Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtae jih

Rozeběhl jsem se jako o překot k oné jeskyni, která vypadala tak známá a povědomá. Věděl jsem, že to musí být ono, protože mne nenapadalo, že by se jednalo o jinou jeskyni. Kolik jeskynních komplexů by tady taky mohlo být? V duchu jsem si začal vše procházet. Byla to jeskyně, která byla na severu. Pak jsem se zakopl a sletěl přímo dolů do hvozdu. Rozhlížel jsem se a sledoval, jak se kolem půda svažuje dolů k těm podivným hrbolkům a odtud přímo do hvozdu. Muselo to tedy být tady. Pohlédl jsem k hvozdu a smutně zafuněl. Nerozloučil jsem se a to mě trochu mrzelo. Na druhou stranu mne poháněla snaha dostat se co nejrychleji a nejdříve domů. Bratři už museli být strachy bez sebe a nechávat je čekat ještě nějakou dobu, než najdu všechny známé zde a rozloučím se, by bylo více než kruté a nepatřičné. Nemohl jsem si tedy dovolit déle váhat a tak jsem se rozhodl vzít všechno do svých tlapek. Naposledy jsem se ohlédl k hvozdu, který stál neochvějně dál. Třeaba se sem jednou vrátím. Třeba mne něco zavane zpět do tohoto podivného kraje, kde nikdo nikoho neuznává a všichni se mají před všemi na pozoru. Netušil jsem, zda tomu tak bude. Spíše ne. Ale malou naději jsem si zachovával.
Ohlédl jsem se zpět k jeskyni a pomalým krokem se pustil do chůze do jejího nitra. Pokud jsem si to dobře pamatoval, byla jeskyně celkem prostorná u svého východu, ale jinak byla místy uzounká a neprůstupná. Místy vlkhká a klikatá. Jindy zase rovná a poměrně suchá. Věděl jsem, že výprava to bude dlouhá, ale byl jsem odpočatý a najedený. Ranní svit pronikal do jeskyně jejím vchodem a několika otvory, které byly ve stropu nademnou, takže jsem se ani nebál tmy. Byl jsem rád, že mne tma neděsila. Když jsem byl maličký, tak jsem ji spíše obdivoval, než že bych se jí vyloženě bál, ale měl jsem z ní respekt a to se mě drželo do teď. Věděl jsem, že cesta bude místy náročná a děsivá a tak jsem se nesměl vzdávat naděje. Projdu jeskyní na druhou stranu a pak už bych se měl dostat do lesů, které jsou odtud kousek. Byla tam přeci ještě nějaká zapáchající hora a pak... Pak bych se mohl objevit jen kousek od naší hornatiny a kousek od našeho sídla. Už jen při té představě jsem se radostně ošil.
Pomalu jsem tedy kráčel temným prostorem, který se předemnou otvíral. Občas bylo nutné se přikrčit. Jinde jsem se mohl pohybovat vzpřímeně a klidně si i poskakovat kdybych chtěl. Problém se ovšem objevil náhle. Dorazil jsem na první křižovatku. S tímhle problémem jsem nepočítal. Nějak jsem zapoměl, že se jeskyně nejen vlnila, ale i rozdělovala do množství jiných chodbyček a jeskyněk a útvarů. Za každým rohem mohl být východ, ale zároveň tam taky mohly být kilometry a kilometry dalších podzemních chodeb. Bál jsem se toho, že když teď zvolím špatně, tak už se odsud nikdy nedostanu. Pokud se tu zdržím moc dlouho a nenajdu východ, tak bych taky mohl přijít o svůj vlastní život. Bez vody a jídla... Na sucho jsem polkl a začal jsem mít náhle žízeň. Byl to jen trik, který si na mne hrála má mysl a tak jsem se to snažil potlačit, i když to moc dobře nešlo.
Udržuj si naději – věř v podporu bratrů svých, spoléhej na ní i v čase budoucím.Zhluboka jsem se nadechl a zaposlouchal do ozvěny jeskyně. Slyšel jsem jen podivné hučení vlastní krve, která se mi hrnula do hlavy a která se mne snažila zmást. Nakonec padlo rozhodnutí. Bezmyšlenkovitě jsem se vydal na odbočce do prava a doufal jsem, že volím moudře. Svou volbu jsem zpětně změnit nemohl, takže jsem jí musel jenom důvěřovat. Důvěřovat svému vlastnímu instinktu. Pokračoval jsem v postupu dál a dál a pomalu mne začínaly bolet tlapky. Ne že bych nebyl vytrvalý chodec, ale pochod na kamenném podkladu byl vyčerpávající. Na chvilku jsem si sedl a natáhl si tlapky, abych se pak mohl vydat na další část cesty. Nemělo smyslu se vyčerpávat. Po chvilce odpočinku jsem se zvedl a dal se zase do pohybu. Takto jsem postupoval po celou dobu pochodu. Pokud jsem došel na rozcestí dal jsem se tou cestou, která byla nejvíce v pravo. Pokud jsem ušel dostatečný kus, zastavil jsem se a odpočinul si. Věděl jsem, že tohle je ten nejlepší postup, jak se z jeskyně dostat v pořádku ven. Za chvilku už budu s bratry! Radoval jsem se a naděje mne posouvala stále kupředu. Byl jsem jako smyslů zbavený a nezastavitelný. Už jsem se v mysli viděl s bratry, jak se společně radujeme ze setkání, které nám přináší radost do srdcí.
Náhle jsem ucítil lahodný vítr, který jako by přicházel z míst přímo předemnou. Musel jsem dojít konce své poutě jeskynním komplexem a teď jsem měl venkovní přírodu na dosah. Vítr byl sice venkovní, ale nasákl podivně kyselou vůní, která mi připomínala tu vůni, kterou jsem cítil, když jsem se do těchto končin dostal poprvé. Přidal jsem do kroku a přímo se rozeběhl směrem ven z jeskyně. Už jsem viděl světlo na konci kamenného tunelu, které nazančovalo, že jsem už kousínek od venku. Těšil jsem se na sluneční svit i na vítr na kožichu, takže jsem si nedával dostatečně pozor. Z jeskyně jsem vyběhl jako namydlená střela, která si nedává pozor kam šlape. A tak jako po noci přichází den, přichází po letu pád.

