Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchal jsem tok vlastních myšlenek, ale vytrhlo mě z nich zakřupání bílého humusu kousek ode mne. Podíval jsem se tím směrem, abych viděl pana bratra slečny Isky, vlka, kterého jsem už jednou zahlédl, a pak někoho, koho jsem nikdy neviděl ani necítil. Všichni mířili do úkrytu, což znamenalo, že ten cizinec asi není nebezpečný. Chvilku jsem je sledoval, protože procházeli mezi stromy zhruba patnáct metrů ode mne. Nehodlal jsem je ovšem následovat, vypadalo to, že něco řeší a do toho jsem se míchat nepotřeboval.
Pomalu jsem se zvedl z toho studené země a pomalým plouživým krokem, jsem se vydal k hranicím přes les. Netušil jsem popravdě kam chci jít nebo nejít, chtěl jsem se prostě jít jenom podívat po okolí. Mohl bych zase vyrazit kolem řeky k jezeru a pak do toho malého lesíka, tam je to celkem příjemné. Kráčel jsem pomalým krokem. Cestou jsem se proplétal mezi stromy a doufal jsem, že počasí vydrží, abych pak nemusel zase uhánět zpátky do lesa.

//Midiam

//údolí

Vyšel jsem zptáky z bílého světla, kterým se nově údolí vyznačovalo. Les byl tmavý a stiný, stromy zde musely růst již stovky let. Celkem by mě zajímalo, jak dlouho tu je tohle společenství a jestli náhodou tu nebylo něco před ním? Vzpomínal jsem na Bratry a Řád. Bylo nás již několik generací a naše jeskyně byla obydlena již stovky let. Věděl jsem to, protože mi to kdysi vyprávěl Anselm. Řád byl založen poblíž hlavní stezky, kterou chodili poutníci z jihu na sever a ze severu na jih. Občas jsme narazili na nějaké tuláky, kteří hledali v jiném kraji místo k žití. Občas na někoho, kdo jenom toužil po dobrodružství a prozkoumávání světa. Já sám jsem po světě nikdy moc netoužil. Řád mi stačil. Bratři mi stačili. Jenomže díky bouři jsem zůstal tady. Netušil jsem, kdy se budu moct vrátit domů a to mě mírně zžíralo.
S povzdechem jsem se posadil na zem. Přemýšlel jsem, kam bych se mohl tak vydat. Nechtěl jsem se zase někde zranit a procházet se po okolí mne popravdě již nebavilo. Chyběla mi slečna Iska, kterou bych mohl otravovat svou společností nebo alespoň pan Sionn, který by mi vysvětloval, jak to tady funguje. Cítil jsem se sám a opuštěný.

//hvozd

Kráčel jsem opatrně, abych si něco nezlomil pádem. Už jak jsem se blížil k údolí uviděl jsem, že se celé třpytí a leskne. Sluneční paprsky ranního světla se prodraly skrz větve a nakonec dopadly na jedinou nezalesněnou oblast hvozdu. Tůňka na dně údolí se leskla taky, přestože voda v ní už nebyla. Bylo na ní něco divného. Pomalu jsem přešel bílým hnusem, který se nově nepropadal, ale držel mi pod tlapkami, jako normální zem. Příjemně to křupalo. Sluníčko mi nahřívalo kožich jedna báseň, až jsem se mírně zachvěl tím teplem.
Došel, doklouzal, jsem se k tůňce a sledoval její proměnu. Voda se zastavila. Sáhl jsem na ni tlapkou, ale byla studená a tvrdá jako zem. Neviděl jsem nic skrz ní. Bílé svinstvo ji zaneslo, takže jsem mírně odhrnul kousky prachu z povrchu tůňky. Byla jako zrcadlo. Odrážela v sobě dokonale modrou oblohu, po které se nepřeháněl ani jeden mráček. Zajímavé. Zkoumal jsem tu podivnost a trochu se i obával. Byla tohle snad zima? Netušil jsem. Slečna Iska mi toho moc o zimě nepověděla, jen že je nebezpečná. Bílý sajrajt byl úplně všude, tůňka byla tvrdá a nedalo se z ní pít. Asi tohle bylo tím nebezpečím, ale vždyť je tak hezký den? Mráz mne štípal na tvářích. Sice to bylo v údolí příjemné, ale zima se mi zakusovala do slabého kožichu. Dnešní den byl jako stvořený pro lehké cestování, jen zjistit kam jít.
Otočil jsem se a pomalu šel po křupajícím bílém prachu, nyní již tvrtdém jako hlína, zpátky do hvozdu. Pořád jsem netušil, co budu dělat, ale aspoň jsem věděl, že mám na to něco hezké počasí.

