Gallirea - Příspěvky uživatele

Tiše jsem si chrupkal. Nic se mi nezdálo, co by se vám taky mohlo zdát, když jste tak moc unavení z toho všeho ťapkání nahoru a dolů, nahoru a dolů. Probudil mě až hlas. Iska se vrátila z hor a vypadala o trochu mileji, než dřív. Její dloubnutí do mého kožichu tlapkou a hlasité buzení mne ovšem nenadchly. "Jistě madam," procedil jsem jenom skrze zuby a začal jsem se pomalu zvedat na všechny čtyři. Cítil jsem se odpočatě a připraveně na další putování, i když jsem byl probuzen tak nevybíravým způsobem. Vlčici to ovšem nevadilo. Vypadala dokonce tak moc odhodlaně vyrazit, že si mého podráždění pravděpodobně ani nevšimla.
Mluvila o tom, že jí Život řekl, že mě má hlídat a že nevěděl kde bydlím. Mlela a mlela a já jí nerozuměl ani slovo. Pořád jsem si myslel, že se v tichosti modlila a asi si nějakou samomluvu přetvářela a vkládala vlastní řeč a myšlenky do úst vymyšleného Boha. "Když to říkáte madam," řekl jsem slušně i když jsem jí nevěřil a na mém čenichu se objevil pochybovačný výraz. Nebylo ovšem na mě, abych zpochybňoval cizí víru. Když ale neví kde bydlím, proč s ní chodit. Ztrácím tu jenom čas... Ale slíbil jsem, že ji pohlídám, takže co bych měl dělat jiného. Dloubnutí mě od ní bolelo, ale nedával jsem to na sobě znát. Jen jsem pokývl hlavou a čekal jsem, kterým směrem vlčice vyrazí.

//Vrcholek

Byl jsem z toho celý takový zmatený. Nějak jsem netušil, co si mám z toho všeho vzít, ale byl jsem rád, že jsem celou myšlenku Bohů neposlal k šípkům. Bylo fajn si takhle utřídit myšlenky. Jeden se pak cítil mnohem uvolněnější a víc v klidu. Rozhodl jsem se, že se vrátím na místo, kde jsme se rozdělili. Nebylo to daleko od místa, kde jsem byl teď. Můj orientační nesmysl fungoval celkem dobře, teda občas. Našel jsem si příhodný dolík a do něj umístil svou sedínku. Nějak se mi nechtělo jen tak lelkovat, ale na druhou stranu jsem ani neměl kam jít. Bez Isky jsem se vrátit nemohl. Netušil jsem kudy. Tenhle svět pro mě byl pořád až moc velký a moc neznámý, abych se tu jen tak procházel nebo toulal. Nevěděl bych, kudy se pak vrátit zpátky nebo jak se tu orientovat. Bylo proto nejrozumnější na vlčici počkat. Než ovšem přišla rozhodl jsem se využít chvíle čekání a ticha k prospaní se. Ulehl jsem proto do písku a začal jsem potichu chrupkat.

