Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vůbec jsem netušil, co se mi to honí hlavou. Byl jsem totálně mimo. V hlavě prázdno a před očima tma, střídavě s obrazy, které prosákly až do mého mozku. Viděl jsem vlky kolem a slyšel jsem jejich hlasy, ale nemohl jsem se na ně soustředit. Byl jsem tak moc unavený. Občas jsem tedy ztrácel vědomí a nebýt vedle vlka, který mne vedl, spadl bych rovnou do sněhu. Jeho opora mi byla momentálně vším, co mne drželo od ledové náruče sněhu.
Zase jsem ztratil vědomí. Pak jsem ležel na zemi a byla mi strašná zima. Hnědý vlk na mne hrnul sníh, snažil jsem se ho tlapkou odehnat, ale byl jsem tak moc unavený. Bylo to způsobeno hlavně šokem, ale magický klid a únava taky nepomáhaly k tomu, abych se cítil nějak lépe. Zase jsem měl před očima tmu. Bylo mi teplo. Pomalu jsem cítil, jak mne někdo ošmatlává, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Nevěděl jsem kdo nebo co to je. Najednou jsem viděl hnědého, jak mě zvedá. Pokusil jsem se pořádně přenést váhu, abych mohl jít. Šel jsem tam, kam mne hnědý vlk vedl.

//za alastorem

Ležel jsem na zemi a třásl se. Sníh mě chladil na hrudi, tlapkách, krku a břiše. Byla to roztálá břečka, takže moje bílá srst se na místech zabarvila do hněda. Na druhou stranu se část zvratků odporoučela se sněhem z mé srsti. Netušil jsem, co se stalo. Byl jsem pořád děsně unavený. Moje hlava byla podivně prázdná a klidná, nedokázal jsem se z toho vzpamatovat. Jedna část mého mozku, jako by nevnímala žádné nebezpečí nebo cokoli. Druhá část ovšem chtěla křičet z toho, co právě viděla. Byl jsem celý zmatený. Netušil jsem, že za to může magie, která na mne byla seslána a ze které se moje vědomí pomalu dostávalo. Hodně pomalu.
Nevěděl jsem, jak dlouho se válím ve sněhu, ale tušil jsem, že ne moc dlouho. Sníh nestihl odstranit všechen zápach ani žaludeční šťávy z mého těla a okolí. Mírně jsem nadzvedl čenich. Stál tam podivně zajímavý vlk. Neznal jsem ho, ale jeho pach byl prorostlý místní vůní, takže byl členem smečky. "Tam... nenchene..." začal jsem nesrozumitelně žvatlat, protože jsem nebyl schopný ani myslet, na tož mluvit. Vlk mi pomohl se zvednout, opřel jsem se o něj a pomalu se motavě táhl vedle něj směrem k úkrytu. Všechno jsem měl děsně rozmazané a nechápal jsem vůbec, co se děje v okolí.

Letěl jsem vzduchem. Cítil jsem vítr, který mi rozčepýřil srst. Byl to opojný pocit. Přední tlapky se odlepily od země, jako by je poháněla neviditelná síla. Už jenom kousek a skočil bych na útočníka, který ohrožoval náš les. Ohrožoval Pana Sionna a já mu to chtěl vrátit. Netušil jsem, že jde o nedorozumění. Ale teď už o žádné nedorozumnění ani nešlo. Ublížil členovi smečky ne? Letěl jsem vzduchem a už odlepoval poslední tlapku. Náhle mne zasáhl podivný pocit. Klid a únava. Cítil jsem, jak mi ochabuje únavou tlapka, která mne měla vystřelit k výšinám. Zaškobrtl jsem a upadl. Moje tlama se projela po koříncích a sněhu, který ji rozdrásal. V tomhle kraji bylo mým poznávacím znamením rozdrásaná brada, očividně.
Chtěl jsem se hned zvednout. Zvednout a bojovat. Jenže moje hlava byla těžká. Mysl byla moc klidná, nedokázal jsem přemýšlet. Netušil jsem proč. Něco bylo divné, zvláštní, špatné. Podsunul jsem jednu tlapku, ale dál to nešlo. Odpadl jsem.

