Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 19

"Budu se na to těšit," řekl jsem veselým, ale unveným hlasem. Začínala by mít zima a únava k tomu nebyla úplně dobrou kombinací. Ještě že v lese bylo celkem závětrno a pod stromem i tepleji než na pláni nebo na Vyhlídce. "Já ani nevím, co bych chtěl umět... Ještě jsem moc magií nepoznal, je jich hodně?" začal jsem se vyptávat, protože Cashmere toho věděla víc než já. Ne že bych se nezajímal, když mi o nich vykládal pan Sionn, ale jeho ukázka mne zaskočila a já měl problém se vzpamatovat, abych si stihl zapamatovat, co k tomu říkal. Bylo fajn, že jsem se měl koho zeptat. Sice Cashmere tvrdila, že magie jsou všude a i u nás v Řádu, ale já byl pořád na pochybách. Do teritoria existence či neexistence magie ani bohů jsem se už pouštět nechtěl, ale množství magií mohlo být příjemným a bezpečným tématem.
Pohlédl jsem na Cashmere, která řekla, že kdyby jim záleželo na té mrtvé, tak by nespadla. Mělo to logiku, ale já měl jinou zkušenost. "Jeden Bratr... měli jsme ho moc rádi, ale nedával pozor a zemřel při lovu. Neřekl bych, že někdo může za nějakou nehodu," řekl jsem potichu a zamyšleně. Já na lovu nebyl, jen jsem viděl následky. Očka se mi při té vzpomínce zaleskla, jak jsem si vybavil střeva, která se vlnila z těla jako hadi a ze kterých stoupala pára, jako z jezera v zimě. Nemysli na to. Nemysli na to. Trochu jsem se odklonil od Cashemre a sledoval bílý sníh, abych se zase uklidnil a uvolnil. Snažil jsem se vyhnat představu tím, že jsem si opakoval věci co vidím, slyším a cítím. Snih, strom, srst, větev, stopu. Vítr, zurčení potoku, houkání ptáka, pád sněhu. Cashmere, chlad, hvozd.

//loterie 18

Podíval jsem se na Cashemre, která se trochu uchechtla, nebo mi to tak přišlo, že by to tu podpálila. Nakrčil jsem čenich a naklonil hlavu trochu na stranu. "Nemyslím si, že bys to nezvládla," řekl jsem jí silným hlasem, protože jsem tomu reálně věřil. Ona byla bojovnice, válečnice. Nic by jí nemohlo rozhodit nebo znemožnit, aby nebyla v magii nejlepší. "Jsi dost chytrá a dost silná, abys té magii přišla na kloub," dodal jsem a pokýval hlavou. Načež jsem si zývl, protože jsem byl hodně unavený.
Cashmere začala podivně jančit, když jsem jí sdělil, že tu umřela nějaká vlčice. Popravdě pro mne byla smrt normální. Každý musel někdy umřít a nedošlo mi, že by to někoho mohlo takhle poplašit. Měla rozšířené zorničky a hlas jí trochu zadrkotal. Bylo to zvláštní. Proč by se bojovnice bála smrti? Umřít je přece pro válečníky tak normální? Nehodlal jsem to nijak zpochybňovat, nakrčil jsem jenom čenich. Každý se asi něčeho bojí. "Jestli jsem to dobře pochopil, byla to příbuzná slečny Isky a pana Sionna. Podle všeho spadla z Vyhlídky, na které jsme byli," řekl jsem jí tichým hlasem, protože jsem nechtěl, aby nás někdo slyšel. "Pro vlky tady, je to nepříjemné téma, proto mluvím tak potichu," vysvětlil jsem jí ještě, aby nezačala panikařit, že šeptám. "Asi byla něčím důležitá," dodal jsem zamyšleně. Popravdě jsem nad tím moc neuvažoval. Vlčice prostě nedávala pozor, uklouzla po kamení a šup, už to bylo. Byla mladá a jankovatá, takže se nehoda asi dala čekat. Asi to byla sestřenice pana Sionna a paní Isky, nebo možná sestra... uvažoval jsem v mysli.

