Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk se se svou kořistí rozvalil na jeden z kamenů a to byl právě ten čas, abych zasáhl. Jenomže jsem se nedočkal žádného velké reakce. Vlk na mě pohlédl jako bych byl nějaký podřadný druh, něco zahalekal a pak se pustil zase do svého jídla. Mluví divně, páchne divně a ještě se tu neurvale roztahuje. Rychle jsem si vlka zhodnotil, jako takového, kterého je potřeba se zbavit, co možná nejrychleji. Vypadal jako potížista.
Udělal jsem pár kroků směrem dolů do údolí. Vlk se pořád patlal se svým jídlem a vypadalo to, že mi vůbec nevěnuje pozornost. "Tak ještě jednou, pane," řekl jsem a mírně se rozkročil. "Neměl byste tu být, tak prosím hned odejděte a já nikomu nenahlásím, že jste smečku okradl," dodal jsem a významně pohlédl na lasičku. Podlé mého učení byla lasička majetkem toho společenství, které žilo na území, kde se pohybovala. Tím, že ji vlk ulovil, ji v podstatě ukradl. Takže i zloděj. Pomyslně jsem si zapsal všechny jeho charakteristiky a snažil se zapamatovat si jeho pach, abych o něm mohl říct Sionnovi nebo Isce.

//Hvozd

Následoval jsem podivného cizince, který se rozhodl vydat do údolí. Měkká hlína se mi drolila pod tlapkami, jak byla zmrzlá. Vypadalo to, že Iska mě před příchodem zimy nevarovala jen tak pro nic za nic, ale že mě celkem pravdu. Měl bych jí příště rovnou poslechnotu a netahat se jen tak, kdo ví kam. Pomalu jsem se objevil na vrcholku údolí, které bylo osvětleno poledním sluncem. Já počasí ani jeho změnu nějak nevnímal, protože ve starobylém lese jeden na nebe stejně neviděl.
Vypadalo to, že si cizí vlk vybral lasičku, která se prohnala údolím. Sledoval ji, jako by ji chtěl ulovit. Ale tady přece nemůže lovit. Vykoukl jsem zpoza úkrytu a postavil se na vrcholní okraj údolíčka. "Pane," křikl jsem dolů na vlka, aby mě slyšel. "Musím vás upozornit, že se nacházíte na území spo... smečky, která tu bydlí. Pravděpodobně byste měl odejít," řekl jsem celkem zvučným hlasem, který se roznášel po okolí. Upřímně jsem netušil, co budu s vlkem dělat když neodejde. Asi bych musel zavolat někoho na pomoc. Těkal jsem pohledem mezi vlkem a lesem. V uctivé vzdálenosti jsem čekal, co mi odpoví nebo jestli odejde. Nebyla to vzdálenost z úcty, ale vzdálenost dostatečná, abych stihl utéct, kdyby náhodou byl stejně divný jako Třezalka nebo tamten vlk u skal.

Spánek byl příjemný. Když jsem se probudil cítil jsem se víc energický a připravený na všechno, co svět přinese. Jen mne trochu bolela naeažená tlapka. Pravděpodobně se mi pod srstí objevilo několik modřin. Odřený bok už se ale zlepšil. Rána se během spánku zacelila a působila celkem dobře. Menší ohledání dalších míst ukázalo, že se můj stav celkem zlepšil.
Rozhlédl jsem se po okolí. Cítil jsem ostatní, ale nějak jsem se pořád neodvažoval místní společenství otravovat. Nebo alespoň jsem nechtěl otravovat někoho, kdo má něco důležitého na starosti. A tady měl pořád někdo něco na starosti. Pomalým krokem jsem se rozešel lesem. Prohlížel jsem si místní stromy, keře, kameny. Snažil jsem si zapamatovat, co se tady v okolí nachází, abych se mohl vždycky dobře po lese orientovat.
Náhle jsem zpozoroval pohyb. Nejdřív jsem si myslel, že se jedná o nějakého kamzíka nebo jiného lesního tvora. Přikrčil jsem se za kmen stromu a sledoval, jak kolem mne prochází nezvaný host. Byl to hnědý vlk, jehož srst byla divně nazelenalá. Nasál jsem jeho pach do čenichu, když procházel kolem. Nevoněl jako místní. Mírně jsem zavrtěl hlavou a sledoval ho, jak mizí směrem k údolí. Tohle bylo zvláštní. Cizinec, co si jen tak nakráčí na území a nedá o sobě ani vědět. Nějak se to neshodovalo s tím, co mi řekl Sionn, Iska i Lindasa... Rozhodl jsem se, že to půjdu prozkoumat.