Měl jsem podivný sen. Sen, že jsem Alfou celého společenství. Netušil jsem, proč se mi zdá zrovna tohle, ale nemohl jsem se tomu nijak bránit. Cítil jsem se silný a neohrožený. Cítil jsem se děsně mužně a neporazitelně. Stál jsem na nějaké skále, kterou jsem nepoznával. Pomalu jsem z ní seskákal dolů na zem. Kolem byla spousta vlků a na zemi si hrála vlčata. Mírně, ale autoritativně jsem se na ně usmál. Všichni mi úsměvy opláceli. Byl jsem... šťastný. Na malou chvilku.
"Parsifale! Prosím tě, potřebovala bych poradit ohledně úkrytu, chybí nám kožešiny a já nevím kde je vzít?" otočila se na mě jedna vlčice.
"Já... no víš..." začal jsem, ale to už mne přerušil jiný vlk.
"Parsi, potřebujeme na hranicích někoho nového, je nás málo a kolem se to jenom motá šakali a podobnou verbeší nebo musíme jít jejich hnízdo vyčistit."
"Jo. Měli bychom, ale... počkej chvíli"
"Pane, máme problém s nedostatkem potravy v úkrytu."
"Parsi, až budeš mít moment, řeka vyschla a nemáme kde brát vodu. Co máme dělat?"
"Parsifale, ztratilo se jedno z vlčat a nemůžeme ho nikde najít, co máme dělat?"
Co máme dělat, co máme dělat. Šla mi z toho hlava kolem. Šlo mi z toho všechno kolem. Byl jsem zmatený a nepřipadal jsem si na správném místě. Všechno bylo tak těžké, každý vlk chtěl nějakou odpověď a chtěli ji hned. Všichni stáli kolem mne a já cítil jak se zmenšuju a zmenšuju.

Náhle jsem otevřel oči. Nevěděl jsem, co se stalo, a v hlavě jsem měl jedinou myšlenku. Nikdy nechci být Alfou. Proč jsem tuhle myšlenku měl? A proč tu ležím? Pomalu jsem se chtěl zvednout, ale hlava se mi podivně točila. Byl jsem unavený a malátný. V hlavě jsem měl podivný klid a podivné prázdno. Něco mi říkalo, že tohle je divné prázdno. Něco uvnitř mě mi to našeptávalo, ale nemohl jsem určit co... Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři. Byl jsem mírně nakloněný na stranu, protože únava mi brala správnou rovnováhu. Pohlédl jsem před sebe. Netušil jsem, co se stalo.
Viděl jem vlka s parožím, který nebyl členem smečky, řečnit. Mluvil a mluvil a u toho mě sjížděl pohledem a kýval hlavou. Divný pokyv. Tohle dělal bratr Anselm, když jsem něco mimořádně pokonil. Když jsem něco nezvládl nebo zvoral. Ale proč to dělá tenhle vlk? Cizí? Nepatří k nám a kárá mě? Za co?
Otočil jsem pohled na druhého vlka. Ten tam jen stál. Neříkal nic. Cítil jsem ten zápach, ještě než jsem otočil halvu jeno směrem. Ten puch jsem znal. Cítil jsem ho jako malé vlče. Znal jsem ho. Viděl jsem ho. A teď tu byl zase. Ten samý zápach. Nemusel jsem se ani dívat, abych uviděl obří díru ve vlkově břiše. Cáry kůže se plácaly ve větru. Pod vlkem se jako malá háďátka v hnízdě motala střeva a krev. Nemohl jsem od toho odtrhnout pohled. Střeva se balila do sněhu a větviček, jako by chtěla zamaskovat kaluž rudé, která se zbarvovala pod nimi.
Už jsem to nemohl zastavit. Sklopil jsem hlavu a pozvracel si tlapky i bílou náprsenku. Všechen obsah mého žaludku vyšel najednou v podobě podivné páchnoucí kejdy. "Aggghm" doprovodil jsem to i nechtěným zvukovým projevem. Hlava se mi motala. Nemohl jsem se pohnout, ale musel jsem pryč. Ten puch byl otřesný. Podíval jsem se znovu na vlka, ale on tam jen stál. Stojící mrtvola.
Udělal jsem pár kroků pryč. Motal jsem se a klátil ze strany na stranu. Na tlamě jsem měl zvratky a žluč. Ani pohled ani zápach nebyl příjemný. Pohlédl jsem někam do lesa, před sebe. Hlava se mi motala. Byla podivně mdlá a otupělá. Těžko říct zda magií nebo jen tím, co jsem viděl. Odešel jsem pryč. Odpotácel jsem se mezi stromy několik desítek metrů pryč. Tam jsem upadl na zem. Zvratky a žaludeční šťáva se začaly míchat s tajícím sněhem. Můj žaludek se sevřel. Naprázdno. Zmáčkl se sám do sebe a pak jsem začal dávit. Znovu a znovu. Ale nic nevycházelo. Třásl jsem se ve sněhu a vlastních zvratkách.