//loterie 17

Ležel jsem si v pohodě v lese, ale cítil jsem občasné závany větru. Nebyli jsme od řeky daleko a vítr sem prostě občas profouknul. Blíž do nitra lesa jsem ovšem Cashmere brát nemohl. Stejně je to lepší, než kdyby se musela klepat zimou mimo les ne? Přitáhl jsem si svůj ocas k tělu, abych se trochu více zahřál. "Třeba magie ohně by se mi teď asi hodně hodila a myslím že tobě taky," řekl jsem na její povzbuzení, že snad brzo nějakou tu magii objevím. Pochyboval jsem o tom.
Pohlédl jsem na Cashmere, která začala mou teorii o nelhaní, ale neříkání plné pravdy trochu podkopávat. "Tak až někdo přijde, řekneme že jsi tulačka, která spadla do řeky a aby nemusela teď mrznout venku, tak jsem ji vzal na hranice do lesa," řekl jsem jí a přitulil se do klubíčka ještě těsněji. Byla mi příšerná kosa. "Ale pak si teda nestěžuj, že se bojíš, že by tu nemuseli být k tulákům tak příjemní... Popravdě nemuseli, pan Sionn se z nějakého důvodu tuláků úplně nezastávám, ale co já vím, co se stalo. Možná to souvisí s tou mrtvou vlčicí, ale možná taky ne," dodal jsem na vysvětlenou, proč by to místní nemuseli mít s tuláky zrovna dvakrát nadšené. Nechtěl jsem jí panikařit, ale nechtěl jsem jí neříkat, že by možná bylo lepší trochu mlžit, než přímo říkat pravdu rovnou takovou jaká byla. Trochu jsem si odfrknul. "Ale stejně si myslím, že nikomu vadit nebudeš," dodal jsem ještě s hrdostí a celkem velkou mírou přesvědčivosti v hlase. Chjo já bych spal. Cítil jsem únavu, která se mi zažírala do těla a nechtěla mne vůbec pouštět ze svého sevření.

//loterie 16

Podle všeho Cashmere neovládala svou vlastní magii pořádně. "Ale tak třeba se to jednou naučíš," povzbudil jsem ji, protože mi najednou přišla nějaká skleslá a podivně zamlklá. Řekla jen jednu větu a nic dalšího. Našel jsem výhodné místo a pomalu sjel do lehu. Byl jsem hodně utahaný a už se mi popravdě nechtělo ani stát ani sedět. Docela bych se i prospal, ale nemůžu tu přece dámu nechat samotnou ne? Měl bych vydržet, než bude venku lepší počasí a pak jí doprovodit zase někam mimo les. Doufal jsem, že nikdo nebude mít problém s tím, že tu jsme. Byly jsme pořád na hranicích a já náš příchod oznámil. Cashmere nevypadala, že by hodlala dělat problémy, takže jsem doufal, že to nikomu vadit nebude. Navíc komu by vadilo, že někomu pomáhám. Zývl jsem.
Cashmere potvrdila, že nic dělat nehodlá, ale její primární věta byla znepokojením nad tím, že by tu taky pomáhali všem. "Pořád můžeš říct, že jsi mě potkala venku a v tomhle nečase jsi mě doprovodila domů," odvětil jsem jí a spiklenecky na ni mrknul. "Je to pravda, jen neřekneš úplně všechno, takže nelžeš a zároveň jsi jim přivedla domů výrostka, co utekl. Pro tebe je to výhodná pozice, za kterou tě nemůže nikdo trestat," řekl jsem jí s úsměvem, jak hezky jsem to vymyslel. Bylo mi ovšem jasné, že Cashmere to bude stejně nějak vadit. Ona byla taková, že mi přišlo, že jí vadí úplně všechno a to jsem ani sám nechápal proč. Však jsem jí já nic neudělal, ale ona měla pořád nějaké poznámky, které jsem úplně nechápal a občas se tak divně zatvářila. Zůstával jsem ležet a čekal zda někdo přijde nebo ne, i když mi bylo jasné, že spíše ne.

