Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Medvědí jezero

Vyrazil jsem směrem do kopce, což nebylo nic extra příjemného, ale aspoň tu nefoukal vítr, který se proháněl u jezera. Mrskl jsem ocasem a zabral ze všech sil. Cítil jsem, že tady musí být ta jeskyně, která mě přivedla do tohohle podivného kraje, kde nikdo nikomu nevěří a všichni jsou si cizí. Zamyšleně jsem se začal rozhlížet, zda nějakou jeskyni neuvidím. Neviděl jsem ovšem nic. Ve vzduchu byl cítit podivný štiplavý zápach, který rozhodně nepomáhal, když se jeden snažil něco vyčenichat. Možná, že kdyby tu nebyl kouř cítil bych, že se ke mně přibližuje něco nebezpečného. Kráčel jsem neohroženě dál, neuvědomující si, jaké nebezpečí na mě může koukat z každého koutku.
Náhle jsem uviděl něco červeného. Mlsně jsem se olízl a bříško zakňouralo. Byl to kus srnky, to jsem poznal hned. Někdo tu na něm hodoval, ale pravděpodobně utekl. Proč? Můj hlad byl ovšem silnější než přemýšlení a tak jsem se pustil do hodování. Měl jsem štěstí. Šaklové šli sledovat Darkii, která tudy procházela. Ale to jsem samozřejmě nemohl tušit. Ani jsem neměl ponětí o tak velkém štěstí jaké jsem měl. Náhle jsem uslyšel zavrčení. Jeden z místňáků se začal vracet. Uviděl jsem ho, jak se ke mně blíží a dal se do běhu rovnou dolů pryč.

//Medvědí řeka

//Řeka Midiam

Došel jsem až k jezeru, které se chladně vlnilo ve večerním světlu slunce. Nechtělo se mi ani věřit, že jsem doťapkal až sem. Začínal jsem pomalu zase nabírat své původní rozhýbanosti. Ten odpočinek sice nebyl vydatný, ale aspoň mě zbavil nemoci nebo ne? Byl jsem opravdu hodně vděčný za to, že jsem si šel lehnout a nepodceňoval své příznaky. Teď jsem mohl čas aspoň věnovat prozkoumávání okolních skalisek a hledáním oné jeskyně, místo toho abych ležel někde v noře nebo jeskyni a snažil se vyléčit.
Následoval jsem svůj instinkt až k vodě jezera, jenže i tady se mi dostalo nemilého odmítnutí. Nemilého pro můůj žaludek hlavně. Bříško zase zabručelo v nesouhlasném vztekání, ale já byl opravdu moc rád, že do vody nemusím. Věděl jsem, že bych se měl vydat někam pro jídlo, než půjdu do skal hledat onu jeskyni, ale můj domov byl tak blizoučko, že mi to nedalo. Mrskl jsem ocáskem jako biče a rozešel jsem se přímo směrem ke skalám.

//Šakalí pahorkatina

//Kaskády

Pokračoval jsem směrem k řece. Bylo příjemné slyšet její šumění. Mlsně jsem si olízl čenich, když jsem se přilblížil k říčním břehům. Jenomže jsem měl smůlu. Neviděl jsem ani jednu rybičku. Voda byla mírně nazelenalá, ale to asi nebyl ten problém. Spíš jsem se obával, že je na ně moc zima a tak se stáhli do nějakých příjemnějších a teplejších vod. Asi bych se měl taky stáhnout někam kde bude tepleji, ale ne dokud nenajdu tu zatracenou jeskyni. V bříšku mi opět zakručelo, ale neviděl jsem nikde ve vodě ani rybičku.
Naštvaně jsem se odvrátil od vody, která mě tak moc zklamala. Ne že by mi vadilo, že jsem rybku neulovil. Popravdě se mi do té chladné vody ani trochu nechtělo. Na druhou stranu jsem měl pořád prázdné bříško a to se mi ani trochu nezamlouvalo. Možná bych mohl něco najít někde dál cestou nebo na břehu? Začal jsem se rozhlížet a pomalým krokem jsem pokračoval po proudu řeky.

