Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mechový les

Vyšel, nebo lépe řečeno vyskákal, jsem z lesa a ubíral se k vodnímu toku, který se valil kolem. Ve vzduchu bylo cítit podvně štiplavý zápach, ale i přes to jsem rozpoznal pachy vlků, kteří tu před nedávnou chvílí byli. Možná bych se jich mohl zeptat na cestu. Měl jsem se zeptat Lindasi, jak se vrátit zpátky do Asgaarského hvozdu. Rezignoval jsem na plán, že bych se vydal zpátky na horu, abych vyhledal cestu domů a mimo tenhle kraj. Tlapka mne podivně pobolívala a asi byla opravdu naražená. Pokud nebyla naražená, tak na ní byla minimálně modřina. S takovým zraněním mi bylo jasné, že bych se nevyškrábal do horních prostor ke vchodu do jeskyně, ale spíš bych někde zase uklouzl a svalil se zpátky. Další pád jsem nechtěl riskovat.
Rozhodl jsem se, že nebudu vyhledávat ničí společnost, ale že zamířím na jih. Pokud jsem se nepletl, tak Asgaarský hvozd byl v mírnějším pásmu, než smečka Lindasy. Rozešel jsem se tedy opačným směrem, než vlci.

//Maharské močály

Lindasa mluvila stejně jako Sionn, Iska a Třezalka. To tu opravdu byli všichni tak strašně opatrní, že prostě nedůvěřovali nikomu? Tenhle kraj se mi zdál zvláštním a bylo načase se odsud pakovat pryč. Jenomže to bych nebyl já, abych si to nezkomplikoval, třeba tímhle novým zraněním. Tlapka mne stále bolela a chůze bude jistě náročná.
Její další slova byla poměrně dobře míněná. Měla pravdu, že jsem ji tady jen zdržoval od jejích povinností. "Jistě, půjdu," odvětil jsem s mírným úsměvem. "Rád jsem vás poznal, slečno Lindaso," řekl jsem slušně a udělal menší poklonu, než se vlčice odebrala směrem dohloubky lesa. Byl jsem rád, že mne tu aspoň chvilku nechala, než jsem se stihl vzpamaovat a zastavit otravné točení hlavy. Pomalu jsem se zahleděl směrem k hoře. Nebyla šance, že bych se s tou tlapkou mohl odkolébat tam a vystoupat zpět k vrcholku, abych hledal cestu domů. Smutně jsem hlavu zase obrátil směrem ven z lesa a zamířil rovnou za čenichem.

//Kierb

"Protože proč by mě měla hlídat?" zopakoval jsem svou otázku, když prohlásila, že si mě slečna Iska měla lépe hlídat. Nechápal jsem, proč by se někdo měl starat zrovna o mne. Já přece nepotřeboval nikoho otravovat, aby se mnou někam chodil, když jsem se šel projít. To mi Lindasa vysvětlila ovšem hned záhy. Vypadalo to, že opravdu vlčata v těchto krajinách jsou jenom uzlíčky, které nejsou schopné ani vlastního myšlení nebo i obyčejné existence. Všichni se tu k nim pravděpodoně chovali jako k něčemu, co nemá mít vůbec žádnou svobodu a komu musí neustále někdo běhat za zadkem. Ale to se pak takové vlče nikdy nenaučí starat samo o sebe a o ostatní. Zůstane navždy přítěží. Že by tohle byl ten důvod smeček, co se uzavírají sami do sebe a ostatních se štítí? Uvažoval jsem potichu, na mém obličeji přejel zmatený pohled, ale nic víc. "Není to nic vážného," konstatoval jsem jen. Odřeniny mne pálily, ale tlapka už pobolívala jen slabě. Pravděpodobně nebyla zlomená, jen silně naražená.
Lesem se rozneslo vytí, které mělo za účel svolat vlky. To jsem poznal i já. Pohlédl jsem na slečnu Lindasu, která to slyšela taky a za hlasem se otočila. Já ovšem netušil, co takové vytí znamená pro členy smečky, ani jsem hlas nepoznával. Kdyby mi možná někdo vysvětlil, kdo je to alfa a jak funguje hierarchie místních skupin, pak bych se zachoval jinak. Takhle jsem vytí nepřikládal žádnou důležitost a seděl jsem na zemi dál.