//loterie 15
//midiam

Oznámil jsem náš příchod ještě před vstupem do lesa, ale i tak jsem se rozhodl oznámit ho znovu až se někde usadíme. Kráčel jsem v čele našeho průvodu. Nebo průvodu, spíše dua putovníků. Cashmere se zmínila o tom, že nedovede orkány, ale jde to. "A mohla bys třeba přihnat nějaký teplejší vzduch, aby nám nebyla taková zima?" vyzvídal jsem a mírně u toho pohupoval ocasem, který se jako bičík vlnil ze strany na stranu. Kdyby mohla ohřát vzduch bylo by to rozhodně fajn, protože bychom se nemuseli takhle táhnout sněhem nebo hledat vhodné místo, kde se usadit. Hledal jsem nějaký velký strom, který by díky větvím znemožnil propadnout sněhu až na samotnou zem, takže přímo u jeho kmene by bylo místečko bez sněhu, kde bychom se mohli hezky posadit. Byl jsem už celkem z toho chození unavený, takže by mi nějaké to odpočinutí si pomohlo.
Uviděl jsem přesně jedno takové místo a zamířil k němu. Cashmere se tázala, zda si mohu někoho jen tak přivést na území někoho jiného. "Jsi přece vlčice, která potřebuje pomoct? Proč by se měl někdo zlobit, když se trochu ohřeješ v zákrytu lesa na hranicích a pak zase půjdeš dál. Když tu nebudeš lovit nebo dělat jiné nepřístojnosti, nechápu že by se někdo rozčiloval," řekl jsem. Takhle to bylo u nás, na našem území. Netušil jsem, že tady to funguje úplně jinak. Možná, že kdybych to věděl, zachoval bych se jinak. Nebo možná jsem byl prostě dobrák od kosti a udělal bych to samé, co teď bez ohledu na následky. Sedl jsem si přímo ke kmeni a zvedl hlavu k nebi. "Auuuuuuu," oznámil jsem příchod můj a mé nové kamarádky každému, kdo by se na nás chtěl přijít podívat.

//loterie 14
//kaskády

Nemyslel jsem si že by můj nadřízený ovládal nějakou magii, byl spíš pomalejší a že by až takhle moc převyšoval ostatní a nepřiznal to? Něco se mi na tom prostě nezdálo. Třeba magie provází vlky jenom když přijdou sem. Třeba je tu něco ve vzduchu nebo ve vodě, co způsobuje nějakou mutaci nebo něco podobého a díky tomu tu všichni ovládají nějaký element? Netušil jsem, co jiného si z toho odnést. Obrátil jsem tedy list a rozhodl se zaměřit na trochu příjemnější téma, které nešlo zpochybňovat. "A co všechno s tou magií umíš?" zeptal jsem se zvědavě. První setkání s magickou činností mne vyplašilo, ale teď už jsem na to byl připravený, takže jsem počítal snad se vším. Rád bych viděl, co Cashmere prostě dokáže. Určitě něco drsnýho.
Nakračoval jsem kolem řeky sněhem celkem opatrně. Už jsem viděl cestičku, která se klikatila směrem do hvozdu. Tam bude aspoň teplíčko a navíc i nějaké to místečko, kde nebude sníh, pod korunami stromů je jeden vždycky v bezpečí. Pohlédl jsem na Cashmere a na chvilku jsem cítil, že dělám něco co bych neměl. Mohla být nebezpečná, tak jak říkal pan Sionn. Nebo mohla dělat problémy... Jenomže nemohl jsem ji tu jen tak nechat ve sněhu, aby umrzla. Udělal jsem odvážný krok mezi první stromy hvozdu. Zvedl jsem hlavu k obloze a protáhle jsme zavyl. Vyl jsem při vstupu do lesa, ale rozhodl jsem se, že dám ještě jedno znamená až budeme přímo v lese. Hranice byla roztáhlá a tak jsem měl možnost s Cashmere zamířit trochu do lesa, kde nás chránily kmeny stromů před větrem a sněhem a přitom nic neporušovat. Kráčel jsem odhodlaně dál.

