Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Asgaarský hvozd

Dolezl jsem opatrně ke vchodu do úkrytu. Moje tlapky byl najendou jako z rosolu a s každým kucknutím mnou projela bolestivá vlna. Začínal jsem si připadat jako ve výhni, protože mi bylo celkem i dost vedro. Potřeboval jsem si lehnout a odpočinout, jinak bych taky mohl někde uklouznout a spadnout. Takhle nemocný jsem ještě nikdy nebyl. Občas jsem měl teplotu, ale tohle bylo tak desetkrát horší.
Pomalým krokem jsem sestoupil dolů do velké jeskynní místnosti. Nalezl jsem tam nějaké kožešiny, které byly u stěny místnosti. Pravděpodobně si je tam někdo odtáhl, aby se mohl v klidu vyspat. Bylo to moudré rozhodnutí. Rozhodl jsem se, že snad nebude vadit, když si na kožešinách chvilku odpočinu. Necítil jsem se vůbec dobře, když jsem ulehl na měkkou podložku. "Agh agh agh agh," roznášel se můj kašel po jeskynní místnosti a odrážel se od stěn. Bylo to nepříjemné a nechutné. Mírně jsem se otřásl a pokusil jsem se zavřít oči a na chvilku se prospat.

//Řeka Mahtae (jih)

Odešel jsem od vlčice, která měla dvě jména. Nebo měla jenom jedno, ale mě lhala. Netušil jsem, kde leží pravda, ale ať už se jmenovala Třezalka nebo Nora, musela lhát. Buď jsem tím obelhaným byl já, což by mě rozhořčilo. Nebo by tím obelhaným byl druhý vlk, což by bylo snad ještě horší, protože by to znamenalo, že Třezalka lže normálně dospělým. Zamrskal jsem ocasem, jako bych se nemohl dostat z podivného pocitu, že mě zradila. Však nebyla ani mou přítelkyní, tak proč jsem se tak cítil?
Navíc jsem začal pociťovat i podivný pocit v krku. Jako by mne tam něco pálilo, nebo by se mi tam něco usadilo a teď to nechtělo ven. "Aaaagha agha agha," zakašlal jsem a mírně se otřásl s každým kucknutím. Vypadalo to, že na mě něco leze. To nebylo vůbec nic příjemného. Neměl jsem se do té řeky vůbec pouštět. Jenže jak jsem mohl vědět, že mě pak Nora nebo Třezalka, nebo jak se jmenuje doopravdy, nahodí bahnem a budu muset do říčního toku podruhé. Rozhodl jsem se vyhledat úkryt, o kterém mluvil Sionn i Iska. Měl jsem přece povolení se tam na chvilku utábořit a toho jsem hodlal využít. Cítil jsem se unavený a nemocný. Nebylo to nic příjemného, když jeden věděl, že na něj něco leze. Ještě, že poloha úkrytu mi byla sdělena, jinak bych ho pravděpodobně hledal marně.

//úkryt

Vlčice prohlásila poměrně krutou průpovídku. Ne že by mi to nějak trhalo žilky, ale trochu se mě to dotklo. Na druhou stranu tím vlastně řekla, že jsem originální, což bylo něco, čeho jsem si vážil více než bych si chtěl připouštět. "Možná je to špatně jenom z vašeho pohledu," odvětil jsem jí celkem lhostejným tonem. Bylo mi tak trochu jedno, co si o mne zrovna Třezalka myslí. Možná je jenom prostě zapšklou stařenkou, které někdo dávno ublížil a tak teď nesnáší všechny mladší, protože jsou moc rychlí a moc jinak přemýšlí a tomu ona nerozumí, mate ji to a je z toho celá nesvá. Takže se pak brání tím, že je uráží. Moje myšlenkové pochody dospěly do bodu, kdy mi začalo být Třezalky líto.
Náhle se tu zjevil vlk, který na Třezalku reagoval jiným jménem. "Nora?" zašeptal jsem a naklonil hlavičku na stranu. Vlčice odsoudila vlka, který zmizel ve hvozdu, kde jsem momentálně i já přebýval, jako burana. Jenomže mě ten vlk byl tak nějak ukradený, spíše mě zasáhlo, že mi vlčice úmyslně lhala. "Vy jste mi lhala? Nejmenujete se Třezalka, ale Nora," řekl jsem rozhořčeně. Bylo mi staré dámy líto, ale trochu mě nakrklo, že mi lže. Zvedl jsem se ze země. "Je mi vás líto. Jste stará a pravděpodobně vám někdo ublížil, ale lhaní je to nejhorší, co můžete udělat. Sbohem," řekl jsem uraženě a začal si to rázovat pryč. Šel jsem přímo za vlkem, který nás před chvilkou minul. Bez jediného ohlédnutí jsem zmizel zpátky v lese.

