Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tanebrae přes močály

Nesl jsem rybu v tlamě a vesele jsem si ťapkal zpět do hvozdu. Voda v řece, kterou jsem nechával za sebou bublala a vřela. Nebe bylo tmavé jako by se připravovalo na největší dešťový příval v historii. Jako by tu nebylo už tak dost vody. Naštěstí ještě nepršelo, takže jsem doufal, že se mi podaří překonat řeku ještě v čas. Věděl jsem, že dřív nebo později se voda stane nepřekonatelnou, což by zhatilo mé plány na návrat do lesa. Navíc když nesu takovýhle úlovek, který by mohl nejednomu vlkovi udělat radost, že jo. Byl jsem na sebe docela dost hrdý, že se mi podařilo "ulovit" rybu. Sám jsem rybu nikdy ještě neulovil. Neuměl jsem to. Nikdo mne to nenaučil. Neuměl jsem ani plavat a tak se následující část cesty měla stát poměrně zajímavou.
Řeka byla pořád ve svém korytu, ale už i tady bylo jasné, že se v něm nebude rozvalovat moc dlouho. Nejspíše jí obleva poháněla k stále větší rychlosti a zuřivosti. Věděl jsem ovšem, že kousek nahoře proti proudu jsou kameny, které bych mohl využít ke svému prospěchu. Pomalým krokem jsem se k nimi tedy rozešel a doufal jsem, že se mi podaří jich využít k překonání řeky suchou tlapkou.
Kameny byly vidět. Byl jsem z toho nadšený a ocas se mi vlnil z jedné strany na druhou. Ne že bych se nechtěl nějak očistit, ale dle mého soudu byla voda studená. Udělal jsem pár kroků k prvnímu kameni a zatnul jsem čelist, aby mi rybka nevyskočila z tlamy. Už se nehýbala, což bylo jediné štěstí. Udělal jsem první krok na chladné kameny, které občas přeběhla vlnka studené vody. Zatnul jsem zuby ještě víc a doufal, že rybu nepřekousnu. Každý můj krok byl velice promyšlený. Nechtěl jsem uklouznout a riskovat tak pád do vody. Na druhou stranu jsem se ani nechtěl moc zdržovat. Voda mohla každou chvilku stoupnout a proud by byl moc silný na to, abych se na kemanech udržel. Podemlel by mi packu a já bych se utopil. Snažil jsem se tedy najít přesnou rovnováhu mezi rychlostí a obezřetností. Podařilo se. Stanul jsem na protějším břehu. Z rybky bylo částečně mleté maso, ale co se dalo dělat. Povolil jsem stisk zubů a vyrazil do bezpečí hvozdu. Měl bych je informovat, že řeky se může každou chvilku dostat ven.

//Asgaar

//Midiam přes Maharské močály

Nakonec jsem změnil postup. Rozhodl jsem se vyrazit do hor, protože by tam mohlo být pěkně a příjemně. Nechtělo se mi vracet se do lesa. Ne teď. Měl jsme hlavu plnou něčeho úplně jiného. Hlavně odporu k paroháčovi a všemu, co udělal. Nejradši bych vyrazil na nějaký pořádný lov. Potřeboval jsem adrenalin, abych se trochu vrátil do normálu. Byl jsem prostě moc rozhozený. Jenomže mi bylo jasné, že na lov nebude mít nikdo ani pomyšlení. Ale myslel jsem si, že by nám to všem pomhlo.
Mohl bych to navrhout až se vrátím. Teď bych se ale nejradši trochu porozhlédl po okolí. Doufal jsem, že to nebude nikomu vadit, protože jsem byl už skoro dospělý. Navíc jsem trochu doufal, že najdu Cashmere. Jenomže to vypadalo beznadějně. Na jejím místě bych šel na jih, jenže jsem tu její pach necítil. Napadlo mě zkusit to místo, kde slečna Iska tvrdila, že sídlí Bůh. Jestli Cashmere věřila taky v to samé, mohla by tam jít. Zadoufal jsem a přidal do kroku. Řeka hodně hučela a nedovolovala mi přemýšlet.
Náhle jsem zjistil, že dál se nedostanu. Voda zastoupila cestu. Byla všude. Sníh už mne nemusel trápit, ale rozbouřená řeka ano. Chtěl jsem dojít až do kopců, ale tudy to nešlo. Nechtěl jsem to riskovat. Pohlédl jsem zpátky. Výlet k ničemu. Pohlédl jsem na břeh řeky. Nebyl už ani vidět. Voda si prostě prorážela cestu kam chtěla. Kousek předemnou ovšem bylo něco mnohem zajímavějšího. Na břehu uvázla ryba. Mrskala sebou, jako by se mohla domrskat zpět do řeky. A taky že možná mohla. Jenže já jsem jí to nechtěl dovolit. Skočil jsem do vody, která mi nesahala ani přes tlapky a přišlápl jsem rybku, která ležela chudák na zemi. Mrskala se a ocasem mi uštědřila pár flákanců, ale já jsme ji nepustil. Rozhodl jsem se, že ji odnesu zpět do hvozdu a tohohle plánu jsem se odmítal pouštět. Uchopil jsem ji do tlamy a i když se pořád mrskala vyrazil jsem zpět do hvozdu. Trochu jsem i doufal, že udělám někomu tímhle úlovkem radost. Snažil jsem se kráčet opatrně, abych nešel moc ve vodním toku a nestrhla mne voda. Na druhou stranu jsem musel jít i rychle, aby se hladina nestihla zvednout.

