Gallirea - Příspěvky uživatele

//Za Shireen

Z večera se stala temná noc a z té krvavé ráno, které bylo nasáknuté podivnou vůní nebo spíše zápachem. I když jsem nikde nikoho neviděl, nad hlavou se nám to přímo tetelilo životem. Ptáci v hejnech létali na východ, jako by tam bylo něco, co strašně moc potřebují. "Tohle je tu normální?" zeptal jsem se Isky po tom, co řekla, že si odpočineme. Zastavil jsem se a tlapkou jsem ukázal na podivně začouzené nebe a na letce, kteří mířili po obloze od nás pryč. Bylo to celé podivné, ale třeba tady docházelo k nějaké zvláštní migraci ptactva. Třeba je v zimě na východě příjemnější počasí nebo lepší potrava.
Zamířil jsem za vlčicí do celkem malé nory, která byla ovšem vyhovující pro nás dva. Já nezabíral moc místa. Spokojeně jsem se stočil do klubka trochu dál od vlezu do nory. Bylo to zajímavé místo. Někdo to tu musel vybudovat, ale kdo a proč. Spousta otázek, žádné odpovědi. Raději jsem se neptal vlčice, protože mi bylo jasné, že není úplně nadšená, že se se mnou táhne, natož aby odpovídala na moje dotazy. Navíc mi přišlo, že kodex přehnanou zvědavost nepodporoval. Všechno se dozvím, až přijde čas. Z myšlenek mne vytrhla až vlčice svým dotazem. "No, nemůžeme přece brát každého, jak jsi sama naznačila nebylo by to logické. Prvním krokem je zbavit se všech pozemských věcí a předat je Řádu. Všechno děláme spolu a pro nás, takže není potřeba, aby někdo měl spoustu bohatství a někdo nic. Samozřejmě si můžeš ponechat některé osobní věci," řekl jsem s klidem. Já sám neměl nic osobního s čím bych přišel, vlastně jsem do Řádu nepřinesl vůbec nic, kromě svého křiku a pláče. "Někteří Bratři si nechávali barevný kamínek nebo nějaký klacík, kost, co si přinesli z domova. Kožešiny a maso ovšem patřily nám všem. Pak musel každý projít přípravou, aby se ukázalo, že na naše poslání má. Museli jsme uklízet po ostatních, pomáhat nemocným či zraněným poutníkům, chodit na obhlídky, nosit dřevo nebo čistit kožešiny. Taky jsem se cvičili v lovu a boji. A nesmím zapomenout na hlídky. Museli jsme chodit na hlídky, klidně i na několik dní a to všechno bez možnosti si něco ulovit nebo se pořádně vyspat," z mého hlasu bylo silně cítit prožité emoce, které se se vzpomínkami na Řád pojily. "Já ovšem nestihl všechno. Boj jsem nikdy nezačal pořádně trénovat a velký lov jsem nezažil nikdy," povzdechl jsem si smutně a všechny dobré emoce se vytratily. Došlo mi, že jsem mluvil přliš, protože jsem si všiml, jak se vlčici klíží očka. Jen jsem se podivně usmál, málo ale aspoň nějak a položil si hlavu do svého vlastního klubíčkového polštáře. "Dobrou noc," řekl jsem jenom a zavřel očka. Spánek se ovšem notnou chvíli nedostavoval. Moc vzpomínek na Řád a Brtary... to mě zneklidnilo a spánek oddálilo.
Z trhaného polospánku jsem se vzbudil ještě před vlčicí. Ráno postupovalo poměrně rychle dál. Nebudil jsem ji. Vypadala celkem spokojeně, když spala. Aspoň se tak nečertila a nepoužívala podivná slova jako "zatraceně" nebo "Junior".

