky nemáš," odvětil jsem stejně klidně jako před tím. Tenhle vlk se mi moc nelíbil. Nezamlouvalo se mi jeho chování a tak...
Jeho rada byla celkem zajímavá. "Kdybys byl zlý jak tvrdíš, tak už tu nestojím ne?" odpověděl jsem celkem pragmatickou otázkou. Nebál jsem se smrti. Nechápal jsem smrt. Neviděl jsem ji jako konečnou a za svůj život jsem zažil jen málo utrpení, na svém vlastním těle, abych se bál bolesti. Na druhou stranu jsem viděl mnoho bolesti u jiných a tak jsem si dokázal představit, že to není nic příjemného, když dojde na zuby a drápy. Tenhle svět je zvláštní. Všichni by se tu jen zabíjeli a ničili na vzájem. Nedivím se, že jsou pak tak moc paranoidní jako Sionn a raději se uzavírají do... smeček... Pomalým krokem jsem vylezl z řeky a oklepal ze sebe vodu, která mi ulpěla na kožichu. Byl jsem dost daleko od neznámého cizince, abych ho ničím nenahodil. I když by si sprchu teda zasloužil.
Jeho další slova byla zvláštní. "Já hledám konkrétní jeskyni," odvětil jsem mu. "Zavedla mě sem, takže by mě měla zavést i domů," doplnil jsem informace, aby to neznělo tak plitce a pomalým krokem jsem kráčel za vlkem, který údajně věděl kde by mohly být hory plné jeskynní. Na druhou stranu mě vedl dál a dál od hvozdu, ve kterém bydlel Bílý. Stejně jim musím něco nalovit, než se vrátím zpátky ne? Ohlédl jsem se směrem k lesu, ale pak jsem následoval cizince. Rezervovaně jsem šel kus za ním, kdyby si náhodou rozmyslel svou pohostinost.

//Za Odinem

Vlk nevypadal úplně nadšeně z toho, že mě vidí. Vypadal zamyšleně a zvědavě, ale nepůsobil vůbec dojmem někoho, kdo by chtěl být rušen. Navíc mluvil celkem dost nezdvořile. Proč si všichni myslí, že vlčata jsou inteligenčně pod nima? Nelíbilo se mi, jak na mě všichni koukali jako na někoho, kdo si může ukousnout vlastní tlapku, když na něj nebudou dávat pozor. Začal jsem si oplachovat tlapky. "Nemám mamku, a pokud jste si nevšiml přišel jsem se očistit," odvětil jsem na jeho otázky klidným hlasem. Vevnitř mě ovšem začal prskat malinkatý plamínek nevole. Nechtěl jsem být k vlkovi neuctivý nebo zlý, ale nehodlal jsem se bavit s někým kdo se ke mně chová jak k malému a ještě mi říká prcku.
Packy jsem měl po chvilce čisté a voda byla příjemně chladivá, takže mi i blahodárně působila na trochu bolavé polštářky. V té jeskyni byla spousta kamenů a po tom se jednomu nešlo dobře. "Hledám jeskyni, neviděl jste tu někde nějakou?" zeptal jsem se nakonec vlka. Přeci jenom to tu mohl znát lépe než Sionn a mohl by mi říct, kam mám jít. Svěsil jsem hlavu k vodní hladině a začal jsem pít.