//hvozd

Odpočíval jsem po práci, zatím co se poměrně hezky rozednívalo. Vypadalo to, že bude celkem hezký den. Mohl bych se projít do údolí a podívat se, jak vypadá dneska nebe. A pak bych mohl někam třeba vyrazit? Z mého přemítání mne vytrhl podivný pach, který přicházel od hranic. Zvedl jsem se na všechny čtyři, abych si uvědomil, že jeden pach patří někomu místnímu. Druhý pach jsem nepoznával. Asi zase nějaký smečkový přítel nebo tak něco. Ty vztahy jsou to nějak moc složité... Zamrskal jsem ocasem až se bílé svinstvo zvedlo do vzduchu a rozhodl jsem se pomalu vyrazit do údolí.
Chtěl jsem zjistit, jaké je počasí a jestli budu mít nějakou možnost se podívat po okolí. Pokud by bylo pořád hnusně, nikam bych nešel. Ani jsem popravdě nevěděl, kam by se mi chtělo jít. Možná bych se jenom prostě rád proběhl po okolí. V lese byl podle všeho jeho právoplatný obyvatel a tím pádem jsem se nemusel starat o to, zda se sem nenasáčkuje zase někdo, kdo sem nepatří.

//údolí

Vlčice přišla, představila se, nabídla pomoc a zase odešla. Neměl jsem ani čas na ni zareagovat jinak než podivným "hmm". Věděl jsem, že má pravděpodobně povinnosti, protože před jejím odchodem někdo vyl. To sice upoutalo mou pozornost, ale po poslední eskapádě s hnědým vlkem, kterému jsem nerozuměl ani slovo, jsem se už nechtěl pouštět do dalšího prozkoumávání vlků, kteří sem chodili výt na hranice. Když mi vlčice zmizela z dohledu, pokračoval jsem nerušeně ve své práci.
Všichni se odsud vypařili a já si připadal, že jsem v celém hvozdu sám. Dokonce se mi i zdálo, že nikoho necítím. Asi jsem tu opravdu byl sám. Tedy kromě spícího vlka v úkrytu, ale ten se nemohl počítat když spal. Měl bych se pak pustit do něčeho dalšího, ale do čeho... Dám si pauzu a uvidím. Odklidl jsem poslední klacík, který ležel pod tím bílým prachem, a přenesl ho na hromadu k ostatním. Před úkrytem to nyní vypadalo celkem čistě, což mě rozveselilo. Zamrskal jsem ocasem a pak si kecl vedle klacíků na místo, kde nebylo tolik toho bílého hnusu. Chvilku jsem si potřeboval odpočinout a vymyslet, co dál.

Jeden klacek, k druhému klacku. Hmm to se rýmuje... jako když Anselm říkal racek racku, posral packu. Mírně jsem se uchechtl. S Bratry byla vždycky sranda, protože jsme před sebou mohli dělat různé blbiny a říkat různé posměšnosti. Na druhou stranu jsme všichni věděli, kdy s tím přestat a vrhnout se do práce. Stejně jako já teď. Hora klacíků se zvětšovala a já tahal vše, od malinkatých větviček přes velké klacky. Uklízel jsem hezky před vchodem do úkrytu, aby někdo nezakopl na v tom bílém svinstvu ukrytou větev a nezlomil si tak vaz.
Náhle jsem za sebou zaslechl něčí hlas. Otočil jsem se na vlčici, kterou jsem neznal. "Zdravím," odvětil jsem a položil na hromadu klacek, který jsem zrovna držel v tlamě. "Ne... Uklízím tu..." řekl jsem celkem potichu a naklonil hlavu na stranu. Z mého postoje a hlasu bylo jasně znatelné udivení. Proč by sakra někdo stavěl z klacků nějaký hrad? Co to je za ptákovinu? Taková ztráta času. Otočil jsem se čelem k vlčici. "Můžu vám nějak pomoci, mé jméno je Parsifal," řekl jsem slušně a vychovaně, jak mě k tomu vedl kodex a Bratři.

