Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 13
//vyhlídka

Šel jsem před Cashmere a snažil jsem se dávat si pozor na to, kam šlapu, abych náhodou někde nezahučel po tlamě do sněhu nebo hůř, do vody. "Půjdeme tady dolů, pak kus kolem řeky a jsme v hvozdu," vysvětlil jsem vlčici kam jdeme, aby si nepřipadala, že ji táhnu náhodně kolem řeky. Bohužel hvozd byl obklopen řekami ze všech stran a horou ze severu, takže dostat se do hvozdu z vyhlídky bylo nejjednoduší právě kolem kaskád, i když se to nemuselo jednoduchým zdát. "Jeden bratr měl modré oči, byl celý bílý a měl modré oči... Navíc jsem si myslel, že někdo občas má divnou barvu očí. Slečna Iska je má do krvava a pan Sionn má jenom černé tečky v očích. Ale oni dva se tu narodili," odvětil jsem na její vysvětlení. Myšlenka, že bych taky mohl mít magie mě trochu nadchla, ale zároveň vyvolala spoustu otázek. "Ale jak to, že mám magii, když nejsem odsud? A jakou magii máš ty?" začal jsem se zvědavě vyptávat, zatím co jsme sestupovali dolů.
Její vysvětlení, že by se Bohové nudili mne moc nedostal a nepřesvědčil, ale nehodlal jsem se o tom dohadovat. Neměl jsem k tomu,co říct. Žádného boha jsem neznal a ani jsem v žádného nevěřil, takže jsem neměl, co přidat ke konverzaci a tím pádem jsem jí dále nerozváděl. Místo toho jsem se soustředil na sestup. "Neboj v Asgaaru jsou všichni hodní, až na Etneyho, ten je... jiný," řekl jsem slušně, abych vlčici uklidnil, pokud by se snad bála, že ji někdo z hranic vyhodí. Ale taková bojovnice, jakou musela být ona, se určitě ničeho nebála. Posledním skokem jsem stanul na pevné půdě a hvozd byl už jenom kousek od nás.

//midiam

//Loterie 12

Cashmere prohlásila, že bych měl magie nějak využít. Jenomže já jí moc nerozuměl. Naklonil jsem hlavu na stranu. Nenechte se zmást zájmem, pořád jsem byl uvnitř celkem nabručený. Narozdíl od ostatních jsem byl ovšem i celkem splachovací, takže moje nabručenost rychle odcházela. Musel jsem takový být, protože jinak bych v Řádu s Bratry dlouho nevydržel. Občas si s někým vjedete do srsti, ale za pár hodinu mu musíte krýt záda, což by nefungovalo kdybychom se nechávali sžírat nějakou zlobou nebo záští. "Já magie nemám, nenarodil jsem se tu," řekl jsem Cashmere trochu zaujatě, protože jsem byl přesvědčen, že magie mají jenom ti, co se tu narodí. Pan Sionn to tak naznačil. U nás doma magie nikdo neměl, takže jsem nepředpokládal, že bych je měl i já. "Nebo ty snad magii ovládáš?" zeptal jsem se zvědavě a šlehl po vlčici pohledem. Celkem mě zajímalo, co řekne, ale i jak to řekne. Jak se bude tvářit? Jaký postoj zaujme?
Cashmere nakonec prohlásila, že zvláštní není blud. Pokýval jsem hlavou. "Když to vezmeš takhle, tak asi ne... Ale i tak si nemyslím, že by Bohové chodili s námi po stejné zemi. Proč by to navíc dělali, když jsou všemocní?" Oklepal jsem se a pak se podíval směrem ke hvozdu. "Když se tam půjdeme podívat a počkáme na hranicích, třeba se dozvíš, co bys potřebovala o smečce vědět, dodal jsem a pomalým krokem se pustil do sestupu. Byla tu celkem zima a já doufal, že se nám podaří dostat do lesa než zapadne slunce. Rozhodně by nebylo příjemné brodit se sněhem v noci.

