Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk a vlčice mne opustili, ale Iska mi řekla, že mám někomu říct kam šla. Já popravdě, ale netušil komu bych to měl říkat. Chvilku jsem váhal, zda ji pustit samotnou, ale nakonec jsem si řekl, proč ne. Šel s ní přeci ten vlk, který byl rozhdně členem její smečky a tak jí snad nic nehrozilo. Bral jsem tedy svůj úkol od Sionna, jako vyřízený. Osiřel jsem. Opět.
Mým novým úkolem bylo tedy někomu říct, kam ti dva šli. Byl to poměrně jednoduchý úkol, ale já se upřímě nechtěl moc zapojovat do místních problémů, rozhodl jsem se, že jen někomu sdělím Isčino přání a pak půjdu zase po svých. Vydal jsem se proto neprůstupným terénem směrem, odkud nejvíce táhl pach vlků, kteří se tu pravděpodobně sešli kvůli nějaké poradě nebo kdo ví čemu. Nechtěl jsem moc překážet. Větši skupiny cizích vlků mě popravdě velice znervozňovali, protože si jeden nemohl v pohodě krýt sám záda.
Dokráčel jsem k hloučku (//Arcanus, Tesai, Laura) a chvilku tam tak poťapkával, než nastalo ticho. "Dobrý den, dámo, pánové," řekl jsem jim a mírně se každému uklonil. "Slečna Iskierka chtěla, abych vás informoval, že se společně s tím mladým pánem rozhodla jít ke Smrti?" mírně jsem znejistěl u toho slova, protože Iska možná o svých bludech o božských bozích neříkala každému. "Mé jméno je Parsifal. Pan Sionn mi dovolil zde zůstat než naleznu cestu domů. Nebudu už nadále rušit vaše společenství, hádám že toho máte na práci mnoho," dodal jsem ještě na vysvětlenou a s další mírnou úklonkou jsem se odporoučel pryč. Nehodlal jsem dospělé rušit při řešení důležitých záležitostí. Pokud mě někdo chtěl najít, mohli si mne vyčuchat.
Navrátil jsem se do temnoty lesa.

//Údolí

P.S. sorry že jen tak přijdu a odejdu, ale nechci se úplně sekat ve větším počtu, snad nevadí. Kdyby se někdo chtěl k Parsimu přidat na rychlejší hru nebudu se zlobit.

Stál jsem na stráži a čekal na vlčici. Nějak jsem neměl kam jinam jít, takže mi popravdě nezbylo jiné řešení. Zůstával jsem proto na místě a skenoval pohledem okolí, jestli se k nám někdo neblíží, kdo by hodlal narušovat soukromí Isky nebo tak něco. Potížisty nechceme, znělo jasné motto, které jsem si pro momentální situaci osvojil. Strom, kořen... list a strom... keř, keř... kámen...strom... kořen a strom... kořen a listí... Pohledem jsem přejížděl okolí a snažil se zachytit sebemenší přítomnost nějakého narušitele.
Nebylo nutné ani čekat dlouho. Mladý vlk si to kráčel přímo k Isce. Zaujal jsem pevnější postoj, kdy jsem víc rozkročil nožky, abych se případně mohl zapřít. Vlk ovšem prošel přímo vedle mě. Nabručeně jsem nakrčil čenich a mrskal ocasem, jako by to byl stěrač na čelním skle během plískanice. Nelíbilo se mi, jak snadno vlk prošel kolem mě a ani se na mě nepodíval. Otočil jsem se, abych na něj případně mohl zaútočit ze zálohy. Nebylo by to čestné, ale pokud by chtěl ublžit Isce. Naštěstí to vlk neudělal. Vypadalo to, že Isku zná. Měli podobný pach, což patřilo asi k členům jedné smečky. Ani jsem nedutal a čekal dál, zda se vlčice rozhodne, co se mnou. Nemohl jsem odejít, protože jsem Sionnovi slíbil, že na ni dohlédnu. No a momentálně to nevypadalo, že by byla ve stavu, kdy bych ji mohl jen tak nechat samotnou. Takže jsem jenom čekal a měřil si nově příchozího pohledem. Lesem se ozvalo zavytí, které jsem ale neznal. Jelikož nikdo neutíkal, tak jsem mu ani nepřikládal velkou váhu.

