Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Následoval návrh o tom jít na lov. Přikývnul jsem. "Lov by byl důležitý, ale teď se nejspíše stejně všechna lovná zvěř stáhla," pronesl jsem. Nasál jsem čenichem vzduch kolem a snažil se rozpoznat pachy."Minimálně v lese, žádné stádo není." Jít teď na lov by bylo jenom plýtvání energií všech zůčastněných, to ovšem neznamenalo, že se může lov dlouho odkládat. Po zimě bude zásoba minimální, pokud vůbec nějaká.
Před proměnou se konverzace stočila k malé Lalie a k tomu, jaké bohy mají. Já věděl hlavně o bozích, které mi představili moji bratři. Věděl jsem že naše společenstvo patřilo bohů války, ale také jsem věděl o jeho bratru bohu moří. Znal jsem některé poučky, ale jinak jsem se o to moc nezajímal. Malé vlče tenkrát spíše přitahoval lov a boj, než trávení času výkladem o věrouce. Usmál jsem se ovšem, protože jsem byl rád, že aspoň něco z výchovy bratrů mi v hlavě zůstalo kromě Kodexu. Ten jsem zatím pořád neporušil... A nikdy ho neporuším, dokud budu žít. "Její matka ji nenutí, je to její povinnost. Narodila se do společenstva a měla by si vybrat ochránce. Musíš pochopit, že je to jejich víra, jejich život, jejich součást. Nemyslí to zle, takhle to prostě u nich chodí. Garrong je mým patronem, i když jsem si ho nevybral, tak vím, že mě ochraňuje. Pro Lalie a její matku by bylo těžké pochopit, že někdo patrona nemá, protože by tak byl bez ochrany," snažil jsem se vysvětlit Arcanusovi. Dřív bych mu tohle nevykládal, protože tohle se jen tak nevypráví. Bál bych se, že nepochopí, ale teď... vážně se něco změnilo a já ho vnímal víc jako otce, než jako Alfu, proto jsem s ním mluvil otevřeně.
Arcanus v podobě malé bezbranné chlupaté želvičky vypadal vtipně. Hlas mu ovšem zůstával pořád silně autoritativní. "Měla, ale moc to nevyšlo... vrátím tě zpátky..." pronesl jsem a v duchu doufal, že se mi povede z Arcanuse udělat vlka a ne že se tu objeví vlk, co bude mít krunýř. Zaměřil jsem energii a pokusil se zhmotnit zpátky naší Alfu. Energie proudila mým tělem a narážela na všechny molekuly těla Arcanuse. Magická síla ho měnila zase zpátky, ale brala si svou daň na mě. "Ugh," s povzdechem jsem si sedl na zem, když jsem před sebou měl zase toho samého vlka, co před chvilkou. Byl jsem unavený a trochu se mi motala hlava.

