Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Konečně jsem poznal, že jí to došlo. Chvilku se odmlčela a já viděl záblesk uvědomnění si následků rozhodnutí její dcery. Problesklo to kolem jejích zorniček a zmizelo to kdo ví kam. Hádal jsem, že k srdci hnědé vlčice, která se musela smířit s tím, že její dcera možná rituál nepřežije. Nebyl jsem úplně tím, kdo by uměl jiné utěšovat a tak jsem prostě jenom mlčel a na zdůvodnění výběru Monna jsem přikývnul. Hádal jsem, že Lalie svého otce nikdy nepoznala a tak jsem ji nechtěl zbytečně odsuzovat za to, že si zvolila právě boha, který by ji s otcem spojil. Kdybych byl někdo jako Rowena, začal bych se na toho podivného otce vyptávat, ale já jsem nebyl drbna a tak jsem jen zůstal mlčet.
Mluvila pak o tom, jak mi pomůže. Byl jsem rád, že neodsuzuje to, že jsem nebyl přijat v roce, ale kdo by mne přijal, když jsem byl tady. Arcanus mi nabídl rodinu a smečku, kde jsem mohl žít a já neplánoval návrat ke starému Řádu, ale nehodlal jsem tenhle život ani úplně zapomenout. Byl mou součástí. Vlci v něm mne vychovali. Dlužil jsem jim aspoň to, že dokončím to co oni začali. Přmýšlel jsem o jeskyni a napadla mne ta, kde jsem se schovával s Cashmire, když jsem ji vytáhl z ledové vody během své první zimy tady. "Vím o jeskyni a křemeny nebudou asi problém," dodal jsem. Přeměnit jeden kámen v jiný pro mne byla hračka.

3/10 duben belial

Žížala se předemnou poměrně dost.... no žížalila. Co jiného taky na to říct. Usmál jsem se, velice spokojen se svým dílem a tím, že jsem udělal z vlka naprosto neschopnou hroudu masa. Byl to červ, kterým Belial byl i normálně, ale teď tak aspoň i vypadal. "Tak co, magie se ti pořád líbíííííí," vypísknul jsem nakonec, když mne přímo do čenichu udeřil elektrivcký výboj. Trochu se mi zatmělo před očima a to způsobilo, že žížalý Belial se proměnil v Belial váleček. Už to nebyla žížala, ale byl to prostě Belial bez tlapek a ocasu... jako žížala, ale prostě víc jako vlk? Byla to obludnost a ohavnost. Zaklepal jsem hlavou, abych se mohl pořádně zasoustředit, ale bylo mi jasné, že na další přeměnu nemám energii. "HAHAHAHA," začal jsem se smát a kdybych neměl tlapky v tvrdé krustě kecnul bych si smíchy na zadek. Belial vypadal strašně směšně. Nemohl jsem si pomoct, pobavilo mě to.

Hayetta pronesla, že chce to, co je nejlepší pro její dceru. Věřil jsem jí, působila tak. Jako lvice, která je připravená pro vlastní lvíče udělat naprosto cokoli. Záviděl jsem jí ten zápal a Lalie, že má rodiče, který se o ni takhle zajímá a stará. Kývl jsem hlavou, pokud to tak chtěla, udělám to. "Potom bude jenom na Monnovi, jestli jí vdechne zpět život nebo ne," dodal jsem. Takhle to probíhalo. Nikdy jsem to nedělal sám, ale věděl jsem, jak se to dělá. Obřady si každé bratrstvo chránilo, ale říkali jsme si je mezi sebou. Sesterstva si zase své obřady předávala taky jen mezi sebou a neříkali o nich přesně nám. "Proč si vlastně Lalie vybrala Monna? Většina vlčic si vybere bohyni," zeptal jsem se se zájmem. Bohům na pohlaví následovníků nezáleželo, ale většina sesterstev uctívala bohyně, většina bratrstev bohy.
Znovu jsem kývl na její omluvu. "Potřebujeme nějaké temné místo a oheň," dodal jsem stručně. Pokud jsem si dobře pamatoval obřad, tak bylo potřeba, abych prošel skrze temnotu a ohněm se očistil. Věřil jsem tomu, že mi oheň neublíží, pokud si mne bůh zvolí. Hayetta měla sloužit jako svědek celého mého obřadu, aby mohla dosvědčit, že jsem následníkem, pokud by to někdo zpochybnil a zároveň měla celý rituál vést... a v případě neúspěchu se postarat o moje tělo.