Kráčel jsem za vlčicí. Skrz listy prvních stromů na mě ještě dopadaly kapky, které divně páchly. Nelíbilo se mi to. Někdo by to měl prověřit. Jenže než jsem zvládl nějak dál zareagovat, vlčice se hnala směrem pryč. Rozhodl jsem se ji následovat, protože vyloženě neřekla, že bych nesměl. Navíc jsem fakt neměl, co dělat. V tomhle slejváku nemůžu jít hledat tu jeskyni. Sakra... Zavrtěl jsem mírně hlavou a přidal do kroku, abych protáhl tlapky a dohnal vlčici, která kráčela stále dál.
Došla do části lesa, kde jsem ještě nebyl. Ne že bych to tu nějak prozkoumával, ale bylo dobré si udělat pár bodů, mezi kterými se jeden mohl pohybovat. Zastavila se a začala divně šmatlat na hlínu. Vlci tady byli prostě divní. Nejenom že jednu chvíli se smáli a pak brečeli, pak zase pouštěli hrůzu a nebo přestali mluvit úplně. Navíc dělali i věci, které jsem prostě a jednodušše nechápal. Jako třeba teď. Kdybych byl nějakým pozorovatelem, vysvětloval bych to asi takhle. Můžete vidět vlčici v jejím přirozeném prostředí, jak navazuje velice intimní vztah s hlínou. Je to velice primitivní rituál, ale v jazyce místních vlků zanemná, že je vlčice připravena pro usídlení se... Och jak můžete sledovat, dochází zde k velice tragickému konci, neboť hlína vlčici odmítla a ta se kácí k zemi. Dámy a pánové, takovéto výsledky pozorování jsou mimořádné! Ještě žádný badatelský tým toto nezaznemanal...
Jenže já nebyl badatel. Byl jsem rytiř. A tak jsem tam jenom stál a mlčel, zatím co vlčice vzlykala na zemi. Otočil jsem se od ní, abych k ní byl bokem a pohledem jsem přejížděl okolí. Nechápal jsem proč zase bulí, ale na tom nezáleželo. Já jenom hlídal, aby ji v tom brečení nikdo neprudil. To bylo moje místo, tam jsem patřil. Stát ve stínu, potichu a hlídat. A až bude nejhůř, tak pomoct.

//Midiam

Iska nic neříkala. Otočil jsem se na ni a vypadalo to, že má na krajíčku. V oku se jí totiž divně lesklo, což tam před tím nebylo. Nejspíš už mě měla plné zuby, nebo už jenom byla vystresované z toho podivného počasí, které nás obklopovalo. Bylo mi jasné, že jsem svůj úkol ovšem splnil. Slíbil jsem, že ji budu hlídat a to se mi podařilo dodržet. Pravděpodobně mě brzo někde opustí, aby se mohla jít provětrat sama, jak prvně zamýšlela, ale to už nebyl můj problém. Nebo jsem si to aspoň myslel. Zatím jsem ovšem k tomuto společenství nijak netíhnul. Měl jsem v plánu najít cestu zpátky domů a už se tu neukázat. Nebo lépe řečeno nepřekážet. Takový byl můj skromný plán, i když jak Iska poznamenala, zima moje plány jistě změní.
A když ne zima, tak to divné počasí.
Kráčel jsem vedle vlčice starým lesem a dával si pozor na kořeny mohutných stromů, které se tu plazily po zemi snad všude. Bylo mi jasné, že teď nastane ta chvíle, kdy se naše cesty rozdělí. Než ovšem měla odejít něco mě zajímalo. Když jsem do lesa přišel někdo zemřel a mě to celou dobu nenechávalo klidným. Bylo mi jasné, že bych do toho neměl rýt, jenže... Zkusil jsem to ignorovat, ale moje vlčkovská zvídavost mi stejně nedala. "Když jsem přišel něco se tu stalo, něco zvláštního..." začal jsem poměrně opatrně. Dál jsem to nerozváděl a nechával jsem na ní zda téma nakousne, nebo se mu pokusí vyhnout. Ať tak či onak něco by mi to prozradilo, další indícii.