//bonus počasí - modlit se k bohům o oblevu

Pohlédl jsem na oblohu a doufal, že tohle jednou skončí. Vypadalo to, že i když nás stormy chránily svou silnou korunou z větví, nebyly dost silné, aby tenhle nápor vydržely delší dobu. Obloha byla bílá, ale viděl jsem, jak se s přicházejícím večerem začíná protrhávat. Nedovolil jsem si to ovšem komentovat ani se nijak jinak vyjadřovat k tomu, že nám počasí letošní zimu rozhodně moc nepřálo. Obrátil jsem zrak zpět k Arcanusovi, který se rozloučil s malou Lalie, která nás opustila. Možná je to dobře, aspoň jí nebude zima. Nebo... snad jí nebude zima. Udiveně jsem pak poslouchal, co mi říkal Arcanus. "Annan je bohyně cestovatelů, pokud si pamatuji nauku správně. Vím že měli ještě nějakého boha pro ochranu života? Nebo něco takového... boha pro noc ten byl nějak na N... Bylo jich rozhodně hodně, ale teď by nám nějaké to jejich modlení rozhodně pomohlo. Nevím ovšem jestli mají nějakou modlitbu pro oblevu, ale kněžky měly všechno..." snažil jsem se zapojit do debaty s tím málem informací, co jsem měl. "Pane dej ať tohle brzo skončí, ta zima je příšerná," pronesl jsem nakonec malou modlitbu, abych se svým rouháním nedopustil větší zimy než byla.
Arcanus se mne pak ptal, jestli vím, jak se dělají vlčata. Jasně že jsem to věděl... Tedy, ne úplně, ale po tom, co jsem prováděl s Alastorem a potom, co jsem viděl porodit Lucy, jsem toho věděl víc, než dost. Kývl jsem na to hlavou. "Vím, ale Hayetta by to měla vědět taky, takže pokud spadla do jiného stavu během své pouti musí si uvědomovat, že pošpinila svou bohyni," dodal jsem suše. "Vím, že tobě to bude znít jako krutost, ale takhle to mají v bratrstvu a sesterstvu nastavené," sdělil jsem staršímu vlkovi, aby si nemyslel, že s touhle filozofií sympatizuji. Dávno tomu tak nebylo totiž.
Arcanus se nakonec nabídl, abych ho proměnil a já se nadechl. Nečekal jsem, že bude tak snadno souhlasit. Zaměřil jsem svůj pohled na něj a rozhodl se proměnit ho v něco legračního, jak si sám přál. Nepřišlo mi ovšem na mysl nic lepšího, než tak hrůzostrašného vlka proměnit na malou bezbranou želvu. A tak se taky stalo. Jenže to úplně nevyšlo a z Arcanuse se stala malá chlupatá bezbraná želva. Černou srst měla na krunýřku i na tlapkách."Ou," uniklo mi. "A přesně tohle se děje, nejde mi to," povzdechl jsem si smutně.

VYpadalo to, že malou vlčici pobyt s námi starými vlky už unavil. Mírně jsem se ušklíbl, protože jsem si nepřišel tak starý, ale pro malou Lalie jsem i já musel být staroch nad hrobem. Bylo to zvláštní jak rozdílně jeden vnímal stáří a jak se pocit ohledně toho kdo je nebo není starý měnil. Usmál jsem se na ni a jen kývl hlavou, když se rozhodla vypařit. "Jsme ze stejného místa, ale ne ze stejného společenství. Pokud jsem to dobře pochopil její matka je následovnicí bohyně Annan, ta by měla dohlížet na poutníky a cestovatele, ale moc víc o nich nevím. Přijde mi jenom zvláštní, že jí její konvent vyslal na cestu s malou vlčicí, to mi nesedí. Sestry většinou vychovávají vlčata pohromadě a ne, že by poslaly nějakou z nich na misii když je březí nebo těsně po porodu s vlčetem," sdělil jsem Arcanusovi a pohledem vyprovázel mizející vlčici lesem.
Zůstal jsem sám v lese s Arcanusem. Sníh začal padat kolem a byla pořádná zima. Do úkrytu se mi ale nechtělo. Nehodlal jsem se tam mačkat se zbytkem vlků o kterých jsem tak nějak věděl, že se šly do úkrytu schovat podle počtu pachů, který se z toho směru linul. "Mohl bych zkusit něco přeměnit? Nevím jestli třeba budeš svolný k tomu, abych to vyzkoušel na tobě?" zeptal jsem se Arcanuse, když navrhl ať nejprve vyzkoušíme nějaké magie, než se půjdeme schovat.

//loterie 3/5

Arcanus byl opravdu rozený otec. K Lalie i ke mně hovořil příjemným hlasem a nesnažil se poučovat, jen přátelsky vysvětloval. "Poznám všechnu magickou sílu, která ve vlkovi dlí, ale nejsem schopen je pojmenovávat. Většinou si je popisuju sám pro sebe nějakým slovem, ale jinak jeslti chceš, můžu se zaměřit a říct ti víc o tvých magiích," sdělil jsem s nadějí v hlase, že by třeba taky pro jednou potřeboval on mojí pomoc a ne naopak. Zajímavostí bylo, že jak si mohli všichni povšimnout, začal jsem Arcanusovi tykat, což bylo rozhodně neobvyklé u mé maličkosti. Lalie byla hodná a do hovoru se zapojovala, jen když se jí někdo ptal a tak jsem jí nechal promluvit, když se odkazovala na své bohy. "Koho vlastně následuješ?" zeptal jsem se ze zvědavosti. O vlčicích z jejího rodného prostředí a jejich bozích jsem si pamatoval jen něco málo a spíše mlhavě, ale třeba se mi to vybaví, když bude mluvit ona.
Pak padlo několik náznaků, že by stálo za to se přesunout. Jenže v uzavřeném prostoru bych nejspíše magie sám zkoušet nechtěl. Ne, že bych si nevěřil, že je nezvládnu ukočírovat, ale mohl bych třeba omylem něco provést a to by mi vadilo. Byť by to byl sebemenší problém.