//Nárrské vršky

Zamířil jsem směrem kousek od Shireen. Chtěl jsem jí nechat prostor v rámci jejího pátrání. Pokud někoho najde, doufal jsem, že mi dá vědět. Ale u ní jeden nikdy neví asi... Bylo zvláštní jak o tomhle místě mluvila. Jako by k němu chovala nějakou úctu. Nevěřil jsem jí nic o tom, že by tu žil nějaký Bůh. Podle mých zkušeností Bohové rozhodně nežijí na nějakých obyčejných místech a ani si jen tak s někým neklábosí. Bratři občas měli nějaké své Bohy. Někdo měl jen jednoho, některý jich měl zase spoustu. Rozhodně jsem ovšem nezažil, aby se někam vypravovali, aby se svým Bohem či Bohy mohli hovořit v nějaké fyzické podobě. Možná to ale nemyslela fyzicky. Možná to myslela tak, že vlastně jen sama rozmlouvá s Bohem, kterého zvala Životem. Mohla to být její vnitřní rozprava, monolog. Tak to nejspíš muselo být. Iska asi nemyslela reálné promluvení si, ale spíše tichou modlidbu ve svém vlastním nitru.
Rozhlédl jsem se kolem. Tyhle kopce mi přišli zajímavé, tím jak museli být starodávné. Pískovec se občas někde drolil a zanechával ve skalách jejich typický vzhled. Na druhou strnu to tady nebylo nijak zvláštní nebo velkolepé. Prostě skály. Takových jsem pár viděl u nás, ale nepamatoval jsem si je přesně. Teď už jsem měl více rozumu, abych si je prohlédl. Místo to bylo nevšední to ano, ale pořád jsem v něm nenalézal žádnou velkolepost nebo přehnanou nádheru, která by mne posadila na zadek. Měl bych se pomodlit.
Isky musela myslet rozmluvou tichou vlastní modlitbu. Nemohla tím myslet hovoření s jejich Bohem přímo, protože to bylo naprosto bláznovské a nerálné. Pravděpodobně se zde mluví s Bohem, protože tohle místo je pro vlky nějak posvátné. Muselo tedy být propojeno nějak s jejich vnímáním své vlastní existence. Muselo být tedy významné jen a pouze pro někoho, kdo v Boha věřil. Jenže to já nebyl. V žádného z nadpřirozených Bohů světa jsem nevěřil a že jich Bratři znali nespočet. Já si zachovával svou vlastní hladu. Kdyby Bůh nebo Bohové byli, uspořádali by všechno rozhodně jinak a ne tak jak to bylo. Za tím jsem si skálopevně stál, i když se mi Anselm snažil vštípit do hlavy něco jiného. Zachovával jsem si jistý skepticismus jako Joffrey, který pravou nadpřirozenost viděl v květinách, které mu pomáhali léčit raněné a nebo jen ulevovat od bolesti těm, kterým nebylo pomoci. Měl bych to ale aspoň zkusit ne? Nikomu to neublíží a třeba zjistím, kam bych se měl vydat dál.
Došel jsem tedy k jednomu výčnělku ve skále a sedl jsem si na zem. Hlavu jsem sklopil k zemi, abych se mohl v tichosti oddat svým vlastním myšlenkám a tužbám, které jsem měl.
Skloněnou hlavou jsem chvilku nehýbal a pak jsem zavřel oči. Působilo to tu na mě uklidňujícím dojmem a tak nebyl problém v tom nechat chvilku svá záda nestřežená. V klidu jsem začal oddechovat. Bože, který v těchto horách sídlíš. Pokud tu teda sídlíš, ale Iska říkala, že jo a jelikož nemám důvod zpochybňovat její slova, tak se na tebe obracím. Ztratil jsem se a teď hledám cestu zpátky k domovu. Netuším ovšem, kam bych se měl vydat.
Vzpomínám si, že jsem přišel dlouhou jeskyní, ale netuším jak a kde jsem se do ní dostal. Také jsem k jeskyni ještě nějakou tu cestu šel, takže je možné, že jsem od domova opravdu velice daleko. Rád bych se ovšem vrátil za svými Bratry, a pokud mé cestě není souzeno, aby se v brzku navrátila zpět, mohl bys alespoň Bratry uklidnit, že jsem v pořádku? Myslím, že Anselm by si mohl vyčítat, že na mne nedával lepší pozor, ale chci, aby věděl, že to nebyla jeho chyba. Nemůže za to, že jsem se mu ztratil z dohledu. Je výborným učitelem a až se vrátím domů, poděkuji mu za vše, co mne naučil. Jen díky němu jsem v tomhle světě ještě pořád naživu.
Tenhle svět je mi navíc tak cizí, že netuším, zda se mu zvládnu přizpůsobit. Rád bych zde ostatním pomáhal, dokud tu budu pobývat a také bych rád více pochopil jejich zvyky a tradice. Budu se moc snažit, abych měl pořád mysl otevřenou, ale vím, že se neubráním některým předsudkům. Promiň mi proto moje odchýlení od našeho kodexu, kterého jsem se zde nejednou dopustil. Od nynější chvíle se budu snažit dbát kodexu s ještě větší pečlivostí, než tomu bylo doposud. Rád bych pochopil podstatu tohoto světa s chladnou hlavou a jasnou myslí. Bez soudu nad jeho obyvateli. Budu taky moc rád, když usnadníš trápení Iskierce. Přijde mi, že toho hodně vytrpěla i když plně nerozumím tomu, co se stalo, rád bych jí dopřál trochu toho klidu, pokud by to bylo možné a rád bych jí a Sionnovi, Nym oplatil jejich dobré skutky vůči mojí maličkosti. Dodášli mi proto sil, abych jim mohl pomáhat, budu ti nesmírně vděčný. Amen.
Kývl jsem mírně hlavou a pak jsem svůj pohled zase narovnal. Mírně mi zatuhl krk, ale cítil jsem se tak nějak líp. Uvolněnější a už jsem si i méně bál. Věděl jsem, že ať už půjdu kamkoli někdo nademnou budedržet ochranou tlapku. Ať už tenhle jejich Bůh byl kdokoli nebo i kdybych se právě vyzpovídal Bohu jinému, byl jsem se svým počínáním spokojený. Poklidnost tohohle místa mne ukolébávala a já nechtěl jít zpátky. Něco mě tu drželo a tak jsem ještě hodnou chvíli seděl potichu v písku. Nikoho jsem kolem sebe neviděl ani neslyšel. Po hodné chvíli jsem se rozpomenul, že jsem slíbil Isce, že se s ní sejdu zase dole. Zvedl jsem se neochotně z písku a zavrtěl se, abych ze svého těla dostal všechna zrnka, která na něm ulpěla.
Pomalým a velice neochotným krokem jsem se pustil do sestupu. Občas jsme se zastavil a pozoroval výhled. Byl celkem příjemný, kdybych tak měl více času, abych si tu mohl posedět a pokochat se pohledem na louky a lesy kolem. Ve vzduchu ovšem sedělo něco nepříjemně štiplavého a to mě nutilo se moc dlouho nezdržovat v písčitém ráji. Taky mne dolů popoháněla myšlenka na Isku, kterou by sice asi neranilo, kdybych se nevrátil, ale pořád jsem trochu doufal, že by mě tu nenechala a já ji nechtěl nechat čekat.