//Zájem o lov mám, ale nevím, jak budu nápomocná (+ jak budu stíhat, u nás je ten listopad takovej mhe kvůli praxím, takže je to o náhodě se mnou kdy můžu/nemůžu psát)

Když se vlčice představila jako Lindasa usmál jsem se a kývl hlavou směrem dolů v naznačené úkloně. Neměl jsem dost silný žaludek, abych se postavil a uklonil, na to se mi půda pod tlapkama pořád až moc hýbala. Každou chvilku se to ovšem zlepšovalo. Bohužel to taky znamenalo, že se ke slovu začaly hlásit škrábance a modřiny. Nejvíce se ozývala tlapka a já v duchu doufal, že ji nemám zlomenou.
Neznělo to, že by Lindasa znala mou rodnou hroudu nebo že by o ní jen letmo slyšela. "Můj Řád tam má jeskyni. Máme to tam na starosti. S bratry dohlížíme na to, aby se žádnému poutníkovi nic nestalo. Pomáháme nemocným a raněným, hlídáme naši pozici, kdyby bylo potřeba," vysvětlil jsem obezřetně. Zatěch pár měsíců, co jsem tu byl, jsem zjistil, že místní se staví ke každé odlišnosti s výsměchem, takže jsem očekával, že si ze mě začne vlčice automaticky dělat srandu. Nikdo tady nerozumí loajalitě a povinnosti. Bylo mi to jasné, takže jsem si nedělal naděje, že by to u Lindasy bylo jinak.
"Nemám v plánu přidávat se k žádnému z vašich společenstev. Chci jen najít cestu domů, než přijde zima. Slečna Iska tvrdila, že zima je na cestování nebezpečná," ujistil jsem vlčici, že nehodlám využívat její pohostinosti déle, než bude nutné. Nerad bych v ní probouzel špatný pocit, že se chci k jejich společenství... smečce vetřít. "Proč by mě měl někdo mít na starosti?" zeptal jsem se věcně.

Vlčice vypadala, že ji svou přítomností obtěžuju. Toho jsem opravdu litoval, protože jsem rozhodně neměl v plánu zřítit se sem do toho lesa a někoho zdržovat nebo otravovat svou maličkostí. Vlčice se nepředstavila, což jsem tak trochu chápal. Přece jenom jsem jí sem spadl a ona mohla mít plné tlapky práce s něčím jiným, než zrovna se mnou. "Omlouvám se, že jsem vám sem takhle vpadl," řekl jsem nakonec, když vlčice svolila, že mne tu nechá chvíli vydýchat. Pomalu jsem se posadil, protože jsem cítil, jak se mi zase točí hlavička makovička a nehodlal jsem tu sebou seknout nebo se pozvracet."Jmenuji se Parsifal a nepocházím z žádné z místních smeček." Nejistě jsem vyslovil slovo smečka, protože mi pořád nešlo nějak přes tlamu. Byl jsem zvyklý na jiné termíny a na tohle jsem pořád neuvykl. "Dorazil jsem sem během léta a do teď jsem se snažil nalézt cestu zpět domů. Mělo by to být někde tady, vylezl jsem z jeskyně u sopky, ale pak jsem hned spadl, takže jsem nestihl cestu domů hledat... Chvíli jsem přebýval u smečky, kterou obtékají dvě řeky, ale neptejte se mne na název, protože ten si nepamatuji," vysvětlil jsem vlčici. Neměl jsem důvod jí něco zatajovat nebo lhát. Až později mi došlo, že by mohla být tahle smečka v rozporu se smečkou ve hvozdu a já bych si to mohl pěkně zavařit přiznáním se, že je znám. Na druhou stranu Sionn ani Iska o nepřátelích nemluvili, takže jsem to bral tak, že žádné nemají. Nebo aspoň žádné otevřené nepřátele. "Neznáte náhodou Taranské pohoří?" zkusil jsem štěstí.