//asgaarský hvozd

//loterie 13
//vyhlídka

Šel jsem před Cashmere a snažil jsem se dávat si pozor na to, kam šlapu, abych náhodou někde nezahučel po tlamě do sněhu nebo hůř, do vody. "Půjdeme tady dolů, pak kus kolem řeky a jsme v hvozdu," vysvětlil jsem vlčici kam jdeme, aby si nepřipadala, že ji táhnu náhodně kolem řeky. Bohužel hvozd byl obklopen řekami ze všech stran a horou ze severu, takže dostat se do hvozdu z vyhlídky bylo nejjednoduší právě kolem kaskád, i když se to nemuselo jednoduchým zdát. "Jeden bratr měl modré oči, byl celý bílý a měl modré oči... Navíc jsem si myslel, že někdo občas má divnou barvu očí. Slečna Iska je má do krvava a pan Sionn má jenom černé tečky v očích. Ale oni dva se tu narodili," odvětil jsem na její vysvětlení. Myšlenka, že bych taky mohl mít magie mě trochu nadchla, ale zároveň vyvolala spoustu otázek. "Ale jak to, že mám magii, když nejsem odsud? A jakou magii máš ty?" začal jsem se zvědavě vyptávat, zatím co jsme sestupovali dolů.
Její vysvětlení, že by se Bohové nudili mne moc nedostal a nepřesvědčil, ale nehodlal jsem se o tom dohadovat. Neměl jsem k tomu,co říct. Žádného boha jsem neznal a ani jsem v žádného nevěřil, takže jsem neměl, co přidat ke konverzaci a tím pádem jsem jí dále nerozváděl. Místo toho jsem se soustředil na sestup. "Neboj v Asgaaru jsou všichni hodní, až na Etneyho, ten je... jiný," řekl jsem slušně, abych vlčici uklidnil, pokud by se snad bála, že ji někdo z hranic vyhodí. Ale taková bojovnice, jakou musela být ona, se určitě ničeho nebála. Posledním skokem jsem stanul na pevné půdě a hvozd byl už jenom kousek od nás.

//midiam

//Loterie 12

Cashmere prohlásila, že bych měl magie nějak využít. Jenomže já jí moc nerozuměl. Naklonil jsem hlavu na stranu. Nenechte se zmást zájmem, pořád jsem byl uvnitř celkem nabručený. Narozdíl od ostatních jsem byl ovšem i celkem splachovací, takže moje nabručenost rychle odcházela. Musel jsem takový být, protože jinak bych v Řádu s Bratry dlouho nevydržel. Občas si s někým vjedete do srsti, ale za pár hodinu mu musíte krýt záda, což by nefungovalo kdybychom se nechávali sžírat nějakou zlobou nebo záští. "Já magie nemám, nenarodil jsem se tu," řekl jsem Cashmere trochu zaujatě, protože jsem byl přesvědčen, že magie mají jenom ti, co se tu narodí. Pan Sionn to tak naznačil. U nás doma magie nikdo neměl, takže jsem nepředpokládal, že bych je měl i já. "Nebo ty snad magii ovládáš?" zeptal jsem se zvědavě a šlehl po vlčici pohledem. Celkem mě zajímalo, co řekne, ale i jak to řekne. Jak se bude tvářit? Jaký postoj zaujme?
Cashmere nakonec prohlásila, že zvláštní není blud. Pokýval jsem hlavou. "Když to vezmeš takhle, tak asi ne... Ale i tak si nemyslím, že by Bohové chodili s námi po stejné zemi. Proč by to navíc dělali, když jsou všemocní?" Oklepal jsem se a pak se podíval směrem ke hvozdu. "Když se tam půjdeme podívat a počkáme na hranicích, třeba se dozvíš, co bys potřebovala o smečce vědět, dodal jsem a pomalým krokem se pustil do sestupu. Byla tu celkem zima a já doufal, že se nám podaří dostat do lesa než zapadne slunce. Rozhodně by nebylo příjemné brodit se sněhem v noci.

