Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtae jih

Řeka se tu podivně rozdvojovala, ale to mi nevadilo. Bylo to přesně to místo, které jsem se rozhodl využít na očistu. Ve vzduchu jsem sice cítil pachy jiných vlků, ale nikoho jsem neviděl, takže jsem se pomalu rozešel směrem k proudu. Když jsem byl blízko řeky, tak jsem do ní vkročil. Byla studená a já si zatl čelist, abych nezačal křičet, že to moc pálí. Zadek se musel umýt a vyčistit, to bylo hlavní. Bolest, ne bolest. Zatl jsem tedy zuby a poslušně se posadil do proudu vody.
Pálilo to jako čert, protože voda byla ledová. Nepálilo to ovšem moc dlouho, protože po chvilce jsem ztratil v zadku cit. Musím se pak vrátit do lesa a zahřát se. Seděl jsem tak v proudu, který byl poměrně rychlý, což mi vyhovovalo. Pomalý proud by jenom těžko smyl všechny čůránky a zápach z mých zadních tlapek, ocasu a zadku. Takhle to šlo ovšem celkem rychle. Moje zádel se poměrně rychle zbavovala nejen nepříjemné tekutiny, ale i nepříjemného zápachu. Když jsem se po chvilce zvedl, tak jsem necítil ani kapičku močoviny. Hrdě jsem vylezl z vody a otřepal se. Mokrá srst se mi nadzvedla a já byl víc kuličkoidní než normálně. Začal jsem si proto srst uhlazovat jazykem, abych ji i zbavil přebytečné vody, než se vrátím zpět do hvozdu.

//Asgaarský hvozd

Došel jsem až k řece. Vypadala celkem příjemně. Už jsem se k ní chtěl rozeběhnout a vyčistit si tak počůranou sedínku, jenomže pak mě to trklo. Tady je to pořád moc blízko, co kdyby někdo vyšel z lesa a uviděl mě, jak si přímo před hranicema čistím zadek?! Tahle představa mě vyděsila, protože mi bylo jasné, že by si o mě pomysleli něco příšerného nebo by se mi rovnou vysmáli. Já přece nemohl pošpinit čest našeho Řádu tím, že bych si čistil zadek tak blízko něčího domova. Měl bych se vydat trochu dál a pak to zkusit tam...
Pohlédl jsem na jih, kde jsem potkal toho podivného vlka. Nechtělo se mi riskovat, že potkám někoho, kdo mne potáhne na druhý konec světa jen tak, pro nic za nic a pak se vypaří jak pára nad hrncem. Nehodlal jsem riskovat takové setkání znovu a proto jsem se obrátil k severu a vyrazil přesně tím směrem. Když to na jihu nebylo nic moc, muselo to být dobré alespoň na severu. Nebo když ne dobré, tak možná o trochu lepší. Naposledy jsem pohlédl k lesu a pak s počůraným ocáskem a tlapkami pokračoval o trochu dál.

//Mahtae sever

//Údolí

S počůraným kožichem jsem se sunul lesem. Vážně jsem doufal, že si mě nikdo nevšimne a budu se moct nenápadně vysoukat z lesa a zamířit k řece. Pokud jsem si dobře pamatoval, tak řeka nebyla daleko. Na jedné i druhé straně lesa nějaký ten tok byl a všechno bylo lepší, než ta zapáchající tůňka, která byla na dně podivně nezarostlého údolíčka. Počůrané nožky zapáchaly a svědily, ale co jsem s tím jako asi tak měl bez vody dělat. Olizovat si vlastní potřísněné končetiny se mi zdálo tak nějak pod úroveň a zbytečné, když nedaleko byla řeka. Hlavně mě nesmí nikdo vidět a pak to bude v pohodě.
Snažil jsem se schovávat mezi keři, kmeny stromů a kameny, které se mi stavěly do cesty, abych se co nejvíce zakryl, kdyby náhodou šel někdo kolem. Nevypadalo to ovšem, že by někdo měl momentálně chuť pobíhat po lese, takže já a moje počůraná zadnice jsem si mohli nerušeně odkráčet k hranicím lesa, kde už byla slyšet řeka, která hučela a mě tak slibovala rychlou očistu. Nehodlal jsem se zdržovat mimo les dlouho, už jen pro to, že se smrákalo. Na druhou stranu být celou noc s mokrou a zapáchající zadnicí, taky nebyla hitparáda.

