Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sionn netušil, co za roztlinu se skrývá pod tím názvem. "Asi máte pravdu, všechno je tu o poznání jinačí než u nás," řekl jsem s mírným úsměvem. Trochu jsem se začínal otrkávat z toho všeho, co se stalo. Byla toho spousta, co jsem musel pobrat. Přednostně to byly ty magie, které tu očividně znal a ovládal každý, jak prohlásil Bílý. Měl bych o nich zjistit víc, třeba se mi to bude v budoucnu hodit. Bylo by prima, kdybych mohl někomu pomáhat a magie by mi v tom jistě ulehčili. Švihl jsem ocasem jako mečem, ale dál jsem s ním už nepohyboval. Snažil jsem se nedávat najevo soustředění, radost ani jiné emoce. Taky by mě zajímalo, kdo to umřel... No a taky, kdo je v té jejich smečce... Bylo toho prostě spousty, co bych měl zjistit.
Sionn vlezl do vody a já se pomalu začal dávat za ním. Musel jsem si dávat pozor, protože proud byl silnější, než by se mohlo zdát. Zaryl jsem drápky do bahnitého dna a čekal až se Bílý ponoří do vody. V příhodný okamžik jsem pak mírně nadskočil a udělal vlnu, která mu do oka nahnala co nejvíc vody to šlo. Bylo mi jasné, že to nemůže být nic přjemného, ale zkusit se to muselo. "Měl byste teď na chvilku dát hlavu na stranu, aby voda vyplavila všechno z Vašeho oka," poradil jsem mu a pokusil se ho povzbudit, i když těžko říct, zda tohle vůbec fungovalo. Až čas nám řekne víc. Já byl tak moc spokojený, že někomu zase pomáhám, že ze mě nadšení v podstatě prištilo. "Nejsem unavený," odvětil jsem s mírným kývnutím na znamení poděkování za nabídku. "Spíš by mě zajímalo víc o těch magiích, o kterých jste mluvil?" načal jsem pomalu jedno z témat, které mne zajímalo. "Moje reakce byla trochu přehnaná a pokud tu ovládají všichni tyto kouzla, měl bych jim alespoň porozumět... Nebo se o to aspoň pokusit," dodal jsem a vyťapkal z vody ven. Oklepal jsem kožich, který byl celý mokrý a následoval Sionna zpět do lesa. Trochu mě mrzelo, že jdeme zpět, ale chápal jsem, že má povinnosti a já ho už tak zdržuju.

//Asgaar

"Jitrocel je rostila, je snad všude. Nějaká větší louka nebo tak, by tu být snad mohla a tam určitě bude, je celkem obyčejná. Pomáhá proti otokům a podobně," prohodil jsem zamyšleně. Cestou do lesa jsem žádnou louku neviděl, takže bylo možné, že tu louky opravdu nejsou. Někde se musí pást vysoká, takže tady louka být musí. Snažil jsem se vydedukovat správné řešení téhle hádanky. Celkem mě i zarazil fakt, že vlk sám netušil, že taková rostlina existuje. Mají magie, ale nevyznají se v květinách. Divné. Jeho neznalost jsem nekomentoval. Pravděpodobně ho to nikdy nezajímalo. Copak tu nemají zraněné? Co když zraněné zabíjejí? I tací vlci byli. Hodně z nich prostě zlomenou tlapku neléčilo, ale raději nechali zraněného vyhladovět nebo tak něco. Vyprávěl mi to jeden z bratrů. Pocházel odtamtud.
Řeka hezky hučela. Nebál jsem se vody, ale měl jsem z ní respekt. "Myslím, že je potřeba to vymýt. Pokud tam máte nějaký nepořádek, měla by ho voda vyplavit," vysvětlil jsem mu svůj záměr. Joffrey vždycky říkal, že rána se musí vyčistit, ale neřekl mi jak. Věděl jsem jen kousky a celý obraz zůstával skryt. Čistým mě ovšem dělala voda, takže jsem soudil, že voda vyčistí i Bílému oko.

