Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice kolem mě poskakovala a snažila se mě naštvat. Její problém byl v tom, že čekala divadlo. Čekala, že se otočím a něco jí vpálím do obličeje. Rozhodně očekávala, že se budu vztekat. Ale popravdě to narazila na špatnou oběť. Buď trpělivý s těmi, kdož hledají cestu. Tahle vlčice očividně cestu hledala a nenacházela. Jenže já nemusel poslouchat a pomáhat každé střelence, na kterou natrefím. Navíc když se chová jako malá a navíc nevychovaná. Mlčel jsem a šel jsem dál. Bylo mi jasné, že v momentě, kdy dospěji zpátky ke hvozdu mne už nebude moct pronásledovat.
Pokud jsem to pochopil dobře, tuláci nesměli na území toho, co místní označovali za smečku. A já to na území mě nakloněné smečky neměl daleko. Navíc jsem se tam zatím uvedl celkem dobře, takže mi vlčice poskakující kolem mě mohla klidně vlézt na záda, protože já měl kam jít. Zamířil jsem proto směrem, kterým jsem sem přišel. Rozhodl jsem se očistit v řece níže a nebo v té zapáchající tůni, pokud mě vlčice nenechá na pokoji. Kráčel jsem prostě v mlčenlivosti dál a vlčici vůbec nevnímal.

//Mahtae jih

Vlčice začala skákat kolem dokola. Snažil jsem se udělat několik kroků od ní, když mi nahrnula bahno směrem k tlapkám. Jenže pak se rozhodla poskakovat kolem mě do kola a to už nebylo možné se ničemu vyhnout. Bahno dopadalo ve velkých cákancích všude kolem mě a když jsem uhnul na jedné straně, zákonitě mě bahno nahodilo na straně druhé. Snažil jsem se tomu vyhýbat, ale když jsem zjistil, že to nejde, zůstal jsem stát na místě. Bahno dopadalo na mou hlavu, moje tělo, můj bílý kožich. Rezignoval jsem a stál. Cítil jsem bahno na čenichu i v očích, ale ovládal jsem se. Měl jsem zaťatou čelist a lomcoval se mnou hněv.
Třezalka poskakovala dál, jako naprosto idiotský imbecil. Jako by jí to dělalo děsnou srandu, že mě může nahodit bahnem. Zhluboka jsem dýchal, abych se na vlčici nevrhl a nezakousl se jí do zadku nebo kamkoli jinam, kam bych se dostal. Zatnutá čelist bolela. Ještě nikdy mě nikdo takhle moc nenaštval. Náhle bahno přestalo padat. Vlčice se zastavila udýchaná poskakováním. Jednou tlapkou jsem si přejel přes čenich a oči, stranou jsem odklepl bahno, které jsem tam měl. Celý můj bílý kožich byl zapatlaný od bahna. Občas někde prosvítala srst, ale ne všude.
Zhluboka jsem vydechl. A bez jediného slova jsem se otočil na místě a zamířil od vlčice pryč. Kráčel jsem rázně a odhodlaně. Nehodlal jsem jí dát to potěšení, že jí vynadám, protože to bylo očividně to o co jí celou dobu šlo. Chtěla mě rozbrečet nebo naštvat, však to sama říkala ne? Kráčel jsem dupavými kroky pryč směrem k jižní části řeky a k lesu, kde jsem momentálně bydlel. Hněv se mnou přímo třásl.