//Mahtae jih

Probudil jsem se s jednou tlapkou ve studené vodě tůňky a s počůraným kožichem. Zamrkal jsem nejprve na tlapku a pak na počůraný podolek. Pak jsem teprve vyskočil na všechny čtyři a začal jsem mokrou tlapku oklepávat. "Sakra!" ulevil jsem si poměrně ostrým slovem. Během snu jsem se musel odkutálet od kamenného útvaru a musel jsem se dokutálet až k tůňce, která byla plná podivně kalné vody. Pravděpodobně se sem ta voda dostávala deštěm, protože žádný přívod ani vývod z ní netekl. Voda podivně zapáchala, ale pořád páchla méně než moje počůrané spodní nožky.
Cítil jsem se zahanbeně, že jsem si ve spánku neudržel nějaké dekorum a čistotu. Jak jsem se odkutálel, spadla mi tlapka do vody a tím se vysvětloval sen o vodě a čvachtání. Tlapka ve vodě pak způsobila své a já svůj močový měchýř ve spánku neovládal. Měl bych se jít umýt. Pohled mi padl přímo na tůňku, která ovšem nevypadala vůbec dobře. Voda v ní páchla a nemyslel jsem si, že by to bylo moc zdravé. Mohl bych dojít k nějaké řece, která tu v okolí teče. Rozhodnutí pro řeku bylo jednoznačné. Pomalu jsem se začal kodrcat mimo údolí.

//Asgaarský hvozd

Podivné obrazy se mi motaly v hlavě. Jednu chvilku jsem běžel temnou jeskyní. Slyšel jsem vlastní dech, jak se rozrážel od stěn a vracel se mi zpátky k uším. Nejprve jsem neslyšel vlastní kroky, ale když jsem se podíval na své tlapky uviděl jsem, že jdu vodou. Jakmile jsem si to uvědomil, uslyšel jsem ťapavé zvuky, jak moje tlapky narážely do vody a kapičky se rozlétaly do všech stran. Cítil jsem podivný chlad, jak mě voda chladila na břiše pokaždé, když se nějaká zbloudilá kapka dotkla mého podbřišku. Netušil jsem před čím utíkám, takže jsem se za běhu ohlédl, abych se přesvědčil, ale nikdo za mnou nebyl.
Když jsem se otočil zpátky, běžel jsem po vrchovině na jejímž vrcholku jsem tušil naši řádovou jeskyni. Věděl jsem, že tam bude i když jsem ji ještě němohl vidět. Něco mi říkalo, že tam bude. Můj krok byl tichý, jak jsem našlapoval do spadaného listí. Dech se mi přerývavě sunul skrz nosdry a srdce se třepetalo jako pták ve větrném proudu. Teplý poryv větru mi krásně ohřál tělo. Už jsem byl skoro na konci. Už jsem měl na dosah... kousek... kousíček.
Mrknul jsem a bylo to pryč. Najednou jsem ucítil vodní hladinu, jak se ke mně blíží víc a víc. Cítil jsem ji na tlapkách a pak se mi kolem zadních tlapek rozlilo teplo.

// Asgaarský hvozd

Pomalým krokem jsem se odebral do části lesa, ve které jsem ještě nikdy nebyl. Vypadalo to tu příjemně. Pravděpodobně to byla jediná část lesa, která nebyla pokryta stromy a jejich propletenými kořeny. Terén tu byl příjemný a já si tak užíval pocitu, že se můžu konečně pořádně protáhnout a projít. Když jsem se pohyboval po lese, snažil jsem se být víc než obezřetný, abych nezakopl nebo se někde nezasekl tlapkou mezi kořeny. (//Kdo pamatuje bábu pod kořenem?! )
Tohle místo bylo ovšem naprosto jiné. Jednalo se o svažující se údolí, které svým terénem ovšem působilo celkem odmtavě. Půda zde byla tvrdá a skoro bez pokrytí trávou. Viděl jsem tu ovšem spoustu rostlinek, které se držely seč mohly. Pomalu jsem sešel dolů ze svého kopečku a nalezl kamenný útvar, který vypadal celkem příjemně. Lehl jsem si na zem a rozhodl se dát si pár hodinek oddechu, než se zase někam vydám. Popravdě jsem neměl kam pospíchat, Iska měla pravdu v tom, že zima by mohla být nepříjemná pro delší putování. Už teď jsem měl problém někam dojít, jak bych se pohyboval ve větší zimě, to bylo otázkou. Stulil jsem se do klubíčka a usnul.

