Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"V podstatě," odvětil jsem neurčitě, protože jsem nechtěl přiznávat, že jsem zakopl a v podstatě spadl sem a to navíc potom, co jsem zabloudil v jeskyni. Víc jsem tedy nerozváděl, jak jsem se do lesa dostal. Nepřišlo mi to důležité, takže nebylo potřeba to říkat a rozvádět. Dalším slovům jsem moc nerozuměl, netušil jsem co znamená sloveso ve větách, ale rozumněl jsem tomu, že se mě asi ptá, zda zůstanu. "Mám v plánu odejít zase domů, ale slečna Iska říkala, že si nepřeje abych šel teď a navíc budu potřebovat něčí pomoc a nikdo nemá čas, takže nejspíše počkám až zase začnou kvést květiny," odvětil jsem mu, že mám v záměru odejít až s příchodem jara. Můj hlas byl ovšem silný a nasvědčoval, že nemám potřebu nechat se přesvědčovat o tom, že bych měl zůstat. Byl jsem prostě rozhodnutý jít. Vlk znovu konstatoval, že slečnu Isku nezná a já to nechal být. Nehodlal jsem se s ním dohadovat, když neznal vlastní členy smečky, byl to jeho problém, ne můj. Měl bych o něm říct panu Sionnovi, mluví stejně divně jako tam ten a nezná slečnu Isku, takže by mohl být cizinec a jen si mě tu vodí za čenich. Přejel jsem vlka zkoumavým pohledem.

Vlk byl podle vlastních slov starousedlíkem v tomto lese. Vypadalo to tedy, že tohle společenství funguje už nějaký ten čas. To znělo jako dobrá zpráva, protože jsem tak mohl alespoň odtušit, že nejsou nějaké padavky. Ale i tak mají celkem divnou filozofii... Nerad bych byl někde kde nikomu nepomáháme celý svůj život. Řád funguje taky po staletí, ale není tak uzavřený, jako společenství tady. Naklonil jsem hlavu na stranu a mrštně zamával ocasem, abych si ho přitáhl k tělu a mohl se víc zahřát.
Castor se pak trochu rozohnil, že mě tu mohl pan Sionn nechat a o slečně Isce, prý nic nevěděl. Mluvil sice divně, ale nějakému tomu základu jsem porozumněl. Rozuměl jsem první větě nebo spíše otázce, pak už jsem to moc nepobíral. Rozhodl jsem se proto odpovědět jen na tu otázku. "Pan Sionn je tu prý beta a má to tu na starosti. Říkal mi to když jsem sem přišel. Dorazil jsem v nevhodnou dobu, jak ta vlčice zemřela," řekl jsem mu na vysvětlenou a mírně přivřel oči. "Bylo tam více vlků a nikdo nic nenamítal," dodal jsem ještě. Pamatoval jsem si slečnu Nym i černého vlka, co se nepředstavil a odešel pryč. Ten samý vedl lov. Co je to za vlka, který ani nezná vyšší hodnost ve vlastním společenství? O slečně Isce jsem už raději ani nemluvil, protože mi to připadalo zvláštnější a zvláštnější.

Doprotáhl jsem se a natáhl se tak, aby mi to bylo nejpohodlnější. Vlk mě taky pozdravil, což bylo ve zdejší zemi divné, protože mi přišlo, že slušných tu bylo pomálu. Na druhou stranu vlk mluvil divně. To tu vlci neumí mluvit normálně? Natahoval jsem uši, abych rozluštil, co mi chce vlastně říct. Naštěstí to nebylo extra složité, celkem se to podobalo normální větě. "Ne, děkuji, nemám hlad. Nedávno jsem jedl," odvětil jsem mu a mírně pokýval hlavou ve znamení poděkování za jeho starost. Trochu mne i zaráželo, že mi tu všichni pořád vnucovali jídlo, jako bych byl neschopný se o sebe postarat sám.
Jeho další otázky byly zajímavější. Ne, pro mě, já na ně odpovědi znal, ale spíš pro něj. "Dorazil jsem sem na konci teplých dní, kdy už slunce vstává chladnější a příroda se připravuje na spánek... Ještě teda nepadalo listí, ale bylo to k tomu blízko," popsal jsem mu, v jaké době jsem se sem asi dostal. Neznal jsem měsíce ani roční obodbí, k čemu by to vlkovi ve finále bylo. Vlk nepotřeboval znát čas, potřeboval jen vědět, kdy slunce vychází a kdy zapadá, kdy stáda táhnou na jih a kdy na sever. To bylo vše, co jsem potřeboval a víc jsem ani nehodlal zkoumat. "Členem vašeho společenství, tedy vaší smečky, nejsem," odvětil jsem stručně. "Pan Sionn mi dovolil tu zůstat a slečna Iska si nepřála, abych odcházel v zimě," dodal jsem ještě, abych nepůsobil jako nějaký vandrák, který se sem nastěhoval bez povolení.