//Jen upozorňuji Parsifal není "malé vlčátko", je to spíše puberťák (je mu 10 měsíců, takže už je spíše podobný dospělému vlkovi než vlčeti viz encyklopedie), tak to prosím berte v potaz

Vrhl jsem se na nic netušícího vlka. Paní Gee, která něco štěkala jsem v ten moment nevnímal. Dolehla ke mně její slova, ale já jsem se prostě rozhodl, že tenhle vlk za to může. Nestihl ani uhnout a moje váha jej strhla na zem. Pravděpodobně mu to přišlo děsně vtipné, něco prohlašoval o tom, že žádnou magii nemá, ale já mu nevěřil. Nepatřil do smečky, ale byl v podstatě uprostřed lesa. Musím se ho zbavit! Splatím tak panu Sionnovi to, že tu Cashmere nechal. Vlk podemnou se nijak nebránil. Blbec. Zakousl jsem se mu do zátylku a trhal. Moje drápy se mu zadřely do masa na zádech a já cítil jak mu trhají kůži. Silou jsem rval maso z jeho zátylku. Vysel jsem na něm a trhal všechno, co mi přišlo pod tlamu.
Náhle se vlk zvednul ze země, což mě konečně vyvedlo z rovnováhy a já přepadl na stranu. Evidentně jsem nebyl jediný, kdo s ním měl problém. Vyplyvl jsem chlupy, maso a krev na zem a zavrčel. Byl jsem celý naježený a připravený zaútočit. "Nemáte tu co dělat, takže vypadněte!" zavrčel jsem na cizince, kterého paní Gee bránila. Neměl tu co dělat. I kdyby neovládal magii, která nám tu podpálil les nebo co se to stalo, neměl tu být. Měl být na hranicích a slušně čekat nebo na vedlejších územích. Ten s parožím se začal prát s místním vlkem a pak použil magii, aby ho znehybnil. "Vypadněte!" zařval jsem na něj, protože tohle byl útok na člena smečky. Otevřený, neskrývaný. Znovu jsem se rozeběhl a skočil. Těžko říct, zda se mi i tenkrát poštěstí vlka zasáhnout.

//Ve zkratce - Parsifal roztrhal Calumovi zátylek do masa a krve. Poškrábal mu záda. Pak spadl a když viděl, že Calum znehybnil Fiéra znovu po něm skočil, ale zatím nedopadl. Gee v podstatě ignoroval.

//pokračování z hřiště

Pozoroval jsem ho pohledem, který se nepřátelským zdál. Malinký plamínek vzdoru mi v očích plál. Vlk si olízl své ukecané pysky a začal pomalu hovořit. "Jmenuji se Adiram a ty by ses mi měl dvořit." Udělal jsem krůček zpátky a zavrtěl hlavou svou. "Takového ukecánka, že takovým jménem zvou?" Všiml jsem si že vlk na mne, hledí dosti zaskočeně. Ale to už z lesa, nesly se k nám kročeje. Ani jsem se neohlídl, věděl jsem kdo k nám kráčí. Jeho kroky provázel i zpěv tajemný ptačí. "Pane tohohle jsem našel nahranici během hlídky. Má ovšem ke svému zadržení nějaké výtky." To už se ovšem vlk sám ke slovu hrne. Nejprve se ukloní a pak jeho řeč plyne. "Jmenuji se Adiram a přináším vám svoje služby. Rád zpívám a raduji se, plním i kde jaké tužby. Tenhle mladík mne tu zadržel a nepouštěl mě dál. Popravdě ho nechápu, když u hranic jsem stál." Protočil jsem oči v sloup jak ukecaný byl. Napadla mě myšlenka, jaký je to d..il" Přešlápl jsem z tlapky na tlapku a pánovi povídám. "Rád bych se vydal zase dál, ať po hranicích se podívám." Kývnutí hlavy a byl jsem propuštěn. Tak zůstal Adiram a pán v lese opuštěn. Mé povinnosti už mne ovšem volaly zase jinde. Uvidíme kdo další k našim hranicím přijde.