//vršky

//Za Shireen

Byl jsem zrozen k následování. V podstatě mi nevadilo se za někým táhnout, tak nějak to bylo v mé přirozenosti. Nebyl jsem vůdce. Neměl jsem to něco, co pro to bylo potřeba. Byl jsem ovšem dobrý následovník. Uměl jsem naslouchat, čekat. Byl jsem loajální, trpělivý, ale zároveň i celkem nekritický, což se mohlo mnohým vůdcům líbit. Iska ovšem nebyla vůdce, kterého bych chtěl následovat. Ji jsem následoval, protože jsem to vůdci slíbil. Nebyl to sice můj vůdce, ale pořád měl nejblíž k mému vůdci, co jsem tu měl.
Z myšlenek o vůdcovství mne vytrhla až její slova. "Jistě, že mám matku. Ale nikdy jsem ji nepoznal a pravděpodobně ani nikdy nepoznám," řekl jsem s klidem. Nepůsobilo mi to bolest, jako by mohlo jiným. Já neznal rodinu ani rodinou lásku. Znal jsem jen lásku vlastních bratrů a ta byla hrubá a chladná. "A Bratři nejsou moji pokrevní příbuzní," odvětil jsem ještě, abych neopoměl její narážku na "bráchy". Nehodlal jsem jí to ovšem dál extra rozvíjet, pokud se sama nebude zajímat. Nebyl jsem úplně tím typem, který by musel někomu něco vysvětlovat, pokud neprojevoval zájem. Asi bych nebyl dobrým učitelem nikoho pro nic.
Mluvila o tom jejich Bohu, ale já jí to moc nevěřil. Přišlo mi, že si vymýšlí a tahá mne za čumák, protože si myslí, že jsem malé vlče. Ale pokud tam žije někdo, kdo by mohl tušit, jak se dostanu domů... za zkoušku to stojí ne? Zamrskla jsem ocasem a pokýval hlavou. "Půjdu s tebou, ale navrhuji se rozdělit. Budeme mít větší šanci toho Života najít nemyslíš? Pak se sejdeme zase tady," řekl jsem s mírným úsměvem a vydal se za ní do písčitého kopce. Šel jsem ovšem více do leva, kdežto ona zamířila po pravé pěšince. Doufal jsem, že na mě pak počká, protože bych sám domů netrefil. Musel jsem doufat, že v ní je nějaký alespoň malinkatý kousek, který v mé společnosti vidí potěšení, i když její slova tomu odporovala. Zhluboka jsem si oddechl a zamířil k vrcholu.