//kaskády

//loterie 11

Večer se přikrádal a s ním i chlad a zima. Měl bych se vrátit do hvozdu... Možná bych mohl Cashmere vzít sebou, ale to by musela do smečky chtít... Vlčice se uchechtla a pak mě mírně sjela. Můj výraz zůstával chladný, ale uvnitř to vřelo. "Vždyť ti tady pomáhám celý den? Nenašel jsem místo, kde bys mohla uschnout? Našel. Nevzal jsem tě na prohldku okolí, když sis to přála? Vzal," řekl jsem jí celkem rázně, protože se mě dotklo, jak se do mě opřela. Služ, ale neposluhuj"A vůbec začíná být večer a měl bych se vrátit do hvozdu," dodal jsem a trochu zadoufal, že ji vyplaší možnost, že ji tu prostě nechám a odkráčím do bezpečného hvozdu, zatím co ona bude sama tady venku. Uvnitř jsem věděl, že bych ji tu nenechal, ale aspoň jsem se tak mohl tvářit ne, protože jsem hodně chtěl. Ale kodex mi to zakazoval.
Trochu nabroušeně jsem podupával na místě, možná i pro to, abych se zahřál. "Nebyl jsem s ní celou dobu, takže nemůžu říct, jestli bůh opravdu reálně existuje nebo ne, ale pořád mi to přijde zvláštní, že by existoval," řekl jsem jí a můj tón byl bez jakéhokoli pocitu, emoce. Byl prázdný a táhlý, jako bych mě vůbec nezajímalo, co říkám. Pak se zeptala, kam bysme mohli jít. Popravdě bych se nejradši vrátil do hvozdu. "Pokud by ses chtěla přidat do smečky, mohli bychom se vydat do hvozdu, ale pokud ne tak poblíž je ten les o kterém jsem mluvil, dá se tam celkem hezky schovat v křoví," řekl jsem jí a počkal až mi řekne, kam by preferovala, abychom šli.

//loterie 10

Hleděl jsem směrem ke kopcům a nechával jsem si větrem pročechrávat srst. Zatřásl jsem se. Je zima, měli bychom jít někam do tepla. Tady brzo budeme jako dva přimrzlý rampouchy. Pohlédl jsem zpět na Cashmere, která se mě ptala na magie. "Nevím, přijde mi to zvláštní a to jak je místní využívají mi prostě nepřijde správné. Vlci, co se tu narodí umí házet vzduchem kamení, ale nejsou ochotní si mezi sebou pomáhat? Mít tak nějakou magii, tak bych pomáhal všem a svět by byl hned lepší," řekl jsem s růžovýma brýlema přes oči. Představoval jsem si svět, který bych udělal. Lepší, přátelštější, ale hlavně spravedlivější ke všem. Zlý vlci by nedostali nic jiného než jednu po tlamě, ti hodní by si zase žili královsky. Nikdo by se neměl špatně pokud by byl prospěšný pro ostatní, každý by každému pomáhal a bylo by nám fajn. Vlčkovská naivita...
Cashmere vypadala zaskočena tím, že když jsem tam byl musel jsem toho Boha vidět. Udělal jsem pár kroků stranou a koukal se na svoje tlapky, když mluvila. Asi taky patří k těm, co věří že Bohové fakt existují... "Neviděl jsem ho," odvětil jsem jenom a podíval se vlčici do jejích ledových oček. "Slečna Iska říkala, že se jmenuje Život asi... A ta druhá Bohyně je určitě Smrt," dodal jsem ještě. Můj tón byl takový uťápnutý, jako by se mi něco nezdálo a taky že nezdálo. Všichni tu věřili v reálné bohy, ale proč by Bůh chodil jako normální vlk po kraji? Nedávalo to smysl. "Měli bychom se jít někam schovat," navrhl jsem, ale bez souhlasu Cashmere jsem odcházet nechtěl. Zůstal jsem tedy stát na místě jako socha.