Vlk a vlčice mne opustili, ale Iska mi řekla, že mám někomu říct kam šla. Já popravdě, ale netušil komu bych to měl říkat. Chvilku jsem váhal, zda ji pustit samotnou, ale nakonec jsem si řekl, proč ne. Šel s ní přeci ten vlk, který byl rozhdně členem její smečky a tak jí snad nic nehrozilo. Bral jsem tedy svůj úkol od Sionna, jako vyřízený. Osiřel jsem. Opět.
Mým novým úkolem bylo tedy někomu říct, kam ti dva šli. Byl to poměrně jednoduchý úkol, ale já se upřímě nechtěl moc zapojovat do místních problémů, rozhodl jsem se, že jen někomu sdělím Isčino přání a pak půjdu zase po svých. Vydal jsem se proto neprůstupným terénem směrem, odkud nejvíce táhl pach vlků, kteří se tu pravděpodobně sešli kvůli nějaké poradě nebo kdo ví čemu. Nechtěl jsem moc překážet. Větši skupiny cizích vlků mě popravdě velice znervozňovali, protože si jeden nemohl v pohodě krýt sám záda.
Dokráčel jsem k hloučku (//Arcanus, Tesai, Laura) a chvilku tam tak poťapkával, než nastalo ticho. "Dobrý den, dámo, pánové," řekl jsem jim a mírně se každému uklonil. "Slečna Iskierka chtěla, abych vás informoval, že se společně s tím mladým pánem rozhodla jít ke Smrti?" mírně jsem znejistěl u toho slova, protože Iska možná o svých bludech o božských bozích neříkala každému. "Mé jméno je Parsifal. Pan Sionn mi dovolil zde zůstat než naleznu cestu domů. Nebudu už nadále rušit vaše společenství, hádám že toho máte na práci mnoho," dodal jsem ještě na vysvětlenou a s další mírnou úklonkou jsem se odporoučel pryč. Nehodlal jsem dospělé rušit při řešení důležitých záležitostí. Pokud mě někdo chtěl najít, mohli si mne vyčuchat.
Navrátil jsem se do temnoty lesa.

//Údolí

P.S. sorry že jen tak přijdu a odejdu, ale nechci se úplně sekat ve větším počtu, snad nevadí. Kdyby se někdo chtěl k Parsimu přidat na rychlejší hru nebudu se zlobit.

Stál jsem na stráži a čekal na vlčici. Nějak jsem neměl kam jinam jít, takže mi popravdě nezbylo jiné řešení. Zůstával jsem proto na místě a skenoval pohledem okolí, jestli se k nám někdo neblíží, kdo by hodlal narušovat soukromí Isky nebo tak něco. Potížisty nechceme, znělo jasné motto, které jsem si pro momentální situaci osvojil. Strom, kořen... list a strom... keř, keř... kámen...strom... kořen a strom... kořen a listí... Pohledem jsem přejížděl okolí a snažil se zachytit sebemenší přítomnost nějakého narušitele.
Nebylo nutné ani čekat dlouho. Mladý vlk si to kráčel přímo k Isce. Zaujal jsem pevnější postoj, kdy jsem víc rozkročil nožky, abych se případně mohl zapřít. Vlk ovšem prošel přímo vedle mě. Nabručeně jsem nakrčil čenich a mrskal ocasem, jako by to byl stěrač na čelním skle během plískanice. Nelíbilo se mi, jak snadno vlk prošel kolem mě a ani se na mě nepodíval. Otočil jsem se, abych na něj případně mohl zaútočit ze zálohy. Nebylo by to čestné, ale pokud by chtěl ublžit Isce. Naštěstí to vlk neudělal. Vypadalo to, že Isku zná. Měli podobný pach, což patřilo asi k členům jedné smečky. Ani jsem nedutal a čekal dál, zda se vlčice rozhodne, co se mnou. Nemohl jsem odejít, protože jsem Sionnovi slíbil, že na ni dohlédnu. No a momentálně to nevypadalo, že by byla ve stavu, kdy bych ji mohl jen tak nechat samotnou. Takže jsem jenom čekal a měřil si nově příchozího pohledem. Lesem se ozvalo zavytí, které jsem ale neznal. Jelikož nikdo neutíkal, tak jsem mu ani nepřikládal velkou váhu.