//Vrcholek

//Za Shireen

Následoval jsem vlčici, která se z uplakaného uzlíčku proměnila v celkem silnou osobnost. Bylo to až k neuvěření, jak rychle tady vlci střídaly nálady. Jako by se jim v mozcích odvíjela nějaká divná věc. Musím tomu přijít na kloub. "Nóbl ani ne," odvětil jsem jí s klidem a tlapičkama dělal, co jsem mohl, abych ji stíhal. Nebyl jsem úplně nějaká mrňavá koule chlupů, ale na její dlouhé nohy jsem neměl. Co jsem ovšem měl byl výdrž. I když ta se taky pomalu začínala opouštět. Doufal jsem, že tam kam jdeme nepůjdeme dlouho.
Polkl jsem pýchu, když označila moji domovinu názvem, který zněl spíše jako urážka, než jako přeřeknutí se. Klid. Je emočně nevyrovnaná. Neměl bych se snižovat na její úroveň. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych se zase začal plně ovládat. Tahle vlčice byla jako osina v půlkách, kterou si nemůžete vyndat sami. Jenže tady nebyl žádný přítel, který by mi od ní pomohl. Měl jsem si dvakrát rozmyslet, co slibuji, když jsem se nabídl, že jí budu dělat doprovod. Jenže teď už nešlo vzít slova zpět. "Nemám matku ani sourozence," odvětil jsem tedy pouze a z mého hlasu byl slyšet jistý chlad. Nechtěl jsem být zlý, protože vlčice byla evidentně mimo z nějaké situace, ale na druhou stranu já se neuměl tak dobře ovládat jako Bratři. Ještě jsem plně nepochopil ono kouzlo sebeovládání... ne úplně. Hlas mě proto zradil, ale nehodlal jsem to opakovat. Mlčel jsem a následoval vlčici.
Její slova o bohu jménem Život mne mírně vykolejila. Nelíbila se mi představa toho, že by vlk měl přistoupit k bohu a ještě s ním mluvit. Mírně jsem se otřásl. Ne, tohle rozhodně nebylo nic pro mne. Ale pokud vlčice tvrdila, že mne tenhle bůh může dovést domů. Zamrskal jsem ocasem z jedné strany na druhou a pokračoval v chůzi.

//Za Shireen

Následoval jsem Isku, ne protože bych od ní očekával nějakou extra společnost. Ale slíbil jsem, že ji pohlídám a rozhodně jsem nehodlal tenhle slib porušovat. Dávej své slovo střídmě, ale stůj při něm železně! Byl jsem rozhodnutý dodržet jak slib, tak to co mi kázal kodex. Ťapkal jsem jí proto v patách, když se rozhodla obejít hranice. Tohle jsem jako jediné celkem chápal. Bylo potřeba kontrolovat, zda se někde něco nerozpadá a netrouchnivý. Vlčice to ovšem podala tak, že musí hranice obejít, aby se jim do lesa nedostal někdo nezvaný. To jsem trochu nechápal. Kdyby sem někdo zavítal, asi by jenom hledal pomoc. Další z jejich divno věcí. Už abych byl doma. Mrskl jsem ocasem a pokračoval bez komentářů v chůzi.
"Jmenuju se Parsifal, madam," odvětil jsem na její otázku, která zněla jen jako by mluvila o počasí. Pravděpodobně přikládala mé odpovědi i stejnou výpovědní hodnotu, jako bych jí řekl že momentálně neprší. Byla rázná a nepříjemná, ale tak každý něco měl. Navíc pokud věděla, kde bydlím, tak bych se jí měl držet. "Rozhodně nebydlím v tomhle kraji, pokud se to tak dá říct," řekl jsem po chvilce. Takže neví kde bydlím? Proč se ale nabídla, že mě odvede domů? Nechápal jsem to. Já tu ovšem nechápal spoustu věcí. "Bydlím s Bratry v Taranském pohoří," řekl jsem jí s klidem a pomalu se protočil kolem jednoho keře, abych ji mohl následovat, když zamířila mimo hvozd. Její hovor o Životovi se mi zdál zvláštní, ale nezpochybňoval jsem to. Sama měla divné jméno, takže by mne ani nepřekvapilo, kdyby nějaký vlk označil svého potomka za Života.

