Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Parsifal. Rytíř! Udatný! Nezdolný! Pochcávající kus plamene, který kurňa ne a ne zhasnout!
Ten plamínek mě prudil, štval mě. Vyloženě se mi smál do obličeje a ne a ne se uhasit. Cítil jsem horko okolního hořícího lesa i štiplavý pach, který se mi rozlézal v čenichu. Byl jsem zoufalý. Už jsem v sobě neměl ani kapičku, abych mohl čůrat dál. A les byl starý a stromy suché. Sníh roztál pod návalem tepla z ohně, nebylo čím hasit. Nebylo co dělat. "Zhasni už!" křikl jsem zoufale, ale nic se nestalo.
Ohlédl jsem se na Pana Sionna, který se bavil s onou vlčicí, která na něj něco křičela na oplátku. Nevěděl jsem o čem se baví. Přes praskání ohně a vlastní krev v hlavě, která mi tepala do bubínků, jsem neslyšle jejich slova. Ale náhle jsem to uviděl. Byla to ta černá vlčice, Gee, která si myslela, že si hraji, když jsem uklízel u úkrytu. Jenomže s ní přicházel ten cizinec, který sem nepatřil. Nevolněl jako smečka. Byl cizí, tulák! TO ON TO UDĚLAL! Procitl jsem z vlastní neznalosti. Kdo jiný by zapaloval les. Pan Sionn, paní Gee a slečna vlčice, jejíž jméno jsem zaslechl jako Lilac, všichni voněli lesem. Ale tenhle cizák (//Calum) ne. "ON TO ZAPÁLIL!" křikl jsem a rozeběhl se na vlka.
Byl silnější než já, byl rozhodně zkušenější než já, ale ohrožoval les. Ohrožoval smečku. Takhle můžu panu Sionnovi vrátit to, že mě nepotrestal, že jsem do lesa přivedl Cashmere. Vyřítil jsem se z křovin a skočil jsem přímo na vlka (//Calum). Měl jsem vyceněné zuby, ostré drápy na tlapkách před sebou a srst naježenou. Tohle byla bitva, kterou jsem věděl, že nevyhraju, ale musel jsem v ní bojovat! Cítil jsem jak se moje drápy a zuby boří do masa. Doufal jsem, že tohohle cizince zničím dřív než ohrozí dál les, pana Sionna nebo kohokoli jiného ze smečky.

//Nechávám na Calumovi, jestli uhne a Parsi mu sjede po boku, nebo jestli mu na záda Parsi skočil a drží se jich.

Pan Sionn prohlásil, že teď se na lov nepůjde. Trochu mě to zarazilo, ale chápal jsem to. Sám jsem věděl, že nebude úplně snadné jít na nějaké šakaly, navíc na jejich území. Pan Sionn měl určitě správné důvody k tomu, proč celou akci odkládal. Doufal jsem ovšem, že se dříve nebo později rozhodne a půjdeme. Mírně jsem nedočkavě přešlápl.
Jeho další slova mi přišla zvláštní. Pořád bylo co dělat, jenže to vyvpadalo, že tady už každý něco dělá. Každý mimo mě. Chtěl po mě, abych se seznamoval, ale to mi popravdě moc nesedělo. "Poznal jsem paní Lauru, slečnu Gee, pana Etneyho, ten mi přišel trochu, promiňte ten slovník, ale zaostalý, a pak Castora, který mi přišel trochu zmatený a nabroušený," odvětil jsem panu Sionnovi popravdě. Etney na mě působil jako mentálně postižený vlk na úrovni vlčátka. Castor na mě zase nebyl úplně nejpříjemnější v úkrytu a jeho informace o vedení smečky se mi taky zdály divné. "Ale třeba něco vymyslím," prohodil jsem. Neměl jsem to v plánu. Nebyl jsem ani člen smečky, tak proč bych měl něco podnikat s jejími členy. Raději bych dělal něco užitečného, jako lovil nebo tak něco. Tohle mi přišlo nepodstatné.
Pan Sionn pak prohlásil, celkem zamteně, že si myslel že jsem člen. "Nikdo mě oficiálně nepřijal a ani nevím, kdo je zdejší Alfa," prohodil jsem celkem slušně. Bylo až s podivem, že pan Sionn zapoměl, že mě nikdy do smečky nepřijal, jen mi nabídl místo kde mohu chvíli zůstat. Já sám ani neuvažoval o tom, že bych se měl za člena smečky pokládat.