Nervózně jsem klepal tlapkou. Bylo to tak automatické, že mi repetitivní zvuk vlastně ani nevadil. Neslyšel jsem ho. Jako by splynul s okolním hlukem a ruchem. Uklidňovala mne jeho předvídatelnost. Najednou jsem pocítil vlnu klidu a trochu mne to zaskočilo, protože to přišlo znenadání. Upřel jsem svoje jantarové oči na Hayettu. Její aura pohrávala barvou, kterou jsem viděl kolem vlků, kteří byli velmi empatičtí. Její magie tak byla spojená s emocemi a možná trochu těch svých vlila do mne... Ale neměl jsem to ověřené. Nebo jsem prostě jenom nervní, protože po mně žádá něco o čem sama neví.
"Nemůžu... nevíš, co po mně chceš," odvětil jsem jí s povzdechem, ale bylo mi jasné, že je v zoufalé situaci. Její dcera si vybrala a vybrala si vzorně, ale její budoucí patron chtěl po svých následovních něco, co bylo těžké dát. "Součástí toho rituálu je, že ji budu muset podržet hlavu pod vodou..." řekl jsem s důrazem na každé jednotlivé slovo. Nechtěl jsem ji děsit, ale zároveň jsem potřeboval, aby to pochopila. Nechtěl jsem ani říct "budu muset tvou dceru utopit a pak kdo ví, jestli se probere sama nebo ne", to mi znělo až moc drsně.
Její další slova mne trochu zaskočila. Nabídla mi pomoc, pokud nabídnu pomoc jí, ale možná mne trochu špatně pochopila. "Můj Řád nebyl řádem Warreho," odtušil jsem, že by tuhle informaci měla vědět. Nebyl jsem v řádu boha, který by pomáhal životu... "Můj Řád následoval Garronga," dodal jsem stručně. Bůh bojovníků, války, bůh, kterého někteří mají za zlého, ale tak to nebylo. Věděl jsem, že Hayetta je zběhlá ve věrouce a tak těmhle předsudkům obyčejných vlků nedává váhu. Podle svatého slova, které se předávalo v našem Řádu z Nejvyššího na Nejvyššího, byl Garrong ochráncem bojovníkem. Nechránil koloběh života ani les a jeho zvěř jako Warre, ale chránil rovnováhu světa. Byl to bojovník plný ambic a síly, ale síla nemusela jenom ničit, mohla i tvořit.

2/10 belial

Mírně jsem si odfrknul, protože měl naprostou pravdu v tom, že Sirius byl víc jako baba, než jako vk. Nepochytil jsem v tom žádný náznak odsouzení toho, že Sirius má partnera a ne partnerku. Popravdě mne ani nenapadlo něco takového hledat, protože jsem se nikdy nesetkal s nikým, kdo by to vyloženě považoval za špatné. Takovéhle vztahy byly i v bratrstvu. Ne úplně otevřené, ale já věděl, že tam něco takového bylo... Dřív jsem to neviděl, ale po své eskapádě s Alastorem mi došlo o co šlo. Podíval jsem se na Beliala, který se rozhodl pronést nějaký ten úžasný monolog o tom, jak je magie fajn a že nám pomáhá se bránit a jády jády jády. Připomínal mi Paroháče, který taky pro magickou pomoc nešel daleko.
Náhle se moje tlapky ocitly pod kamením a pekelně mne to sevřelo. Bolelo to, ale zatnul jsem zuby a nic neřekl, ani hlásku jsem nevydal. Rychlý pohled na něj a věděl jsem, jaké magie ovládá. Možná jsem neznal jejich jména, ale rozhodně jsem díky barvám poznal jejich sílu. Belial měl magii v malíčku a neobával se ji použít. Narozdíl od mé maličkosti. "Jak chceš," syknul jsem přes přivřené zuby. Najednou tu nestál Belial. Najednou tu byla žížala s podivně šedo zelenou barvou. Bylo to náročné ho přeměnit v něco tak malého. Možná proto byla jeho žížalí forma větší, než normální žížala, měl zhhruba 30 cm délky a asi tak 5 cm šířky. Tlouštík. Sevření kamených věcí na mých tlapkách nepovolilo a já věděl, že se musím nějak osvobodit, ale nechtěl jsem se přestat soustředit na Belialovu formu.