//loterie 9

"Slečna Iska o něm tvrdila, že je to reálný Bůh, který existuje a chodí v těch kopcích, což mi přijde zvláštní. Říkala ovšem i to, že dává vlkům nějaká ta vylepšení do magií... které tady teda jsou, to jsem viděl na vlastní oči, ale nepřijde mi správné je mít... A pak ještě něco říkala, že ten Bůh dělá, ale to už si nepamatuju," odvětil jsem a započal tak menší monolog o tom, co jsem všechno o místních božstvech věděl. Popravdě jsem toho chtěl Cashmere říct, co nejvíce. Pokud po mně něco chtěla neměl jsem problém jí to splnit, protože ona byla... no prostě hezká, vtipná a když chtěla i milá. A navíc asi byla nejblíž ke kamarádce, co jsem tady zatím měl. Slečna Iska byla spíš něco jako opatrovnice a pana Sionna jsem se upřímně i bál, takže jsem k nim měl k oběma respekt. S Cashmere jsem se cítil v pořádku a svůj. Možná, že když jí řeknu všechno, co vím o těch Bozích, tak možná bude přátelštější ještě o trochu víc... a kdo ví... Nebuď debil! "Pak Etney a Laura říkali, že na severu žije v jednom lesíku další Bůh, nebo spíše Bohyně. Prý se jmenuje Smrt a rozhodně není přátelská. Podle toho, co říkala madam Laura, je dokonce i velice nebezpečná... Ale popravdě, který Bůh není nevyzpytatelný. Navíc mě celkem zaráží, jak tu všichni věří, že Bohové jsou reální..." dodal jsem trochu zamyšleně. Na její další poznámku jsem reagoval celkem s úsměvem. "Já už tam byl, dokonce znám i cestu. Slečna Iska mě tam vzala, potřebovala doprovod," vysvětlil jsem své společnici a hrdě se vypjal.

//loterie 8

Dobelhat se na vrcholek byla celkem práce. Foukal silný vítr, který nám výstup velice znepříjemňoval a navíc ty haldy sněhu všude. Popravdě během letních měsíců tu zase muselo být děsné vedro, takže vycházet na vyhlídku se vyplatilo asi jenom na jaře a na podzim a to se navíc musel jeden pravděpodobně trefit tak, aby nepršelo, protože klouzat se po masivu nahoru muselo být v dešti celkem stejně nepříjemné, jako trmácet se po něm ve sněhu. Navíc za deště tu bylo s největší jistotou i bahno a v bahnitém terénu se jeden snadno zranil.
Jenomže tyhle úvahy už byly dávno za mnou, protože jsme cestu zvládli. Hurá. Byl jsem nadšený z výhledu, který se před námi rozpínal. Od hor na severu jsem obrátil svůj pohled zpátky k jihu. Všimli jsem si, že na severu je ještě nějaká větší lesklá plocha, zjevně jezero nebo tak něco, a taky jsem zahlédl onu podivnou horu, kde se asi nacházel i mechový les s Lindasou. Cashmere ovšem nesdílela můj optimismus z okolní scénérie. "Asi máš pravdu, ale během léta by tu mohlo být až přehnané vedro," odvětil jsem a sledoval pohledem jižní konec tohoto kraje. Viděl jsem hvozd, řeky a pak obrovské pláně, které se nalézaly za hvozdem a kam jsem se ještě nikdy pořádně nepodíval. Na jihu pak bylo vidět svatyni mísntího Božstva, které slečna Iska považovala za moc reálné. "Támhle je vidět místo, kde místní uctívají zdejšího Boha," řekl jsem Cashmere a ukázal směrem k Nárrským kopcům. "Někteří to trochu moc prožívají a tvrdí, že Bůh existuje, což... no někdo má prostě rád podivné představy," dodal jsem ještě, možná v naději, že mi Cashmere potvrdí, že Bohové neexistují.