Kontroloval jsem si svá "válečná" zranění. Vypadalo to, že jsem měl odřenou bradu a naražený bok. Zároveň levá tlapka byla opravdu mimo. Nemohl jsem na ni přenést ani zlomek váhy, takže nemělo smysl se o to snažit znovu. Měl jsem si prostě dávat pozor. Nesmím být tak zbrklý. Vzpomněl jsem si na Anselma, který mne za zbrklost v jednání a chování peskoval od svítání do západu slunce a druhý den nanovo. Kdyby viděl můj karambol, ještě by se mi vysmál, že si za to můžu sám.
Mírně jsem se usmál nad vzpomínkou na svého mistra. Byl bych se k němu rád vrátil, ale s touhle tlapkou jsem se na horu vracet nemohl. Začal jsem uvažovat o tom, co budu dělat dál, když jsem zaslechl našlapování v mechu. Otočil jsem se a spatřil hnědou vlčici. Vypadala celkem dobře. Taková trochu baculatější, takže asi neměla o potravu nouzi. To mi jen potvrdilo, že se tu nachází to jejich společenství... smečka... Otočil jsem se k ní celou postavou a ne jen hlavou. Musel jsem opatrně, abych nezatěžoval přední levou. "Dobrý ráno, madam," řekl jsem slušně a mírně se uklonil, jak mi kázala etiketa. "Nemám v plánu vstupovat na vaše území... Zakopl jsem a spadl z támhleté hory. Momentálně bohužel nejsem ve stavu rychlého odchodu..." řekl jsem velice klidně a velice slušně. Hlavu jsem držel dost nízko, abych nepůsobil že si vyskakuju. "Pokud mi dáte chvíli, než se přestane všechno točit, nebudu vám působit déle potíže," dodal jsem ještě, když jsem musel přešlápnout, protože všechno mě unášelo mírně doprava.

//Sopka

A taky že jsem se zastavil. První náraz byl do měkkého podkladu, který tu rostl. Druhý náraz byl do prního kmene stromu, který se mi postavil do cesty. Byl jsme rád, že mě mech zpomalil na tolik, že jsem nenarazil do stromu plnou parou. Cítil jsem ovšem spousty škrábanců a modřin, které se mi na těle po nedobrovolném peelingu objevily. Zůstal jsem ležet na zemi. Zaražený o první strom, který tu stál. Byl jsem celý rozlámaný. Hlava mi třeštila jako střep a pořád se točila, takže jsem pochopil, že nebude moudré rovnou vstávat. Rozhodl jsem se zůstat chvíli ležet, dokud se svět nepřestal otáčet. Potom jsem se pomalu přetočil a posadil.
V ten moment jsem si uvědomil, že je tu nějak moc pachů. Pravděpodobně stejně pachů jako v hvozdě, který jsem opustil. Co to tady je? Zase nějaká smečka, zdá se... Bylo mi jasné, že bych se tu neměl promenádovat, takže jsem zůstal sedět na místě na kraji lesa. V podstatě jsem byl mezi lesem a tou divně zapáchající horou. Byl jsem celý rozbolavělí, takže ani nehrozilo, že bych způsobil nějaké fópa tím, že bych si to někam nakráčel, kam nemám. Začal jsem pomalu zkoumat svá zranění, při čemž jsem se postavil, abych mohl vyzkoušet, zda jsou tlapky v pořádku. Přední levá, kterou jsem narazil na kámen, se zdála nejvíc problémová. Došlápnul jsem na ní a zasyčel bolestí.

//Zrcadlové jeskyně

Vyletěl jsem z otvoru v zemi opravdu rychle. Při přechodu mezi východem a okolním podložím jsem si nepovšiml, že je předemnou překážka. Byl to poměrně velký kámen, který se rozhodl, že se mi postaví do cesty. Pokusil jsem se vyskočit, ale bylo už pozdě. Kdybych neběžel tak rychle nebo kdybych se odrazil o vteřinku dřív, pak bych ho přeskočil jako nic. Takhle jsem ovšme zaškobrtl přední tlapkou a stočil se ve vzduchu do klubíčka.
Proletěl jsem kousek vzduchem těsně nad pevnivnou. Cítil jsem se volný jako pták. Jenže já neměl křídla a musel jsem chtě nechtě spadnout zase zpátky na zem. Bohužel se mi to nepodařilo tlapkami na před, takže jsem dopadl zabalený do klubíčka. Po nárazu jsem se sice rozmotal, ale rychlost, kterou moje tělo nabralo, mě neustále poháněla směrem dolů ze skály. Narážel jsem na skalní výčnělky, které se mi zarývaly do masa a srsti. Občas mi něco prorazilo kůži. Ostrý kámen nebo větvička. Jak jsem se kutálel, neuvědomoval jsem si bolest. Ta měla přijít, až se někde zastavím.

