Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Iskierka nakonec vzala mou existenci na vědomí. Kdybych jenom tušil jaký to je mít sourozence, tak bych řekl, že něco takového je normální. Jenže já neměl ani sourozence, ani rodiče a ani nikoho jiného, kdo by mne naučil jaké to je být omylem přehlédnut. Většina členů Řádu mne přehlížela záměrně, když to bylo z nějakého důvodu potřeba. Třeba z výchvoného, abych si zvykl, že nejsem nic extra než ostatní a že někdy musím držet tlamu. "Slíbil jsem panu Sionnovi, že se tu zdržím do konce zimy a vzhledem k tomu, jak všechno kvete, asi nadejde brzo čas, abych se vydal hledat svůj Řád," odvětil jsem jí slušně a s úsměvem. Věděl jsem, že na tahle slova bude pan Sionn reagovat nepříjemně. Netušil jsem ovšem, jak na ně bude reagovat slečna Iska.
Pan Sionn i slečna Sinéad začali vyzvídat, co nesu. Na chvilku jsem pohledem koukl na pana Sionna, ale z jeho uvolněného postoje mi došlo, že pravděpodobně bude slečna též součást smečky. Sice nová součást, ale přesto člen. "Ne pane, není to nic soukormého. Spíše zajímavosti, které byste měl asi vědět," prohodil jsem klidným hlasem. Pak jsem nasadil celkem profesionální výraz bez sebemenšího úsměvu a můj hlas v následujícím projevu přesně odpovídal tomu, jak bych popsal hlas někoho, kdo přesnáší přesně nacvičené hlášení "Pan Nemesis a pan Alastor se vrátili do lesa a sebou přivedli dvě vlčata. Michiko a Elue, nevím jestli je už znáte nebo ne, ale přišlo mi vhodné, abyste to věděl. Obě vlčata se zdají v pořádku a velice milá. Oba pány jsem zpravil o... incidentu s ehm paroháčem," tady jsem se trochu zadrhl neboť jsem volil správná slova. Nechtěl jsem děsit slečnu Isku nebo slečnu Sinéad, takže jsem zvolil, co možná nejvíce neutrální pojem, i když se to mohlo zdát dost necitlivé. "Dále, během zimy se mi podařilo poklidit trochu v úkrytu a vchod před ním," najel jsem zase na ten strojený a sebejistý způsob přednesu. "Vzhledem k situaci, že vlčice, která je pravděpodobně v nějakém svazku s panem Etneym porodila čtyři vlčata, nemělo by být ono místo plné harampádní a nebezpečně ostrých kamenů. Také jsem zakopal některé staré kosti a nanosil suché dřevo k vchodu do úkrytu," dovychrlil jsem na všechyn tři. "A jinak... se nic zvláštního nestalo." Oddechl jsem si zhluboka, že jsem to zvládl předat všechno a bez přerušení. Tak nějak jsem doufal, že nenesu úplně špatné zprávy, ale zase jelikož jsem znal pana Etneyho jen krátce a i tak jsem si na něj udělal docela nepěkný obrázek, jsem tušil, že radost z nových přírustků se bude týkat jen Michiko a Eule, nikoli nově narozených vlčat. Pokud nějaká radost vůbec přijde.

Tiše jsem sledoval ostatní vlky a čekal, než uznají moji přítomnost. Slečna Iska se na mě jenom trochu usmála, nebo to možná byl úšklebek? Kdo mohl tušit. Do hlavy jsem jí neviděl a ona byla vždycky taková zvláštní. První mě oslovil pan Sionn s pozdravem a otázkou na jazyku. Trochu jsem trhl hlavou. "Jsem v nejlepším pořádku pane," odvětil jsem v podstatě automaticky. I kdby mi chyběla noha nebo upadlo ucho, tak bych mu neřekl jinou odpověď. Nebylo proč zatěžovat místního vůdce svými problémy, sám jich musel mít hodně a tak potřeboval, aby ostatní svoje problémy taky nějak zvládali.
Vlčice, kterou jsem neznal, se tvářila podobně, jako když jsem pana Alastora oslovil pane. Na jednu stranu jsem nechápal, co na tom všem ostatním vadí. Bylo to přeci lepší než na ně volat hej ty tam. Nakonec se, ale rozverně představila. Pokývl jsem hlavou. "Těší mne, já jsem Parsifal," odvětil jsem jí a pak pohlédl opět na pana Sionna a slečnu Isku. "Doufám, že vás nevyrušuji," dodal jsem s mírně omluvným tónem hlasu. "Jen jsem vás chtěl informovat o něčem zajímavém v úkrytu," řekl jsem, protože jsem netušil jestli o tom vědí nebo ne, ale přišlo mi důležité, aby to věděli. "Máte chvíli?" zeptal jsem se všech třech, kdyby měli něco v plánu neměl jsem chuť je rušit.

