Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem všechny, kteří mě chtěli vzít sebou na lov. Jedna vlčice o mně prohlásila, že jsem cukroušek nebo tak něco. "Ehm..." prohodil jsem a podíval se na ni (//Lucy) s krajní nedůvěrnou. Vlk, který se představil jako Castor a vličice zvaná Laura, mne pak vyzvali ať se k nim připojím. Nebo se spíše ptali, jestli půjdu.
S Bratry jsem už párkrát lovil, ale jenom zajíce nebo lišky, nikdy jsem nebyl na lovu srnek nebo něčeho podobně velkého, ne-li většího. Srdéčko mi mírně poskočilo, ale pak jsem s mírným nakrčením čeníšku a mrsknutím ocasu musel uznat, že na lov s nimi nejsem vůbec připrevený. "Mé jméno je Parsifal," představil jsem se společenství. "Na lov bych s vámi šel rád, ale bohužel nemám zkušenosti a ani teoretické znalosti, co se na takovém lovu dělá," dodal jsem upřímně. "Pokud by si pak někdo z vás našel čas a chtěl mi to blíže vysvětlit, budu ovšem rád." Prvně bych prostě potřeboval, aby mě někdo vzal na lov případně se jenom dívat, nebo aby mi teoreticky popsal, co se kde a jak na lovu dělá. Nebyl jsem přímo odvážný nebo zbrklý, abych se po hlavě vrhal do každého nového dobrodružství. Neuváženost nepatřila k mým vlastnostem. "Přišel jsem vám jenom vzkázat od pana Sionna, že v údolí se nachází jistý pán Savior. Mohlo by vás to zajímat," vysvětlil jsem jim důvod, proč je uprostřed lovu vyrušuji. "Přeji vám úspěšný lov," řekl jsem všem a usmál se na slečnu Lauru a pana Castora, kteří se mi představili. Dal jsem před sebe tlapku a všem se velice slušně uklonil, než jsem se rozhodl rozejít jiným směrem než měli v plánu jít oni. Nehodlal jsem překážet a spíš jsem se chtěl někde prospat. Rozhodl jsem se jít pod jeden z kořenů, pod kterým jsem už jednou spal.
Hned co jsem nalezl vhodné místo, plácl jsem sebou o zem a usnul.

//Údolí

Opustil jsem svažující se prostory údolí, které bylo potomnělé a nepříjemné. Změny počasí byly něco, co mi vadilo a tady se počasí zdálo divné, než kdekoli jinde. Šel jsem po čuchu, protože vytí umlklo. Vycházelo ovšem z míst, kde jsem čenichal skupinu pro mne neznámých vlků. Kráčel jsem poměrně pomalu a obezřetně, takže jsem zaslechl jen něco málo z toho, co řekl černý vlk. Lov, došlo mi a mírně jsem zamrskal ocasem, protože to bylo přesně něco zajímavého, co jsem chtěl vždycky zkusit. Jako mrně mě bratři na lov vysoké nebrali, mohl jsem se maximálně koukat a to bylo nudné. Tady jsem doufal, že budou jiná pravidla a budu se moci přidat k lovu naplno.
Došel jsem až ke skupině a zůstal jsem stát kus za nimi. "Zdravím, pánové, madam," uklonil jsem se všem přítomným vlkům tím, že jsem předsunul jednu tlapku před sebe a pak sklonil hlavu, přesně tak jak mne to bratři učili. Dál jsem nic neříkal, protože jsem nehodlal překážet. Všichni vypadali trochu sklesle, ale ve vzduchu byla cítit energie nadcházejícího lovu. Byl jsem připravený vyrazit a doufal jsem, že mne nezradí naražená tlapka.