//Mahar

Následoval jsem vlčici mimo nebezpečnější prostředí. Byl jsem rád, že jsme konečně mimo a docela jsem si i oddechl, že se nám nic nestalo. Mírně jsem si poznamenal, že do těchto končin se už nikdy nechci dostat. Kývl jsem hlavou, že jsem v pořádku, když si mě vlčice začala prohlížet. Neměl jsem rád, když si mě někdo takhle zkoumal, ale ona to dělala s dobrým úmyslem a tak jsem potlačil nakrčení čenichu jako projevu nevole. "Neměl by to být problém," řekl jsem ještě když se Iska rozhodla, že pro přechod zvolíme přeskakování kamenů na jiném místě, které mi ukázala.
Pomalu jsem se tedy vydal po břehu řeky najít onen zmiňovaný přechod, který by mi pomohl se dostat na druhou stranu. Uviděl jsem kameny a mezi nimi naplavené dříví. To muselo být to, co Iska myslela. Pomalým nejistým krokem jsem začal kameny zdolávat. Voda kolem mě podivně hučela, ale nebylo to nic čeho bych se bál. Na druhou stranu bych rozhodně dolů spadnout nechtěl. Snažil jsem se pořádně měřit každý svůj krok, takže jsem si dával dost na čas. Po několika desítkách minut se mi podařilo stanout na druhém břehu a pomalu se zanořit mezi první stromy, kde jsem počkal na vlčici.

//Asgaar

Vlčice si vystačila s hovorem sama. Nadávala snad na všechno v našem okolí. Já mlčel. Nemělo cenu si takhle vyplýtvat drahocenou energii, když kdo mohl vědět jak dlouho se tu ještě budeme motat. Nebyl jsem úplně tím, kdo by prostě jen tak něco plácal nebo si ulevoval od bolesti či čehokoli jiného tím, že bude vymýšlet všemožné urážky pro věci, kterých se má slova nemohou ani dotknout. Vlčice to ovšm vnímala evidentně jinak. Její chování jsem tedy nechával být, mohla se vztekat jak chtěla, stejně nám to bylo k ničemu.
Následoval jsem ji opravdu opatrně, abych náhodou neskončil jako nějaká návnada na komáry nebo jiný hmyz, který tu během příjemnějších dní musel být. "Možná," odvětil jsem klidným hlasem. Popravdě jsem netušil, co taková zima znamená, ale rozhodně to neznělo jako nic příjemného. V našem pohoří bylo chladno pořád, ale tahle vlčice zimu popisovala trochu drsněji, než jako jenom chladno. Možná bych tu někde měl zůstat, ale tenhle kraj je tak divný... Nevím... Blížili jsme se mimo močál, což jsem uvítal zavrtěním ocasu. Aspoň že jsme venku.

//Za Shireen

Vlčice se ujala vedení naší dvoučlené skupiny. Ne, že by mi to plně vyhovovalo, ale nemohl jsem vůči tomu nic dělat. Měla víc zkušeností, možností a její výška jí umožňovala i fyzické předpoklady pro to, aby nás zdárně dovedla k nějaké té příjemné pěšině nebo cestě, která alespoň nebude plná bahna a nebo tři metry pod hladinou. Opatrně jsem ji následoval, když se ujala vedení a nasadila rychlejší tempo, než které jsem měl já. Měla by jít pomaleji, pokud neví kam jde. Zavrtěl jsem mírně hlavou, ale to vlčice předmnou vidět nemohla. Ne, že bych jí nevěřil, sám jsem si již uvědomil její výhody, ale na druhou stranu přeci jen by urychlený postup mohl znamenat, že nás zavede někam odkud už se nedostaneme, a tedy že nás kvůli ukvapenosti odsoudí na smrt.
Kráčel jsem tedy neochotně za vlčicí. Neloudal jsem se, ale přejížděl jsem okolní krajinu, kdyby náhodou vlčice šlápla vedle, abych ji mohl zkusit vytáhnout. I když sám jsem pochyboval, že bych s ní pohnul, pokud by ji obepnulo bahno. Občas jsem si namočil tlapku, ale naštěstí jsem se nepropadal moc hluboko. Snažil jsem se jít stejnou cestou jako vlčice, ale ne úplně v jejích stopách, protože i menší prohlubeň se tu rychle zaplnila vodou. Jít v jejích stopách by porto bylo nevýhodné. "Doufám, že se domů dostanu ještě před zimou, madam," odvětil jsem suše a pokračoval dál. Byla mi moc velká zima na to, abych se snažil o nějaký rozhovor.