//kaskády

//loterie 11

Večer se přikrádal a s ním i chlad a zima. Měl bych se vrátit do hvozdu... Možná bych mohl Cashmere vzít sebou, ale to by musela do smečky chtít... Vlčice se uchechtla a pak mě mírně sjela. Můj výraz zůstával chladný, ale uvnitř to vřelo. "Vždyť ti tady pomáhám celý den? Nenašel jsem místo, kde bys mohla uschnout? Našel. Nevzal jsem tě na prohldku okolí, když sis to přála? Vzal," řekl jsem jí celkem rázně, protože se mě dotklo, jak se do mě opřela. Služ, ale neposluhuj"A vůbec začíná být večer a měl bych se vrátit do hvozdu," dodal jsem a trochu zadoufal, že ji vyplaší možnost, že ji tu prostě nechám a odkráčím do bezpečného hvozdu, zatím co ona bude sama tady venku. Uvnitř jsem věděl, že bych ji tu nenechal, ale aspoň jsem se tak mohl tvářit ne, protože jsem hodně chtěl. Ale kodex mi to zakazoval.
Trochu nabroušeně jsem podupával na místě, možná i pro to, abych se zahřál. "Nebyl jsem s ní celou dobu, takže nemůžu říct, jestli bůh opravdu reálně existuje nebo ne, ale pořád mi to přijde zvláštní, že by existoval," řekl jsem jí a můj tón byl bez jakéhokoli pocitu, emoce. Byl prázdný a táhlý, jako bych mě vůbec nezajímalo, co říkám. Pak se zeptala, kam bysme mohli jít. Popravdě bych se nejradši vrátil do hvozdu. "Pokud by ses chtěla přidat do smečky, mohli bychom se vydat do hvozdu, ale pokud ne tak poblíž je ten les o kterém jsem mluvil, dá se tam celkem hezky schovat v křoví," řekl jsem jí a počkal až mi řekne, kam by preferovala, abychom šli.

//loterie 10

Hleděl jsem směrem ke kopcům a nechával jsem si větrem pročechrávat srst. Zatřásl jsem se. Je zima, měli bychom jít někam do tepla. Tady brzo budeme jako dva přimrzlý rampouchy. Pohlédl jsem zpět na Cashmere, která se mě ptala na magie. "Nevím, přijde mi to zvláštní a to jak je místní využívají mi prostě nepřijde správné. Vlci, co se tu narodí umí házet vzduchem kamení, ale nejsou ochotní si mezi sebou pomáhat? Mít tak nějakou magii, tak bych pomáhal všem a svět by byl hned lepší," řekl jsem s růžovýma brýlema přes oči. Představoval jsem si svět, který bych udělal. Lepší, přátelštější, ale hlavně spravedlivější ke všem. Zlý vlci by nedostali nic jiného než jednu po tlamě, ti hodní by si zase žili královsky. Nikdo by se neměl špatně pokud by byl prospěšný pro ostatní, každý by každému pomáhal a bylo by nám fajn. Vlčkovská naivita...
Cashmere vypadala zaskočena tím, že když jsem tam byl musel jsem toho Boha vidět. Udělal jsem pár kroků stranou a koukal se na svoje tlapky, když mluvila. Asi taky patří k těm, co věří že Bohové fakt existují... "Neviděl jsem ho," odvětil jsem jenom a podíval se vlčici do jejích ledových oček. "Slečna Iska říkala, že se jmenuje Život asi... A ta druhá Bohyně je určitě Smrt," dodal jsem ještě. Můj tón byl takový uťápnutý, jako by se mi něco nezdálo a taky že nezdálo. Všichni tu věřili v reálné bohy, ale proč by Bůh chodil jako normální vlk po kraji? Nedávalo to smysl. "Měli bychom se jít někam schovat," navrhl jsem, ale bez souhlasu Cashmere jsem odcházet nechtěl. Zůstal jsem tedy stát na místě jako socha.

//loterie 9

"Slečna Iska o něm tvrdila, že je to reálný Bůh, který existuje a chodí v těch kopcích, což mi přijde zvláštní. Říkala ovšem i to, že dává vlkům nějaká ta vylepšení do magií... které tady teda jsou, to jsem viděl na vlastní oči, ale nepřijde mi správné je mít... A pak ještě něco říkala, že ten Bůh dělá, ale to už si nepamatuju," odvětil jsem a započal tak menší monolog o tom, co jsem všechno o místních božstvech věděl. Popravdě jsem toho chtěl Cashmere říct, co nejvíce. Pokud po mně něco chtěla neměl jsem problém jí to splnit, protože ona byla... no prostě hezká, vtipná a když chtěla i milá. A navíc asi byla nejblíž ke kamarádce, co jsem tady zatím měl. Slečna Iska byla spíš něco jako opatrovnice a pana Sionna jsem se upřímně i bál, takže jsem k nim měl k oběma respekt. S Cashmere jsem se cítil v pořádku a svůj. Možná, že když jí řeknu všechno, co vím o těch Bozích, tak možná bude přátelštější ještě o trochu víc... a kdo ví... Nebuď debil! "Pak Etney a Laura říkali, že na severu žije v jednom lesíku další Bůh, nebo spíše Bohyně. Prý se jmenuje Smrt a rozhodně není přátelská. Podle toho, co říkala madam Laura, je dokonce i velice nebezpečná... Ale popravdě, který Bůh není nevyzpytatelný. Navíc mě celkem zaráží, jak tu všichni věří, že Bohové jsou reální..." dodal jsem trochu zamyšleně. Na její další poznámku jsem reagoval celkem s úsměvem. "Já už tam byl, dokonce znám i cestu. Slečna Iska mě tam vzala, potřebovala doprovod," vysvětlil jsem své společnici a hrdě se vypjal.