//Medvědí jezero

//Vyhlídka

Řeka tu vtipně poskakovala po kamenech. Tady jsem byl kdysi s Iskou, takže jsem se řeky moc nebál. Věděl jsem, že když je jeden opatrný dá se na určitém místě přejít. Já ji ovšem přecházet nepotřeboval, protože jsem mířil ke skalám na jihu. Jak jsem hezky viděl z výšky, byla řeka na pravé straně od skal. Skály tudíž byly na pravém břehu. Já byl také na pravém břehu, takže jsem neměl potřebu přecházet řeku a dostávat se na druhý břeh. Mrskl jsem ocasem jak jsem byl ze sebe celý nadšený, že jsem to tak dobře promyslel.
Pomalu jsem začal zdolávat kamenné útvary směrem dolů. Byl jsem nadšený, že se mi podařilo najít cestu a taky, že jsem neztratil naději. Určitě jsem se tenkrát zapoměl a ta jeskyně bude v jižních skalách a ne v severních. Pokračoval jsem v sestupu, zatím co moje bříško začalo vydávat další zvuky, jako by se domáhalo něčeho k snědku. Věděl jsem, že si můžu ulovit něco v řece, protože tam byly ryby. Na druhou stranu tady jsem lovit nemohl, bylo to moc nebezpečné. Rozhodl jsem se počkat až se dostanu blíž k řece.

//Řeka Midiam

//Zelené nory

Pomalu jsem se ubíral do kopce. Bylo to náročnější, než by se mohlo zdát. Navíc jsem si taky povšiml, že se začalo smrákat, což nebylo nijak přjemné. Neměl bych se takhle navečer vzdalovat od hvozdu. Naštěstí jsem si byl jistý, že mám hvozd stále po své pravé straně, takže jsem se tolik nebál, že se někde ztratím nebo že kdyby se něco stalo, neměl bych šanci se vrátit do bezpečí zarostlého území.
Vydrápal jsem se na kamenité úbočí a pak se pomalu začal škrábat nahoru. Vršek jsem měl přímo na dohled, ale každý krok mne stál spoustu sil. Nebylo to terénem, ale tím, že jsem byl pořádně vyčerpaný z toho spánku nespánku, takže jsem do každého kroku musel vkládat více a více energie. Měl bych se někde najíst. Břiško mi zakručelo v odpovědi.
S posledním krokem jsem stanul na vrcholku a začal se rozhlížet. Výhled tu byl opravdu parádní. Viděl jsem hvozd přímo pod sebou a řeky kolem něj. Dokonce jsem viděl i nějaké skály za hvozdem, ale nikde jsem neviděl žádnou jeskyni. Vážně si pamatuji, že jsem přišel ze severu... ale... co když jsem přišel z jihu z těch skal támhle a ta jeskyně je tam? Začal jsem pochybovat o své původní startovní pozici. Rozhlížel jsem se po okolí, ale žádnou jeskyni ani nic podobného jsem nenašel. Jako bych si to celé jenom vysnil nebo vymyslel. Musel jsem se prostě a jednodušše splést. Pohlédl jsem na jih. Možná bych se tam měl vydat a zkusit štěstí... Viděl jsem řeku, která vedla přímo ke skalám na jihu a tak jsem se rozhodl ji následovat.

//Kaskády

//Asgaarský hvozd

Věděl jsem, že jsem do hvozdu spadl někde ze severu, takže bylo jenom logické vydat se tam. Jenže jsem úplně netušil odkud přesně. Takže jsem ani netušil, kde bych měl začít hledat onu jeskyni. No nebylo to nic nepřekvapivého, moje malá hlavička toho prostě moc neudržela. Nebo udržela, ale některé informace prostě zapomínala. Určitě jsem musel přijít z tohohle směru. Pamatuju si, že jsem hopkal po těhlech kopečcích. Zamyšleně jsem si prohlížel podivné bulky, které zde vystupovaly ze země.
Jenomže jsem nevěděl kam dál. Netušil jsem jestli se mám vydat na východ nebo na západ. Jeskyně tu někde musela rozhodně být, ale já opravdu netušil kde. Rozhodl jsem se proto, že bych měl zvolit cestu na východ. Tyčila se tam skála, ze které bych se mohl rozhlédnout. Navíc jeskyně byla ve skále, takže tohle mohl být ten správný směr. Vesele jsem se tím směrem rozťapkal. Možná jsem byl na dosah domova.