Mlčel jsem. Zdálo se mi, že mlčení bude nejlepší variantou, jak se vyhnout nepřjemnostem. Ne že by mi Sionn vadil, ale zdálo se mi, že si protiřečí. Jednu chvilku tvrdí, jak je nutné pomáhat hlavně a jen smečce a rodině. V druhé chvíli zas, že se před nikým neuzavírají. Ale nenabízet pomoc, když evidentně ovládám něco nadpozemského, je strašná sobeckost ne? Kolik dobra by mohli dělat, kdyby se zajímali o ostatní i trochu víc, než jen o sebe. Moc se mi to tu prostě nezamlouvalo ale nechávál jsem si soudy pro sebe. No nechtěl jsem se ho tím taky dotknout, takže jsem prostě mlčel.
Nebylo už co moc dodávat, když jsem se obával vyjádřit vlastní názor z důvodů, jež byly zřejmé. Nerad bych Bílého nakrknul, aby se mě pokusil třeba zabít, což by bylo velice nešťastné zakončení mého příběhu. Pravděpodobně mi nechtěl ublížit, ale nemohl jsem si tím být jist, vzhledem k tomu jak příkře se choval. Nastav druhou tvář. Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl se dát mu ještě jednu šanci. Možná jsme si nesedli v názorech, ale také to mohlo být tím, že jsme každý pocházeli z jiného světa. On očividně nebyl schopen chápat, že fungují i jiné světy, ale mohl by jejich existenci alespoň tolerovat. Já mu přeci taky netvrdil, že jeho svět je výmysl. Možná, že magii propůjčuje vlkům tahle země ne? Byla to zajímavá teorie. Příroda, co poskytuje magii, ale proč? Zavrtěl jsem jen mírně hlavou a následoval ho.
Oko potřebovalo chlad, aby se zatáhl otok a aby se bílému vlkovi ulevilo od bolesti. "Možná by pomohl jitrocel, ale nevím, kde bych ho tu hledatl," dodal jsem. Joffrey by mu určitě pomohl líp než já. Snažil jsem si rozpomenout, co mi bratr říkal o léčivých a smrtících rostlinách, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout na nic jiného než jitrocel.

//Midiam

Rozhodl jsem se opustit křoví až v momentě kdy byl vlk mimo doslech a dohled. "Já se nebojím ničeho," řekl jsem vzdorovitě a poprvé za dobu, co jsem tu byl, jsem zněl jako malé vlčátko, kterým jsem reálně byl. Jistě, že jsem se té magie nebál. Proč bych se jí jako bál? Jen je to celkem dost nefér vůči ostatním, co magie nepoužívají. Nakrčil jsem zamyšleně čenich. "Jen je to dost nefér, když někdo magie nevlastní ne? Navcí pokud se uzavíráte do vlastních společenství... Tedy smeček, jsem chtěl říct," dodal jsem zamyšleněji a sedl si na zem. "Kolik dobra by se dalo s takovou magií dělat. Kolika vlkům by se dalo pomoct," povzdechl jsem si. Byla to ovšem jen naivní představa a i já sám si to uvědomoval, což bylo z mého hlasu cítit. Kdyby byli všichni používali své magie pro dobro ostatních, nehrozilo by tu přeci žádné nebezpečí. Všichni by žili spokojeně a v míru. Ale jak říkal Sionn tohle místo bylo nebezpečné.
To že se nemá rád se svým bratrem jsem přešel bez komentáře. Jen jsem na něj hodil pohled, který nebyl moc přívětivý, ale on ho stejně nevěděl. Jen to potvrzovalo mou teorii, že vždycky je lepší chránit ty, co si to zaslouží, než ty u kterých to vyžaduje společná krev. Zastříhal jsem ušima a sledoval bílého vlka. "Nechcete nějak pomoct?" zeptal jsem se. To oko vypadalo opravdu špatně. Přijít o oko není zase taková tragédie, ale s trochou klidu a čištění by to mělo být v pořádku.