Podíval jsem se jí do očí, když se rozhodla, že si bude ohledně mé přezdívky dělat, co uzná zrovna ona za vhodné. Zahleděl jsem se jí do očí ve stylu "to myslíte vážně". Slovně jsem ovšem vlčici nic neřekl. Nebyl jsem ten typ, který by se pouštěl do otevřeného konfliktu, pokud to nebylo přímo nutné. Budu ji prostě ignorovat. Dočistím se a půjdu. Uhladil jsem si poslední chloupky a začal jsem se zvedat. Vlčice navíc už stejně ztratila nit toho, co jsem jí říkal a místo toho se rozhodla skákat v bahně.
První její skok se naštěstí projevil jenom sprškou bahna na trávě. Můj kožich zůstával nepotřísněný a já doufal, že to tak zůstane. Udělal jsem krok dozadu, když se vlčice rozhodla chovat jako mimino nehodlal jsem jí bránit, na druhou stranu to vypadalo, že s tím nehodlá přestat. Když se mi zahleděla do tváře, všiml jsem si jejího odhodlaného pohledu. Nestihl jsem jí však zarazit jen jsem otevřel tlamu. "Nedělejte to," řekl jsem stručně a rázně. Varování bylo v mém hlase jasně cítit. Co ovšem mohlo malé vlče udělat vlčici? Nemohl jsem jí kůvli kodexu udělat v podstatě nic, dokud si ona nějak nezačne.

Vlčice vypadala najednou naprosto laxně. Vzhledem k divadlu, které před chvilkou předvedla, bych spíše doufal, že se unaví, ale ona vyžadovala nějakou akci. Naznačovalo to její prohlášení o nudě a celkový postoj. "Parsifale," opravil jsem ji, když moje jméno použila ve zkrácené podobě a ještě špatě. Věděl jsem, že bych ke svému jménu neměl být tak vztahovačný, ale nějaké ty nevhodné rysy povahy jsem přeci musel mít. Zkráceninu vlastního jména jsem nehodlal respektovat jako přezdívku u nikoho jiného než u vlků, kteří si zaslouží mou důvěru a přátelství. Tahle vlčice k tomu měla ještě daleko, takže jsem doufal, že mne bude oslovovat plným jménem. Jinak jsem na ni hodlal přestat reagovat ve vlčkovské zatvrzelosti.
Začala znovu krákorat jako na lesy. Moje přítomnost a celkově moje podstata ji nudili. Netušil jsem tedy, proč v mé společnosti vůbec setrvává a nejde dál. Evidentně taky něměla nic moc lepšího na práci, než otravovat nebohé vlky, co se snaží umýt. "Šel jsem se sem umýt, abych vypadal jak mám," odvětil jsem jí. "A pokud je tu taková zábava, tak proč se nejdete bavit?" dodal jsem otázkou a pohlédl na vlčici. Kožich už jsem měl čistý a upravený.

Vlčice byla opravdu pošahaná na mozku. Na tváři se jí vyloupnul úsměv prostoduchého hlupáčka, než odpověděla vlastním jménem. Pokýval jsem hlavou nad jménem i historkou, kterou k němu připojila. Nepřipadalo mi nutné, aby jméno tolik uváděla, ale asi to bylo něco z jejího charakteru. Byla ukecaná až běda, ale já si nestěžoval. Nikdy jsem si nestěžoval na povahové rysy ostatních, v Řádu musel jeden umět vycházet s kýmkoli mu bylo řečeno, že vycházet má. A s Bratry musíme vycházet se všemi. Vzpomínka na Anselma a jeho rady mě mírně zahřála a otevřela mou mysl. "Hezké jméno. Já jsem Parsifal," prohlásil jsem v odpovědi. Očekával jsem, že se mi bude smát za moje vlastní jméno, ale na to jsem byl od místňáků už tak nějak zvyklí.
Začala zase hudrovat, protože se jí nelíbilo, že něco neslyšela. Byla nejen hloupá, ale i zvědavá, jak jsem postupně zjistil. "Neměj strachu před tváří neznámých," prohodil jsem slušně a trochu si pozměnil slova kodexu. Nebyl jsem dementní, abych ji označil za nepřítele. Mohla by si to špatně vyložit. Pokračoval jsem v očistě a nechával mluvení na ní. Osobně jsem nebyl zrovna výřečný s cizinci. Navíc jsem byl vycvičený, abych nemluvil, když nejsem tázán. Hovor jsem si nechával jen pro přátele, kterých jsem pravda neměl mnoho. Dá se vůbec velitel výcviku považovat za přítele?