//Údolí

//Midiam

Dorazil jsem zpátky jako zpráskaný pes. Byl jsem utahaný. Hladový naštěstí ne, žaludek jsem měl pořád plný z té mršiny, kterou jsem sežral cestou. I když jsem se pak prospal, po vyčerpávajícím pochodu jsem se cítil akorát tak na kutě. Nedostatek energie prozradilo i moje trochu táhlé zývnutí. Pomalu jsem se překodrcal přes hranice hlouběji do lesa. Cítil jsem tu spoustu pachů a bylo mi jasné, že bych se měl někomu nahlásit, ale byl jsem moc unavený. Navíc mi přišlo, že bych utvořené skupinky neměl nijak extra vyrušovat. Mohli řešit něco důležitého a já nehodlal překážet. Rozhodl jsem se, že si trochu pospím.
Do úkrytu se mi ovšem nechtělo. Našel jsem si tedy poměrně vhodné místo u jednoho kořene. Tohle mohlo být naposledy, co spím venku. Začínala být větší a větší zima a pokud čas přinese i něco horšího, jak tvrdila Iska. Zavrtěl jsem hlavou a složil se do klubíčka pod kořen, který vyčníval mírně do vzduchu. Staré stromy tu vytvořily celkem dobré podmínky pro vlčata a dorost. Jen co jsem dolehl, upadl jsem do hlubokého spánku.

//Maharské močály

Tuhle řeku jsem poznával. Nedávno jsem kolem ní šel a taky jsem věděl, kde ji přebrodit. Pokud mě něco Iska naučila, bylo to kde na této konkrétní řece najít bezpečný brod. Neotálel jsem proto moc a rozešel se mírně pajdavým krokem směrem, kde měl být přechod přes řeku. Znal jsem to tu a tak jsem se cítil sebejistěji. Bezpečný les byl nedaleko a já si uvědomoval, že teď mám konečně šanci si i někde pořádně odpočinout. Taky jsem se trochu těšil, že budu moct říct Isce a panu Sionnovi, že jsem našel cestu domů. Třeba mi někdo z nich i pomůže při dalším pokusu...
Měl jsem štěstí. Pomalu a obezřetně jsem se pustil do přecházení řeky, protože jsem rozhodně nechtěl spadnout do mrazivé vody, která by mne maximálně tak zabila. Musím být opatrný. Opatrnost přináší úspěch. Mrskl jsem znovu ocasem a pomalým krůčkem dospěl až k druhému břehu, na který jsem neohrabaně vyskočil. Voda mne naštěstí ušetřila a tak jsem se suchý mohl vydat směrem do hlubin hvozdu.

//Asgaarský hvozd

//Řeka Kiërb

Kráčel jsem podél řeky a snažil se moc neklást váhu na tlapku, která mne pobolívala. Zdálo se, že pochod jí nevadí, pokud přímo neuháním, takže jsem se spíše táhl, než abych se nějak více rozbíhal. Mohl jsem si tak nerušeně užívat pohledu na okolní krajinu, která ovšem byla poměrně dost monotóní. Nebylo to tu tak nápadité jako u nás. Všechno byla taková podivná placka, hory jsem viděl jenom na severozápadě a jinak nikde, což mi trochu vadilo. Já měl hory a hornatiny v lásce.
Mrskl jsem ocasem a mírně se zachvěl. Zima začínala nabírat na obrátkách a já navíc nerad zůstával venku sám přes noc. Sice jsem se snažil si to nepřipouštět, ale noc mě pořád trochu děsila. Navíc když se tu všude potulovali takový divnovlci jako byla Třezalka nebo ten tmavý vlk. Pomalým krokem jsem zamířil k močálům, které jsem znal. Řeka se do nich vlévala a já se rozhodl nepouštět moc hluboko do území. Přebrodil jsem pomalu řeku na místech, kde půda nesla a rozešel jsem se směrem, kde jsem tušil hvozd.