Chtěl jsem něco dodat o Cashmere, ale to už jsem cítil kouř. Pan Sionn se náhle někam rozeběhl a já netušil, co mám dělat. Mírně jsem začal panikařit. Podivná vlna tepla se nesla lesem a já netušil, co dělat a co nedělat. Měl jsem hlídat Cashmere, ale zároveň tu hořel les. A pan Sionn určitě potřeboval pomoc. Strčil jsem tlapkou do Cashmere. "Vstávej a utíkej mimo les," prohodil jsem na ni, ale netušil jsem zda se vzbudila. Vyhodnotil jsem situaci tak, že i kdyby Cashmere chytla nějakýho rapla, rozhodně by neudělala větší vylomeninu než podpálit les. Rozeběhl jsem se tedy za panem Sionnem.
Moje tlapky byly dluhé a motaly se mi do cesty. Překotně jsem se snažil překonat vzdálenost mezi sebou a panem Sionnem, ale kouř mi znemožňoval se vrhnout přímo po jeho stopě, protože pach mizel pod vůní kouře. Náhle jsem ho dohonil. Po stromech tancovaly plameny a teplo sálalo až ke mně. Pan Sionn se dohadoval s nějakou vlčicí, která pravděpodobně byla zodpovědná za tohle pustošení lesa. Co mám dělat. Co mám dělat?! V duchu jsem panikařil a pak mě napadlo. HASIT! Zvedl jsem jednu tlapku a začal čůrat na jeden z malých ohníčků, jenomže on ne a ne se uhasit. Zoufalým pohledem jsem koukal na pana Sionna.

Můj pohled mizel v očích pana Sionna, ale moje uši ho poslouchaly. Vnímal jsem jeho slova, ale moc jsem s nimi nesouhlasil. To že nezaútočili hodnou řádku měsíců, neznamená, že nezaútočí hned jak dostanou na jaře nebo v létě přležitost. "Chápu vás, ale pokud si mohu dovolit oponovat," prohodil jsem mírným hlasem, nechtěl jsem překročit hranice nějakých svých možností, které příslušely mému postavení. "Útok je mnohdy nejlepší obranou, takže bych navrhoval je minimálně trochu usměrnit," shrnul jsem své myšlenky poměrně krátce. Bylo mi jasné, že nemusí souhlasit, ale doufal jsem, že to alespoň zváží. Já byl na pořádný boj připravený. Pobíháním kolem jsem trénoval, takže jsem se cítil dobře a silně. Nic mne nemohlo zastavit, kromě slova pana Sionna.
"No," začal jsem. Pořád jsem tu byl celkem nový a nechtěl jsem si nějak moc vyskakovat. "Rád bych něco prospěšného dělal pro... smečkuů," na konci věty mi podivně poskočil hlas tak o oktávu hloub a pak zase zpět. Bylo to divný. "Ehm ehm," odkašlal jsem si a doufal, že se toho zbavím. Asi nějaký nachlazení nebo tak. "Přece jenom jsem tu skoro celou zimu a kromě úklidu kolem úkrytu jsem ničím prospěšný nebyl. Trochu mi to posedávání kolem vadí, ale chápu že jako nečlen nemůžu pomáhat s lovi nebo něčím podobným," řekl jsem s klidem, abych mu naznačil, že nečekám nějaké důležité úkoly. Spíš uklidit tohle, odnést tamto, přenést tadyto.
Řeč se obrátila ke Cashmere. "Omlouvám se, ale asi toho prožila hodně a trochu spánku potřebuje," omluvil jsem se na její pospávání u hranic. "Ale nemyslím, že by byla nebezpečná. Působila slušně a pravděpodobně až se vzbudí, tak buď odejde nebo nás zavolá," vysvětlil jsem její povahu, která mi byla sice hádankou, ale nepřišla mi nijak extra zákeřná. "Narozdíl od toho pachu támhle. Už jsem toho vlka nebo vlčici jednou cítil a nezůstal na hranicích," informoval jsem pana Sionna, kdyby to chtěl jít nějak řešit.

