Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//hvozd

Pokračoval jsem v chůzi tím bílým hnusem. Alespoň se zdálo, že už to nepadá z nebe. Došel jsem na okraj údolí a ani jsem se neobtěžoval scházet dolů. Všechna hlína byla pokryte tím bílým sajrajtem a tůňka byla pokryta něčím, co vypadalo jako zrcadlo. Rád bych to prozkoumal, ale obával jsem se, že bych se nevyhl tomu bílému, takže jsem se rozhodl, že se nebudu pouštět k tůni. Místo toho jsem nasál do čenichu okolní vzduch a porozhlédl se.
V té bílé byly vidět stopy, které podle pachu patřily panu Sionnovi, který tu musel nedávno projít. Nejspíše se vypořádal s tím hnědým a teď se rozhodl prozkoumat les nebo ho jen obejít a označkovat. Netušil jsem, kam se místní vůdce vydal. Rozhodně to ovšem vypadalo, že nešel někam určitě. Podle stop spíše bloumal. Měl bych se vrátit zpátky do hloubky hvozdu. Táhne to tady. Pomalým korkem jsem se otočil a zase se začal vracet do nového "domova", kde jsem nejspíše musel zůstat déle, než by se mi líbilo.

//hvozd

Béžová vlčice zvaná Laura prohlásila, že by to pro mne bylo nebezpečné, což vlk celkem rázně odmítal, ale nakonec se jí podvolil. Pravděpodobně opravdu nebyl úplně normální, protože který dospělý vlk by se takhle podřizoval nějaké vlčici? Možná je výše postavená než on v tom jejich společenství. Něco jako velitel a tak musí poslouchat? Nějak jsem tomu tady nerozumněl, ale bylo mi jasné, že vlčice mne sebou za žádných okolností brát nechce. "Pokčkám tady v lese na váš návrat a možná příště," odvětil jsem jí i vlkovi, který se nenechával překecat, že mne přeci jenom k tomu jejich božstvu vezme. Odešli a zůstal po nich jenom pach a tlapky v tom bílém svinstvu.
Nějak mi pořád nedocházelo, proč všichni místní vlci měli tak silnou potřebu mi ukazovat své modly. Nechápal jsem to. Iska mne vzala k jednomu z místních Bohů a mluvila o něm, jako by reálně existoval. Stejně tomu bylo u tohohle vlka a Laury, oba dva mluvili o Smrti a Vlčíškovi, jako o reálně žijících, dýchajících bytostech. Přišlo mi to prostě zvláštní, protože každý přece věděl, že bohové ať jsou jací jsou, neexistují reálně. Jsou pouhou představou v hlavách těch, co v ně věří. Zavrtěl jsem hlavičkou a rozhodl se vadat k tůňce v údolí.

//údolí

"Žít sám v horách zní osaměle a nebezpečně. Uklouzneš zlomí si tlapku a umřel, protože
ti nikdo nemůže pomoct... Navíc když by tenhle Bůh existoval, pročby si nezařídil společnost..." Přišlo mi to prostě zvláštní a nenormální. "A o těch místních bozichjsemuž slyšel pane," odvětila jsem mu uctivě i když mne samotný vlk vytáčel svým chováním.
To už se ujala slova vlčice a podporovala vlka v jeho vlastní myšlence neexistujícího boha, který odmění hodné. Nevěřil jsem jí ani slova. Přišlo mi to jen jako povídání pro mrňata nebo starce. Kdo by tomuhle věřil...
Evidentně tomu věřil onen vlk, který se nejen nepředstavil, ale zároveň zapomněl moje jméno. "Parsifal," odpověděl jsem mu s klidem, I když mě točil více a více. Pak začal prskat, že chce k nějaké Smrti. Pravděpodobně další smýšlenka. Stejně jsou ten život slečny Isky. Existuje jen v jejich hlavách. Nic jsem neříkal na hlas. Stejně jem neměl, co dělat, takže mi byli fuk zda mě někam vezmou nebo mě tu nechají.