//Midiam přes maharské močály

//změna přechodu na Tanebrae přes močály

//Asgaarský hvozd

Vyšel jsem z lesa směrem k řece. Někde tady mohla být Cashmere, ale její pach jsem nikde necítil. Musela odejít dávno... Dávno? V hlavě mi blikla vzpomínka na střeva, která se valila ven z vlkova těla a já musel vyhodit všechny kosti, které jsem nesl, na zem. Udělal jsem dva pohyby krkem, jako když natahujete, ale udržel jsem to. V tlamě jsem měl nechutnou pachuť. Zápach kostí, hniloby a plísně ničemu nepomáhal. Došel jsem k řece a smočil čenich a jazyk v její chladivé vodě. Pomohlo to. Trochu.
V okolí nikdo nebyl. Bylo to možná dobře. Chladná voda mne trochu ukldinila a probrala. Došel jsem zpět ke kostím, které občas ještě obalovala tkáň. Bylo to nechutné. Nechutnější než nechutné. Pustil jsem se rovnou pohlavě do práce a začal jsem kopat. Vykopat díru bylo celkem pracné. Půda byla zmrzlá a já cítil, jak se mi na tlapkách dělají menší bouličky a modřinky. Bylo to nepříjemné, ale zároveň mě to jaksi uklidňovalo. Jednotvárnost tohoto úkonu mě uklidňovala. Nemusel jsem na nic myslet. Jen na to, kde hrábnout a kde ne. Jako když paroháč hrabal svýma parohama ve vnitřnostech ouška... Zavrtěl jsem hlavou a odplivl si stranou. Byl jsem zadýchaný, ale pokračoval jsem. Díra se pod mou tlapkou zvětšovala.
Náhle jako když utne jsem přestal. Už jsem nemohl dál. Jazyk jsem měl vyplazený pomalu až na tlapkách. Cítil jsem, jak mi buší srdce jako o závod. Vylezl jsem z díry a pomalu, téměř obřadně, jsem do ní zahrnul kosti a maso, které jsem z úkrytu dotáhl až sem. Jakmile bylo všechno uklizeno, začal jsem díru zahrabávat. Nakypřená hlína šla přesouvat celkem snadno. Shodil jsem ji na zbytky jídla svých spolusmečkovníků a mírně uplácal packami. Hnědý flek prozrazoval, že se tu kopalo.