//Midiam

//Mechový les

Vyšel, nebo lépe řečeno vyskákal, jsem z lesa a ubíral se k vodnímu toku, který se valil kolem. Ve vzduchu bylo cítit podvně štiplavý zápach, ale i přes to jsem rozpoznal pachy vlků, kteří tu před nedávnou chvílí byli. Možná bych se jich mohl zeptat na cestu. Měl jsem se zeptat Lindasi, jak se vrátit zpátky do Asgaarského hvozdu. Rezignoval jsem na plán, že bych se vydal zpátky na horu, abych vyhledal cestu domů a mimo tenhle kraj. Tlapka mne podivně pobolívala a asi byla opravdu naražená. Pokud nebyla naražená, tak na ní byla minimálně modřina. S takovým zraněním mi bylo jasné, že bych se nevyškrábal do horních prostor ke vchodu do jeskyně, ale spíš bych někde zase uklouzl a svalil se zpátky. Další pád jsem nechtěl riskovat.
Rozhodl jsem se, že nebudu vyhledávat ničí společnost, ale že zamířím na jih. Pokud jsem se nepletl, tak Asgaarský hvozd byl v mírnějším pásmu, než smečka Lindasy. Rozešel jsem se tedy opačným směrem, než vlci.

//Maharské močály

Lindasa mluvila stejně jako Sionn, Iska a Třezalka. To tu opravdu byli všichni tak strašně opatrní, že prostě nedůvěřovali nikomu? Tenhle kraj se mi zdál zvláštním a bylo načase se odsud pakovat pryč. Jenomže to bych nebyl já, abych si to nezkomplikoval, třeba tímhle novým zraněním. Tlapka mne stále bolela a chůze bude jistě náročná.
Její další slova byla poměrně dobře míněná. Měla pravdu, že jsem ji tady jen zdržoval od jejích povinností. "Jistě, půjdu," odvětil jsem s mírným úsměvem. "Rád jsem vás poznal, slečno Lindaso," řekl jsem slušně a udělal menší poklonu, než se vlčice odebrala směrem dohloubky lesa. Byl jsem rád, že mne tu aspoň chvilku nechala, než jsem se stihl vzpamaovat a zastavit otravné točení hlavy. Pomalu jsem se zahleděl směrem k hoře. Nebyla šance, že bych se s tou tlapkou mohl odkolébat tam a vystoupat zpět k vrcholku, abych hledal cestu domů. Smutně jsem hlavu zase obrátil směrem ven z lesa a zamířil rovnou za čenichem.

//Kierb

"Protože proč by mě měla hlídat?" zopakoval jsem svou otázku, když prohlásila, že si mě slečna Iska měla lépe hlídat. Nechápal jsem, proč by se někdo měl starat zrovna o mne. Já přece nepotřeboval nikoho otravovat, aby se mnou někam chodil, když jsem se šel projít. To mi Lindasa vysvětlila ovšem hned záhy. Vypadalo to, že opravdu vlčata v těchto krajinách jsou jenom uzlíčky, které nejsou schopné ani vlastního myšlení nebo i obyčejné existence. Všichni se tu k nim pravděpodoně chovali jako k něčemu, co nemá mít vůbec žádnou svobodu a komu musí neustále někdo běhat za zadkem. Ale to se pak takové vlče nikdy nenaučí starat samo o sebe a o ostatní. Zůstane navždy přítěží. Že by tohle byl ten důvod smeček, co se uzavírají sami do sebe a ostatních se štítí? Uvažoval jsem potichu, na mém obličeji přejel zmatený pohled, ale nic víc. "Není to nic vážného," konstatoval jsem jen. Odřeniny mne pálily, ale tlapka už pobolívala jen slabě. Pravděpodobně nebyla zlomená, jen silně naražená.
Lesem se rozneslo vytí, které mělo za účel svolat vlky. To jsem poznal i já. Pohlédl jsem na slečnu Lindasu, která to slyšela taky a za hlasem se otočila. Já ovšem netušil, co takové vytí znamená pro členy smečky, ani jsem hlas nepoznával. Kdyby mi možná někdo vysvětlil, kdo je to alfa a jak funguje hierarchie místních skupin, pak bych se zachoval jinak. Takhle jsem vytí nepřikládal žádnou důležitost a seděl jsem na zemi dál.