//Kopce tary přes zarostlý les

Něco tady nehrálo. Cítil jsem to já jako nováček a potvrzovala mi to Iska jako někdo, kdo tu zažil pravděpodobně už alespoň jeden podzim. Předpokládal jsem, že se tu narodila, protože tu měla bratra a pravděpodobně i další členy rodiny. Není to tu příjemné. Našlapoval jsem opravdu opatrně, ale měl jsem co dělat. Cestu jsem rozhodně nevybral správnou, protože nás to vedlo do nějakých podivných močálů. Každý krok jsem tak musel opravdu promýšlet. V podstatě jsme spíš stáli než šli. Vždy jsem se zastavila a našlapoval opatrně jednou tlapkou před sebe, abych odhalil kde je pevná půda a kde si s námi močály jenom hrají. Nebyl to nejrychlejší postup, který by Isce vyhovoval, ale byl nejbezpečnější.
"Nevíte nějakou cestu skrz?" zeptal jsem se když jsme ušli dobrých dvěstě metrů močálem. Nezdálo se mi, že by tu nějaká cesta vůbec byla. Možná že tu nějakou pěšinku místní měli, ale rozhodně ji nebylo snadné najít, pokud jeden nevěděl, kde má hledat. Zůstal jsem stát a otočil se na Isku, aby vzala otěže vedení a nasměrovala mě nějakým pořádným směrem, kde bude doufejme i pevná cesta.

Vlčice spala jako celkem tvrdě. A navíc spala celkem dlouho. Slunce už stihlo opět doputovat ke svému konci, když jsem se začal zvedat na další pochod. "Vyspal jsem se celkem dobře, madam," odvětil jsem na její otázku. "A něco k snědku by se jistě hodilo," dodal jsem ještě. Neptal jsem se jí na její spánek. Spala dlouho a navíc celkem klidně, takže jsem předpokládal, že si odpočinula. Kdo ví jak to ovšem bylo reálně. Mrskl jsem ocasem, když jsem se konečně postavil na všechny čtyři. Mírně jsem si protáhl hřbet a pak jsem se pustil do poklidné chůze k východu.
Iska měla pravdu. Něco se dělo. Vyselo to ve vzduchu jako polomrtvá sova, která se rozhodla letět v bouřce a zasáhl ji blesk. Teď padala k zemi s posledními záchvěvy a smrděla jako spálenina. Přesně tak to venku zapáchalo a já si byl jistý, že pokud to vyvádí z míry Isku, tak to tady normální nebude. Stejně jako ptáci, kteří se stahovali pryč. Něco se tu dělo. Měl bych ji doprovodit domů a pak bych se měl pakovat sám. Kývl jsem rozhodně hlavou. Neměl jsem v plánu se motat do místních záležitostí. "Můžeme vyrazit," řekl jsem odhodlaně a vyrazil směrem z nory, která nám poskytla útočiště. Pomalu jsem vážil kroky a snažil se zorientovat, než jsem našel správnou cestu.

