Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Medvědí jezero

Moje ouška mne nemátla, i když byla poměrně dost zmrzlá. Byl jsem rád, že jsem se dostal zase na poměrně zakryté území. Sice to tu pořád padalo, ale aspoň tu nebyla taková pokrývka na zemi, která by nepříjemně studila. Měl bych si dát pořádně tlapky do tepla, jen co dorazím zpět do lesa. Na jednu stranu jsem na sebe byl pyšný, protože jsem si udržoval kondičku, což bylo podle kodexu i Bratrů důležité. Na druhou stranu jsem se proklínal, že jsem se neotočil už u té první řeky zpátky k domovu, protože teď jsem měl zmrzlé tlapky, uši i čenich.
Zamířil jsem kousek proti proudu řeky, která vedla po východní straně hvozdu. Připravoval jsem se, že až dorazím zpátky budou už všichni pravděpodobně lovit. Měl bych si tedy dávat velký pozor, abych se jim nepletl do cesty. Netušil jsem, jak se loví, ale bylo mi jasné, že při tom vlci potřebují klid a soustředení, takže bych jim určitě nepomohl pokud bych se motal po lese. Rozhodl jsem se tedy jít rovnou do úkrytu a ohřát se.

//Asgaarský hvozd

//Křišťálový lesík

Pokračoval jsem dál v cestě za návratem do příjemného tepla hvozdu. Nějak se mi nelíbilo být takhle na tom bílém hnusu, ale co jsem měl dělat. Zůstat jsem nikde nemohl, protože všude jenom padalo a padalo. Nechutné bílé blé. Rozhodl jsem se, že budu vybrušovat svou trpělivost a mysl tím, že nebudu vůbec myslet na to, jaká je mi zima, ale že budu pokračovat směrem k té druhé řece po obvodu jezera, které se hezky lesklo.
Sice to tu vypadalo nádherně, ale zároveň jsem i pociťoval, že je mi větší zima. Od vody to vždycky táhlo a navíc, když ta voda byla takhle velká. Mrskl jsem ocasem a přidal do kroku. Neběžel jsem, protože to by mne akorát rychleji vyčerpalo. Šel jsem ovšem poměrně vražedným tempem. Snažil jsem se dostat kolem jezera, co nejrychleji. Bílé studené věci totiž začaly tvořit na zemi pokrývku a ta mne studila do tlapek, které jsem měl nekryté. Naštěstí šum řeky byl slyšet poměrně blízko.

//řeka Midiam

//Medvědí řeka

Rozhodl jsem se, že se v tomhle lesíku zastavím a očistím. Bylo to lepší, než se vláčet dál tím bílým humusem, který padal z čistého nebe. Rozhodně bych se měl nějak opucovat, protože musm vypadt jako zmoklá slípka. Zmizel jsem za prvními stromy, ale ouha. Les byl plný listnatých stromů, které shodily své koruny. V nedohlednu byla ona ochrana před bílým práškem, kterou jsem tak moc hledal. Musel bych se vrátit zpátky do lesa, jenomže to bych se musel vracet přes tu podivnou skalnatou oblast, která rozhodně nebyla bezpečná. A pokud nebyla bezpečná na podzim, rozhodně nebude bezpečná v létě. Mírně jsem nakrčil čenich, protože s poryvem větru se ke mně donesl i štiplavý zápach, který byl místním územím tak znám.
Začínala mi být zima, takže jsem se rozhodl vydat směrem zpátky. Nebo spíše k jezeru a pak podél řeky, která vedla vedle močálů a pak zpátky do hvozdu. Byl to celkem ambiciozní plán s ohledem na to jaká mi byla zima, ale byl to aspoň nějaký plán. Vykročil jsem.