//Asgaarský hvozd

//úkryt

Pořád jsem se necítil dobře. Posledních pár dní bylo příšerných. Nejdříve to vypadalo, že si s Cashmere hezky popovídáme po výletě, dokonce to vypadalo, že se k nám do smečky i přidá, jenomže pak se to zvrtlo. Oheň. Paroháč. Mrtvý ouško. Zvratky. Magie. Vlčice a vlčata. Bylo toho na mne prostě moc a musel jsem se jít trochu provětrat. Zajímalo by mne kam se Cashmere poděla. Pravděpodobně viděla oheň nebo cítila kouř a zmizela.
Vylezl jsem z pachem krve a kdo ví čeho všeho zamořeného úkrytu ven. Hodil jsem na zem kost, kterou jsem držel v tlamě a cítil jsem nepříjemnou pachuť na jazyku. Ta kost tam musela ležet hodně dlouho. U úkrytu byla celkem pěkná hromadká různýho harampádí, takže jsem se pustil nejprve do ničení pozůstatků po kořistech. Byla tu spousta kostí a zbytků masa, které hnilo a nevábně páchlo. Rozhodl jsem se odnést jej někam mimo les a tam všechno zakopat. Posbíral jsem tedy do tlamy kosti, které se mi tam vešly. Naštěstí toho nebylo mnoho. Rázným krokem jsem pak vykročil směrem za hranice lesa. Nehodlal jsem totiž zakopávat pozůstatky po mase přímo v lese. Zase tak nevychovaný jsem nebyl. A navíc jsem potřeboval vypadnout. Aspoň na chvilku. Vyčistit si hlavu mimo les. Nesl jsem kosti a snažil se vyhnout místu, kde tenkrát hořelo. Tenkrát... Bylo to nedávno, ale zdálo se to jako dávná minulost. Kosti v mojí tlamě páchly hnilobou a plísní. Bylo to nechutné. Trochu se mi natahovalo, takže jsem se rozhodl, že všechno zakopu hned za hranicemi. Nehodlal jsem znovu zvracet. Práce mne ovšem zaměstnávala, abych nemyslel na to, co se stalo. Snažil jsem se na to nemyslet, i když to úplně nešlo.

//Midiam

//VHS 3

Alastor se mi snažil vysvětlit, že to byla pravděpodobně magie, co mne srazilo do mdlob. Kývl jsem hlavou. Malá vlčice vedle něj se odpotácela do říše spánku. "Stejně nechápu proč to udělal. Používat magie proti ostatním je celkem zbabělé," prohodil jsem, ale dál jsem to nekomentoval. Místo toho jsem se zvedl na všechny čtyři. Úkryt působil trochu stísněně. Všude se tu válely kusy nějakých zbytků. "Trochu se rozhýbu," řekl jsem Alastorovi a začal jsem pomalu procházet kolem a vymetat různý nepořádek ze zákrutů a záhybů jeskyně. Nosil jsem to hezky k východu, abych to pak mohl vyhodit cestou ven. Vlčice pořád skuhrala a hučela. Podle mého názoru měla zácpu. "Když má jeden zácpu, měl by sežrat nějaký kus starýho masa nebo ovoce, to prý pomáhá," řekl jsem k Alastorovi, když jsem procházel kolem.
Náhle začala vlčice řvát ještě víc. Vlk vedle ní trojčil jako pominutej. Jeden zaraženej prd a on z toho dělá. Vlci už nic nevydržej. Náhle jsem zaslechl něco mlaskavého a lepkavého. Obrátil jsem pohled k vlčici a... "Co to u všech hranostajů je?!" vyjekl jsem trochu víc nahlas, než bylo zdrávo. Vlčici ze zadku lezlo vlče. Dopadlo v mazlavém váčku na zem a tam ho začala vlčice očišťovat. U druhého vlčete mi došlo, že jí neleze ze zadku, ale míra nechutnosti se nesnižovala. Právě na opak. Znechuceně jsem ohrnul čenich. Pomalým krokem jsem došel k Alastorovi. "Já radši půjdu ven," řekl jsem šeptem. Rozhodně jsem nehodlal zůstávat v jeskyni s partou malejch uřvanců, která se začínala dožadovat něčeho, čemu jsem nerozuměl. Uchopil jsem kus starý kosti a odešel s ním z jeskyně.