Moje tlapka na kameni mi přesně řekla, kde pan Sionn a slečna Iska jsou, ale mohl jsem tomu věřit? Nemohla to být jenom nějaká předtucha, která byla někde zastrčená a já si ji jenom projektoval. Měl bych prostě zajít někam do lesa, tam kde jsem je cítil. No a když tam budou, tak na tom asi něco bude. Znělo mi to logicky, takže jsem se postupně začal vzdalovat od úkrytu. Kráčel jsem lesem přesně tam, kam jsem doufal, že mne dovede onen podivný pocit, že vím kde jsou.Nevěděl jsem, jestli je budu moct vyrušovat, jestli je teda najdu.
Šel jsem tedy rovnou tam, kam mne pocit hnal a najednou. Pan Sionn, slečna Iska a nějaká další dáma mezi stromy. Takže to muselo být něco víc, než jenom nějaká předtucha. Co když to byla opravdu magie. Asi ano. Sledoval jsem mezi kmeny stromů celou skupinku vlků. Nechtěl jsem je rušit. Ale potřeboval jsem si ověřit, že se moje intuice jenom náhodně netrefila. Položil jsem opět tlapku na kámen, který vyčníval z povrchu a zaměřil jsem se na pana Sionna. Opět jsem věděl, že je kousek ode mne. Měl bych to zkusit i na někoho jiného. Možná ta vlčice v úkrytu. Zaměřil jsem se na vlčátka a vlčici. Najednou jsem měl před očima přímo vizi toho, jak vypadal úkryt. Musí to být magie. Bylo to naprosto jasné. Navíc to musela být magie spojená s tímhle lesem. Jinde tohle nefungovalo, tím jsem si byl jist. "Zajímavé zjištění," řekl jsem si sám pro sebe, než jsem se rozhodl vylézt ze svého úkrytu. "Zdravím vás pane Sionne, slečno Isko, madam," řekl jsem hlasitě a při svém příchodu se poklonil. Nechtěl jsem je rušit, ale i tak jsem si říkal, že bude lepší je pozdravit.

Nějak jsem úplně netušil, co bych měl teď dělat. Hezky jsem se prospal a počasí bylo taky celkem příjemné. Docela bych i vyrazil na nějakou menší procházku, ale nechtělo se mi ťapkat pryč mimo les, kdyžtu teď bylo tolik zajímavých vlků a vlčic. Jak jsem tak ležel na zemi, ucítil jsem něco podivného. Zrovna jsem přemýšlel o tom, jak bych strašně rád promluvil s panem Sionnem nebo slečnou Iskou. Packou mi projelo podivné zachvění, jak stála na obnaženém kameni. V hlavě se mi objevil obraz toho, kam bych se měl jít podívat a kde bych je našel. Odtáhl jsem packu z kamene, protože tohle bylo prostě strašně moc divné.
Jenomže já tu nebyl krátce. Už jsem si na tyhle podivnosti zvykl. Bylo mi jasné, že to má, co dělat s magií, která tu byla opravdu všude. Ne že bych věděl jak funguje, nebo co všechno je jí prosáknuté, ale nedivil bych se, kdyby jí bylo nasáknuto úplně všechno. Musí to nějak souviset s tímhle lesem. Postavil jsem se na všechny čtyři a pomalu se začal rozhlížet. Přiložil jsem nejprve tlapku na hliněný povrch a zaměřil se na hledání pana Sionna a slečny Isky. A nic. Zkusil jsem tedy přiložit tlapku na kmen stromu, který by mi mohl nějak poradit, kde se nachází. A zase nic. Byl to jenom nějaký dozvuk snu. A teď vypadám jako blázen, co si dává packu se stromem. Mírně jsem se ošil. Nebyl jsem zvyklý na pozici toho divného vlka. Nelíbila se mi a tak jsem tlapku zase pěkně rychle stáhl k zemi. Jenomže tam se moje tlapka setkala s kamenem. Věděl jsem přesně kam mám jít a co tam mám dělat. Ne že bych se nějak snažil vyhledat pana SIonna nebo slečnu Isku, ale samovolně mi do hlavy vyskočila jejich poloha. Odtáhl jsem tlapku a spojení se přerušilo. "Zvláštní," prohodil jsem a podíval se na kámen pod sebou.