//Medvědí jezero

//Mahtae jih

Od jedné řeky k druhé to bylo naštěstí jenom kousínek. Problém byl v tom, že to divné bílé pořád padalo a pořád tálo. Pohlédl jsem občas k nebi, ale nevypadalo to, že by se hodlalo nějak umoudřit a nechalo mne na pokoji. To rozhodně ne. Naštěstí to blé cosi padalo všude, takže jsem se ujistil, že to není nějaké prokletí, které přijde na všechny dospívající vlky jako mor, ale že je to pravděpodobně něco normálního. Není tohle ta zima, o které mluvila slečna Iska? Nakrčil jsem znovu čenich a pokýval hlavou, protože to znělo v jako správná teorie.
Kráčel jsem dál podel proudu řeky a byl jsem odhodlaný dojít do lesa a oklepat ze sebe to bíle svinstvo. Rozhodně se mi to nelíbilo. Dopadalo to na mě, na zem pode mnou, dokonce jsem cítil jak mi to vlétá do uší, nosu a očí. Bylo to prostě k zbláznění a jeden by se z toho potentočkoval, kdyby neměl dobré sebeovládání. Rozhodl jsem se, že až dokončím další z mnoha obchůzek, na kterou jsem vyrazil ani nevím proč, že se vydám do úkrytu ve hvozdu, abych se zahřál.

//Křišťálový lesík

//Asgaarský hvozd

Došel jsem k řece. Něco tu nehrálo. Z nebe padalo něco bílého. Nebyl to déšť ani popel. Nebyl to ani prach, srst nebo peří. Bylo to prostě něco divného, studeného a rozhodně se mi to nelíbilo. Když na mě první z těch věcí dopadla, myslel jsem si že umřu. Srdce mi v hrudníku bušilo a já už očekával to nejhorší. Smrt a utrpení. Rozhodně to totiž nemohlo být normální, že vám něco takhle padne na záda a nic se nestane. A taky že jo! Ta věc se proměnila...na vodu. Takže to nakonec nebylo tak hrozné a já se mohl zase narovnat z přikrčení, do kterého jsem se momentálně sroloval.
Na mou obranu ta voda byla děsně studená. Mírně jsem nakrčil čenich a rozešel se k vodě zkrz ty studené a nechutné věci, které se měnily na vodu. Rozhodl jsem se pít rychle, takže mě voda pália v kroku, protože světe div se, byla taky studená. Měl bych se napít a zmizet odsud. Dožunknul jsem posledních pár hltů a pak zamířil směrem k malému lesíku, který jsem tak dobře znal a kde jsem věděl, že najdu aspoň na chvilku klid a teplo.

//Mevdědí řeka

//round no. 2

Probudil jsem se z poměrně klidného a pohodlného spánku. Pod kořeny se mi spalo dobře. Byl jsem skrytý před živly a zároveň jsem měl o všem přehled. Ovšem i já pociťoval, že už trochu přerůstám a že abych si pořádně mohl odpočinout a stočit se pod kořen, musel bych být o kousíček menší. Jenomže jsem nebyl. Musel jsem se prostě smířit s tím, že rostu. V tenhle moment jsem byl v podstatě samá tlapka, takže jsem pomalu začínal připomínat podivné monstrum. Tělo se mi protahovalo, ale nerovnoměrně, takže jsem měl delší tlapky, ale tělo pořád takové menší. Bylo to příšerné, ale tak nějak jsem předpokládal, že takhle to mají všichni. Nebo ne? Já nikdy jiné vlče nepoznal, takže jsem netušil, jaké to je, když jeden roste. Nikdo mi to nikdy ani nevysvětloval. Byl jsem moc malý, když jsem odešel od Bratrů.
Dostal jsem žízeň. Takže jsem se protáhl a zvedl na všechny čtyři dlouhé tlapky. Pomalým krokem jsem vyrazil k řece, kterou jsem měl nejblíže. Ne, že bych si nějak chtěl stěžovat, ale tenhle les měl na můj vkus málo vody.