//loterie 4/5

Vlče bylo celkem fajn. Nějak jsem si na její přítomnost už zvyknul. Byla hodná a nezlobila, jako některá jiná vlčata, což bylo dobře. Arcanus se tedy obrátil na mne. Nebylo to nic, co bych mu chtěl zatajovat, takže jsem se prostě pustil do vysvětlování. "Já.... tuhle magii jsme si přál, bál jsem se, že jednou zase někdo použije magii a já nebudu vědět, že ji vůbec má. A tak se mi tohle přání splnilo nejspíše díky návštěvě u paní Smrti," pronesl jsem s klidem, ale bylo vidět, že klidný úplně nejsem. Nemohl jsem tušit, že Smrt si na mne taky vybila trochu té své zákeřnosti tím, že mi zároveň rozvinula talent pro magii příkazu, které jsem se tolik obával.
Lalie souhlasil a s tím, že by chtěla svou magii poznat. "Dobrá," souhlasil jsem a zaměřil na ni svůj pohled. Její aura byla prázdná. Vlastně jsem kolem ní neviděl skoro žádnou barvu, jen když jsem se hodně zaměřil po chvilce... viděl jsem barvy. A nebyla jenom jedna. "Vidím v tobě víc barev... Vidím modrou, to je magie vody nebo vzduchu, ale taky vidím že budeš mít talent na magii předmětů nebo možná země... A magii myšlenek, tam vidím taky," podělil jsem se o svá zištění s Arcanusem a vlčecí slečnou. Věnoval jsem pohled Arcovi a doufal, že pochytí moje myšlenky. Myslím si, že bude hodně silná ve všech magiích. Normálně u vlčat magie vidím jen velmi slabounce, ale u ní se probudí všechny v plné síle... to by mohl být problém.
Nabídku ozkoušet více magii vzduchu Lalie odmítla. Asi toho na ni bylo trochu moc. Nedivil jsem se, na mne byla moje magie taky hodně a setkání s magiemi poprvé mne více než vyděsilo.

//loterie 2/5

Položil jsem svůj uzlíček na zem a připravil se odpovědět na dotazy, které by mohla malá mít nebo možná pan Arcanus. Ten se toho chopil jako první. "To záleží, jak moc je daná magie silná. Dost často odráží stejnou barvu, jakou mají oči nějakého vlka, kdo má danou magii jako vrozenou, ale některé barvy se míchají dohromady a nevím jak, ale vycítím co taková magie dělá. Čím silnější barva, tím větší vlkův talent... Dokonce jsem dokázal poznat i magii, kterou vlk pořádně ještě ani neobjevil... Kdyby malá chtěla, můžu zkusit kouknout na ni, jestli se její magie objeví?" navrhnul jsem. Snažil jsem se vlče něčím nadchnout, protože mi přišlo, že s námi tady trochu strádá. Ne, že by tak vypadala, ale já věděl jaké to je, když jako malé vlče musíte koukat na dospěláky a poslouchat jejich řeči. Snažil jsem se ji tedy zapojit do hovoru. O což se vlastně snažil i Arcanus.
Starší vlk se pak začal soustřdit. Zaměřil jsem na něj svůj pohled a rozhodl se, že si prozkouším poznávací magii. Sledoval jsem jeho auru, která většinou zářila všemi možnými barvami. Nejsytější byla šedá, ale teď začínala pomalu dominovat světlounce modrá, jako blankytné nebe. Najednou blikla tak silně, že skoro zastínila šedou a jiné barvy. Kolem nás se zvedl vítr, který vyčaroval můj Alfa a já se jenom mírně usmál. Tuhle magii jsem měl v malíčku, nepotřeboval jsem tedy aury dál poznávat a přestal se na ně soustředit. Jejich barvy vybledly.