Spokojeně jsem dokousal těch několik soust, které mi zůstaly. Měl jsem pěkně plné přicho a cítil jsem se dost dobře. Odpočatý, najedený a zároveň i celkem plný energie. Takhle jsem se cítil nejraději. Teď jen vymyslet nějakou aktivitu... Jenže jakou? Rozhlédl jsem se kolem, ale nic mne nenapadalo. Hlídat hranice mi nepříslušelo. Lovit teď bylo zbytečné, když tu byla spousta naloveného masa. Do úkrytu jsem jít nemohl, spal tam Castor a já ho nechtěl budit tím, že bych kolem vymetal pavučiny nebo čistil kožešiny.
Obrátil jsem se k zabitému kousku, jehož srst byla citelně poničena tím, jak ho všichni okousali. Tahle kožešina je na houby. Znuděně jsem se zvedl ze země, protože mě vážně vytáčelo, že nemám, co dělat. Začal jsem odklízet klacky kolem úkrytu. Vždy jsem nějaký našel a odnesl ho na hromádku vedle vchodu, která se postupně začala zvětšovat. Musel jsem některé klacíky oklepat od toho bílého studeného hnusu, ale mě to nevadilo. Aspoň jsem měl co dělat. Nic nedělání mě ničilo a tohle byla práce... sice práce, aby byla práce, ale aspoň něco.

//Úkryt

Les byl až nezvykle tichý. Ne že by mi tichost vadila, ale říkal jsem si, zda tu vůbec někdo je, kdo by v případě potřeby mohl pomoct pocestným. Oni vlastně nikoumu nepomáhají, tak se asi nemusí ani obávat o vlastní území ne? Vzpomínal jsem, jak pak Sionn nevybíravě vyháněl někoho od hranic, protože byl cizí a ani se ho neptal, zda daný vlk nepotřebuje pomoci. Bylo to tu zvláštní a já to nechápal. Vlci tu někteří mluvili zvláštně, ale divně se tu choval vlastně každý. Mrskl jsem ocasem až se kolem mě trochu vznesl sníh do vzduchu.
U vchodu do úkrytu jsem našel kus uloveného masa a tak jsem si utrhl kus. Pomalu jsem s ním odešel několik metrů mezi stromy do míst, kde nebyl pod větvemi ten bílý hnus. Tam jsem si sedl na chladnou zem a pustil se do jídla. Měl jsem celkem hlad, ale ne velký. Uměl jsem si obstarat potravu, když jsem potřeboval, ale tenhle servis jsem si taky nechal líbit. Měl bych vymyslet, co budu dělat. Jinak se tady z toho nic nedělání zblázním. Zavrtěl jsem trochu hlavou a mírně nakrčil čenich. Od jídla mne ovšem nemohlo nic odtrhnout.

Na poslední větu jsem vlkovi ani neodpověděl. Šel spát a já ho už nechtěl rušit dalším brebentěním, takže jsem se rozhodl, že bude nejlepší to nechat být. Měl ovšem pravdu. Jak jsem se chtěl dostat domů? Netušil jsem. Trochu mě to deptalo, ale já se nenechával rozházet tak snadno. Zamžoural jsem směrem k východu. Zdálo se, že na kraj padá noc. Mě už se ovšem nechtělo spát. Nebavilo mě to. Rozhodl jsem se proto, že bych se zašel podívat do lesa, co je nového. Možná bych mohl i něco zakousnout cestou. Někde by tam měla být ta kořist ne?
Pomalu jsem se nadzvedl, abych vlka nebudil a pak se začal opatrně přesouvat směrem k východu. Nechtěl jsem uklouznot a spadnout. Zbytečně bych tím vlka budil, což asi nebylo úplně nejlepší. Mrskl jsem ocáskem, abych udržel rovnováhu a pak jsem se elegantně protáhl vchodem do jeskyně ven, kde začínal příjemný večer. Nefoukalo, nepadalo to bílé a všude byl klid.