//Asgaarský hvozd

Rozhodl jsem se vydat směrem, který mi zněl nejlépe. Přímo na druhou stranu od místa, kde jsem byl v lese. Věděl jsem, že jsem přišel ze severu. No přišel, spíše se tak trochu svalil. Nehodlal jsem riskovat, že bych musel někde hledat cestičku na kopec nebo dokonce, že bych se zřítil z nějaké skály. Přeci jen při mém příchodu tam měli mrtvolu. Asi spadla z té hory nad hvozdem. Zajímalo by mne kdo to byl a proč byla tak stará vlčice, tak nepozorná, že spadla... Zakroutil jsem hlavou a snažil se potlačit vlčkovskou zvědavost, která se tak moc nehodila k mému bohulibému poslání. Byl jsem pořád ale vlče. Pořád jsem byl zvědaví na spoustu věcí a chtěl jsem toho zjistit, co možná nejvíc. Musel jsem se tedy ovládat.
Rozhodně nebylo vhodné se vyptávat někoho, kdo měl tolik práce jako měl Sionn. Očividně toho bylo nad jeho bílou hlavu a já nehodlal být další položkou na jeho seznamu starostí. Došel jsem tedy velice odhodlaně k řece. Chtěl jsem si najít nějaké místo, kde bych mohl popřemýšlet o tom, kam bych mohl vyrazit, ale v tom jsem zahlédl vlka, který se myl ve vodě. Nehodlal jsem ho moc vyrušovat, pokud nechtěl pomoci. I když... Sám bych se měl umýt. Můj bílý kožíšek začínal být na tlapkách celý hnědý. Pomalu jsem tedy vkročil do řeky, kousek od onoho vlka. "Dobrý den, snad vám nebudu vadit, když se tu také očistím," řekl jsem tichým a klidným hlasem a stoupl si pod vlkem do proudu, aby moje špína netekla na něj.

Kývl jsem hlavou, když Sionn pronesl slova díků. Zahřálo mě to u srdíčka. Moje srdíčko bylo malé, ale přesto odhodlané. "Kdybych náhodou potřeboval, tak se někoho zeptám," dodal jsem a už po několikráté jsem odmítl nabídku na to se podívat do jejich úkrytu. Přišlo mi to takové nevhodné. Procházet se v pohodě po okolí a někomu jen tak nakouknout jak bydlí. Nepřipadalo mi to správné a tak jsem to prostě odehrál na hranici společné konverzace.
Bílý vypadal, že mi konečně uvěřil a že mě konečně pustí ze svého dozoru. Přecijenom jsem mu nebyl nijak podřízený a mohl jsem odejít jak jsem chtěl. Na druhou stranu by mě Bílý mohl klidně vynést v zubech, kdyby se mu moje počínání nelíbilo. Bude jistější mít jeho souhlas, než se někam vydám jen tak. Usmál jsem se na něj a znovu kývl hlavou, že rozumím. Byl jsem rád, že mě nechává jít, i když mě upozornil, že můžu jen do okolních lesů a luk, jinak že bude vědět, že jsem odešel dál. "Nebojte pane, zůstanu v okolí," potvrdil jsem a nechal ho odejít do lesa. Pak jsem se sám vydal mimo hvozd.

//mahtae jih

Bílého oko se začalo celkem hezky zatahovat. Vypadalo to, že voda mu hezky vyčistila to, co jeho bulvu dráždilo. Teď už bylo jen červené a mírně nateklé, takže to vypadalo, jako by se jedním okem smál. Druhé ovšem zůstávalo vážné. Pořád tak vážný. Žádný pořádný odpočinek. Já se unavený necítil. Odpočal jsem si, když jsem na Bílého čekal. Navíc jsem byl posilněný daňkem. Chtěl jsem vyrazit na cestu. Musím se brzo vrátit domů. Bratři se jinak budou strachovat a nebudou se plně věnovat svému poslání. Zamrskla jsem ocáskem a pohlédl směrem do lesa.
Sionn nabízel další ukázku magií, ale já si nebyl jist, zda bych něco takového chtěl ještě vidět. Nechtěl jsem to vidět, chtěl jsem to pochopit. "Děkuji vám za nabídku, ale třeba příště," odvětil jsem se vším respektem, který jsem měl. "Raději bych nejdřív pochopil, jak to celé tady funguje," dodal jsem, abych nepůsobil jen jako odmítač. Chtěl jsem nějak vysvětlit, proč odmítám tak velkorysou nabídku.
Jeho další slova zněla celkem mile, ale já rozhodně nehodlal jejich štědrosti dále využívat. Nebo ne tak dlouho, jak si Sionn nejspíše myslel. "Budu rád, když mi popíšete cestu, ale momentálně se unavený necítím," prohodil jsem zamyšleně a rozhlédl se kolem. "Vyrazím na obhlídku jen co se rozední," řekl jsem v dovětku, na jeho prosbu ať ho informuji o svém odchodu. Měl jsem v plánu se vydat po svých stopách směrem k té jeskyni. Cestou bych mohl ulovit nějakého zajíce, když mi bude přáno. V myšlence průzkumu okolí jsem byl celkem neústupný, i když mi bylo jasné, že Bílému se to nelíbí. Trochu mě iritovalo, že se v tomhle světě hledí na vlčata jako na bezbrané koule chlupů. Přeci jenom jsem měl nějaké zkušenosti a uměl jsem se celkem dobře ukrývat. "Nepůjdu daleko," dodal jsem, abych ho případně uklidnil, pokud by mě chtěl zastavit. Na druhou stranu byla moje slova rozhodná a neochvějná. Musel jsem cestu domů najít. Musel.