//Za Shireen

Podařilo se nám prodrat ven z lesa na celkem ještě sluncem zalitou pláň. Byl jsem celkem rád, že je to za námi. Škrábanců jsem na sobě měl nespočet a docela rád, bych se někde očistil, abych mohl zjistit jaké další škody moje oko přehlédlo. Shireen ovšem nasadila brutální tempo a rozhodla se jít bez přestávek, což rozhodně pro moje malé tlapky nebylo vyhovující. Navíc když jsem se dostali do ne úplně vhodného terénu pro přízemní konstrukce. S každým krokem mi to čvachtalo pod tlapkama. Nejhorší bylo, že občas se země trochu svažovala, takže jsem měl vodu až po břicho, což samozřejmě Shireen netrápilo, jelikož jí voda sahala maximálně do půlky stehen.
"Nemohli bychom si dát někde pauzu, madam," řekl jsem, když mi podjela tlapka a já se málem zřítil do kalné vody. Ustál jsem to ovšem jen tak tak. Další pochod by znamenal jenom další problémy. "Ne že bych si stěžoval, ale nerad bych ohrozil vaši výpravu tím, že se někde zraním. Navíc se začíná smrákat a pokud to je zde nebezpečné, neměli bychom cestovat přes noc," pokusil jsem se velice diplomatickým tónem vyjednat nějaké příjemnější podmínky pro přespání, než pochod dál, kdo ví kam. Ona se asi stále držela myšlnky na nějakého dalšího Boha, respektive Bohyni, ale mě to přišlo jako hnaní se za bílým jednorožcem, pohádka.
"Když vás někdo používá jenom jako nástroj pro vlastní prospěch, poznáte to madam, věřte mi," řekl jsem stručně. Bylo mi jasné, že mi možná nebude věřit, ale bylo to tak. Nedalo se říct, že by na to byl nějaký přesně daný manuál. Někdo naši dobrotu využíval tím, že jedl více než potřeboval. Jiný zase tím, že na nás přenášel své vlastní emoční problémy. Občas bylo proto potřeba někomu naznačit, aby odešel. A když to nešlo po dobrém... Pomáhej těm, kdo naši pomoc potřebují. Služ, ale neposluhuj.
Její další dotaz byl zajímavější. "Ale jistě, že máme způsoby jak si ověřit, kdo k nám patří a kdo ne. Já sám jsem prošel prvním kolem přípravy," prozradil jsem vlčici a čekal jsem, zda se bude o můj příběh zajímat víc nebo ne.

//Za Shireen

//Za Shireen

Následoval jsem vlčici, která mi svými slovy jen potvrdila mou domněnku. Mrskl jsem ocasem a nechal to být. Vlčice mluvila o tom, jak není paranoidní, ale že jsou tu vlci a to byl důkaz paranoi, protože tím neurčitým jsou tu vlci, dávala na vědomí, že nikoho takového nikdy nepotkala. Nebo alespoň ne osobně. Kdyby znala někoho přímo, rozhodně by řekla jeho jméno nebo by alespoň něco specifikovala o vlcích, kteří podle jejího mínění vzbuzovali nebezpečí. Jenže to neudělala. Ať si říká co chce, všichni jsou tu až moc paranoidní ohledně ostatních.
Rozpustile jsem si ťapkal dál. Cestou jsem ovšem pročesával okolý pohledem, abych věděl, kam přesně jdeme. Bylo to tu celkem nepříjemné. Les byl zarostlý a špatně se v něm chodilo. Já se svou velikostí neměl tak velké problémy, ale i tak jsem získal pár oděrek od křovvin, které v lese byly. Vlčice mohla jistě vybrat lepší cestu, ale pravděpodobně měla důvod, proč zvolila tuhle a tak jsem její rozhodnutí nezpochybňoval.
"Do našeho osobního úkrytu nikdo kromě Bratrů nesměl, ale do společné jeskyně mohl každý, kdo potřeboval nějakou pomoc, radu nebo jenom přístřeší na noc, než vyrazil na další pouť," řekl jsem vznešeným hlasem. Byl jsem na svoje Bratry hrdý, jejich filozofie mi dávala smysl, narozdíl od místních poměrů. "Ale nenechávali jsme nikoho, aby nás jen tak zneužíval. Kdo pomoc potřeboval dostal ji a pak se musel vydat na svou vlastní pouť dál. Nebo se mohl přidat do našeho společenství a pomáhat ostatním sám," dodal jsem. Taky u toho musel opustit většinu svého dosavadního světa, ale komu na tom záleželo. Moje mysl vychována jen a pouze v prostředí Řádu netušila, jak velkou oběť činil dospělí vlk, který se k nám přidal. Pro mě to bylo jen jako shodit zimní srst.

