Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Medvědí řeka

Dopochodoval jsem do lesíka. Nebyl nijak extra velký, ale vypadal příjemně. Necítil jsem žádné pachy, které by mne upozornili na jiné vlky nebo nějaké místní obyvatele. Podle všeho lesík nepatřil žádnému společenství nebo spíš bych si měl zvyknout na pojem smečka, i když mi to pořád nešlo moc přes tlamu.
Rozhodl jsem se vyzkoušet zde své lovecké schopnosti, kterých pravda nebylo mnoho, ale rozhodně jich bylo celkem dost na tak malé vlče, jakým jsem byl já. Mrskl jsem ocasem a vydal se s čenichem u země po nějaké kořisti. Měl jsem štěstí na pár hrabošů, kteří se rozhodli vyhřívat na podivně pošmurném sluníčku. Musel jsem si dávat pozor, abych cestou k nim nezakopl o nějakou díru, kterých tu bylo požehnaně. Těžko říct zda od hrabošů nebo něčeho jiného. Přikrčil jsem se, jak mě to učili a skočil jsem po jednom z těch dvou pitomečků. Dopadl jsem na něj plnou vahou a na místě ho zabil, ale nebylo času na kontrolu kořisti. Vydal jsem se hned po druhém. Jenže dírovatý terén nebyl nic dobrého a než jsem druhého chytil utekl do díry. Hmm první kolo jsi vyhrál... Zavzpomínal jsem na to, co mě bratři učili. Když nešlo vyhrát silou, musel jsem vyhrát důvtipem. Rozhlédl jsem se kolem, ale nic mne nenapadalo. Zpívali tu ptáci, ale ty bych neulovil. Nebylo tu žádné křoví nebo větev, kterými bych mohl vydolovat hraboše ven. Šuměla tu řeka... to je ono!
S úšklebkem jsem se otočil na řeku, která tekla zhruba dva metry ode mě. Tlapkou jsem začal hrabat strouhu přímo směrem od díry, do které hraboš skočil k řece. Dalo mi to celkem zabrat a já byl udýchaný, když jsem spojil řeku a díru, ale vypadalo to, že můj trik zafungoval. Voda začala vstupovat do řeky a mě jen stačilo si sednout mezi díry a čekat. Inteligence zvítězila nad sílou poměrem tři jedna. Několika hrabošům se podařilo prchnout, ale měl jsem štěstí ukořistit ještě dva, abych svou finální sumu těchto myšek zakončil na čísle tři. Chytil jsem je do tlamy za ocásky a vydal se hrdě dál.

//Asgaarský hvozd

//Mahtae jih

Při svém štěstí jsem narazil na... další řeku. Nijak se mi nezamlouvalo, že bych pokoušel štěstěnu znovu a vydával se přes další tok. Rozhodl jsem se následovat proud a doufat, že se dostanu někam, kde bych mohl řeku lépe přejít. Slunce se neúprosně blížilo k vrcholku své cesty a já pořád nenalezl onen les, který jsem považoval za dostatečně bezpečný, abych se tam vrátil. Navíc jsem jim pořád dlužil kus nějaké té flákoty, kterou jsem tak nevybíravě sežral sám. Možná bych mohl něco ulovit támhle. Řeka se kroutila a mizela v malém lesíku, který jsem se rozhodl prozkoumat. Ne že by nějaký lesík potřeboval moje prozkoumání, ale já jsem potřeboval jeho obyvatele. Zavrtěl jsem pomalu hlavou a vyrazil do lesa, který se zdál opuštěný a nikým neobývaný.