Kráčel jsem za vlčicí. Skrz listy prvních stromů na mě ještě dopadaly kapky, které divně páchly. Nelíbilo se mi to. Někdo by to měl prověřit. Jenže než jsem zvládl nějak dál zareagovat, vlčice se hnala směrem pryč. Rozhodl jsem se ji následovat, protože vyloženě neřekla, že bych nesměl. Navíc jsem fakt neměl, co dělat. V tomhle slejváku nemůžu jít hledat tu jeskyni. Sakra... Zavrtěl jsem mírně hlavou a přidal do kroku, abych protáhl tlapky a dohnal vlčici, která kráčela stále dál.
Došla do části lesa, kde jsem ještě nebyl. Ne že bych to tu nějak prozkoumával, ale bylo dobré si udělat pár bodů, mezi kterými se jeden mohl pohybovat. Zastavila se a začala divně šmatlat na hlínu. Vlci tady byli prostě divní. Nejenom že jednu chvíli se smáli a pak brečeli, pak zase pouštěli hrůzu a nebo přestali mluvit úplně. Navíc dělali i věci, které jsem prostě a jednodušše nechápal. Jako třeba teď. Kdybych byl nějakým pozorovatelem, vysvětloval bych to asi takhle. Můžete vidět vlčici v jejím přirozeném prostředí, jak navazuje velice intimní vztah s hlínou. Je to velice primitivní rituál, ale v jazyce místních vlků zanemná, že je vlčice připravena pro usídlení se... Och jak můžete sledovat, dochází zde k velice tragickému konci, neboť hlína vlčici odmítla a ta se kácí k zemi. Dámy a pánové, takovéto výsledky pozorování jsou mimořádné! Ještě žádný badatelský tým toto nezaznemanal...
Jenže já nebyl badatel. Byl jsem rytiř. A tak jsem tam jenom stál a mlčel, zatím co vlčice vzlykala na zemi. Otočil jsem se od ní, abych k ní byl bokem a pohledem jsem přejížděl okolí. Nechápal jsem proč zase bulí, ale na tom nezáleželo. Já jenom hlídal, aby ji v tom brečení nikdo neprudil. To bylo moje místo, tam jsem patřil. Stát ve stínu, potichu a hlídat. A až bude nejhůř, tak pomoct.

//Midiam

Iska nic neříkala. Otočil jsem se na ni a vypadalo to, že má na krajíčku. V oku se jí totiž divně lesklo, což tam před tím nebylo. Nejspíš už mě měla plné zuby, nebo už jenom byla vystresované z toho podivného počasí, které nás obklopovalo. Bylo mi jasné, že jsem svůj úkol ovšem splnil. Slíbil jsem, že ji budu hlídat a to se mi podařilo dodržet. Pravděpodobně mě brzo někde opustí, aby se mohla jít provětrat sama, jak prvně zamýšlela, ale to už nebyl můj problém. Nebo jsem si to aspoň myslel. Zatím jsem ovšem k tomuto společenství nijak netíhnul. Měl jsem v plánu najít cestu zpátky domů a už se tu neukázat. Nebo lépe řečeno nepřekážet. Takový byl můj skromný plán, i když jak Iska poznamenala, zima moje plány jistě změní.
A když ne zima, tak to divné počasí.
Kráčel jsem vedle vlčice starým lesem a dával si pozor na kořeny mohutných stromů, které se tu plazily po zemi snad všude. Bylo mi jasné, že teď nastane ta chvíle, kdy se naše cesty rozdělí. Než ovšem měla odejít něco mě zajímalo. Když jsem do lesa přišel někdo zemřel a mě to celou dobu nenechávalo klidným. Bylo mi jasné, že bych do toho neměl rýt, jenže... Zkusil jsem to ignorovat, ale moje vlčkovská zvídavost mi stejně nedala. "Když jsem přišel něco se tu stalo, něco zvláštního..." začal jsem poměrně opatrně. Dál jsem to nerozváděl a nechával jsem na ní zda téma nakousne, nebo se mu pokusí vyhnout. Ať tak či onak něco by mi to prozradilo, další indícii.