//Za Shireen

//Za Shireen

Šla pomalu jak slíbila, za což jsem jí byl vděčný. Její popichování mne nechávalo chladným. Popravdě ne tak docela. Trochu jsem se jí bál. Ne, že bych nikdy neviděl vlčici, to zase ne. Tulaček a Poutnic jsem viděl celkem dost, ale nikdy jsem s žádnou vlčící necestoval nebo s ní byl o samotě. Bylo to divné. Takové mhe. Cítil jsem se z toho nesvůj, protože kdyby se něco stalo bylo by na mě, abych jí pomohl a bránil, což rozhodně nebylo něco, do čeho bych se hrnul. Navíc kvůli vlčicím se jeden musel rvát skoro furt, protože stačilo křivé slovo na jejich účet a někdo je musel bránit ne? U vlků to bylo jiné, tam si to každý vyřešil hezky z pacek do pacek sám a nepotřeboval zástupce, ale u vlčic...
"Jenomže mi přijde, a teď se prosím neuražte, že jste tu pak všichni strašně paranoidní," odvětil jsem stručně. Bylo to opravdu tak. Sionn mě varoval, jeho sestra mě varovala taky. Dokonce i ten poutník, se kterým jsem se vydal kousek na západ mě varoval nejen před ostatními, ale i před sebou samím. Třeba jsou všichni jenom navzájem vyděšení z ostatních a čím víc se jich bojí a štítí, tím více jsou na sebe agresivní a tím více se objevuje konfliktů, které je jen utvrzují v jejich předpokladu, že jsou všichni zlí. Znělo to jako solidní teorie, ne že ne. Mrskl jsem ocasem a pokračoval v chůzi dál.
Mírně jsem mlaskl. "No, dalo by se to tak říct. Koncept smečky mi vysvětloval pan Sionn, ale moje společenství se od ní lišilo v několika podstatných bodech. Například naším úkolem bylo chránit všechny bezbranné poutníky nebo vlky, kteří o pomoc požádají, ne jen členy našeho společenství," vysvětloval jsem jí. Bylo mi jasné, že to stejně jako Bílý nebude chápat a tak jsem to dál nerozváděl, pokud by její mysl byla stejně uzavřena jako ta jeho.

//Před Shireen nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát... už jdu!

"No vidíte a já vám vaše ouška nechal pěkně na hlavě," zabručel jsem si spíš pro sebe než pro ní a dokončil svoje protahování. Bylo celkem příjemné odpoledne až na ten podivný dým, který se proháněl po obloze. Divné mraky, ale co se s tím dalo dělat. Asi někde daleko něco hoří nebo tak... Dlouho jsem o tom nepřemýšlel, nezajímalo mě to.
"Nevadí, třeba to někdy najdu," dodal jsem, kdž Iska prohlásila že o jeskyni nic neví. Já věděl, že existuje někde poblíž jejich území, ale nehodlal jsem to už dál rozpatlávat, když ona evidentně měla jiné plány. Mrskl jsem ocasem jako bičem v netrpělivém gestu. Už bych se docela rozešel dál, protože tady se mi to nezdálo. Poflakovat se na posvátný půdě nebylo úplně košer. Iska mluvila o nějaký další Bohyni nebo čem. Doufám, že mě nebude nutit se zase někam jít podívat a modlit se tam. Pro jednou to bylo fajn, ale zase z toho nechci dělat nějakou vlastní tradici. Pokýval jsem ovšem hlavou, že s dalším výletem souhlasím. Co mi taky zbývalo jiného, než ji následovat. Sám jsem odsud odejít nemohl, nevěděl jsem kam.
"Celý tenhle váš systém mi přijde zvláštní, pokud není troufalostí ho hodnoti, madam. Přijde mi, že se k cizím chováte nepřátelsky jen proto že jsou, zároveň ovšem pohrdáte i vlastními známými pokud jsou moc malý, jak jste naznačila. Opravdu zvláštní přístup," řekl jsem suše. Moje hodnocení téhle krajiny zatím nebylo moc vysoké.

//Za shireen

Vlčice si sedla a začala se chovat děsně starostlivě, což jsem jí nežral, i když to byla příjemná změna od toho jaký pohledy na mě házela před tím. "Hádám, že vy vstáváte po tak nepříjemném probuzení plná energie a nadšení do nového dne," odvětil jsem jí slušně, ale zároveň obsah věty byl mírným popíchnutím. Netvářil jsem se kysele, protože bych byl nudnej, ale protože mě vzbudila stylem, jakým se normální spící vlk nebudí. Nebo aspoň ne u nás. Pokud někde nehořelo, buzení probíhalo bez šťouchání a dloubání do nebohých spících obětí. Možná je to další věc, kterou místní dělají. Zvláštní.
"Je to Taranské pohoří. T-A-R-A-N-S-K-É, Taranské pohoří," poučil jsem ji. "Budu vám vděčný, když to nebudete komolit," dodal jsem a začal jsem si protahovat přední a zadní tlapky. Byl jsem celý rozmrzelý a rozlámaný z toho spánku, takže jsem potřeboval chvilku na pořádné doprobrání se. Jenže vlčice pořád něco mlela dál a dál. "Váš Bůh mi neřekl nic," dodal jsem po chvilce v odpovědi na její otázky. "Dostal jsem se sem nějakou dlouhou jeskyní, netuším kde je ani jak se do ní zase dostat. Vyšel jsem až kousek od vašeho... vaší smečky," upřesnil jsem, jak jsem se sem dostal. "A já si malý rozhodně nepřipadám," řekl jsem odhodlaně, trochu mě mrzelo, že tu všechny posuzovali hlavně podle jejich vzhledu. Bylo to strašně povrchní a docela i nebezpečné. Jeden takový malinkatý nebohý uzlíček, by vám byl schopný zarýt drápy do krku raz dva, až byste to nejméně čekali.