Rowka: Vytrvalost a rychlost
Parsifal: Doplnění libovolné vlastnosti nebo výjimečné magie do 5 hvězd - daruji Odinovi

//Loterie 33

Pokýval jsem hlavou, když byo řečeno, že to nebylo daleko. Cashmere spala jako pařez a já doufal, že si alespoň odpočine. Počasí se už umoudřilo a mě bylo jasné, že pokud nebude chtít zůstat ve smečce, bude muset pelášit jinam, což mě trochu mrzelo. Byla nejblíž ke kamarádce, co jsem tu měl. Slečna Iska mě považovala spíš za přítěž, stejně tak jako pan Sionn, tím jsem si byl jist. Cashmere jediná nemusela mou přítomnost trpět, pokud vyloženě nechtěla a nevypadalo to, že bych jí nějak překážel. Neodešla když mohla, takže mě musí mít aspoň trochu ráda. Moje mladé srdéčko zapleskalo, protože to mohlo znamenat, že bych u ní měl naději. Až trochu povyrostu samozřejmě.
Pan Sionn se rozhodla, že mne trestat nebude. Trochu jsem ho nechápa, nejprve říkal, že cizincům se pomáhat nemá a teď mne za to v podstatě pochválil, že je to správné rozhodnutí. Nerozuměl jsme tomu, ale byl jsem za to rád. Pokýval jsem tedy hlavou a doufal, že je to za námi a že jsem nezpůsobil nějaké závažnější problémy.
Další část hovoru se točila kolem šakalů. "S tím musím souhlasit pane," odvětil jsem. "Hádám, že s nimi dlouho nikdo nic nedělal, takže pokud se vše nechá tak jak je, mohli by do léta svoje počty zvětšit a pak už by mohlo být obtížné udržet je pod kontrolou," řekl jsem mu věcně. Podle toho, co jsem viděl, si šakalové dovolovali i na vysokou a to rozhodně nebylo nic dobrého. Navíc když jsou takhle blizoučko smečky. "Mohl bych pro vás ještě něco udělat?" zeptal jsem se pohotově. Mohl bych o nich zjistit víc nebo zařídit něco dalšího. Do jara jsem stejně nehodlal odcházet a hledat cestu domů, protože jak jsem sám zjistil, bylo by to nebezpečné.
"Jmenuje se Cashmere a nepochází z žádné smečky. Je to bojovnice a rozhodně by byla smečce užitečná, pokud by ovšem sama chtěla ve smečce být," řekl jsem panu Sionnovi. "Víc vám toho musí povědět sama, nerad probírám ostatní bez jejich vědomí," dodal jsem na vysvětlenou. Věděl jsem o ní toho víc, ale nehodlal jsem se o tom s nikým bavit, pokdu to nebyl přímý rozkaz. Navíc nebyl jsem součístí tohoto společenství, abych se nějak musel podrobovat tomu, že jim řeknu o všem o kterých chtějí něco vědět.