//Vyhlídka

//úkryt

Vyšel jsem z úkrytu pořád mírně rozlámaný a tak podivně pokroucený, ale aspoň mě už nebolelo v krku ani jsem se necítil nemocně. Bylo dobře, že jsem si šel hned lehnout a nenechal jsem svou nemoc, aby se rozjela. Kdybych se ještě chvilku vykecával s vlčicí mimo hvozd, asi bych za to zaplatil vlastní nemocí nebo hůř.
Jen co jsem vylezl z jeskyně, začal jsem s eprotahovat. Nejprve jsem si protáhl přední a poté zadní tlapky, abych se mohl pustit do pochodu. Ani jsem sám netušil, kam bych chtěl jít, ale bylo mi jasné, že bych měl začít hledat cestu zpátky domů. Iska má pravdu s tou zimou, pokud je tak nebezpečná jak tvrdila, tak bych se měl podívat po té jeskyni, než vůbec začne... ta zima. Mrskl jsem ocáskem a vyrazil jsem směrem na sever. Byl jsem rozhodnutý nevzdalovat se od místního hvozdu. Taky jsem ovšem nechtěl nic nechávat náhodě.

//Zelené nory

S trhnutím jsem se probudil. Horečnatý stav mne opustil, ale vůbec jsem si neodpočinul. Jako bych se probudil po dlouhém běhu nebo vyčerpávajícím výšlapu na nějakou horu. Pomalu jsem se začal sbírat z chladné země. Během spánku jsem se evidentně překutálel mimo kožešiny, na kterých jsem spal. Spánek ze mě vyhnal všechnu nemoc, která ve mě byla. Pravděpodobně tomu napomohlo i teplé prostředí uvnitř jeskyně.
Se zývnutím jsem se posadil připravený vyrazit na menší obhlídky. Sice jsem se necítil moc zdravě, ale aspoň jsem se necítil nemocně. Byl jsem trochu unavený, ale zase ne moc. Byl to takový zvláštní stav a já doufal, že mě to brzo pustí. Začínal jsem navíc mít celkem dost hlad. Posedávání v jeskyni mne ovšem nenakrmí, takže jsem se rozhodl zvednout a vyrazit. Pomalu jsem se nadzvedl na všechny čtyři. Chvilku trvalo, než jsem se pořádně rozhýbal, ale po několika podivných krocích jsem se vrátil zpátky do své vlastní kůže a mohl jsem se vydat pro shánění nějaké potravy.

//hvozd

Sny jsou tak zvlýštní věc. Někdy jsou děsivé a straší nás. Jindy jsou příjemné, že by se k nim jeden rád vracel i několikrát. A jindy jsou naprosto prázdné. Moje malá hlavička byla během snění naprosto prázdná a jen se v ní objevovaly neurčité obrazy. Zdálo se mi, že sedím na nějaké hoře, ale místo, abych se díval na zem dolů do údolí, měl jsem hlavu zakloněnou a díval jsem se nad sebe. Bolelo mě za krkem jak jsem se zakláněl. Něco mě přímo drželo vzadu za zátylek a nutilo mě to mít hlavu takhle nahoru. Bylo to nepříjemné. Přetočil jsem se na bok, čímž jsem si přehodil hlavu, která přepadala z kožešin. Na chvilku se vzbudil, než jsem zase upadl do spánku. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem se probudil nebo že přímo hořím. Cítil jsem se podivně dobře. Bylo mi hezky teplo a já so užíval slunce. Něco mě najednou mírně cvrnklo do čenichu, jako by mi na něj dopadla kapka vody, ale pak se to zase změnilo. Teď jsem běžel nějakým údolím a poskakoval jsem ze strany na stranu. V horečném spánku jsem se nenápadně odkulil z kožešin a spadl jsem na chladnou zem jeskyně. Stál jsem sám na hoře plné sněhu. Všude kam jsem pohlédl byl sníh. Nevěděl jsem, jestli jít na jednu nebo druhou stranu. Když jsem vykročil, jako by mne přepadla nějaký chladná příšera a objala mne.

//Asgaarský hvozd

Dolezl jsem opatrně ke vchodu do úkrytu. Moje tlapky byl najendou jako z rosolu a s každým kucknutím mnou projela bolestivá vlna. Začínal jsem si připadat jako ve výhni, protože mi bylo celkem i dost vedro. Potřeboval jsem si lehnout a odpočinout, jinak bych taky mohl někde uklouznout a spadnout. Takhle nemocný jsem ještě nikdy nebyl. Občas jsem měl teplotu, ale tohle bylo tak desetkrát horší.
Pomalým krokem jsem sestoupil dolů do velké jeskynní místnosti. Nalezl jsem tam nějaké kožešiny, které byly u stěny místnosti. Pravděpodobně si je tam někdo odtáhl, aby se mohl v klidu vyspat. Bylo to moudré rozhodnutí. Rozhodl jsem se, že snad nebude vadit, když si na kožešinách chvilku odpočinu. Necítil jsem se vůbec dobře, když jsem ulehl na měkkou podložku. "Agh agh agh agh," roznášel se můj kašel po jeskynní místnosti a odrážel se od stěn. Bylo to nepříjemné a nechutné. Mírně jsem se otřásl a pokusil jsem se zavřít oči a na chvilku se prospat.