Vlčice se pustila do stejného chování jako vlk. Nechápal jsem to, nerozuměl jsem tomu. Proč někdo plýtvá drahocenou energií na házen bílého blivajzu po ostatních? Navíc to studí, takže někdo může přijít i k jiné úhoně během tohohle divného chování. Nelíbilo se mi to. Vlčice to vysvětlovala, ale já tomu nerozuměl. Nevěděl jsem, proč by někdo dělal zrovna tohle pro to, aby se uvolnil. Vyzvala mne, abych to taky zkusil, ale já se ani nepohnul. Neviděl jsem v téhle aktivitě smysl. Přišla mi zvláštní a zbytečná. Zůstal jsem tedy stát opodál a kontroloval jsem okolí, zatím co ti dva po sobě házeli tím bílým svinstvem.
Hádali se o tom, kdo vlastně vyhrál a vlčice se mne zeptala na nějaké jméno. "Neznám nikoho, toho jména," odvětil jsem jí. To už se ovšem slova chopil ten mentálně zaostalý vlk, který mne jenom utvrdil v tom, že to nemá v hlavě v pořádku. Vyprávěl o někom kdo žije v horách, že je to duch nebo tak něco. Jen jsem na něj nedůvěřivě hleděl, dokud mluvil. Zní to stejně jako ten bůh, o kterým mluvila slečna Iska. Asi je to nějaká další jejich předstata. Určitě to tak je, navíc tenhle vypadá, že neumí do pěti napočítat. "No jasný, určitě je vlk, nebo teda duch, co žije sám v horách," řekl jsem hlasem velice pomalu a nahlas, jako bych mluvil s někým kdo je buď zaostalejší nebo kdo je hloupý.

Nemusel jsem pro společnost čekat dlouho. Vypadalo to, že lov dopadl výborně, protože brzo směrem k úkrytu dotáhla Laura a vlk, kteréh jsem jménem neznal, maso. "Zdravím," řekl jsem slušně a mírně se hlavou oběma uklonil. Usmál jsem se na vlčici a její nabídku, ale popravdě jsem hlad ani neměl. "Nemám hlad, ale děkuji vám za nabídku," odvětil jsem na její otázku. "Jedl jsem nedávno," dořekl jsem pravdivou větu. Byl jsem odpočatý, nažraný a dokonale připravený zase někam vyrazit. Jenomže mne od toho odrazovalo hučení větru v korunách stromů. Bylo mi jasné, že na pláních to bude naprosto přšerné.
Obrátil jsem se na vlka, abych uviděl bílou hroudu toho hnusu, jak se na mě valí. Střelila mě přímo do hlavy, až mne z toho zabrněl čenich a lepka. Zůstal jsem stát jako opařený, nemohl jsem se ani pohnout, jak mně náhlý útok koulí prnou nechutně ledového blivajzu zasáhl nepřipraveného. A pak ještě sprška bílé nechutnosti, kterou po nás vlk rozvířil. Hlasitě jsem polknul a obrátil se k vlčici. "To se takhle infantilně a pod svou vlastní úroveň chovají všichni vlci, nebo je tohle jenom nějaký zaostalý nedochůdče?" zašeptal jsem jí tak, aby to vlk neslyšel, protože jsem se ho nechtěl dotknout. Jeden náš bratr to neměl v hlavě v pořádku, prý se jako malý zasekl na úrovni vlčete a i když tělo rostlo mysl ne. Obrátil jsem se na vlka s připitomnělým úsměvem, protože jsem tak nějak nevěděl, jak se ho nedotknout.