Obcházení hranic nebylo nic moc pro mne. Postupně jsem zjišťoval, že mě to nijak extra nenaplňuje. Nebo spíše, že mne nenaplňuje to opakování. Krajina byla pořád stejná a já si připadal jenom jako lenoch, co se tu plouží. Občas jsem se o něco otřel nebo když jsem potřeboval, odskočil jsem si na malou stranu do křoví, ale to bylo to jediné, co se při obchůzkách hranic dalo dělat. Když jeden neměl štěstí a nenarazil na někoho cizího, bylo to celkem nudné. Na druhou stranu cesta po hranici byla příjemnější než skrz les. Tam byly různé kořeny a ztrouchnivělé kmeny stromů, o které se jeden mohl přerazit jedna báseň. Bylo proto lepší jít takhle kolem po ušlapané cestičce mimo hlavní terén lesa. Slyšel jsem bzučet řeku a cítil jsem pachy vlků kolem. Podle všeho tu nedávno šel pan Nemesis a pan Alastor, který nechtěl, abych mu říkal pane. Nechtěl jsem na ně narazit, protože bych je jenom vyrušoval. Navíc bylo evidentní, že mají sami plné tlapky práce s vlčaty, která se tu vzala kdo ví odkud.
Kráčel jsem klidně dál. Předemnou ležel kmen stromu, který pravděpodobně nevydržel podzimní řádění větru a zřítil se na zem ještě před zimou. Zub vody a chladu si na něm vybral daň, protože vypadal, že to má už za sebou. Neměl bys tu jen tak ležet starý strome. Chtělo by to se tě nějak zbavit. Mrskl jsem ocasem a přemýšlel o tom, co bych mohl dělat. Zkusil jsem do kmene dloubnout packou. Rozpadl se. Nebylo tedy možné jej odtáhnout. Ale mohl bych ho rozdupat na menší kousky. Začal jsem proto urputně hrabat do kmene, která se mi pod tlapkami rozpadal jedna báseň. Dřevo a kůra létaly do všech směrů. Byl jsem se svou prací celkem spokojen, protože po chvilce byla skrz kmen hezká díra na druhou stranu. Jeden ho tedy nemusel přeskakovat, stačilo proběhnout skrz průlez. Byl jsem z toho ovšem dost vyčerpaný. Měl bych si jít už fakt odpočinout.
Slunce zrovna vstávalo a já se rozhodl ukončit pomalu svou pouť kolem hranic. Vzal jsem to tedy zpátky po hraničním pásu směrem k úkrytu, který byl podle mého odhadu nedaleko od severovýchodní hranice. Teď jsem byl celkem rád, že jsem na nikoho nenarazil, protože by mne to jenom zdrželo od odpočinku, který byl pro mě momentálně na prvním místě. Už jsem zahlédl čistý plácek před úkrytem. Měl bych jít dovnitř nebo ne? Úplně se mi nechtělo otravovat v úkrytu s vlčicí a vlčaty. Rozhodl jsem se tedy, že si hezky pěkně ustelu pod jedním stromem blízko vchodu do jeskyně. Lehl jsem si na zem a stočil se do klubka na poměrně čistou, ale chladnou, zem. Zavřel jsem oči a upadl do hlubokého vyčerpaného spánku, který přichází vždy po celodenní práci.