//Sopka

//Medvědí řeka

Od jedné řeky jsem přešel k jiné. Sluneční svit se tu odrážel od hladiny a barvil ji do příjemné oranžové. Byl jsem rád, že mám chvilku pro sebe a že tu nikdo není. Rozhodně ne nikdo kdo by mě otravoval. Cítil jsem tu pach Isky, která tudy přecházela, ale nevracela se domů, spíše pokračovala někam na sever. To jsem já rozhodně neměl v plánu. I když jsem sám vyrážel na sever, má cesta se klonila spíše k severo východu a její mířila blíže k severo-západu. Smutně jsem pohlédl do míst, kde moje... co vlastně pro mě Iska byla? Známá? Přítelkyně? Netušil jsem jak ji definovat. Nikdy jsem kamarády neměl, takže jsem ani netušil, jaké to je když se uzavírá kamarádství. To si dva podají tlapku nebo se jenom nějak domluví ústně? Bylo to pro mne celé zamotané a zmatené a místo toho, abych se nad tím mohl v klidu zaobírat jsem si uvěomil, že moje cesta dospěla proti proudu řeky už celkem významně na sever.
Hvozd jsem měl stále po pravé tlapce a už jsem chtěl zabočit, ale něco upoutalo mou pozornost. Náhle jsem to uviděl. Byl to vchod do malé jeskyně, která se schovávala mezi podivnými keříky. Že by to bylo ono! Zaradoval jsem se a povyskočil o pár centimetrů do vzduchu, než jsem se vydal k oné jeskyni.

//Zrcadlové jeskyně

//Křišťálový lesík

Vyšel jsem z lesíka a následoval břeh řeky. Bylo jednodušší se držet říčního břehu, než tak na zdař bůh vykračovat krajinou. Tam jsem se i celkem snažil, abych se někde nezapoměl nebo abych náhodou nezměnil směr. Tady ovšem stačilo následovat místo, kde se voda zakusovala do země. Mírně jsem se pousmál a pohodil ocasem. Bylo krásné ráno a já měl poměrně dobrou náladu. Dobře jsem se vyspal a včera večer i příjemně nadlábnul, takže jsem nepociťoval žádný nedostatek. Právě naopak. Moje nálada by mohla být i nakažlivá, pokud by zde bylo s kým ji sdílet. A snad nepotkám někoho stejně pomateného jako Třezalku nebo stejně podlého jako byl onen vlk. Sionn měl asi pravdu o místních vlcích, kteří zde sdílejí tuto krajinu. To mne celkem zaráželo, protože můj svět takový nebyl. Byl jsem zvyklý na mnohem jiný přístup od okolního světa. U nás se jeden nemusel tolik obávat. Trochu zamyšleně a trochu smutně jsem si povzdechl.
Docházel jsem do místa, kde se dvě řeky spojovaly.