//Midiam

Následoval jsem Bílého jako jeho věrný ocásek. Neměl jsem úplně kam jít, ale i mě přišlo, že už ho musím otravovat. Navíc asi bude mít víc povinností, než se jenom takhle tahat za mou maličkostí. "No já toho moc neprozkoumal, ale tam odkud jsem bylo prostě všechno jinačí," řekl jsem. Nerozváděl jsem to. Musel jsem sám sebe zastavit, abych neřekl lepší. Tenhle kraj mi přišel až moc komplikovaný pro mou hlavičku. Komu pomáhat a komu nepomáhat? U nás se pomáhalo všem, co to potřebovali. Ovládání magií je složitost? U nás magie nebyla a tím pádem ani žádná složitost. Rodina vás může i zradit? Já neměl doma rodinu, jen bratry, které jsem měl ze srdce nejraději a nikdo z nich by mě nikdy nezradil.
Ve svých myšlenkách jsem ovšem zůstával sám. Nechtěl jsem působit nezdvořile. Byl jsem velice rád, že mi tu dovolili zůstat, ale už nadešel čas, abych přestal obtěžovat a začal hledat cestu pryč, domů.
Sionn se trochu rozhovořil o magiích, ale podle všeho o nich sám moc nevěděl. Škoda. Byl jsem ovšem rád i za to málo informací, které mi dal. Vlci znali více magií a zároveň jejich magie prozrazovaly oči. Hádám, že prozrazují jen jednu... Nebo každé oko jinou? Zkoumavě jsem si prohlédl Sionna, ale jeho oči byly stejné. Teda, viděl jsem pořádně jen jedno, druhé pořád ukrývalo trochu napuchnutí okolní tkáně. "Moc děkuji za informace," odvětil jsem s poklidem. "Nebudu vás dál obtěžovat, stejně toho asi máte hodně, co na práci ne? Odopočinu si a vyrazím hledat, cestu domů. Jsem vám ovšem zavázán za veškerou pomoc a že mi tu dovolíte chvíli zůstat," řekl jsem s úsměvem a uklonil se ve vší slušnosti, jak mě to učili. Opravdu jsem nechtěl působit potíže a více Sionna svými dotazy otravovat. Pokud tohle byla smečka, mohlo by tu být více vlků, které bych mohl vyzpovídat. A třeba někdo z nich ví, kam bych měl jít.