"To rozhodně ne!" kategoricky jsem odmítl, že by magie byla normální. Nebo, že by mi moji bratři zamlčovali skutečnost, že něco takového umí nebo, že to umím dokonce i já sám. Tiše jsem zavrčel, protože tím nařkl moje Bratry ze lži a to se mi vůbec nelíbilo. Možná to tak nemyslel. A nebo myslel a snaží se mě svést z cesty. Je zkouškou! Zavrtěl jsem za kmenem stromu hlavičkou. Vytáčelo mě, že si tenhle vlk myslí, že má ve všem pravdu i když ji očividně nemá. Nebo alespoň ne v tomhle. Nikdy nebyl v našem kraji. Kdo ví zda kdy byl vůbec mimo tenhle les. A má potřebu mě poučovat, že tam odkud pocházím něco bylo.
Rádným krokem jsem vylezl ze svého úkrytu. Byl jsem jako malá naježená kulička chlupů. "Magie mi nevadí, ale že nařknete mé Bratry z lhaní mi vadí," roztřeseným hláskem jsem začal mluvit. "Možná je magie tady, ale rozhodně nebyla tam odkud pocházím," odvětil jsem rázně.
Náhle se tu objevil nějaký jiný vlk. Neviděl jsem ho přes velké keře, které mne z jeho směru zastínili. Viděl jsem jen jeho tlapku s motýlem na krku. Něco říkal Bílému. Och takže se jmenuje Sionn. Tiše jsem naslouchal tomu, co bude chtít říct. Evidentně neměl žádný respekt ke svému vůdci. Nehodlal jsem to, ale komentovat před ním. Ještě bych dostal do tlamy. Když odešel pohlédl jsem na Bílého, který byl evidentně rozhozený. "Hmm trocha respektu by mu neškodila," odvětil jsem. "Na vlka, co vypadá jak vlčice si dost vyskakuje," dodal jsme ještě a mírně se uchechtl. Nevadilo mi, když se vlci chovali jako vlčice, pokud to byla jejich přirozenost. Tenhle se ovšem choval jako vlčice pisklavým hláskem a škodolibostí, to mi vadilo. Správní vlci by si vyřídili spory bitkou a nenaváželi se do zraněného.

Vykoukl jsem zpoza kmene stromu velice nenápadně. Kůra se loupala a já vykoukl jen na jedno očko, abych viděl, co vlk dělá. Měl ucho přitisknuté k zemi. Jako by stopoval, ale ne čenichem, ale ušima. Určitě nějaký další z jeho pomatených triků. Zatřepal jsem mírně hlavičkou a vrátil se zpátky za kmen.
Bílý vypadal zraněně, ale ne že by umíral. Pravděpodobně ho ta věc zasáhla do oka, které měl divně červené a mě bylo jasné, že to bude ještě horší nebude-li se o to starat. Když řekl moje jméno a že si na chvilku lehne, vykoukl jsem zpoza kmene podruhé. Mírně jsem se třásl protože jsem se bál. Jenže Bílý splnil, co řekl. Ležel na zemi a očka měl zavřená. To zasažené vypadalo celkem dost nechutně. Nelíbilo se mi koukat na vlka, který očividně trpěl. Tiše jsem naslouchal tomu, co mi chce říct dál.
"Já nikdy nic takového neviděl. U nás tohle nikdo nedělá," řekl jsem mu přeskakujícím hláskem, ze kterého bylo slyšet mírné rozhořčení, že se mě pořád snažil přesvědčit o opaku. Nemyslel jsem si, že by někdo z bratrů něco takového uměl. Možná některý z poutníků, kteří přicházeli z různých konců světa. Bratři by mi ovšem o svých vlastních schopnostech řekli, pokud by měli takovou moc. Navíc by asi tolik necvičili svá těla, kdyby byla možnost, jak někoho zpacifikovat, aniž by se k němu kdokoli přiblížil. Zvědavost jak tohle všechno funguje, mě pomalu začala ovládat. Zalezl jsem pro jistotu zpátky za kmen. "Možná jo, je to složité?"