//Mahtae jih

Probudil jsem se a zamrkal na svět kolem sebe. Slunce vstávalo a pro dnešní den si obléklo oranžovou, která pomalu prosvítala skrze větvoví stromů. Vyškrábal jsem se ze svého úkrytu, který mi poskytl dobrý prostor pro spánek. Užíval jsem si líného rána. Pomalu jsem se protáhl, abych uvolnil a připravil všechny svaly na další pochod. Tentokrát jsem se chtěl navrátit do těch kopečků na severu a prozkoumat to tam, zda nenaleznu onu jeskyni, která by mne dovedla domů. Neměl bych se ovšem extra zdržovat hledáním. Pohlédl jsem do dálky směrem, kde jsem tušil skály na jižní straně hvozdu. Pokud nebezpečí bylo zde, mohlo být i na druhé straně. A já rozhodně nehodlal riskovat, další nepříjemnosti.
Pomalým loudavým krokem jsem se rozešel směrem, kde protékala lesem řeka. Hodlal jsem se k ní připojit a pak postupovat směrem podél té řeky, kde jsem narazil na Třezalku a toho podivného vlka. Na tom místě jsem se nehodlal zdržovat.

//Medvědí řeka

//Medvědí řeka

Šel jsem celkem pomalu. Adrenalin ze mne už opadl a mě bylo jasné, že bych se měl někde utábořit a odpočinout si. Jenomže jsem neměl sílu se ani vracet do hvozdu. Bylo mi jasné, že je nebezpečné složit hlavu jen tak někde, ale zase mi tenhle lesík přišel celkem v pohodě. Necítil jsem tu žádné nové pachy, které by mne upozornili na nějakého nepřítele, ale necítil jsem tu ani žádné pachy přátel. Les působil klidně a to mi vyhovovalo. Měl bych se prospat, než zase půjdu dál. Rozhodnutí padlo rychle. Nalezl jsem si křoví, které vypadalo celkem slušně a rozhodl jsem se, že bych pod ním mohl nalézt aspoň trochu úkrytu před světem. Kdyby mě někdo hledal, musel by se pořádně ohnout, což u dospěláků nehrozilo.
Zasunul jsem se do křovin. I když to píchalo a nebylo to úplně nejpříjemnější, bylo to lepší než spát na odkryté zemi. Stulil jsem se do klubíčka a zavřel oči, abych se mohl nechat ukolébat do sladké říše spánku. Tentokrát nehrozilo, že budu mít zlé sny nebo že se budu horečnatě převalovat. Usnul jsem jako špalek.

//Šakalí pahorkatina

Šakal mne pronásledoval. Seběhl jsem ze skal dolů a upaloval, jak mi síly stačily. Měl jsem štěstí. Uviděl jsem keř a do toho jsem hupknul. Přitiskl jsem se k zemi a čekal. Šakal měl stejnou nevýhodu jako před chvilkou já. Díky štiplavému zápachu mne nemohl vyčenichat, i když se snažil. Rejdil čenichem u země, jako by se mě snažil vytáhnout z trávy. Jenže mě nenašel. Snažil jsem se utišit svůj dech i svůj tep. Nehodlal jsem se nechat prozradit nějakou číčovinou.
Šakal to vzdal. Odešel a vrátil se zpátky do skal. To bylo těsný. Měl bych si příště dávat více pozor. Přišlo mi až děsivé, jak blizounko jsem byl možnému konci. Taky mi ovšem přišlo na mysl jako zvláštní, že Sionn a jeho smečka bydlí tak blízko takovému nebezpečí. Bylo to přímo nehorázně riskantní.
Ještě chvilku jsem vydržel ve svém úkrytu a pak jsem se pomalu vysápal z křoví ven. Bylo načase vyrazit zase dál. Jižní skaliska rozhodně nebyla ta, kterými jsem se sem dostal, takže jsem musel být někde jinde. Nabízela se jediná možnost a to onen severní útvar, který jsem předpokládal jako místo svého objevení se zde, hned na začátku. Začal jsem proto ťapkat dál.