Snažil jsem se nedávat na sobě nic znát. To nebyl až takový problém, protože můj výraz byl většinou nic neříkající, ale obával jsem se toho, že mne zrovna tenhle vlk prohlédne. Evokoval mi to asi jeho postoj nebo možná pohled, kterým mne zkoumavě přejížděl z jedné strany na druhou. "Úplně mě nezajímají tyhle věci kolem, ale rád bych věděl, co tu děláte?" Evidentně mi nechtěl moc odpovídat na otázka, které jsem mu pokládal. Líbivě se na mě usmál a já už si skoro myslel, že se konečně někam posouvám. Možná, že kdybych v ten moment nepřešlápl a nedal tak najevo vlastní nejistotu, tak bych se dozvěděl něco jiného, než jeho ovpoděď. "Ďábelsky se na mě čertíš mrně, ale to ještě neznamená, že ti musím odpovídat." Tiskl jsem k sobě čelisti a musel jsem se ovládat, abych na něj nevystartoval. Letmo jsem pohledem zabloudil do lesa. Ale žádná záchrana nepřicházela, musel jsem se o vlka postarat sám. "Možná by bylo nejlepší, kdybyste šel, když se nehodláte podělit o informace ohledně téhle návštěvy v našem hvozdu." Udiveně vyvalil očka, jako bych si dovolil nějakou nestoudnost. "To si děláš už vážně srandu. Určitě mě znáš, mě tu zná přece každý malý vlče. Evidentně se ti ovšem nedostalo dobrýho vzdělání, protože jinak bys věděl kdo jsem." Mrštně se mu pohupoval jazyk v tlamě jen co je pravda. Alespoň jsem věděl, že mám čest s tlučhubou, když už jsem z něj nedostal nic jiného. "Ostatně, proč bych se ti ošem nepředstavil." Lišácky se usmál a asi si rozmyslel svou mlčenlivost a neposkytování mi informací, které jsem tak moc chtěl znát. "To víš, mé jméno je..."

//pokračování příště
P.S. pokud bych mohla prosit mušličky

Parsifal. Rytíř! Udatný! Nezdolný! Pochcávající kus plamene, který kurňa ne a ne zhasnout!
Ten plamínek mě prudil, štval mě. Vyloženě se mi smál do obličeje a ne a ne se uhasit. Cítil jsem horko okolního hořícího lesa i štiplavý pach, který se mi rozlézal v čenichu. Byl jsem zoufalý. Už jsem v sobě neměl ani kapičku, abych mohl čůrat dál. A les byl starý a stromy suché. Sníh roztál pod návalem tepla z ohně, nebylo čím hasit. Nebylo co dělat. "Zhasni už!" křikl jsem zoufale, ale nic se nestalo.
Ohlédl jsem se na Pana Sionna, který se bavil s onou vlčicí, která na něj něco křičela na oplátku. Nevěděl jsem o čem se baví. Přes praskání ohně a vlastní krev v hlavě, která mi tepala do bubínků, jsem neslyšle jejich slova. Ale náhle jsem to uviděl. Byla to ta černá vlčice, Gee, která si myslela, že si hraji, když jsem uklízel u úkrytu. Jenomže s ní přicházel ten cizinec, který sem nepatřil. Nevolněl jako smečka. Byl cizí, tulák! TO ON TO UDĚLAL! Procitl jsem z vlastní neznalosti. Kdo jiný by zapaloval les. Pan Sionn, paní Gee a slečna vlčice, jejíž jméno jsem zaslechl jako Lilac, všichni voněli lesem. Ale tenhle cizák (//Calum) ne. "ON TO ZAPÁLIL!" křikl jsem a rozeběhl se na vlka.
Byl silnější než já, byl rozhodně zkušenější než já, ale ohrožoval les. Ohrožoval smečku. Takhle můžu panu Sionnovi vrátit to, že mě nepotrestal, že jsem do lesa přivedl Cashmere. Vyřítil jsem se z křovin a skočil jsem přímo na vlka (//Calum). Měl jsem vyceněné zuby, ostré drápy na tlapkách před sebou a srst naježenou. Tohle byla bitva, kterou jsem věděl, že nevyhraju, ale musel jsem v ní bojovat! Cítil jsem jak se moje drápy a zuby boří do masa. Doufal jsem, že tohohle cizince zničím dřív než ohrozí dál les, pana Sionna nebo kohokoli jiného ze smečky.

//Nechávám na Calumovi, jestli uhne a Parsi mu sjede po boku, nebo jestli mu na záda Parsi skočil a drží se jich.