//Asgaar

//VHS 15 2/2
Ležel jsem na břiše a snažil se nějak srovnat, co se dělo. Vlk, co na mě křičel, nebo ne na mě, on křičel tak všeobecně, jen prostě blízko mého ucha, procedil to, že je Lilac mrtvá. Fakt tu vlci umírají nějak často. Zamrkal jsem a snažil se to nějak pochopit, protože bych dal tlapku do ohně za to, že tohle jméno křičel pan Sionn. "Možná jsem se přeslechl pane, ale pan Sionn ji tak oslovoval," řekl jsem celkem odhodlaně. Nebyl jsem už malé usoplené vlče a navíc se mi vracela energie, kterou jsem ztratil. Na otázky ohledně vzhledu vlka s uchem dolů jsem jenom zakýval hlavou. Ten popis seděl celkem přesně a já nehodlal nikomu mazat med kolem čenichu. Pokud se jednalo o někoho známého měli by to vědět. Šedý se pak vzdálil mimo jeskyni. To zaskočilo malou vlčici, která začala křičet za odhcázejícím vlkem Nemo. Och, tak to bude asi pan Nemesis. Bratr slečny Isky, dovtípil jsem se, ale nehodlal jsem to nějak komentovat.
Alastor se snažil malou uklidnit a trochu jí odvést myšlenkami jinam, aby moc nevyváděla. Dělal to celkem dobře, ale kdo mohl říct, jestli bude výsledek dobrý. Na otázku jestli mi je lépe jsem kývl. "Nevím čím to bylo," dodal jsem. "Ale najednou jsem byl strašně unavený. Uprostřed boje. Nevím, co se se mnou stalo," zabrblal jsem trochu smutně, protože jsem si to dával jako výčitku. Kdybych se nenechal únavou přemoci, mohl bych na paroháče zaútočit silněji a on by třeba nezabil toho s uchem dolů. Začal jsem se zvedat do sedu, když se k nám do jeskyně přidala celkem tlustá vlčice. No někdo si přes zimu žije jako pán! Mírně jsem se ušklíbnul. Sedl jsem si a byl jsem rád, že už nejsem cítit zvratky ani ničím podobným. "Díky, za všechno," prohodil jsem upřímně k Alastorovi.

//VHS 15 1/2
"Och, těší mě pane, Nemesisi," řekl jsem trochu pořád ztišeným hlasem a mírně se uklonil Nemesisovi, když se představil. "A pane, Alastore," poklonil jsem se hlavou i hnědému vlkovi. "Jmenuju se... Parsifal a jsem tu členem smečky, přišel jsem v létě," dodal jsem ještě informace, abych tak odpověděl na otázku, která mi byla položena. Malé vlče vypadalo spokojeně se svým kusem žrádla. "Těší mě madam," broukl jsem vychovaně i k ní, i když mi bylo jasné, že se víc zaobírá svým plným bříškem, než tím, že tu jsem. Začínal jsem více a více přicházet k sobě. "Omlouvám se za to, že jsem vás obtěžoval, ale..." prohodil jsem a mírně jsem zadrhl. Musel jsem se zastavit, abych potlačil nevolnost a motání hlavy.
Jenže pak začalo "peklo". Než jsem stihl zareagovat měl jsem plný obličej pana Nemesise, který vypadal, že mi hodlá vyrvat ušní bubínky z hlavy svým křikem. Mírně jsem se zaklonil, abych dostal svoje uši od jeho ječáku, který byl strašně nepřijemný. "Les začal hořet. Já a pan Sionn jsme tam běželi. Byla tam nějaká vlčice... Lilac, ale byla moc daleko a nerozuměl jsem jí přes oheň. Pak se tam objevil ten s parožím a paní Gee. Myslel jsem si, že za to může ten paroháč, protože nebyl ze smečky. Odhodil mne a pak se zaměřil na pana s tím sklopeným uchem, nevím kde ten se tam vzal nebo kdy. Nepostřehl jsem jeho příchod. Pak oheň zmizel... byla to nějaká magie asi. Ten s parožím sklonil hlavu na pána s uchem dolů. Odstrčil ho stranou a pak ho přivázal kořeny k zemi. Mě odhodil stranou taky, ale naštěstí jen bokem. Pak jsem se cítil unavený a zmatený. Když jsem se probral s pána s uchem tekla střeva a Lilac byla pryč. Zůstal tam jen ten s parožím, pan Sionn a paní Gee," vysvětlil jsem s klidem celou situaci. Nikdy jsem neprojevoval moc emocí, ale muselo být poznat, že se mi o tom nemluví dvakrát příjemně. Ale i tak jsem podal všechny informace, co jsem měl. "Mrzí mě to," dodal jsem. Byla to pravda. V téhle smečce umírali vlci s železnou pravidelností, co jsem si tak všiml a to rozhodně nebylo nic dobrého.