//loterie 7
//Zelené nory

"Nemyslím si... že by mě tam nechal... jen mě nemohl pravděpodobně... najít," řekl jsem a oddechoval, jak jsme stoupali směrem k vrcholku vyhlídky, která umožňovala krásný rozhled po okolí. Byl tu celkem dobrý terén, ale výstup je pořád jen výstupem. Cashmere prohlásila, že utekla od smečky. Nabízela by se otázka proč? ale já se nehodlal patlat v cizím problému, pokud by mi chtěla říct víc, udělala by to. "Tak to tvoje smečka... celkem tratila. Přišli o... dobrou lovkyni," složil jsem jí kompliment. Nějak přece musela ulovit to zvíře, ze kterého měla tu lahodnou kýtičku, ze které mi nedala ani kousek. Navíc to musela udělat celkem nepozorovaně, když jsem si toho pomalu ani nevšimnul. Takovou lovkyni by smečka jen nerada pouštěla ze svých řad. Na druhou stranu pokud utekla, asi k tomu měla nějaký důvod.
Kráčel jsem namáhavě sněhem směrem nahoru na horu. Nebylo to nijak prudké stoupání, ale v závějích a větru to nebylo nic příjemného. Cashmere nejprve vypadala, že mi na můj dotaz neodpoví, ale nakonec velice neochotně promluvila a vysvětlila mi, že tohle je další roční období. Jaro bude nejspíš když kvetou květinky, léto to jsem přišel a na podzim padají listy. Takže to bílé bude sníh a tohle období zima. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a přikývl. "Děkuju za vysvětlení," vydechl jsem, jak jsem se dokodrcal až na vyhlídku. Rozhlédl jsem se kolem a užíval si výhledu, který byl všude kolem. "No není to nádhera," řekl jsem, ale moje slova ukradl hned u mého čenichu vítr a odnesl je pryč. Kdo ví, zda vlčice slyšela nebo neslyšela, co jsem řekl. Koukal jsem se na hvozd, který se rozkládal pod námi a na jih, který byl v dálce. Pak jsem se mírně otočil k severu a uviděl hory.

//loterie 6

//zrcadlové jeskyně

Vlčice se ptala na to odkud jsem, nebo spíše na to, jak jsem se ztratil a dostal až sem. "Byli jsme s Bratrem Anselmem na obchůzce a zastihla nás silná bouřka. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Ztratil jsem rovnováhu, zakopl o kořeny stromů a spadl z kopce. Když jsem se probudil, nemohl jsem najít cestu zpátky ani Bratra. Bylo to celkem zvláštní, ale les kolem jsem vůbec nepoznával," odvětil jsem na její dotaz, který mi nepřišel nijak zajímavý. Každý se sem nějak musel dostat, pokud se tu přímo nenarodil. Moje zatoulání ovšem nebylo nijak výjimečné nebo jinak zajímavé. Bylo naprosto obyčejné a no... normální. Ztráta koncentrace, ztráta rovnováhy, ztráta paměti a ztracení je na světě. "A ty ses sem dostala hádám nějakým poetičtějším způsobem?" zeptal jsem se na oplátku Cashmere a doufal jsem, že se vlčice neurazí nebo že se nezačne vytáčet. Kdyby o tom ovšem nechtěla mluvit nenutil bych ji. Chápal jsem, že mohou být důvody, proč jeden nechce mluvit o životě před tím, než sem přišel.
Kráčel jsem sněhem, který zde napadal a který pravděpodobně navál vítr foukající celý den. Není tu příjemno. Bylo by fajn, kdyby se trochu počasí umoudřilo. Měl jsem se zpetat slečny Isky, co je ta zima... "Cashmere, co je to zima?" zeptal jsem se mírně váhavým tónem, protože mi bylo jasné předem, že se mi vysměje. Netušil jsem, proč některým vlkům dělá radost se smát jiným, ale zrovna Cashmere mi přišla taková... no prostě posměvačná. Už jenom ty její neustálé úšklebky, když jsem cokoli řekl. Začal jsem stoupat.