Celkem jsem byl spokojený s tím, co všechno jsem udělal. Jenomže to pořád nebylo dostatečné. Rozhodl jsem se, že bych mohl poklidit ještě trochu víc. V lese bylo po zimě celkem dost popadaných větví, které bylo potřeba nějak odtáhnout mimo hlavní pěšinky, které si tu vlci vyšlapaly. Rozhodl jsem se proto, že bych se měl vydat směrem k hranicím a odstraňovat všechny větve, na které cestou narazím. Nebyla to práce nijak náročná, prostě stačilo jenom odtáhnout ty největší klacky a větve do boku nebo je odkutálet někam pod nějaký příhodný keř nebo kořen. Hlavním cílem bylo, aby prostě nepřekážely tam, kde překážet nemají. Zamrskal jsem ocasem a pustil jsem se do toho.
Šel jsem poměrně klidně. Obcházel jsem úkryt ve vrstevnicích a postupně je zvětšoval, abych prošel všechny cestičky, které podél byly. Odhazoval jsem menší větve, jako by to nic nebylo. S většími jsem se musel trochu prát. Některé větve se dokonce propletly s kořeny nebo se nějakým záhadným způsobem zachytily do travin, které občas někde vyrašily. Jaro prostě přicházelo. Odtahoval jsem takové větve se vší silou, kterou jsem měl. Občas bylo potřeba drápem přesekat některé traviny nebo rozkousat nějaký ten kořen, aby větev povolila. Pořádný jarní úklid se prostě nesměl odbýt.
Jeden kmínek mi dal ovšem pořádně zabrat. Byl poměrně velký a neforemný a vůbec se mi nechtělo opustit svoje stanoviště. Zaklínil se mezi kořeny stromů na jedné straně a zároveň se zamotal do keře a na druhé straně. Pokusil jsem se překousat kořeny, ale nešlo mi to, protože byly moc silné. Musel jsem se tedy ponořit do hlubin keře. Bylo to nepříjemné. Větvičky křoviska mne drásaly a štípaly všude, kam jen dosáhly. Zatnul jsem zuby a procpal se dovnitř. Uchopil jsem kmínek a začal tahat, nedbaje na vlastní utržená zranění. Táhl jsem, seč mi síly stačily, abych odtáhl kmínek z cestičky. To by ještě bylo, aby si někdo vymkl kotník při běhu lesem. Kmen jsem nechal ležet mimo cestičku tam, kde dopadl.
Vyprostil jsem se z křovin. Byl jsem celý poškrábaný a udýchaný. To by mohlo stačit. Byl jsem kousek od hranice, takže jsem se rozhodl, že bych ji mohl obejít a vrátit se druhou stranou zpět k úkrytu.

Všechno vypadalo celkem dobře. Odchlupoval, odvětvil a odkamenil jsem prostor kolem úkrytu. Dal jsem si záležet, aby všechno působilo celkem přirozeně. Větší kameny jsem například nechal být. Stejně jako trsy občasné trávy, které trčely přímo ze země před úkrytem. Taky jsem pomohl se zakytím úkrytu jednou větví, ale víc jsem si nevěděl rady. Něco tomu ovšem pořád chybělo. Něco mi říkalo, že by to tu mohlo vypadat lépe, kdybych přidal něco, co by udělalo úkryt ještě trochu famóznějším. Zamrskal jsem ocasem, jak jsem se soustředil. Z jedné strany na druhou létaly z mého ocásku nápady pryč. Nepoužitelné nápady si ani nezasloužily nic jiného, než být odstřeleny někam do vzducho prázdna.
Zůstaly mi tedy nápady jen dva. Použitelné a i celkem nenáročné. Kousek od úkrytu byla vykopána vodní nádrž, na které si dal někdo celkem záležet. Nehodlal jsem ji ničit, ale mohl bych ji prohloubit. Pravdou ovšem bylo, že se mi do té vody vůbec nechtělo. Druhým nápadem bylo najít nějaké sněženky a příapdně je přesadit vedle úkrytu. To mi znělo lépe, čím déle jsem nad tím přemýšlel. Pomalu jsem se tedy rozešel směrem do lesa, kde jsem sněženky našel prvně. Bylo tam několik trsů. Vykopal jsem jenom tři. Nehodlal jsem přírodní úkaz nějak více decimovat. Opatrně jsem pak trsy sněženek přenesl před úkryt. Jeden trs vedle druhého jsem si položil na zem a pak jsem kousek od vchodu vykopal tři díry, do kterých jsem opatrně květinky umístil. Zahrabal jsem je čerstvou hlínou a tlapkami utemoval, aby se jim hezky kvetlo.
Když jsem poodstoupil, byl jsem se svým dílem spokojen. Nebyl tu žádný ostrý kámen nebo nevzhledná větev obalená chlupy. Plácek působil bezpečně a čistě. Sněženky tomu dodaly ten poslední nádech přirozenosti, o který jsem usiloval. Sedl jsem si na zem a v tichosti odpočíval po dobře odvedené práci.