//Za Shireen

Rozdal jsem svačinky naprosto všem. Plačka ji odmítla a začala kolem mě kroužit, jako bych byl sváča já. Natáhl jsem tlapku a přitáhl si tedy hraboše k sobě. Přece ho tu jen tak nenechám ne? Bylo to jídlo a stálo mě dost práce ho ulovit. "Znám pana Sionna a madam Nym, ano," odvětil jsem jí s klidem a zatím, co ona pokračovala v hovoru spíše na zbytek osazenstva než na mě, nasoukal jsem do sebe nenápadně toho hraboše, kterého jsem jí donesl. Na zemi jsem nechal jenom ocásek, který byl vzpomínkou na tuhle dobrou sváču. Moje bříško bylo spokojené a i já byl spokojený.
K uším mi dolehla další slova vlčice, která, jak jsem později zjistil, se jmenovala Iskierka. Nechápal jsem, jak mohl někdo z rodičů dát vlčeti tak krkolomné jméno, ale nehodlal jsem to zpochybňovat. Vlčice vypadala nakrknutě a i když jsem netušil, proč před tím brečela, bylo mi jasné, že bych ji neměl pokoušet. Navíc jsem zjistil, že ví kde bydlím. Nebo to alespoň tvrdila, když říkala že mě odvede domů. Pravděpodobně se s ní pan Sionn domluvil na tom, odkud pocházím. Zdálo se mi to jako elegantn řešení. Vlčice potřebovala pohlídat a já potřeboval domů. Náhle se Isky rozešla pryč. Musel jsem jí zůstat v patách. Obrátil jsem se tedy na Sionna a Nym. "Nebojte pane, pohlídám ji. A děkuji vám za přístřeší," prohodil jsem a mírně se uklonil, než jsem práskl do zaječích, jak by se řeklo, protože vlčice ve své ráznosti nasadila pro vlče celkem brutální tempo.

Já si tu jako napíšu, aby se nezapoměli mi připsat 8 KYTEK a 3 KŘIŠŤÁLY... Eliso nějak ti to tu stojí, koukej to už vyřídit ty objednávky!