Vlk mě děsil. Jeho snaha všechno uklidnit působila spíš ještě více děsivě. Bílý vlk si asi neuvědomovla, jak je obrovský a navíc když ovládal nějaké podivné síly, že uměl zvedat předměty, působil velice nebezpečně. Nebylo mi to příjemné, ale vypadalo to, že utéct nebudu moct. Nebyla cesta pryč. Zmateně jsem se rozhlédl po okolí. Snažil jsem se najít něco, co by mi pomohlo. Jenže jsem nic nenacházel. Nebyla tu žádná úniková cesta. Měl jsem si to rozmyslet. Neměl jsem se sem vůbecp řibližovat ani se do toho tady míchat. Pomalým krokem jsem se začal od vlka pozadu vzdalovat. Rozhodl jsem se ve své naivitě schovat za nějaký ze stromů.
Náhle proletěla vzduchem nějaká věc a zasáhla Bílého. Využil jsem situaci a skočil za strom, abych se za něj celý schoval. Přikrčil jsem se a doufal, že si mě vlk nevšimne. Jenže místo toho, aby se po mně vlk vrhl začal naříkat. Ta věc ho pravděpodobně zasáhla. Vykoukl jsem nenápadně zpoza stromu, protože mi to nedalo. Mohl být přece hodně zraněný a já jsem slíbil, že budu všem pomáhat. I těm kdo ovládají takovouhle divnou sílu? A proč to vůbec dělají? K čemu jim to je? Musí to být moc nebezpečné. Oni jsou nebezpečn. Ale co když potřebuje pomoc. Vykoukl jsem jen na špičku čenichu a čekal jsem, co uvidím.

Nechával jsem ho nakonec u jeho přesvědčení. "Musí to být pěkně nudný život, když jeden musí být opatrný vůči všemu a všem," odvětil jsem poměrně lehkovážně, ale byla to prvotní reakce, která mi přišla na jazyk a už ji nešlo vzít zpátky. Možná bych si dával lepší pozor na to, co říkám, kdybych se necítil v jisté přízni Bílého. Navíc mne nepovažoval za hrozbu, což zrovna pro mne bylo více než výhodnou pozicí.
Jeho další slova naznačovala, že jsem se asi trefil do místa, které nebylo přímo bolestným, ale rozhodně vlkovi nebylo příjemným. Hmm myslel jsem si to. Rodina není prostě výhodou v ničem. Já si s Bratry pomáhám nezjištně pořád, ale nemusíme se obávat, že by nám někdo vrazil drápky do zad až to nebudeme čekat, protože jsme si všechny své Bratry pečlivě vybrali a ti, co by k nám chtěli patřit jen ze zjištných důvodů, by pravděpodobně rychle vzali nohy na ramena... Zavzpomínal jsem na brodění se v bahně nebo probouzení se za tmy. Postávání ve studené vodě nebo na přímém slunci, hodiny a hodiny. Nikomu, kdo by chtěl později zradit, by to nestálo za to. Jenže podle Bílého rodina zradit uměla a to se mi nelíbilo. Bylo dobře, že jsem žádnou rodinu neměl. "Každý má nárok na druhou šanci, pokud prokáže že za ni stojí," odvětil jsem s klidem. Možná si to on nemyslel. Byli vlci, kteří mu asi ublížili více, než by moje malá hlavička pobrala, ale já si prostě myslel svou. Každý si zasloužil druhou šanci. Každému se měla nastavit druhá tvář, pokud o to svobodně a nepokrytě stál. Většina nepřátel si druhou šanci nepřeje a proto si ji nezaslouží. Většina starých přátel by ovšem po druhé šanci mnohdy skočila a nepustila se jí, kdyby mohla.
Vlk pak zvedl ten šutr do vzduchu a zase ho pustil na zem. Tvrdil, že to dělá on. Udělal jsem krok do zadu před ním. Jestli zvedal pohledem věci do vzduchu mohl mě klidně taky roztrhnout nebo mi vyrvat jazyk, či nějakou podobnou nechutnost. Já věděl, že tu něco nehraje. Ustoupil jsem ještě o krok, ale utíkat jsem nemohl. Chytil by mě a zabil. Co když mě varoval před zabijáky, ale sám byl jedním z nich? Celkem by to odpovídalo tomu, jak nerad dával druhé šance nebo že ne každý si zaslouží důvěru. Ocas jsem si strčil mezi nohy, protože jsem se bál. Buď udatný a neohrožený, ať jsi sám či v šiku. Z tlamičky mi ujelo tichounké zavrčení. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to tu nelíbilo. "Děkuji vám za pohostinost, ale asi bych měl jít," řekl jsem jako o překot a pozadu začal couvat pryč od vlka, který tak nejapně testoval své schopnosti, než po mě ten kámen hodí. Měl jsem držet tlamu a vypadnout hned. Jenže já blbec se musel nejdřív nažrat, že jo... Bráškové kde jste?