//loterie 8

Dobelhat se na vrcholek byla celkem práce. Foukal silný vítr, který nám výstup velice znepříjemňoval a navíc ty haldy sněhu všude. Popravdě během letních měsíců tu zase muselo být děsné vedro, takže vycházet na vyhlídku se vyplatilo asi jenom na jaře a na podzim a to se navíc musel jeden pravděpodobně trefit tak, aby nepršelo, protože klouzat se po masivu nahoru muselo být v dešti celkem stejně nepříjemné, jako trmácet se po něm ve sněhu. Navíc za deště tu bylo s největší jistotou i bahno a v bahnitém terénu se jeden snadno zranil.
Jenomže tyhle úvahy už byly dávno za mnou, protože jsme cestu zvládli. Hurá. Byl jsem nadšený z výhledu, který se před námi rozpínal. Od hor na severu jsem obrátil svůj pohled zpátky k jihu. Všimli jsem si, že na severu je ještě nějaká větší lesklá plocha, zjevně jezero nebo tak něco, a taky jsem zahlédl onu podivnou horu, kde se asi nacházel i mechový les s Lindasou. Cashmere ovšem nesdílela můj optimismus z okolní scénérie. "Asi máš pravdu, ale během léta by tu mohlo být až přehnané vedro," odvětil jsem a sledoval pohledem jižní konec tohoto kraje. Viděl jsem hvozd, řeky a pak obrovské pláně, které se nalézaly za hvozdem a kam jsem se ještě nikdy pořádně nepodíval. Na jihu pak bylo vidět svatyni mísntího Božstva, které slečna Iska považovala za moc reálné. "Támhle je vidět místo, kde místní uctívají zdejšího Boha," řekl jsem Cashmere a ukázal směrem k Nárrským kopcům. "Někteří to trochu moc prožívají a tvrdí, že Bůh existuje, což... no někdo má prostě rád podivné představy," dodal jsem ještě, možná v naději, že mi Cashmere potvrdí, že Bohové neexistují.

//loterie 7
//Zelené nory

"Nemyslím si... že by mě tam nechal... jen mě nemohl pravděpodobně... najít," řekl jsem a oddechoval, jak jsme stoupali směrem k vrcholku vyhlídky, která umožňovala krásný rozhled po okolí. Byl tu celkem dobrý terén, ale výstup je pořád jen výstupem. Cashmere prohlásila, že utekla od smečky. Nabízela by se otázka proč? ale já se nehodlal patlat v cizím problému, pokud by mi chtěla říct víc, udělala by to. "Tak to tvoje smečka... celkem tratila. Přišli o... dobrou lovkyni," složil jsem jí kompliment. Nějak přece musela ulovit to zvíře, ze kterého měla tu lahodnou kýtičku, ze které mi nedala ani kousek. Navíc to musela udělat celkem nepozorovaně, když jsem si toho pomalu ani nevšimnul. Takovou lovkyni by smečka jen nerada pouštěla ze svých řad. Na druhou stranu pokud utekla, asi k tomu měla nějaký důvod.
Kráčel jsem namáhavě sněhem směrem nahoru na horu. Nebylo to nijak prudké stoupání, ale v závějích a větru to nebylo nic příjemného. Cashmere nejprve vypadala, že mi na můj dotaz neodpoví, ale nakonec velice neochotně promluvila a vysvětlila mi, že tohle je další roční období. Jaro bude nejspíš když kvetou květinky, léto to jsem přišel a na podzim padají listy. Takže to bílé bude sníh a tohle období zima. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a přikývl. "Děkuju za vysvětlení," vydechl jsem, jak jsem se dokodrcal až na vyhlídku. Rozhlédl jsem se kolem a užíval si výhledu, který byl všude kolem. "No není to nádhera," řekl jsem, ale moje slova ukradl hned u mého čenichu vítr a odnesl je pryč. Kdo ví, zda vlčice slyšela nebo neslyšela, co jsem řekl. Koukal jsem se na hvozd, který se rozkládal pod námi a na jih, který byl v dálce. Pak jsem se mírně otočil k severu a uviděl hory.