//Vyhlídka

//loterie 5

"Jen tě na to upozorňuji, protože je to celkem nebezpečné. Nenajedený vlk by tam mohl taky pojít hlady, pokud by se ztratil," odvětil jsem jí nechápajíc, že mne chtěla nachytat. Mrskl jsem ocasem a zamyslel se nad tím, kam bychom mohli vyrazit. Vlčice nechtěla k řece. Mrskl jsem ocasem znovu, protože tady bylo několik různých řek, které jsem měl zmapované. Vybrala si celkem divné místo na prohlíhdku, když tu jsou všude okolo řeky. Nechtěl jsem do Cashmere rýt, protože mohla mít nějaké trauma nebo jiný problém s řekou. Možná jen nechtěla do nějaké další spadnout, jak se jí to podařilo při našem setkání. Rozhodl jsem se tedy, že bych ji mohl vyvést na vyhlídku a pak se uvidí.
"Když to vezmeme tady kolem nor, tak bychom mohli jít na vyhlídku. Je to tam celkem příjemné místo s dobrým rozhledem, tak by ti to třeba mohlo pomoci se i zorientovat, když nejsi místní," narvhl jsem a pomalu se začal procházet směrem k východu z jeskyně. Neměl jsem v plánu se vydávat mimo jeskyni nijak rychle, jeden by tu mohl zakopnout a ošklivě se zranit a to jsem nechtěl riskovat. Zranění v tomhle chladu mohlo být nebezpečné, navíc když jeden nebyl zrovna doma. Měl bych si dávat pozor kam šlapu i v norách, abych pak někde nezakopl a pak bych se mohl zase zřítit do hvozdu. Poslední dobou jsem více než nešikovný. Vykročil jsem do chladného vzduchu, který vanul do jeskyně. Vypadalo to, že chlad si nedal pokoj. Trochu jsem se obával, aby Cashmere neprochladla, ale vždycky bych ji mohl odvést do hvozdu ne?

//zelené nory

//Loterie 4

Nakonec se konverzace uklidnila. Našli jsme místo, které vyhovhovovalo oboum. Byla to sice neúplně plynulá a neúplně záživná konverzace, ale aspoň řeč nestála dlouho a pořád se bylo, co nového dozvědět. Cashmere se trochu zamyslela a pak se ušklíbla. Dělala to skoro pořád, bylo to celkem roztomilé, i když ona to roztomile rozhodně nemyslela. Je fakt hezká a chytrá, i když etikety moc nepobrala. Ale tak pokud byla vychována jako válečnice nedivím se, naši Bratři vycvičeni pro boj, taky neměli nejvybranější chování. "Sice to není zábava, ale rozhodně to jednomu dává prostor k pečlivému prozkoumání toho nejbližšího okolí a nalezení celkem hezkých zajímavostí," řekl jsem jí v odpovědi na její úšklebek a poznámku. "Třeba tahle jeskyně, pokud půjdeš pořád dál a budeš se držet vpravo, dojdeš až k té podivné hoře, co tak divně páchne. Kousek od ní je smečka, kde pořád roste mech a kde žije vlčice jménem Lindasa," řekl jsem jí, možná abych ji ohromil svými znalostmi místního okolí nebo abych ji překvapil tím, že se skrz jeskyně lze někam dostat. Chtěl jsem prostě udělat dojem.
Pomalu jsem se zvedl ze země na všechny čtyři. Pokud si přála prozkoumat okolí nebyl jsem proti. "Klidně tě provedu kolem, ale jenom pokud jsi suchá," řekl jsem a mírně se opucoval. "Co bys chtěla vidět?" zeptal jsem se ještě a čekal poslušně na místě, než se vlčice rozhodne vyjádřit, kam by měly mířit naše další kroky.

//loterie 3

"Hmm," zabručel jsem na její slova. Řeklo mi to tu už několik vlků, nebo alespoň naznačili. Nikomu se tu evidentně nelíbilo, že někdo v mém věku a postavení si dovoluje myslet. Bylo to přímo k uzoufání, jak si tu všichni dospělí mysleli, že oni jediní jsou schopní dělat o něčem úsudky nebo nad něčím přemýšlet. A vypadalo to, že Cashmere je stejná jako ostatní. Jen co dospěla přišla si jako nadřazená všem ostatním. Působilo to tak. Osobně jsem doufal, že se mi tohle vyhne. Bylo mi jasné, že ne vždy mám pravdu. Mohl jsem se plést a nechat se vyvést z omylu mne zajímalo. Bylo to lepší, než navěky zůstat zaseklý v nějakém bludu. Dál už jsem na slova vlčice nereagoval, protože mi bylo jasné, že by se jen pustila do dalšího rýpání jako všichni dospělí tady. Tohle místo prostě bylo zvláštní, divné... nepříjemné.
"Mohlo by to tam být zajímavé," řekl jsem věcně. "Doma znám v horách skoro každý kousek a každou pěšinku, ale tady..." Zašvihal jsem ocasem. Bylo mi nepříjemné, že jsem se tu moc nevyznal. Celkově jsem měl dobrý orientační smysl a vadilo mi, když jsem neznal žádné záchytné body. "Slíbil jsem, že se nebudu od lesu vzdalovat a tak to taky dělám," odpověděl jsem Cashmere. "Sliby se mají dodržovat," promluvil jsem ještě, ale spíš pro sebe než pro vlčici. Proč by ji navíc mělo zajímat, že jsem někomu něco sliboval. Mohlo to být dobrým vysvětlením, proč se nevzdaluju od hvozdu. Kdybych měl šanci šel bych? A kam?... Kamkoli. Byla to správná odpověď. Nebavilo mě to v okolí lesa. Měl jsem to tu prochozené křížem krážem, ale slib mne držel poblíš hvozdu jako neviditelný provaz, který jsem nemohl přetrhnout.