Tiše jsem si chrupkal. Nic se mi nezdálo, co by se vám taky mohlo zdát, když jste tak moc unavení z toho všeho ťapkání nahoru a dolů, nahoru a dolů. Probudil mě až hlas. Iska se vrátila z hor a vypadala o trochu mileji, než dřív. Její dloubnutí do mého kožichu tlapkou a hlasité buzení mne ovšem nenadchly. "Jistě madam," procedil jsem jenom skrze zuby a začal jsem se pomalu zvedat na všechny čtyři. Cítil jsem se odpočatě a připraveně na další putování, i když jsem byl probuzen tak nevybíravým způsobem. Vlčici to ovšem nevadilo. Vypadala dokonce tak moc odhodlaně vyrazit, že si mého podráždění pravděpodobně ani nevšimla.
Mluvila o tom, že jí Život řekl, že mě má hlídat a že nevěděl kde bydlím. Mlela a mlela a já jí nerozuměl ani slovo. Pořád jsem si myslel, že se v tichosti modlila a asi si nějakou samomluvu přetvářela a vkládala vlastní řeč a myšlenky do úst vymyšleného Boha. "Když to říkáte madam," řekl jsem slušně i když jsem jí nevěřil a na mém čenichu se objevil pochybovačný výraz. Nebylo ovšem na mě, abych zpochybňoval cizí víru. Když ale neví kde bydlím, proč s ní chodit. Ztrácím tu jenom čas... Ale slíbil jsem, že ji pohlídám, takže co bych měl dělat jiného. Dloubnutí mě od ní bolelo, ale nedával jsem to na sobě znát. Jen jsem pokývl hlavou a čekal jsem, kterým směrem vlčice vyrazí.

//Vrcholek

Byl jsem z toho celý takový zmatený. Nějak jsem netušil, co si mám z toho všeho vzít, ale byl jsem rád, že jsem celou myšlenku Bohů neposlal k šípkům. Bylo fajn si takhle utřídit myšlenky. Jeden se pak cítil mnohem uvolněnější a víc v klidu. Rozhodl jsem se, že se vrátím na místo, kde jsme se rozdělili. Nebylo to daleko od místa, kde jsem byl teď. Můj orientační nesmysl fungoval celkem dobře, teda občas. Našel jsem si příhodný dolík a do něj umístil svou sedínku. Nějak se mi nechtělo jen tak lelkovat, ale na druhou stranu jsem ani neměl kam jít. Bez Isky jsem se vrátit nemohl. Netušil jsem kudy. Tenhle svět pro mě byl pořád až moc velký a moc neznámý, abych se tu jen tak procházel nebo toulal. Nevěděl bych, kudy se pak vrátit zpátky nebo jak se tu orientovat. Bylo proto nejrozumnější na vlčici počkat. Než ovšem přišla rozhodl jsem se využít chvíle čekání a ticha k prospaní se. Ulehl jsem proto do písku a začal jsem potichu chrupkat.