//Asgaarský hvozd

Vlčice vypadala, že vybouchne, což mě celkem bavilo. Ne že by mne bavilo někoho štvát, ale jí evidentně děsně vytáčelo, že nemá jak vytáčet mě a to mi dávalo jistý pocit sebeuspokojení. Cítil jsem se pak o torchu víc nad věcí. Což ona evidentně neuměla. Sledoval jsem, jak se otáčí a žene se zpátky ke mně jako nějaká vánice. Já si toho nevšímal, čistil jsem ze sebe bahno, které se začínalo pomalu lepit a přisichat. Snažil jsem se vypucovat, co možná nejlépe, ale nechtělo se mi lézt znovu do vody, takže jsem jen namáčel tlapku a snažil se bahno umýt takhle. Jenže to se děsně táhlo a mě nezůstávalo nic jiného než opět vkročit do proudu.
Tady byla voda teplejší, nebo se mi to aspoň zdálo. Líně se táhla a tak jsem se začal čistit. Přestával jsem mít cit v tlapkách, ale bahno muselo dolů. "Na mě není nic zajímavého," odvětil jsem Třezalce na její prohlášení, že se chce bavit o mě. Jenže to už se zase rozkecala. Mluvila o tom, že nejsem jako jiní a že jsem postihlej. Další z jejích slov, které nedávalo smysl. "Já žádná jiná vlčata neznám, tak nemůžu vědět, jestli jsem nebo nejsem jako oni. Ale hádám, že každé vlče je jiné ne?" odpověděl jsem na její otázky, které mi nedávaly smysl. Neznal jsem jiná vlčata, takže nebylo s čím srovnávat. Vlastní chování jsem proto přisuzoval i ostatním vlčatům svého věku.

Vlčice byla evidentně rozhodnutá mít vždycky poslední slovo a tak prohlásila nějakou otázku a pak něco o tom, že se jí v lese neschovám na vždycky. "Sice nevím, co po mě chcete, ale kdyby vám v tom, co chcete, nebránil les a jeho obyvatelé, tak už byste to udělala," prohodil jsem trochu přidrzlým tónem hlasu za ní. Zajímalo mě, proč otravuje a tak jsem se začal ptát. Nechápal jsem, jak někdo může plýtvat časem na vlčeti, když je evidentní, že nemá pomalu ani co do tlamy strčit. Vlčice si to už ovšem rázovala pryč.
Vypadalo to ovšem jako další představení, které si připravila. Nebo možná ne. Co mě do toho vůbec bylo. Na druhou stranu mi ji začínalo být celkem líto, protože se nejspíš nemohla pořádně zkamarádit s nikým, když se chovala takhle. A pravděpodobně za svoje chování ani sama nemůže... Jestliže tě někdo zklame, dej mu ještě jednu šanci – zapomeň na malichernosti. Anselm měl vždycky pravdu. Udělal jsem několik kroků směrem od hranice lesa. "Pokud si chcete popovídat o tomhle místě a pak třeba zkusit nalovit ryby, budu vám velice zavázán ma... Třezalko," houkl jsem za ní a pomalu se dokodrcal k říčnímu toku, který se líně povaloval. Začal jsem se čistit... zase.