Pan Sionn prohlásil, že teď se na lov nepůjde. Trochu mě to zarazilo, ale chápal jsem to. Sám jsem věděl, že nebude úplně snadné jít na nějaké šakaly, navíc na jejich území. Pan Sionn měl určitě správné důvody k tomu, proč celou akci odkládal. Doufal jsem ovšem, že se dříve nebo později rozhodne a půjdeme. Mírně jsem nedočkavě přešlápl.
Jeho další slova mi přišla zvláštní. Pořád bylo co dělat, jenže to vyvpadalo, že tady už každý něco dělá. Každý mimo mě. Chtěl po mě, abych se seznamoval, ale to mi popravdě moc nesedělo. "Poznal jsem paní Lauru, slečnu Gee, pana Etneyho, ten mi přišel trochu, promiňte ten slovník, ale zaostalý, a pak Castora, který mi přišel trochu zmatený a nabroušený," odvětil jsem panu Sionnovi popravdě. Etney na mě působil jako mentálně postižený vlk na úrovni vlčátka. Castor na mě zase nebyl úplně nejpříjemnější v úkrytu a jeho informace o vedení smečky se mi taky zdály divné. "Ale třeba něco vymyslím," prohodil jsem. Neměl jsem to v plánu. Nebyl jsem ani člen smečky, tak proč bych měl něco podnikat s jejími členy. Raději bych dělal něco užitečného, jako lovil nebo tak něco. Tohle mi přišlo nepodstatné.
Pan Sionn pak prohlásil, celkem zamteně, že si myslel že jsem člen. "Nikdo mě oficiálně nepřijal a ani nevím, kdo je zdejší Alfa," prohodil jsem celkem slušně. Bylo až s podivem, že pan Sionn zapoměl, že mě nikdy do smečky nepřijal, jen mi nabídl místo kde mohu chvíli zůstat. Já sám ani neuvažoval o tom, že bych se měl za člena smečky pokládat.

Chtěl jsem něco dodat o Cashmere, ale to už jsem cítil kouř. Pan Sionn se náhle někam rozeběhl a já netušil, co mám dělat. Mírně jsem začal panikařit. Podivná vlna tepla se nesla lesem a já netušil, co dělat a co nedělat. Měl jsem hlídat Cashmere, ale zároveň tu hořel les. A pan Sionn určitě potřeboval pomoc. Strčil jsem tlapkou do Cashmere. "Vstávej a utíkej mimo les," prohodil jsem na ni, ale netušil jsem zda se vzbudila. Vyhodnotil jsem situaci tak, že i kdyby Cashmere chytla nějakýho rapla, rozhodně by neudělala větší vylomeninu než podpálit les. Rozeběhl jsem se tedy za panem Sionnem.
Moje tlapky byly dluhé a motaly se mi do cesty. Překotně jsem se snažil překonat vzdálenost mezi sebou a panem Sionnem, ale kouř mi znemožňoval se vrhnout přímo po jeho stopě, protože pach mizel pod vůní kouře. Náhle jsem ho dohonil. Po stromech tancovaly plameny a teplo sálalo až ke mně. Pan Sionn se dohadoval s nějakou vlčicí, která pravděpodobně byla zodpovědná za tohle pustošení lesa. Co mám dělat. Co mám dělat?! V duchu jsem panikařil a pak mě napadlo. HASIT! Zvedl jsem jednu tlapku a začal čůrat na jeden z malých ohníčků, jenomže on ne a ne se uhasit. Zoufalým pohledem jsem koukal na pana Sionna.