//Nárrské vršky

Zamířil jsem směrem kousek od Shireen. Chtěl jsem jí nechat prostor v rámci jejího pátrání. Pokud někoho najde, doufal jsem, že mi dá vědět. Ale u ní jeden nikdy neví asi... Bylo zvláštní jak o tomhle místě mluvila. Jako by k němu chovala nějakou úctu. Nevěřil jsem jí nic o tom, že by tu žil nějaký Bůh. Podle mých zkušeností Bohové rozhodně nežijí na nějakých obyčejných místech a ani si jen tak s někým neklábosí. Bratři občas měli nějaké své Bohy. Někdo měl jen jednoho, některý jich měl zase spoustu. Rozhodně jsem ovšem nezažil, aby se někam vypravovali, aby se svým Bohem či Bohy mohli hovořit v nějaké fyzické podobě. Možná to ale nemyslela fyzicky. Možná to myslela tak, že vlastně jen sama rozmlouvá s Bohem, kterého zvala Životem. Mohla to být její vnitřní rozprava, monolog. Tak to nejspíš muselo být. Iska asi nemyslela reálné promluvení si, ale spíše tichou modlidbu ve svém vlastním nitru.
Rozhlédl jsem se kolem. Tyhle kopce mi přišli zajímavé, tím jak museli být starodávné. Pískovec se občas někde drolil a zanechával ve skalách jejich typický vzhled. Na druhou strnu to tady nebylo nijak zvláštní nebo velkolepé. Prostě skály. Takových jsem pár viděl u nás, ale nepamatoval jsem si je přesně. Teď už jsem měl více rozumu, abych si je prohlédl. Místo to bylo nevšední to ano, ale pořád jsem v něm nenalézal žádnou velkolepost nebo přehnanou nádheru, která by mne posadila na zadek. Měl bych se pomodlit.
Isky musela myslet rozmluvou tichou vlastní modlitbu. Nemohla tím myslet hovoření s jejich Bohem přímo, protože to bylo naprosto bláznovské a nerálné. Pravděpodobně se zde mluví s Bohem, protože tohle místo je pro vlky nějak posvátné. Muselo tedy být propojeno nějak s jejich vnímáním své vlastní existence. Muselo být tedy významné jen a pouze pro někoho, kdo v Boha věřil. Jenže to já nebyl. V žádného z nadpřirozených Bohů světa jsem nevěřil a že jich Bratři znali nespočet. Já si zachovával svou vlastní hladu. Kdyby Bůh nebo Bohové byli, uspořádali by všechno rozhodně jinak a ne tak jak to bylo. Za tím jsem si skálopevně stál, i když se mi Anselm snažil vštípit do hlavy něco jiného. Zachovával jsem si jistý skepticismus jako Joffrey, který pravou nadpřirozenost viděl v květinách, které mu pomáhali léčit raněné a nebo jen ulevovat od bolesti těm, kterým nebylo pomoci. Měl bych to ale aspoň zkusit ne? Nikomu to neublíží a třeba zjistím, kam bych se měl vydat dál.
Došel jsem tedy k jednomu výčnělku ve skále a sedl jsem si na zem. Hlavu jsem sklopil k zemi, abych se mohl v tichosti oddat svým vlastním myšlenkám a tužbám, které jsem měl.
Skloněnou hlavou jsem chvilku nehýbal a pak jsem zavřel oči. Působilo to tu na mě uklidňujícím dojmem a tak nebyl problém v tom nechat chvilku svá záda nestřežená. V klidu jsem začal oddechovat. Bože, který v těchto horách sídlíš. Pokud tu teda sídlíš, ale Iska říkala, že jo a jelikož nemám důvod zpochybňovat její slova, tak se na tebe obracím. Ztratil jsem se a teď hledám cestu zpátky k domovu. Netuším ovšem, kam bych se měl vydat.
Vzpomínám si, že jsem přišel dlouhou jeskyní, ale netuším jak a kde jsem se do ní dostal. Také jsem k jeskyni ještě nějakou tu cestu šel, takže je možné, že jsem od domova opravdu velice daleko. Rád bych se ovšem vrátil za svými Bratry, a pokud mé cestě není souzeno, aby se v brzku navrátila zpět, mohl bys alespoň Bratry uklidnit, že jsem v pořádku? Myslím, že Anselm by si mohl vyčítat, že na mne nedával lepší pozor, ale chci, aby věděl, že to nebyla jeho chyba. Nemůže za to, že jsem se mu ztratil z dohledu. Je výborným učitelem a až se vrátím domů, poděkuji mu za vše, co mne naučil. Jen díky němu jsem v tomhle světě ještě pořád naživu.
Tenhle svět je mi navíc tak cizí, že netuším, zda se mu zvládnu přizpůsobit. Rád bych zde ostatním pomáhal, dokud tu budu pobývat a také bych rád více pochopil jejich zvyky a tradice. Budu se moc snažit, abych měl pořád mysl otevřenou, ale vím, že se neubráním některým předsudkům. Promiň mi proto moje odchýlení od našeho kodexu, kterého jsem se zde nejednou dopustil. Od nynější chvíle se budu snažit dbát kodexu s ještě větší pečlivostí, než tomu bylo doposud. Rád bych pochopil podstatu tohoto světa s chladnou hlavou a jasnou myslí. Bez soudu nad jeho obyvateli. Budu taky moc rád, když usnadníš trápení Iskierce. Přijde mi, že toho hodně vytrpěla i když plně nerozumím tomu, co se stalo, rád bych jí dopřál trochu toho klidu, pokud by to bylo možné a rád bych jí a Sionnovi, Nym oplatil jejich dobré skutky vůči mojí maličkosti. Dodášli mi proto sil, abych jim mohl pomáhat, budu ti nesmírně vděčný. Amen.
Kývl jsem mírně hlavou a pak jsem svůj pohled zase narovnal. Mírně mi zatuhl krk, ale cítil jsem se tak nějak líp. Uvolněnější a už jsem si i méně bál. Věděl jsem, že ať už půjdu kamkoli někdo nademnou budedržet ochranou tlapku. Ať už tenhle jejich Bůh byl kdokoli nebo i kdybych se právě vyzpovídal Bohu jinému, byl jsem se svým počínáním spokojený. Poklidnost tohohle místa mne ukolébávala a já nechtěl jít zpátky. Něco mě tu drželo a tak jsem ještě hodnou chvíli seděl potichu v písku. Nikoho jsem kolem sebe neviděl ani neslyšel. Po hodné chvíli jsem se rozpomenul, že jsem slíbil Isce, že se s ní sejdu zase dole. Zvedl jsem se neochotně z písku a zavrtěl se, abych ze svého těla dostal všechna zrnka, která na něm ulpěla.
Pomalým a velice neochotným krokem jsem se pustil do sestupu. Občas jsme se zastavil a pozoroval výhled. Byl celkem příjemný, kdybych tak měl více času, abych si tu mohl posedět a pokochat se pohledem na louky a lesy kolem. Ve vzduchu ovšem sedělo něco nepříjemně štiplavého a to mě nutilo se moc dlouho nezdržovat v písčitém ráji. Taky mne dolů popoháněla myšlenka na Isku, kterou by sice asi neranilo, kdybych se nevrátil, ale pořád jsem trochu doufal, že by mě tu nenechala a já ji nechtěl nechat čekat.