//loterie 2/5

"Popravdě to můžeme zkusit," pronesl jsem a doufal, že magie bude tentokrát fungovat lépe. Lalie na mých zádech sebou mrskala, jako by se lekla, ale přece musela vědět, že k ní jdu ne? Naštěstí se uklidnila, jinak bych ji musel hodit do sněhu. Bylo ho tu celkem dost a já chvilku přemýšlel, jak to asi je na pláních.
Arcanus navrhl vyrazit na obhlídku hranic. Usmál jsem se a šel. Nebylo proč protestovat, aspoň jsem panu Arcanusovi mohl pomoct. Jak mu mam teď říkat? Chvilku jsem se zastavil v zamyšlení a pak se zase rozešel. "Vidím kolem vlků bsrvy a to mi říká, co za magii ovládají. Podle barvy poznam i jak dobří v ní jsou. Svoje barvy bohužel nevidím, paradox." Došli jsme kolem do kola a já se zastavil, abych Lalie nechal slezt.

//Loterie 5/5

Bylo to fajn i to mrně začalo být nadšené do magie. "Popravdě bych rád prozkoumal víc svou vrozenou magii. Podle všeho umím proměňovat vlky i věci dobře, ale rád bych si to vyzkoušel a natrénoval. Jednou jsem sám sebe proměnil v pařez a pak mi to nešlo zpátky... bylo to matoucí," pronesl jsem vážně, i když mi přišlo, že to samo o sobě zní celkem dost vtipně. Jenže přece e nebudu smát tomu, že jsem sám ze sebe udělal pařez a nemohl ze sebe pak udělat zase sebe. "A jednu vlčici jsem proměnil v srnku," dodal jsem. Tady už jsem se ušklíbnul, protože ta mrcha si to vyloženě zasloužila. Netušil jsem, jak moc pan Arcanus ví, že to byla Styx, co zabila paní Elisu, ale nehodlal jsem mu to říkat.
Lalie začala být nadšená a chtěla pomáhat. Malou vlčici zajímala hlavně magie větru. Pohlédl jsem na Alfu a uviděl spoustu barev, které kolem něj tančily. "Myslím, že ti tu magii může pan Arcanus ukázat," pronesl jsem s úsměvem a šťouchl do malé tlapkou. "Tohle je mimochodem taky magie ve které bych se rád potrénoval, potřebuju zjistit, jak přesně dokážu určit, jakou má kdo magii." Zvedl jsem se ze země a protáhl si tlapky. Možná by nebylo nejlepší být tady, můžeme trénovat někde u hranic, abych případně náhodou neproměnil všechny kolem na veverky. Doufal jsem, že pan Arcanus moje myšlenky zachytí, nechtěl jsem děsit Lalie.
Pak se stalo něco úžasného. Pan Arcanus souhlasil s tím, že bych byl jeho synem. Koukal jsem na něj s úsměvem a vrtícím ocasem. Pak jsem k němu udělal krok a objal ho krkem. "Děkuju," špitnul jsem jenom a odtáhl se. Tohle bylo poprvé a nejspíše taky naposledy, kdy jsem někoho objal. Nikdy jsem si nepotrpěl na projevy lásky nebo celkově emocí. Pan Arcanus pak odpovídal na otázky malé vlčice. Ta pak plácla něco, za co bych ji nejraději praštil, ale neudělal jsem to, protože jsem věděl, že by to ničemu nepomohlo. "Pro mě se rodiče rozhodně nevrátí, já mám tátu tady a mámu jsem nikdy nepoznal," odvětil jsem hrdý na to, že jsem pana Arcanuse mohl označit jako svého tátu. "Pojď, svezu tě," pronesl jsem k Lalie a hodil si ji na záda, aby nemusela prolézat tím sněhem. Byla těžká, ale to se dalo čekat, když byla už celkem ve věku puberťačky, ale ještě ne úplně. Vykročil jsem s vlčicí na zádech směrem k hranicím.