Vlčice evidentně infarktem netrpěla, protože to by sebou tolik neházela a hlavně by tak moc neřvala. Stáhl jsem uši k hlavě, protože to fakt trhalo. Je to blázen! Blázen... Snažil jsem si vzpomenout na nějaké pravidlo z kodexu ohledně bláznů, ale jediné na co jsem si vzpoměl bylo, že jí nesmím ubližovat nebo se na ni povyšovat, protože je vlčice. A co když je to vlčice blázen? Netušil jsem, co dělat. Tady žáná poučka neplatila. Asi nikdy nebylo potřeba vypořádávat se s blázny. Mrskl jsem zamyšleně ocasem z jedné strany na druhou a hleděl na vlčici na zemi.
Naštěstí se najednou zvedla a s povzdechem o madam se šla mýt. "Když jste mi neřekla své jméno, ma... Tak jak vás mám oslovovat?" zeptal jsem se v celku logicky. Nemohl jsem jí přece říkat, hele ty tam. I když to by jí možná vyhovovalo víc, než madam. Zatím, co si čistila kožich, jsem se pustil do upraování svého. Začínala mi být větší a větší zima, jak pofukoval vítr. Snad neprochladnu. Vlčice mezitím začala hovořit o tom, že nebrečím a tak. Netušil jsem proč bych měl. "Neměj strachu před tváří nepřátel," zamumlal jsem si spíš pro sebe. Nechápal jsem, proč bych se měl bát zrovna jí. Byla jenom nějaký blázen, kterému něco vlezlo na mozek a teď ho to požírá. Proč bych se toho zrovna měl bát. Čistil jsem se dál.

Vlčice se mě snažila nějakými slovy zastavit, ale já ji ignoroval. Pohnojila si to tím, že mě nazvala skrčkem a to jsem jí nic neudělal. Byla tak další záhadou této krajiny. Jak jsem si stihl všimnout většina vlků tu měla ve zvyku urážet ostatní, ale nedej pane aby někdo řekl něco jim. Já byl vychovaný slušně, takže jsem na nadávky neodpovídal. Ignorace byla mou vlastní metodou, jak se vypořádat s někým, kdo se choval pod svou vlastní úroveň, což se vlčice ke svému věku chovala.
Začal jsem si bez dalších slov čistit čelo. Začínala mi být pekelná zima, takže jsem doufal, že mě vlčice nechá odejít. Jenomže ona něco hudrovala a hudrovala. Nakonec se svezla k zemi a naříkala, jako bych jí praštil. Což jsem rozhodně neudělal. Ležela tam a chroptila, jako by měla... třeba dostala infarkt? Vzpoměl jsem si na jednoho staršího bratra. Ten se takhle jednou chytil při odnášení kostí za srdce tlapkou, sesunul se k zemi, zachroptěl a umřel. To byla ta smrt, kterou jsem již viděl. Proto jsem na smrt nereagoval asi tak, jak byli místní zvyklí. Pohlédl jsem na vlčici a přejel ji pohledem. "Jste vpořádku madam?" zeptal jsem se slušně, ale zachovával jsem si odstup. Co když trpěla něčím nakažlivým? Nebo to na mě jenom hrála? Ale co když se jí něco stalo? Udělal jsem váhavý krok jejím směrem, ale dál jsem se nepohonul.