//vršky

//Za Shireen

Byl jsem zrozen k následování. V podstatě mi nevadilo se za někým táhnout, tak nějak to bylo v mé přirozenosti. Nebyl jsem vůdce. Neměl jsem to něco, co pro to bylo potřeba. Byl jsem ovšem dobrý následovník. Uměl jsem naslouchat, čekat. Byl jsem loajální, trpělivý, ale zároveň i celkem nekritický, což se mohlo mnohým vůdcům líbit. Iska ovšem nebyla vůdce, kterého bych chtěl následovat. Ji jsem následoval, protože jsem to vůdci slíbil. Nebyl to sice můj vůdce, ale pořád měl nejblíž k mému vůdci, co jsem tu měl.
Z myšlenek o vůdcovství mne vytrhla až její slova. "Jistě, že mám matku. Ale nikdy jsem ji nepoznal a pravděpodobně ani nikdy nepoznám," řekl jsem s klidem. Nepůsobilo mi to bolest, jako by mohlo jiným. Já neznal rodinu ani rodinou lásku. Znal jsem jen lásku vlastních bratrů a ta byla hrubá a chladná. "A Bratři nejsou moji pokrevní příbuzní," odvětil jsem ještě, abych neopoměl její narážku na "bráchy". Nehodlal jsem jí to ovšem dál extra rozvíjet, pokud se sama nebude zajímat. Nebyl jsem úplně tím typem, který by musel někomu něco vysvětlovat, pokud neprojevoval zájem. Asi bych nebyl dobrým učitelem nikoho pro nic.
Mluvila o tom jejich Bohu, ale já jí to moc nevěřil. Přišlo mi, že si vymýšlí a tahá mne za čumák, protože si myslí, že jsem malé vlče. Ale pokud tam žije někdo, kdo by mohl tušit, jak se dostanu domů... za zkoušku to stojí ne? Zamrskla jsem ocasem a pokýval hlavou. "Půjdu s tebou, ale navrhuji se rozdělit. Budeme mít větší šanci toho Života najít nemyslíš? Pak se sejdeme zase tady," řekl jsem s mírným úsměvem a vydal se za ní do písčitého kopce. Šel jsem ovšem více do leva, kdežto ona zamířila po pravé pěšince. Doufal jsem, že na mě pak počká, protože bych sám domů netrefil. Musel jsem doufat, že v ní je nějaký alespoň malinkatý kousek, který v mé společnosti vidí potěšení, i když její slova tomu odporovala. Zhluboka jsem si oddechl a zamířil k vrcholu.