//Loterie 2/5

Arcanus mi vyprávěl, že Elisa uměla magii ovládat mnohem lépe. Trochu mne to děsilo, magie pořád nebyla něco, na co bych byl plně zvyklý v tom smyslu, že bych je bral jako přirozené. Pořád to pro mne byla zbraň, ale věděl jsem už, že nemůžu za špatnosti vynit zbraň, ale toho, kdo ji ovládá. Věřil jsem tedy tomu, že ELisa uměla ovládat magie dobře a nepoužívala je k násilí, když nemusela. Už jsem věděl trochu o tom, jaká byla, abych si uměl načrtnout obrázek vlčice, kterou jsem sám v podstatě zahrabal. "Musela být zajímavou osobností," podotkl jsem zaujatě, ale tak, abych pana arcanuse neurazil nebo nerozvířil nějaké nepříjemné vzpomínky. Na druhou stranu to bylo pár let, co umřela.
To, že magie potřebuje trénink jsem chápal. "DOcela rád, bych se v magii procvičil, pokud by vám to nevadilo, že bych se tu s vámi zdržel a pustil se do objevovní svých schopností. uMím totiž spoustu zajímavých věcí a možná, že kdyby chtěla i mladá dáma, tak bych ji mohl zapojit do tohohle učení?" navrhnul jsem a podíval se na lalie, jeslti hodlá svou přítomnost i nějak využít nebo se tu bude jneom vrtět jako žížala a nahřívat se od ohnivého plamene. Celkem jsem si k ní chtěl najít cestu. Její matka mi přišla podezřelá tím, že měla vlče mimo jejich sesterstvo, ale ona za svou matku přeci nemohl ne...
PAk mi bylo vysvětleno, co znamená adoptivní. KOukal jsem do šedých oček pana arcanuse a ani na chvilku neuhnu pohledem. Bylo mi jasné, že tohle by mi možná navždycky znemožnilo některé věci, ale popravdě. Lásku k panu Sionnovi jsem neměl, ztratila se. Bylo to asi popravdě jen takové to hloupé zamilování se do někoho, kdo je starší, schopnější a dává vám svůj čas. Nebylo to nic takového, jako to co jsem zažil s Alastorem. Teď mne ze slov pana Arcanuse naplnila jenom radost a očekávání. Ocas se mi pohupoval ze strany na stranu. "MOc rád... Moc rád bych byl váš adoptivní syn... Pokud vám to nevadí," řekl jsem a trochu se zhoupl na tlapkách. Naštěstí tu chvilku zachránila malá Lalie, která z trapné chivlky pro mne, nerad jsem totiž byl takhle otevřený, nevěděl jsem proč, ale emoce jsem prostě nedával rád najevo. Lalie to asi viděla, byla poměrně vnímavá, takže se začala ptát na různé otázky a já se na ni s díkem usmál. VLčice na to ovšem nereagovala a sledovala oheň. Asi mi pořád nevěří.

//loterie 1/5 -> sorry za čekandu

Mrně pořád jenom sedělo a no asi bylo rádo, že je v teple ohně, který pan Arcanus udržoval svou magickou silou. Je vůbec nějaká magie, kterou ten vlk nemá? Přichází to snad se stářím nebo je to nějaký jiný důvod... Zaujalo mne to. Věděl jsem, že pan Arcanus má magii myšlenek a země, ale momentálně tu předváděl mistrovstvý magie ohně, jaké jsem skoro nikdy neviděl, takže mne to velice zaujalo.
Pana Arcanuse ovšem zajímalo, jak to, že tak dobře slyším. Vlče jenom zavrtělo hlavou, že ono tak dobře neslyší. (//budeme dělat, že jsem to udělala, i když to tam není explicitně napsáno) "Ovšem máte díky věku jiné přednosti, zkušenosti a taky magické schopnosti... Ty jen tak někdo nemá od narození," podotkl jsem slušný kompliment. Nebyl jsem úplně ten, který by komplimenty rozdával nějak často.
Můj menší proslov způsobil, že pan Arcanus odvětil slovem, které jsem nikdy neslyšel. "Adoptožecože?" zeptal jsem se nechápavě a naklonil hlavu na stranu, jako vlče, které poprvé slyší od rodičů slovo sníh. Nechápal jsem jak to myslí a když mne prosil ať nikoho nezabíjím a jen jsem šťastný, narovnal jsem hlavu a s úsměvem kývnul. To snad zvládnu.

