Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cashmere unikla skrz zuby jen jedna věta, která mi ovšem přišla celkem zajímavá. "No... v Řádu nemáme vlčice... Nebo spíš máme, pomáháme jim a staráme se o ně. Nosíme jim jídlo a vodu, když potřebují. Občas nabídneme jenom dobrou radu, ale dlouhodobě se u nás vlčice nezdržují," snažil jsem se to nějak vysvětlit, ale sám jsem netušil, proč u nás vlčice nejsou. Prostě u nás nebydlela dlouhodobě žádná vlčice a já to respektoval jako hotovou věc. Holky u nás prostě nebyly a tak to bylo. Konec, tečka. Nač se tím zaobírat, když to jeden nemohl a ani popravdě nechtěl změnit. Mít nějaké vlčice dýl by mohlo být fajn, ale určitě k tomu bude nějaký důvod, proč mezi námi nejsou.
"Navíc, proč by to měla být práce pro vlčice? Pomáhat přece může každý ne?" zeptal jsem se jí na oplátku. Přišlo mi zvláštní, že to rovnou označila za práci pro vlčice. Popravdě já žádno vlčici nikdy pracovat neviděl. Do Řádu se dostala čas od času nějaká, která byla zraněná nebo vyčerpaná nebo ztracená. Ty se u nás mohly ohřát, najíst a uzdravit, ale většinou jim jejich stav ani neumožňoval, aby se zapojily do naší rutiny.

Cashmere byla viditelně ohromena tím, že je Asgarský hvozd plný vlků. Více dávala důraz na vlčice, když jsem o nich mluvil, bylo viditelné, že poslouchá víc. Neměl jsem jí to za zlé, pravděpodobně jako bojovnice žila jen mezi vlčicemi, já byl rád zase mezi vlky. To ta výchova. Olízl jsem si tlapku, abych se očistil. Měla by být za chvilku suchá a určitě se zbalí a odejde. Najedla se, odpočala, usušila, tak proč by tu dál čekala? Bylo mi líto, že mě tahle nádherná vlčice opustí, ale mým údělem bylo žít sám bez partnerky, takže jsem to bral jako součást břemene mého Kodexu.
"Není to můj les," odvětil jsem jí slušně, ale celkem silným hlasem. "Mám povinnosti doma. Můsím pomáhat, nosit kožešiny a vodu. A taky se starat o zraněné nebo zatoulané poutníky, kteří budou pomoc potřebovat. Nemůžu si dovolovat vysedávat, jen tak někde," vysvětlil jsem jí hrdým hlasem. Nebral jsem své povinnosti jako něco otravného. Těšil jsem se na ně! Nečinnost mne ubíjela a já si nedokázal představit, že budu dlouhý život trávit zde bez povinností. Navíc bych měl taky dokončit výcvik v lovu, soubojích a přírodních naukách, neměl bych se tu flákat jen tak... Vždyť neznám ani všechny jedovaté nebo léčivé rostliny! Byl jsem mírně zoufalý když mi došlo, že pravděpodobně s každým dnem zapstávám za dalšími novici.