A jako bych byl zpátky v bratrstvu. Už když jsem si myslel, že jsem se přes něj dostal, tak se vkradlo do mého života jinak. Vkradlo se tam nenápadně jako poloslepá vlčice a její vlče. Nechtěl jsem se o tom moc bavit, ale musel jsem. Možná že tohle byl osud. Možná že ona měla najít mne a já jí, abych získal pomoc od někoho, kdo mi může pomoct a já pomohl naopak jí. Pohledem jsem zajel do lesa, kde mi z očí mizela dcera hnědé vlčice. Byl jsem rád, že odešla, nechtěl jsem, aby poslouchala. "Vím jak to udělat, zvládl bych... zvládl bych to udělat, ale nevím jestli můžu," sdělil jsem pološeptem Hayette. Hlas se mi zasekl, jak mne polila obava, která se mi rozlila až do konečků tlapek a já začal mírně jednou přední poklepávat, aniž bych ji celou odlepil. Jen jsem vždy nadzvedl patu a pak ji zase srazil k zemi a takhle rychle a pořád dokola. Proč jsem tak nervní?
"Neměla... neměla bys ho dělat ty," dodal jsem. Neznělo to tak, že by vlčice byla neschopná obřad udělat, ale spíše jsem pochyboval o tom, že by to zvládla. "Jestli to vážně chce, pomůžu ti, když ty pomůžeš mě," řekl jsem na oplátku. "Ty potřebuješ udělat rituál pro dceru a já... chtěl bych... potřebuju rituál pro sebe. Vím jak, ale potřebuju někoho výše postaveného, takže..." zeptal jsem se, ale vlastně nezeptal. Tohle byla mluvila, která se v bratrstvu používala. Mluvilo se o závažných věcech šeptem a v hádankách, jako by se všichni báli něco říct nebo vyzradit víc, než bylo potřeba.

Hyetta mi pomohla s úlovkem. Ohledně ostatních jsem neměl velkou péči, protože s nimi byl Arcanus. Pokud někdo potřeboval něco ošetřit, bylo mi jasné, že zrovna teď je v nejlšpších možných tlapkách. Hodil jsem pohledem po hnědé vlčici, která mne momentálně chválila za to, jak jsem lov vedl. Jen jsem na její díky kývl hlavou. Komplimenty jsem neuměl moc dobře dávat, ale ani jsem je neumšl přijímat. Byl to prostě takový můj povahový nešvar. Pustil jsem se do stahování kůže ze srnky. Trocha té nové kožešiny se nám bude v úkrytu hodit. Mezitím jsem čekal na zbytek.
Kolem prošel Arcanus následován zbytkem s úlovkem, který se jim podařilo získat. Smečka měla zasse na nějaký čas co jíst. "Rozdělte si všichni kus z téhle, tu druhou necháme v úkrytu," instruoval jsem ještě všechny lovce, než jsem si sám urval kus masa a popadl kus vnitřností, abych si je v klidu snědl někde bokem. "Děkuju vám všem za spolupráci," uzavřel jsem část lovu a nechal všechny jejich starostem a záležitostem. Sám jsem se pustil do jídla jen kus od úkrytu. Kožešina hezky schnula vedle vchodu a ostatní se snad pustili do jídla taky.
Jakmile jsem dojedl byl konečně čas na Hayettu a její dotaz. Rozešla se ke mně sama a já byl celkem rád, že mě nechala v klidu najíst, než se sama připojila. Vlčice se do toho pustila opravdu bez obalu. Ptala se mne na věci, které jsem znal, ale které jsem doufal, že nebudu muset nikdy nikomu ukazovat. Polkl jsem. "Znám," řekl jsem po chvilce ticha. "Ale nemyslím si, že by to byl dobrý nápad," dodal jsem a pohled upřel na vlče, které kus od nás jedlo.