//Křišťálový lesk

//Bukový sráz

Došel jsem k řece. Hurá! Řeka moc nehučela. Byla líná. Táhla se jako smrádek z mokrého kožichu a nevypadala ani nijak extra nebezpečně. Jeden se ovšem musel mít na pozoru. Nadešel čas řeku přejít a já jen doufal, že do ní nespadnu. Neuměl jsem plavat a bylo by nepříjemné utonout. Třeba by mě zachránil... pomyslel jsem si, když jsem zachytil pach neznámého vlka nebo vlčice. Neměl jsem strach z toho, že by mi tu nikdo nepomohl. I když pokud to, co říkal Bílý byla pravda, měl bych se mít na pozoru a rozhodně nespoléhat na záchranu od někoho jiného.
Našel jsem si vhodné místo k přebrodění řeky. Nebylo to tu hluboké. Navíc byl už skoro podzim a dlouho nepršelo, takže vody v řece taky nebylo nejvíce. Vkročil jsem do chladného proudu a snažil se přecházet, co možná nejvíc po větších kamenech, které se leskly pod hladinou. Opatrně jsem našlapoval, abych se nesklouzl. Nespěchal jsem. Dával jsem si na čas. Každý krok jsem pečlivě promýšlel, než jsem ho provedl a než jsem na tlapku přenesl váhu, dvakrát jsem ji vyzkoušel. Nechtěl jsem se prostě namočit víc, než bylo nutné. Nechtěl.
A najednou... zem. Pevná a suchá zem. Vykročil jsem na ni a oklepal se, abych dostal z břicha vodu, která na mě ulpěla. Pak jsem si dovolil vráti se k proudu a napít se chladné vody, která mne před chvilkou děsila a mohla zabít. Teď byla jen příjemným ochlazením. Olízl jsem si čenich a poslední kapky vody. Na chvíli jsem si dovolil posadit svou zádel na zem, abych popadl dech a odpočinul si. Bylo to potřeba. Tlapky mne mírně brněly a já se obával, že by mě pak mohly zradit při dalším postupu. Slunce lezlo po obloze nahoru a odráželo se ve vodní mase. Byl čas vyrazit dál. Čekala mne poměrně dlouhá cesta a já ji chtěl stihnout, co možná nejrychleji. Zvedl jsem se a pomalým krokem vyrazil na sever proti proudu řeky.

//Medvědí řeka

//Jinovatková louka

Cítil jsem v okolí spoustu vlků. Nebo spoustu. Více než jednoho a to mi napovědělo, že tohle území asi nebude nijak extra opuštěné, což mi napovědělo, že ten hvozd by mohl být nedaleko. Přišlo mi, že tudy jsme nešli, ale snad bych cestu našel, kdybych se trochu více porozhlédl.
Tohle místo bylo takové jednotvárné. Celkem nepříjemné dalo by se říct. Jeden pořád šel a nic se neměnilo. Kladl jsem opatrně tlapku před tlapku a snažil se nedat na sobě znát únavu tlapek, která se mi pomalu začínala projevovat v pacičkách. Musím najít tu řeku, kterou jsme přešli a pak bych se mohl u ní trochu posilnit vodou a odpočinout si. Dokud ovšem nenajdu tu řeku! Dal jsem sám sobě slib, že tu řeku najdu co nejdříve, protože by mě tlapičky bolely čím dál víc. Slyšel jsem ji z jihu, ale když jsem tam došel byla předemnou jen svažitá země. Nehodlal jsem riskovat sjíždět to dolů po zadku a tak jsem se otočil a začal rázovat zase na sever, abych někde mohl lépe sejít k řece. Neměl jsem štěstí napoprvé, ale na podruhé už to vyšlo. Svah tu nebyl nijak příkrý. Cestička, kterou vyšlapala spousta vlků vedla na severo-východ a já jí věřil. Pomalu jsem začal scházet lesem směrem k hučícímu proudu.

//Mahtae jih

//Skaliska

Sestoupil jsem z kamených hor. Ještě že bylo ráno a slunce stoupalo na obloze nahoru. Být noc, asi bych se někde přikrčil v křoví a doufal, že se mi podaří venku přečkat noc sám. Nebyl jsem úplně nadšený, že jsem sám, neměl jsem tu žádné Bratry, kteří by mi dodávali pocit sebejistoty a bezpečí. Záchraná síť byla pryč a mě až teď došlo, že jsem na všechno úplně sám. Nelíbilo se mi to ani za mák, ale co jsem mohl dělat. Měl bych se vrátit do toho hvozdu... Ale nesmím přijít s prázdnou... Pak bych mohl hledání jeskyně zkusit znovu, až to trochu lépe promyslím. Neznělo to jako moc solidní plán, ale byl to základ. A základ už se dal počítat.
Byl jsem rád, že na návrt a lov mám poměrně dlouhou dobu. Nemělo by mi to zabrat více času než do poledne. Odhad jsem tedy měl. Plán jsem měl a pokud se mi do cesty nepřiplete nějaká neplánovaná věc, měl bych to všechno sám zvládnout. Pomalým korkem jsem postupoval dál vpřed a zpátky ni krok.