Sionn netušil, co za roztlinu se skrývá pod tím názvem. "Asi máte pravdu, všechno je tu o poznání jinačí než u nás," řekl jsem s mírným úsměvem. Trochu jsem se začínal otrkávat z toho všeho, co se stalo. Byla toho spousta, co jsem musel pobrat. Přednostně to byly ty magie, které tu očividně znal a ovládal každý, jak prohlásil Bílý. Měl bych o nich zjistit víc, třeba se mi to bude v budoucnu hodit. Bylo by prima, kdybych mohl někomu pomáhat a magie by mi v tom jistě ulehčili. Švihl jsem ocasem jako mečem, ale dál jsem s ním už nepohyboval. Snažil jsem se nedávat najevo soustředění, radost ani jiné emoce. Taky by mě zajímalo, kdo to umřel... No a taky, kdo je v té jejich smečce... Bylo toho prostě spousty, co bych měl zjistit.
Sionn vlezl do vody a já se pomalu začal dávat za ním. Musel jsem si dávat pozor, protože proud byl silnější, než by se mohlo zdát. Zaryl jsem drápky do bahnitého dna a čekal až se Bílý ponoří do vody. V příhodný okamžik jsem pak mírně nadskočil a udělal vlnu, která mu do oka nahnala co nejvíc vody to šlo. Bylo mi jasné, že to nemůže být nic přjemného, ale zkusit se to muselo. "Měl byste teď na chvilku dát hlavu na stranu, aby voda vyplavila všechno z Vašeho oka," poradil jsem mu a pokusil se ho povzbudit, i když těžko říct, zda tohle vůbec fungovalo. Až čas nám řekne víc. Já byl tak moc spokojený, že někomu zase pomáhám, že ze mě nadšení v podstatě prištilo. "Nejsem unavený," odvětil jsem s mírným kývnutím na znamení poděkování za nabídku. "Spíš by mě zajímalo víc o těch magiích, o kterých jste mluvil?" načal jsem pomalu jedno z témat, které mne zajímalo. "Moje reakce byla trochu přehnaná a pokud tu ovládají všichni tyto kouzla, měl bych jim alespoň porozumět... Nebo se o to aspoň pokusit," dodal jsem a vyťapkal z vody ven. Oklepal jsem kožich, který byl celý mokrý a následoval Sionna zpět do lesa. Trochu mě mrzelo, že jdeme zpět, ale chápal jsem, že má povinnosti a já ho už tak zdržuju.

//Asgaar

"Jitrocel je rostila, je snad všude. Nějaká větší louka nebo tak, by tu být snad mohla a tam určitě bude, je celkem obyčejná. Pomáhá proti otokům a podobně," prohodil jsem zamyšleně. Cestou do lesa jsem žádnou louku neviděl, takže bylo možné, že tu louky opravdu nejsou. Někde se musí pást vysoká, takže tady louka být musí. Snažil jsem se vydedukovat správné řešení téhle hádanky. Celkem mě i zarazil fakt, že vlk sám netušil, že taková rostlina existuje. Mají magie, ale nevyznají se v květinách. Divné. Jeho neznalost jsem nekomentoval. Pravděpodobně ho to nikdy nezajímalo. Copak tu nemají zraněné? Co když zraněné zabíjejí? I tací vlci byli. Hodně z nich prostě zlomenou tlapku neléčilo, ale raději nechali zraněného vyhladovět nebo tak něco. Vyprávěl mi to jeden z bratrů. Pocházel odtamtud.
Řeka hezky hučela. Nebál jsem se vody, ale měl jsem z ní respekt. "Myslím, že je potřeba to vymýt. Pokud tam máte nějaký nepořádek, měla by ho voda vyplavit," vysvětlil jsem mu svůj záměr. Joffrey vždycky říkal, že rána se musí vyčistit, ale neřekl mi jak. Věděl jsem jen kousky a celý obraz zůstával skryt. Čistým mě ovšem dělala voda, takže jsem soudil, že voda vyčistí i Bílému oko.