Rozhodl jsem se nejprve do úkrytu přesunout svou malou sbírku klacků, které jsem nasbíral kolem úkrytu. Bylo až s podivem kolik klacíků popadalo za zimu, protože jsem si pamatoval, že jsem to tu už jednou dával do pořádku. Tohle byl ovšem jarní úklid a ten jsem chtěl udělat více pořádně. Vyrazil jsem proto neochvějně do lesa hledat nějaké větší větve. Nevěděl jsem, k čemu by se daly použít, ale napadlo mne, že by si z nich vlčata mohla stavět prolézačky nebo hrady nebo co já vím, co vlčata dělají. Ne, že bych se o ně nějak extra zajímal, ale trochu jsem chtěl odčinit, že jsem na vlčici tak vejral, když přišla do úkrytu. A kdo by nevejral, když mu tam jedna začne rodit aniž by cokoli slušného řekla. Vlčice jsem nechápal. Byly mimo moje chápání. Prostě někdy dělaly takové věci, kterým jsem nerozumněl a ani se za to neomlouvaly. Přišlo jim to naprosot normální, což mne celkem pobuřovalo.
Uviděl jsem poměrně velkou větev, která měla příjemnou rozsochu, takže se dala použít jako tahač na nakládku jiných vtviček. Místo toho, abych tedy filozofoval o vlčicích a jejich ne úplně pochopitelných činech, chopil jsem se větve a začal ji táhnout přes část lesa zpátky k úkrytu. Postupně jsem zastavoval a nakládal na ni další menší větvičky. Pravidelné zastávky mi nejen pomáhaly naplnit můj potah více větvemi, ale zároveň jsem si tak mohl odpočinout. Práce mě totiž celkem unavovala a já věděl, že dřív nebo později bych si měl někde kecnout a odpočívat. A taky se najíst. Popadl jsem větev do zubu a smýkáním ji dotáhl zpět k úkrytu. Pak jsem postupně začal větvičky vykládat a ukládat do úkrytu. Počínal jsem si opět velice potichu a velice opatrně, abych náhodou nerušil rodinku uvnitř. Velkou větev jsem nakonec nechal opřenou o část úkrytu. Působila tam celkem přirozeným dojmem a dodávala úkrytu na bezpečném ukrytí.

Další částí úklidu kolem úkrytu bylo zbavit se nechtěných větví a větších kamenů, které tu mohly překážet. Nehodlal jsem odstraňovat liány nebo kořeny, které zakrývaly úkryt, protože jsem chápal jejich význam. Nechtěl jsem tedy riskovat, že bych nějak odhalil vchod do úkrytu, nemuselo by to být bezpečné. Jestli se tu potuluje více bláznů jako byl paroháč, měl bych to tu uklízet s trochou obezřetnosti. Když jsou v úkrytu vlčata, mělo by to být místo, které je velice dobře hlídané a hezky pěkně ukryté. Začal jsem tedy odnášet větší klacíky na jednu hromadu. Menší jsem bez okolků odhazoval do lesa, protože z nich nebyl žádný úžitek. Rozhodl jsem se to tu klidit tak, aby to tu vypadalo příjemně, ale zase i přirozeně. V lese naštěstí nebylo moc vláhy a tak ani květin nebo trávy zde nebylo mnoho. Nemusel jsem se proto bát, že svým počínáním rozdupu trávu, která by prozradila přítomnost úkrytu. Hlína žádné tlapky neprozrazovala a to bylo dobře.
Odnesl jsem tedy klacky a na pořadu dne byly kamínky, které se zde válely. Byly poměrně ostré, protože jsem je přitáhl na kožešině z jeskyně. Navíc se některé z nich dopadem na zem při větrání kožešin rozpadly na menší kusy, které byly ještě ostřejší a tím pádem ještě nebezpečnější. Nechtěl jsem riskovat, že by si někdo vrazil kamínek do tlapky. Popadl jsem proto jednu větev, která měla spoustu malinkatých větviček na sobě a začal jsem postupně odklízet zametáním kamínky z prostoru před úklidem. Mohl bych použít vlastního ocasu, ale to bych celkem dost riskoval. Nehodlal jsem si zarazit nějaký kamínek nebo nedejbože třísku do partií, které mi byly celkem blízké.
Etapa úklidu číslo dvě byla dokončena. Provizorní smetáček jsem přidal na hromadu klacků k ostatním. Mohl bych posbírat klacky, jestli tu nějaké jsou po lese. Mohlo by se to hodit třeba na nějakou tu stavbu pro vlčata nebo tak. Rozhlédl jsem se kolem.