//Zájem o lov mám, ale nevím, jak budu nápomocná (+ jak budu stíhat, u nás je ten listopad takovej mhe kvůli praxím, takže je to o náhodě se mnou kdy můžu/nemůžu psát)

Když se vlčice představila jako Lindasa usmál jsem se a kývl hlavou směrem dolů v naznačené úkloně. Neměl jsem dost silný žaludek, abych se postavil a uklonil, na to se mi půda pod tlapkama pořád až moc hýbala. Každou chvilku se to ovšem zlepšovalo. Bohužel to taky znamenalo, že se ke slovu začaly hlásit škrábance a modřiny. Nejvíce se ozývala tlapka a já v duchu doufal, že ji nemám zlomenou.
Neznělo to, že by Lindasa znala mou rodnou hroudu nebo že by o ní jen letmo slyšela. "Můj Řád tam má jeskyni. Máme to tam na starosti. S bratry dohlížíme na to, aby se žádnému poutníkovi nic nestalo. Pomáháme nemocným a raněným, hlídáme naši pozici, kdyby bylo potřeba," vysvětlil jsem obezřetně. Zatěch pár měsíců, co jsem tu byl, jsem zjistil, že místní se staví ke každé odlišnosti s výsměchem, takže jsem očekával, že si ze mě začne vlčice automaticky dělat srandu. Nikdo tady nerozumí loajalitě a povinnosti. Bylo mi to jasné, takže jsem si nedělal naděje, že by to u Lindasy bylo jinak.
"Nemám v plánu přidávat se k žádnému z vašich společenstev. Chci jen najít cestu domů, než přijde zima. Slečna Iska tvrdila, že zima je na cestování nebezpečná," ujistil jsem vlčici, že nehodlám využívat její pohostinosti déle, než bude nutné. Nerad bych v ní probouzel špatný pocit, že se chci k jejich společenství... smečce vetřít. "Proč by mě měl někdo mít na starosti?" zeptal jsem se věcně.

Vlčice vypadala, že ji svou přítomností obtěžuju. Toho jsem opravdu litoval, protože jsem rozhodně neměl v plánu zřítit se sem do toho lesa a někoho zdržovat nebo otravovat svou maličkostí. Vlčice se nepředstavila, což jsem tak trochu chápal. Přece jenom jsem jí sem spadl a ona mohla mít plné tlapky práce s něčím jiným, než zrovna se mnou. "Omlouvám se, že jsem vám sem takhle vpadl," řekl jsem nakonec, když vlčice svolila, že mne tu nechá chvíli vydýchat. Pomalu jsem se posadil, protože jsem cítil, jak se mi zase točí hlavička makovička a nehodlal jsem tu sebou seknout nebo se pozvracet."Jmenuji se Parsifal a nepocházím z žádné z místních smeček." Nejistě jsem vyslovil slovo smečka, protože mi pořád nešlo nějak přes tlamu. Byl jsem zvyklý na jiné termíny a na tohle jsem pořád neuvykl. "Dorazil jsem sem během léta a do teď jsem se snažil nalézt cestu zpět domů. Mělo by to být někde tady, vylezl jsem z jeskyně u sopky, ale pak jsem hned spadl, takže jsem nestihl cestu domů hledat... Chvíli jsem přebýval u smečky, kterou obtékají dvě řeky, ale neptejte se mne na název, protože ten si nepamatuji," vysvětlil jsem vlčici. Neměl jsem důvod jí něco zatajovat nebo lhát. Až později mi došlo, že by mohla být tahle smečka v rozporu se smečkou ve hvozdu a já bych si to mohl pěkně zavařit přiznáním se, že je znám. Na druhou stranu Sionn ani Iska o nepřátelích nemluvili, takže jsem to bral tak, že žádné nemají. Nebo aspoň žádné otevřené nepřátele. "Neznáte náhodou Taranské pohoří?" zkusil jsem štěstí.