//Bukový sráz

Vlk pochodoval pořád dál a dál a mě se to moc nezamlouvalo. Nikde jsem ani neviděl žádnou jeskyni, nebo tak něco. Nevěřil jsem mu ani čenich mezi ušima, když říkal, že by tu nějaká jeskyně mohla být. Vodí mě za nos, ale proč? Část mě chtěla zjistit, proč mi tenhle cizinec vykládal lži. Druhá část se chtěla otočit a odkráčet pryč.
Čím dál jsme šli, tím divnějších věcí jsem si všimal. Prvotním jevem byl přelet ptactva, které v hejnech odlétalo na východ. Nepřikládal jsem tomu velkou důležitost, přeci jenom to mohl být běžný jev na tomto kontinentu. Na druhou stranu i mne do čenichu praštil podivný pach, který se mi pranic nelíbil. Štípalo mne to až v mozku a s každým krokem se to zhoršovalo. Pošmurné počasí mi navíc sebralo i poslední zbytky odhodlání, zjišťovat, proč cizinec lhal a zda tu nějaká jeskyně vůbec je. Dvě části uvnitř mne dobojovali.
Vyhrála ta druhá.

Pomalu jsem se zastavil. "Nezdá se mi to tu bezpečné, něco je ve vzduchu," křikl jsem na vlka, který měl značný náskok předemnou. "Jdu zpátky, těšilo mě," dodal jsem ještě celkem slušně, ale to už se mi z toho puchu začal zvedat žaludek, takže jsem se raději vydal zpět. Netušil jsem kudy jsme s vlkem šli, ale tak nějak jsem doufal, že se mi podaří dostat zpátky do lesa, kde jsem dlužil potravu. Snad Bílý nezjistil, že jsem se dostal až takhle daleko. Sestupoval jsem celkem pozvolným tempem, ale nezastavoval jsem se, i když se mi do tlapek zadíraly kameny.

//Jinovatková pláň

Mluvil o výhodnosti, ale já si ve své malikaté hlavičce nedokázal představit někoho, kdo by jen tak někoho jiného využil. Nebo spíš zneužil. Mírně jsem nakrčil čenich a zamrskal ocasem. Nelíbila se mi představa, že by kolem mě chodilo tolik vlků a všichni se přetvařovali. Moudřejší nic neříkat. Vlk měl evidentně svou pravdu a mě kodex přímo nutil se udržovat spíše při zemi. Rozhodl jsem se tedy opět, že bude jednodušší mlčet.
Jeho další slova byla o něco víc drsná. Jeho mluvení o tom, jak by se mě mohl zbavit mne nechávalo chladným. "Není to plýtvání energií, jsem jen malý vlče," odvětil jsem potichu a netušil jsem, zda mne slyšel. Osobně jsem byl o svém umění přežít přesvědčen více než dost, ale rozhodně jsem si uvědomoval, že by mě tenhle vlk rozmázl jako malinu, kdyby měl k tomu důvod. Lepší mlčet a nedávat mu žádné důvody. Jakmile mi ukáže, kde jsou ty jeskyně, tak bych mohl jeho společnost opustit. Bylo by to nejlepší...
Jeho rétorika se mi nelíbila. Mluvil až moc sobecky. A to bylo proti všemu, co jsem si ve svém srdéčku připouštěl. "Budu rád pokud mi ukážete, kde by mohly být ty jeskyně a už vás nebudu obtěžovat svou přítomností," řekl jsem dostatečně podřízeným hlasem, aby neměl potřebu mě zabít na místě.

Parsifal by prosil mušličky do svého úktytu.

Děkuju za uspořádání takhle velké kreslící akce a za možnost hodnotit. Všem výhercům pak patří gratulace a účastníkům obdiv, máte fakt všichni talent