Zase se mi nic nezdálo. Bylo to až s podivem, že jsem se dokázal natáhnout, zavřít očka, zdřímnout si a nemít při tom ani jeden sen. Probudil jsem se a zamrkal do potemnělé jeskyně. Nejprve jsem pohlédl k východu. Slunce už trochu pronikalo do jeskyně, takže už bylo na obloze. Pak jsem se ohlédl na vlka, který byl vzhůru. Nemusel jsem se tedy nijak omezovat, když jsem se chtěl protáhnout. "Dobré ráno," řekl jsem slušně a pak se v leže natáhl. Přední tlapky jsem vystrčil před sebe a zadní za sebe. Ležel jsem tam natažený a vytahoval se, co nejvíc do dálky to šlo. Pak jsem povolil a pomalu se přetočil do přijatelnějšího lehu. Cítil jsem jak mi při protahování trochu pokřupaly ztuhlé kosti. Zima byla i tady, i když ne tak velká jako venku.
Obrátil jsem svou pozornost na vlka, který vypadal, že se prospal celkem dobře. Já už více spánku nepotřeboval. Možná to bylo tím, že jsem spal nedávno a nebo taky tím, že jsem byl pořád ještě mrně plné energie, těžko říct. "Lov podle všeho dopadl dobře," řekl jsem, abych navázal rozhovor. Neusmíval jsem se, neměl jsem to ve zvyku. Z vlka jsem ovšem nepouštěl ani jedno oko. Castor, pokud jsem si dobře pamatoval jeho jméno, byl rozhodně vlkem se kterým se jeden nechtěl pouštět do křížku, pokud jsem to dobře pochopil. Byl přátelský, ale i pěkně rostlý. Asi byl ve smečce už delší dobu a tak byl i dobře živený, i když zima si vybírala svou daň na všech. Tohle asi je opravdu zima... Slečna Iska se nepletla, když mne před ní varovala.

//Hvozd

Vkročil jsem do chodby jeskyně a snažil se našlapovat opatrně. Klouzalo to tu opravdu nepříjemně a já se nehodlal někde zranit. Ne, jako posledně. Po pádu a natlučení si zádele jsem si dával větší pozor kam šlapu. Nehodlal jsem opakovat stejnou chybu, jako když jsem sletěl dolů z kopce rovnou k tlapkám Lindasy.
Došel jsem obezřetně do úkrytu, kde jsem uviděl spícího vlka. Nebo jsem se domníval, že spí. Byl stočený do klubíčka a mě bylo jasné, že pokud nespí, tak rozhodně nechce být rušen. Byl to jeden z těch vlků, kteří byli na lovu. Matně se mi vybavilo jeho jméno, ale nehodlal jsem jej rušit. Taky musel být po lovu unavený. Zaplul jsem tedy do jeskyně a pomalu si to nakráčel k jedné kožešině, která byla v rohu. Bylo to takové moje místečko, které jsem si tu našel a užíval jsem si, že mě z něj nikdo ještě nevyhodil. Pomalu a skoro neslyšně jsem se sesunul na kožešiny a také se zabalil do klubka. Bylo tu příjemné teplo a já neviděl důvod, proč si taky neodpočinout. Zavřel jsem oči a potichu usnul.