Můj pohled mizel v očích pana Sionna, ale moje uši ho poslouchaly. Vnímal jsem jeho slova, ale moc jsem s nimi nesouhlasil. To že nezaútočili hodnou řádku měsíců, neznamená, že nezaútočí hned jak dostanou na jaře nebo v létě přležitost. "Chápu vás, ale pokud si mohu dovolit oponovat," prohodil jsem mírným hlasem, nechtěl jsem překročit hranice nějakých svých možností, které příslušely mému postavení. "Útok je mnohdy nejlepší obranou, takže bych navrhoval je minimálně trochu usměrnit," shrnul jsem své myšlenky poměrně krátce. Bylo mi jasné, že nemusí souhlasit, ale doufal jsem, že to alespoň zváží. Já byl na pořádný boj připravený. Pobíháním kolem jsem trénoval, takže jsem se cítil dobře a silně. Nic mne nemohlo zastavit, kromě slova pana Sionna.
"No," začal jsem. Pořád jsem tu byl celkem nový a nechtěl jsem si nějak moc vyskakovat. "Rád bych něco prospěšného dělal pro... smečkuů," na konci věty mi podivně poskočil hlas tak o oktávu hloub a pak zase zpět. Bylo to divný. "Ehm ehm," odkašlal jsem si a doufal, že se toho zbavím. Asi nějaký nachlazení nebo tak. "Přece jenom jsem tu skoro celou zimu a kromě úklidu kolem úkrytu jsem ničím prospěšný nebyl. Trochu mi to posedávání kolem vadí, ale chápu že jako nečlen nemůžu pomáhat s lovi nebo něčím podobným," řekl jsem s klidem, abych mu naznačil, že nečekám nějaké důležité úkoly. Spíš uklidit tohle, odnést tamto, přenést tadyto.
Řeč se obrátila ke Cashmere. "Omlouvám se, ale asi toho prožila hodně a trochu spánku potřebuje," omluvil jsem se na její pospávání u hranic. "Ale nemyslím, že by byla nebezpečná. Působila slušně a pravděpodobně až se vzbudí, tak buď odejde nebo nás zavolá," vysvětlil jsem její povahu, která mi byla sice hádankou, ale nepřišla mi nijak extra zákeřná. "Narozdíl od toho pachu támhle. Už jsem toho vlka nebo vlčici jednou cítil a nezůstal na hranicích," informoval jsem pana Sionna, kdyby to chtěl jít nějak řešit.

Rowka: Vytrvalost a rychlost
Parsifal: Doplnění libovolné vlastnosti nebo výjimečné magie do 5 hvězd - daruji Odinovi

//Loterie 33

Pokýval jsem hlavou, když byo řečeno, že to nebylo daleko. Cashmere spala jako pařez a já doufal, že si alespoň odpočine. Počasí se už umoudřilo a mě bylo jasné, že pokud nebude chtít zůstat ve smečce, bude muset pelášit jinam, což mě trochu mrzelo. Byla nejblíž ke kamarádce, co jsem tu měl. Slečna Iska mě považovala spíš za přítěž, stejně tak jako pan Sionn, tím jsem si byl jist. Cashmere jediná nemusela mou přítomnost trpět, pokud vyloženě nechtěla a nevypadalo to, že bych jí nějak překážel. Neodešla když mohla, takže mě musí mít aspoň trochu ráda. Moje mladé srdéčko zapleskalo, protože to mohlo znamenat, že bych u ní měl naději. Až trochu povyrostu samozřejmě.
Pan Sionn se rozhodla, že mne trestat nebude. Trochu jsem ho nechápa, nejprve říkal, že cizincům se pomáhat nemá a teď mne za to v podstatě pochválil, že je to správné rozhodnutí. Nerozuměl jsme tomu, ale byl jsem za to rád. Pokýval jsem tedy hlavou a doufal, že je to za námi a že jsem nezpůsobil nějaké závažnější problémy.
Další část hovoru se točila kolem šakalů. "S tím musím souhlasit pane," odvětil jsem. "Hádám, že s nimi dlouho nikdo nic nedělal, takže pokud se vše nechá tak jak je, mohli by do léta svoje počty zvětšit a pak už by mohlo být obtížné udržet je pod kontrolou," řekl jsem mu věcně. Podle toho, co jsem viděl, si šakalové dovolovali i na vysokou a to rozhodně nebylo nic dobrého. Navíc když jsou takhle blizoučko smečky. "Mohl bych pro vás ještě něco udělat?" zeptal jsem se pohotově. Mohl bych o nich zjistit víc nebo zařídit něco dalšího. Do jara jsem stejně nehodlal odcházet a hledat cestu domů, protože jak jsem sám zjistil, bylo by to nebezpečné.
"Jmenuje se Cashmere a nepochází z žádné smečky. Je to bojovnice a rozhodně by byla smečce užitečná, pokud by ovšem sama chtěla ve smečce být," řekl jsem panu Sionnovi. "Víc vám toho musí povědět sama, nerad probírám ostatní bez jejich vědomí," dodal jsem na vysvětlenou. Věděl jsem o ní toho víc, ale nehodlal jsem se o tom s nikým bavit, pokdu to nebyl přímý rozkaz. Navíc nebyl jsem součístí tohoto společenství, abych se nějak musel podrobovat tomu, že jim řeknu o všem o kterých chtějí něco vědět.