//Loterie 2

"Když řekneš nepravdu nevědomky, tak to ale není žádné lhaní," odvětil jsem přesvědčeně. "Lhát můžeš jen když nejsou tvoje úmysly čisté, když se snažíš něčeho záměrně dosáhnout. Jenomže pokud si něčím nejsi jistá nebo o něčem nevíš, pak se nesnažáš ničeho dosáhnout, ale říkáš to čemu věříš, že je pravda," dodal jsem ještě na její větu. V očích se jí divně zablesklo, ale nic jsem si z toho nedělal, pravděpodobně už byla myšlenkami jinde a to bylo dobře. Nechtěl jsem se dohadovat o tom co je nebo není pravda a jak je nebo není důležitá. Nechtěl jsem prostě už dál pokračovat v téhle konverzaci, takže jsem se rozhodl obrátit list a pustit se do nového tématu.
Musel jsem se pousmát, když zhodnotila místní podmínky jako kterékoli jinde. Potvrzovalo to jen doměnku, že to nikde není normální a všude je to divné. Svým způsobem. Mrskl jsem ocasem a pohlédl ven z jeskyně, která byla poměrně osvětlena. Slunce muselo postupně začít stoupat k nebi a teď bylo už poměrně vysoko, že svítilo rovnou vchodem dovnitř. "Nebyl jsem tam," řekl jsem vlčici. Neměl bych se toulat tak daleko. Slíbil jsem to panu Sionnovi. Byl jsem rozhodnut slib dodržet. Jenomže popravdě pan Sionn už asi i sám na tenhle slib zapomněl. Navíc jsem se už stejně zatoulal celkem daleko, i když to nebylo mým záměrem. Ztratil jsem se zde v jeskyních a za to jsem přece sám nemohl. Pan Sionn mi to navíc řekl, když jsem byl malinkatý, teď už bych se zvládl vrátit zpátky i se zavázanýma očima. Pohlédl jsem na vlčici s otázkou v očích "proč se ptáš?".

//loterie 1

Cashmere se do mne pustila, že mi to bude k ničemu. Nemluvila zle ani rozčileně, ale bylo na ní vidět, že jí tohle děsně otravuje. Já se o žádné vysvětlování neprosil, ale asi jí dělalo radost někomu pořád vysvětlovat, že ona má pravdu a ostatní lžou. Netušil jsem proč? Co jí to tak asi může dát? "Já budu vědět, že jsem nelhal a už jenom pro ten pocit a to že můžu říct, že nejsem nikdy jsem nebyl a nebudu lhář, bych nelhal," odvětil jsem jí celkem stroze. Nemusela to chápat. Nežádal jsem po ní pochopení, ale jenom zanechání tématu, které ji očividně vadilo. Nebo se mi to tak zdálo z tonu jejího hlasu, který zněl jako by mluvila s naprostým mrnětem. Jenomže já nebyl malý, byl jsem už skoro dospělý a měl jsem svoje názory, které jsem si nechtěl nechat rozmlouvat. Kodex byl jedním z těch názorů, on byl správný a neomylný, on určoval cestu, kterou se vydám i v tomhle kraji.
Nakonec to ovšem vypadalo, že toho Cashmere nechá být. Sice obrátila oči v sloup, jako bych plácal nesmysly, ale více už se k záležitosti nevyjadřovala. "Všude je to divné," odvětil jsem jí suše. "Nebo ti to tady přijde normální?" pokusil jsem se odlehčeným tonem o menší vtípek. Bylo mi jasné, že ani ona není nijak odvařená z tohohle kraje a tak jsem se rozhodl pustit do tohoto tématu. Bylo lepší plout v konverzačních vodách, které nebyly plné žraloků.Nechtěl bych ji zase urazit. Nerad bych ji urážel nebo jí způsoboval nepohodlí. Pořád jsem doufal, že s vlčicí bojovnicí budeme kamarádi, i když ona evidentně o přátelství s žádným vlkem nestála. Já bych o ni stál... a hodně.