//Úkryt

Vyšel jsem z jeskyně celkem v odbré náladě. Odpočatý a zahřátý jsem se cítil mnohem lépe. Jenomže něco mi napovídalo, že takováhle situace nebude mít dlouhodobého trvání. Slyšel jsem vítr a hučení, které se prohánělo v korunách stromů a naznačovalo, že počasí mimo hvozd nebude mít s nikým slitování. Bílý fujtajbl už dopadal i na některá místa uvnitř lesa. Tam kde v letních měsících byly ostrůvky zeleně a slunce, byly teď ostrůvky bílé a studené.
Ve vzduchu bylo cítit maso, takže lov byl nejspíš úspěšný. Nechtělo se mi tam okounět, hlad jsem neměl a ani potřebu někomu zavazet. Sedl jsem si proto na zem před úkryt a mírně si protahoval přední tlapky, abych je rozhýbal. Neměl jsem ani tušení, kam bych chtěl nebo měl jít, ale něco mi říkalo, že je lepší být připravený a rozhýbaný. Dokonce se mi i líbilo rozhýbat tlapky a mírně v nich rozproudit horkou krev.

Probudil jsem se z poměrně dlouhého a vydařeného spánku. Cítil jsem se dobře a odpočatě a nehodlal jsem se už nijak více prospávat. Vstávat se mi, ale popravdě řečeno, také nechtělo. Rozhodl jsem se tedy pro příjemnější variantu chvilku se válet. S očima příjemně lepícíma od dlouhého spaní, jsem se převaloval z boku na bok po vyhřátých kožešinách uvnitř teploučkého úkrytu. Nechtělo se mi odcházet, ale zase jsem věděl, že dlouho válet se nevydržím.
Něco mi tu prostě chybělo. V rámci našeho Řádu jsem měl přesně stanovené místo a každý den jsem měl program, který byl od svítání do západu slunce. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych se mohl uprostřed dne někde svalit v úkrytu a prospat se. Vždy jsem musel ráno brzo vstát a večer jsem byl prostě rád, když jsem sebou mohl někde plácnout na zem. Jenomže tady nikdo nic nechtěl, nikdo nic neplánoval, všichni si dělali, co chtěli. Zda to fungovalo jsem nemohl posoudit, ale zatím si nikdo moc očividně nestěžoval, takže to asi fungovalo. Pomalu jsem se zvedl a rozhodl se opustit útulný úkryt.

//Hvozd

//Hvozd

Došel jsem do úkrytu, který byl poměrně kluzký a vlhký jako vždycky. Musel jsem si v chodbě dávat pozor, aby mi neuklouzla tlapka a já nezajel někam k zemi nebo do nějaké díry nebo tak. Šel jsem tedy opatrně a s rozvahou. Už v chodbě bylo očividné, že jsem udělal dobře, protože v rámci jeskyně se začalo hezky pěkně oteplovat. Cítil jsem, jak mi teplo prostupuje kožichem a to mě naplňovalo radostí a pocitem klidu. Nehodlal jsem se dál trmácet venku, jen jsem si chtěl prostě lehnout a odpočinout v teple a vypadalo to, že se mi moje přání splní.
Dotrmácel jsem se do hlavní místnosti jeskyně a našel jsem si hezké místečko na kožešinách, které byly v rohu místnosti. Bylo tu příjemně útulno a roztomilo, takže jsem se rozhodl, že se na chvilku prospím. Pak bych měl zajít někam něco sníst nebo možná bych mohl zajít hledat slečku Isku. Zývnul jsem a položil si hlavu na tlapky. Po chvilce už jsem jen pravidelně oddechoval.

//Midiam

Navrátil jsem se ze své procházky zpátky do hvozdu. Tady to bylo lepší, protože tu nepadal ten nechutně studený poprašek. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude se rovnou vydat k úkrytu. Nehodlal jsem nikomu překážet při lovu a navíc jsem si potřeboval zahřát tlapky, abych se mohl někde hezky svalit na zem a odpočinout si. Úkryt zněl jako to nejvhodnější místo, protože i v lese jsem občas narazil na místa, kde se to tím bílým hnusem jenom hemžilo. Nakračoval jsem sice opatrně, ale rychleji než normálně, protože jsem chtěl být co nejdříve v teple. Mohl bych se na chvilku natáhnout a odpočinout si. Rozhodně by to bylo lepší než se někde matlat v tomhle nechutném počasí. Slečna Iska měla pravdu, pokud je tohle zima, tak se mi to ani trochu nelíbí. Měl bych ji někdy vyhledat a zeptat se jí na to. Chvilku jsem si připadal sám, ale ten pocit zase rychle přešel a nahradil ho pocit nedostatečného využití. Přišel jsem si nevytíženě, v tom byl ten problém. Zamířil jsem rovnou do jeskyně, která byla v lese ukryta.

