Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice prohlásila něco o křičení. "Nee... Je to prostě jeskyně na druhý straně tohohle hvozdu," řekl jsem jí. Trochu mne zaskočila tím, že chtěla křičet. Ona se mě bojí? Tohle bylo poprvé, co jsem se setkal s tím, že by se mě někdo bál. Mě se nikdy nikdo nebál. Každý si ze mě dělal srandu v tomhle světě, ale nikdo se mě tu nebál. Ona byla první. Proč by se mne bála? Přemýšlel jsem o tom, co se tady dělo. Pravděpodobně měla pravdu. Mohl jsem být nebezpečný. Většina vlků, které jsem tu potkal jenom něco chtěla, nebo se mě snažili nějak zesměšnit či dokonce mi ublížit.
Měl jsem si to víc promyslet. Jsem idiot, co jen něco plácnul. Zamrskal jsem ocasem a trochu si odkašlal. "Jde mi jenom o to, že pokud budeš stát na tomhle místě tak zmrzneš," řekl jsem to s klidem a vcelku racionálně. Měl jsem pravdu, to musela tušit i ona mokrá vlčice. Neměla moc času se rozmýšlet, pokud tu bude stát do večera minimálně se nachladí nebo hůř.
Na chvilku jsem se rozhlédl a když jsem se vrátil pohledem zpět k vlčici, od které jsem čekal odpověď, měla před sebou kus flákoty. Vypadalo to, že se o ni dělit nehodlá a já se ani nehodlal k jídlu přidávat. Byl jsem dobře najedený sám. Jak se to ... no to je fuk. Počkám až dojí a pak se jí pokusím případně nabídnout nějaké to útočiště, protože tady jinak umře. Ona tak krásně i jí.

Vlčice odsekla, že jí nic není, ale drkotala při tom zuby tak moc, že jsem se až obával, že si překousne svůj mrštný jazýček. Je dokonalá! Překrásná válečnice, která se nezalekne žádného příkoří! V očkách mi zajiskřilo, jak jsem se na vlčici díval. Měl jsem stochutí ji začít ochraňovat a bránit komumoli v tom, aby jí ublížil. Mou nabídku na les ovšem odmítla. "Támhle v tom lese je celkem pohodlný úkryt v křovinách. Je tam teplo a klid, takže byste tam mohla v tichosti uschnout. Nebo možná bude lepší jeskyně, která je kus odsud. Tam je ještě tepleji, ale je to trochu dál," řekl jsem jí zamyšleně. Napadlo mě, že možná bude lepší dovést ji do jeskyně, která vedla až k mechem plnému lesu. Tam jsem věděl, že bude určitě větší teplo než v křovinách v nedalekém lesíku, ale bylo to zase dál a těžko říct, zda by vlčice tuhle dálku zvládla.
Neudělal jsem k ní už ani krok, protože vypadala, že se jí nelíbí, když někdo narušuje její osobní prostor. Nedivil jsem se jí. Takhle pěkná vlčice se prostě musela hlídat před vlezlíky. A já vlezlík rozhodně nebyl. Nechal jsem tedy na dámě, aby se případně rozhodla, kam ji mám za vést. Na druhou stranu mne taky mohla odmítnout, ale proč by to dělala?

Sledoval jsem stopu, která se táhla k jezeru a k lesíku. Celkem se mi zdála taková podivná, ale nedokázal jsem říct čím. Z mého hlubokého rozjímaná nad onou stopou mne vytrhl hlas. Byla to vlčice, která byla mokrá na kost. Očividně musela spadnout do řeky, protože jinak jsem si její mokrý kožich nemohl vysvětlit. Vyštěkla na mě na co čumím, ještě před tím než jsem se na ni stihl podívat. Chtěl jsem něco kváknout, jenomže mi její slova v podstatě zavřela čumák.
Zamrkal jsem na ní jak z jara a pak jsem se teprve nadechl, abych něco řekl. "Nechcete pomoct? Musí vám být děsná zima," řekl jsem jí a udělal krok směrem k ní, než jsem si to rozmyslel, protože jsem nechtěl narušovat její osobní zónu. Byla celkem hubená. Jizvy, které měla na obličeji jí dokonale slušely, jako by se s nimi přímo narodila nebo se snad narodila pro ně? Byla to vlčice válečnice! Rozhodně to musela být velká bojovnice, protože jak jinak by přišla k takovým jizvám? Hezky voněla po přesličce a smůle stromů. Byla to příjemná vůně, která mne lechtala v břiše. Na venek jsem nedával nic znát, ale ta vlčice byla fakt nádherná. Polknul jsem. "Kousek odsud je les, kde byste mohla uschnout?" navhl jsem, abychom odešli z tohohle volného prostranství, kde ji mohlo ofouknout a kde ji mohl každý očumovat.