Jeho zájem o vlastní rodinu mne udivoval. Nechápal jsem, proč by se někdo dobrovolně zajímal o někoho jen proto, že je dohromady poutá pokrevní příbuznost. Radši se starat o ty, co si to zaslouží, než o ty, které mi přidělila příroda. Možná za to mohlo to, že jsem svou rodinu nikdy nepoznal, nebo moje výchova. Rozhodně jsem ovšem tíhl spíše k loajalitě na základě vlastního poznání charakteru druhého, než na tom, že si někde někdo hodí kostkou a někoho mi vybere z davu.
"Podceňujete hrozbu mladých vlků," řekl jsem suše a záměrně nepoužil slovo vlčat. Sice jsem neměl sílu, ale rozhodně bych mohl napáchat celkem nepříjemnou paseku v psychologické rovině. Kdybych chtěl. Jenže já nechtěl. Přišlo mi zvláštní, že posuzuje hrozbu na základě velikosti a věku a nikoli na základě schopností. To bylo celkem přízemní rozlišování bezpečného od nebezpečného. "A co kdyby byl nebezpečný vlk ve vaší rodině? Choval byste se k němu stejně jako k tulákovi?" Netušil jsem kam svými otázkami směřuji. Možná jsem chtěl ukázat, že je v něčem pokrytecký, nebo jsem jen vycítil dobré konverzační téma.
O mých bratrech se vyjádřil, že by o magiích nevěděli. Ták určitě. Na venek jsem jen mírně nakrčil čenich v gestu, že netuším. Vlk přivřel oči a mezi nimi se mu udělala rýha. Na něco se soustředil. Náhle se vedle mne pozvedl kámen a zastavil se jen kousek ode mne. Vyplašeně jsem udělal několik kroků dozadu. Nelíbilo se mi to. Bylo to nepříjemné. Tohle věci nedělaly.