Mlčel jsem. Zdálo se mi, že mlčení bude nejlepší variantou, jak se vyhnout nepřjemnostem. Ne že by mi Sionn vadil, ale zdálo se mi, že si protiřečí. Jednu chvilku tvrdí, jak je nutné pomáhat hlavně a jen smečce a rodině. V druhé chvíli zas, že se před nikým neuzavírají. Ale nenabízet pomoc, když evidentně ovládám něco nadpozemského, je strašná sobeckost ne? Kolik dobra by mohli dělat, kdyby se zajímali o ostatní i trochu víc, než jen o sebe. Moc se mi to tu prostě nezamlouvalo ale nechávál jsem si soudy pro sebe. No nechtěl jsem se ho tím taky dotknout, takže jsem prostě mlčel.
Nebylo už co moc dodávat, když jsem se obával vyjádřit vlastní názor z důvodů, jež byly zřejmé. Nerad bych Bílého nakrknul, aby se mě pokusil třeba zabít, což by bylo velice nešťastné zakončení mého příběhu. Pravděpodobně mi nechtěl ublížit, ale nemohl jsem si tím být jist, vzhledem k tomu jak příkře se choval. Nastav druhou tvář. Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl se dát mu ještě jednu šanci. Možná jsme si nesedli v názorech, ale také to mohlo být tím, že jsme každý pocházeli z jiného světa. On očividně nebyl schopen chápat, že fungují i jiné světy, ale mohl by jejich existenci alespoň tolerovat. Já mu přeci taky netvrdil, že jeho svět je výmysl. Možná, že magii propůjčuje vlkům tahle země ne? Byla to zajímavá teorie. Příroda, co poskytuje magii, ale proč? Zavrtěl jsem jen mírně hlavou a následoval ho.
Oko potřebovalo chlad, aby se zatáhl otok a aby se bílému vlkovi ulevilo od bolesti. "Možná by pomohl jitrocel, ale nevím, kde bych ho tu hledatl," dodal jsem. Joffrey by mu určitě pomohl líp než já. Snažil jsem si rozpomenout, co mi bratr říkal o léčivých a smrtících rostlinách, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout na nic jiného než jitrocel.

//Midiam

Rozhodl jsem se opustit křoví až v momentě kdy byl vlk mimo doslech a dohled. "Já se nebojím ničeho," řekl jsem vzdorovitě a poprvé za dobu, co jsem tu byl, jsem zněl jako malé vlčátko, kterým jsem reálně byl. Jistě, že jsem se té magie nebál. Proč bych se jí jako bál? Jen je to celkem dost nefér vůči ostatním, co magie nepoužívají. Nakrčil jsem zamyšleně čenich. "Jen je to dost nefér, když někdo magie nevlastní ne? Navcí pokud se uzavíráte do vlastních společenství... Tedy smeček, jsem chtěl říct," dodal jsem zamyšleněji a sedl si na zem. "Kolik dobra by se dalo s takovou magií dělat. Kolika vlkům by se dalo pomoct," povzdechl jsem si. Byla to ovšem jen naivní představa a i já sám si to uvědomoval, což bylo z mého hlasu cítit. Kdyby byli všichni používali své magie pro dobro ostatních, nehrozilo by tu přeci žádné nebezpečí. Všichni by žili spokojeně a v míru. Ale jak říkal Sionn tohle místo bylo nebezpečné.
To že se nemá rád se svým bratrem jsem přešel bez komentáře. Jen jsem na něj hodil pohled, který nebyl moc přívětivý, ale on ho stejně nevěděl. Jen to potvrzovalo mou teorii, že vždycky je lepší chránit ty, co si to zaslouží, než ty u kterých to vyžaduje společná krev. Zastříhal jsem ušima a sledoval bílého vlka. "Nechcete nějak pomoct?" zeptal jsem se. To oko vypadalo opravdu špatně. Přijít o oko není zase taková tragédie, ale s trochou klidu a čištění by to mělo být v pořádku.