//Asgaarský hvozd

Motaly se mi nohy a nebyl jsem si úplně jistý kam jdeme. Občas jsem zakopl z nedostatku světla, které tu bylo. Jeskyně voněla podivně. Byl tu trochu vydýchaný vzduch a něco divně načichlého, ale netušil jsem, co. Nedokázal jsem to rozpoznat. Byl jsem celkem rád, že jsem čistý a že už necítím svoje vlastní zvratky, jinak bych se asi pozvracel nanovo. Vchod do jeskyně klouzal a já měl co dělat, abych si nenarazil zadnici, když jsem se sesouval k zemi. V podstatě jsem sjel na zem a absolutně nevěděl, co se kolem mě děje. Polilo mne teplo, které se jako vlna hnalo přes moje vlastní tělo a já si dovolil nechat odplout vědomí někam pryč.

Tentokrát se mi nic nezdálo. Měl jsem v hlavě prázdno. Moje tělo bylo tak vyčerpané, že ani nemělo snahu vymýšlet nějaký sen. Jen tma. Ticho. Klid.

Probudil jsem se po nějaké chvíli. Netušil jsem, jak dlouho jsem prospal. Mírně jsem zamrkal na okolí a nadzvedl hlavu. Byl tu ten vlk, co ho znala paní Iska. Pak tu byl vlk, co voněl podobně jako ten hnědý, co mu nešlo rozumět. Na závěr tu bylo malé vlče s rybou. Zajímavá skupinka. Cítil jsem, jak se mi pomalu vrací energie. Spánek evidentně pomohl přebýt magii, která na mne byla použita. "Děkuji vám za pomoc a omlouvám se, ale kdo jste?" zeptal jsem se trochu zastřeným rozespalým hlasem. Co se stalo? Ten s parohy? Zabil toho hnědého s uchem dolů... "Ten s parohy!" řekl jsem rázně a pomalu se začal zvedat na nohy. "Ten s parohy, zabil toho s uchem dolů," dodal jsem a nadzvedl se jenom do lehu, protože zvednout se výš ještě nějak nešlo. Už jsem nebyl malátný, ale jenom rozespalý. "Co se stalo? Je ten s uchem dolů v pořádku?" zeptal jsem se místo pokusu se zvednout.

Vůbec jsem netušil, co se mi to honí hlavou. Byl jsem totálně mimo. V hlavě prázdno a před očima tma, střídavě s obrazy, které prosákly až do mého mozku. Viděl jsem vlky kolem a slyšel jsem jejich hlasy, ale nemohl jsem se na ně soustředit. Byl jsem tak moc unavený. Občas jsem tedy ztrácel vědomí a nebýt vedle vlka, který mne vedl, spadl bych rovnou do sněhu. Jeho opora mi byla momentálně vším, co mne drželo od ledové náruče sněhu.
Zase jsem ztratil vědomí. Pak jsem ležel na zemi a byla mi strašná zima. Hnědý vlk na mne hrnul sníh, snažil jsem se ho tlapkou odehnat, ale byl jsem tak moc unavený. Bylo to způsobeno hlavně šokem, ale magický klid a únava taky nepomáhaly k tomu, abych se cítil nějak lépe. Zase jsem měl před očima tmu. Bylo mi teplo. Pomalu jsem cítil, jak mne někdo ošmatlává, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Nevěděl jsem kdo nebo co to je. Najednou jsem viděl hnědého, jak mě zvedá. Pokusil jsem se pořádně přenést váhu, abych mohl jít. Šel jsem tam, kam mne hnědý vlk vedl.

//za alastorem

Ležel jsem na zemi a třásl se. Sníh mě chladil na hrudi, tlapkách, krku a břiše. Byla to roztálá břečka, takže moje bílá srst se na místech zabarvila do hněda. Na druhou stranu se část zvratků odporoučela se sněhem z mé srsti. Netušil jsem, co se stalo. Byl jsem pořád děsně unavený. Moje hlava byla podivně prázdná a klidná, nedokázal jsem se z toho vzpamatovat. Jedna část mého mozku, jako by nevnímala žádné nebezpečí nebo cokoli. Druhá část ovšem chtěla křičet z toho, co právě viděla. Byl jsem celý zmatený. Netušil jsem, že za to může magie, která na mne byla seslána a ze které se moje vědomí pomalu dostávalo. Hodně pomalu.
Nevěděl jsem, jak dlouho se válím ve sněhu, ale tušil jsem, že ne moc dlouho. Sníh nestihl odstranit všechen zápach ani žaludeční šťávy z mého těla a okolí. Mírně jsem nadzvedl čenich. Stál tam podivně zajímavý vlk. Neznal jsem ho, ale jeho pach byl prorostlý místní vůní, takže byl členem smečky. "Tam... nenchene..." začal jsem nesrozumitelně žvatlat, protože jsem nebyl schopný ani myslet, na tož mluvit. Vlk mi pomohl se zvednout, opřel jsem se o něj a pomalu se motavě táhl vedle něj směrem k úkrytu. Všechno jsem měl děsně rozmazané a nechápal jsem vůbec, co se děje v okolí.