//Křišťálový lesík

//Medvědí jezero

Vyrazil jsem směrem do kopce, což nebylo nic extra příjemného, ale aspoň tu nefoukal vítr, který se proháněl u jezera. Mrskl jsem ocasem a zabral ze všech sil. Cítil jsem, že tady musí být ta jeskyně, která mě přivedla do tohohle podivného kraje, kde nikdo nikomu nevěří a všichni jsou si cizí. Zamyšleně jsem se začal rozhlížet, zda nějakou jeskyni neuvidím. Neviděl jsem ovšem nic. Ve vzduchu byl cítit podivný štiplavý zápach, který rozhodně nepomáhal, když se jeden snažil něco vyčenichat. Možná, že kdyby tu nebyl kouř cítil bych, že se ke mně přibližuje něco nebezpečného. Kráčel jsem neohroženě dál, neuvědomující si, jaké nebezpečí na mě může koukat z každého koutku.
Náhle jsem uviděl něco červeného. Mlsně jsem se olízl a bříško zakňouralo. Byl to kus srnky, to jsem poznal hned. Někdo tu na něm hodoval, ale pravděpodobně utekl. Proč? Můj hlad byl ovšem silnější než přemýšlení a tak jsem se pustil do hodování. Měl jsem štěstí. Šaklové šli sledovat Darkii, která tudy procházela. Ale to jsem samozřejmě nemohl tušit. Ani jsem neměl ponětí o tak velkém štěstí jaké jsem měl. Náhle jsem uslyšel zavrčení. Jeden z místňáků se začal vracet. Uviděl jsem ho, jak se ke mně blíží a dal se do běhu rovnou dolů pryč.

//Medvědí řeka

//Řeka Midiam

Došel jsem až k jezeru, které se chladně vlnilo ve večerním světlu slunce. Nechtělo se mi ani věřit, že jsem doťapkal až sem. Začínal jsem pomalu zase nabírat své původní rozhýbanosti. Ten odpočinek sice nebyl vydatný, ale aspoň mě zbavil nemoci nebo ne? Byl jsem opravdu hodně vděčný za to, že jsem si šel lehnout a nepodceňoval své příznaky. Teď jsem mohl čas aspoň věnovat prozkoumávání okolních skalisek a hledáním oné jeskyně, místo toho abych ležel někde v noře nebo jeskyni a snažil se vyléčit.
Následoval jsem svůj instinkt až k vodě jezera, jenže i tady se mi dostalo nemilého odmítnutí. Nemilého pro můůj žaludek hlavně. Bříško zase zabručelo v nesouhlasném vztekání, ale já byl opravdu moc rád, že do vody nemusím. Věděl jsem, že bych se měl vydat někam pro jídlo, než půjdu do skal hledat onu jeskyni, ale můj domov byl tak blizoučko, že mi to nedalo. Mrskl jsem ocáskem jako biče a rozešel jsem se přímo směrem ke skalám.

//Šakalí pahorkatina

//Kaskády

Pokračoval jsem směrem k řece. Bylo příjemné slyšet její šumění. Mlsně jsem si olízl čenich, když jsem se přilblížil k říčním břehům. Jenomže jsem měl smůlu. Neviděl jsem ani jednu rybičku. Voda byla mírně nazelenalá, ale to asi nebyl ten problém. Spíš jsem se obával, že je na ně moc zima a tak se stáhli do nějakých příjemnějších a teplejších vod. Asi bych se měl taky stáhnout někam kde bude tepleji, ale ne dokud nenajdu tu zatracenou jeskyni. V bříšku mi opět zakručelo, ale neviděl jsem nikde ve vodě ani rybičku.
Naštvaně jsem se odvrátil od vody, která mě tak moc zklamala. Ne že by mi vadilo, že jsem rybku neulovil. Popravdě se mi do té chladné vody ani trochu nechtělo. Na druhou stranu jsem měl pořád prázdné bříško a to se mi ani trochu nezamlouvalo. Možná bych mohl něco najít někde dál cestou nebo na břehu? Začal jsem se rozhlížet a pomalým krokem jsem pokračoval po proudu řeky.