//loterie 23

"Přímo nad lesem, jak je řeka a pak to území plné nor s cestou na vyhlídku," odvětil jsem velice intuitivně. "Mám podezření, že přesně touhle jeskynní jsem se sem dostal," dodal jsem, abych mu i mírně vysvětlil, jak o jeskynním komplexu vím. To že jsem chodil kolem lesa několikrát a hledal vchod do onoho podivného jeskynního tunelu, jsem si nechával pro sebe. Nebylo to podstatné a já nikdy nebyl ten, co by se dělil o nepodstatné informace, které nikoho stejně nezajímaly. Pohledem jsem se podíval na Cashmere, ale pak jsem se zase vrátil zpět plně do konverzace s Betou tohoto spole... smečky. Této smečky.
Pan Sionn mne pochválil, že jsem nenechal Cashmere zemřít, ale zároveň mne pokáral za to, že jsem ji nechal v lese. Navrhoval ji vzbudit nebo nechat být. Jen jsem se na ni podíval, jak v tichosti spí, ale nic jsem neříkal. Čekal jsem na vhodný okamžik, abych mohl odpovědět. "Omlouvám se pane," řekl jsem a mírně sklopil hlavu. Otevřeně přijmi odpovědnost za své činy. Zvedl jsem hlavu a podíval se panu Sionnnovi do očí. Zapřel jsem se ve stoji tlapkami a na mém obličeji nebylo znát žádného váhání nebo neochoty. "Vím, že mi nepřísluší nechávat na hranicích pospávat cizince a že bych ji zde neměl nechávat, proto přijmu jakýkoli váš trest, pane," řekl jsem klidně a vyrovnaně. Byl jsem připravený odnést si jakoukoli formu trest, kterou určí za to, že jsem do lesa přivedl cizinku, i když jsem znal místní pravidla. "Během mého průzkumu okolí lesa se nic zvláštního nestalo, pane. Objevil jsem onu jeskyni, potkal pár cizinců, ale nic zvláštního," odvětil jsem ještě na jeho otázku. Nezažil jsem žádnou zvláštnost... "Jen pane, na jihu jsou šakalové a hádám, že jich tam je více než by bylo vhodné," předal jsem mu informace o bezpečnosti jižních hranic hvozdu. O své cestě jeskynní jsem nic neříkal, nebylo to zajímavé. Ani jsem mu neřekl o paní Isce a její víře v to, že božstvo je bytost z masa a kostí, protože to nebylo moje přesvědčení, abych ho zděloval dále, pokud na to není zrovna zavedena řeč. Čekal jsem až vysloví můj trest.

//Loterie 22

Tiše jsem ležel a sledoval Cashmere, která usnula. Nebo jsem předpokládal, že usnula, jelikož se moc nehýbala, nemluvila a jen pravidelně oddechovala. Pomalu jsem se vyhoupl do sedu. Vypadalo to, že se počasí konečně umoudřilo. Mírně jsem si protáhl přední tlapky, ale zůstával jsem sedět na místě. Až se probudí, bude nejspíše na čase se rozloučit. Než jsem stihl promyslet, co s vlčicí, nebo než jsem stihl rozesmutnět z jejího blížícího se odchodu, doběhl k nám pan Sionn.
Pomalu jsem se zvedl a uvědomil jsem si, že už nemusím zaklánět krk, abych na něj viděl. Předsunul jsem jednu tlapku a elegantně se uklonil. "Pane," prohodil jsem na pozdrav a mírně zašvihal ocasem, byla to jediná emocionální reakce na jeho příchod. "Omlouvám se, že jsem sem Cashmere přivedl," řekl jsem tichým hlasem, protože jsem vlčici nechtěl budit z příjemného spánku. "Ale nalezl jsem ji u řeky, do které spadla. Nejprve jsem ji odvedl do jeskyně na severu odsud, ale pak se velice zhoršilo počasí a já popravdě nevěděl, kam se jinam vydat a nemohl jsem ji nechat, aby umrzla venku," vysvětlil jsem mu situaci, proč se vlčice nalézá zrovna tady. Na druhou strnu byly jsme oba na okraji lesa a mě si tu nechali, takže jsem neviděl problém v tom, nenechat tu odpočinout i ji. Chtěl jsem prostě ostatním pomáhat, místní náturu na vyhazování všech i těch, co potřebovali jsem prostě nechápal. Být dobrákem od kosti se v tomhle kraji nenosilo. "Chtěla se také na smečku zeptat a možná se přidat, ale nechtěla dělat unáhlené rozhodnutí," dodal jsem, protože mi přišlo že to by mohlo pomoct, když se zmiňovala, že chce o smečkách víc zjistit.