//loterie 23

"Přímo nad lesem, jak je řeka a pak to území plné nor s cestou na vyhlídku," odvětil jsem velice intuitivně. "Mám podezření, že přesně touhle jeskynní jsem se sem dostal," dodal jsem, abych mu i mírně vysvětlil, jak o jeskynním komplexu vím. To že jsem chodil kolem lesa několikrát a hledal vchod do onoho podivného jeskynního tunelu, jsem si nechával pro sebe. Nebylo to podstatné a já nikdy nebyl ten, co by se dělil o nepodstatné informace, které nikoho stejně nezajímaly. Pohledem jsem se podíval na Cashmere, ale pak jsem se zase vrátil zpět plně do konverzace s Betou tohoto spole... smečky. Této smečky.
Pan Sionn mne pochválil, že jsem nenechal Cashmere zemřít, ale zároveň mne pokáral za to, že jsem ji nechal v lese. Navrhoval ji vzbudit nebo nechat být. Jen jsem se na ni podíval, jak v tichosti spí, ale nic jsem neříkal. Čekal jsem na vhodný okamžik, abych mohl odpovědět. "Omlouvám se pane," řekl jsem a mírně sklopil hlavu. Otevřeně přijmi odpovědnost za své činy. Zvedl jsem hlavu a podíval se panu Sionnnovi do očí. Zapřel jsem se ve stoji tlapkami a na mém obličeji nebylo znát žádného váhání nebo neochoty. "Vím, že mi nepřísluší nechávat na hranicích pospávat cizince a že bych ji zde neměl nechávat, proto přijmu jakýkoli váš trest, pane," řekl jsem klidně a vyrovnaně. Byl jsem připravený odnést si jakoukoli formu trest, kterou určí za to, že jsem do lesa přivedl cizinku, i když jsem znal místní pravidla. "Během mého průzkumu okolí lesa se nic zvláštního nestalo, pane. Objevil jsem onu jeskyni, potkal pár cizinců, ale nic zvláštního," odvětil jsem ještě na jeho otázku. Nezažil jsem žádnou zvláštnost... "Jen pane, na jihu jsou šakalové a hádám, že jich tam je více než by bylo vhodné," předal jsem mu informace o bezpečnosti jižních hranic hvozdu. O své cestě jeskynní jsem nic neříkal, nebylo to zajímavé. Ani jsem mu neřekl o paní Isce a její víře v to, že božstvo je bytost z masa a kostí, protože to nebylo moje přesvědčení, abych ho zděloval dále, pokud na to není zrovna zavedena řeč. Čekal jsem až vysloví můj trest.

//Loterie 22

Tiše jsem ležel a sledoval Cashmere, která usnula. Nebo jsem předpokládal, že usnula, jelikož se moc nehýbala, nemluvila a jen pravidelně oddechovala. Pomalu jsem se vyhoupl do sedu. Vypadalo to, že se počasí konečně umoudřilo. Mírně jsem si protáhl přední tlapky, ale zůstával jsem sedět na místě. Až se probudí, bude nejspíše na čase se rozloučit. Než jsem stihl promyslet, co s vlčicí, nebo než jsem stihl rozesmutnět z jejího blížícího se odchodu, doběhl k nám pan Sionn.
Pomalu jsem se zvedl a uvědomil jsem si, že už nemusím zaklánět krk, abych na něj viděl. Předsunul jsem jednu tlapku a elegantně se uklonil. "Pane," prohodil jsem na pozdrav a mírně zašvihal ocasem, byla to jediná emocionální reakce na jeho příchod. "Omlouvám se, že jsem sem Cashmere přivedl," řekl jsem tichým hlasem, protože jsem vlčici nechtěl budit z příjemného spánku. "Ale nalezl jsem ji u řeky, do které spadla. Nejprve jsem ji odvedl do jeskyně na severu odsud, ale pak se velice zhoršilo počasí a já popravdě nevěděl, kam se jinam vydat a nemohl jsem ji nechat, aby umrzla venku," vysvětlil jsem mu situaci, proč se vlčice nalézá zrovna tady. Na druhou strnu byly jsme oba na okraji lesa a mě si tu nechali, takže jsem neviděl problém v tom, nenechat tu odpočinout i ji. Chtěl jsem prostě ostatním pomáhat, místní náturu na vyhazování všech i těch, co potřebovali jsem prostě nechápal. Být dobrákem od kosti se v tomhle kraji nenosilo. "Chtěla se také na smečku zeptat a možná se přidat, ale nechtěla dělat unáhlené rozhodnutí," dodal jsem, protože mi přišlo že to by mohlo pomoct, když se zmiňovala, že chce o smečkách víc zjistit.