Vypadalo to, že vlčici moje blábolení zaujalo. Nevěděl jsem popravdě, co ji zaujalo, ale byl jsem rád, že aspoň něco. Teda hlavně něco z toho, co jsem jí říkal, takže jsem se cítil povzneseně a ona podivná bojovnice, která mi skřížila cestu, se mi zarývala do srdce ještě víc a víc s každým slovem, podivným ušlíbnutím, nebo jen podivným pohledem. Líbila se mi. Líbila se mi hodně. Moje tvář ovšem zůstala bez sebemenšího náznaku jakékoli sympatie či antipatie. Je dokonalá, proběhlo mi hlavou.
"Och, smečka... Myslel jsem smečka, občas zapomínám, že tady se vše nazývá trochu jinak, než u nás," řekl jsem jí upřímně a byl jsem celkem rád, že se s někým mohu podělit o tyhle podivnosti, které mi dělají problémy. Podle všeho nebyla vlčice taky místní a nebo byla z větší dálky. Jinak by se pravděpodobně tak moc nevyptávala. Možná hledá taky cestu domů jako já?! Mávl jsem mírně radostně ocasem ze strany na stranu, ale větší výboj emocí jsem si nedovoloval. "Nepocházím z hvozdu, ale bylo mi umožněno tam pobýt než přestane zima. Až rozkvetou stromy mám v plánu začít hledat cestu domů," řekl jsem jí popravdě. "Jinak jsou tamní vlci celkem příjemní. Pan Sionn, který je tam Betou, je velice sympatický a hodný vlk, nezneužívá své pozice i když má občas poměrně negativní smýšlení o tulácích," začal jsem shrnovat členy smečky. "Slečna Iskierka je silnou vlčicí, která si jen tak nenechá od někoho skákat po hlavě, ale vlasně je velice hodná, když ji jeden lépe pozná. Paní Nym je milá a velice krásná, stejně tak z vnějšku jako zevnitř. Paní Laura a pan Castor jsou starší vlci, ale velice silní a rychlí. Navíc jsou oba hodně starostliví," vyjmenoval jsem ty členy smečky, které jsem znal jménem a na které jsem si vzpomněl. "Jedinou nepříjemnou osobou je pan Etney, ale popravdě mi přijde, že je nejspíše nějak psychicky omezen, takže za své chování vlastně ani nemůže," dodal jsem na vysvětlenou k jediné kaňce na jinak čistém výčtu charakterů smečky.

Můj pohled padl na vlčici, který evidentně pana Etneyho znala a asi ho neměla ráda. Poznal jsem to podle jejího výrazu a vrčení. Nebylo se čemu divit, já ho potkal jen jednou a taky jsem ho nemusel. Pan Etney měl ovšem štěstí, že já nebyl úplně pomlouvačný. Být tak nějakou šiblou vlčicí, tak bych se po něm vozil a roznášel drby, ale takhle... nestál mi za dalš poznámku, takže jsem přešel na další téma.
Vedlejší smečka prý nebyla nic moc. Zvláštní. Možná se tam tedy podívat nepůjdu... Nebo bych spíše měl, abych si to ověřil. Ale proč by mi moje spanilá bojovnice válečnice lhala? Rozhodl jsem se smečku navštívit, ale ne hned. Nebylo kam spěchat. "Páchne to tam strašně štiplavě, stejně jako řeka, která kolem té hory teče. Navíc tam bylo poměrně silně cítit změnu teploty. Jako by mne hřály tlapky. Cítil jsem ten pach všude a není to nic přijemného, nechápu že tam vůbec může být nějaké společenství s tou nelibou vůní kolem," vysvětloval jsem jí. Víc jsem to popsat nedokázal. Nevěděl jsem, jak si odůvodnit že byla řeka i hora o několik stupňů teplejší než okolí. Ani jsem si nedovedl vysvětlit ten zápach.

Cashmere vypálila jméno vlka, které jsem znal. "Etney, na toho nejde zapomenout," řekl jsem s mírným posměšným uchechtnutím, což byl první projev nějaké jiné emoce než stoického klidu. Toho vlka jsem rád neměl. Choval se jako imbecil, který si hraje se sněhovou kuličkou, ale zároveň jako arogantní všeználek, který snad nemá ani do zadku díru, jak se cítí povznesen. Nemám ho rád. Bylo hodně vlků, které jsem neměl rád, ale tenhle měl podivné speciální místo na poličce všech hajzlů. I mezi Bratry se tací našli. Vyčůránci, kteří se snažili dostat všude nejvýš. Nezáviděl jsem jim to, jejich život bude v budoucnu smutný a prázdný.
Pohlédl jsem zpátky na vlčici a trochu se vzpamatoval ze vzpomínek. "Pokud vím, tak směrem na sever se nachází ještě jedna. Nikdy jsem tam nebyl, takže ani nevím jak se jmenuje, ale v kopcích kolem jeskyně se potuluje spousta vlků, kteří mají podobně nasládlý pach," odvětil jsem na její otázku. Většina vlků voněla po ovoci a jejich stopy vedly z nebo do jednoho jediného lesa, takže jsem si odvodil při svých pochůzkách, že v onom lese bude taky nějaká smečka. Možná že tam mají trochu jiná pravidla než v Asgaaru, mohl bych se tam někdy jít podívat, ale ne teď když je venku tak chladno a kluzko. Nehodlal jsem riskovat další zranění, jako při výpravě do smečky Lindasi. "Jedna smečka je taky na severu, pod hrou která divně páchne," sdělil jsem krásné bojovnici ještě další informace, které jsem měl. Celkem jsem měl místní situaci zmapovanou. Pokud tu bylo víc společenství o nich jsem nevěděl. Znal jsem tyhle tři a to bylo co říct, na to, jak krátce jsem tu pobýval. Vždy připraven.