//loterie 21

Cashmere se moc nenimrala v otázkách umírajících vlků. Byl jsem za to celkem rád, vyvolávalo to nepříjemné otázky. Pohlédl jsem směrem do lesa, odkud přicházelo to táhlé vytí, ale nevypadalo to, že by se něco dělo. Nic jsem neslyšel ani neviděl. Pachy, které odtamtud přicházely byly dva. Trochu mne zaráželo, že si někdo dovolil vlézt jen tak na cizí území. Nebyl to nikdo místní. Jeho pach nebyl cítit podivnou zatuchlinou, jako pachy všech ostatních místňáků. Tohle se mi nelíbí. Budou problémy... Cashmere jsem nic neřekl. Pokud by šlo na zuby, chránil bych ji. A dokud na zuby a drápky nedojde, nebylo proč ji rozrušovat.
Její řeč se obrátila na tu druhou smečku na severu. "Rád si o ostatních dělám vlastní mínění, než abych dal na klevety," odvětil jsem jí na její radu, abych to tam neprozkoumával. Sice ta smečka mohla být plná povalečů nebo vrahů, ale nemyslel jsem si to. Kdyby taková opravdu byla, už by nebyla poblíž tohohle hvozdu. Měl bych se na to zeptat pana Sionna. Byl jsem opravdu unavený a rád bych se prospal. "Nebude vadit, když si na chvilku zavřu oči? Kdyby něco vzbuď mne," poprosil jsem Cashmere. Chtěl jsem vydržet, než někdo přijde, ale už to dál nešlo. Trvalo to moc dlouho. Položil jsem si hlavu na tlapky a ponořil jsem se do spánku.

Probuzení přišlo náhle s prvními paprsky raního slunce. Musel jsem prospat část noci, ale to mi vůbec nevadilo. Pohlédl jsem na Cashmere, která byla kousek ode mne. Netušil jsem zda odpočívá nebo spí, takže jsem raději nemluvil, abych ji nevzbudil kdyby případně spala. Doufám, že někdo přijde, abych se dozvěděl, co je nového a nemusel se obávat, že Cashmere nějaký ochránce vypakuje mimo les. S úsměvem jsem se na vlčici podíval. Byla fakt moc krásná.

//loterie 20

Cashmere se hezky rozpovídala o tom, že je magií asi sedm nebo kolik a že nezná žádnou, která by mohla patřit Sionnovi, když má černé oči, takže jich bude asi víc. Zamyšleně jsem zavrtěl hlavou. "Asi máš pravdu, že jich bude hodně," prohodil jsem potichu zamyšleně. Byl jsem opravdu už moc unavený a nejradši bych si v klubku schrupnul, ale nedalo se cítit. Mohl bych se prospat, kdybych se tak nebál, že sem někdo přijde a bude Cashmere vyhánět. Kdyby to bylo u nás, tak bych se bát nemusel, Bratři by ji rádi přijali a poskytli jí úkryt, než venku přejde ta šílenost. Zima se mi opravdu nelíbila. Bylo to to první, co jsem chtěl říct slečně Isce, až se vrátí. Mírně jsem si promnul oči, abych mohl dál sledovat okolí.
Lesem se neslo zavytí, které jsem neznal. Měl bych to jít zkontrolovat, ale trochu jsem se obával, že dostanu zase pocuc, že to bude nějaký přítel smečky. Lepší to nechat na někom, kdo se tu vyzná ve vztazích. Obrátil jsem svou plnou pozornost zpět ke Cashmere. "Asi je to normální no... Ale není to pěkný pohled," prohodil jsem pořád tlumeným hlasem, který byl teď naplněn i smutkem. "No... ta druhá smečka je asi v pohodě s tou místní, i když někdo se zmiňoval, že jsou tam vlci divní. Takže se asi tolerují," prohodil jsem neurčitě. "Moc toho o nich nevím," dodal jsem, aby se neurazila, že jí nechci dát všechny infromace, co si ona myslí, že mám. O fungován místních společenství jsem věděl málo. Tuze málo na můj vkus. Nejradši bych toho věděl víc, ale nebylo koho se zeptat. Pan SIonn neměl čas, slečna Iska byla mimo les a Cashmere nebyla ve smečce.