//Medvědí jezero

//Vyhlídka

Řeka tu vtipně poskakovala po kamenech. Tady jsem byl kdysi s Iskou, takže jsem se řeky moc nebál. Věděl jsem, že když je jeden opatrný dá se na určitém místě přejít. Já ji ovšem přecházet nepotřeboval, protože jsem mířil ke skalám na jihu. Jak jsem hezky viděl z výšky, byla řeka na pravé straně od skal. Skály tudíž byly na pravém břehu. Já byl také na pravém břehu, takže jsem neměl potřebu přecházet řeku a dostávat se na druhý břeh. Mrskl jsem ocasem jak jsem byl ze sebe celý nadšený, že jsem to tak dobře promyslel.
Pomalu jsem začal zdolávat kamenné útvary směrem dolů. Byl jsem nadšený, že se mi podařilo najít cestu a taky, že jsem neztratil naději. Určitě jsem se tenkrát zapoměl a ta jeskyně bude v jižních skalách a ne v severních. Pokračoval jsem v sestupu, zatím co moje bříško začalo vydávat další zvuky, jako by se domáhalo něčeho k snědku. Věděl jsem, že si můžu ulovit něco v řece, protože tam byly ryby. Na druhou stranu tady jsem lovit nemohl, bylo to moc nebezpečné. Rozhodl jsem se počkat až se dostanu blíž k řece.

//Řeka Midiam

//Zelené nory

Pomalu jsem se ubíral do kopce. Bylo to náročnější, než by se mohlo zdát. Navíc jsem si taky povšiml, že se začalo smrákat, což nebylo nijak přjemné. Neměl bych se takhle navečer vzdalovat od hvozdu. Naštěstí jsem si byl jistý, že mám hvozd stále po své pravé straně, takže jsem se tolik nebál, že se někde ztratím nebo že kdyby se něco stalo, neměl bych šanci se vrátit do bezpečí zarostlého území.
Vydrápal jsem se na kamenité úbočí a pak se pomalu začal škrábat nahoru. Vršek jsem měl přímo na dohled, ale každý krok mne stál spoustu sil. Nebylo to terénem, ale tím, že jsem byl pořádně vyčerpaný z toho spánku nespánku, takže jsem do každého kroku musel vkládat více a více energie. Měl bych se někde najíst. Břiško mi zakručelo v odpovědi.
S posledním krokem jsem stanul na vrcholku a začal se rozhlížet. Výhled tu byl opravdu parádní. Viděl jsem hvozd přímo pod sebou a řeky kolem něj. Dokonce jsem viděl i nějaké skály za hvozdem, ale nikde jsem neviděl žádnou jeskyni. Vážně si pamatuji, že jsem přišel ze severu... ale... co když jsem přišel z jihu z těch skal támhle a ta jeskyně je tam? Začal jsem pochybovat o své původní startovní pozici. Rozhlížel jsem se po okolí, ale žádnou jeskyni ani nic podobného jsem nenašel. Jako bych si to celé jenom vysnil nebo vymyslel. Musel jsem se prostě a jednodušše splést. Pohlédl jsem na jih. Možná bych se tam měl vydat a zkusit štěstí... Viděl jsem řeku, která vedla přímo ke skalám na jihu a tak jsem se rozhodl ji následovat.

//Kaskády

//Asgaarský hvozd

Věděl jsem, že jsem do hvozdu spadl někde ze severu, takže bylo jenom logické vydat se tam. Jenže jsem úplně netušil odkud přesně. Takže jsem ani netušil, kde bych měl začít hledat onu jeskyni. No nebylo to nic nepřekvapivého, moje malá hlavička toho prostě moc neudržela. Nebo udržela, ale některé informace prostě zapomínala. Určitě jsem musel přijít z tohohle směru. Pamatuju si, že jsem hopkal po těhlech kopečcích. Zamyšleně jsem si prohlížel podivné bulky, které zde vystupovaly ze země.
Jenomže jsem nevěděl kam dál. Netušil jsem jestli se mám vydat na východ nebo na západ. Jeskyně tu někde musela rozhodně být, ale já opravdu netušil kde. Rozhodl jsem se proto, že bych měl zvolit cestu na východ. Tyčila se tam skála, ze které bych se mohl rozhlédnout. Navíc jeskyně byla ve skále, takže tohle mohl být ten správný směr. Vesele jsem se tím směrem rozťapkal. Možná jsem byl na dosah domova.