//Mechový lesík

//Mahtae jih

Rozeběhl jsem se jako o překot k oné jeskyni, která vypadala tak známá a povědomá. Věděl jsem, že to musí být ono, protože mne nenapadalo, že by se jednalo o jinou jeskyni. Kolik jeskynních komplexů by tady taky mohlo být? V duchu jsem si začal vše procházet. Byla to jeskyně, která byla na severu. Pak jsem se zakopl a sletěl přímo dolů do hvozdu. Rozhlížel jsem se a sledoval, jak se kolem půda svažuje dolů k těm podivným hrbolkům a odtud přímo do hvozdu. Muselo to tedy být tady. Pohlédl jsem k hvozdu a smutně zafuněl. Nerozloučil jsem se a to mě trochu mrzelo. Na druhou stranu mne poháněla snaha dostat se co nejrychleji a nejdříve domů. Bratři už museli být strachy bez sebe a nechávat je čekat ještě nějakou dobu, než najdu všechny známé zde a rozloučím se, by bylo více než kruté a nepatřičné. Nemohl jsem si tedy dovolit déle váhat a tak jsem se rozhodl vzít všechno do svých tlapek. Naposledy jsem se ohlédl k hvozdu, který stál neochvějně dál. Třeaba se sem jednou vrátím. Třeba mne něco zavane zpět do tohoto podivného kraje, kde nikdo nikoho neuznává a všichni se mají před všemi na pozoru. Netušil jsem, zda tomu tak bude. Spíše ne. Ale malou naději jsem si zachovával.
Ohlédl jsem se zpět k jeskyni a pomalým krokem se pustil do chůze do jejího nitra. Pokud jsem si to dobře pamatoval, byla jeskyně celkem prostorná u svého východu, ale jinak byla místy uzounká a neprůstupná. Místy vlkhká a klikatá. Jindy zase rovná a poměrně suchá. Věděl jsem, že výprava to bude dlouhá, ale byl jsem odpočatý a najedený. Ranní svit pronikal do jeskyně jejím vchodem a několika otvory, které byly ve stropu nademnou, takže jsem se ani nebál tmy. Byl jsem rád, že mne tma neděsila. Když jsem byl maličký, tak jsem ji spíše obdivoval, než že bych se jí vyloženě bál, ale měl jsem z ní respekt a to se mě drželo do teď. Věděl jsem, že cesta bude místy náročná a děsivá a tak jsem se nesměl vzdávat naděje. Projdu jeskyní na druhou stranu a pak už bych se měl dostat do lesů, které jsou odtud kousek. Byla tam přeci ještě nějaká zapáchající hora a pak... Pak bych se mohl objevit jen kousek od naší hornatiny a kousek od našeho sídla. Už jen při té představě jsem se radostně ošil.
Pomalu jsem tedy kráčel temným prostorem, který se předemnou otvíral. Občas bylo nutné se přikrčit. Jinde jsem se mohl pohybovat vzpřímeně a klidně si i poskakovat kdybych chtěl. Problém se ovšem objevil náhle. Dorazil jsem na první křižovatku. S tímhle problémem jsem nepočítal. Nějak jsem zapoměl, že se jeskyně nejen vlnila, ale i rozdělovala do množství jiných chodbyček a jeskyněk a útvarů. Za každým rohem mohl být východ, ale zároveň tam taky mohly být kilometry a kilometry dalších podzemních chodeb. Bál jsem se toho, že když teď zvolím špatně, tak už se odsud nikdy nedostanu. Pokud se tu zdržím moc dlouho a nenajdu východ, tak bych taky mohl přijít o svůj vlastní život. Bez vody a jídla... Na sucho jsem polkl a začal jsem mít náhle žízeň. Byl to jen trik, který si na mne hrála má mysl a tak jsem se to snažil potlačit, i když to moc dobře nešlo.
Udržuj si naději – věř v podporu bratrů svých, spoléhej na ní i v čase budoucím.Zhluboka jsem se nadechl a zaposlouchal do ozvěny jeskyně. Slyšel jsem jen podivné hučení vlastní krve, která se mi hrnula do hlavy a která se mne snažila zmást. Nakonec padlo rozhodnutí. Bezmyšlenkovitě jsem se vydal na odbočce do prava a doufal jsem, že volím moudře. Svou volbu jsem zpětně změnit nemohl, takže jsem jí musel jenom důvěřovat. Důvěřovat svému vlastnímu instinktu. Pokračoval jsem v postupu dál a dál a pomalu mne začínaly bolet tlapky. Ne že bych nebyl vytrvalý chodec, ale pochod na kamenném podkladu byl vyčerpávající. Na chvilku jsem si sedl a natáhl si tlapky, abych se pak mohl vydat na další část cesty. Nemělo smyslu se vyčerpávat. Po chvilce odpočinku jsem se zvedl a dal se zase do pohybu. Takto jsem postupoval po celou dobu pochodu. Pokud jsem došel na rozcestí dal jsem se tou cestou, která byla nejvíce v pravo. Pokud jsem ušel dostatečný kus, zastavil jsem se a odpočinul si. Věděl jsem, že tohle je ten nejlepší postup, jak se z jeskyně dostat v pořádku ven. Za chvilku už budu s bratry! Radoval jsem se a naděje mne posouvala stále kupředu. Byl jsem jako smyslů zbavený a nezastavitelný. Už jsem se v mysli viděl s bratry, jak se společně radujeme ze setkání, které nám přináší radost do srdcí.
Náhle jsem ucítil lahodný vítr, který jako by přicházel z míst přímo předemnou. Musel jsem dojít konce své poutě jeskynním komplexem a teď jsem měl venkovní přírodu na dosah. Vítr byl sice venkovní, ale nasákl podivně kyselou vůní, která mi připomínala tu vůni, kterou jsem cítil, když jsem se do těchto končin dostal poprvé. Přidal jsem do kroku a přímo se rozeběhl směrem ven z jeskyně. Už jsem viděl světlo na konci kamenného tunelu, které nazančovalo, že jsem už kousínek od venku. Těšil jsem se na sluneční svit i na vítr na kožichu, takže jsem si nedával dostatečně pozor. Z jeskyně jsem vyběhl jako namydlená střela, která si nedává pozor kam šlape. A tak jako po noci přichází den, přichází po letu pád.