//Řeka Mahtae (jih)

Odešel jsem od vlčice, která měla dvě jména. Nebo měla jenom jedno, ale mě lhala. Netušil jsem, kde leží pravda, ale ať už se jmenovala Třezalka nebo Nora, musela lhát. Buď jsem tím obelhaným byl já, což by mě rozhořčilo. Nebo by tím obelhaným byl druhý vlk, což by bylo snad ještě horší, protože by to znamenalo, že Třezalka lže normálně dospělým. Zamrskal jsem ocasem, jako bych se nemohl dostat z podivného pocitu, že mě zradila. Však nebyla ani mou přítelkyní, tak proč jsem se tak cítil?
Navíc jsem začal pociťovat i podivný pocit v krku. Jako by mne tam něco pálilo, nebo by se mi tam něco usadilo a teď to nechtělo ven. "Aaaagha agha agha," zakašlal jsem a mírně se otřásl s každým kucknutím. Vypadalo to, že na mě něco leze. To nebylo vůbec nic příjemného. Neměl jsem se do té řeky vůbec pouštět. Jenže jak jsem mohl vědět, že mě pak Nora nebo Třezalka, nebo jak se jmenuje doopravdy, nahodí bahnem a budu muset do říčního toku podruhé. Rozhodl jsem se vyhledat úkryt, o kterém mluvil Sionn i Iska. Měl jsem přece povolení se tam na chvilku utábořit a toho jsem hodlal využít. Cítil jsem se unavený a nemocný. Nebylo to nic příjemného, když jeden věděl, že na něj něco leze. Ještě, že poloha úkrytu mi byla sdělena, jinak bych ho pravděpodobně hledal marně.

//úkryt

Vlčice prohlásila poměrně krutou průpovídku. Ne že by mi to nějak trhalo žilky, ale trochu se mě to dotklo. Na druhou stranu tím vlastně řekla, že jsem originální, což bylo něco, čeho jsem si vážil více než bych si chtěl připouštět. "Možná je to špatně jenom z vašeho pohledu," odvětil jsem jí celkem lhostejným tonem. Bylo mi tak trochu jedno, co si o mne zrovna Třezalka myslí. Možná je jenom prostě zapšklou stařenkou, které někdo dávno ublížil a tak teď nesnáší všechny mladší, protože jsou moc rychlí a moc jinak přemýšlí a tomu ona nerozumí, mate ji to a je z toho celá nesvá. Takže se pak brání tím, že je uráží. Moje myšlenkové pochody dospěly do bodu, kdy mi začalo být Třezalky líto.
Náhle se tu zjevil vlk, který na Třezalku reagoval jiným jménem. "Nora?" zašeptal jsem a naklonil hlavičku na stranu. Vlčice odsoudila vlka, který zmizel ve hvozdu, kde jsem momentálně i já přebýval, jako burana. Jenomže mě ten vlk byl tak nějak ukradený, spíše mě zasáhlo, že mi vlčice úmyslně lhala. "Vy jste mi lhala? Nejmenujete se Třezalka, ale Nora," řekl jsem rozhořčeně. Bylo mi staré dámy líto, ale trochu mě nakrklo, že mi lže. Zvedl jsem se ze země. "Je mi vás líto. Jste stará a pravděpodobně vám někdo ublížil, ale lhaní je to nejhorší, co můžete udělat. Sbohem," řekl jsem uraženě a začal si to rázovat pryč. Šel jsem přímo za vlkem, který nás před chvilkou minul. Bez jediného ohlédnutí jsem zmizel zpátky v lese.