//Mahtae jih

Sledoval jsem všechny, kteří mě chtěli vzít sebou na lov. Jedna vlčice o mně prohlásila, že jsem cukroušek nebo tak něco. "Ehm..." prohodil jsem a podíval se na ni (//Lucy) s krajní nedůvěrnou. Vlk, který se představil jako Castor a vličice zvaná Laura, mne pak vyzvali ať se k nim připojím. Nebo se spíše ptali, jestli půjdu.
S Bratry jsem už párkrát lovil, ale jenom zajíce nebo lišky, nikdy jsem nebyl na lovu srnek nebo něčeho podobně velkého, ne-li většího. Srdéčko mi mírně poskočilo, ale pak jsem s mírným nakrčením čeníšku a mrsknutím ocasu musel uznat, že na lov s nimi nejsem vůbec připrevený. "Mé jméno je Parsifal," představil jsem se společenství. "Na lov bych s vámi šel rád, ale bohužel nemám zkušenosti a ani teoretické znalosti, co se na takovém lovu dělá," dodal jsem upřímně. "Pokud by si pak někdo z vás našel čas a chtěl mi to blíže vysvětlit, budu ovšem rád." Prvně bych prostě potřeboval, aby mě někdo vzal na lov případně se jenom dívat, nebo aby mi teoreticky popsal, co se kde a jak na lovu dělá. Nebyl jsem přímo odvážný nebo zbrklý, abych se po hlavě vrhal do každého nového dobrodružství. Neuváženost nepatřila k mým vlastnostem. "Přišel jsem vám jenom vzkázat od pana Sionna, že v údolí se nachází jistý pán Savior. Mohlo by vás to zajímat," vysvětlil jsem jim důvod, proč je uprostřed lovu vyrušuji. "Přeji vám úspěšný lov," řekl jsem všem a usmál se na slečnu Lauru a pana Castora, kteří se mi představili. Dal jsem před sebe tlapku a všem se velice slušně uklonil, než jsem se rozhodl rozejít jiným směrem než měli v plánu jít oni. Nehodlal jsem překážet a spíš jsem se chtěl někde prospat. Rozhodl jsem se jít pod jeden z kořenů, pod kterým jsem už jednou spal.
Hned co jsem nalezl vhodné místo, plácl jsem sebou o zem a usnul.

//Údolí

Opustil jsem svažující se prostory údolí, které bylo potomnělé a nepříjemné. Změny počasí byly něco, co mi vadilo a tady se počasí zdálo divné, než kdekoli jinde. Šel jsem po čuchu, protože vytí umlklo. Vycházelo ovšem z míst, kde jsem čenichal skupinu pro mne neznámých vlků. Kráčel jsem poměrně pomalu a obezřetně, takže jsem zaslechl jen něco málo z toho, co řekl černý vlk. Lov, došlo mi a mírně jsem zamrskal ocasem, protože to bylo přesně něco zajímavého, co jsem chtěl vždycky zkusit. Jako mrně mě bratři na lov vysoké nebrali, mohl jsem se maximálně koukat a to bylo nudné. Tady jsem doufal, že budou jiná pravidla a budu se moci přidat k lovu naplno.
Došel jsem až ke skupině a zůstal jsem stát kus za nimi. "Zdravím, pánové, madam," uklonil jsem se všem přítomným vlkům tím, že jsem předsunul jednu tlapku před sebe a pak sklonil hlavu, přesně tak jak mne to bratři učili. Dál jsem nic neříkal, protože jsem nehodlal překážet. Všichni vypadali trochu sklesle, ale ve vzduchu byla cítit energie nadcházejícího lovu. Byl jsem připravený vyrazit a doufal jsem, že mne nezradí naražená tlapka.

Seděl jsem, mlčel jsem, čekal jsem. Na co? Až zahřmí nebo až do mne uhodí? Těžko říct na co se tak mohlo čekat, když se dospělí bavili mezi sebou. Někdy se bavili dlouho jindy zase velice krátkou dobu. Já s čekáním neměl nikdy problém. Takže jsem čekal i teď v tichosti a soustředění. Nevnímal jsem o čem ti dva mluví. Popravdě ji do toho nic nebylo a ani mne to nezajímalo natolik, abych věnoval energii na poslouchání. Spíš jsem se ocitl ve svém vlastním tichém místě. Bylo fajn na chvilku vypnout a jen si tak užívat pohody a nicnedělání. Ani když začali hovořit o mojí maličkosti nevnímal jsem je. Mohl bychpoprositSionna, aby mne tu nechali přes zimu? Jenže to bych oddálil návrat domů... jenže s tou tlapkoutaky daleko nedojdu. Mírně jsem odlehčit naraženou tlapku, která bolela jako čert.
Nebyl jsem připravený na to, že bych se někam v brzké době hnal, ale jako vždy si život naplánoval pro mou osobu něco jiného. Pohlédl jsem na Sionna a hnědého, kteří evidentně nechtěli být rušení. "Půjdu to zkontrolovat," řekl jsem směrem k Sionnovi a pak se mu mírně uklonil. "Naschle," pronesl jsem ještě k hnědému, než jsem se rozeběhl směrem do lesa odkud přicházelo vytí. Netušil jsem, co to znamená, ale docházelo mi, že tady překážím a bude lepší se odklidit.