Vlčice chrochtala jako prasátko, které někdo nejapně popohání na mokré půdě. Celkově mi připomínala pašíka, byla i stejně flekatá a mrňavější. Jenom tělesnou stavbou jako takovou, se od naducaných špekatých kanců lišila. Byla huběňoučká jako proutek, protože asi neměla moc často dobrou stravu. Pravděpodobně nepatřila do žádné smečky. Sionn mluvil o tulácích. Tahle vlčice musela být oním tulákem.
Šeptala, ale její hlas ke mně dolehl. Nebyl jsem nějaké nedůtklivé vlčátko, aby se mne její slova dotkla. "Abych taky nesmrděl, když jste mě celého oslintala," prohodil jsem jejím směrem pichlavou poznámku. Nebyl jsem tím, kdo by strkal tlapky do vosího hnízda, ale Řád ve mě ještě nestihl zlomit vlčkovské odporování všemu, co řeknou dospělí. Natáhl jsem do čenichu vůni okolí a ujistil jsem se, že nepáchnu. A i kdyby, pomyslel jsem si, je to jedině dobře. Pokud smrdím jí třeba půjde pryč. Zvedl jsem se ze země a zamířil zpátky k vodnímu toku, abych si sumdal slinu z čela. Šel jsem obezřetně a dával si pozor, abych se při očistě nenamočil více, než bylo třeba. Voda byla ledová a já se bál, že onemocním pokud se budu cachtat nějak víc. Čistota, půl zdraví.

Ulizoval jsem si svůj kožich na předem stanovená místa. Snažil jsem se, abych vypadal k světu a dělal tak Řádu radost, než se otočím a vyrazím do své nové ubykace. Nechtěl jsem, aby si někdo myslel, že Bratři z našeho Řádu jsou nějací neupravení ubožáci. Teď když jsem byl čistý a vyvoněný proudem čisťounké vody, jsem se cítil lépe. Pořád to ovšem nebylo ono, takže jsem se zabral do své činnosti a vůbec jsem si nekontroloval záda. Byla to chyba!
Náhle jsem uslyšel něčí hlas, který zněl kousínek ode mne. Nebyl ještě přímo za mnou, ale i tak jsem se trhl a vyskočil na všechny čtyři. Otočil jsem se přímo směrem k neznámému zpěvákovi, aby mi na čele přistál slint, který pocházel přímo z tlamy vlčice, která tak nepříjemně zpívala. Její hlas se mi moc nezamlouval, protože to bylo spíše jako by něco umíralo, než že by někdo prozpěvoval. Chvilku jsem na ni zmateně pomrkával, protože byla celá upatlaná. Jak může někdo takhle špinavý existovat? Hlasitě jsem polkl a pak jsem se na ni podíval přísným pohledem. "No dovolte madam!" prohodil jsem a hlas mi vyletěl o oktávu víš, jak jsem byl rozhořčený. Můj čistý kožich byl teď poplivaný a já se mohl jít mýt znovu. Tentokrát ovšem umýt potřebovala vrchní polovina těla.

//Mahtae jih

Řeka se tu podivně rozdvojovala, ale to mi nevadilo. Bylo to přesně to místo, které jsem se rozhodl využít na očistu. Ve vzduchu jsem sice cítil pachy jiných vlků, ale nikoho jsem neviděl, takže jsem se pomalu rozešel směrem k proudu. Když jsem byl blízko řeky, tak jsem do ní vkročil. Byla studená a já si zatl čelist, abych nezačal křičet, že to moc pálí. Zadek se musel umýt a vyčistit, to bylo hlavní. Bolest, ne bolest. Zatl jsem tedy zuby a poslušně se posadil do proudu vody.
Pálilo to jako čert, protože voda byla ledová. Nepálilo to ovšem moc dlouho, protože po chvilce jsem ztratil v zadku cit. Musím se pak vrátit do lesa a zahřát se. Seděl jsem tak v proudu, který byl poměrně rychlý, což mi vyhovovalo. Pomalý proud by jenom těžko smyl všechny čůránky a zápach z mých zadních tlapek, ocasu a zadku. Takhle to šlo ovšem celkem rychle. Moje zádel se poměrně rychle zbavovala nejen nepříjemné tekutiny, ale i nepříjemného zápachu. Když jsem se po chvilce zvedl, tak jsem necítil ani kapičku močoviny. Hrdě jsem vylezl z vody a otřepal se. Mokrá srst se mi nadzvedla a já byl víc kuličkoidní než normálně. Začal jsem si proto srst uhlazovat jazykem, abych ji i zbavil přebytečné vody, než se vrátím zpět do hvozdu.