Vlče sedělo a koukalo do ohně. Jeden by řekl, že je celkem roztomilá, ale tak mne ze začátku magie taky děsila a pak fascinovala, třeba je teď ve stádiu, kdy jí tohle malé blikající světlo prostě fascinuje... a aspoň neposlouchá dospěláky. Obrátil jsem svou pozornost zpět na pana Arcanuse. "Jeden by řekl, že slyším i trávu růst... Nevím, prostě asi za to může, že jsem od malička byl připravován na lovce nebo mám prostě vrozený talent na to, poznat kde kdo je," snažil jsem se přijít na kloub tomu, proč jsem byl schopný vyčuchat pachovou stopu kohokoli, kdo se tu pohyboval klidně i měsíc zpátky. Bylo to zvláštní, ale tak trochu jsem předpokládal, že ostatní to umí stejně dobře. "Neříkejte mi, že vy necítíte, že tu byl nedávno cizí vlk a jeho vlčata, která nepatří do smečky, nebo že s Rowenou přišla nějaká vlčice," pronesl jsem s klidem. Můj čich dokázal odhalit spoustu věcí.
"Sirius je se Sionem, hádám, že o toho je postráno dobře," pronesl jsem s trochou smutku v hlase. Protože byl to právě Sirius kdo tenkrát se Sionem flirtoval a kterému to druhý krásně vracel. A ani jednomu nebylo blbý, že vedle stojí partner jednoho z nich. Vzpomněl jsem si na Wylana, který to celé sledoval s trochou nakrnutosti, ale neprotestoval. Já měl v plánu Siriusovi rozbít čenich, ale ani tenkrát ani teď se to nehodilo. Ale věděl jsem, že jednou přijde moje chvíle, kdy ani jeden nebudeme zraněný a budeme si to moc vyříkat hezky z tlapky do tlapky.
Poslouchal jsem a doufal, že moje další plkání nebude odmítnuto. Prostě jsem to měl jinak, než pan Arcanus. Pro mě rodina znamenala krev, nikdy jsem totiž rodinu neměl a jediné, co jsem o ní věděl bylo to, že rodina prostě sdílí stejnou krev. "Taky vám věřím, víc než komukoli, svěřil bych vám do tlapek svůj život, kdybyste to chtěl," řekl jsem oddaně a na chvilku se zahleděl do plamene. Pak jsem pohled upřel do šedých starých očí pana Arcanuse. V těch mých jiskřilo. "Zabil bych pro vás a tuhle smečku. Nechal bych se pro vás a to co tady máme roztrhat na kusy..." bylo to odhodlané doznání. Tenhle les a vlci v něm pro mě znamenali víc, než vlastní život než... "Porušil bych pro vás kodex, pokud byste to chtěl," vyklouzlo to ze mě celkem náhodou, ale byla to pravda. A bylo to to největší, co jsem mohl dát. Pro někoho, kdo tomu nerozumněl, to bylo jenom plácnutí, ale pokud mě pan Arcanus opravdu znal musel vědět, že pro mě by to byla největší možná oběť, porušení vlastních principů a zásad. "Krev je krev," dodal jsem pak. "Rád bych byl vaším synem, ale nejsem... a nikdy nebudu..." Netušil jsem nic o tom, že by někdo mohl někoho za svého potomka prostě prohlásit.