//Medvědí jezero

Obejít jezero mi ani netrvalo moc dlouho. Jednomu čas pěkně utká, když se může v klidu projít a užívat si pohled na okolní krajinu. Byla mi trochu zima, ale nic hrozného. V tom bílém hnusu jsem viděl cestou stopy, takže jsem se rozhodl je prozkoumat. Vypadalo to, že patří nějakému vlkovi nebo vlčici, který tu nedávno prošel. Pravděpodobně tu šel buď brzo nad ránem nebo ještě v noci. Kdo by se potuloval poblíž území společenst... teda smečky, takhle brzo ráno? Pach jsem už nepoznával pořádně, ale rozhodně to nebyl nikdo, koho bych znal nebo kdo by patřil do společenství, které žilo ve hvozdu. Bylo až s podivem kolik vlků se potulovalo kolem, i když tu bylo nebezpečí nejen od společenství, ale i od šakalů, kteří žili nedaleko. Sám bych se tu neměl moc dlouho zdržovat, takhle země je prostě divná. Prohlížel jsem si stopy a pohledem zkoumal odkud přišly a kam směřují. Vypadalo to, že neznámý nebo neznámá se vydal k jezeru a přišel od mého malého útočiště v lesíku.

//Midiam

Jezero vypadalo nádherně. Lesklo se jako nějaké zrcadlo a odráželo modravou oblohu nad sebou. Nakrčil jsem čenich a nasál do nosder čerstvý vzduch. Nakonec to vyapdalo, že ten podivně štiplavý zápach, který byl cítit několik týdnů, se konečně vypařil zase pryč. Pořád jsem měl jeho pachuť v čenichu, ale už to nebylo tak silné jako dřív. Byl jsem za to celkem rád, protože kdo by chtěl čuchat takové nechutnosti. Zamrskal jsem ocasem a začal obcházet jezero kolem dokola. Jezerní voda působila dokonale čistě, ale já se k ní moc nepřibližoval. Bál jsem se, že bych mohl upadnout nebo uklouznout a být teď mokrý, by mohlo znamenat i smrt. Rozhodně jsem to tedy nehodlal riskovat a kráčel jsem opatrně kolem. Naštěstí se na jezero napojovala další řeka, která mne měla dovést až do vytouženého cíle k lesíku. Porozhlédnu se tam a pak se asi vrátím zpátky, kdyby se náhodou vrátila slečna Iska nebo pan Sionn.

//Medvědí řeka

//Asgaarský hvozd

Šel jsem celkem pomalým krokem. Spíše jsem se táhl. Počasí přímo vybízelo k tomu nespěchat. Jeden si prostě procházel kolem a sledoval přírodu. Neměl jsem co dělat, takže jsem si prostě hezky užíval téhle pohody. Zima mi přišla zvláštní. Něco bylo příjemné a něco příšerné. Trochu by mne zajímalo, proč mluvila slečna Iska o nebezpečí. Možná tím myslela to, jak se počasí rychle mění. Nebo ten bílý hnus. Nebo to, že se na vodní hladině dělá kůrka a není co pít? Jenomže tady voda teče. Sledoval jsem řeku, která si zpívala a skákala kolem mě. Vypadala naprosto v pořádku až na to, že jsem cítil nepříjemný chlad, který z ní sálal. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší prostě pokračovat dál k jezeru a případně se pak vrátit zpátky, pokud by se počasí nějak více změnilo. Nechtělo se mi to tu zase obcházet dokolečka, ale chtěl jsem se podívat, jak je na tom můj oblíbený lesík. Rozhodně jsem si ovšem dával pozor na šakaly, kteří tu poblíž žili.