//Vyhlídka

//úkryt

Vyšel jsem z úkrytu pořád mírně rozlámaný a tak podivně pokroucený, ale aspoň mě už nebolelo v krku ani jsem se necítil nemocně. Bylo dobře, že jsem si šel hned lehnout a nenechal jsem svou nemoc, aby se rozjela. Kdybych se ještě chvilku vykecával s vlčicí mimo hvozd, asi bych za to zaplatil vlastní nemocí nebo hůř.
Jen co jsem vylezl z jeskyně, začal jsem s eprotahovat. Nejprve jsem si protáhl přední a poté zadní tlapky, abych se mohl pustit do pochodu. Ani jsem sám netušil, kam bych chtěl jít, ale bylo mi jasné, že bych měl začít hledat cestu zpátky domů. Iska má pravdu s tou zimou, pokud je tak nebezpečná jak tvrdila, tak bych se měl podívat po té jeskyni, než vůbec začne... ta zima. Mrskl jsem ocáskem a vyrazil jsem směrem na sever. Byl jsem rozhodnutý nevzdalovat se od místního hvozdu. Taky jsem ovšem nechtěl nic nechávat náhodě.

//Zelené nory

S trhnutím jsem se probudil. Horečnatý stav mne opustil, ale vůbec jsem si neodpočinul. Jako bych se probudil po dlouhém běhu nebo vyčerpávajícím výšlapu na nějakou horu. Pomalu jsem se začal sbírat z chladné země. Během spánku jsem se evidentně překutálel mimo kožešiny, na kterých jsem spal. Spánek ze mě vyhnal všechnu nemoc, která ve mě byla. Pravděpodobně tomu napomohlo i teplé prostředí uvnitř jeskyně.
Se zývnutím jsem se posadil připravený vyrazit na menší obhlídky. Sice jsem se necítil moc zdravě, ale aspoň jsem se necítil nemocně. Byl jsem trochu unavený, ale zase ne moc. Byl to takový zvláštní stav a já doufal, že mě to brzo pustí. Začínal jsem navíc mít celkem dost hlad. Posedávání v jeskyni mne ovšem nenakrmí, takže jsem se rozhodl zvednout a vyrazit. Pomalu jsem se nadzvedl na všechny čtyři. Chvilku trvalo, než jsem se pořádně rozhýbal, ale po několika podivných krocích jsem se vrátil zpátky do své vlastní kůže a mohl jsem se vydat pro shánění nějaké potravy.

//hvozd

Sny jsou tak zvlýštní věc. Někdy jsou děsivé a straší nás. Jindy jsou příjemné, že by se k nim jeden rád vracel i několikrát. A jindy jsou naprosto prázdné. Moje malá hlavička byla během snění naprosto prázdná a jen se v ní objevovaly neurčité obrazy. Zdálo se mi, že sedím na nějaké hoře, ale místo, abych se díval na zem dolů do údolí, měl jsem hlavu zakloněnou a díval jsem se nad sebe. Bolelo mě za krkem jak jsem se zakláněl. Něco mě přímo drželo vzadu za zátylek a nutilo mě to mít hlavu takhle nahoru. Bylo to nepříjemné. Přetočil jsem se na bok, čímž jsem si přehodil hlavu, která přepadala z kožešin. Na chvilku se vzbudil, než jsem zase upadl do spánku. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem se probudil nebo že přímo hořím. Cítil jsem se podivně dobře. Bylo mi hezky teplo a já so užíval slunce. Něco mě najednou mírně cvrnklo do čenichu, jako by mi na něj dopadla kapka vody, ale pak se to zase změnilo. Teď jsem běžel nějakým údolím a poskakoval jsem ze strany na stranu. V horečném spánku jsem se nenápadně odkulil z kožešin a spadl jsem na chladnou zem jeskyně. Stál jsem sám na hoře plné sněhu. Všude kam jsem pohlédl byl sníh. Nevěděl jsem, jestli jít na jednu nebo druhou stranu. Když jsem vykročil, jako by mne přepadla nějaký chladná příšera a objala mne.