//Za Odinem

"Nemyslím si, že by si někdo pořizoval potomstvo kvůli vyplácení se?" zapochyboval jsem otevřeně o jeho slovech a pomalu se ploužil za ním. Nechtěl jsem chodit daleko, vážně jsem nechtěl. Momentálně to ovšem vypadalo, že se jeskyni, do které jsem chtěl jít spíš vzdaluji, než že bych se k ní přibližoval. Měl bych se vrátit. Pokud má opravdu nějaký magický tentononc, který mu napomáhá zjistit, kdo kam šel, tak bych mohl mít průšvih... Ale já se tam vlastně nechci vracet. Jen jim tam nechám na hranicích nějaký úlovek, jako omluvu za snědené jídlo a pak se vypařím ne? Tak zněl můj plán.
Vlk zněl celkem nabubřele ohledně toho, že má zrovna dobrou náladu. "Pokud bych vám nějak překážel, tak stačí říct a půjdu si po svých, pane," odvětil jsem mu s klidem. Mírně jsem se vevnitř ošil, protože mi bylo jasné, že moje bojovnost by mi proti tomuhle vlkovi nepomohla. Navíc pokud ovládal magie jako Sionn. "O magiích jsem slyšel, ale podle všeho je tu nikdo nevyužívá k všeobecnému dobru, ale spíš vlastnímu prospěchu. Tak proč se tu zdržovat déle, než je nutné," prohodil jsem, když už započal hovoření o magiích. Já na ně měl asi jiný názor než většina ostatních. Pokud bych byl obdařen nějakým magickým darem, bylo by to bezesporu cool, ale taky bych ho nechtěl pro sebe, ale spíš pro pomoc ostatním. A taky pro dělání cool věciček, ale to je vedlejší... to jo...

//Za Odinem

Vlk se mě snažil dotknout řečičkama o matce. Narazil ovšem na špatné vlče. Neměl jsem ani ponětí o mateřské lásce nebo co vlastně matka v životě vlčtete znamená. Nevěděl jsem ani, co v jeho životě znamená otec. Takže po mě jeho slova sklouzla jako jakákoli jiná věc, které jsem nerozuměl. "Asi dobře, že žádné potomky nemáš," odvětil jsem stejně klidně jako před tím. Tenhle vlk se mi moc nelíbil. Nezamlouvalo se mi jeho chování a tak...
Jeho rada byla celkem zajímavá. "Kdybys byl zlý jak tvrdíš, tak už tu nestojím ne?" odpověděl jsem celkem pragmatickou otázkou. Nebál jsem se smrti. Nechápal jsem smrt. Neviděl jsem ji jako konečnou a za svůj život jsem zažil jen málo utrpení, na svém vlastním těle, abych se bál bolesti. Na druhou stranu jsem viděl mnoho bolesti u jiných a tak jsem si dokázal představit, že to není nic příjemného, když dojde na zuby a drápy. Tenhle svět je zvláštní. Všichni by se tu jen zabíjeli a ničili na vzájem. Nedivím se, že jsou pak tak moc paranoidní jako Sionn a raději se uzavírají do... smeček... Pomalým krokem jsem vylezl z řeky a oklepal ze sebe vodu, která mi ulpěla na kožichu. Byl jsem dost daleko od neznámého cizince, abych ho ničím nenahodil. I když by si sprchu teda zasloužil.
Jeho další slova byla zvláštní. "Já hledám konkrétní jeskyni," odvětil jsem mu. "Zavedla mě sem, takže by mě měla zavést i domů," doplnil jsem informace, aby to neznělo tak plitce a pomalým krokem jsem kráčel za vlkem, který údajně věděl kde by mohly být hory plné jeskynní. Na druhou stranu mě vedl dál a dál od hvozdu, ve kterém bydlel Bílý. Stejně jim musím něco nalovit, než se vrátím zpátky ne? Ohlédl jsem se směrem k lesu, ale pak jsem následoval cizince. Rezervovaně jsem šel kus za ním, kdyby si náhodou rozmyslel svou pohostinost.

//Za Odinem

Vlk nevypadal úplně nadšeně z toho, že mě vidí. Vypadal zamyšleně a zvědavě, ale nepůsobil vůbec dojmem někoho, kdo by chtěl být rušen. Navíc mluvil celkem dost nezdvořile. Proč si všichni myslí, že vlčata jsou inteligenčně pod nima? Nelíbilo se mi, jak na mě všichni koukali jako na někoho, kdo si může ukousnout vlastní tlapku, když na něj nebudou dávat pozor. Začal jsem si oplachovat tlapky. "Nemám mamku, a pokud jste si nevšiml přišel jsem se očistit," odvětil jsem na jeho otázky klidným hlasem. Vevnitř mě ovšem začal prskat malinkatý plamínek nevole. Nechtěl jsem být k vlkovi neuctivý nebo zlý, ale nehodlal jsem se bavit s někým kdo se ke mně chová jak k malému a ještě mi říká prcku.
Packy jsem měl po chvilce čisté a voda byla příjemně chladivá, takže mi i blahodárně působila na trochu bolavé polštářky. V té jeskyni byla spousta kamenů a po tom se jednomu nešlo dobře. "Hledám jeskyni, neviděl jste tu někde nějakou?" zeptal jsem se nakonec vlka. Přeci jenom to tu mohl znát lépe než Sionn a mohl by mi říct, kam mám jít. Svěsil jsem hlavu k vodní hladině a začal jsem pít.