Vlčice souhlasila s tím, že jsem se choval nanejvýš nevhodně a že na moje chování není úplně možná jakákoli omluva. No a teď sis to u ní pošlapal úplně. Taková pěkná vlčice, bojovnice, válečnice. Ty jizvy jak dokonale podtrhují její podstatu... A já to takhle zkonim. Chvilku jsem byl ve svých myšlenkách, než mi vlčice sdělila jak se jmenuje. Bylo to poměrně dlouhé jméno, ale mě se líbilo. Mělo říz a já měl dlouhá jména rád. Daly se z nich dělat přezdívky. U Cashmere jsem ovšem tu potřebu zkracovat její jméno neměl. Přišlo mi nevhodné cokoliv na ní zkrátit. Jako bych ubíral nějakou její podstatnou část, kdybych jen vyslovil prvních pár nebo posledních pár slabik.
Cashmere mlaskavě hodovala a já ji nehodlal moc rušit, dokud se pořádně nenají. Pořád mi nehrálo, jak se maso objevilo u vlčice, ale nechával jsem to být. Nakonec prohlásila, že pomoct nechce. Kdybych se neuměl ovládat, asi bych zkroutil tlamu ve smutku, ale já se ovládat uměl. Můj výraz se nezměnil, i když mě to zasáhlo. Měl jsem pořád stejný podivně chladný, ale celkem duchaplný výraz. Nakonec se moje bojovnice rozhodla, že mi přeci jen položí nějakou tu otázku. Byl jsem rád, protože jsem už už očekával, že mne vyhodí. "Právě se nacházíme v jeskyni, která je poblíž Asgaarského hvozdu, ve kterém se nachází spol... smečka. V rámci této smečky má momentální vedení pan Sionn, který je ve hvozdu betou. Na jih za hvozdem, kousek od jezera kde jsme se potkali, je menší hornatá oblast, kterou ovšem obývají šakali," řekl jsem jí. Moc jsem toho o okolí nevěděl, ale pokud by ji to zajímalo, mohl bych vyhrabat i další fakta o místech blízkých i vzádlených.

Vlčice měla pravdu. Vzpomínal jsem, ale asi jsem v tom zmatku zapomněl na to se sám představit. "Och omlouvám se," řekl jsem. "Byla to ode mne nevychovanost a neslušnost, nepředstavit se dámě. Asi jsem na to zapomněl, jak jsem se bál, že se vám něco stalo," dodal jsem. "Samozřejmě ani to není omluva mého chování. Nuže... Jmenuji se Parsifal," řekl jsem a elegantně předsunul jednu tlapku před sebe, abych se mohl poklonit, jak mě to učil Joffrey, když mi říkal, že se chovám jak dříví v lese a ne jako rytíř. Vybavilo se mi, jak mne náš léčitel hodiny peskoval, že dávám tlapku moc dopředu nebo moc dozadu. Teď jsem díky jeho neuvěřitelné trpělivosti uměl naprosto dokonalou úklonu za jakýchkoli podmínek.
Uhlazeně jsem se zase narovnal z hluboké úklony a pak jsem se pomalu posadil zpět na zem. Jeskynní povrch byl z kamene, ale nebyla tu zima. Byl to celkem příjemný úkryt, kde si jeden mohl odpočinout, prospat se a uschnout. Jeskyně byla celkem teplá, i když by mohla být o maličko teplejší. "Můžu být ještě nějak nápomocen?" zeptal jsem se. Sice jsem netušil, jak bych vlčici mohl pomoci, ale chtěl jsem jí pomoct. Byla tak nádherná a tak překrásně voněla. Kdybych měl tu možnost, šel bych si na ni šáhnout, jestli je skutečná, ale to by bylo až moc nezdvořilé.