//Údolí

Moje tlapky mne vedly neurčitým směrem skrz bílé nechutné věci. Divně to křupalo s každým krokem a mě se to rozhodně nelíbilo. Snažil jsem se vyhledávat spíše místa, která byla u stromů a kde se ještě dalo našlapovat po tlejícím jehličí. Měl bych jít zase na chvilku do tepla. V úkrytu bych se mohl pořádně vyspat a případně bych pak mohl vyrazit více k poledni někam mimo hvozd. Teď je pořád zima, ale až vyleze slunce mělo by být tepleji ne? Musel jsem si odůvodnit, proč se chci jít schovat, ale pravda byla úplně jiná. Byla mi zima. Můj kožich byl sice poměrně hustý, ale moje tělo nebylo zvyklé na takovouhle zimu. Byl jsem ještě moc mrňavý a rozhodně jsem na sobě neměl tuk, který by mne hřál. Puberta uhodila v nevhodnou roční dobu, protože jsem se vytáhl a všechen tuk a energie, oplácanost malého vlčka, to všechno zmizelo s mou nově objevenou výškou.
Opatrně jsem kráčel směrem k ukrytému vchodu do jeskyně a doufal jsem, že se uvnitř trochu zahřeji. Matně jsem si pamatoval, že v jeskyni by někdo měl být, ale tak trochu jsem i doufal, že nebudu nikomu překážet, když se na chvilku natáhnu v teple.

//Siccumské jeskyně

//hvozd

Pokračoval jsem v chůzi tím bílým hnusem. Alespoň se zdálo, že už to nepadá z nebe. Došel jsem na okraj údolí a ani jsem se neobtěžoval scházet dolů. Všechna hlína byla pokryte tím bílým sajrajtem a tůňka byla pokryta něčím, co vypadalo jako zrcadlo. Rád bych to prozkoumal, ale obával jsem se, že bych se nevyhl tomu bílému, takže jsem se rozhodl, že se nebudu pouštět k tůni. Místo toho jsem nasál do čenichu okolní vzduch a porozhlédl se.
V té bílé byly vidět stopy, které podle pachu patřily panu Sionnovi, který tu musel nedávno projít. Nejspíše se vypořádal s tím hnědým a teď se rozhodl prozkoumat les nebo ho jen obejít a označkovat. Netušil jsem, kam se místní vůdce vydal. Rozhodně to ovšem vypadalo, že nešel někam určitě. Podle stop spíše bloumal. Měl bych se vrátit zpátky do hloubky hvozdu. Táhne to tady. Pomalým korkem jsem se otočil a zase se začal vracet do nového "domova", kde jsem nejspíše musel zůstat déle, než by se mi líbilo.

//hvozd

Béžová vlčice zvaná Laura prohlásila, že by to pro mne bylo nebezpečné, což vlk celkem rázně odmítal, ale nakonec se jí podvolil. Pravděpodobně opravdu nebyl úplně normální, protože který dospělý vlk by se takhle podřizoval nějaké vlčici? Možná je výše postavená než on v tom jejich společenství. Něco jako velitel a tak musí poslouchat? Nějak jsem tomu tady nerozumněl, ale bylo mi jasné, že vlčice mne sebou za žádných okolností brát nechce. "Pokčkám tady v lese na váš návrat a možná příště," odvětil jsem jí i vlkovi, který se nenechával překecat, že mne přeci jenom k tomu jejich božstvu vezme. Odešli a zůstal po nich jenom pach a tlapky v tom bílém svinstvu.
Nějak mi pořád nedocházelo, proč všichni místní vlci měli tak silnou potřebu mi ukazovat své modly. Nechápal jsem to. Iska mne vzala k jednomu z místních Bohů a mluvila o něm, jako by reálně existoval. Stejně tomu bylo u tohohle vlka a Laury, oba dva mluvili o Smrti a Vlčíškovi, jako o reálně žijících, dýchajících bytostech. Přišlo mi to prostě zvláštní, protože každý přece věděl, že bohové ať jsou jací jsou, neexistují reálně. Jsou pouhou představou v hlavách těch, co v ně věří. Zavrtěl jsem hlavičkou a rozhodl se vadat k tůňce v údolí.

//údolí

"Žít sám v horách zní osaměle a nebezpečně. Uklouzneš zlomí si tlapku a umřel, protože
ti nikdo nemůže pomoct... Navíc když by tenhle Bůh existoval, pročby si nezařídil společnost..." Přišlo mi to prostě zvláštní a nenormální. "A o těch místních bozichjsemuž slyšel pane," odvětila jsem mu uctivě i když mne samotný vlk vytáčel svým chováním.
To už se ujala slova vlčice a podporovala vlka v jeho vlastní myšlence neexistujícího boha, který odmění hodné. Nevěřil jsem jí ani slova. Přišlo mi to jen jako povídání pro mrňata nebo starce. Kdo by tomuhle věřil...
Evidentně tomu věřil onen vlk, který se nejen nepředstavil, ale zároveň zapomněl moje jméno. "Parsifal," odpověděl jsem mu s klidem, I když mě točil více a více. Pak začal prskat, že chce k nějaké Smrti. Pravděpodobně další smýšlenka. Stejně jsou ten život slečny Isky. Existuje jen v jejich hlavách. Nic jsem neříkal na hlas. Stejně jem neměl, co dělat, takže mi byli fuk zda mě někam vezmou nebo mě tu nechají.