Vyklepání kožešiny tu udělalo celkem velkej čurbes. Ne že bych se nějak snažil znehodnotit svou práci, ale všude se teď povalovaly kusy chlupů, malinkatých kamínků, větviček a všeho možného. Rozhodl jsem se, že to takhle nemůžu z důvodu bezpečnosti a čistoty nechat. Tak nějak jsem měl zakotveno, že čistota je půl zdraví a tohle rozhodně nevypadalo ani čistě ani zdravě. Musím se hlavně zbavit těch chlupů, co tu všude poletují. Obrovské chuchvalce srsti vlků, kteří už možná ve smečce ani nebyly, se rozeběhly s každým zatřepotáním větru do nějakého zákoutí. Nabalovaly se na čisté stěny jeskyně, které jsem zbavil nevábně vypadajících lišejníků. Zamotávaly se do větviček, které ležely na zemi. Dokonce se některé z nich jen tak necudně povalovaly po zemi jako by jim to tu patřilo.
Musel jsem s tím něco udělat a to celkem rychle. Bál jsem se, že by se chlupy mohly rozšířit do větší oblasti, pokud by začalo více foukat a to by rozhodně mému úsilí nijak nepomohlo. Popadl jsem do tlamy jednu větev a začal na ni nabalovat všechny chlupy, které jsem byl schopen najít. Začal jsem těmi volně ležícími, které se povalovaly všude možně. Těch jsem se totiž bál nejvíce, že by mohly vzít čáru někam do prkvančic. Pak jsem se pustil do odstranění chlupů, které se nabalily na stěny jeskyně a vchodu do úkrytu. Namotával jsem je na klacík, jako bych měl nějakou obří cukrovou vatu, kterou vytvářím pro někoho. Byla to ovšem vata dosti nevábně vonící a celkově i vzhledem nechutná. Když jsem odstranil tyhle chlupy, nadešel čas se větve zbavit. Chlupy na větvičkách jsem se rozhodl ponechat. Nebylo jich tolik a navíc jsem tušil, že je odnosím až budu odnášet větve pryč.
Klacek s namotanými chlupy a kdo ví čím, jsem pak hezky pěkně umístil do rozsochy nejbližšího stormu. Trochu jsem doufal, že by to teď na jaře mohlo posloužit ptáčkům jako materiál na stavbu vlastních hnízd.
První etapa úklidu dokončena, ale ještě to rozhodně nebylo ono.

//úkryt

Vytáhl jsem z úkrytu na světlo světa poměrně prastarou kožešinu. Na krajích už se celkem rozpadala a dokonce bych řekl, že při určitém úhlu skrz ni svítilo světlo. Měla by se vyhodit. Je nepoužitelná. Jenomže pak mi došlo, že by tomohla být nějaká prastará kožešina místního pratáty, na které žil, byl a později i zesnul. Vyhodi takovou památku by mi vyneslo minimálně výprask v tom lepším případě, v tom horším případě by ten výprask spojili s doslovným vyhnáním za několik kopců a řek.
Zavrtěl jsem při té představě hlavou. Pořádný výprask jsem dostal jenom třikrát a rozhodně jsem si to nehodlal tady opakovat. Pustil jsem se tedy do základní očisty tohohle kusu kůže. Nejprve jsem kožešinu hezky vyklepnul. Chytil jsem ji opatrně do zubů za jednu část a klepl jsem co mi hlava stačila nahoru a pak zase dolů. Chlupy a různý nepořádek létaly všude. Když jsem klepl hlavou po třetí, už se mi tak moc motala, že jsem víc nemohl. Položil jsem tedy kožešinu na zem a začal za pomocí vlastních tlapek hezky kožešinu produpávat. Ještě před tím jsem si ovšem tlapky náležitě olízal a očistil, abych na předních neměl ani známku nečistoty. Poskakoval jsem pak dokola kolem kožešiny a předníma tlapakam dopadal z velké výšky na kožich, abych z něj dostal všechny zbylé špinavosti. Snažil jsem se, abych při tom neudělal do kožešiny nějakou díru, protože to by bylo opravdu velice nemilé.
Se svým dílem jsem byl nakonec více než spokojen. Kožešina byla naštěstí pořád v celku a vypadalo to, že chytla o odstín světlejší barvu. Víc jsem nemohl dokázat ani já. Kdybych ji vzal k řece asi by takový zásah nevydržela. Ostatní kožešiny se budou muset vyhodit, až se vlčata dostanou ven z úkrytu. Napsal jsem si to na seznam věcí, které chci sdělit panu Sionnovi až ho uvidím. Kožešinu jsem pak opatrně vrátil zpátky do úkrytu, ale tak abych nerušil rodičku, vlčata ani jejího partnera.
Po mém úklidu to ovšem vypadalo před úkrytem příšerně.