//Asgaar

Sledoval jsem oba dva vlky skoro bez mrkání. Hnědý, kterého zvali Savior, byl celkem nevychovaný až běda, ale tak co jsem mohl dělat... Nic. Nic jsem mu nemohl říct ani udělat, protože bych tím mohl nějak urazit mísní vlky a to jsem nechtěl. Vděčil jsem jim za úkryt a ochranu, i když jsem ještě nebyl úplně členem jejich společenství. Neměl bych tu překážet, ale měl bych Sionnovi říct, že jsem našel tunel domů, ale ne cestu? Neměl bych tu přeci jen zůstat než vyrostu? Pořád jsem netušil, co se mnou bude dál, ale momentálně na to nebyl čas. Musel jsem se věnovat přítomnosti a ne myšlenkám.
Mlčel jsem. Na pochechtávání hnědého vlka jsem nereagoval. Na Sionnovu pochvalu jsem jen pokýval hlavou a pak jsem se začal rozhlížet po lese. Sedl jsem si kousek za Sionna a nevměšoval jsem se do jejich rozhovoru. Slyšel jsem a viděl všechno, ale zároveň jsem neslyšel a neviděl nic. Bylo to svým způsobem zvláštní, být na nějakém místě, ale zároveň nevnímat nic z toho důležitého, co bylo udělané nebo řečeno, pokud mi výslovně nebude dovoleno poslouchat. Přejížděl jsem les a hlídal. Dokud budou mluvit a nebudou mě k rozhovoru zvát, neřeknu ani slovo.

Joo tak Arcanus bude asi ten tmavý vlk. Tím pádem ta vlčice, je asi ta, kterou tenhle hledá. Neřekl jsem na hlas nic. Ani o centimetr jsem se nepohnul. Nedal jsem na sobě nic znát. Prostě jsem tam seděl a ignoroval vlka. Byl jsem zvyklý na to sedět a čekat. Neměl jsem s tím sebemenší problém. Bystrá mysl si vždycky najde něco, co by mohla během čekání dělat. Takže nemá potřebu se vysilovat tím, že by se pouštěla do nějakých dohadů nebo na někoho škaredě koukala. Jen jsem seděl a mlčel. Vlk seděl naproti mě a mlčel. Bylo to celkem příjemné.
Náhle se z lesa vynořil bílý vlk. Rychle a legantně jsem si stoupl, abych se mohl kývnutím hlavy poklonit panu Sionnovi, který se k nám připojil. "Pane, zde přítomný pán, který se mi nepředstavil, odmítá opustit les," informoval jsem Sionna o tom, co se tu děje hned jak jsem se uklonil. Podle slov, která následovala, Sionn ovšem neznámého vlka, který hovořil podivnou hatmatilkou znal. Nekomentoval jsem to dál. Zůstal jsem stát a sledoval je, kdyby náhodou Sionn potřeboval mou pomoc. Nemyslel jsem tím fyzickou, ale mohl bych pro někoho doběhnout nebo tak.

Prosím si 1 hvězdu do obratnosti. A všem moc děkuji za hlasy

Přidáno.