//Asgaarský hvozd

Došel jsem až k řece. Vypadala celkem příjemně. Už jsem se k ní chtěl rozeběhnout a vyčistit si tak počůranou sedínku, jenomže pak mě to trklo. Tady je to pořád moc blízko, co kdyby někdo vyšel z lesa a uviděl mě, jak si přímo před hranicema čistím zadek?! Tahle představa mě vyděsila, protože mi bylo jasné, že by si o mě pomysleli něco příšerného nebo by se mi rovnou vysmáli. Já přece nemohl pošpinit čest našeho Řádu tím, že bych si čistil zadek tak blízko něčího domova. Měl bych se vydat trochu dál a pak to zkusit tam...
Pohlédl jsem na jih, kde jsem potkal toho podivného vlka. Nechtělo se mi riskovat, že potkám někoho, kdo mne potáhne na druhý konec světa jen tak, pro nic za nic a pak se vypaří jak pára nad hrncem. Nehodlal jsem riskovat takové setkání znovu a proto jsem se obrátil k severu a vyrazil přesně tím směrem. Když to na jihu nebylo nic moc, muselo to být dobré alespoň na severu. Nebo když ne dobré, tak možná o trochu lepší. Naposledy jsem pohlédl k lesu a pak s počůraným ocáskem a tlapkami pokračoval o trochu dál.

//Mahtae sever

//Údolí

S počůraným kožichem jsem se sunul lesem. Vážně jsem doufal, že si mě nikdo nevšimne a budu se moct nenápadně vysoukat z lesa a zamířit k řece. Pokud jsem si dobře pamatoval, tak řeka nebyla daleko. Na jedné i druhé straně lesa nějaký ten tok byl a všechno bylo lepší, než ta zapáchající tůňka, která byla na dně podivně nezarostlého údolíčka. Počůrané nožky zapáchaly a svědily, ale co jsem s tím jako asi tak měl bez vody dělat. Olizovat si vlastní potřísněné končetiny se mi zdálo tak nějak pod úroveň a zbytečné, když nedaleko byla řeka. Hlavně mě nesmí nikdo vidět a pak to bude v pohodě.
Snažil jsem se schovávat mezi keři, kmeny stromů a kameny, které se mi stavěly do cesty, abych se co nejvíce zakryl, kdyby náhodou šel někdo kolem. Nevypadalo to ovšem, že by někdo měl momentálně chuť pobíhat po lese, takže já a moje počůraná zadnice jsem si mohli nerušeně odkráčet k hranicím lesa, kde už byla slyšet řeka, která hučela a mě tak slibovala rychlou očistu. Nehodlal jsem se zdržovat mimo les dlouho, už jen pro to, že se smrákalo. Na druhou stranu být celou noc s mokrou a zapáchající zadnicí, taky nebyla hitparáda.