//Vrcholek

//Za Shireen

Následoval jsem vlčici, která se z uplakaného uzlíčku proměnila v celkem silnou osobnost. Bylo to až k neuvěření, jak rychle tady vlci střídaly nálady. Jako by se jim v mozcích odvíjela nějaká divná věc. Musím tomu přijít na kloub. "Nóbl ani ne," odvětil jsem jí s klidem a tlapičkama dělal, co jsem mohl, abych ji stíhal. Nebyl jsem úplně nějaká mrňavá koule chlupů, ale na její dlouhé nohy jsem neměl. Co jsem ovšem měl byl výdrž. I když ta se taky pomalu začínala opouštět. Doufal jsem, že tam kam jdeme nepůjdeme dlouho.
Polkl jsem pýchu, když označila moji domovinu názvem, který zněl spíše jako urážka, než jako přeřeknutí se. Klid. Je emočně nevyrovnaná. Neměl bych se snižovat na její úroveň. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych se zase začal plně ovládat. Tahle vlčice byla jako osina v půlkách, kterou si nemůžete vyndat sami. Jenže tady nebyl žádný přítel, který by mi od ní pomohl. Měl jsem si dvakrát rozmyslet, co slibuji, když jsem se nabídl, že jí budu dělat doprovod. Jenže teď už nešlo vzít slova zpět. "Nemám matku ani sourozence," odvětil jsem tedy pouze a z mého hlasu byl slyšet jistý chlad. Nechtěl jsem být zlý, protože vlčice byla evidentně mimo z nějaké situace, ale na druhou stranu já se neuměl tak dobře ovládat jako Bratři. Ještě jsem plně nepochopil ono kouzlo sebeovládání... ne úplně. Hlas mě proto zradil, ale nehodlal jsem to opakovat. Mlčel jsem a následoval vlčici.
Její slova o bohu jménem Život mne mírně vykolejila. Nelíbila se mi představa toho, že by vlk měl přistoupit k bohu a ještě s ním mluvit. Mírně jsem se otřásl. Ne, tohle rozhodně nebylo nic pro mne. Ale pokud vlčice tvrdila, že mne tenhle bůh může dovést domů. Zamrskal jsem ocasem z jedné strany na druhou a pokračoval v chůzi.

//Za Shireen

Následoval jsem Isku, ne protože bych od ní očekával nějakou extra společnost. Ale slíbil jsem, že ji pohlídám a rozhodně jsem nehodlal tenhle slib porušovat. Dávej své slovo střídmě, ale stůj při něm železně! Byl jsem rozhodnutý dodržet jak slib, tak to co mi kázal kodex. Ťapkal jsem jí proto v patách, když se rozhodla obejít hranice. Tohle jsem jako jediné celkem chápal. Bylo potřeba kontrolovat, zda se někde něco nerozpadá a netrouchnivý. Vlčice to ovšem podala tak, že musí hranice obejít, aby se jim do lesa nedostal někdo nezvaný. To jsem trochu nechápal. Kdyby sem někdo zavítal, asi by jenom hledal pomoc. Další z jejich divno věcí. Už abych byl doma. Mrskl jsem ocasem a pokračoval bez komentářů v chůzi.
"Jmenuju se Parsifal, madam," odvětil jsem na její otázku, která zněla jen jako by mluvila o počasí. Pravděpodobně přikládala mé odpovědi i stejnou výpovědní hodnotu, jako bych jí řekl že momentálně neprší. Byla rázná a nepříjemná, ale tak každý něco měl. Navíc pokud věděla, kde bydlím, tak bych se jí měl držet. "Rozhodně nebydlím v tomhle kraji, pokud se to tak dá říct," řekl jsem po chvilce. Takže neví kde bydlím? Proč se ale nabídla, že mě odvede domů? Nechápal jsem to. Já tu ovšem nechápal spoustu věcí. "Bydlím s Bratry v Taranském pohoří," řekl jsem jí s klidem a pomalu se protočil kolem jednoho keře, abych ji mohl následovat, když zamířila mimo hvozd. Její hovor o Životovi se mi zdál zvláštní, ale nezpochybňoval jsem to. Sama měla divné jméno, takže by mne ani nepřekvapilo, kdyby nějaký vlk označil svého potomka za Života.