//Křišťálový lesík

Dorazil jsem. Já a moji tři hraboši jsme si proklestili cestu zpátky do místa, které bylo známé. Konečně. Byl jsem na sebe hrdý a kdybych mohl, tak bych se poplácal po rameni, jaký jsem to pašák. Jenomže jsem si tam nedosáhl a tlamou jsem se poplácat nemohl, protože v ní jsem držel ty tři hraboše. Mrskl jsem aspoň vesele ocasem a rozhodl se, že se vydám přímo za čenichem. Ten mi radil, že bych se měl vydat trochu více na sever. Cítil jsem odtamtud Sionna, Nym a ještě někoho, koho jsem neznal, ale tak nějak jsem doufal, že poznám.
Byl to radostný den naplněný krásným slunečním světlem, které bylo ovšem trochu zachmuřené podivnými mraky, které byly spíše zašedlé, než cokoli jiného. Já byl ovšem spokojený i s tímto počasím. Alespoň nepršelo a nebyla bouřka. Bouřku jsem opravdu v lásce neměl, však kvůli ní jsem se ztratil Bratrům. Takovéhle počasí bylo ovšem příhodné pro lov, který se mi díky mé chytrosti a přemýšlivosti tak dobře vydařil. Na druhou stranu jsem tušil, že moje energie pramení hlavně z mého nadšení z úspěchu a pokud si někde kecnu, nebude se mi chtít nějakou chvíli vstávat.
Blížil jsem se ke třem vlkům. Sionn a neznámá leželi na kameni a tulili se k sobě. Nym stála nad nimi, ale co ti dva dělají jsem netušil. Došel jsem o trochu blíž a vystoupil tak ze stínu stromů, abych se na ně podíval. Oni... brečí? Brečela teda hlavně vlčice, což jsem poznal podle toho jak se klepala. Sionn nebrečel... chlapi nebrečí přece. Nym tam tak nějak postávala a netušila úplně, co má dělat. Zase jsem to udělal. Zase jsem vlezl do naprosto podivné situace a tak nějak jsem netušil, co dělat. Poprvé to bylo jednodušší. Mrtvola se musí zakopat, co nejdřív. Tentokrát ovšem nebyla v mé mysli žádná vzpomínka nebo věta, která by mi radila, jak se zachovat. "Dobší den. Pšinešl šem vám svašinku," řekl jsem, ale nebylo mi moc rozumět. V tlamě jsem držel tři hraboše. Teda vlastně dva, protože jeden mi vypadl při mluvení z tlamy a s plesknutím dopadl na zem. Upustil jsem tedy i zbylé dva. "Ehm ehm," odkašlal jsem si. "Dobrý den, pane, dámy. Dovolil jsem si přinést vám svačinu, něco malého k jídlu by určitě přišlo vhod," řekl jsem s mírným úsměvem a pokýváním hlavy. Vždycky když jsem si nebyl něčím jistý, měl jsem strach nebo se mi chtělo plakat, bylo to lepší s plným žaludkem než naprázdno. Jednoho hraboše jsem tlapkou přistrčil k Nym a zbylé dva k Sionnovi a neznámé brečící vlčici. Plačce, jak jsem ubrečenou pojmenoval, jsem věnoval toho nejtlustšího. Pak jsem se mírně pozadu stáhl do stínu a sedl si na zem, abych si vydechl. Sám už bych neušel ani kousek.

//Medvědí řeka

Dopochodoval jsem do lesíka. Nebyl nijak extra velký, ale vypadal příjemně. Necítil jsem žádné pachy, které by mne upozornili na jiné vlky nebo nějaké místní obyvatele. Podle všeho lesík nepatřil žádnému společenství nebo spíš bych si měl zvyknout na pojem smečka, i když mi to pořád nešlo moc přes tlamu.
Rozhodl jsem se vyzkoušet zde své lovecké schopnosti, kterých pravda nebylo mnoho, ale rozhodně jich bylo celkem dost na tak malé vlče, jakým jsem byl já. Mrskl jsem ocasem a vydal se s čenichem u země po nějaké kořisti. Měl jsem štěstí na pár hrabošů, kteří se rozhodli vyhřívat na podivně pošmurném sluníčku. Musel jsem si dávat pozor, abych cestou k nim nezakopl o nějakou díru, kterých tu bylo požehnaně. Těžko říct zda od hrabošů nebo něčeho jiného. Přikrčil jsem se, jak mě to učili a skočil jsem po jednom z těch dvou pitomečků. Dopadl jsem na něj plnou vahou a na místě ho zabil, ale nebylo času na kontrolu kořisti. Vydal jsem se hned po druhém. Jenže dírovatý terén nebyl nic dobrého a než jsem druhého chytil utekl do díry. Hmm první kolo jsi vyhrál... Zavzpomínal jsem na to, co mě bratři učili. Když nešlo vyhrát silou, musel jsem vyhrát důvtipem. Rozhlédl jsem se kolem, ale nic mne nenapadalo. Zpívali tu ptáci, ale ty bych neulovil. Nebylo tu žádné křoví nebo větev, kterými bych mohl vydolovat hraboše ven. Šuměla tu řeka... to je ono!
S úšklebkem jsem se otočil na řeku, která tekla zhruba dva metry ode mě. Tlapkou jsem začal hrabat strouhu přímo směrem od díry, do které hraboš skočil k řece. Dalo mi to celkem zabrat a já byl udýchaný, když jsem spojil řeku a díru, ale vypadalo to, že můj trik zafungoval. Voda začala vstupovat do řeky a mě jen stačilo si sednout mezi díry a čekat. Inteligence zvítězila nad sílou poměrem tři jedna. Několika hrabošům se podařilo prchnout, ale měl jsem štěstí ukořistit ještě dva, abych svou finální sumu těchto myšek zakončil na čísle tři. Chytil jsem je do tlamy za ocásky a vydal se hrdě dál.