//loterie 6

//zrcadlové jeskyně

Vlčice se ptala na to odkud jsem, nebo spíše na to, jak jsem se ztratil a dostal až sem. "Byli jsme s Bratrem Anselmem na obchůzce a zastihla nás silná bouřka. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Ztratil jsem rovnováhu, zakopl o kořeny stromů a spadl z kopce. Když jsem se probudil, nemohl jsem najít cestu zpátky ani Bratra. Bylo to celkem zvláštní, ale les kolem jsem vůbec nepoznával," odvětil jsem na její dotaz, který mi nepřišel nijak zajímavý. Každý se sem nějak musel dostat, pokud se tu přímo nenarodil. Moje zatoulání ovšem nebylo nijak výjimečné nebo jinak zajímavé. Bylo naprosto obyčejné a no... normální. Ztráta koncentrace, ztráta rovnováhy, ztráta paměti a ztracení je na světě. "A ty ses sem dostala hádám nějakým poetičtějším způsobem?" zeptal jsem se na oplátku Cashmere a doufal jsem, že se vlčice neurazí nebo že se nezačne vytáčet. Kdyby o tom ovšem nechtěla mluvit nenutil bych ji. Chápal jsem, že mohou být důvody, proč jeden nechce mluvit o životě před tím, než sem přišel.
Kráčel jsem sněhem, který zde napadal a který pravděpodobně navál vítr foukající celý den. Není tu příjemno. Bylo by fajn, kdyby se trochu počasí umoudřilo. Měl jsem se zpetat slečny Isky, co je ta zima... "Cashmere, co je to zima?" zeptal jsem se mírně váhavým tónem, protože mi bylo jasné předem, že se mi vysměje. Netušil jsem, proč některým vlkům dělá radost se smát jiným, ale zrovna Cashmere mi přišla taková... no prostě posměvačná. Už jenom ty její neustálé úšklebky, když jsem cokoli řekl. Začal jsem stoupat.

//Vyhlídka

//loterie 5

"Jen tě na to upozorňuji, protože je to celkem nebezpečné. Nenajedený vlk by tam mohl taky pojít hlady, pokud by se ztratil," odvětil jsem jí nechápajíc, že mne chtěla nachytat. Mrskl jsem ocasem a zamyslel se nad tím, kam bychom mohli vyrazit. Vlčice nechtěla k řece. Mrskl jsem ocasem znovu, protože tady bylo několik různých řek, které jsem měl zmapované. Vybrala si celkem divné místo na prohlíhdku, když tu jsou všude okolo řeky. Nechtěl jsem do Cashmere rýt, protože mohla mít nějaké trauma nebo jiný problém s řekou. Možná jen nechtěla do nějaké další spadnout, jak se jí to podařilo při našem setkání. Rozhodl jsem se tedy, že bych ji mohl vyvést na vyhlídku a pak se uvidí.
"Když to vezmeme tady kolem nor, tak bychom mohli jít na vyhlídku. Je to tam celkem příjemné místo s dobrým rozhledem, tak by ti to třeba mohlo pomoci se i zorientovat, když nejsi místní," narvhl jsem a pomalu se začal procházet směrem k východu z jeskyně. Neměl jsem v plánu se vydávat mimo jeskyni nijak rychle, jeden by tu mohl zakopnout a ošklivě se zranit a to jsem nechtěl riskovat. Zranění v tomhle chladu mohlo být nebezpečné, navíc když jeden nebyl zrovna doma. Měl bych si dávat pozor kam šlapu i v norách, abych pak někde nezakopl a pak bych se mohl zase zřítit do hvozdu. Poslední dobou jsem více než nešikovný. Vykročil jsem do chladného vzduchu, který vanul do jeskyně. Vypadalo to, že chlad si nedal pokoj. Trochu jsem se obával, aby Cashmere neprochladla, ale vždycky bych ji mohl odvést do hvozdu ne?

//zelené nory