//Sopka

//Medvědí řeka

Od jedné řeky jsem přešel k jiné. Sluneční svit se tu odrážel od hladiny a barvil ji do příjemné oranžové. Byl jsem rád, že mám chvilku pro sebe a že tu nikdo není. Rozhodně ne nikdo kdo by mě otravoval. Cítil jsem tu pach Isky, která tudy přecházela, ale nevracela se domů, spíše pokračovala někam na sever. To jsem já rozhodně neměl v plánu. I když jsem sám vyrážel na sever, má cesta se klonila spíše k severo východu a její mířila blíže k severo-západu. Smutně jsem pohlédl do míst, kde moje... co vlastně pro mě Iska byla? Známá? Přítelkyně? Netušil jsem jak ji definovat. Nikdy jsem kamarády neměl, takže jsem ani netušil, jaké to je když se uzavírá kamarádství. To si dva podají tlapku nebo se jenom nějak domluví ústně? Bylo to pro mne celé zamotané a zmatené a místo toho, abych se nad tím mohl v klidu zaobírat jsem si uvěomil, že moje cesta dospěla proti proudu řeky už celkem významně na sever.
Hvozd jsem měl stále po pravé tlapce a už jsem chtěl zabočit, ale něco upoutalo mou pozornost. Náhle jsem to uviděl. Byl to vchod do malé jeskyně, která se schovávala mezi podivnými keříky. Že by to bylo ono! Zaradoval jsem se a povyskočil o pár centimetrů do vzduchu, než jsem se vydal k oné jeskyni.

//Zrcadlové jeskyně

//Křišťálový lesík

Vyšel jsem z lesíka a následoval břeh řeky. Bylo jednodušší se držet říčního břehu, než tak na zdař bůh vykračovat krajinou. Tam jsem se i celkem snažil, abych se někde nezapoměl nebo abych náhodou nezměnil směr. Tady ovšem stačilo následovat místo, kde se voda zakusovala do země. Mírně jsem se pousmál a pohodil ocasem. Bylo krásné ráno a já měl poměrně dobrou náladu. Dobře jsem se vyspal a včera večer i příjemně nadlábnul, takže jsem nepociťoval žádný nedostatek. Právě naopak. Moje nálada by mohla být i nakažlivá, pokud by zde bylo s kým ji sdílet. A snad nepotkám někoho stejně pomateného jako Třezalku nebo stejně podlého jako byl onen vlk. Sionn měl asi pravdu o místních vlcích, kteří zde sdílejí tuto krajinu. To mne celkem zaráželo, protože můj svět takový nebyl. Byl jsem zvyklý na mnohem jiný přístup od okolního světa. U nás se jeden nemusel tolik obávat. Trochu zamyšleně a trochu smutně jsem si povzdechl.
Docházel jsem do místa, kde se dvě řeky spojovaly.