//loterie 21

Cashmere se moc nenimrala v otázkách umírajících vlků. Byl jsem za to celkem rád, vyvolávalo to nepříjemné otázky. Pohlédl jsem směrem do lesa, odkud přicházelo to táhlé vytí, ale nevypadalo to, že by se něco dělo. Nic jsem neslyšel ani neviděl. Pachy, které odtamtud přicházely byly dva. Trochu mne zaráželo, že si někdo dovolil vlézt jen tak na cizí území. Nebyl to nikdo místní. Jeho pach nebyl cítit podivnou zatuchlinou, jako pachy všech ostatních místňáků. Tohle se mi nelíbí. Budou problémy... Cashmere jsem nic neřekl. Pokud by šlo na zuby, chránil bych ji. A dokud na zuby a drápky nedojde, nebylo proč ji rozrušovat.
Její řeč se obrátila na tu druhou smečku na severu. "Rád si o ostatních dělám vlastní mínění, než abych dal na klevety," odvětil jsem jí na její radu, abych to tam neprozkoumával. Sice ta smečka mohla být plná povalečů nebo vrahů, ale nemyslel jsem si to. Kdyby taková opravdu byla, už by nebyla poblíž tohohle hvozdu. Měl bych se na to zeptat pana Sionna. Byl jsem opravdu unavený a rád bych se prospal. "Nebude vadit, když si na chvilku zavřu oči? Kdyby něco vzbuď mne," poprosil jsem Cashmere. Chtěl jsem vydržet, než někdo přijde, ale už to dál nešlo. Trvalo to moc dlouho. Položil jsem si hlavu na tlapky a ponořil jsem se do spánku.

Probuzení přišlo náhle s prvními paprsky raního slunce. Musel jsem prospat část noci, ale to mi vůbec nevadilo. Pohlédl jsem na Cashmere, která byla kousek ode mne. Netušil jsem zda odpočívá nebo spí, takže jsem raději nemluvil, abych ji nevzbudil kdyby případně spala. Doufám, že někdo přijde, abych se dozvěděl, co je nového a nemusel se obávat, že Cashmere nějaký ochránce vypakuje mimo les. S úsměvem jsem se na vlčici podíval. Byla fakt moc krásná.

//loterie 20

Cashmere se hezky rozpovídala o tom, že je magií asi sedm nebo kolik a že nezná žádnou, která by mohla patřit Sionnovi, když má černé oči, takže jich bude asi víc. Zamyšleně jsem zavrtěl hlavou. "Asi máš pravdu, že jich bude hodně," prohodil jsem potichu zamyšleně. Byl jsem opravdu už moc unavený a nejradši bych si v klubku schrupnul, ale nedalo se cítit. Mohl bych se prospat, kdybych se tak nebál, že sem někdo přijde a bude Cashmere vyhánět. Kdyby to bylo u nás, tak bych se bát nemusel, Bratři by ji rádi přijali a poskytli jí úkryt, než venku přejde ta šílenost. Zima se mi opravdu nelíbila. Bylo to to první, co jsem chtěl říct slečně Isce, až se vrátí. Mírně jsem si promnul oči, abych mohl dál sledovat okolí.
Lesem se neslo zavytí, které jsem neznal. Měl bych to jít zkontrolovat, ale trochu jsem se obával, že dostanu zase pocuc, že to bude nějaký přítel smečky. Lepší to nechat na někom, kdo se tu vyzná ve vztazích. Obrátil jsem svou plnou pozornost zpět ke Cashmere. "Asi je to normální no... Ale není to pěkný pohled," prohodil jsem pořád tlumeným hlasem, který byl teď naplněn i smutkem. "No... ta druhá smečka je asi v pohodě s tou místní, i když někdo se zmiňoval, že jsou tam vlci divní. Takže se asi tolerují," prohodil jsem neurčitě. "Moc toho o nich nevím," dodal jsem, aby se neurazila, že jí nechci dát všechny infromace, co si ona myslí, že mám. O fungován místních společenství jsem věděl málo. Tuze málo na můj vkus. Nejradši bych toho věděl víc, ale nebylo koho se zeptat. Pan SIonn neměl čas, slečna Iska byla mimo les a Cashmere nebyla ve smečce.