//Medvědí jezero

Poslouchal jsem tok vlastních myšlenek, ale vytrhlo mě z nich zakřupání bílého humusu kousek ode mne. Podíval jsem se tím směrem, abych viděl pana bratra slečny Isky, vlka, kterého jsem už jednou zahlédl, a pak někoho, koho jsem nikdy neviděl ani necítil. Všichni mířili do úkrytu, což znamenalo, že ten cizinec asi není nebezpečný. Chvilku jsem je sledoval, protože procházeli mezi stromy zhruba patnáct metrů ode mne. Nehodlal jsem je ovšem následovat, vypadalo to, že něco řeší a do toho jsem se míchat nepotřeboval.
Pomalu jsem se zvedl z toho studené země a pomalým plouživým krokem, jsem se vydal k hranicím přes les. Netušil jsem popravdě kam chci jít nebo nejít, chtěl jsem se prostě jít jenom podívat po okolí. Mohl bych zase vyrazit kolem řeky k jezeru a pak do toho malého lesíka, tam je to celkem příjemné. Kráčel jsem pomalým krokem. Cestou jsem se proplétal mezi stromy a doufal jsem, že počasí vydrží, abych pak nemusel zase uhánět zpátky do lesa.

//Midiam

//údolí

Vyšel jsem zptáky z bílého světla, kterým se nově údolí vyznačovalo. Les byl tmavý a stiný, stromy zde musely růst již stovky let. Celkem by mě zajímalo, jak dlouho tu je tohle společenství a jestli náhodou tu nebylo něco před ním? Vzpomínal jsem na Bratry a Řád. Bylo nás již několik generací a naše jeskyně byla obydlena již stovky let. Věděl jsem to, protože mi to kdysi vyprávěl Anselm. Řád byl založen poblíž hlavní stezky, kterou chodili poutníci z jihu na sever a ze severu na jih. Občas jsme narazili na nějaké tuláky, kteří hledali v jiném kraji místo k žití. Občas na někoho, kdo jenom toužil po dobrodružství a prozkoumávání světa. Já sám jsem po světě nikdy moc netoužil. Řád mi stačil. Bratři mi stačili. Jenomže díky bouři jsem zůstal tady. Netušil jsem, kdy se budu moct vrátit domů a to mě mírně zžíralo.
S povzdechem jsem se posadil na zem. Přemýšlel jsem, kam bych se mohl tak vydat. Nechtěl jsem se zase někde zranit a procházet se po okolí mne popravdě již nebavilo. Chyběla mi slečna Iska, kterou bych mohl otravovat svou společností nebo alespoň pan Sionn, který by mi vysvětloval, jak to tady funguje. Cítil jsem se sám a opuštěný.

//hvozd

Kráčel jsem opatrně, abych si něco nezlomil pádem. Už jak jsem se blížil k údolí uviděl jsem, že se celé třpytí a leskne. Sluneční paprsky ranního světla se prodraly skrz větve a nakonec dopadly na jedinou nezalesněnou oblast hvozdu. Tůňka na dně údolí se leskla taky, přestože voda v ní už nebyla. Bylo na ní něco divného. Pomalu jsem přešel bílým hnusem, který se nově nepropadal, ale držel mi pod tlapkami, jako normální zem. Příjemně to křupalo. Sluníčko mi nahřívalo kožich jedna báseň, až jsem se mírně zachvěl tím teplem.
Došel, doklouzal, jsem se k tůňce a sledoval její proměnu. Voda se zastavila. Sáhl jsem na ni tlapkou, ale byla studená a tvrdá jako zem. Neviděl jsem nic skrz ní. Bílé svinstvo ji zaneslo, takže jsem mírně odhrnul kousky prachu z povrchu tůňky. Byla jako zrcadlo. Odrážela v sobě dokonale modrou oblohu, po které se nepřeháněl ani jeden mráček. Zajímavé. Zkoumal jsem tu podivnost a trochu se i obával. Byla tohle snad zima? Netušil jsem. Slečna Iska mi toho moc o zimě nepověděla, jen že je nebezpečná. Bílý sajrajt byl úplně všude, tůňka byla tvrdá a nedalo se z ní pít. Asi tohle bylo tím nebezpečím, ale vždyť je tak hezký den? Mráz mne štípal na tvářích. Sice to bylo v údolí příjemné, ale zima se mi zakusovala do slabého kožichu. Dnešní den byl jako stvořený pro lehké cestování, jen zjistit kam jít.
Otočil jsem se a pomalu šel po křupajícím bílém prachu, nyní již tvrtdém jako hlína, zpátky do hvozdu. Pořád jsem netušil, co budu dělat, ale aspoň jsem věděl, že mám na to něco hezké počasí.