//Mahtae sever

Vlčice si pořád brebentila svou. Mluvila o nějakém trucování. Blbě pro ni, protože já netušil, co to slovo znamená, takže mě to nemohlo dost dobře urážet. Přirovnal jsem to k nějakému jejímu vymyšlenému slovu, protože několik takových už jí z její smradlavé tlamy vypadlo. Občas zmlkla, ale pak to zase rozjela na novo. Nehodlal jsem se jí nechat nějak zastrašit nebo rozhodit. Bylo mi to jedno. Dupal jsem si to směrem k lesu a jelikož mě vlčice neopouštěla říkal jsem si, že se půjdu od bahna umýt jinam. Mohl bych zkusit řeku na druhé straně lesa. Tam by mě nemusela otravovat tahle ta osoba. Rozhodně to znělo líp, než páchnoucí tůňka.
Dokráčel jsem ke hvozdu, který se majestátně tyčil vedle řeky. Zde jsem se teprve zastavil a otočil se směrem k vlčici. "Já jdu tam a tam ty nemůžeš," řekl jsem škodolibě, protože mi bylo jasné, že ona nemůže nikam, kde se usídlila smečka. Sionn měl pravdu v tom, že vlci tu byli otravní a možná i nebezpečnější než u nás, ale evidentně se báli smeček stejně jako se u nás báli Řádu. "Měj pěkný den," prohodil jsem a pomalu se odebíral směrem k lesu. Měla poslední šanci mě případně zastavit. Bahno ze mě kapalo ze všech stran, ale to mi bylo ukradené. Stejně to lesu aspoň pomůže, když donesu trochu toho přírodního hnojiva z řeky. Udělal jsem několik malých kroků směrem k hvozdu.

Vlčice kolem mě poskakovala a snažila se mě naštvat. Její problém byl v tom, že čekala divadlo. Čekala, že se otočím a něco jí vpálím do obličeje. Rozhodně očekávala, že se budu vztekat. Ale popravdě to narazila na špatnou oběť. Buď trpělivý s těmi, kdož hledají cestu. Tahle vlčice očividně cestu hledala a nenacházela. Jenže já nemusel poslouchat a pomáhat každé střelence, na kterou natrefím. Navíc když se chová jako malá a navíc nevychovaná. Mlčel jsem a šel jsem dál. Bylo mi jasné, že v momentě, kdy dospěji zpátky ke hvozdu mne už nebude moct pronásledovat.
Pokud jsem to pochopil dobře, tuláci nesměli na území toho, co místní označovali za smečku. A já to na území mě nakloněné smečky neměl daleko. Navíc jsem se tam zatím uvedl celkem dobře, takže mi vlčice poskakující kolem mě mohla klidně vlézt na záda, protože já měl kam jít. Zamířil jsem proto směrem, kterým jsem sem přišel. Rozhodl jsem se očistit v řece níže a nebo v té zapáchající tůni, pokud mě vlčice nenechá na pokoji. Kráčel jsem prostě v mlčenlivosti dál a vlčici vůbec nevnímal.