//Siccumské jeskyně

//Medvědí jezero

Moje ouška mne nemátla, i když byla poměrně dost zmrzlá. Byl jsem rád, že jsem se dostal zase na poměrně zakryté území. Sice to tu pořád padalo, ale aspoň tu nebyla taková pokrývka na zemi, která by nepříjemně studila. Měl bych si dát pořádně tlapky do tepla, jen co dorazím zpět do lesa. Na jednu stranu jsem na sebe byl pyšný, protože jsem si udržoval kondičku, což bylo podle kodexu i Bratrů důležité. Na druhou stranu jsem se proklínal, že jsem se neotočil už u té první řeky zpátky k domovu, protože teď jsem měl zmrzlé tlapky, uši i čenich.
Zamířil jsem kousek proti proudu řeky, která vedla po východní straně hvozdu. Připravoval jsem se, že až dorazím zpátky budou už všichni pravděpodobně lovit. Měl bych si tedy dávat velký pozor, abych se jim nepletl do cesty. Netušil jsem, jak se loví, ale bylo mi jasné, že při tom vlci potřebují klid a soustředení, takže bych jim určitě nepomohl pokud bych se motal po lese. Rozhodl jsem se tedy jít rovnou do úkrytu a ohřát se.

//Asgaarský hvozd

//Křišťálový lesík

Pokračoval jsem dál v cestě za návratem do příjemného tepla hvozdu. Nějak se mi nelíbilo být takhle na tom bílém hnusu, ale co jsem měl dělat. Zůstat jsem nikde nemohl, protože všude jenom padalo a padalo. Nechutné bílé blé. Rozhodl jsem se, že budu vybrušovat svou trpělivost a mysl tím, že nebudu vůbec myslet na to, jaká je mi zima, ale že budu pokračovat směrem k té druhé řece po obvodu jezera, které se hezky lesklo.
Sice to tu vypadalo nádherně, ale zároveň jsem i pociťoval, že je mi větší zima. Od vody to vždycky táhlo a navíc, když ta voda byla takhle velká. Mrskl jsem ocasem a přidal do kroku. Neběžel jsem, protože to by mne akorát rychleji vyčerpalo. Šel jsem ovšem poměrně vražedným tempem. Snažil jsem se dostat kolem jezera, co nejrychleji. Bílé studené věci totiž začaly tvořit na zemi pokrývku a ta mne studila do tlapek, které jsem měl nekryté. Naštěstí šum řeky byl slyšet poměrně blízko.

//řeka Midiam

//Medvědí řeka

Rozhodl jsem se, že se v tomhle lesíku zastavím a očistím. Bylo to lepší, než se vláčet dál tím bílým humusem, který padal z čistého nebe. Rozhodně bych se měl nějak opucovat, protože musm vypadt jako zmoklá slípka. Zmizel jsem za prvními stromy, ale ouha. Les byl plný listnatých stromů, které shodily své koruny. V nedohlednu byla ona ochrana před bílým práškem, kterou jsem tak moc hledal. Musel bych se vrátit zpátky do lesa, jenomže to bych se musel vracet přes tu podivnou skalnatou oblast, která rozhodně nebyla bezpečná. A pokud nebyla bezpečná na podzim, rozhodně nebude bezpečná v létě. Mírně jsem nakrčil čenich, protože s poryvem větru se ke mně donesl i štiplavý zápach, který byl místním územím tak znám.
Začínala mi být zima, takže jsem se rozhodl vydat směrem zpátky. Nebo spíše k jezeru a pak podél řeky, která vedla vedle močálů a pak zpátky do hvozdu. Byl to celkem ambiciozní plán s ohledem na to jaká mi byla zima, ale byl to aspoň nějaký plán. Vykročil jsem.