Duben 2/10 belial

Prostě jsem si potřeboval odpočinout, ale příroda to chtěla jinak. Nebo to možná byl osud, protože za zády se mi rozezněl celkem silný hlas Beliala, který mne oslovil. Netušil jsem, proč se mnou mluví, z tohohle vlka jsem měl podivné pocity. Na jednu stranu jsem ho respektoal, byl logický a věechno se snažil řešit předem, než dojde k neřešitelnému. Jeho logika a racionalita byla sice vypočítavá, ale zároveň umožňovala, aby Belial byl pro smečku více než důležitým. Jenže na druhou stranu mne děsila jeho naprostá lhostejnost k použití magií například i během lovu, což jsem osobně nepovažoval za nutné, ale on se v tom nejspíše vyžíval. Chápal jsem to, bylo snadnější lovit pomocí magie, ale měl jsem svoje zkušenosti s vlky, kteří nešli pro použití magie daleko a nedopadlo to s nimi nikdy dobře. Nebo s těmi v jejich okolí. Nenápadně jsem se na něj zahleděl, když jsem k němu promluvil a zjistil si tak, jakou magikcou sílu vůbec tenhle vlk ovládá. Nechtěl bych aby mne zaskočil stejně jako tenkrát paroháč. "Tvoje informace jsou hádám přímo od Siriuse, který mne nesnáší, neměl bys věřit všemu, co řekne," odvětil jsem a víc jsem se neobhajoval. Bylo mi jasné, že ať řeknu cokoli, on už si svůj obrázek udělal. To že Sirius všem vykládá, že jsem mu nepomohl mi bylo jasné od začátku, co by taky říkal jiného... Že mu jeho vlastní bratr nakopal zadek a já jsem se je snažil rozdělit a tak jsem mu vlastně já, podle něho podřadný jedinec, zachránil holou kůži?
Proletěl kolem mé hlavy vzduchem kámen. Moje reflexy ovšem byly dostatečné, abych se kameni vyhnul. "Jestli se chceš rvát, tak aspoň nebojuj jako holka pomocí magie," řekl jsem mu suše a zaujal pozici, připraven se rvát. Nehodlal jsem ovšem tenhle souboj začít. Bylo mi jasné, že je rychlý, to jsem zjistil už během lovu. Nechtěl jsem se tedy unavovat tím, že ho budu nahánět.

Duben 1/10 belial

Došel jsem k jezeru a rozhodl se, že napít se by nemuselo být zase tak špatné. Ne, že bych si neužíval chvilek klidu v lese, ale i jezero mělo nějaké to kouzlo. Sedl jsem si na zem a sledoval pokojně ubíhající mraky, které se odrážely na hladině. Kolem to žilo. Nejen rostlinstvo se tu bujně rozrůstalo, ale také jsem si všiml vlků, kteří tu různě přicházeli a odcházeli. Tohle jezero přilákalo nejenom mne z hlubin lesa. Byl jsem ovšem rád, že mne nikdo moc neruší, nebyl jsem zrovna mluvný vlk, takže jsem svou energii čerpal hlavně z vnitřního světa, klidu, pohody a odpočink v tichodsti. Jenže jsem nemohl tušit, že tohle se za chvilku také může hezky rychle změnit. Bylo by fajn, až se vrátím do lesa se postupně zastavit za vlky ze smečky a dát jim vědět, že jsem oficiálně beta. Přemýšlel jsem nad tím, co bych mohl ostatním říct, abych u nich vzbudil důvěru, ale pak mne to přešlo, protože za mne mluvily hlavně činny. Lovil jsem a byl jsem v tom dobrý, smečka nestrádala a ani ji nikdo neotravoval. To byla moje vizitka.

Hayetta se naštěstí do lovu zapojila hned, jak jsem to potřeboval. Její tělo se mihlo v mém zorném poli a kamzík se rozplácnul o zem. Byla poměrně rychlá a mrštná, ale rozhodně nebyla dostatečně silná, takže v tomhle ohledu potřebovala minimálně od mojí maličkosti trochu pomoct. Přiskočil jsem hned ke krku a zkušeně oběť dorazil. Nesledoval jsem, jak sezvíře vzpouzí a umírá. Ne, že bych pohled na smrt nesnesl, ale spíše jsem nechtěl plýtvat vlastním časem. Věděl jsem, že je potřeba postupovat rychle a obhlídnout, jestli i druhá skupina dopadla podobně. Netušil jsem, jestli se k nim vydat nebo zůstat na místě, takže jsem použil vlastního dobrého sluchu. Podle chrčení a chroptění mi bylo jasné, že i jim se podařilo zvíře dostat. Ještě bylo živé, ale věřil jsem tomu, že nebude trvat dlouho a někdo ho dorazí, přeci jenom jsem slyšel z toho místa i dost zvuků vlků.
Obrátil jsem se tedy na Hayettu. "Odtáhneme ho do úkrytu, tam se potkáme s ostatními, Co si to vlastně chtěla?" sdělil jsem jí klidně. "Dobrá práce," pochválil jsem ji ještě, než jsem se pustil do táhnutí kořisti směrem k úkrytu, kde jsem ji hodlal stáhnout z kůže a připravit případně na konzumaci. Táhla se celkem snadno, nebylo ani potřeba nějak moc síly a tak jsem doufal, že i protistraně se podaří dojít až sem. Na místě jsem ji pustil z tlami.