"Chápu. Obezřetnost je jistě na místě," odvětil jsem a pokračoval v pomalé chůzi vedel Bílého dál. Nehodlal jsem se k tomu už dál vyjadřovat. Uzavřel jsem se a než se zase více otevřu, tak to velice dlouho potrvá. Les byl poměrně rozlehlý, takže se zdálo, že se místní smečce daří celkem dobře, pokud si uměla udržet takové území.
Vlk mluvil o tom, že pomáhají, když pomohli mě. Moc jsem mu, ale nevěřil. Neudržel jsem zvídavou otázku. "Kdybych byl dospělí nebo silnější, tak byste se chovali stejně?" Pochyboval jsem o tom, že by se ke mně chovali tak mile, kdyby mi bylo více jak rok. Dokonce jsem si pochyboval o tom, že kdybych byl silnější než místní, že by se ke mně chovali tak pohostinně. Byla to mírně rýpavá otázka a mě bylo jasné, že ho to může zase rozohnit. Na druhou stranu jsem rád podporoval ostatní vlky v tom, aby mysleli nad svým pohledem na věc víc do hloubky. Sám jsem byl rád, když mě někdo popíchnul, abych o věcech přemýšlel i trochu jinak.
"Žádný z Bratrů neměl takovou moc," řekl jsem zamyšleně. Možné bylo, že mi o tom nikdo neřekl. Jenže, proč by to předemnou někdo tajil. "Pokud vám to nebude vadit," řekl jsem s klidem, ale v mém hlasu byla slyšet trocha skepse. Ne že bych mu nevěřil, možné je všechno. Hlavní je se neunáhlit v závěrech. Možná je jeho mysl poblouzněná, ale možná to tady taky funguje jinak.

Vypadalo to, že se i přes mou omluvu naštval. Sám asi prošel něčím, co mu udělalo na duši pár ran. Byl jsem na tolik chytrý, abych se nepouštěl do tohoto teritoria. Přeci jenom jsem nechtěl zbytečně dělat vrásky na čenichu někomu, kdo se mi snažil pomoci. "Mluvil jste o dělání problém, ne o snaze někoho zabít. Snaha ublížit fyzicky někomu, ať už z jakého koliv důvodu, není podle mého názoru obyčejným problémem," dodal jsem jenom a dál se rozhodl na toto téma nereagovat. Bílý působil, že mu opravdu někdo ublížil a já nehodlal rozvádět svá slova dál, pokud se sám nerozhodne mluvit.
Bílý mluvil dál a mě se opravdu zdálo, že jsem zabrousil na teriotorium, kde mi nepříslušelo být. Rád bych mu pomohl, ale on nejspše potřeboval svou zlost nebo co to bylo, někde vybít. A já rozhodně netoužil být hromosvodem. Na jeho další slova jsem tedy neřekl nic. Jen jsem si v klidu kráčel po jeho boku a nechával jsem plně na něm, zda se o daném tématu chce bavit dál nebo ne. Já mu rozhodně nehodlal rozmlouvat jeho názory. Nebylo by to moudré, někdo tu zemřel. Pravděpodobně někdo, na kom mu záleželo. Ještě bych taky mohl přijít o zuby. Viděl jsem jen cvičné boje mezi vlky a rozhodně jsem nehodlal nějaký zažít na svou kůži doopravdy.
Zvolil jsem proto taktiku mlčení a naslouchání. Spíše jsem se zase stáhl za svou masku. Vypadalo to, že být až moc otevřený bylo v tomto světě rizikem větším než u nás. Nikdo tu nikomu nevěří. To musí být hrozný svět k životu. "Jistě že měli," odvětil jsem na jeho poslední dotaz poměrně krátce. Snažil jsem se o přátelský tón, ale bylo z něj cítit jisté nedůvěřivé bodnutí. A jako bych našlapoval po špičkách, abych se vlka ničím dalším nedotkl. Kdyby mi ublížil, byl bych vyřízený.