//Mahtae jih

Vlčice začala skákat kolem dokola. Snažil jsem se udělat několik kroků od ní, když mi nahrnula bahno směrem k tlapkám. Jenže pak se rozhodla poskakovat kolem mě do kola a to už nebylo možné se ničemu vyhnout. Bahno dopadalo ve velkých cákancích všude kolem mě a když jsem uhnul na jedné straně, zákonitě mě bahno nahodilo na straně druhé. Snažil jsem se tomu vyhýbat, ale když jsem zjistil, že to nejde, zůstal jsem stát na místě. Bahno dopadalo na mou hlavu, moje tělo, můj bílý kožich. Rezignoval jsem a stál. Cítil jsem bahno na čenichu i v očích, ale ovládal jsem se. Měl jsem zaťatou čelist a lomcoval se mnou hněv.
Třezalka poskakovala dál, jako naprosto idiotský imbecil. Jako by jí to dělalo děsnou srandu, že mě může nahodit bahnem. Zhluboka jsem dýchal, abych se na vlčici nevrhl a nezakousl se jí do zadku nebo kamkoli jinam, kam bych se dostal. Zatnutá čelist bolela. Ještě nikdy mě nikdo takhle moc nenaštval. Náhle bahno přestalo padat. Vlčice se zastavila udýchaná poskakováním. Jednou tlapkou jsem si přejel přes čenich a oči, stranou jsem odklepl bahno, které jsem tam měl. Celý můj bílý kožich byl zapatlaný od bahna. Občas někde prosvítala srst, ale ne všude.
Zhluboka jsem vydechl. A bez jediného slova jsem se otočil na místě a zamířil od vlčice pryč. Kráčel jsem rázně a odhodlaně. Nehodlal jsem jí dát to potěšení, že jí vynadám, protože to bylo očividně to o co jí celou dobu šlo. Chtěla mě rozbrečet nebo naštvat, však to sama říkala ne? Kráčel jsem dupavými kroky pryč směrem k jižní části řeky a k lesu, kde jsem momentálně bydlel. Hněv se mnou přímo třásl.

Podíval jsem se jí do očí, když se rozhodla, že si bude ohledně mé přezdívky dělat, co uzná zrovna ona za vhodné. Zahleděl jsem se jí do očí ve stylu "to myslíte vážně". Slovně jsem ovšem vlčici nic neřekl. Nebyl jsem ten typ, který by se pouštěl do otevřeného konfliktu, pokud to nebylo přímo nutné. Budu ji prostě ignorovat. Dočistím se a půjdu. Uhladil jsem si poslední chloupky a začal jsem se zvedat. Vlčice navíc už stejně ztratila nit toho, co jsem jí říkal a místo toho se rozhodla skákat v bahně.
První její skok se naštěstí projevil jenom sprškou bahna na trávě. Můj kožich zůstával nepotřísněný a já doufal, že to tak zůstane. Udělal jsem krok dozadu, když se vlčice rozhodla chovat jako mimino nehodlal jsem jí bránit, na druhou stranu to vypadalo, že s tím nehodlá přestat. Když se mi zahleděla do tváře, všiml jsem si jejího odhodlaného pohledu. Nestihl jsem jí však zarazit jen jsem otevřel tlamu. "Nedělejte to," řekl jsem stručně a rázně. Varování bylo v mém hlase jasně cítit. Co ovšem mohlo malé vlče udělat vlčici? Nemohl jsem jí kůvli kodexu udělat v podstatě nic, dokud si ona nějak nezačne.

Vlčice vypadala najednou naprosto laxně. Vzhledem k divadlu, které před chvilkou předvedla, bych spíše doufal, že se unaví, ale ona vyžadovala nějakou akci. Naznačovalo to její prohlášení o nudě a celkový postoj. "Parsifale," opravil jsem ji, když moje jméno použila ve zkrácené podobě a ještě špatě. Věděl jsem, že bych ke svému jménu neměl být tak vztahovačný, ale nějaké ty nevhodné rysy povahy jsem přeci musel mít. Zkráceninu vlastního jména jsem nehodlal respektovat jako přezdívku u nikoho jiného než u vlků, kteří si zaslouží mou důvěru a přátelství. Tahle vlčice k tomu měla ještě daleko, takže jsem doufal, že mne bude oslovovat plným jménem. Jinak jsem na ni hodlal přestat reagovat ve vlčkovské zatvrzelosti.
Začala znovu krákorat jako na lesy. Moje přítomnost a celkově moje podstata ji nudili. Netušil jsem tedy, proč v mé společnosti vůbec setrvává a nejde dál. Evidentně taky něměla nic moc lepšího na práci, než otravovat nebohé vlky, co se snaží umýt. "Šel jsem se sem umýt, abych vypadal jak mám," odvětil jsem jí. "A pokud je tu taková zábava, tak proč se nejdete bavit?" dodal jsem otázkou a pohlédl na vlčici. Kožich už jsem měl čistý a upravený.