Vypadalo to, že Sionna celá situace rozhodila, ale než stihl nějak reagovat už se k nám přidával zbytek smečky na lov. Vypadalo to, že nás tu bude celkem dost. Přejel jsem všechny pohledem. Hlavně u vlčat jsem se zastavil na chvilku déle. Ne, že bych Lalie podceňoval, ale pořád byla celkem drobná na to, aby se z ní mohla stát nějaká pořádná lovkyně. Pohled jsem stočil k Arcanusovi. Ani jsem nečekal na slovní pobídku a pustil se do vedení lovu. Nejen, že jsem teď na to měl postavení, ale moje funkce mě k tomu opravňovala. "Zdravím všechny," vzal jsem si slovo pozdravem, abych na sebe upoutal pozornost. Belial začal dotazem, který bylo potřeba zodpovědět jako první. To ovšem vyřešil briskně Arcanus. "Souhlasím, ale na druhou stranu můžeme mladým ukázat obě dvě možnosti lovu. Uděláme to takhle," převzal jsem slovo a ani jsem nepoužil něco jako "mohli bychom to udělat takhle" nebo "co kdybychom to udělali takhle". Ne. Nekompromisně jsem prostě rozhodl, co kdo a jak bude dělat podle toho, jak jsem odhadl jejich tělesnou konstrukci, mou znalost jich a vlastní zkušenost s místním prostředím.
"Belial je z nás pravděpodobně jeden z nejrychlejších, takže udělá pomocí magie rozruch, aby nahnal stádo k nám. Jakmile se dá stádo do pohybu, připojí se pokud možno k Lalie a Arcanusovi, kteří budou na pravé straně. Já a Hayetta se pokusíme napadnout stádo vlevo. Každá skupina se pokusí ulovit jednu kořist. Sice se rozdělíme, ale je větší šance, že budeme mít více úlovků, pokud to tak učiníme a popravdě je nás dost, aby to šlo. Jděte po..."nasál jsem do čenichu pachy a ruchy okolí, abych se zaměřil na stádo a jeho složení, cítil jsem je severně od nás a dokonce jsem pochytil pachy několika mláďat, podle zvuků kopyt navíc jeden dospělý jedinec pajdal... "starších jedincích. Mláďata ve stádě jsou pořád moc malá a pokuste se vyhnout matkám, aby vás nepřizabily. Jeden kamzík má něco s nohou, takže skupina, která bude u něj blíže se po něm vydá. Druhá si bude muset poradit s výběrem na místě. Všechno jasné? Fajn, jdeme," zavelel jsem a jako správný velitel se vydal směrem, kde bylo stádo. Beleth jsem v podstatě nechal být. Bylo na ní, aby si našla místo, kde bude moct všechno sledovat. Navíc tu měla otce, který ji mohl poslat správným směrem, kde nebude překážet a nic se jí nestane. On bude hnát stádo a tak bude přesně vědět, kam poslat vlastní dceru.... nebo v to jsem aspoň doufal.
Kamzíky jsem našel po několika desítkách minut chůze lesem. Mezitím, co jsem ke stádu došli jsem ukázal čenichem Arcanusovi a jeho skupině, aby se oddělila a obešla tak stádo na druhou stranu. Beliala jsem nechal ať si počíná jak nejlépe umí. Ukryl jsem se v podrostu a čekal. Najednou jsem pod tlapkou ucítil otřesy a bylo mi jasné, že stádo běží. Chromého kamzíka jsem neviděl a tak jsem si vybral jednu kozu, která k nám byla nejblíže. Vyběhl jsem za ní a s vrčením ji začal oddělovat od stáda, což se také podařilo. Otravoval jsem jí dostatečně na to, aby se věnovala mě a Hayetta měla dokonale volný prostor k tomu jí skočit po krku a přizabít nebo rovnou usmrtit.