//Medvědí řeka přes Mahtae jih

Kráčel jsem od řeky přímo k jendomu z vchodů do jeskyně. Cítil jsem tu pachy dalších vlků, kteří se pravděpodobně přišli do jeskynních chodeb a místností schovat před chladem a tím bílým svinstvem. Naštěstí tu bylo více vchodů a více jeskynní, takže se jeden nemusel bát že narazí na nějaké tuláky, kteří by mohli být nebezpeční. Už přemýšlím jako místní. Fuj. Nikdo tady určitě není nijak nebezpeční, jen jim nikdo nenabízí pomoc a pochopení. No třeba jako tady... Došlo mi, že neznám jméno vlčice, kterou jsem zachránil před jistou smrtí zimou. "Nejsem místní, ale znám to tu v okolí celkem dost," odvětil jsem na její otázku. "Jak se vůbec jmenuješ?" Bylo zvláštní někomu takhle tykat, ale vlčice nemohl být o mnoho starší než já. Maximálně mohla být o rok ode mně, což jsem nebral jako nijak velkou překážku nebo stáří hodné vykání.
Pomalu jsem se pustil do sestupu. Vchod do jeskyně byl prostorný a jeskynní místnost za menší chodbou taky. Viděl jsem, že odsud vede několik východů. Dva ven a jeden do nitra jeskyně. Rozhodl jsem se, že tohle bude stačit. Sedl jsem si na zem. Nefoukalo tu a zároveň by měla vlčice jistotu, že může někam utéct, kdyby chtěla. Ale proč by předmnou utíkala? Seděl jsem na zemi a čekal, až se princezna bojovnice taky usadí.

Vypadalo to, že se nebude chtít ze studeného prostředí hnout. Zatím to nevadilo, nepršelo, nefoukal vítr a slunce bylo příjemné, ale i já jsem věděl, že jakmile padne noc, bude tu děsná kosa. Vlčice s mokrým kožichem by mohla zemřít na prochladnutí. Už jsem přemýšlel, jak bych ji přemluvil, aby se mnou šla. Jenomže v tom přestala konzumovat potravu a prohlásila, že teda půjdeme. Mrskl jsem ocasem. Vlčice popadla do zubů kus kýty, která se tu nějak zjevila a vydali jsme se na pochod.
Věděl jsem, že když projdeme lesem a půjdeme po toku řeky, tak dojdeme až k další řece a pak už jsou jeskyně jenom kousek odtamtud. Snažil jsem se jít tempem, kterému mohla vlčice táhnoucí kýtu stačit. Měl bych na ni dávat pozor, aby někde neuklouzla nebo tak. "Je to kousek," řekl jsem jí ještě, než jsem se vydal k další řece, která tu tekla. Věděl jsem, že v jeskyni bude vlčici lépe než na tomhle otevřeném prostranství. Bylo vidět, že zima jí nesvědčí. Tiše jsem pokračoval v chůzi a občas se na ni otočil, jestli mne následuje.