Kontroloval jsem si svá "válečná" zranění. Vypadalo to, že jsem měl odřenou bradu a naražený bok. Zároveň levá tlapka byla opravdu mimo. Nemohl jsem na ni přenést ani zlomek váhy, takže nemělo smysl se o to snažit znovu. Měl jsem si prostě dávat pozor. Nesmím být tak zbrklý. Vzpomněl jsem si na Anselma, který mne za zbrklost v jednání a chování peskoval od svítání do západu slunce a druhý den nanovo. Kdyby viděl můj karambol, ještě by se mi vysmál, že si za to můžu sám.
Mírně jsem se usmál nad vzpomínkou na svého mistra. Byl bych se k němu rád vrátil, ale s touhle tlapkou jsem se na horu vracet nemohl. Začal jsem uvažovat o tom, co budu dělat dál, když jsem zaslechl našlapování v mechu. Otočil jsem se a spatřil hnědou vlčici. Vypadala celkem dobře. Taková trochu baculatější, takže asi neměla o potravu nouzi. To mi jen potvrdilo, že se tu nachází to jejich společenství... smečka... Otočil jsem se k ní celou postavou a ne jen hlavou. Musel jsem opatrně, abych nezatěžoval přední levou. "Dobrý ráno, madam," řekl jsem slušně a mírně se uklonil, jak mi kázala etiketa. "Nemám v plánu vstupovat na vaše území... Zakopl jsem a spadl z támhleté hory. Momentálně bohužel nejsem ve stavu rychlého odchodu..." řekl jsem velice klidně a velice slušně. Hlavu jsem držel dost nízko, abych nepůsobil že si vyskakuju. "Pokud mi dáte chvíli, než se přestane všechno točit, nebudu vám působit déle potíže," dodal jsem ještě, když jsem musel přešlápnout, protože všechno mě unášelo mírně doprava.

//Sopka

A taky že jsem se zastavil. První náraz byl do měkkého podkladu, který tu rostl. Druhý náraz byl do prního kmene stromu, který se mi postavil do cesty. Byl jsme rád, že mě mech zpomalil na tolik, že jsem nenarazil do stromu plnou parou. Cítil jsem ovšem spousty škrábanců a modřin, které se mi na těle po nedobrovolném peelingu objevily. Zůstal jsem ležet na zemi. Zaražený o první strom, který tu stál. Byl jsem celý rozlámaný. Hlava mi třeštila jako střep a pořád se točila, takže jsem pochopil, že nebude moudré rovnou vstávat. Rozhodl jsem se zůstat chvíli ležet, dokud se svět nepřestal otáčet. Potom jsem se pomalu přetočil a posadil.
V ten moment jsem si uvědomil, že je tu nějak moc pachů. Pravděpodobně stejně pachů jako v hvozdě, který jsem opustil. Co to tady je? Zase nějaká smečka, zdá se... Bylo mi jasné, že bych se tu neměl promenádovat, takže jsem zůstal sedět na místě na kraji lesa. V podstatě jsem byl mezi lesem a tou divně zapáchající horou. Byl jsem celý rozbolavělí, takže ani nehrozilo, že bych způsobil nějaké fópa tím, že bych si to někam nakráčel, kam nemám. Začal jsem pomalu zkoumat svá zranění, při čemž jsem se postavil, abych mohl vyzkoušet, zda jsou tlapky v pořádku. Přední levá, kterou jsem narazil na kámen, se zdála nejvíc problémová. Došlápnul jsem na ní a zasyčel bolestí.

//Zrcadlové jeskyně

Vyletěl jsem z otvoru v zemi opravdu rychle. Při přechodu mezi východem a okolním podložím jsem si nepovšiml, že je předemnou překážka. Byl to poměrně velký kámen, který se rozhodl, že se mi postaví do cesty. Pokusil jsem se vyskočit, ale bylo už pozdě. Kdybych neběžel tak rychle nebo kdybych se odrazil o vteřinku dřív, pak bych ho přeskočil jako nic. Takhle jsem ovšme zaškobrtl přední tlapkou a stočil se ve vzduchu do klubíčka.
Proletěl jsem kousek vzduchem těsně nad pevnivnou. Cítil jsem se volný jako pták. Jenže já neměl křídla a musel jsem chtě nechtě spadnout zase zpátky na zem. Bohužel se mi to nepodařilo tlapkami na před, takže jsem dopadl zabalený do klubíčka. Po nárazu jsem se sice rozmotal, ale rychlost, kterou moje tělo nabralo, mě neustále poháněla směrem dolů ze skály. Narážel jsem na skalní výčnělky, které se mi zarývaly do masa a srsti. Občas mi něco prorazilo kůži. Ostrý kámen nebo větvička. Jak jsem se kutálel, neuvědomoval jsem si bolest. Ta měla přijít, až se někde zastavím.

//Mechový lesík