"To rozhodně ne!" kategoricky jsem odmítl, že by magie byla normální. Nebo, že by mi moji bratři zamlčovali skutečnost, že něco takového umí nebo, že to umím dokonce i já sám. Tiše jsem zavrčel, protože tím nařkl moje Bratry ze lži a to se mi vůbec nelíbilo. Možná to tak nemyslel. A nebo myslel a snaží se mě svést z cesty. Je zkouškou! Zavrtěl jsem za kmenem stromu hlavičkou. Vytáčelo mě, že si tenhle vlk myslí, že má ve všem pravdu i když ji očividně nemá. Nebo alespoň ne v tomhle. Nikdy nebyl v našem kraji. Kdo ví zda kdy byl vůbec mimo tenhle les. A má potřebu mě poučovat, že tam odkud pocházím něco bylo.
Rádným krokem jsem vylezl ze svého úkrytu. Byl jsem jako malá naježená kulička chlupů. "Magie mi nevadí, ale že nařknete mé Bratry z lhaní mi vadí," roztřeseným hláskem jsem začal mluvit. "Možná je magie tady, ale rozhodně nebyla tam odkud pocházím," odvětil jsem rázně.
Náhle se tu objevil nějaký jiný vlk. Neviděl jsem ho přes velké keře, které mne z jeho směru zastínili. Viděl jsem jen jeho tlapku s motýlem na krku. Něco říkal Bílému. Och takže se jmenuje Sionn. Tiše jsem naslouchal tomu, co bude chtít říct. Evidentně neměl žádný respekt ke svému vůdci. Nehodlal jsem to, ale komentovat před ním. Ještě bych dostal do tlamy. Když odešel pohlédl jsem na Bílého, který byl evidentně rozhozený. "Hmm trocha respektu by mu neškodila," odvětil jsem. "Na vlka, co vypadá jak vlčice si dost vyskakuje," dodal jsme ještě a mírně se uchechtl. Nevadilo mi, když se vlci chovali jako vlčice, pokud to byla jejich přirozenost. Tenhle se ovšem choval jako vlčice pisklavým hláskem a škodolibostí, to mi vadilo. Správní vlci by si vyřídili spory bitkou a nenaváželi se do zraněného.

Vykoukl jsem zpoza kmene stromu velice nenápadně. Kůra se loupala a já vykoukl jen na jedno očko, abych viděl, co vlk dělá. Měl ucho přitisknuté k zemi. Jako by stopoval, ale ne čenichem, ale ušima. Určitě nějaký další z jeho pomatených triků. Zatřepal jsem mírně hlavičkou a vrátil se zpátky za kmen.
Bílý vypadal zraněně, ale ne že by umíral. Pravděpodobně ho ta věc zasáhla do oka, které měl divně červené a mě bylo jasné, že to bude ještě horší nebude-li se o to starat. Když řekl moje jméno a že si na chvilku lehne, vykoukl jsem zpoza kmene podruhé. Mírně jsem se třásl protože jsem se bál. Jenže Bílý splnil, co řekl. Ležel na zemi a očka měl zavřená. To zasažené vypadalo celkem dost nechutně. Nelíbilo se mi koukat na vlka, který očividně trpěl. Tiše jsem naslouchal tomu, co mi chce říct dál.
"Já nikdy nic takového neviděl. U nás tohle nikdo nedělá," řekl jsem mu přeskakujícím hláskem, ze kterého bylo slyšet mírné rozhořčení, že se mě pořád snažil přesvědčit o opaku. Nemyslel jsem si, že by někdo z bratrů něco takového uměl. Možná některý z poutníků, kteří přicházeli z různých konců světa. Bratři by mi ovšem o svých vlastních schopnostech řekli, pokud by měli takovou moc. Navíc by asi tolik necvičili svá těla, kdyby byla možnost, jak někoho zpacifikovat, aniž by se k němu kdokoli přiblížil. Zvědavost jak tohle všechno funguje, mě pomalu začala ovládat. Zalezl jsem pro jistotu zpátky za kmen. "Možná jo, je to složité?"