Vlčice byla opravdu pošahaná na mozku. Na tváři se jí vyloupnul úsměv prostoduchého hlupáčka, než odpověděla vlastním jménem. Pokýval jsem hlavou nad jménem i historkou, kterou k němu připojila. Nepřipadalo mi nutné, aby jméno tolik uváděla, ale asi to bylo něco z jejího charakteru. Byla ukecaná až běda, ale já si nestěžoval. Nikdy jsem si nestěžoval na povahové rysy ostatních, v Řádu musel jeden umět vycházet s kýmkoli mu bylo řečeno, že vycházet má. A s Bratry musíme vycházet se všemi. Vzpomínka na Anselma a jeho rady mě mírně zahřála a otevřela mou mysl. "Hezké jméno. Já jsem Parsifal," prohlásil jsem v odpovědi. Očekával jsem, že se mi bude smát za moje vlastní jméno, ale na to jsem byl od místňáků už tak nějak zvyklí.
Začala zase hudrovat, protože se jí nelíbilo, že něco neslyšela. Byla nejen hloupá, ale i zvědavá, jak jsem postupně zjistil. "Neměj strachu před tváří neznámých," prohodil jsem slušně a trochu si pozměnil slova kodexu. Nebyl jsem dementní, abych ji označil za nepřítele. Mohla by si to špatně vyložit. Pokračoval jsem v očistě a nechával mluvení na ní. Osobně jsem nebyl zrovna výřečný s cizinci. Navíc jsem byl vycvičený, abych nemluvil, když nejsem tázán. Hovor jsem si nechával jen pro přátele, kterých jsem pravda neměl mnoho. Dá se vůbec velitel výcviku považovat za přítele?

Vlčice evidentně infarktem netrpěla, protože to by sebou tolik neházela a hlavně by tak moc neřvala. Stáhl jsem uši k hlavě, protože to fakt trhalo. Je to blázen! Blázen... Snažil jsem si vzpomenout na nějaké pravidlo z kodexu ohledně bláznů, ale jediné na co jsem si vzpoměl bylo, že jí nesmím ubližovat nebo se na ni povyšovat, protože je vlčice. A co když je to vlčice blázen? Netušil jsem, co dělat. Tady žáná poučka neplatila. Asi nikdy nebylo potřeba vypořádávat se s blázny. Mrskl jsem zamyšleně ocasem z jedné strany na druhou a hleděl na vlčici na zemi.
Naštěstí se najednou zvedla a s povzdechem o madam se šla mýt. "Když jste mi neřekla své jméno, ma... Tak jak vás mám oslovovat?" zeptal jsem se v celku logicky. Nemohl jsem jí přece říkat, hele ty tam. I když to by jí možná vyhovovalo víc, než madam. Zatím, co si čistila kožich, jsem se pustil do upraování svého. Začínala mi být větší a větší zima, jak pofukoval vítr. Snad neprochladnu. Vlčice mezitím začala hovořit o tom, že nebrečím a tak. Netušil jsem proč bych měl. "Neměj strachu před tváří nepřátel," zamumlal jsem si spíš pro sebe. Nechápal jsem, proč bych se měl bát zrovna jí. Byla jenom nějaký blázen, kterému něco vlezlo na mozek a teď ho to požírá. Proč bych se toho zrovna měl bát. Čistil jsem se dál.