//Asgaarský hvozd

//Mahtae jih

Při svém štěstí jsem narazil na... další řeku. Nijak se mi nezamlouvalo, že bych pokoušel štěstěnu znovu a vydával se přes další tok. Rozhodl jsem se následovat proud a doufat, že se dostanu někam, kde bych mohl řeku lépe přejít. Slunce se neúprosně blížilo k vrcholku své cesty a já pořád nenalezl onen les, který jsem považoval za dostatečně bezpečný, abych se tam vrátil. Navíc jsem jim pořád dlužil kus nějaké té flákoty, kterou jsem tak nevybíravě sežral sám. Možná bych mohl něco ulovit támhle. Řeka se kroutila a mizela v malém lesíku, který jsem se rozhodl prozkoumat. Ne že by nějaký lesík potřeboval moje prozkoumání, ale já jsem potřeboval jeho obyvatele. Zavrtěl jsem pomalu hlavou a vyrazil do lesa, který se zdál opuštěný a nikým neobývaný.

//Křišťálový lesk

//Bukový sráz

Došel jsem k řece. Hurá! Řeka moc nehučela. Byla líná. Táhla se jako smrádek z mokrého kožichu a nevypadala ani nijak extra nebezpečně. Jeden se ovšem musel mít na pozoru. Nadešel čas řeku přejít a já jen doufal, že do ní nespadnu. Neuměl jsem plavat a bylo by nepříjemné utonout. Třeba by mě zachránil... pomyslel jsem si, když jsem zachytil pach neznámého vlka nebo vlčice. Neměl jsem strach z toho, že by mi tu nikdo nepomohl. I když pokud to, co říkal Bílý byla pravda, měl bych se mít na pozoru a rozhodně nespoléhat na záchranu od někoho jiného.
Našel jsem si vhodné místo k přebrodění řeky. Nebylo to tu hluboké. Navíc byl už skoro podzim a dlouho nepršelo, takže vody v řece taky nebylo nejvíce. Vkročil jsem do chladného proudu a snažil se přecházet, co možná nejvíc po větších kamenech, které se leskly pod hladinou. Opatrně jsem našlapoval, abych se nesklouzl. Nespěchal jsem. Dával jsem si na čas. Každý krok jsem pečlivě promýšlel, než jsem ho provedl a než jsem na tlapku přenesl váhu, dvakrát jsem ji vyzkoušel. Nechtěl jsem se prostě namočit víc, než bylo nutné. Nechtěl.
A najednou... zem. Pevná a suchá zem. Vykročil jsem na ni a oklepal se, abych dostal z břicha vodu, která na mě ulpěla. Pak jsem si dovolil vráti se k proudu a napít se chladné vody, která mne před chvilkou děsila a mohla zabít. Teď byla jen příjemným ochlazením. Olízl jsem si čenich a poslední kapky vody. Na chvíli jsem si dovolil posadit svou zádel na zem, abych popadl dech a odpočinul si. Bylo to potřeba. Tlapky mne mírně brněly a já se obával, že by mě pak mohly zradit při dalším postupu. Slunce lezlo po obloze nahoru a odráželo se ve vodní mase. Byl čas vyrazit dál. Čekala mne poměrně dlouhá cesta a já ji chtěl stihnout, co možná nejrychleji. Zvedl jsem se a pomalým krokem vyrazil na sever proti proudu řeky.