//Loterie 19

"Budu se na to těšit," řekl jsem veselým, ale unveným hlasem. Začínala by mít zima a únava k tomu nebyla úplně dobrou kombinací. Ještě že v lese bylo celkem závětrno a pod stromem i tepleji než na pláni nebo na Vyhlídce. "Já ani nevím, co bych chtěl umět... Ještě jsem moc magií nepoznal, je jich hodně?" začal jsem se vyptávat, protože Cashmere toho věděla víc než já. Ne že bych se nezajímal, když mi o nich vykládal pan Sionn, ale jeho ukázka mne zaskočila a já měl problém se vzpamatovat, abych si stihl zapamatovat, co k tomu říkal. Bylo fajn, že jsem se měl koho zeptat. Sice Cashmere tvrdila, že magie jsou všude a i u nás v Řádu, ale já byl pořád na pochybách. Do teritoria existence či neexistence magie ani bohů jsem se už pouštět nechtěl, ale množství magií mohlo být příjemným a bezpečným tématem.
Pohlédl jsem na Cashmere, která řekla, že kdyby jim záleželo na té mrtvé, tak by nespadla. Mělo to logiku, ale já měl jinou zkušenost. "Jeden Bratr... měli jsme ho moc rádi, ale nedával pozor a zemřel při lovu. Neřekl bych, že někdo může za nějakou nehodu," řekl jsem potichu a zamyšleně. Já na lovu nebyl, jen jsem viděl následky. Očka se mi při té vzpomínce zaleskla, jak jsem si vybavil střeva, která se vlnila z těla jako hadi a ze kterých stoupala pára, jako z jezera v zimě. Nemysli na to. Nemysli na to. Trochu jsem se odklonil od Cashemre a sledoval bílý sníh, abych se zase uklidnil a uvolnil. Snažil jsem se vyhnat představu tím, že jsem si opakoval věci co vidím, slyším a cítím. Snih, strom, srst, větev, stopu. Vítr, zurčení potoku, houkání ptáka, pád sněhu. Cashmere, chlad, hvozd.

//loterie 18

Podíval jsem se na Cashemre, která se trochu uchechtla, nebo mi to tak přišlo, že by to tu podpálila. Nakrčil jsem čenich a naklonil hlavu trochu na stranu. "Nemyslím si, že bys to nezvládla," řekl jsem jí silným hlasem, protože jsem tomu reálně věřil. Ona byla bojovnice, válečnice. Nic by jí nemohlo rozhodit nebo znemožnit, aby nebyla v magii nejlepší. "Jsi dost chytrá a dost silná, abys té magii přišla na kloub," dodal jsem a pokýval hlavou. Načež jsem si zývl, protože jsem byl hodně unavený.
Cashmere začala podivně jančit, když jsem jí sdělil, že tu umřela nějaká vlčice. Popravdě pro mne byla smrt normální. Každý musel někdy umřít a nedošlo mi, že by to někoho mohlo takhle poplašit. Měla rozšířené zorničky a hlas jí trochu zadrkotal. Bylo to zvláštní. Proč by se bojovnice bála smrti? Umřít je přece pro válečníky tak normální? Nehodlal jsem to nijak zpochybňovat, nakrčil jsem jenom čenich. Každý se asi něčeho bojí. "Jestli jsem to dobře pochopil, byla to příbuzná slečny Isky a pana Sionna. Podle všeho spadla z Vyhlídky, na které jsme byli," řekl jsem jí tichým hlasem, protože jsem nechtěl, aby nás někdo slyšel. "Pro vlky tady, je to nepříjemné téma, proto mluvím tak potichu," vysvětlil jsem jí ještě, aby nezačala panikařit, že šeptám. "Asi byla něčím důležitá," dodal jsem zamyšleně. Popravdě jsem nad tím moc neuvažoval. Vlčice prostě nedávala pozor, uklouzla po kamení a šup, už to bylo. Byla mladá a jankovatá, takže se nehoda asi dala čekat. Asi to byla sestřenice pana Sionna a paní Isky, nebo možná sestra... uvažoval jsem v mysli.