//VHS 5
//Asgaarský hvozd

Pomalu jsem prošel chodbou, která byla poměrně dost kluzká, směrem do hlavní síně jeskyně. Držel jsem v tlamě trs sněženek, které nádherně voněly. Jejich vůně se roznášela po celém místě a probouzela tak i uvnitř jaro. Dokonce se jí podařilo přebýt vůni krve, potu a věcí, které jsem si ani nechtěl představovat, protože bych se z toho asi... no trochu se mi navalovalo, co si budeme. Jeskyně páchla vším možným i nemožným, co vyšlo z vlčice a navíc tu byl šíleně vydýchaný vzduch. Celkem jsem obdivoval vlčici, že to zvládne.
Když jsem ji zahlédl, tulilo se k ní několik malinkatých vlčat. Ani jedno se mi nelíbilo. Moc pištěla. A já nikdy neměl zkušenost s vlčaty. První vlčata jsem viděl až tady a to rozhodně nebyli takovéhle prďolky. Pomalu jsem se svým vonícím poselstvím přišel do uctivé vzdálenosti od vlčice, vlka a vlčat. "Ehm... omlouvám se, že vás ruším. Přišel jsem se omluvit za své trochu vyjukané chování, byl oto nevhodné," prohodil jsem celkem slušně. "Na důkaz mé omluvy, přijměte tuhle květinku," pronesl jsem mile a položil na zem kus od vlčice sněženky. Pak jsem je tlapkou v úkloně přisunul k ní, aby jí je případně vlk mohl podat, kdyby je chtěla. "Nebudu vás více rušit," pronesl jsem a otočil se k odchodu. Z toho vzduchu mi bylo opravdu na zvracení a když už jsem u čenichu neměl sněženky, bylo to horší. Při odchodu jsem si všiml, že jedna z kožešin dostala celkem zabrat. Nevěděl jsem jestli to bylo desetiletím používání nebo se na ní vyřádila vlčice s vlčaty. Popadl jsem ji bez okolků do zubů a začal ji vytahovat ven z jeskyně, která teď aspoň trochu voněla jarem. Byl jsem rád, že jsem mohl trochu pomoct a že jsem se vlčici mohl omluvit. Nečekal jsem ovšem na reakce, bylo mi jasné, že chtějí hlavně svůj klid a pohodu. Na vlčata jsem skoro vůbec nekoukal, když jsem s kožešinou potichu smýkal směrem ven.

//les

Trmácel jsem se směrem pryč od ostatních. Bylo jich na mě na jednom místě nějak mnoho. Ne že bych neměl společnost rád, ale taky jsem měl rád svůj vlastní klid. Rozhodl jsem se, že nejlíp mi bude nejdál od nich, tedy na hranicích smečky.
Cestou jsem nad ničím nepřemýšlel. Byl jsem celkem vyčerpaný z posledních dní a přemýšlení vedlo jenom k otázkám, na které jsem neznal odpověď. A taky vedlo k paroháčovi, který tu někde byl a něco rozhodně dělal, ale já nechtěl přemýšlet nad ním ani nad jeho počínáním. Chtěl jsem být prostě chvilku sám s vlastní volnou hlavou. Lov tomu trochu pomohl, ale ne moc. Potřeboval jsem prostě nějaké další zaměstnání. A tak jsem se rozhodl si nějaké vymyslet. Kolem mě bylo strašně moc lišejníků. Kameny a stromy jimi byly přímo obalené. Chtělo by to tu poklidit. Čím blíže jsem byl k úkrytu tím jich bylo více. Pokud má ta vlčice malá vlčátka, asi by to tu mělo být trochu uklizené, než vylezou ven. Pustil jsem se hezky pěkně do práce. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel. Tlapkami jsem sumdaval svinstvo z okolních skalnatých povrchů, které vedly k poměrně hezky schovanému úkrytu. Lišejníky se lepily na tlapky. Snažil jsem se otírat je na jedno místo, abych nerozťapal všechno kolem. Ne že bych byl nějaký cimprlín, ale nechtěl jsem tu dělat větší bordel než bylo nutné. Mrňata potřebovala hezky uklizený a odplevelený prostor před úkrytem, tak bych se o to měl postarat. Měl bych se na ně jít podívat, pomyslel jsem si, když jsem se koukal na své dokončené dílo. Tlapky mne bolely a doufal jsem, že je nebudu rušit, když se dovnitř jenom tak nachomítnu.
Před vchodem do úkrytu rostl trs sněženek, tak jsem je popadl do tlamy, abych nešel dovnitř s prázdnou. Jenom jsem doufal, že nedostanu od vlčice přes čenich nebo od toho jejího frajera.