//Zrcadlové jeskyně přes Mahtae jih

Vlčice prohlásila něco o křičení. "Nee... Je to prostě jeskyně na druhý straně tohohle hvozdu," řekl jsem jí. Trochu mne zaskočila tím, že chtěla křičet. Ona se mě bojí? Tohle bylo poprvé, co jsem se setkal s tím, že by se mě někdo bál. Mě se nikdy nikdo nebál. Každý si ze mě dělal srandu v tomhle světě, ale nikdo se mě tu nebál. Ona byla první. Proč by se mne bála? Přemýšlel jsem o tom, co se tady dělo. Pravděpodobně měla pravdu. Mohl jsem být nebezpečný. Většina vlků, které jsem tu potkal jenom něco chtěla, nebo se mě snažili nějak zesměšnit či dokonce mi ublížit.
Měl jsem si to víc promyslet. Jsem idiot, co jen něco plácnul. Zamrskal jsem ocasem a trochu si odkašlal. "Jde mi jenom o to, že pokud budeš stát na tomhle místě tak zmrzneš," řekl jsem to s klidem a vcelku racionálně. Měl jsem pravdu, to musela tušit i ona mokrá vlčice. Neměla moc času se rozmýšlet, pokud tu bude stát do večera minimálně se nachladí nebo hůř.
Na chvilku jsem se rozhlédl a když jsem se vrátil pohledem zpět k vlčici, od které jsem čekal odpověď, měla před sebou kus flákoty. Vypadalo to, že se o ni dělit nehodlá a já se ani nehodlal k jídlu přidávat. Byl jsem dobře najedený sám. Jak se to ... no to je fuk. Počkám až dojí a pak se jí pokusím případně nabídnout nějaké to útočiště, protože tady jinak umře. Ona tak krásně i jí.

Vlčice odsekla, že jí nic není, ale drkotala při tom zuby tak moc, že jsem se až obával, že si překousne svůj mrštný jazýček. Je dokonalá! Překrásná válečnice, která se nezalekne žádného příkoří! V očkách mi zajiskřilo, jak jsem se na vlčici díval. Měl jsem stochutí ji začít ochraňovat a bránit komumoli v tom, aby jí ublížil. Mou nabídku na les ovšem odmítla. "Támhle v tom lese je celkem pohodlný úkryt v křovinách. Je tam teplo a klid, takže byste tam mohla v tichosti uschnout. Nebo možná bude lepší jeskyně, která je kus odsud. Tam je ještě tepleji, ale je to trochu dál," řekl jsem jí zamyšleně. Napadlo mě, že možná bude lepší dovést ji do jeskyně, která vedla až k mechem plnému lesu. Tam jsem věděl, že bude určitě větší teplo než v křovinách v nedalekém lesíku, ale bylo to zase dál a těžko říct, zda by vlčice tuhle dálku zvládla.
Neudělal jsem k ní už ani krok, protože vypadala, že se jí nelíbí, když někdo narušuje její osobní prostor. Nedivil jsem se jí. Takhle pěkná vlčice se prostě musela hlídat před vlezlíky. A já vlezlík rozhodně nebyl. Nechal jsem tedy na dámě, aby se případně rozhodla, kam ji mám za vést. Na druhou stranu mne taky mohla odmítnout, ale proč by to dělala?

Sledoval jsem stopu, která se táhla k jezeru a k lesíku. Celkem se mi zdála taková podivná, ale nedokázal jsem říct čím. Z mého hlubokého rozjímaná nad onou stopou mne vytrhl hlas. Byla to vlčice, která byla mokrá na kost. Očividně musela spadnout do řeky, protože jinak jsem si její mokrý kožich nemohl vysvětlit. Vyštěkla na mě na co čumím, ještě před tím než jsem se na ni stihl podívat. Chtěl jsem něco kváknout, jenomže mi její slova v podstatě zavřela čumák.
Zamrkal jsem na ní jak z jara a pak jsem se teprve nadechl, abych něco řekl. "Nechcete pomoct? Musí vám být děsná zima," řekl jsem jí a udělal krok směrem k ní, než jsem si to rozmyslel, protože jsem nechtěl narušovat její osobní zónu. Byla celkem hubená. Jizvy, které měla na obličeji jí dokonale slušely, jako by se s nimi přímo narodila nebo se snad narodila pro ně? Byla to vlčice válečnice! Rozhodně to musela být velká bojovnice, protože jak jinak by přišla k takovým jizvám? Hezky voněla po přesličce a smůle stromů. Byla to příjemná vůně, která mne lechtala v břiše. Na venek jsem nedával nic znát, ale ta vlčice byla fakt nádherná. Polknul jsem. "Kousek odsud je les, kde byste mohla uschnout?" navhl jsem, abychom odešli z tohohle volného prostranství, kde ji mohlo ofouknout a kde ji mohl každý očumovat.