//Medvědí jezero

//Mahtae jih

Od jedné řeky k druhé to bylo naštěstí jenom kousínek. Problém byl v tom, že to divné bílé pořád padalo a pořád tálo. Pohlédl jsem občas k nebi, ale nevypadalo to, že by se hodlalo nějak umoudřit a nechalo mne na pokoji. To rozhodně ne. Naštěstí to blé cosi padalo všude, takže jsem se ujistil, že to není nějaké prokletí, které přijde na všechny dospívající vlky jako mor, ale že je to pravděpodobně něco normálního. Není tohle ta zima, o které mluvila slečna Iska? Nakrčil jsem znovu čenich a pokýval hlavou, protože to znělo v jako správná teorie.
Kráčel jsem dál podel proudu řeky a byl jsem odhodlaný dojít do lesa a oklepat ze sebe to bíle svinstvo. Rozhodně se mi to nelíbilo. Dopadalo to na mě, na zem pode mnou, dokonce jsem cítil jak mi to vlétá do uší, nosu a očí. Bylo to prostě k zbláznění a jeden by se z toho potentočkoval, kdyby neměl dobré sebeovládání. Rozhodl jsem se, že až dokončím další z mnoha obchůzek, na kterou jsem vyrazil ani nevím proč, že se vydám do úkrytu ve hvozdu, abych se zahřál.

//Křišťálový lesík

//Asgaarský hvozd

Došel jsem k řece. Něco tu nehrálo. Z nebe padalo něco bílého. Nebyl to déšť ani popel. Nebyl to ani prach, srst nebo peří. Bylo to prostě něco divného, studeného a rozhodně se mi to nelíbilo. Když na mě první z těch věcí dopadla, myslel jsem si že umřu. Srdce mi v hrudníku bušilo a já už očekával to nejhorší. Smrt a utrpení. Rozhodně to totiž nemohlo být normální, že vám něco takhle padne na záda a nic se nestane. A taky že jo! Ta věc se proměnila...na vodu. Takže to nakonec nebylo tak hrozné a já se mohl zase narovnat z přikrčení, do kterého jsem se momentálně sroloval.
Na mou obranu ta voda byla děsně studená. Mírně jsem nakrčil čenich a rozešel se k vodě zkrz ty studené a nechutné věci, které se měnily na vodu. Rozhodl jsem se pít rychle, takže mě voda pália v kroku, protože světe div se, byla taky studená. Měl bych se napít a zmizet odsud. Dožunknul jsem posledních pár hltů a pak zamířil směrem k malému lesíku, který jsem tak dobře znal a kde jsem věděl, že najdu aspoň na chvilku klid a teplo.

//Mevdědí řeka

//round no. 2

Probudil jsem se z poměrně klidného a pohodlného spánku. Pod kořeny se mi spalo dobře. Byl jsem skrytý před živly a zároveň jsem měl o všem přehled. Ovšem i já pociťoval, že už trochu přerůstám a že abych si pořádně mohl odpočinout a stočit se pod kořen, musel bych být o kousíček menší. Jenomže jsem nebyl. Musel jsem se prostě smířit s tím, že rostu. V tenhle moment jsem byl v podstatě samá tlapka, takže jsem pomalu začínal připomínat podivné monstrum. Tělo se mi protahovalo, ale nerovnoměrně, takže jsem měl delší tlapky, ale tělo pořád takové menší. Bylo to příšerné, ale tak nějak jsem předpokládal, že takhle to mají všichni. Nebo ne? Já nikdy jiné vlče nepoznal, takže jsem netušil, jaké to je, když jeden roste. Nikdo mi to nikdy ani nevysvětloval. Byl jsem moc malý, když jsem odešel od Bratrů.
Dostal jsem žízeň. Takže jsem se protáhl a zvedl na všechny čtyři dlouhé tlapky. Pomalým krokem jsem vyrazil k řece, kterou jsem měl nejblíže. Ne, že bych si nějak chtěl stěžovat, ale tenhle les měl na můj vkus málo vody.

//Mahtae jih