//Asgaarský hvozd

Rozhodl jsem se vydat směrem, který mi zněl nejlépe. Přímo na druhou stranu od místa, kde jsem byl v lese. Věděl jsem, že jsem přišel ze severu. No přišel, spíše se tak trochu svalil. Nehodlal jsem riskovat, že bych musel někde hledat cestičku na kopec nebo dokonce, že bych se zřítil z nějaké skály. Přeci jen při mém příchodu tam měli mrtvolu. Asi spadla z té hory nad hvozdem. Zajímalo by mne kdo to byl a proč byla tak stará vlčice, tak nepozorná, že spadla... Zakroutil jsem hlavou a snažil se potlačit vlčkovskou zvědavost, která se tak moc nehodila k mému bohulibému poslání. Byl jsem pořád ale vlče. Pořád jsem byl zvědaví na spoustu věcí a chtěl jsem toho zjistit, co možná nejvíc. Musel jsem se tedy ovládat.
Rozhodně nebylo vhodné se vyptávat někoho, kdo měl tolik práce jako měl Sionn. Očividně toho bylo nad jeho bílou hlavu a já nehodlal být další položkou na jeho seznamu starostí. Došel jsem tedy velice odhodlaně k řece. Chtěl jsem si najít nějaké místo, kde bych mohl popřemýšlet o tom, kam bych mohl vyrazit, ale v tom jsem zahlédl vlka, který se myl ve vodě. Nehodlal jsem ho moc vyrušovat, pokud nechtěl pomoci. I když... Sám bych se měl umýt. Můj bílý kožíšek začínal být na tlapkách celý hnědý. Pomalu jsem tedy vkročil do řeky, kousek od onoho vlka. "Dobrý den, snad vám nebudu vadit, když se tu také očistím," řekl jsem tichým a klidným hlasem a stoupl si pod vlkem do proudu, aby moje špína netekla na něj.

Kývl jsem hlavou, když Sionn pronesl slova díků. Zahřálo mě to u srdíčka. Moje srdíčko bylo malé, ale přesto odhodlané. "Kdybych náhodou potřeboval, tak se někoho zeptám," dodal jsem a už po několikráté jsem odmítl nabídku na to se podívat do jejich úkrytu. Přišlo mi to takové nevhodné. Procházet se v pohodě po okolí a někomu jen tak nakouknout jak bydlí. Nepřipadalo mi to správné a tak jsem to prostě odehrál na hranici společné konverzace.
Bílý vypadal, že mi konečně uvěřil a že mě konečně pustí ze svého dozoru. Přecijenom jsem mu nebyl nijak podřízený a mohl jsem odejít jak jsem chtěl. Na druhou stranu by mě Bílý mohl klidně vynést v zubech, kdyby se mu moje počínání nelíbilo. Bude jistější mít jeho souhlas, než se někam vydám jen tak. Usmál jsem se na něj a znovu kývl hlavou, že rozumím. Byl jsem rád, že mě nechává jít, i když mě upozornil, že můžu jen do okolních lesů a luk, jinak že bude vědět, že jsem odešel dál. "Nebojte pane, zůstanu v okolí," potvrdil jsem a nechal ho odejít do lesa. Pak jsem se sám vydal mimo hvozd.