//hvozd

Odpočíval jsem po práci, zatím co se poměrně hezky rozednívalo. Vypadalo to, že bude celkem hezký den. Mohl bych se projít do údolí a podívat se, jak vypadá dneska nebe. A pak bych mohl někam třeba vyrazit? Z mého přemítání mne vytrhl podivný pach, který přicházel od hranic. Zvedl jsem se na všechny čtyři, abych si uvědomil, že jeden pach patří někomu místnímu. Druhý pach jsem nepoznával. Asi zase nějaký smečkový přítel nebo tak něco. Ty vztahy jsou to nějak moc složité... Zamrskal jsem ocasem až se bílé svinstvo zvedlo do vzduchu a rozhodl jsem se pomalu vyrazit do údolí.
Chtěl jsem zjistit, jaké je počasí a jestli budu mít nějakou možnost se podívat po okolí. Pokud by bylo pořád hnusně, nikam bych nešel. Ani jsem popravdě nevěděl, kam by se mi chtělo jít. Možná bych se jenom prostě rád proběhl po okolí. V lese byl podle všeho jeho právoplatný obyvatel a tím pádem jsem se nemusel starat o to, zda se sem nenasáčkuje zase někdo, kdo sem nepatří.

//údolí

Vlčice přišla, představila se, nabídla pomoc a zase odešla. Neměl jsem ani čas na ni zareagovat jinak než podivným "hmm". Věděl jsem, že má pravděpodobně povinnosti, protože před jejím odchodem někdo vyl. To sice upoutalo mou pozornost, ale po poslední eskapádě s hnědým vlkem, kterému jsem nerozuměl ani slovo, jsem se už nechtěl pouštět do dalšího prozkoumávání vlků, kteří sem chodili výt na hranice. Když mi vlčice zmizela z dohledu, pokračoval jsem nerušeně ve své práci.
Všichni se odsud vypařili a já si připadal, že jsem v celém hvozdu sám. Dokonce se mi i zdálo, že nikoho necítím. Asi jsem tu opravdu byl sám. Tedy kromě spícího vlka v úkrytu, ale ten se nemohl počítat když spal. Měl bych se pak pustit do něčeho dalšího, ale do čeho... Dám si pauzu a uvidím. Odklidl jsem poslední klacík, který ležel pod tím bílým prachem, a přenesl ho na hromadu k ostatním. Před úkrytem to nyní vypadalo celkem čistě, což mě rozveselilo. Zamrskal jsem ocasem a pak si kecl vedle klacíků na místo, kde nebylo tolik toho bílého hnusu. Chvilku jsem si potřeboval odpočinout a vymyslet, co dál.

Jeden klacek, k druhému klacku. Hmm to se rýmuje... jako když Anselm říkal racek racku, posral packu. Mírně jsem se uchechtl. S Bratry byla vždycky sranda, protože jsme před sebou mohli dělat různé blbiny a říkat různé posměšnosti. Na druhou stranu jsme všichni věděli, kdy s tím přestat a vrhnout se do práce. Stejně jako já teď. Hora klacíků se zvětšovala a já tahal vše, od malinkatých větviček přes velké klacky. Uklízel jsem hezky před vchodem do úkrytu, aby někdo nezakopl na v tom bílém svinstvu ukrytou větev a nezlomil si tak vaz.
Náhle jsem za sebou zaslechl něčí hlas. Otočil jsem se na vlčici, kterou jsem neznal. "Zdravím," odvětil jsem a položil na hromadu klacek, který jsem zrovna držel v tlamě. "Ne... Uklízím tu..." řekl jsem celkem potichu a naklonil hlavu na stranu. Z mého postoje a hlasu bylo jasně znatelné udivení. Proč by sakra někdo stavěl z klacků nějaký hrad? Co to je za ptákovinu? Taková ztráta času. Otočil jsem se čelem k vlčici. "Můžu vám nějak pomoci, mé jméno je Parsifal," řekl jsem slušně a vychovaně, jak mě k tomu vedl kodex a Bratři.