Plamen příjemně hřál a já si tak mohl svoje zmrzlé tlapky ohřát. Z dálky jsem zaslechl vytí Roweny, která se nejspíše vrátila zpátky domů za svým potomstvem. Neměl jsem potřebu ji chodit kontrolovat, i když smysly mi říkaly, že si sebou přivedla někoho na návštěvu. V ten moment, co jsem si to uvědomil jsem ucítil i pach Beliala, jejího partnera, který se blížil rychle k místu na hranicích, kde byla Rowena a neznámá vlčice. "Rowena se vrátila s návštěvou a podle vůně přitáhla i něco k jídlu, divočáka, řekl bych", poznamenal jsem, což mohlo pana Arcanuse zaskočit. Měl jsem prostě dobrý sluch a ještě lepší čich, až mě to samotného občas zaráželo, co všechno jsem schopen vycítit.
Konverzace se ale otočila k důležitějším tématům než byla členka smečky s divočákem. Obrátil jsem mírně pohled k zemi. Nemohl jsem odpovědět panu Arcanusovi na všechny jeho otázky. "Odešel po svých, ale nemůžu říct v jakém stavu pan Sirius byl... sám jsem to nějak neustál," podotknul jsem a při vzpomínce na to, jak se mi točila hlava a na pachuť zvratků v tlamě se mi mírně navalilo, ale spolknul jsem to, jako šampion. "Ale že si dva bráchové půjdou po krku... však jsou rodina... neumí si toho vážit," dodal jsem suše a trochu rozčíleně. Mě samotnému rodinu vzal kdo ví kdo, ale tady si rodina šla po krku. Zvláštní. "Souhlasím pane," řekl jsem ještě k tomuto tématu a kývl hlavou rozhodnut, že budu dávat od teď na les větší pozor, kdyby se v jeho okolí Alastor objevil.
Dostával jsem se opět do té samé konverzace jako s panem Siriusem. Jsi moje rodina... "Nejsem," odvětil jsem poměrně ostře. "Krev je krev a já vím, kde je moje místo," dodal jsem ještě s pokrčením čenichu. Už mě to nebolelo. Věděl jsem, že rodinu mít nikdy nebudu. Moje matka nejspíš zemřela a otce jsem nikdy nepoznal. A i když tu všichni tvrdili, že jsem jejich rodina, tak to pořád bylo jenom plácání do větru. Nebyl v tom žádný závazek, byl jsem jenom další člen smečky. Jako ke členovi ke mně měli povinnosti, ale zároveň i jistá práva. Já bych si nikdy nemohl dovolit to, co pan Etney nebo odejít jako pan Nemesis se slečnou Iskou a vědět, že budu mít kam se vrátit. Nebyl jsem člen rodiny, byl jsem jako rodinný mazlíček. Milován, tolerován, ale jakmile někomu načůrám do bot nebude problém se mě zbavit.

Přejel jsem pohledem jak svou Alfu tak vlče, které se k němu mělo. Nedivil jsem se, pan Arcanus vyzařoval poměrně silnou auru přátelskosti a ochrany. Někdy jsem zatoužil být zase vlče, abych se mohl pod jeho mohutné tlapky taky schovat před světem. Ale tenhle čas byl dávno ten tam a teď jsme se musel starat já. "Její matka je zde na pouti. Pravděpodobně chce vykonat službu ve jméně svého boha nebo bohyně, jak nařizuje její sesterstvo... Slyšel jsem o nich, když jsem byl v Řádu, ale nikdy jsem žádnou z vlčic nepotkal osobně," informoval jsem pana Arcanuse o tom, co jsem o vlčici a vlčeti věděl. Nehodnotil jsem nijak její poslání ani to, že tu momentálně přes zimu nocovala. Nebyl jsem já to samé? Nechtěl jsem tu jenom pobýt a pak vypadnout?
Možná dřív, ale teď už ne.
Řeč se stočila k panu Siriusovi a Alastorovi. "Popravdě nevím o co šlo. Ti dva na sebe vyjeli jako by se už nikdy nechtěli vidět. Alastor Siriuse pěkně zranil, snažil jsem se ho odtáhnout, ale on použil nějakou magii, po které mi bylo děsně zla... popravdě jsem skoro nic nezmohl, zase," zavrčel jsem naštvaný sám na sebe. Bylo to jako s Fiérem. To na mne paroháč taky použil magii, abych nemohl příteli pomoct. Tohle byla jiná magie, ale bylo to to samé ve výsledku. "Myslím, že by bylo dobré si dávat prostě pozor, kdyby se tu zase ukázal. Nemyslím být hned agresivní, jsou to bratři, určitě se jejich problém bude dát rozumně vyřešit, ale rozhodně ne v brzké době," dodal jsem. Emoce, které jsem pozoroval na obou vlcích než se porvali, jasně ukazovali, že tohle jen tak nepřejde.
"Mám ještě jednu věc pane, pokud dovolíte..." pronesl jsem s klidem, ale uvnitř mne to úplně hořelo. "Na podzim jsem se vydal projít mimo les, protože jsem tu trávil dlouhou dobu a... potřeboval jsem si nějaké věci urovnat." Na chvilku jsem se odmlčel. "Vím, že jsem i jako malý říkal, že bych se chtěl vráti k bratrům a tahle touha mne asi neopustí, ale rád bych tu zůstal už natrvalo. Nechci se vrátit k nim a žít s nimi, moje místo je tady, jste pro mě důležití a vy a pan Sionn jste mne vychovali. Sice nevím, co to rodina je, protože jsem žádnou nikdy neměl, ale myslím si... myslím si, že tady k tomu pocitu a poutu mám nejblíž."