//loterie 17

Ležel jsem si v pohodě v lese, ale cítil jsem občasné závany větru. Nebyli jsme od řeky daleko a vítr sem prostě občas profouknul. Blíž do nitra lesa jsem ovšem Cashmere brát nemohl. Stejně je to lepší, než kdyby se musela klepat zimou mimo les ne? Přitáhl jsem si svůj ocas k tělu, abych se trochu více zahřál. "Třeba magie ohně by se mi teď asi hodně hodila a myslím že tobě taky," řekl jsem na její povzbuzení, že snad brzo nějakou tu magii objevím. Pochyboval jsem o tom.
Pohlédl jsem na Cashmere, která začala mou teorii o nelhaní, ale neříkání plné pravdy trochu podkopávat. "Tak až někdo přijde, řekneme že jsi tulačka, která spadla do řeky a aby nemusela teď mrznout venku, tak jsem ji vzal na hranice do lesa," řekl jsem jí a přitulil se do klubíčka ještě těsněji. Byla mi příšerná kosa. "Ale pak si teda nestěžuj, že se bojíš, že by tu nemuseli být k tulákům tak příjemní... Popravdě nemuseli, pan Sionn se z nějakého důvodu tuláků úplně nezastávám, ale co já vím, co se stalo. Možná to souvisí s tou mrtvou vlčicí, ale možná taky ne," dodal jsem na vysvětlenou, proč by to místní nemuseli mít s tuláky zrovna dvakrát nadšené. Nechtěl jsem jí panikařit, ale nechtěl jsem jí neříkat, že by možná bylo lepší trochu mlžit, než přímo říkat pravdu rovnou takovou jaká byla. Trochu jsem si odfrknul. "Ale stejně si myslím, že nikomu vadit nebudeš," dodal jsem ještě s hrdostí a celkem velkou mírou přesvědčivosti v hlase. Chjo já bych spal. Cítil jsem únavu, která se mi zažírala do těla a nechtěla mne vůbec pouštět ze svého sevření.

//loterie 16

Podle všeho Cashmere neovládala svou vlastní magii pořádně. "Ale tak třeba se to jednou naučíš," povzbudil jsem ji, protože mi najednou přišla nějaká skleslá a podivně zamlklá. Řekla jen jednu větu a nic dalšího. Našel jsem výhodné místo a pomalu sjel do lehu. Byl jsem hodně utahaný a už se mi popravdě nechtělo ani stát ani sedět. Docela bych se i prospal, ale nemůžu tu přece dámu nechat samotnou ne? Měl bych vydržet, než bude venku lepší počasí a pak jí doprovodit zase někam mimo les. Doufal jsem, že nikdo nebude mít problém s tím, že tu jsme. Byly jsme pořád na hranicích a já náš příchod oznámil. Cashmere nevypadala, že by hodlala dělat problémy, takže jsem doufal, že to nikomu vadit nebude. Navíc komu by vadilo, že někomu pomáhám. Zývl jsem.
Cashmere potvrdila, že nic dělat nehodlá, ale její primární věta byla znepokojením nad tím, že by tu taky pomáhali všem. "Pořád můžeš říct, že jsi mě potkala venku a v tomhle nečase jsi mě doprovodila domů," odvětil jsem jí a spiklenecky na ni mrknul. "Je to pravda, jen neřekneš úplně všechno, takže nelžeš a zároveň jsi jim přivedla domů výrostka, co utekl. Pro tebe je to výhodná pozice, za kterou tě nemůže nikdo trestat," řekl jsem jí s úsměvem, jak hezky jsem to vymyslel. Bylo mi ovšem jasné, že Cashmere to bude stejně nějak vadit. Ona byla taková, že mi přišlo, že jí vadí úplně všechno a to jsem ani sám nechápal proč. Však jsem jí já nic neudělal, ale ona měla pořád nějaké poznámky, které jsem úplně nechápal a občas se tak divně zatvářila. Zůstával jsem ležet a čekal zda někdo přijde nebo ne, i když mi bylo jasné, že spíše ne.