Letěl jsem vzduchem. Cítil jsem vítr, který mi rozčepýřil srst. Byl to opojný pocit. Přední tlapky se odlepily od země, jako by je poháněla neviditelná síla. Už jenom kousek a skočil bych na útočníka, který ohrožoval náš les. Ohrožoval Pana Sionna a já mu to chtěl vrátit. Netušil jsem, že jde o nedorozumění. Ale teď už o žádné nedorozumnění ani nešlo. Ublížil členovi smečky ne? Letěl jsem vzduchem a už odlepoval poslední tlapku. Náhle mne zasáhl podivný pocit. Klid a únava. Cítil jsem, jak mi ochabuje únavou tlapka, která mne měla vystřelit k výšinám. Zaškobrtl jsem a upadl. Moje tlama se projela po koříncích a sněhu, který ji rozdrásal. V tomhle kraji bylo mým poznávacím znamením rozdrásaná brada, očividně.
Chtěl jsem se hned zvednout. Zvednout a bojovat. Jenže moje hlava byla těžká. Mysl byla moc klidná, nedokázal jsem přemýšlet. Netušil jsem proč. Něco bylo divné, zvláštní, špatné. Podsunul jsem jednu tlapku, ale dál to nešlo. Odpadl jsem.

Měl jsem podivný sen. Sen, že jsem Alfou celého společenství. Netušil jsem, proč se mi zdá zrovna tohle, ale nemohl jsem se tomu nijak bránit. Cítil jsem se silný a neohrožený. Cítil jsem se děsně mužně a neporazitelně. Stál jsem na nějaké skále, kterou jsem nepoznával. Pomalu jsem z ní seskákal dolů na zem. Kolem byla spousta vlků a na zemi si hrála vlčata. Mírně, ale autoritativně jsem se na ně usmál. Všichni mi úsměvy opláceli. Byl jsem... šťastný. Na malou chvilku.
"Parsifale! Prosím tě, potřebovala bych poradit ohledně úkrytu, chybí nám kožešiny a já nevím kde je vzít?" otočila se na mě jedna vlčice.
"Já... no víš..." začal jsem, ale to už mne přerušil jiný vlk.
"Parsi, potřebujeme na hranicích někoho nového, je nás málo a kolem se to jenom motá šakali a podobnou verbeší nebo musíme jít jejich hnízdo vyčistit."
"Jo. Měli bychom, ale... počkej chvíli"
"Pane, máme problém s nedostatkem potravy v úkrytu."
"Parsi, až budeš mít moment, řeka vyschla a nemáme kde brát vodu. Co máme dělat?"
"Parsifale, ztratilo se jedno z vlčat a nemůžeme ho nikde najít, co máme dělat?"
Co máme dělat, co máme dělat. Šla mi z toho hlava kolem. Šlo mi z toho všechno kolem. Byl jsem zmatený a nepřipadal jsem si na správném místě. Všechno bylo tak těžké, každý vlk chtěl nějakou odpověď a chtěli ji hned. Všichni stáli kolem mne a já cítil jak se zmenšuju a zmenšuju.