Došel jsem k Arcanusovi a tomu vlčeti, tkeré se jmenovalo La něco. Nebyl jsem si úplně jistý jak, takže to byla malá Lá. Navíc to k ní sedělo jako perfektní označení. Byla malá a to lá mohla brát jako příjemnou a vtipnou přezdívku. "Koukám, že jste se seznámil už s nejnovější členkou smečky. Její matka tu někde taky byla, ale asi má teď hodně práce," pronesl jsem. "Ukázala se jako celkem dobrá lovkyně, tak snad z její malé vyroste taky taková pomocnice," dodal jsem dost pragmaticky. Takový už jsem prostě byl, ani ohledně malých vlčat jsem nesnižoval svou laťku. Každý ve smečce musel nějak pomáhat, bez ohledu na věk nebo pohlaví. Bylo mi tedy jedno, že je to malá vlčice, prostě musela taky nějak přiložit tlapku k dílu, abychom mohli všichni prosperovat. Tak jsem vnímal, že jsou nastavené hranice naší smečky. Všichni spolupracujeme, pro dobro všech.
Pan Arcanus na mne čas měl, což bylo výborné. Neměl jsem zábranu mluvit před vlčetem, protože to stejně nemohlo mít z toho, co jsem plánoval říct, rozum. "Potkal jsem Alastora a měl poměrně drsné setkání s panem Siriusem. Myslím, že bychom si na něj měli dávat pozor, nepřišel mi úplně v pořádku... Nevím, co si s panem Siriusem udělali, ale rozhodně by to mohlo smečku ohrozit," sdělil jsem Alfě věcně.

Kývl jsme hlavou na rozloučenou jak malé společnici, tak jejímu velkému pánovi. Ať už jsem měl s Alastorem cokoli, nebyla to láska. Ne, nebyla. Bylo to povyražení a nic víc. Teď jsem ovšem byl aspoň zkušenější. Cítil jsem se trochu zahanbeně, ale ten pocit mne přešel. Spíš jsem to vnímal jako něco dobrého, něco přínosného. Ukázal jsem si, že nemusím být jenom tady v lese, že se umím o sebe postarat i mimo les a hlavně... nepotřeboval jsem Sionna. Jako bych během pobytu mimo les z té dětské lásky nějak vyrostl a teď už mi na těle neseděla, takže jsem ji prostě pověsil do skříně. Čas od času k ní půjdu přičuchnout a zavzpomínat, možná se nad sebou i zasmát, ale už mě nebude definovat, nebude to moje identita. Vracel jsem se do lesa jinak a lépe. Psychicky.... fyzicky ani tolik ne.
"Auuuuuuuuuu," zvedl jsem hlavu a zavolal. Potřeboval jsem si s někým promluvit a rozhodl jsem se, že vyrazím po pachu Arcanuse. Cítil jsem ho kus od sebe. Uviděl jsem ho mezi stromy s tím vlčetem, co přijal Sionn do smečky. Něco se dělo, ale já nějak neměl náladu na to řešit nějaké dětské problémy. "Arcanusi, pane, zdravím," pronesl jsem a kývl na něj hlavou, na vlče jsem se jenom usmál. "Máš moment, rád bych se s tebou o něčem pobavil."