//Mahtae jih

Probudil jsem se a zamrkal na svět kolem sebe. Slunce vstávalo a pro dnešní den si obléklo oranžovou, která pomalu prosvítala skrze větvoví stromů. Vyškrábal jsem se ze svého úkrytu, který mi poskytl dobrý prostor pro spánek. Užíval jsem si líného rána. Pomalu jsem se protáhl, abych uvolnil a připravil všechny svaly na další pochod. Tentokrát jsem se chtěl navrátit do těch kopečků na severu a prozkoumat to tam, zda nenaleznu onu jeskyni, která by mne dovedla domů. Neměl bych se ovšem extra zdržovat hledáním. Pohlédl jsem do dálky směrem, kde jsem tušil skály na jižní straně hvozdu. Pokud nebezpečí bylo zde, mohlo být i na druhé straně. A já rozhodně nehodlal riskovat, další nepříjemnosti.
Pomalým loudavým krokem jsem se rozešel směrem, kde protékala lesem řeka. Hodlal jsem se k ní připojit a pak postupovat směrem podél té řeky, kde jsem narazil na Třezalku a toho podivného vlka. Na tom místě jsem se nehodlal zdržovat.

//Medvědí řeka

//Medvědí řeka

Šel jsem celkem pomalu. Adrenalin ze mne už opadl a mě bylo jasné, že bych se měl někde utábořit a odpočinout si. Jenomže jsem neměl sílu se ani vracet do hvozdu. Bylo mi jasné, že je nebezpečné složit hlavu jen tak někde, ale zase mi tenhle lesík přišel celkem v pohodě. Necítil jsem tu žádné nové pachy, které by mne upozornili na nějakého nepřítele, ale necítil jsem tu ani žádné pachy přátel. Les působil klidně a to mi vyhovovalo. Měl bych se prospat, než zase půjdu dál. Rozhodnutí padlo rychle. Nalezl jsem si křoví, které vypadalo celkem slušně a rozhodl jsem se, že bych pod ním mohl nalézt aspoň trochu úkrytu před světem. Kdyby mě někdo hledal, musel by se pořádně ohnout, což u dospěláků nehrozilo.
Zasunul jsem se do křovin. I když to píchalo a nebylo to úplně nejpříjemnější, bylo to lepší než spát na odkryté zemi. Stulil jsem se do klubíčka a zavřel oči, abych se mohl nechat ukolébat do sladké říše spánku. Tentokrát nehrozilo, že budu mít zlé sny nebo že se budu horečnatě převalovat. Usnul jsem jako špalek.

//Šakalí pahorkatina

Šakal mne pronásledoval. Seběhl jsem ze skal dolů a upaloval, jak mi síly stačily. Měl jsem štěstí. Uviděl jsem keř a do toho jsem hupknul. Přitiskl jsem se k zemi a čekal. Šakal měl stejnou nevýhodu jako před chvilkou já. Díky štiplavému zápachu mne nemohl vyčenichat, i když se snažil. Rejdil čenichem u země, jako by se mě snažil vytáhnout z trávy. Jenže mě nenašel. Snažil jsem se utišit svůj dech i svůj tep. Nehodlal jsem se nechat prozradit nějakou číčovinou.
Šakal to vzdal. Odešel a vrátil se zpátky do skal. To bylo těsný. Měl bych si příště dávat více pozor. Přišlo mi až děsivé, jak blizounko jsem byl možnému konci. Taky mi ovšem přišlo na mysl jako zvláštní, že Sionn a jeho smečka bydlí tak blízko takovému nebezpečí. Bylo to přímo nehorázně riskantní.
Ještě chvilku jsem vydržel ve svém úkrytu a pak jsem se pomalu vysápal z křoví ven. Bylo načase vyrazit zase dál. Jižní skaliska rozhodně nebyla ta, kterými jsem se sem dostal, takže jsem musel být někde jinde. Nabízela se jediná možnost a to onen severní útvar, který jsem předpokládal jako místo svého objevení se zde, hned na začátku. Začal jsem proto ťapkat dál.

//Křišťálový lesík