Mluvil jako měkota, i když jim očividně nebyl. Samá divná a měkká slova. Měl bych s podobným vlkům vyhýbat. Říkal dál nějaká jména, ale já neznal ani jedno, kromě Sionna. Jenomže jsem nechápal zbytek věty, takže mi to moc nepomohlo. Nehodlal se hnout. To byl problém, protože já s ním nic nezmohl, což vlk ještě podpořil svými slovy, "Tak tu aspoň počkám dokud někdo nepřijde," a pak mu pomůžuvás vyhnat, protoženic jinéhosi nezasloužítě...
Vlk se sice ohánět tím, že je tu jako doma, ale já mu to nevěřil. Nevoní, jako nikdo ze smečky, spíše zapáchal. Otravuje tu vzduch a ani se nepohne. Rozhodl jsem se, že já se taky nepohne. Sedl jsem si na zem a čekal jsem, kdo se tu objeví jako první. Rozhodl jsem se posedět v tichosti a čekat. Vlka jsem ovšem stále sledoval. Kdyby náhodou chtěl něco provést nebo tak něco. To že tu je doma jsem mu nežral ani za mák.

Vlk začal zase něco říkat. Jeho slova opět nedávala všechna smysl. "Na starosti to tu má pan Sionn," řekl jsem neústupně, přestože se na mě vlk díval celkem divně. Je nevychovaný a neodchází... Co teď? Přemýšlel jsem o tom, co budu dělat, když se ten vlk nezvedne. Mohl bych zavolat pomoc, ale stihl bych mu vůbec uniknout, než by se rozhodl mě sežrat. Iska a Sionn měli pravdu, zatím jsem nenarazil na nikoho, kdo by byl tak hodný jako u nás... Kdyby byl tenhle vlk zraněný, nebo potřeboval pomoct... Ale on vypadá zdravě a při síle. Tak proč tu je? Mrskl jsem ocasem ze strany na stranu v zamyšlení.
Jeho další slova nedávala o nic větší smysl jako ta předchozí. Mluvil něco o hranicích a tulácích, jestli jsem mu dobře rozuměl. Ale mě to nedávalo smysl. Chtěl jsem, aby odešel. "Můžete prosím odejít," zopakoval jsem svou prosbu naposledy a byl rozhodnutý jít hledat nějakou pomoc. Vlk si ale jenom sednul a mluvil o nějaké Alfě, což jsem vůbec netušil, co je, ale asi někdo důležitý nebo tak něco. "Pokud někoho hledáte, máte zavýt u hranice území, to je slušnost... Takhle," řekl jsem mu celkem nabroušeným tónem a zvedl hlavu k nebi. "Auuuuuuu," neslo se údolím do lesa a mělo to ostatní upozornit a přivolat. Evidentně jsem tu potřeboval pomoct.

(//Jen upozornění, že podle pravidel se hranice značkují každé dva měsíce, takže hranice Asgaaru by stále měla být dobře cítit a tuláci by tu neměli podle pravidel vůběc co dělat :D).

U divouse ten mluví naprosto příšereně. Vlkovi jsem rozuměl, ale jenom některá slovíčka. Mluvil strašně měkkce, jako občas někteří vlci, co vyhledávají raději společnost jiných vlků než vlčic. Zavrtěl jsem mírně hlavičkou a snažil se soustředit, ale kromě pár slov, jsem toho moc nepochytil. Byl mi ovšem jasný význam jeho první věty. Nehodlal se ani hnout a já se rozhodně nehodlal s nikým dál dohadovat.
Jenomže on mluvil dál. Nech sa páčí... já nehodlám nic páčit. Nechápal jsem, co říká. "Žádného Arcanuse ani Elisu neznám," řekl jsem trochu zmateně, protože jsem nevěděl na co vlk naráží. Les přece spravoval Sionn a jemu by se tenhle vlk rozvalený v údolí jistě nezamlouval. Nezamlouval by se ani slečně Isce. "Nejsem ochranár... Ani nevím co to znamená," odsekl jsem mu už pořádně nabručený, že se vlk nechce hnout. Navíc jsem mu nerozuměl ani slovo, což mě iritovalo snad ještě víc, než jeho neoochota se pohnout. Kdybych byl starší už bych ho vynesl v zubech mimo hranice, ale takhle jsem mohl maximálně zavolat pomoc. "Prostě jděte pryč, jinak to opravdu nahlásím," dodal jsem a pomalu začal couvat zpátky k okraji údolí, abych se mohl rozeběhnout za Sionnem v případě nouze.