//mahtae jih

Bílého oko se začalo celkem hezky zatahovat. Vypadalo to, že voda mu hezky vyčistila to, co jeho bulvu dráždilo. Teď už bylo jen červené a mírně nateklé, takže to vypadalo, jako by se jedním okem smál. Druhé ovšem zůstávalo vážné. Pořád tak vážný. Žádný pořádný odpočinek. Já se unavený necítil. Odpočal jsem si, když jsem na Bílého čekal. Navíc jsem byl posilněný daňkem. Chtěl jsem vyrazit na cestu. Musím se brzo vrátit domů. Bratři se jinak budou strachovat a nebudou se plně věnovat svému poslání. Zamrskla jsem ocáskem a pohlédl směrem do lesa.
Sionn nabízel další ukázku magií, ale já si nebyl jist, zda bych něco takového chtěl ještě vidět. Nechtěl jsem to vidět, chtěl jsem to pochopit. "Děkuji vám za nabídku, ale třeba příště," odvětil jsem se vším respektem, který jsem měl. "Raději bych nejdřív pochopil, jak to celé tady funguje," dodal jsem, abych nepůsobil jen jako odmítač. Chtěl jsem nějak vysvětlit, proč odmítám tak velkorysou nabídku.
Jeho další slova zněla celkem mile, ale já rozhodně nehodlal jejich štědrosti dále využívat. Nebo ne tak dlouho, jak si Sionn nejspíše myslel. "Budu rád, když mi popíšete cestu, ale momentálně se unavený necítím," prohodil jsem zamyšleně a rozhlédl se kolem. "Vyrazím na obhlídku jen co se rozední," řekl jsem v dovětku, na jeho prosbu ať ho informuji o svém odchodu. Měl jsem v plánu se vydat po svých stopách směrem k té jeskyni. Cestou bych mohl ulovit nějakého zajíce, když mi bude přáno. V myšlence průzkumu okolí jsem byl celkem neústupný, i když mi bylo jasné, že Bílému se to nelíbí. Trochu mě iritovalo, že se v tomhle světě hledí na vlčata jako na bezbrané koule chlupů. Přeci jenom jsem měl nějaké zkušenosti a uměl jsem se celkem dobře ukrývat. "Nepůjdu daleko," dodal jsem, abych ho případně uklidnil, pokud by mě chtěl zastavit. Na druhou stranu byla moje slova rozhodná a neochvějná. Musel jsem cestu domů najít. Musel.

//Midiam

Následoval jsem Bílého jako jeho věrný ocásek. Neměl jsem úplně kam jít, ale i mě přišlo, že už ho musím otravovat. Navíc asi bude mít víc povinností, než se jenom takhle tahat za mou maličkostí. "No já toho moc neprozkoumal, ale tam odkud jsem bylo prostě všechno jinačí," řekl jsem. Nerozváděl jsem to. Musel jsem sám sebe zastavit, abych neřekl lepší. Tenhle kraj mi přišel až moc komplikovaný pro mou hlavičku. Komu pomáhat a komu nepomáhat? U nás se pomáhalo všem, co to potřebovali. Ovládání magií je složitost? U nás magie nebyla a tím pádem ani žádná složitost. Rodina vás může i zradit? Já neměl doma rodinu, jen bratry, které jsem měl ze srdce nejraději a nikdo z nich by mě nikdy nezradil.
Ve svých myšlenkách jsem ovšem zůstával sám. Nechtěl jsem působit nezdvořile. Byl jsem velice rád, že mi tu dovolili zůstat, ale už nadešel čas, abych přestal obtěžovat a začal hledat cestu pryč, domů.
Sionn se trochu rozhovořil o magiích, ale podle všeho o nich sám moc nevěděl. Škoda. Byl jsem ovšem rád i za to málo informací, které mi dal. Vlci znali více magií a zároveň jejich magie prozrazovaly oči. Hádám, že prozrazují jen jednu... Nebo každé oko jinou? Zkoumavě jsem si prohlédl Sionna, ale jeho oči byly stejné. Teda, viděl jsem pořádně jen jedno, druhé pořád ukrývalo trochu napuchnutí okolní tkáně. "Moc děkuji za informace," odvětil jsem s poklidem. "Nebudu vás dál obtěžovat, stejně toho asi máte hodně, co na práci ne? Odopočinu si a vyrazím hledat, cestu domů. Jsem vám ovšem zavázán za veškerou pomoc a že mi tu dovolíte chvíli zůstat," řekl jsem s úsměvem a uklonil se ve vší slušnosti, jak mě to učili. Opravdu jsem nechtěl působit potíže a více Sionna svými dotazy otravovat. Pokud tohle byla smečka, mohlo by tu být více vlků, které bych mohl vyzpovídat. A třeba někdo z nich ví, kam bych měl jít.