Seděl jsem, mlčel jsem, čekal jsem. Na co? Až zahřmí nebo až do mne uhodí? Těžko říct na co se tak mohlo čekat, když se dospělí bavili mezi sebou. Někdy se bavili dlouho jindy zase velice krátkou dobu. Já s čekáním neměl nikdy problém. Takže jsem čekal i teď v tichosti a soustředění. Nevnímal jsem o čem ti dva mluví. Popravdě ji do toho nic nebylo a ani mne to nezajímalo natolik, abych věnoval energii na poslouchání. Spíš jsem se ocitl ve svém vlastním tichém místě. Bylo fajn na chvilku vypnout a jen si tak užívat pohody a nicnedělání. Ani když začali hovořit o mojí maličkosti nevnímal jsem je. Mohl bychpoprositSionna, aby mne tu nechali přes zimu? Jenže to bych oddálil návrat domů... jenže s tou tlapkoutaky daleko nedojdu. Mírně jsem odlehčit naraženou tlapku, která bolela jako čert.
Nebyl jsem připravený na to, že bych se někam v brzké době hnal, ale jako vždy si život naplánoval pro mou osobu něco jiného. Pohlédl jsem na Sionna a hnědého, kteří evidentně nechtěli být rušení. "Půjdu to zkontrolovat," řekl jsem směrem k Sionnovi a pak se mu mírně uklonil. "Naschle," pronesl jsem ještě k hnědému, než jsem se rozeběhl směrem do lesa odkud přicházelo vytí. Netušil jsem, co to znamená, ale docházelo mi, že tady překážím a bude lepší se odklidit.

//Asgaar

Sledoval jsem oba dva vlky skoro bez mrkání. Hnědý, kterého zvali Savior, byl celkem nevychovaný až běda, ale tak co jsem mohl dělat... Nic. Nic jsem mu nemohl říct ani udělat, protože bych tím mohl nějak urazit mísní vlky a to jsem nechtěl. Vděčil jsem jim za úkryt a ochranu, i když jsem ještě nebyl úplně členem jejich společenství. Neměl bych tu překážet, ale měl bych Sionnovi říct, že jsem našel tunel domů, ale ne cestu? Neměl bych tu přeci jen zůstat než vyrostu? Pořád jsem netušil, co se mnou bude dál, ale momentálně na to nebyl čas. Musel jsem se věnovat přítomnosti a ne myšlenkám.
Mlčel jsem. Na pochechtávání hnědého vlka jsem nereagoval. Na Sionnovu pochvalu jsem jen pokýval hlavou a pak jsem se začal rozhlížet po lese. Sedl jsem si kousek za Sionna a nevměšoval jsem se do jejich rozhovoru. Slyšel jsem a viděl všechno, ale zároveň jsem neslyšel a neviděl nic. Bylo to svým způsobem zvláštní, být na nějakém místě, ale zároveň nevnímat nic z toho důležitého, co bylo udělané nebo řečeno, pokud mi výslovně nebude dovoleno poslouchat. Přejížděl jsem les a hlídal. Dokud budou mluvit a nebudou mě k rozhovoru zvát, neřeknu ani slovo.

Joo tak Arcanus bude asi ten tmavý vlk. Tím pádem ta vlčice, je asi ta, kterou tenhle hledá. Neřekl jsem na hlas nic. Ani o centimetr jsem se nepohnul. Nedal jsem na sobě nic znát. Prostě jsem tam seděl a ignoroval vlka. Byl jsem zvyklý na to sedět a čekat. Neměl jsem s tím sebemenší problém. Bystrá mysl si vždycky najde něco, co by mohla během čekání dělat. Takže nemá potřebu se vysilovat tím, že by se pouštěla do nějakých dohadů nebo na někoho škaredě koukala. Jen jsem seděl a mlčel. Vlk seděl naproti mě a mlčel. Bylo to celkem příjemné.
Náhle se z lesa vynořil bílý vlk. Rychle a legantně jsem si stoupl, abych se mohl kývnutím hlavy poklonit panu Sionnovi, který se k nám připojil. "Pane, zde přítomný pán, který se mi nepředstavil, odmítá opustit les," informoval jsem Sionna o tom, co se tu děje hned jak jsem se uklonil. Podle slov, která následovala, Sionn ovšem neznámého vlka, který hovořil podivnou hatmatilkou znal. Nekomentoval jsem to dál. Zůstal jsem stát a sledoval je, kdyby náhodou Sionn potřeboval mou pomoc. Nemyslel jsem tím fyzickou, ale mohl bych pro někoho doběhnout nebo tak.

Prosím si 1 hvězdu do obratnosti. A všem moc děkuji za hlasy

Přidáno.