Náhle jsem otevřel oči. Nevěděl jsem, co se stalo, a v hlavě jsem měl jedinou myšlenku. Nikdy nechci být Alfou. Proč jsem tuhle myšlenku měl? A proč tu ležím? Pomalu jsem se chtěl zvednout, ale hlava se mi podivně točila. Byl jsem unavený a malátný. V hlavě jsem měl podivný klid a podivné prázdno. Něco mi říkalo, že tohle je divné prázdno. Něco uvnitř mě mi to našeptávalo, ale nemohl jsem určit co... Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři. Byl jsem mírně nakloněný na stranu, protože únava mi brala správnou rovnováhu. Pohlédl jsem před sebe. Netušil jsem, co se stalo.
Viděl jem vlka s parožím, který nebyl členem smečky, řečnit. Mluvil a mluvil a u toho mě sjížděl pohledem a kýval hlavou. Divný pokyv. Tohle dělal bratr Anselm, když jsem něco mimořádně pokonil. Když jsem něco nezvládl nebo zvoral. Ale proč to dělá tenhle vlk? Cizí? Nepatří k nám a kárá mě? Za co?
Otočil jsem pohled na druhého vlka. Ten tam jen stál. Neříkal nic. Cítil jsem ten zápach, ještě než jsem otočil halvu jeno směrem. Ten puch jsem znal. Cítil jsem ho jako malé vlče. Znal jsem ho. Viděl jsem ho. A teď tu byl zase. Ten samý zápach. Nemusel jsem se ani dívat, abych uviděl obří díru ve vlkově břiše. Cáry kůže se plácaly ve větru. Pod vlkem se jako malá háďátka v hnízdě motala střeva a krev. Nemohl jsem od toho odtrhnout pohled. Střeva se balila do sněhu a větviček, jako by chtěla zamaskovat kaluž rudé, která se zbarvovala pod nimi.
Už jsem to nemohl zastavit. Sklopil jsem hlavu a pozvracel si tlapky i bílou náprsenku. Všechen obsah mého žaludku vyšel najednou v podobě podivné páchnoucí kejdy. "Aggghm" doprovodil jsem to i nechtěným zvukovým projevem. Hlava se mi motala. Nemohl jsem se pohnout, ale musel jsem pryč. Ten puch byl otřesný. Podíval jsem se znovu na vlka, ale on tam jen stál. Stojící mrtvola.
Udělal jsem pár kroků pryč. Motal jsem se a klátil ze strany na stranu. Na tlamě jsem měl zvratky a žluč. Ani pohled ani zápach nebyl příjemný. Pohlédl jsem někam do lesa, před sebe. Hlava se mi motala. Byla podivně mdlá a otupělá. Těžko říct zda magií nebo jen tím, co jsem viděl. Odešel jsem pryč. Odpotácel jsem se mezi stromy několik desítek metrů pryč. Tam jsem upadl na zem. Zvratky a žaludeční šťáva se začaly míchat s tajícím sněhem. Můj žaludek se sevřel. Naprázdno. Zmáčkl se sám do sebe a pak jsem začal dávit. Znovu a znovu. Ale nic nevycházelo. Třásl jsem se ve sněhu a vlastních zvratkách.

//Jen upozorňuji Parsifal není "malé vlčátko", je to spíše puberťák (je mu 10 měsíců, takže už je spíše podobný dospělému vlkovi než vlčeti viz encyklopedie), tak to prosím berte v potaz

Vrhl jsem se na nic netušícího vlka. Paní Gee, která něco štěkala jsem v ten moment nevnímal. Dolehla ke mně její slova, ale já jsem se prostě rozhodl, že tenhle vlk za to může. Nestihl ani uhnout a moje váha jej strhla na zem. Pravděpodobně mu to přišlo děsně vtipné, něco prohlašoval o tom, že žádnou magii nemá, ale já mu nevěřil. Nepatřil do smečky, ale byl v podstatě uprostřed lesa. Musím se ho zbavit! Splatím tak panu Sionnovi to, že tu Cashmere nechal. Vlk podemnou se nijak nebránil. Blbec. Zakousl jsem se mu do zátylku a trhal. Moje drápy se mu zadřely do masa na zádech a já cítil jak mu trhají kůži. Silou jsem rval maso z jeho zátylku. Vysel jsem na něm a trhal všechno, co mi přišlo pod tlamu.
Náhle se vlk zvednul ze země, což mě konečně vyvedlo z rovnováhy a já přepadl na stranu. Evidentně jsem nebyl jediný, kdo s ním měl problém. Vyplyvl jsem chlupy, maso a krev na zem a zavrčel. Byl jsem celý naježený a připravený zaútočit. "Nemáte tu co dělat, takže vypadněte!" zavrčel jsem na cizince, kterého paní Gee bránila. Neměl tu co dělat. I kdyby neovládal magii, která nám tu podpálil les nebo co se to stalo, neměl tu být. Měl být na hranicích a slušně čekat nebo na vedlejších územích. Ten s parožím se začal prát s místním vlkem a pak použil magii, aby ho znehybnil. "Vypadněte!" zařval jsem na něj, protože tohle byl útok na člena smečky. Otevřený, neskrývaný. Znovu jsem se rozeběhl a skočil. Těžko říct, zda se mi i tenkrát poštěstí vlka zasáhnout.