Vlčice se mě snažila nějakými slovy zastavit, ale já ji ignoroval. Pohnojila si to tím, že mě nazvala skrčkem a to jsem jí nic neudělal. Byla tak další záhadou této krajiny. Jak jsem si stihl všimnout většina vlků tu měla ve zvyku urážet ostatní, ale nedej pane aby někdo řekl něco jim. Já byl vychovaný slušně, takže jsem na nadávky neodpovídal. Ignorace byla mou vlastní metodou, jak se vypořádat s někým, kdo se choval pod svou vlastní úroveň, což se vlčice ke svému věku chovala.
Začal jsem si bez dalších slov čistit čelo. Začínala mi být pekelná zima, takže jsem doufal, že mě vlčice nechá odejít. Jenomže ona něco hudrovala a hudrovala. Nakonec se svezla k zemi a naříkala, jako bych jí praštil. Což jsem rozhodně neudělal. Ležela tam a chroptila, jako by měla... třeba dostala infarkt? Vzpoměl jsem si na jednoho staršího bratra. Ten se takhle jednou chytil při odnášení kostí za srdce tlapkou, sesunul se k zemi, zachroptěl a umřel. To byla ta smrt, kterou jsem již viděl. Proto jsem na smrt nereagoval asi tak, jak byli místní zvyklí. Pohlédl jsem na vlčici a přejel ji pohledem. "Jste vpořádku madam?" zeptal jsem se slušně, ale zachovával jsem si odstup. Co když trpěla něčím nakažlivým? Nebo to na mě jenom hrála? Ale co když se jí něco stalo? Udělal jsem váhavý krok jejím směrem, ale dál jsem se nepohonul.

Vlčice chrochtala jako prasátko, které někdo nejapně popohání na mokré půdě. Celkově mi připomínala pašíka, byla i stejně flekatá a mrňavější. Jenom tělesnou stavbou jako takovou, se od naducaných špekatých kanců lišila. Byla huběňoučká jako proutek, protože asi neměla moc často dobrou stravu. Pravděpodobně nepatřila do žádné smečky. Sionn mluvil o tulácích. Tahle vlčice musela být oním tulákem.
Šeptala, ale její hlas ke mně dolehl. Nebyl jsem nějaké nedůtklivé vlčátko, aby se mne její slova dotkla. "Abych taky nesmrděl, když jste mě celého oslintala," prohodil jsem jejím směrem pichlavou poznámku. Nebyl jsem tím, kdo by strkal tlapky do vosího hnízda, ale Řád ve mě ještě nestihl zlomit vlčkovské odporování všemu, co řeknou dospělí. Natáhl jsem do čenichu vůni okolí a ujistil jsem se, že nepáchnu. A i kdyby, pomyslel jsem si, je to jedině dobře. Pokud smrdím jí třeba půjde pryč. Zvedl jsem se ze země a zamířil zpátky k vodnímu toku, abych si sumdal slinu z čela. Šel jsem obezřetně a dával si pozor, abych se při očistě nenamočil více, než bylo třeba. Voda byla ledová a já se bál, že onemocním pokud se budu cachtat nějak víc. Čistota, půl zdraví.

Ulizoval jsem si svůj kožich na předem stanovená místa. Snažil jsem se, abych vypadal k světu a dělal tak Řádu radost, než se otočím a vyrazím do své nové ubykace. Nechtěl jsem, aby si někdo myslel, že Bratři z našeho Řádu jsou nějací neupravení ubožáci. Teď když jsem byl čistý a vyvoněný proudem čisťounké vody, jsem se cítil lépe. Pořád to ovšem nebylo ono, takže jsem se zabral do své činnosti a vůbec jsem si nekontroloval záda. Byla to chyba!
Náhle jsem uslyšel něčí hlas, který zněl kousínek ode mne. Nebyl ještě přímo za mnou, ale i tak jsem se trhl a vyskočil na všechny čtyři. Otočil jsem se přímo směrem k neznámému zpěvákovi, aby mi na čele přistál slint, který pocházel přímo z tlamy vlčice, která tak nepříjemně zpívala. Její hlas se mi moc nezamlouval, protože to bylo spíše jako by něco umíralo, než že by někdo prozpěvoval. Chvilku jsem na ni zmateně pomrkával, protože byla celá upatlaná. Jak může někdo takhle špinavý existovat? Hlasitě jsem polkl a pak jsem se na ni podíval přísným pohledem. "No dovolte madam!" prohodil jsem a hlas mi vyletěl o oktávu víš, jak jsem byl rozhořčený. Můj čistý kožich byl teď poplivaný a já se mohl jít mýt znovu. Tentokrát ovšem umýt potřebovala vrchní polovina těla.