//Úkryt

Pohlédl jsem na Alastora, který měl z mého úlovku evidentní radost. Na druhou stranu mne trochu sepsul, že jsem ho oslovil pane. Neznělo to nijak zle, ale spíše jako výtka. Potřeboval jsem to uvést na pravou míru. Trocha odbojnosti pubertálního věku dolehla i na mě. "Omlouvám se, p... Omlouvám se, ale slušnost je slušnost," prohodil jsem s klidem sobě vlastním a mírně se uklonil ostatním, než jsem se vydal zpátky do lesa. Byl celkem pěkný den a já nehodlal jejich společnost nějak rušit. Chtěl jsem si najít nějaké vhodné místečko, kde bych mohl sám rozjímat nebo kde bych si prostě mohl trochu odpočinout.
Nechtělo se mi blbnout všude kole ma dělat nějaké věci, které měli v plánu oni. Rád bych šel na nějaký větší lov, ale bylo mi jasné, že vzhledem k vlčatům to asi nepůjde. Michiko i to druhé mrně by nějaký lov nedali. Jenomže já na něj chtěl tak moc jít. Rád bych se naučil lovit vysokou, tak moc rád. Kráčel jsem lesem a přemýšlel, jestli bych nemohl někoho prostě přemluvit. Třeba slečna Iska by si možná dala říct nebo Pan Sionn. Přemýtal jsem o svých možnostech.

//Midiam

Nesl jsem rybu, která byla mým zatím největším životním úlovkem. To že jsem ji spíše někde našel, než ulovil bylo nepodstatné. Nebo tak jsem to alespoň já vnímal. Byl to prostě úlovek a tím to haslo. Můj krok přešel z radostného u řeky do trochu pochmurného a obezřetného. Snažil jsem se čenichem zjistit, jestli tu není pořád někde Paroháč, ale nebyl. Ulevilo se mi. Neměl jsem ovšem pořád o moc lepší pocit. Něco ve mě mi říkalo, že už tu není bezpečno.
Položil jsem si rybku k tlapkám a táhle jsem zyvyl. "Auuuuuuuauuuuuu," neslo se lesem, jak mi hlas občas přeskočil, protože se mi hlasivky začaly trochu měnit. Ne že bych měl před tím nějak vysoký hlas, ale občas mě prostě zlobilo mluvení a přeskakoval jsem tóninou nahoru a dolů. Bylo to otravné. K mému čichu doletěly pachy některých vlků, které jsem znal. Upoutal mne ovšem jeden velice známý pach a to pach slečny Isky. Zavrtěl jsem ocasem. Sklonil jsem hlavu a popadl rybu zpátky do zubů. Bylo mi jasné, komu ze skupinky rybu dám. Jeden z vlků mi přeci velice pomohl... Zavrtěl jsem hlavou, abych na to nemusel myslet.
Kráčel jsem směrem ke skupině, kde byla i slečna Iska. Nerad bych jí nějak zaskočil, takže jsem kráčel tak, aby mě bylo slyšet a nikdo se nelekl. Přeci jenom po posledním incidentu, by se někdo mohl náhodného příchodu leknout, pokud by byl moc tichý. Uviděl jsem slečnu Isku, pana Nema, pana Alastora a to malé vlče, jehož jméno mi snad nikdo neřekl. Kývl jsem na ně hlavou, protože mluvit jsem nemohl kvůli rybě. Nejprve jsem pokývl slečně Isce, protože to byla dáma, pak vlčeti, a nakonec oběma pánům.
Svůj úlovek jsem položil na zem. Část ryby byla celkem dost rozdrásaná od toho, jak jsem ji nesl přes ledovou řeku a zatínal jsem čelist. Nutno ovšem podotknout, že ryba nebyla nijak oslintaná nebo nechutná, jenom trochu rozmačkaná. "Dobrý den," řekl jsem slušně a mírně se uklonil. "Nechci vás vyrušovat, jenom jsem vám donesl rybu," pohlédl jsem na pana Alastora. "Chtěl jsem vám tím poděkovat, za to, že jste se o mě postaral pane Alastore," dodal jsem a ještě jednou se vlkovi mírně poklonil. S rozšířenými zorničkami jsem se podíval na Alastora a čekal nějakou jeho reakci. Nechtěl jsem je rušit, ale chtěl jsem vědět, jak zareaguje, pak jsem měl v plánu odejít. Vypadalo to, že něco závažného řeší.