Vlčice se pustila do stejného chování jako vlk. Nechápal jsem to, nerozuměl jsem tomu. Proč někdo plýtvá drahocenou energií na házen bílého blivajzu po ostatních? Navíc to studí, takže někdo může přijít i k jiné úhoně během tohohle divného chování. Nelíbilo se mi to. Vlčice to vysvětlovala, ale já tomu nerozuměl. Nevěděl jsem, proč by někdo dělal zrovna tohle pro to, aby se uvolnil. Vyzvala mne, abych to taky zkusil, ale já se ani nepohnul. Neviděl jsem v téhle aktivitě smysl. Přišla mi zvláštní a zbytečná. Zůstal jsem tedy stát opodál a kontroloval jsem okolí, zatím co ti dva po sobě házeli tím bílým svinstvem.
Hádali se o tom, kdo vlastně vyhrál a vlčice se mne zeptala na nějaké jméno. "Neznám nikoho, toho jména," odvětil jsem jí. To už se ovšem slova chopil ten mentálně zaostalý vlk, který mne jenom utvrdil v tom, že to nemá v hlavě v pořádku. Vyprávěl o někom kdo žije v horách, že je to duch nebo tak něco. Jen jsem na něj nedůvěřivě hleděl, dokud mluvil. Zní to stejně jako ten bůh, o kterým mluvila slečna Iska. Asi je to nějaká další jejich předstata. Určitě to tak je, navíc tenhle vypadá, že neumí do pěti napočítat. "No jasný, určitě je vlk, nebo teda duch, co žije sám v horách," řekl jsem hlasem velice pomalu a nahlas, jako bych mluvil s někým kdo je buď zaostalejší nebo kdo je hloupý.

Nemusel jsem pro společnost čekat dlouho. Vypadalo to, že lov dopadl výborně, protože brzo směrem k úkrytu dotáhla Laura a vlk, kteréh jsem jménem neznal, maso. "Zdravím," řekl jsem slušně a mírně se hlavou oběma uklonil. Usmál jsem se na vlčici a její nabídku, ale popravdě jsem hlad ani neměl. "Nemám hlad, ale děkuji vám za nabídku," odvětil jsem na její otázku. "Jedl jsem nedávno," dořekl jsem pravdivou větu. Byl jsem odpočatý, nažraný a dokonale připravený zase někam vyrazit. Jenomže mne od toho odrazovalo hučení větru v korunách stromů. Bylo mi jasné, že na pláních to bude naprosto přšerné.
Obrátil jsem se na vlka, abych uviděl bílou hroudu toho hnusu, jak se na mě valí. Střelila mě přímo do hlavy, až mne z toho zabrněl čenich a lepka. Zůstal jsem stát jako opařený, nemohl jsem se ani pohnout, jak mně náhlý útok koulí prnou nechutně ledového blivajzu zasáhl nepřipraveného. A pak ještě sprška bílé nechutnosti, kterou po nás vlk rozvířil. Hlasitě jsem polknul a obrátil se k vlčici. "To se takhle infantilně a pod svou vlastní úroveň chovají všichni vlci, nebo je tohle jenom nějaký zaostalý nedochůdče?" zašeptal jsem jí tak, aby to vlk neslyšel, protože jsem se ho nechtěl dotknout. Jeden náš bratr to neměl v hlavě v pořádku, prý se jako malý zasekl na úrovni vlčete a i když tělo rostlo mysl ne. Obrátil jsem se na vlka s připitomnělým úsměvem, protože jsem tak nějak nevěděl, jak se ho nedotknout.