//Ve zkratce - Parsifal roztrhal Calumovi zátylek do masa a krve. Poškrábal mu záda. Pak spadl a když viděl, že Calum znehybnil Fiéra znovu po něm skočil, ale zatím nedopadl. Gee v podstatě ignoroval.

//pokračování z hřiště

Pozoroval jsem ho pohledem, který se nepřátelským zdál. Malinký plamínek vzdoru mi v očích plál. Vlk si olízl své ukecané pysky a začal pomalu hovořit. "Jmenuji se Adiram a ty by ses mi měl dvořit." Udělal jsem krůček zpátky a zavrtěl hlavou svou. "Takového ukecánka, že takovým jménem zvou?" Všiml jsem si že vlk na mne, hledí dosti zaskočeně. Ale to už z lesa, nesly se k nám kročeje. Ani jsem se neohlídl, věděl jsem kdo k nám kráčí. Jeho kroky provázel i zpěv tajemný ptačí. "Pane tohohle jsem našel nahranici během hlídky. Má ovšem ke svému zadržení nějaké výtky." To už se ovšem vlk sám ke slovu hrne. Nejprve se ukloní a pak jeho řeč plyne. "Jmenuji se Adiram a přináším vám svoje služby. Rád zpívám a raduji se, plním i kde jaké tužby. Tenhle mladík mne tu zadržel a nepouštěl mě dál. Popravdě ho nechápu, když u hranic jsem stál." Protočil jsem oči v sloup jak ukecaný byl. Napadla mě myšlenka, jaký je to d..il" Přešlápl jsem z tlapky na tlapku a pánovi povídám. "Rád bych se vydal zase dál, ať po hranicích se podívám." Kývnutí hlavy a byl jsem propuštěn. Tak zůstal Adiram a pán v lese opuštěn. Mé povinnosti už mne ovšem volaly zase jinde. Uvidíme kdo další k našim hranicím přijde.

Snažil jsem se nedávat na sobě nic znát. To nebyl až takový problém, protože můj výraz byl většinou nic neříkající, ale obával jsem se toho, že mne zrovna tenhle vlk prohlédne. Evokoval mi to asi jeho postoj nebo možná pohled, kterým mne zkoumavě přejížděl z jedné strany na druhou. "Úplně mě nezajímají tyhle věci kolem, ale rád bych věděl, co tu děláte?" Evidentně mi nechtěl moc odpovídat na otázka, které jsem mu pokládal. Líbivě se na mě usmál a já už si skoro myslel, že se konečně někam posouvám. Možná, že kdybych v ten moment nepřešlápl a nedal tak najevo vlastní nejistotu, tak bych se dozvěděl něco jiného, než jeho ovpoděď. "Ďábelsky se na mě čertíš mrně, ale to ještě neznamená, že ti musím odpovídat." Tiskl jsem k sobě čelisti a musel jsem se ovládat, abych na něj nevystartoval. Letmo jsem pohledem zabloudil do lesa. Ale žádná záchrana nepřicházela, musel jsem se o vlka postarat sám. "Možná by bylo nejlepší, kdybyste šel, když se nehodláte podělit o informace ohledně téhle návštěvy v našem hvozdu." Udiveně vyvalil očka, jako bych si dovolil nějakou nestoudnost. "To si děláš už vážně srandu. Určitě mě znáš, mě tu zná přece každý malý vlče. Evidentně se ti ovšem nedostalo dobrýho vzdělání, protože jinak bys věděl kdo jsem." Mrštně se mu pohupoval jazyk v tlamě jen co je pravda. Alespoň jsem věděl, že mám čest s tlučhubou, když už jsem z něj nedostal nic jiného. "Ostatně, proč bych se ti ošem nepředstavil." Lišácky se usmál a asi si rozmyslel svou mlčenlivost a neposkytování mi informací, které jsem tak moc chtěl znát. "To víš, mé jméno je..."

//pokračování příště
P.S. pokud bych mohla prosit mušličky