Mluvil jako měkota, i když jim očividně nebyl. Samá divná a měkká slova. Měl bych s podobným vlkům vyhýbat. Říkal dál nějaká jména, ale já neznal ani jedno, kromě Sionna. Jenomže jsem nechápal zbytek věty, takže mi to moc nepomohlo. Nehodlal se hnout. To byl problém, protože já s ním nic nezmohl, což vlk ještě podpořil svými slovy, "Tak tu aspoň počkám dokud někdo nepřijde," a pak mu pomůžuvás vyhnat, protoženic jinéhosi nezasloužítě...
Vlk se sice ohánět tím, že je tu jako doma, ale já mu to nevěřil. Nevoní, jako nikdo ze smečky, spíše zapáchal. Otravuje tu vzduch a ani se nepohne. Rozhodl jsem se, že já se taky nepohne. Sedl jsem si na zem a čekal jsem, kdo se tu objeví jako první. Rozhodl jsem se posedět v tichosti a čekat. Vlka jsem ovšem stále sledoval. Kdyby náhodou chtěl něco provést nebo tak něco. To že tu je doma jsem mu nežral ani za mák.

Vlk začal zase něco říkat. Jeho slova opět nedávala všechna smysl. "Na starosti to tu má pan Sionn," řekl jsem neústupně, přestože se na mě vlk díval celkem divně. Je nevychovaný a neodchází... Co teď? Přemýšlel jsem o tom, co budu dělat, když se ten vlk nezvedne. Mohl bych zavolat pomoc, ale stihl bych mu vůbec uniknout, než by se rozhodl mě sežrat. Iska a Sionn měli pravdu, zatím jsem nenarazil na nikoho, kdo by byl tak hodný jako u nás... Kdyby byl tenhle vlk zraněný, nebo potřeboval pomoct... Ale on vypadá zdravě a při síle. Tak proč tu je? Mrskl jsem ocasem ze strany na stranu v zamyšlení.
Jeho další slova nedávala o nic větší smysl jako ta předchozí. Mluvil něco o hranicích a tulácích, jestli jsem mu dobře rozuměl. Ale mě to nedávalo smysl. Chtěl jsem, aby odešel. "Můžete prosím odejít," zopakoval jsem svou prosbu naposledy a byl rozhodnutý jít hledat nějakou pomoc. Vlk si ale jenom sednul a mluvil o nějaké Alfě, což jsem vůbec netušil, co je, ale asi někdo důležitý nebo tak něco. "Pokud někoho hledáte, máte zavýt u hranice území, to je slušnost... Takhle," řekl jsem mu celkem nabroušeným tónem a zvedl hlavu k nebi. "Auuuuuuu," neslo se údolím do lesa a mělo to ostatní upozornit a přivolat. Evidentně jsem tu potřeboval pomoct.

(//Jen upozornění, že podle pravidel se hranice značkují každé dva měsíce, takže hranice Asgaaru by stále měla být dobře cítit a tuláci by tu neměli podle pravidel vůběc co dělat :D).

U divouse ten mluví naprosto příšereně. Vlkovi jsem rozuměl, ale jenom některá slovíčka. Mluvil strašně měkkce, jako občas někteří vlci, co vyhledávají raději společnost jiných vlků než vlčic. Zavrtěl jsem mírně hlavičkou a snažil se soustředit, ale kromě pár slov, jsem toho moc nepochytil. Byl mi ovšem jasný význam jeho první věty. Nehodlal se ani hnout a já se rozhodně nehodlal s nikým dál dohadovat.
Jenomže on mluvil dál. Nech sa páčí... já nehodlám nic páčit. Nechápal jsem, co říká. "Žádného Arcanuse ani Elisu neznám," řekl jsem trochu zmateně, protože jsem nevěděl na co vlk naráží. Les přece spravoval Sionn a jemu by se tenhle vlk rozvalený v údolí jistě nezamlouval. Nezamlouval by se ani slečně Isce. "Nejsem ochranár... Ani nevím co to znamená," odsekl jsem mu už pořádně nabručený, že se vlk nechce hnout. Navíc jsem mu nerozuměl ani slovo, což mě iritovalo snad ještě víc, než jeho neoochota se pohnout. Kdybych byl starší už bych ho vynesl v zubech mimo hranice, ale takhle jsem mohl maximálně zavolat pomoc. "Prostě jděte pryč, jinak to opravdu nahlásím," dodal jsem a pomalu začal couvat zpátky k okraji údolí, abych se mohl rozeběhnout za Sionnem v případě nouze.