//Za Shireen

Rozdal jsem svačinky naprosto všem. Plačka ji odmítla a začala kolem mě kroužit, jako bych byl sváča já. Natáhl jsem tlapku a přitáhl si tedy hraboše k sobě. Přece ho tu jen tak nenechám ne? Bylo to jídlo a stálo mě dost práce ho ulovit. "Znám pana Sionna a madam Nym, ano," odvětil jsem jí s klidem a zatím, co ona pokračovala v hovoru spíše na zbytek osazenstva než na mě, nasoukal jsem do sebe nenápadně toho hraboše, kterého jsem jí donesl. Na zemi jsem nechal jenom ocásek, který byl vzpomínkou na tuhle dobrou sváču. Moje bříško bylo spokojené a i já byl spokojený.
K uším mi dolehla další slova vlčice, která, jak jsem později zjistil, se jmenovala Iskierka. Nechápal jsem, jak mohl někdo z rodičů dát vlčeti tak krkolomné jméno, ale nehodlal jsem to zpochybňovat. Vlčice vypadala nakrknutě a i když jsem netušil, proč před tím brečela, bylo mi jasné, že bych ji neměl pokoušet. Navíc jsem zjistil, že ví kde bydlím. Nebo to alespoň tvrdila, když říkala že mě odvede domů. Pravděpodobně se s ní pan Sionn domluvil na tom, odkud pocházím. Zdálo se mi to jako elegantn řešení. Vlčice potřebovala pohlídat a já potřeboval domů. Náhle se Isky rozešla pryč. Musel jsem jí zůstat v patách. Obrátil jsem se tedy na Sionna a Nym. "Nebojte pane, pohlídám ji. A děkuji vám za přístřeší," prohodil jsem a mírně se uklonil, než jsem práskl do zaječích, jak by se řeklo, protože vlčice ve své ráznosti nasadila pro vlče celkem brutální tempo.

Já si tu jako napíšu, aby se nezapoměli mi připsat 8 KYTEK a 3 KŘIŠŤÁLY... Eliso nějak ti to tu stojí, koukej to už vyřídit ty objednávky!

//Křišťálový lesík

Dorazil jsem. Já a moji tři hraboši jsme si proklestili cestu zpátky do místa, které bylo známé. Konečně. Byl jsem na sebe hrdý a kdybych mohl, tak bych se poplácal po rameni, jaký jsem to pašák. Jenomže jsem si tam nedosáhl a tlamou jsem se poplácat nemohl, protože v ní jsem držel ty tři hraboše. Mrskl jsem aspoň vesele ocasem a rozhodl se, že se vydám přímo za čenichem. Ten mi radil, že bych se měl vydat trochu více na sever. Cítil jsem odtamtud Sionna, Nym a ještě někoho, koho jsem neznal, ale tak nějak jsem doufal, že poznám.
Byl to radostný den naplněný krásným slunečním světlem, které bylo ovšem trochu zachmuřené podivnými mraky, které byly spíše zašedlé, než cokoli jiného. Já byl ovšem spokojený i s tímto počasím. Alespoň nepršelo a nebyla bouřka. Bouřku jsem opravdu v lásce neměl, však kvůli ní jsem se ztratil Bratrům. Takovéhle počasí bylo ovšem příhodné pro lov, který se mi díky mé chytrosti a přemýšlivosti tak dobře vydařil. Na druhou stranu jsem tušil, že moje energie pramení hlavně z mého nadšení z úspěchu a pokud si někde kecnu, nebude se mi chtít nějakou chvíli vstávat.
Blížil jsem se ke třem vlkům. Sionn a neznámá leželi na kameni a tulili se k sobě. Nym stála nad nimi, ale co ti dva dělají jsem netušil. Došel jsem o trochu blíž a vystoupil tak ze stínu stromů, abych se na ně podíval. Oni... brečí? Brečela teda hlavně vlčice, což jsem poznal podle toho jak se klepala. Sionn nebrečel... chlapi nebrečí přece. Nym tam tak nějak postávala a netušila úplně, co má dělat. Zase jsem to udělal. Zase jsem vlezl do naprosto podivné situace a tak nějak jsem netušil, co dělat. Poprvé to bylo jednodušší. Mrtvola se musí zakopat, co nejdřív. Tentokrát ovšem nebyla v mé mysli žádná vzpomínka nebo věta, která by mi radila, jak se zachovat. "Dobší den. Pšinešl šem vám svašinku," řekl jsem, ale nebylo mi moc rozumět. V tlamě jsem držel tři hraboše. Teda vlastně dva, protože jeden mi vypadl při mluvení z tlamy a s plesknutím dopadl na zem. Upustil jsem tedy i zbylé dva. "Ehm ehm," odkašlal jsem si. "Dobrý den, pane, dámy. Dovolil jsem si přinést vám svačinu, něco malého k jídlu by určitě přišlo vhod," řekl jsem s mírným úsměvem a pokýváním hlavy. Vždycky když jsem si nebyl něčím jistý, měl jsem strach nebo se mi chtělo plakat, bylo to lepší s plným žaludkem než naprázdno. Jednoho hraboše jsem tlapkou přistrčil k Nym a zbylé dva k Sionnovi a neznámé brečící vlčici. Plačce, jak jsem ubrečenou pojmenoval, jsem věnoval toho nejtlustšího. Pak jsem se mírně pozadu stáhl do stínu a sedl si na zem, abych si vydechl. Sám už bych neušel ani kousek.