"Neurazte se, ale vy to všechno špatně chápete," odvětil jsem mu. "Někteří poutníci rádi putují, je to jejich smysl života. Nemyslím tím, že by všichni měli být součástí nějakého společenství, smečky chcete-li. Náš Řád taky nebere všechny, co o místo Bratra žádají. Některým je souzeno prozkoumávat po vlastních tlapkách svět a je to tak dobře. Mají můj obdiv, že si zvolili tak tíživou cestu," řekl jsem klidným hlasem. "Myslel jsem to tak, že za každým, kdo vám dělá problémy se schovává jenom nějaká trápení. A pokud budete jeho trápení ignorovat a odhánět jej, jen to přeroste ve větší problémy, které pak mohou končit i velice smutně. Nabídnout někomu pomoc, dobré slovo, přístřeší na pár dní, může jeho trápení zmenšit a pomoci mu najít dobro v sobě samém" dodal jsem. Tomuhle jsem bezmezně věřil. On ovšem nebyl asi vlkem dostatečně otevřené mysli, aby byl schopen chápat, že nepříjemnosti, které nám dělají jiní, mnohdy pramení z jejich vlastních problémů či nejistot. Vsadil bych se, že i ten na hranicích, co odešel, je jen někým, komu se stalo v životě něco nepříjemného a proto neuznává cizí hranice a prostor.
Kývl jsem hlavou na znamení, že ho slyším. Ale komentovat jsem svůj menší úspěch nechtěl. Bratři ve mě důvěru měli rozhodně. Pokud se mě ujali, tak museli předpokládat, že mě řeká něco velkého. Jinak by mě tam nechali.
Povídání o magiích bylo mnohem zajímavější, než bych čekal. Na druhou stranu mi toho Bílý moc neřkl. Nakrčil jsem čenich. "Magie neznám," odvětil jsem jenom. Neznal jsem ani nikoho, kdo by uměl nějaké nadpřirozené kousky, které asi Bílý magií myslel. Nehodlal jsem ovšem jeho vlastní přesvědčení hanit. Nepříslušelo mi to. Kadžý mohl věřit tomu, čemu ho jeho srdce otvíralo nejvíce. Dokud neubližoval svým přesvědčením ostatním živým tvorům, nehodlal jsem se do toho motat nebo se ohrazovat k nesmyslnosti daného přesvědčení. I když magie se mi zdáli jako velký nesmysl.

Vysvětloval mi, jak to tady funguje. "Většina poutníků jsou ovšem jen utrápené duše. Pokud jim nikdo nepomůže, nemají proč se ze svého trápení dostávat," odvětil jsem tak, jak by odvětil bratr Anselm. Taky jsem měl o jeho filozofii zprvu pochybnosti, ale z jeho úst to vždy znělo jako neochvějná pravda. Bratrstvo ovšem nikomu nepomáhalo dlouhodobě. Sloužit, ale neposluhovat. Smečky zněly jako něco uzavřeného, co se stará jen o svoje vlastní. Bratrstvo se také staralo o vlastní a rozhodně do svých řad nebralo jen tak někoho, ale pořád jsme věděli, kde je naše místo ve světě. Řád byl prostě jiný, než tyhle jejich smečky.
"Och já nemám rodinu, jenom Řád a Bratry," odpověděl jsem mu, abych ho vyvedl z omylu. "Našli mě jako sirotka. Pár měsíců jsem byl Novic, ale učil jsem se velice rychle. Nakonec ze mě udělali Bratra, ale to bylo teprve před pár dny," řekl jsem trochu sklesle. Docela jsem se těšil na hostinu, která většinou bývá po tom, co nový Bratr projde zkouškou. Jako Novic jsem se jí nemohl účastnit a teď jsem měl mít poprvé přležitost, ale... Osud tomu chtěl jinak. A já byl tady. Kdo ví jak daleko od Bratrů, Řádu a hostiny.
Bílý se vrátil zpět k mluvení o těch nebezpečných tulácích. Magie? Čáry, máry? Nechápal jsem, co tím myslí. "Mohu se zeptat, co myslíte slovem magie? " zeptal jsem se celkem obezřetně. Nehodlal jsem se ho nějak dotknout, ale popravdě mi teď začal znít trochu jako nějaký posedlý lunetik. Navíc tím jak dodal, že neví jako umagii ti podle něj nebezpeční ovládají.