Spokojeně jsem dokousal těch několik soust, které mi zůstaly. Měl jsem pěkně plné přicho a cítil jsem se dost dobře. Odpočatý, najedený a zároveň i celkem plný energie. Takhle jsem se cítil nejraději. Teď jen vymyslet nějakou aktivitu... Jenže jakou? Rozhlédl jsem se kolem, ale nic mne nenapadalo. Hlídat hranice mi nepříslušelo. Lovit teď bylo zbytečné, když tu byla spousta naloveného masa. Do úkrytu jsem jít nemohl, spal tam Castor a já ho nechtěl budit tím, že bych kolem vymetal pavučiny nebo čistil kožešiny.
Obrátil jsem se k zabitému kousku, jehož srst byla citelně poničena tím, jak ho všichni okousali. Tahle kožešina je na houby. Znuděně jsem se zvedl ze země, protože mě vážně vytáčelo, že nemám, co dělat. Začal jsem odklízet klacky kolem úkrytu. Vždy jsem nějaký našel a odnesl ho na hromádku vedle vchodu, která se postupně začala zvětšovat. Musel jsem některé klacíky oklepat od toho bílého studeného hnusu, ale mě to nevadilo. Aspoň jsem měl co dělat. Nic nedělání mě ničilo a tohle byla práce... sice práce, aby byla práce, ale aspoň něco.

//Úkryt

Les byl až nezvykle tichý. Ne že by mi tichost vadila, ale říkal jsem si, zda tu vůbec někdo je, kdo by v případě potřeby mohl pomoct pocestným. Oni vlastně nikoumu nepomáhají, tak se asi nemusí ani obávat o vlastní území ne? Vzpomínal jsem, jak pak Sionn nevybíravě vyháněl někoho od hranic, protože byl cizí a ani se ho neptal, zda daný vlk nepotřebuje pomoci. Bylo to tu zvláštní a já to nechápal. Vlci tu někteří mluvili zvláštně, ale divně se tu choval vlastně každý. Mrskl jsem ocasem až se kolem mě trochu vznesl sníh do vzduchu.
U vchodu do úkrytu jsem našel kus uloveného masa a tak jsem si utrhl kus. Pomalu jsem s ním odešel několik metrů mezi stromy do míst, kde nebyl pod větvemi ten bílý hnus. Tam jsem si sedl na chladnou zem a pustil se do jídla. Měl jsem celkem hlad, ale ne velký. Uměl jsem si obstarat potravu, když jsem potřeboval, ale tenhle servis jsem si taky nechal líbit. Měl bych vymyslet, co budu dělat. Jinak se tady z toho nic nedělání zblázním. Zavrtěl jsem trochu hlavou a mírně nakrčil čenich. Od jídla mne ovšem nemohlo nic odtrhnout.

Na poslední větu jsem vlkovi ani neodpověděl. Šel spát a já ho už nechtěl rušit dalším brebentěním, takže jsem se rozhodl, že bude nejlepší to nechat být. Měl ovšem pravdu. Jak jsem se chtěl dostat domů? Netušil jsem. Trochu mě to deptalo, ale já se nenechával rozházet tak snadno. Zamžoural jsem směrem k východu. Zdálo se, že na kraj padá noc. Mě už se ovšem nechtělo spát. Nebavilo mě to. Rozhodl jsem se proto, že bych se zašel podívat do lesa, co je nového. Možná bych mohl i něco zakousnout cestou. Někde by tam měla být ta kořist ne?
Pomalu jsem se nadzvedl, abych vlka nebudil a pak se začal opatrně přesouvat směrem k východu. Nechtěl jsem uklouznot a spadnout. Zbytečně bych tím vlka budil, což asi nebylo úplně nejlepší. Mrskl jsem ocáskem, abych udržel rovnováhu a pak jsem se elegantně protáhl vchodem do jeskyně ven, kde začínal příjemný večer. Nefoukalo, nepadalo to bílé a všude byl klid.

//Hvozd