//Úkryt

Vyšel jsem z jeskyně celkem v odbré náladě. Odpočatý a zahřátý jsem se cítil mnohem lépe. Jenomže něco mi napovídalo, že takováhle situace nebude mít dlouhodobého trvání. Slyšel jsem vítr a hučení, které se prohánělo v korunách stromů a naznačovalo, že počasí mimo hvozd nebude mít s nikým slitování. Bílý fujtajbl už dopadal i na některá místa uvnitř lesa. Tam kde v letních měsících byly ostrůvky zeleně a slunce, byly teď ostrůvky bílé a studené.
Ve vzduchu bylo cítit maso, takže lov byl nejspíš úspěšný. Nechtělo se mi tam okounět, hlad jsem neměl a ani potřebu někomu zavazet. Sedl jsem si proto na zem před úkryt a mírně si protahoval přední tlapky, abych je rozhýbal. Neměl jsem ani tušení, kam bych chtěl nebo měl jít, ale něco mi říkalo, že je lepší být připravený a rozhýbaný. Dokonce se mi i líbilo rozhýbat tlapky a mírně v nich rozproudit horkou krev.

Probudil jsem se z poměrně dlouhého a vydařeného spánku. Cítil jsem se dobře a odpočatě a nehodlal jsem se už nijak více prospávat. Vstávat se mi, ale popravdě řečeno, také nechtělo. Rozhodl jsem se tedy pro příjemnější variantu chvilku se válet. S očima příjemně lepícíma od dlouhého spaní, jsem se převaloval z boku na bok po vyhřátých kožešinách uvnitř teploučkého úkrytu. Nechtělo se mi odcházet, ale zase jsem věděl, že dlouho válet se nevydržím.
Něco mi tu prostě chybělo. V rámci našeho Řádu jsem měl přesně stanovené místo a každý den jsem měl program, který byl od svítání do západu slunce. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych se mohl uprostřed dne někde svalit v úkrytu a prospat se. Vždy jsem musel ráno brzo vstát a večer jsem byl prostě rád, když jsem sebou mohl někde plácnout na zem. Jenomže tady nikdo nic nechtěl, nikdo nic neplánoval, všichni si dělali, co chtěli. Zda to fungovalo jsem nemohl posoudit, ale zatím si nikdo moc očividně nestěžoval, takže to asi fungovalo. Pomalu jsem se zvedl a rozhodl se opustit útulný úkryt.

//Hvozd

//Hvozd

Došel jsem do úkrytu, který byl poměrně kluzký a vlhký jako vždycky. Musel jsem si v chodbě dávat pozor, aby mi neuklouzla tlapka a já nezajel někam k zemi nebo do nějaké díry nebo tak. Šel jsem tedy opatrně a s rozvahou. Už v chodbě bylo očividné, že jsem udělal dobře, protože v rámci jeskyně se začalo hezky pěkně oteplovat. Cítil jsem, jak mi teplo prostupuje kožichem a to mě naplňovalo radostí a pocitem klidu. Nehodlal jsem se dál trmácet venku, jen jsem si chtěl prostě lehnout a odpočinout v teple a vypadalo to, že se mi moje přání splní.
Dotrmácel jsem se do hlavní místnosti jeskyně a našel jsem si hezké místečko na kožešinách, které byly v rohu místnosti. Bylo tu příjemně útulno a roztomilo, takže jsem se rozhodl, že se na chvilku prospím. Pak bych měl zajít někam něco sníst nebo možná bych mohl zajít hledat slečku Isku. Zývnul jsem a položil si hlavu na tlapky. Po chvilce už jsem jen pravidelně oddechoval.

//Midiam

Navrátil jsem se ze své procházky zpátky do hvozdu. Tady to bylo lepší, protože tu nepadal ten nechutně studený poprašek. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude se rovnou vydat k úkrytu. Nehodlal jsem nikomu překážet při lovu a navíc jsem si potřeboval zahřát tlapky, abych se mohl někde hezky svalit na zem a odpočinout si. Úkryt zněl jako to nejvhodnější místo, protože i v lese jsem občas narazil na místa, kde se to tím bílým hnusem jenom hemžilo. Nakračoval jsem sice opatrně, ale rychleji než normálně, protože jsem chtěl být co nejdříve v teple. Mohl bych se na chvilku natáhnout a odpočinout si. Rozhodně by to bylo lepší než se někde matlat v tomhle nechutném počasí. Slečna Iska měla pravdu, pokud je tohle zima, tak se mi to ani trochu nelíbí. Měl bych ji někdy vyhledat a zeptat se jí na to. Chvilku jsem si připadal sám, ale ten pocit zase rychle přešel a nahradil ho pocit nedostatečného využití. Přišel jsem si nevytíženě, v tom byl ten problém. Zamířil jsem rovnou do jeskyně, která byla v lese ukryta.

//Siccumské jeskyně