//Mahar přes zarostlý les

//Za Shireen

Z večera se stala temná noc a z té krvavé ráno, které bylo nasáknuté podivnou vůní nebo spíše zápachem. I když jsem nikde nikoho neviděl, nad hlavou se nám to přímo tetelilo životem. Ptáci v hejnech létali na východ, jako by tam bylo něco, co strašně moc potřebují. "Tohle je tu normální?" zeptal jsem se Isky po tom, co řekla, že si odpočineme. Zastavil jsem se a tlapkou jsem ukázal na podivně začouzené nebe a na letce, kteří mířili po obloze od nás pryč. Bylo to celé podivné, ale třeba tady docházelo k nějaké zvláštní migraci ptactva. Třeba je v zimě na východě příjemnější počasí nebo lepší potrava.
Zamířil jsem za vlčicí do celkem malé nory, která byla ovšem vyhovující pro nás dva. Já nezabíral moc místa. Spokojeně jsem se stočil do klubka trochu dál od vlezu do nory. Bylo to zajímavé místo. Někdo to tu musel vybudovat, ale kdo a proč. Spousta otázek, žádné odpovědi. Raději jsem se neptal vlčice, protože mi bylo jasné, že není úplně nadšená, že se se mnou táhne, natož aby odpovídala na moje dotazy. Navíc mi přišlo, že kodex přehnanou zvědavost nepodporoval. Všechno se dozvím, až přijde čas. Z myšlenek mne vytrhla až vlčice svým dotazem. "No, nemůžeme přece brát každého, jak jsi sama naznačila nebylo by to logické. Prvním krokem je zbavit se všech pozemských věcí a předat je Řádu. Všechno děláme spolu a pro nás, takže není potřeba, aby někdo měl spoustu bohatství a někdo nic. Samozřejmě si můžeš ponechat některé osobní věci," řekl jsem s klidem. Já sám neměl nic osobního s čím bych přišel, vlastně jsem do Řádu nepřinesl vůbec nic, kromě svého křiku a pláče. "Někteří Bratři si nechávali barevný kamínek nebo nějaký klacík, kost, co si přinesli z domova. Kožešiny a maso ovšem patřily nám všem. Pak musel každý projít přípravou, aby se ukázalo, že na naše poslání má. Museli jsme uklízet po ostatních, pomáhat nemocným či zraněným poutníkům, chodit na obhlídky, nosit dřevo nebo čistit kožešiny. Taky jsem se cvičili v lovu a boji. A nesmím zapomenout na hlídky. Museli jsme chodit na hlídky, klidně i na několik dní a to všechno bez možnosti si něco ulovit nebo se pořádně vyspat," z mého hlasu bylo silně cítit prožité emoce, které se se vzpomínkami na Řád pojily. "Já ovšem nestihl všechno. Boj jsem nikdy nezačal pořádně trénovat a velký lov jsem nezažil nikdy," povzdechl jsem si smutně a všechny dobré emoce se vytratily. Došlo mi, že jsem mluvil přliš, protože jsem si všiml, jak se vlčici klíží očka. Jen jsem se podivně usmál, málo ale aspoň nějak a položil si hlavu do svého vlastního klubíčkového polštáře. "Dobrou noc," řekl jsem jenom a zavřel očka. Spánek se ovšem notnou chvíli nedostavoval. Moc vzpomínek na Řád a Brtary... to mě zneklidnilo a spánek oddálilo.
Z trhaného polospánku jsem se vzbudil ještě před vlčicí. Ráno postupovalo poměrně rychle dál. Nebudil jsem ji. Vypadala celkem spokojeně, když spala. Aspoň se tak nečertila a nepoužívala podivná slova jako "zatraceně" nebo "Junior".

//Za Shireen

Podařilo se nám prodrat ven z lesa na celkem ještě sluncem zalitou pláň. Byl jsem celkem rád, že je to za námi. Škrábanců jsem na sobě měl nespočet a docela rád, bych se někde očistil, abych mohl zjistit jaké další škody moje oko přehlédlo. Shireen ovšem nasadila brutální tempo a rozhodla se jít bez přestávek, což rozhodně pro moje malé tlapky nebylo vyhovující. Navíc když jsem se dostali do ne úplně vhodného terénu pro přízemní konstrukce. S každým krokem mi to čvachtalo pod tlapkama. Nejhorší bylo, že občas se země trochu svažovala, takže jsem měl vodu až po břicho, což samozřejmě Shireen netrápilo, jelikož jí voda sahala maximálně do půlky stehen.
"Nemohli bychom si dát někde pauzu, madam," řekl jsem, když mi podjela tlapka a já se málem zřítil do kalné vody. Ustál jsem to ovšem jen tak tak. Další pochod by znamenal jenom další problémy. "Ne že bych si stěžoval, ale nerad bych ohrozil vaši výpravu tím, že se někde zraním. Navíc se začíná smrákat a pokud to je zde nebezpečné, neměli bychom cestovat přes noc," pokusil jsem se velice diplomatickým tónem vyjednat nějaké příjemnější podmínky pro přespání, než pochod dál, kdo ví kam. Ona se asi stále držela myšlnky na nějakého dalšího Boha, respektive Bohyni, ale mě to přišlo jako hnaní se za bílým jednorožcem, pohádka.
"Když vás někdo používá jenom jako nástroj pro vlastní prospěch, poznáte to madam, věřte mi," řekl jsem stručně. Bylo mi jasné, že mi možná nebude věřit, ale bylo to tak. Nedalo se říct, že by na to byl nějaký přesně daný manuál. Někdo naši dobrotu využíval tím, že jedl více než potřeboval. Jiný zase tím, že na nás přenášel své vlastní emoční problémy. Občas bylo proto potřeba někomu naznačit, aby odešel. A když to nešlo po dobrém... Pomáhej těm, kdo naši pomoc potřebují. Služ, ale neposluhuj.
Její další dotaz byl zajímavější. "Ale jistě, že máme způsoby jak si ověřit, kdo k nám patří a kdo ne. Já sám jsem prošel prvním kolem přípravy," prozradil jsem vlčici a čekal jsem, zda se bude o můj příběh zajímat víc nebo ne.