březen 10/10

"Měl bych prostě počítat se vším," povzdechl jsem si a ani mi nedošlo, že se mi podařilo tuhle větu vydat ze své tlamy nahlas. Že jsem si to jenom nepomyslel. Měl bych si s ním promluvit a pak to vyřešit celkově. Vysvětlilt mu, že to co jsem k němu cítil je pryč a že to asi ani nebylo to, co jse si myslel a že měl asi nejspíš vážně pravdu. Byl jsem rozhodnutý to udělat hned, jak se vrátím do lesa. Ale taky jsem se popravdě do lesa nehodlal vracet. Nebo aspoň ne takhle brzo. Popravdě kdo by se z tohohle krásného klidného a vyhřátého místa vzdaloval déle, než bude potřeba. Já si možná naposledy užíval odpočinek mimo smečku. Věděl jsem, že společně s postem bety přijdou různé novoty do mého životy a popravdě jsem věřil tomu, že mi Arcanus pomůže pokud se nebudu cítit ve své nové roli dobře. Bylo fajn, mít takovouhle oporu a bylo fajn, mít se fajn.

březen 9/10

Moje zděšení začínalo být trochu umocněno i tím, že jsem chápal, jak moc se Arcanus dostal do problému se svým prvním synem. Etney se nechoval ke zbytku rodiny dobře a nebyl jsem si jistý, že by vůbec bral mne jako svého nevlastního bratra. Spíše jsem předpokládal, že by to vmetl mě a Arcanusovi do obličeje, že si dovolil někoho vůbec adoptovat. Věděl jsem, že Nemessis a Iskierka se nebudou vůbec zajímat. Měli svoje vlastní životy, které si žili kdo ví kde a neměli nejspíše úplně v plánu se zajímat o zbytek rodiny více, než bylo potřeba. Jediný sourozenec, který tedy musel nějak zvládnout tuhle situaci byl Sionn, ale tohle se mi úplně nechtělo otvírat ani uvnitř sebe. Mírně jsem se zachvěl, když jsem se snažil celou tu situaci představit, ale zároveň vytěsnit. Bál jsem se, že mě Sionn bude obviňovat, že mi jde jenom o postavení ve smečce a v jeho životě, i když to tak nebylo.

Březen 8/10

Bylo hezké mít místo, kam jeden patřil. Navíc místo ve kterém byl už několik let a byl tam spokojený. Nebyl jsem úplně zničený z toho, že bych najednou měl tolik povinností, které na mne čekaly. Nejen, že jsem byl najednou betou smečky, ale zároveň jsem taky měl poměrně novou roli ve své nové rodině. Netušil jsem úplně co s tím, mám dělat. Být v rodině synem jsem nikdy nezažil. Nikdy jsem nezažil, že bych někam takhle moc patřil. Nejen společensky, ale i že to bylo cítit uvnitř dobře. Jenže s tím přicházela i spousta různých problémů. Jako třeba to, že Arcanusova rodina byla poměrně rozvětvená a plná různých osobností. Tohle okamžitě přinášelo i jistý šok a pochybnosti o tom, jestli můžu vůbec sám sebe považovat za součást takové rodiny. Rozhodně by nebylo úplně od věci, kdyby jim to mohl Arcanus nějak předat. Bylo by to rozhodně něco, co by vyřešilo spoustu problémů.

březen 7/10

Já byl nově synem Alfy. Adoptivním synem, ale přesto synem. Nemohl jsem si už dovolovat to, co jsem si dovoloval dřív. I když... bylo něco co jsem si dovoloval a bylo to moc? Ne, většinou jsem ctil jak Arcanuse, tak Sionna tak celý Asgaarský les a doufal jsem, že mu dělám dobré jméno. U toho jsem chtěl zůstat, toho jsem se chtěl držet. I jako beta jsem předpokládal, že budu hlavně reprezentovat. Trochu jsem zauvažoval o tom, že byť jsem les do teď moc neopouštěl, teď ho nebudu moct opouštět na delší dobu definitivně. Budu se muset starat hlavně o bezpečnost. Pokud jsem věděl, měla beta na starost hlavně hranice a dohlížení na ně. Zamrzelo mne prozření, že už se třeba nebudu moci věnovat lovu tolik, kolik bych chtěl. Na druhou stranu jsem jako beta mohl sám od sebe svolat lov i bez Arcanuse nebo Sionna, což mě trochu nadchlo a já mírně pokýval ocasem v nadšení.