Mírně jsem zavrtěl ocasem. Neodolal jsem tomuhle reflexivnímu gestu radosti. Na lov vysoké jsem se opravdu těšil, ale..."Nevím zda se tu zdržím tak dlouho. Jakmile naleznu cestu zpátky domů, tak už vás nebudu obtěžovat," prohodil jsem přátelsky a následoval Bílého směrem, který určil. Do konce léta bylo ještě daleko a já tu rozhodně neplánoval být tak dlouho. Nerad jsem někde překážel. Celkově jsem byl radši, když jsem mohl nějak vracet slžby, které mi byly poskytnuty. Nalovím jim pár zajíců nebo tak něčeho a pak půjdu. Kývl hsem si hlavou sám pro sebe.
"Tak to máte štěstí. U nás se to nemocnými občas jen hemžilo. Bratři nikdy neodmítají pomoc slabším a nemocní jsou vždy tak slabí," prohodil jsem smutným hlasem. Nerad jsem se koukal na utrpení jiných, ale někdy to jinak nešlo, aby jim člověk mohl pomoci. "No myslel jsem to tak, že náš hlavní cíl je pomáhat poutníkům. Ale jak říkám, já moc pomáhat nemohl. Byl jsem čerstvě přijatý, když jsem se ztratil," řekl jsem hrdě. Byl jsem Bratr celkem nově, ale pořád to bylo něco. Nebyl jsem nejmladším, kdo kdy dosáhl takové pocty. Ale momentálně jsem nejmladším bratrem byl a to mě hřálo. Škoda, že jsem se tak nešťastně ztratil. Ale třeba je to zkouška. Překonám ji a vrátím se silnější a váženější.
Když mluvil o potížistech, zamručel jsem. "Kdo ví, zda budu mít vůbec čas na ně narazit. Spíše ne," řekl jsem klidně. Rozhodně jsem nehodlal vyhledávat problémy v tomhle novém kraji. Část světa, která neznala Bratrstvo ani Řád byla zvláštní a já v ní nechtěl zůstávat.

Kráčel jsem pomalu a celkem opatrně, ale Bílý naštěstí nekráčel nijak rychle. Byl jsem mu za to vděčný, protože terén tu nebyl nijak příjemný. Velké kořeny se všude kroutily a povrch sám byl samá boule. "Samostatně jsem na lovu vysoké ještě nebyl. Ale už se mi podařilo ulovit lasičku a bažanta," odvětil jsem a pokoušel se neupadnout v tak spletitém terénu. Nebyl to úplně světoborný seznam lovu, ale byla to ukázka mých schopností. Sice ten bažant nebyl úplně v pořádku, neb měl nalomené křídlo, ale lasička byla zase živá až moc. Lov mi šel a moc jsem se těšil až se podívám na nějaký pořádný lov vysoké.
"Občas někoho," řekl jsem. "Někteří poutníci si sebou přináší mnohé nakažlivé nemoci. A někdy se stane nehoda na lovu nebo nepříjemnost na hlídce. Ale tak je to asi všude," prohlásil jsem a nakrčil čenich. Nepřišlo mi, že by se u nás nějak extra někdo zraňoval nebo tak, ale místnost pro nemocné nebyla snad nikdy prázdná. Ať už šlo o větší zranění nebo jenom obyčejné poškrábané tlapky. "Já ještě moc cílů neplnil. Bratři říkali, že musím počkat než budu mít víc zkušeností," dodal jsem, aby si nemyslel, že umím víc než reálně umím.
Ťapkal jsem za Bílým a doufal, že alespoň on ví kam jdeme. Nerad bych se ztratil ještě v rámci tohohle lesa. "Popravdě nevím. Šel jsem prostě do kopce, abych se podíval kde jsem a spadl jsem do nějaké díry," shrnul jsem to. Nebylo potřeba něco dodávat. Popravdě bych k tomu ani neměl, co dodat.