//Za Shireen

//Za Shireen

Následoval jsem vlčici, která mi svými slovy jen potvrdila mou domněnku. Mrskl jsem ocasem a nechal to být. Vlčice mluvila o tom, jak není paranoidní, ale že jsou tu vlci a to byl důkaz paranoi, protože tím neurčitým jsou tu vlci, dávala na vědomí, že nikoho takového nikdy nepotkala. Nebo alespoň ne osobně. Kdyby znala někoho přímo, rozhodně by řekla jeho jméno nebo by alespoň něco specifikovala o vlcích, kteří podle jejího mínění vzbuzovali nebezpečí. Jenže to neudělala. Ať si říká co chce, všichni jsou tu až moc paranoidní ohledně ostatních.
Rozpustile jsem si ťapkal dál. Cestou jsem ovšem pročesával okolý pohledem, abych věděl, kam přesně jdeme. Bylo to tu celkem nepříjemné. Les byl zarostlý a špatně se v něm chodilo. Já se svou velikostí neměl tak velké problémy, ale i tak jsem získal pár oděrek od křovvin, které v lese byly. Vlčice mohla jistě vybrat lepší cestu, ale pravděpodobně měla důvod, proč zvolila tuhle a tak jsem její rozhodnutí nezpochybňoval.
"Do našeho osobního úkrytu nikdo kromě Bratrů nesměl, ale do společné jeskyně mohl každý, kdo potřeboval nějakou pomoc, radu nebo jenom přístřeší na noc, než vyrazil na další pouť," řekl jsem vznešeným hlasem. Byl jsem na svoje Bratry hrdý, jejich filozofie mi dávala smysl, narozdíl od místních poměrů. "Ale nenechávali jsme nikoho, aby nás jen tak zneužíval. Kdo pomoc potřeboval dostal ji a pak se musel vydat na svou vlastní pouť dál. Nebo se mohl přidat do našeho společenství a pomáhat ostatním sám," dodal jsem. Taky u toho musel opustit většinu svého dosavadního světa, ale komu na tom záleželo. Moje mysl vychována jen a pouze v prostředí Řádu netušila, jak velkou oběť činil dospělí vlk, který se k nám přidal. Pro mě to bylo jen jako shodit zimní srst.

//Za Shireen

//Za Shireen

Šla pomalu jak slíbila, za což jsem jí byl vděčný. Její popichování mne nechávalo chladným. Popravdě ne tak docela. Trochu jsem se jí bál. Ne, že bych nikdy neviděl vlčici, to zase ne. Tulaček a Poutnic jsem viděl celkem dost, ale nikdy jsem s žádnou vlčící necestoval nebo s ní byl o samotě. Bylo to divné. Takové mhe. Cítil jsem se z toho nesvůj, protože kdyby se něco stalo bylo by na mě, abych jí pomohl a bránil, což rozhodně nebylo něco, do čeho bych se hrnul. Navíc kvůli vlčicím se jeden musel rvát skoro furt, protože stačilo křivé slovo na jejich účet a někdo je musel bránit ne? U vlků to bylo jiné, tam si to každý vyřešil hezky z pacek do pacek sám a nepotřeboval zástupce, ale u vlčic...
"Jenomže mi přijde, a teď se prosím neuražte, že jste tu pak všichni strašně paranoidní," odvětil jsem stručně. Bylo to opravdu tak. Sionn mě varoval, jeho sestra mě varovala taky. Dokonce i ten poutník, se kterým jsem se vydal kousek na západ mě varoval nejen před ostatními, ale i před sebou samím. Třeba jsou všichni jenom navzájem vyděšení z ostatních a čím víc se jich bojí a štítí, tím více jsou na sebe agresivní a tím více se objevuje konfliktů, které je jen utvrzují v jejich předpokladu, že jsou všichni zlí. Znělo to jako solidní teorie, ne že ne. Mrskl jsem ocasem a pokračoval v chůzi dál.
Mírně jsem mlaskl. "No, dalo by se to tak říct. Koncept smečky mi vysvětloval pan Sionn, ale moje společenství se od ní lišilo v několika podstatných bodech. Například naším úkolem bylo chránit všechny bezbranné poutníky nebo vlky, kteří o pomoc požádají, ne jen členy našeho společenství," vysvětloval jsem jí. Bylo mi jasné, že to stejně jako Bílý nebude chápat a tak jsem to dál nerozváděl, pokud by její mysl byla stejně uzavřena jako ta jeho.