//Medvědí jezero

Obejít jezero mi ani netrvalo moc dlouho. Jednomu čas pěkně utká, když se může v klidu projít a užívat si pohled na okolní krajinu. Byla mi trochu zima, ale nic hrozného. V tom bílém hnusu jsem viděl cestou stopy, takže jsem se rozhodl je prozkoumat. Vypadalo to, že patří nějakému vlkovi nebo vlčici, který tu nedávno prošel. Pravděpodobně tu šel buď brzo nad ránem nebo ještě v noci. Kdo by se potuloval poblíž území společenst... teda smečky, takhle brzo ráno? Pach jsem už nepoznával pořádně, ale rozhodně to nebyl nikdo, koho bych znal nebo kdo by patřil do společenství, které žilo ve hvozdu. Bylo až s podivem kolik vlků se potulovalo kolem, i když tu bylo nebezpečí nejen od společenství, ale i od šakalů, kteří žili nedaleko. Sám bych se tu neměl moc dlouho zdržovat, takhle země je prostě divná. Prohlížel jsem si stopy a pohledem zkoumal odkud přišly a kam směřují. Vypadalo to, že neznámý nebo neznámá se vydal k jezeru a přišel od mého malého útočiště v lesíku.

//Midiam

Jezero vypadalo nádherně. Lesklo se jako nějaké zrcadlo a odráželo modravou oblohu nad sebou. Nakrčil jsem čenich a nasál do nosder čerstvý vzduch. Nakonec to vyapdalo, že ten podivně štiplavý zápach, který byl cítit několik týdnů, se konečně vypařil zase pryč. Pořád jsem měl jeho pachuť v čenichu, ale už to nebylo tak silné jako dřív. Byl jsem za to celkem rád, protože kdo by chtěl čuchat takové nechutnosti. Zamrskal jsem ocasem a začal obcházet jezero kolem dokola. Jezerní voda působila dokonale čistě, ale já se k ní moc nepřibližoval. Bál jsem se, že bych mohl upadnout nebo uklouznout a být teď mokrý, by mohlo znamenat i smrt. Rozhodně jsem to tedy nehodlal riskovat a kráčel jsem opatrně kolem. Naštěstí se na jezero napojovala další řeka, která mne měla dovést až do vytouženého cíle k lesíku. Porozhlédnu se tam a pak se asi vrátím zpátky, kdyby se náhodou vrátila slečna Iska nebo pan Sionn.

//Medvědí řeka

//Asgaarský hvozd

Šel jsem celkem pomalým krokem. Spíše jsem se táhl. Počasí přímo vybízelo k tomu nespěchat. Jeden si prostě procházel kolem a sledoval přírodu. Neměl jsem co dělat, takže jsem si prostě hezky užíval téhle pohody. Zima mi přišla zvláštní. Něco bylo příjemné a něco příšerné. Trochu by mne zajímalo, proč mluvila slečna Iska o nebezpečí. Možná tím myslela to, jak se počasí rychle mění. Nebo ten bílý hnus. Nebo to, že se na vodní hladině dělá kůrka a není co pít? Jenomže tady voda teče. Sledoval jsem řeku, která si zpívala a skákala kolem mě. Vypadala naprosto v pořádku až na to, že jsem cítil nepříjemný chlad, který z ní sálal. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší prostě pokračovat dál k jezeru a případně se pak vrátit zpátky, pokud by se počasí nějak více změnilo. Nechtělo se mi to tu zase obcházet dokolečka, ale chtěl jsem se podívat, jak je na tom můj oblíbený lesík. Rozhodně jsem si ovšem dával pozor na šakaly, kteří tu poblíž žili.

//Medvědí jezero