//loterie 15
//midiam

Oznámil jsem náš příchod ještě před vstupem do lesa, ale i tak jsem se rozhodl oznámit ho znovu až se někde usadíme. Kráčel jsem v čele našeho průvodu. Nebo průvodu, spíše dua putovníků. Cashmere se zmínila o tom, že nedovede orkány, ale jde to. "A mohla bys třeba přihnat nějaký teplejší vzduch, aby nám nebyla taková zima?" vyzvídal jsem a mírně u toho pohupoval ocasem, který se jako bičík vlnil ze strany na stranu. Kdyby mohla ohřát vzduch bylo by to rozhodně fajn, protože bychom se nemuseli takhle táhnout sněhem nebo hledat vhodné místo, kde se usadit. Hledal jsem nějaký velký strom, který by díky větvím znemožnil propadnout sněhu až na samotnou zem, takže přímo u jeho kmene by bylo místečko bez sněhu, kde bychom se mohli hezky posadit. Byl jsem už celkem z toho chození unavený, takže by mi nějaké to odpočinutí si pomohlo.
Uviděl jsem přesně jedno takové místo a zamířil k němu. Cashmere se tázala, zda si mohu někoho jen tak přivést na území někoho jiného. "Jsi přece vlčice, která potřebuje pomoct? Proč by se měl někdo zlobit, když se trochu ohřeješ v zákrytu lesa na hranicích a pak zase půjdeš dál. Když tu nebudeš lovit nebo dělat jiné nepřístojnosti, nechápu že by se někdo rozčiloval," řekl jsem. Takhle to bylo u nás, na našem území. Netušil jsem, že tady to funguje úplně jinak. Možná, že kdybych to věděl, zachoval bych se jinak. Nebo možná jsem byl prostě dobrák od kosti a udělal bych to samé, co teď bez ohledu na následky. Sedl jsem si přímo ke kmeni a zvedl hlavu k nebi. "Auuuuuuu," oznámil jsem příchod můj a mé nové kamarádky každému, kdo by se na nás chtěl přijít podívat.

//loterie 14
//kaskády

Nemyslel jsem si že by můj nadřízený ovládal nějakou magii, byl spíš pomalejší a že by až takhle moc převyšoval ostatní a nepřiznal to? Něco se mi na tom prostě nezdálo. Třeba magie provází vlky jenom když přijdou sem. Třeba je tu něco ve vzduchu nebo ve vodě, co způsobuje nějakou mutaci nebo něco podobého a díky tomu tu všichni ovládají nějaký element? Netušil jsem, co jiného si z toho odnést. Obrátil jsem tedy list a rozhodl se zaměřit na trochu příjemnější téma, které nešlo zpochybňovat. "A co všechno s tou magií umíš?" zeptal jsem se zvědavě. První setkání s magickou činností mne vyplašilo, ale teď už jsem na to byl připravený, takže jsem počítal snad se vším. Rád bych viděl, co Cashmere prostě dokáže. Určitě něco drsnýho.
Nakračoval jsem kolem řeky sněhem celkem opatrně. Už jsem viděl cestičku, která se klikatila směrem do hvozdu. Tam bude aspoň teplíčko a navíc i nějaké to místečko, kde nebude sníh, pod korunami stromů je jeden vždycky v bezpečí. Pohlédl jsem na Cashmere a na chvilku jsem cítil, že dělám něco co bych neměl. Mohla být nebezpečná, tak jak říkal pan Sionn. Nebo mohla dělat problémy... Jenomže nemohl jsem ji tu jen tak nechat ve sněhu, aby umrzla. Udělal jsem odvážný krok mezi první stromy hvozdu. Zvedl jsem hlavu k obloze a protáhle jsme zavyl. Vyl jsem při vstupu do lesa, ale rozhodl jsem se, že dám ještě jedno znamená až budeme přímo v lese. Hranice byla roztáhlá a tak jsem měl možnost s Cashmere zamířit trochu do lesa, kde nás chránily kmeny stromů před větrem a sněhem a přitom nic neporušovat. Kráčel jsem odhodlaně dál.

//asgaarský hvozd