//Asgaarský hvozd

Vlčice vypadala, že vybouchne, což mě celkem bavilo. Ne že by mne bavilo někoho štvát, ale jí evidentně děsně vytáčelo, že nemá jak vytáčet mě a to mi dávalo jistý pocit sebeuspokojení. Cítil jsem se pak o torchu víc nad věcí. Což ona evidentně neuměla. Sledoval jsem, jak se otáčí a žene se zpátky ke mně jako nějaká vánice. Já si toho nevšímal, čistil jsem ze sebe bahno, které se začínalo pomalu lepit a přisichat. Snažil jsem se vypucovat, co možná nejlépe, ale nechtělo se mi lézt znovu do vody, takže jsem jen namáčel tlapku a snažil se bahno umýt takhle. Jenže to se děsně táhlo a mě nezůstávalo nic jiného než opět vkročit do proudu.
Tady byla voda teplejší, nebo se mi to aspoň zdálo. Líně se táhla a tak jsem se začal čistit. Přestával jsem mít cit v tlapkách, ale bahno muselo dolů. "Na mě není nic zajímavého," odvětil jsem Třezalce na její prohlášení, že se chce bavit o mě. Jenže to už se zase rozkecala. Mluvila o tom, že nejsem jako jiní a že jsem postihlej. Další z jejích slov, které nedávalo smysl. "Já žádná jiná vlčata neznám, tak nemůžu vědět, jestli jsem nebo nejsem jako oni. Ale hádám, že každé vlče je jiné ne?" odpověděl jsem na její otázky, které mi nedávaly smysl. Neznal jsem jiná vlčata, takže nebylo s čím srovnávat. Vlastní chování jsem proto přisuzoval i ostatním vlčatům svého věku.

Vlčice byla evidentně rozhodnutá mít vždycky poslední slovo a tak prohlásila nějakou otázku a pak něco o tom, že se jí v lese neschovám na vždycky. "Sice nevím, co po mě chcete, ale kdyby vám v tom, co chcete, nebránil les a jeho obyvatelé, tak už byste to udělala," prohodil jsem trochu přidrzlým tónem hlasu za ní. Zajímalo mě, proč otravuje a tak jsem se začal ptát. Nechápal jsem, jak někdo může plýtvat časem na vlčeti, když je evidentní, že nemá pomalu ani co do tlamy strčit. Vlčice si to už ovšem rázovala pryč.
Vypadalo to ovšem jako další představení, které si připravila. Nebo možná ne. Co mě do toho vůbec bylo. Na druhou stranu mi ji začínalo být celkem líto, protože se nejspíš nemohla pořádně zkamarádit s nikým, když se chovala takhle. A pravděpodobně za svoje chování ani sama nemůže... Jestliže tě někdo zklame, dej mu ještě jednu šanci – zapomeň na malichernosti. Anselm měl vždycky pravdu. Udělal jsem několik kroků směrem od hranice lesa. "Pokud si chcete popovídat o tomhle místě a pak třeba zkusit nalovit ryby, budu vám velice zavázán ma... Třezalko," houkl jsem za ní a pomalu se dokodrcal k říčnímu toku, který se líně povaloval. Začal jsem se čistit... zase.

//Mahtae sever

Vlčice si pořád brebentila svou. Mluvila o nějakém trucování. Blbě pro ni, protože já netušil, co to slovo znamená, takže mě to nemohlo dost dobře urážet. Přirovnal jsem to k nějakému jejímu vymyšlenému slovu, protože několik takových už jí z její smradlavé tlamy vypadlo. Občas zmlkla, ale pak to zase rozjela na novo. Nehodlal jsem se jí nechat nějak zastrašit nebo rozhodit. Bylo mi to jedno. Dupal jsem si to směrem k lesu a jelikož mě vlčice neopouštěla říkal jsem si, že se půjdu od bahna umýt jinam. Mohl bych zkusit řeku na druhé straně lesa. Tam by mě nemusela otravovat tahle ta osoba. Rozhodně to znělo líp, než páchnoucí tůňka.
Dokráčel jsem ke hvozdu, který se majestátně tyčil vedle řeky. Zde jsem se teprve zastavil a otočil se směrem k vlčici. "Já jdu tam a tam ty nemůžeš," řekl jsem škodolibě, protože mi bylo jasné, že ona nemůže nikam, kde se usídlila smečka. Sionn měl pravdu v tom, že vlci tu byli otravní a možná i nebezpečnější než u nás, ale evidentně se báli smeček stejně jako se u nás báli Řádu. "Měj pěkný den," prohodil jsem a pomalu se odebíral směrem k lesu. Měla poslední šanci mě případně zastavit. Bahno ze mě kapalo ze všech stran, ale to mi bylo ukradené. Stejně to lesu aspoň pomůže, když donesu trochu toho přírodního hnojiva z řeky. Udělal jsem několik malých kroků směrem k hvozdu.