//Mahar

Následoval jsem vlčici mimo nebezpečnější prostředí. Byl jsem rád, že jsme konečně mimo a docela jsem si i oddechl, že se nám nic nestalo. Mírně jsem si poznamenal, že do těchto končin se už nikdy nechci dostat. Kývl jsem hlavou, že jsem v pořádku, když si mě vlčice začala prohlížet. Neměl jsem rád, když si mě někdo takhle zkoumal, ale ona to dělala s dobrým úmyslem a tak jsem potlačil nakrčení čenichu jako projevu nevole. "Neměl by to být problém," řekl jsem ještě když se Iska rozhodla, že pro přechod zvolíme přeskakování kamenů na jiném místě, které mi ukázala.
Pomalu jsem se tedy vydal po břehu řeky najít onen zmiňovaný přechod, který by mi pomohl se dostat na druhou stranu. Uviděl jsem kameny a mezi nimi naplavené dříví. To muselo být to, co Iska myslela. Pomalým nejistým krokem jsem začal kameny zdolávat. Voda kolem mě podivně hučela, ale nebylo to nic čeho bych se bál. Na druhou stranu bych rozhodně dolů spadnout nechtěl. Snažil jsem se pořádně měřit každý svůj krok, takže jsem si dával dost na čas. Po několika desítkách minut se mi podařilo stanout na druhém břehu a pomalu se zanořit mezi první stromy, kde jsem počkal na vlčici.

//Asgaar

Vlčice si vystačila s hovorem sama. Nadávala snad na všechno v našem okolí. Já mlčel. Nemělo cenu si takhle vyplýtvat drahocenou energii, když kdo mohl vědět jak dlouho se tu ještě budeme motat. Nebyl jsem úplně tím, kdo by prostě jen tak něco plácal nebo si ulevoval od bolesti či čehokoli jiného tím, že bude vymýšlet všemožné urážky pro věci, kterých se má slova nemohou ani dotknout. Vlčice to ovšm vnímala evidentně jinak. Její chování jsem tedy nechával být, mohla se vztekat jak chtěla, stejně nám to bylo k ničemu.
Následoval jsem ji opravdu opatrně, abych náhodou neskončil jako nějaká návnada na komáry nebo jiný hmyz, který tu během příjemnějších dní musel být. "Možná," odvětil jsem klidným hlasem. Popravdě jsem netušil, co taková zima znamená, ale rozhodně to neznělo jako nic příjemného. V našem pohoří bylo chladno pořád, ale tahle vlčice zimu popisovala trochu drsněji, než jako jenom chladno. Možná bych tu někde měl zůstat, ale tenhle kraj je tak divný... Nevím... Blížili jsme se mimo močál, což jsem uvítal zavrtěním ocasu. Aspoň že jsme venku.