//Před Shireen nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát... už jdu!

"No vidíte a já vám vaše ouška nechal pěkně na hlavě," zabručel jsem si spíš pro sebe než pro ní a dokončil svoje protahování. Bylo celkem příjemné odpoledne až na ten podivný dým, který se proháněl po obloze. Divné mraky, ale co se s tím dalo dělat. Asi někde daleko něco hoří nebo tak... Dlouho jsem o tom nepřemýšlel, nezajímalo mě to.
"Nevadí, třeba to někdy najdu," dodal jsem, kdž Iska prohlásila že o jeskyni nic neví. Já věděl, že existuje někde poblíž jejich území, ale nehodlal jsem to už dál rozpatlávat, když ona evidentně měla jiné plány. Mrskl jsem ocasem jako bičem v netrpělivém gestu. Už bych se docela rozešel dál, protože tady se mi to nezdálo. Poflakovat se na posvátný půdě nebylo úplně košer. Iska mluvila o nějaký další Bohyni nebo čem. Doufám, že mě nebude nutit se zase někam jít podívat a modlit se tam. Pro jednou to bylo fajn, ale zase z toho nechci dělat nějakou vlastní tradici. Pokýval jsem ovšem hlavou, že s dalším výletem souhlasím. Co mi taky zbývalo jiného, než ji následovat. Sám jsem odsud odejít nemohl, nevěděl jsem kam.
"Celý tenhle váš systém mi přijde zvláštní, pokud není troufalostí ho hodnoti, madam. Přijde mi, že se k cizím chováte nepřátelsky jen proto že jsou, zároveň ovšem pohrdáte i vlastními známými pokud jsou moc malý, jak jste naznačila. Opravdu zvláštní přístup," řekl jsem suše. Moje hodnocení téhle krajiny zatím nebylo moc vysoké.

//Za shireen

Vlčice si sedla a začala se chovat děsně starostlivě, což jsem jí nežral, i když to byla příjemná změna od toho jaký pohledy na mě házela před tím. "Hádám, že vy vstáváte po tak nepříjemném probuzení plná energie a nadšení do nového dne," odvětil jsem jí slušně, ale zároveň obsah věty byl mírným popíchnutím. Netvářil jsem se kysele, protože bych byl nudnej, ale protože mě vzbudila stylem, jakým se normální spící vlk nebudí. Nebo aspoň ne u nás. Pokud někde nehořelo, buzení probíhalo bez šťouchání a dloubání do nebohých spících obětí. Možná je to další věc, kterou místní dělají. Zvláštní.
"Je to Taranské pohoří. T-A-R-A-N-S-K-É, Taranské pohoří," poučil jsem ji. "Budu vám vděčný, když to nebudete komolit," dodal jsem a začal jsem si protahovat přední a zadní tlapky. Byl jsem celý rozmrzelý a rozlámaný z toho spánku, takže jsem potřeboval chvilku na pořádné doprobrání se. Jenže vlčice pořád něco mlela dál a dál. "Váš Bůh mi neřekl nic," dodal jsem po chvilce v odpovědi na její otázky. "Dostal jsem se sem nějakou dlouhou jeskyní, netuším kde je ani jak se do ní zase dostat. Vyšel jsem až kousek od vašeho... vaší smečky," upřesnil jsem, jak jsem se sem dostal. "A já si malý rozhodně nepřipadám," řekl jsem odhodlaně, trochu mě mrzelo, že tu všechny posuzovali hlavně podle jejich vzhledu. Bylo to strašně povrchní a docela i nebezpečné. Jeden takový malinkatý nebohý uzlíček, by vám byl schopný zarýt drápy do krku raz dva, až byste to nejméně čekali.