Vlk se se svou kořistí rozvalil na jeden z kamenů a to byl právě ten čas, abych zasáhl. Jenomže jsem se nedočkal žádného velké reakce. Vlk na mě pohlédl jako bych byl nějaký podřadný druh, něco zahalekal a pak se pustil zase do svého jídla. Mluví divně, páchne divně a ještě se tu neurvale roztahuje. Rychle jsem si vlka zhodnotil, jako takového, kterého je potřeba se zbavit, co možná nejrychleji. Vypadal jako potížista.
Udělal jsem pár kroků směrem dolů do údolí. Vlk se pořád patlal se svým jídlem a vypadalo to, že mi vůbec nevěnuje pozornost. "Tak ještě jednou, pane," řekl jsem a mírně se rozkročil. "Neměl byste tu být, tak prosím hned odejděte a já nikomu nenahlásím, že jste smečku okradl," dodal jsem a významně pohlédl na lasičku. Podlé mého učení byla lasička majetkem toho společenství, které žilo na území, kde se pohybovala. Tím, že ji vlk ulovil, ji v podstatě ukradl. Takže i zloděj. Pomyslně jsem si zapsal všechny jeho charakteristiky a snažil se zapamatovat si jeho pach, abych o něm mohl říct Sionnovi nebo Isce.

//Hvozd

Následoval jsem podivného cizince, který se rozhodl vydat do údolí. Měkká hlína se mi drolila pod tlapkami, jak byla zmrzlá. Vypadalo to, že Iska mě před příchodem zimy nevarovala jen tak pro nic za nic, ale že mě celkem pravdu. Měl bych jí příště rovnou poslechnotu a netahat se jen tak, kdo ví kam. Pomalu jsem se objevil na vrcholku údolí, které bylo osvětleno poledním sluncem. Já počasí ani jeho změnu nějak nevnímal, protože ve starobylém lese jeden na nebe stejně neviděl.
Vypadalo to, že si cizí vlk vybral lasičku, která se prohnala údolím. Sledoval ji, jako by ji chtěl ulovit. Ale tady přece nemůže lovit. Vykoukl jsem zpoza úkrytu a postavil se na vrcholní okraj údolíčka. "Pane," křikl jsem dolů na vlka, aby mě slyšel. "Musím vás upozornit, že se nacházíte na území spo... smečky, která tu bydlí. Pravděpodobně byste měl odejít," řekl jsem celkem zvučným hlasem, který se roznášel po okolí. Upřímně jsem netušil, co budu s vlkem dělat když neodejde. Asi bych musel zavolat někoho na pomoc. Těkal jsem pohledem mezi vlkem a lesem. V uctivé vzdálenosti jsem čekal, co mi odpoví nebo jestli odejde. Nebyla to vzdálenost z úcty, ale vzdálenost dostatečná, abych stihl utéct, kdyby náhodou byl stejně divný jako Třezalka nebo tamten vlk u skal.

Spánek byl příjemný. Když jsem se probudil cítil jsem se víc energický a připravený na všechno, co svět přinese. Jen mne trochu bolela naeažená tlapka. Pravděpodobně se mi pod srstí objevilo několik modřin. Odřený bok už se ale zlepšil. Rána se během spánku zacelila a působila celkem dobře. Menší ohledání dalších míst ukázalo, že se můj stav celkem zlepšil.
Rozhlédl jsem se po okolí. Cítil jsem ostatní, ale nějak jsem se pořád neodvažoval místní společenství otravovat. Nebo alespoň jsem nechtěl otravovat někoho, kdo má něco důležitého na starosti. A tady měl pořád někdo něco na starosti. Pomalým krokem jsem se rozešel lesem. Prohlížel jsem si místní stromy, keře, kameny. Snažil jsem si zapamatovat, co se tady v okolí nachází, abych se mohl vždycky dobře po lese orientovat.
Náhle jsem zpozoroval pohyb. Nejdřív jsem si myslel, že se jedná o nějakého kamzíka nebo jiného lesního tvora. Přikrčil jsem se za kmen stromu a sledoval, jak kolem mne prochází nezvaný host. Byl to hnědý vlk, jehož srst byla divně nazelenalá. Nasál jsem jeho pach do čenichu, když procházel kolem. Nevoněl jako místní. Mírně jsem zavrtěl hlavou a sledoval ho, jak mizí směrem k údolí. Tohle bylo zvláštní. Cizinec, co si jen tak nakráčí na území a nedá o sobě ani vědět. Nějak se to neshodovalo s tím, co mi řekl Sionn, Iska i Lindasa... Rozhodl jsem se, že to půjdu prozkoumat.