"Není, není to jedno," řekl jsem jí přesvědčivě, když naznačila, že důležitější je uvěřitelnost pronesného než jeho pravdivost. "Pokud někdo lže je jedno jestli mu to ostatní věří nebo nevěří. Pořád je to lež, pořád je lhář a pořád je to špatně," dodal jsem, abych vysvětlil co myslím. Její úšklebek mi přišel divný, ale nekomentoval jsem ho. Vadilo mi, že mě obviňuje z lhaní, i když jsem jí nelhal. Proč taky? Proč bych jí lhal? Nechápal jsem. Ale nepříslušelo mi vyptávat se jí na věci, do kterých mi očividně nic moc nebylo.
Její krátký smích mi už nepřišel tak hezký jako před chvilkou. Přišel mi zákeřný a nepříjemný. "Vylučuje. Využívat někoho je přímým opakem pomoci," řekl jsem jí a začal jsem se ošívat. Asi bylo opravdu načase vyrazit domů. Rozhodně jsem se nehodlal zamotat do nějakého handrkování ohledně života Cashmere, která měla svoje vlastní názory. Rozhodl jsem se ji respektovat. Měla na svoje názory právo, jako každý. "To že spolu nesouhlasíme ovšem neznamená, že nemáme oba pravdu. Každý pocházíme od jinud," řekl jsem po chvilce váhání velice mile a velice slušně. Doufal jsem, že tohle přijme a buď se pustí do jiného tématu nebo vysvětlí, proč má tyhle podivné názory na vlky. Bylo mi jasné, že tím míří proti vlkům. Proti komu jinému? Nebyl jsem hloupý a zajímalo mne, co se jí asi tak stalo. Nechtěl jsem ovšem šťourat někde, kde jsem šťourat neměl.

"Já nikdy nelžu," odvětil jsem jí rázně a moje slova nepřipouštěla žádnou pochybnost. O mém charakteru si mohla myslet, co chtěla, ale rozhodně jsem nikdy nelhal. Ani jsem to neuměl. Každý ve mně mohl číst jako v otevřené knize. A navíc... kodex. Mluv pravdu, žij pravdu – raději nemluv, než bys lhal. Bylo zvláštní jak mi kodex naskakoval do hlavy sám od sebe. Ani jsem se nemusel soustředit a už jsem věděl, podle které části kodexu se řídit. "Mysli si o mě, co chceš, ale jedno ti řeknu, já nikdy nelžu," dodal jsem už o poznání klidnějším hlasem. I vlčici muselo být jasné, že mě její slova rozhněvala. Dokonce ze mě dostala reakci emocí, které jsem nedokázal zadržet. Měl bych více trénovat svou trpělivost. Dýchat. Soustředit se.
Cashemere se rozohnila, že vlci jenom využívají vlčice. "Možná tam odkud jsi ty, ale v našem Řádu nikdy nikdo nikoho nevyužívá. Je jedno jestli jsi vlk nebo vlčice, starý nebo mladý, bojovník nebo mluvka. Všichni si pomáháme, nikoho nenecháváme ve štychu," zabručel jsem. Válečnice v mých očích poklesla. Pořád se mi iracionálně líbila, toho jsem se nezbavil tak snadno. Moje city nikdy nebyly přelétavé jako letní vánek, ale občas zakolísaly.