//Medvědí řeka

//Jinovatková louka

Cítil jsem v okolí spoustu vlků. Nebo spoustu. Více než jednoho a to mi napovědělo, že tohle území asi nebude nijak extra opuštěné, což mi napovědělo, že ten hvozd by mohl být nedaleko. Přišlo mi, že tudy jsme nešli, ale snad bych cestu našel, kdybych se trochu více porozhlédl.
Tohle místo bylo takové jednotvárné. Celkem nepříjemné dalo by se říct. Jeden pořád šel a nic se neměnilo. Kladl jsem opatrně tlapku před tlapku a snažil se nedat na sobě znát únavu tlapek, která se mi pomalu začínala projevovat v pacičkách. Musím najít tu řeku, kterou jsme přešli a pak bych se mohl u ní trochu posilnit vodou a odpočinout si. Dokud ovšem nenajdu tu řeku! Dal jsem sám sobě slib, že tu řeku najdu co nejdříve, protože by mě tlapičky bolely čím dál víc. Slyšel jsem ji z jihu, ale když jsem tam došel byla předemnou jen svažitá země. Nehodlal jsem riskovat sjíždět to dolů po zadku a tak jsem se otočil a začal rázovat zase na sever, abych někde mohl lépe sejít k řece. Neměl jsem štěstí napoprvé, ale na podruhé už to vyšlo. Svah tu nebyl nijak příkrý. Cestička, kterou vyšlapala spousta vlků vedla na severo-východ a já jí věřil. Pomalu jsem začal scházet lesem směrem k hučícímu proudu.

//Mahtae jih

//Skaliska

Sestoupil jsem z kamených hor. Ještě že bylo ráno a slunce stoupalo na obloze nahoru. Být noc, asi bych se někde přikrčil v křoví a doufal, že se mi podaří venku přečkat noc sám. Nebyl jsem úplně nadšený, že jsem sám, neměl jsem tu žádné Bratry, kteří by mi dodávali pocit sebejistoty a bezpečí. Záchraná síť byla pryč a mě až teď došlo, že jsem na všechno úplně sám. Nelíbilo se mi to ani za mák, ale co jsem mohl dělat. Měl bych se vrátit do toho hvozdu... Ale nesmím přijít s prázdnou... Pak bych mohl hledání jeskyně zkusit znovu, až to trochu lépe promyslím. Neznělo to jako moc solidní plán, ale byl to základ. A základ už se dal počítat.
Byl jsem rád, že na návrt a lov mám poměrně dlouhou dobu. Nemělo by mi to zabrat více času než do poledne. Odhad jsem tedy měl. Plán jsem měl a pokud se mi do cesty nepřiplete nějaká neplánovaná věc, měl bych to všechno sám zvládnout. Pomalým korkem jsem postupoval dál vpřed a zpátky ni krok.

//Bukový sráz

Vlk pochodoval pořád dál a dál a mě se to moc nezamlouvalo. Nikde jsem ani neviděl žádnou jeskyni, nebo tak něco. Nevěřil jsem mu ani čenich mezi ušima, když říkal, že by tu nějaká jeskyně mohla být. Vodí mě za nos, ale proč? Část mě chtěla zjistit, proč mi tenhle cizinec vykládal lži. Druhá část se chtěla otočit a odkráčet pryč.
Čím dál jsme šli, tím divnějších věcí jsem si všimal. Prvotním jevem byl přelet ptactva, které v hejnech odlétalo na východ. Nepřikládal jsem tomu velkou důležitost, přeci jenom to mohl být běžný jev na tomto kontinentu. Na druhou stranu i mne do čenichu praštil podivný pach, který se mi pranic nelíbil. Štípalo mne to až v mozku a s každým krokem se to zhoršovalo. Pošmurné počasí mi navíc sebralo i poslední zbytky odhodlání, zjišťovat, proč cizinec lhal a zda tu nějaká jeskyně vůbec je. Dvě části uvnitř mne dobojovali.
Vyhrála ta druhá.

Pomalu jsem se zastavil. "Nezdá se mi to tu bezpečné, něco je ve vzduchu," křikl jsem na vlka, který měl značný náskok předemnou. "Jdu zpátky, těšilo mě," dodal jsem ještě celkem slušně, ale to už se mi z toho puchu začal zvedat žaludek, takže jsem se raději vydal zpět. Netušil jsem kudy jsme s vlkem šli, ale tak nějak jsem doufal, že se mi podaří dostat zpátky do lesa, kde jsem dlužil potravu. Snad Bílý nezjistil, že jsem se dostal až takhle daleko. Sestupoval jsem celkem pozvolným tempem, ale nezastavoval jsem se, i když se mi do tlapek zadíraly kameny.

//Jinovatková pláň