//Údolí

//Midiam

Dorazil jsem zpátky jako zpráskaný pes. Byl jsem utahaný. Hladový naštěstí ne, žaludek jsem měl pořád plný z té mršiny, kterou jsem sežral cestou. I když jsem se pak prospal, po vyčerpávajícím pochodu jsem se cítil akorát tak na kutě. Nedostatek energie prozradilo i moje trochu táhlé zývnutí. Pomalu jsem se překodrcal přes hranice hlouběji do lesa. Cítil jsem tu spoustu pachů a bylo mi jasné, že bych se měl někomu nahlásit, ale byl jsem moc unavený. Navíc mi přišlo, že bych utvořené skupinky neměl nijak extra vyrušovat. Mohli řešit něco důležitého a já nehodlal překážet. Rozhodl jsem se, že si trochu pospím.
Do úkrytu se mi ovšem nechtělo. Našel jsem si tedy poměrně vhodné místo u jednoho kořene. Tohle mohlo být naposledy, co spím venku. Začínala být větší a větší zima a pokud čas přinese i něco horšího, jak tvrdila Iska. Zavrtěl jsem hlavou a složil se do klubíčka pod kořen, který vyčníval mírně do vzduchu. Staré stromy tu vytvořily celkem dobré podmínky pro vlčata a dorost. Jen co jsem dolehl, upadl jsem do hlubokého spánku.

//Maharské močály

Tuhle řeku jsem poznával. Nedávno jsem kolem ní šel a taky jsem věděl, kde ji přebrodit. Pokud mě něco Iska naučila, bylo to kde na této konkrétní řece najít bezpečný brod. Neotálel jsem proto moc a rozešel se mírně pajdavým krokem směrem, kde měl být přechod přes řeku. Znal jsem to tu a tak jsem se cítil sebejistěji. Bezpečný les byl nedaleko a já si uvědomoval, že teď mám konečně šanci si i někde pořádně odpočinout. Taky jsem se trochu těšil, že budu moct říct Isce a panu Sionnovi, že jsem našel cestu domů. Třeba mi někdo z nich i pomůže při dalším pokusu...
Měl jsem štěstí. Pomalu a obezřetně jsem se pustil do přecházení řeky, protože jsem rozhodně nechtěl spadnout do mrazivé vody, která by mne maximálně tak zabila. Musím být opatrný. Opatrnost přináší úspěch. Mrskl jsem znovu ocasem a pomalým krůčkem dospěl až k druhému břehu, na který jsem neohrabaně vyskočil. Voda mne naštěstí ušetřila a tak jsem se suchý mohl vydat směrem do hlubin hvozdu.

//Asgaarský hvozd

//Řeka Kiërb

Kráčel jsem podél řeky a snažil se moc neklást váhu na tlapku, která mne pobolívala. Zdálo se, že pochod jí nevadí, pokud přímo neuháním, takže jsem se spíše táhl, než abych se nějak více rozbíhal. Mohl jsem si tak nerušeně užívat pohledu na okolní krajinu, která ovšem byla poměrně dost monotóní. Nebylo to tu tak nápadité jako u nás. Všechno byla taková podivná placka, hory jsem viděl jenom na severozápadě a jinak nikde, což mi trochu vadilo. Já měl hory a hornatiny v lásce.
Mrskl jsem ocasem a mírně se zachvěl. Zima začínala nabírat na obrátkách a já navíc nerad zůstával venku sám přes noc. Sice jsem se snažil si to nepřipouštět, ale noc mě pořád trochu děsila. Navíc když se tu všude potulovali takový divnovlci jako byla Třezalka nebo ten tmavý vlk. Pomalým krokem jsem zamířil k močálům, které jsem znal. Řeka se do nich vlévala a já se rozhodl nepouštět moc hluboko do území. Přebrodil jsem pomalu řeku na místech, kde půda nesla a rozešel jsem se směrem, kde jsem tušil hvozd.

//Midiam