//Hvozd

"V podstatě," odvětil jsem neurčitě, protože jsem nechtěl přiznávat, že jsem zakopl a v podstatě spadl sem a to navíc potom, co jsem zabloudil v jeskyni. Víc jsem tedy nerozváděl, jak jsem se do lesa dostal. Nepřišlo mi to důležité, takže nebylo potřeba to říkat a rozvádět. Dalším slovům jsem moc nerozuměl, netušil jsem co znamená sloveso ve větách, ale rozumněl jsem tomu, že se mě asi ptá, zda zůstanu. "Mám v plánu odejít zase domů, ale slečna Iska říkala, že si nepřeje abych šel teď a navíc budu potřebovat něčí pomoc a nikdo nemá čas, takže nejspíše počkám až zase začnou kvést květiny," odvětil jsem mu, že mám v záměru odejít až s příchodem jara. Můj hlas byl ovšem silný a nasvědčoval, že nemám potřebu nechat se přesvědčovat o tom, že bych měl zůstat. Byl jsem prostě rozhodnutý jít. Vlk znovu konstatoval, že slečnu Isku nezná a já to nechal být. Nehodlal jsem se s ním dohadovat, když neznal vlastní členy smečky, byl to jeho problém, ne můj. Měl bych o něm říct panu Sionnovi, mluví stejně divně jako tam ten a nezná slečnu Isku, takže by mohl být cizinec a jen si mě tu vodí za čenich. Přejel jsem vlka zkoumavým pohledem.

Vlk byl podle vlastních slov starousedlíkem v tomto lese. Vypadalo to tedy, že tohle společenství funguje už nějaký ten čas. To znělo jako dobrá zpráva, protože jsem tak mohl alespoň odtušit, že nejsou nějaké padavky. Ale i tak mají celkem divnou filozofii... Nerad bych byl někde kde nikomu nepomáháme celý svůj život. Řád funguje taky po staletí, ale není tak uzavřený, jako společenství tady. Naklonil jsem hlavu na stranu a mrštně zamával ocasem, abych si ho přitáhl k tělu a mohl se víc zahřát.
Castor se pak trochu rozohnil, že mě tu mohl pan Sionn nechat a o slečně Isce, prý nic nevěděl. Mluvil sice divně, ale nějakému tomu základu jsem porozumněl. Rozuměl jsem první větě nebo spíše otázce, pak už jsem to moc nepobíral. Rozhodl jsem se proto odpovědět jen na tu otázku. "Pan Sionn je tu prý beta a má to tu na starosti. Říkal mi to když jsem sem přišel. Dorazil jsem v nevhodnou dobu, jak ta vlčice zemřela," řekl jsem mu na vysvětlenou a mírně přivřel oči. "Bylo tam více vlků a nikdo nic nenamítal," dodal jsem ještě. Pamatoval jsem si slečnu Nym i černého vlka, co se nepředstavil a odešel pryč. Ten samý vedl lov. Co je to za vlka, který ani nezná vyšší hodnost ve vlastním společenství? O slečně Isce jsem už raději ani nemluvil, protože mi to připadalo zvláštnější a zvláštnější.

Doprotáhl jsem se a natáhl se tak, aby mi to bylo nejpohodlnější. Vlk mě taky pozdravil, což bylo ve zdejší zemi divné, protože mi přišlo, že slušných tu bylo pomálu. Na druhou stranu vlk mluvil divně. To tu vlci neumí mluvit normálně? Natahoval jsem uši, abych rozluštil, co mi chce vlastně říct. Naštěstí to nebylo extra složité, celkem se to podobalo normální větě. "Ne, děkuji, nemám hlad. Nedávno jsem jedl," odvětil jsem mu a mírně pokýval hlavou ve znamení poděkování za jeho starost. Trochu mne i zaráželo, že mi tu všichni pořád vnucovali jídlo, jako bych byl neschopný se o sebe postarat sám.
Jeho další otázky byly zajímavější. Ne, pro mě, já na ně odpovědi znal, ale spíš pro něj. "Dorazil jsem sem na konci teplých dní, kdy už slunce vstává chladnější a příroda se připravuje na spánek... Ještě teda nepadalo listí, ale bylo to k tomu blízko," popsal jsem mu, v jaké době jsem se sem asi dostal. Neznal jsem měsíce ani roční obodbí, k čemu by to vlkovi ve finále bylo. Vlk nepotřeboval znát čas, potřeboval jen vědět, kdy slunce vychází a kdy zapadá, kdy stáda táhnou na jih a kdy na sever. To bylo vše, co jsem potřeboval a víc jsem ani nehodlal zkoumat. "Členem vašeho společenství, tedy vaší smečky, nejsem," odvětil jsem stručně. "Pan Sionn mi dovolil tu zůstat a slečna Iska si nepřála, abych odcházel v zimě," dodal jsem ještě, abych nepůsobil jako nějaký vandrák, který se sem nastěhoval bez povolení.