//Mahtae jih

Probudil jsem se s jednou tlapkou ve studené vodě tůňky a s počůraným kožichem. Zamrkal jsem nejprve na tlapku a pak na počůraný podolek. Pak jsem teprve vyskočil na všechny čtyři a začal jsem mokrou tlapku oklepávat. "Sakra!" ulevil jsem si poměrně ostrým slovem. Během snu jsem se musel odkutálet od kamenného útvaru a musel jsem se dokutálet až k tůňce, která byla plná podivně kalné vody. Pravděpodobně se sem ta voda dostávala deštěm, protože žádný přívod ani vývod z ní netekl. Voda podivně zapáchala, ale pořád páchla méně než moje počůrané spodní nožky.
Cítil jsem se zahanbeně, že jsem si ve spánku neudržel nějaké dekorum a čistotu. Jak jsem se odkutálel, spadla mi tlapka do vody a tím se vysvětloval sen o vodě a čvachtání. Tlapka ve vodě pak způsobila své a já svůj močový měchýř ve spánku neovládal. Měl bych se jít umýt. Pohled mi padl přímo na tůňku, která ovšem nevypadala vůbec dobře. Voda v ní páchla a nemyslel jsem si, že by to bylo moc zdravé. Mohl bych dojít k nějaké řece, která tu v okolí teče. Rozhodnutí pro řeku bylo jednoznačné. Pomalu jsem se začal kodrcat mimo údolí.

//Asgaarský hvozd

Podivné obrazy se mi motaly v hlavě. Jednu chvilku jsem běžel temnou jeskyní. Slyšel jsem vlastní dech, jak se rozrážel od stěn a vracel se mi zpátky k uším. Nejprve jsem neslyšel vlastní kroky, ale když jsem se podíval na své tlapky uviděl jsem, že jdu vodou. Jakmile jsem si to uvědomil, uslyšel jsem ťapavé zvuky, jak moje tlapky narážely do vody a kapičky se rozlétaly do všech stran. Cítil jsem podivný chlad, jak mě voda chladila na břiše pokaždé, když se nějaká zbloudilá kapka dotkla mého podbřišku. Netušil jsem před čím utíkám, takže jsem se za běhu ohlédl, abych se přesvědčil, ale nikdo za mnou nebyl.
Když jsem se otočil zpátky, běžel jsem po vrchovině na jejímž vrcholku jsem tušil naši řádovou jeskyni. Věděl jsem, že tam bude i když jsem ji ještě němohl vidět. Něco mi říkalo, že tam bude. Můj krok byl tichý, jak jsem našlapoval do spadaného listí. Dech se mi přerývavě sunul skrz nosdry a srdce se třepetalo jako pták ve větrném proudu. Teplý poryv větru mi krásně ohřál tělo. Už jsem byl skoro na konci. Už jsem měl na dosah... kousek... kousíček.
Mrknul jsem a bylo to pryč. Najednou jsem ucítil vodní hladinu, jak se ke mně blíží víc a víc. Cítil jsem ji na tlapkách a pak se mi kolem zadních tlapek rozlilo teplo.

// Asgaarský hvozd

Pomalým krokem jsem se odebral do části lesa, ve které jsem ještě nikdy nebyl. Vypadalo to tu příjemně. Pravděpodobně to byla jediná část lesa, která nebyla pokryta stromy a jejich propletenými kořeny. Terén tu byl příjemný a já si tak užíval pocitu, že se můžu konečně pořádně protáhnout a projít. Když jsem se pohyboval po lese, snažil jsem se být víc než obezřetný, abych nezakopl nebo se někde nezasekl tlapkou mezi kořeny. (//Kdo pamatuje bábu pod kořenem?! )
Tohle místo bylo ovšem naprosto jiné. Jednalo se o svažující se údolí, které svým terénem ovšem působilo celkem odmtavě. Půda zde byla tvrdá a skoro bez pokrytí trávou. Viděl jsem tu ovšem spoustu rostlinek, které se držely seč mohly. Pomalu jsem sešel dolů ze svého kopečku a nalezl kamenný útvar, který vypadal celkem příjemně. Lehl jsem si na zem a rozhodl se dát si pár hodinek oddechu, než se zase někam vydám. Popravdě jsem neměl kam pospíchat, Iska měla pravdu v tom, že zima by mohla být nepříjemná pro delší putování. Už teď jsem měl problém někam dojít, jak bych se pohyboval ve větší zimě, to bylo otázkou. Stulil jsem se do klubíčka a usnul.