//Za Shireen

Vlčice se ujala vedení naší dvoučlené skupiny. Ne, že by mi to plně vyhovovalo, ale nemohl jsem vůči tomu nic dělat. Měla víc zkušeností, možností a její výška jí umožňovala i fyzické předpoklady pro to, aby nás zdárně dovedla k nějaké té příjemné pěšině nebo cestě, která alespoň nebude plná bahna a nebo tři metry pod hladinou. Opatrně jsem ji následoval, když se ujala vedení a nasadila rychlejší tempo, než které jsem měl já. Měla by jít pomaleji, pokud neví kam jde. Zavrtěl jsem mírně hlavou, ale to vlčice předmnou vidět nemohla. Ne, že bych jí nevěřil, sám jsem si již uvědomil její výhody, ale na druhou stranu přeci jen by urychlený postup mohl znamenat, že nás zavede někam odkud už se nedostaneme, a tedy že nás kvůli ukvapenosti odsoudí na smrt.
Kráčel jsem tedy neochotně za vlčicí. Neloudal jsem se, ale přejížděl jsem okolní krajinu, kdyby náhodou vlčice šlápla vedle, abych ji mohl zkusit vytáhnout. I když sám jsem pochyboval, že bych s ní pohnul, pokud by ji obepnulo bahno. Občas jsem si namočil tlapku, ale naštěstí jsem se nepropadal moc hluboko. Snažil jsem se jít stejnou cestou jako vlčice, ale ne úplně v jejích stopách, protože i menší prohlubeň se tu rychle zaplnila vodou. Jít v jejích stopách by porto bylo nevýhodné. "Doufám, že se domů dostanu ještě před zimou, madam," odvětil jsem suše a pokračoval dál. Byla mi moc velká zima na to, abych se snažil o nějaký rozhovor.

//Kopce tary přes zarostlý les

Něco tady nehrálo. Cítil jsem to já jako nováček a potvrzovala mi to Iska jako někdo, kdo tu zažil pravděpodobně už alespoň jeden podzim. Předpokládal jsem, že se tu narodila, protože tu měla bratra a pravděpodobně i další členy rodiny. Není to tu příjemné. Našlapoval jsem opravdu opatrně, ale měl jsem co dělat. Cestu jsem rozhodně nevybral správnou, protože nás to vedlo do nějakých podivných močálů. Každý krok jsem tak musel opravdu promýšlet. V podstatě jsme spíš stáli než šli. Vždy jsem se zastavila a našlapoval opatrně jednou tlapkou před sebe, abych odhalil kde je pevná půda a kde si s námi močály jenom hrají. Nebyl to nejrychlejší postup, který by Isce vyhovoval, ale byl nejbezpečnější.
"Nevíte nějakou cestu skrz?" zeptal jsem se když jsme ušli dobrých dvěstě metrů močálem. Nezdálo se mi, že by tu nějaká cesta vůbec byla. Možná že tu nějakou pěšinku místní měli, ale rozhodně ji nebylo snadné najít, pokud jeden nevěděl, kde má hledat. Zůstal jsem stát a otočil se na Isku, aby vzala otěže vedení a nasměrovala mě nějakým pořádným směrem, kde bude doufejme i pevná cesta.

Vlčice spala jako celkem tvrdě. A navíc spala celkem dlouho. Slunce už stihlo opět doputovat ke svému konci, když jsem se začal zvedat na další pochod. "Vyspal jsem se celkem dobře, madam," odvětil jsem na její otázku. "A něco k snědku by se jistě hodilo," dodal jsem ještě. Neptal jsem se jí na její spánek. Spala dlouho a navíc celkem klidně, takže jsem předpokládal, že si odpočinula. Kdo ví jak to ovšem bylo reálně. Mrskl jsem ocasem, když jsem se konečně postavil na všechny čtyři. Mírně jsem si protáhl hřbet a pak jsem se pustil do poklidné chůze k východu.
Iska měla pravdu. Něco se dělo. Vyselo to ve vzduchu jako polomrtvá sova, která se rozhodla letět v bouřce a zasáhl ji blesk. Teď padala k zemi s posledními záchvěvy a smrděla jako spálenina. Přesně tak to venku zapáchalo a já si byl jistý, že pokud to vyvádí z míry Isku, tak to tady normální nebude. Stejně jako ptáci, kteří se stahovali pryč. Něco se tu dělo. Měl bych ji doprovodit domů a pak bych se měl pakovat sám. Kývl jsem rozhodně hlavou. Neměl jsem v plánu se motat do místních záležitostí. "Můžeme vyrazit," řekl jsem odhodlaně a vyrazil směrem z nory, která nám poskytla útočiště. Pomalu jsem vážil kroky a snažil se zorientovat, než jsem našel správnou cestu.

//Mahar přes zarostlý les