Zase se mi nic nezdálo. Bylo to až s podivem, že jsem se dokázal natáhnout, zavřít očka, zdřímnout si a nemít při tom ani jeden sen. Probudil jsem se a zamrkal do potemnělé jeskyně. Nejprve jsem pohlédl k východu. Slunce už trochu pronikalo do jeskyně, takže už bylo na obloze. Pak jsem se ohlédl na vlka, který byl vzhůru. Nemusel jsem se tedy nijak omezovat, když jsem se chtěl protáhnout. "Dobré ráno," řekl jsem slušně a pak se v leže natáhl. Přední tlapky jsem vystrčil před sebe a zadní za sebe. Ležel jsem tam natažený a vytahoval se, co nejvíc do dálky to šlo. Pak jsem povolil a pomalu se přetočil do přijatelnějšího lehu. Cítil jsem jak mi při protahování trochu pokřupaly ztuhlé kosti. Zima byla i tady, i když ne tak velká jako venku.
Obrátil jsem svou pozornost na vlka, který vypadal, že se prospal celkem dobře. Já už více spánku nepotřeboval. Možná to bylo tím, že jsem spal nedávno a nebo taky tím, že jsem byl pořád ještě mrně plné energie, těžko říct. "Lov podle všeho dopadl dobře," řekl jsem, abych navázal rozhovor. Neusmíval jsem se, neměl jsem to ve zvyku. Z vlka jsem ovšem nepouštěl ani jedno oko. Castor, pokud jsem si dobře pamatoval jeho jméno, byl rozhodně vlkem se kterým se jeden nechtěl pouštět do křížku, pokud jsem to dobře pochopil. Byl přátelský, ale i pěkně rostlý. Asi byl ve smečce už delší dobu a tak byl i dobře živený, i když zima si vybírala svou daň na všech. Tohle asi je opravdu zima... Slečna Iska se nepletla, když mne před ní varovala.

//Hvozd

Vkročil jsem do chodby jeskyně a snažil se našlapovat opatrně. Klouzalo to tu opravdu nepříjemně a já se nehodlal někde zranit. Ne, jako posledně. Po pádu a natlučení si zádele jsem si dával větší pozor kam šlapu. Nehodlal jsem opakovat stejnou chybu, jako když jsem sletěl dolů z kopce rovnou k tlapkám Lindasy.
Došel jsem obezřetně do úkrytu, kde jsem uviděl spícího vlka. Nebo jsem se domníval, že spí. Byl stočený do klubíčka a mě bylo jasné, že pokud nespí, tak rozhodně nechce být rušen. Byl to jeden z těch vlků, kteří byli na lovu. Matně se mi vybavilo jeho jméno, ale nehodlal jsem jej rušit. Taky musel být po lovu unavený. Zaplul jsem tedy do jeskyně a pomalu si to nakráčel k jedné kožešině, která byla v rohu. Bylo to takové moje místečko, které jsem si tu našel a užíval jsem si, že mě z něj nikdo ještě nevyhodil. Pomalu a skoro neslyšně jsem se sesunul na kožešiny a také se zabalil do klubka. Bylo tu příjemné teplo a já neviděl důvod, proč si taky neodpočinout. Zavřel jsem oči a potichu usnul.

//Údolí

Moje tlapky mne vedly neurčitým směrem skrz bílé nechutné věci. Divně to křupalo s každým krokem a mě se to rozhodně nelíbilo. Snažil jsem se vyhledávat spíše místa, která byla u stromů a kde se ještě dalo našlapovat po tlejícím jehličí. Měl bych jít zase na chvilku do tepla. V úkrytu bych se mohl pořádně vyspat a případně bych pak mohl vyrazit více k poledni někam mimo hvozd. Teď je pořád zima, ale až vyleze slunce mělo by být tepleji ne? Musel jsem si odůvodnit, proč se chci jít schovat, ale pravda byla úplně jiná. Byla mi zima. Můj kožich byl sice poměrně hustý, ale moje tělo nebylo zvyklé na takovouhle zimu. Byl jsem ještě moc mrňavý a rozhodně jsem na sobě neměl tuk, který by mne hřál. Puberta uhodila v nevhodnou roční dobu, protože jsem se vytáhl a všechen tuk a energie, oplácanost malého vlčka, to všechno zmizelo s mou nově objevenou výškou.
Opatrně jsem kráčel směrem k ukrytému vchodu do jeskyně a doufal jsem, že se uvnitř trochu zahřeji. Matně jsem si pamatoval, že v jeskyni by někdo měl být, ale tak trochu jsem i doufal, že nebudu nikomu překážet, když se na chvilku natáhnu v teple.

//Siccumské jeskyně