Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyklepání kožešiny tu udělalo celkem velkej čurbes. Ne že bych se nějak snažil znehodnotit svou práci, ale všude se teď povalovaly kusy chlupů, malinkatých kamínků, větviček a všeho možného. Rozhodl jsem se, že to takhle nemůžu z důvodu bezpečnosti a čistoty nechat. Tak nějak jsem měl zakotveno, že čistota je půl zdraví a tohle rozhodně nevypadalo ani čistě ani zdravě. Musím se hlavně zbavit těch chlupů, co tu všude poletují. Obrovské chuchvalce srsti vlků, kteří už možná ve smečce ani nebyly, se rozeběhly s každým zatřepotáním větru do nějakého zákoutí. Nabalovaly se na čisté stěny jeskyně, které jsem zbavil nevábně vypadajících lišejníků. Zamotávaly se do větviček, které ležely na zemi. Dokonce se některé z nich jen tak necudně povalovaly po zemi jako by jim to tu patřilo.
Musel jsem s tím něco udělat a to celkem rychle. Bál jsem se, že by se chlupy mohly rozšířit do větší oblasti, pokud by začalo více foukat a to by rozhodně mému úsilí nijak nepomohlo. Popadl jsem do tlamy jednu větev a začal na ni nabalovat všechny chlupy, které jsem byl schopen najít. Začal jsem těmi volně ležícími, které se povalovaly všude možně. Těch jsem se totiž bál nejvíce, že by mohly vzít čáru někam do prkvančic. Pak jsem se pustil do odstranění chlupů, které se nabalily na stěny jeskyně a vchodu do úkrytu. Namotával jsem je na klacík, jako bych měl nějakou obří cukrovou vatu, kterou vytvářím pro někoho. Byla to ovšem vata dosti nevábně vonící a celkově i vzhledem nechutná. Když jsem odstranil tyhle chlupy, nadešel čas se větve zbavit. Chlupy na větvičkách jsem se rozhodl ponechat. Nebylo jich tolik a navíc jsem tušil, že je odnosím až budu odnášet větve pryč.
Klacek s namotanými chlupy a kdo ví čím, jsem pak hezky pěkně umístil do rozsochy nejbližšího stormu. Trochu jsem doufal, že by to teď na jaře mohlo posloužit ptáčkům jako materiál na stavbu vlastních hnízd.
První etapa úklidu dokončena, ale ještě to rozhodně nebylo ono.

//úkryt

Vytáhl jsem z úkrytu na světlo světa poměrně prastarou kožešinu. Na krajích už se celkem rozpadala a dokonce bych řekl, že při určitém úhlu skrz ni svítilo světlo. Měla by se vyhodit. Je nepoužitelná. Jenomže pak mi došlo, že by tomohla být nějaká prastará kožešina místního pratáty, na které žil, byl a později i zesnul. Vyhodi takovou památku by mi vyneslo minimálně výprask v tom lepším případě, v tom horším případě by ten výprask spojili s doslovným vyhnáním za několik kopců a řek.
Zavrtěl jsem při té představě hlavou. Pořádný výprask jsem dostal jenom třikrát a rozhodně jsem si to nehodlal tady opakovat. Pustil jsem se tedy do základní očisty tohohle kusu kůže. Nejprve jsem kožešinu hezky vyklepnul. Chytil jsem ji opatrně do zubů za jednu část a klepl jsem co mi hlava stačila nahoru a pak zase dolů. Chlupy a různý nepořádek létaly všude. Když jsem klepl hlavou po třetí, už se mi tak moc motala, že jsem víc nemohl. Položil jsem tedy kožešinu na zem a začal za pomocí vlastních tlapek hezky kožešinu produpávat. Ještě před tím jsem si ovšem tlapky náležitě olízal a očistil, abych na předních neměl ani známku nečistoty. Poskakoval jsem pak dokola kolem kožešiny a předníma tlapakam dopadal z velké výšky na kožich, abych z něj dostal všechny zbylé špinavosti. Snažil jsem se, abych při tom neudělal do kožešiny nějakou díru, protože to by bylo opravdu velice nemilé.
Se svým dílem jsem byl nakonec více než spokojen. Kožešina byla naštěstí pořád v celku a vypadalo to, že chytla o odstín světlejší barvu. Víc jsem nemohl dokázat ani já. Kdybych ji vzal k řece asi by takový zásah nevydržela. Ostatní kožešiny se budou muset vyhodit, až se vlčata dostanou ven z úkrytu. Napsal jsem si to na seznam věcí, které chci sdělit panu Sionnovi až ho uvidím. Kožešinu jsem pak opatrně vrátil zpátky do úkrytu, ale tak abych nerušil rodičku, vlčata ani jejího partnera.
Po mém úklidu to ovšem vypadalo před úkrytem příšerně.

//VHS 5
//Asgaarský hvozd

Pomalu jsem prošel chodbou, která byla poměrně dost kluzká, směrem do hlavní síně jeskyně. Držel jsem v tlamě trs sněženek, které nádherně voněly. Jejich vůně se roznášela po celém místě a probouzela tak i uvnitř jaro. Dokonce se jí podařilo přebýt vůni krve, potu a věcí, které jsem si ani nechtěl představovat, protože bych se z toho asi... no trochu se mi navalovalo, co si budeme. Jeskyně páchla vším možným i nemožným, co vyšlo z vlčice a navíc tu byl šíleně vydýchaný vzduch. Celkem jsem obdivoval vlčici, že to zvládne.
Když jsem ji zahlédl, tulilo se k ní několik malinkatých vlčat. Ani jedno se mi nelíbilo. Moc pištěla. A já nikdy neměl zkušenost s vlčaty. První vlčata jsem viděl až tady a to rozhodně nebyli takovéhle prďolky. Pomalu jsem se svým vonícím poselstvím přišel do uctivé vzdálenosti od vlčice, vlka a vlčat. "Ehm... omlouvám se, že vás ruším. Přišel jsem se omluvit za své trochu vyjukané chování, byl oto nevhodné," prohodil jsem celkem slušně. "Na důkaz mé omluvy, přijměte tuhle květinku," pronesl jsem mile a položil na zem kus od vlčice sněženky. Pak jsem je tlapkou v úkloně přisunul k ní, aby jí je případně vlk mohl podat, kdyby je chtěla. "Nebudu vás více rušit," pronesl jsem a otočil se k odchodu. Z toho vzduchu mi bylo opravdu na zvracení a když už jsem u čenichu neměl sněženky, bylo to horší. Při odchodu jsem si všiml, že jedna z kožešin dostala celkem zabrat. Nevěděl jsem jestli to bylo desetiletím používání nebo se na ní vyřádila vlčice s vlčaty. Popadl jsem ji bez okolků do zubů a začal ji vytahovat ven z jeskyně, která teď aspoň trochu voněla jarem. Byl jsem rád, že jsem mohl trochu pomoct a že jsem se vlčici mohl omluvit. Nečekal jsem ovšem na reakce, bylo mi jasné, že chtějí hlavně svůj klid a pohodu. Na vlčata jsem skoro vůbec nekoukal, když jsem s kožešinou potichu smýkal směrem ven.

//les

Trmácel jsem se směrem pryč od ostatních. Bylo jich na mě na jednom místě nějak mnoho. Ne že bych neměl společnost rád, ale taky jsem měl rád svůj vlastní klid. Rozhodl jsem se, že nejlíp mi bude nejdál od nich, tedy na hranicích smečky.
Cestou jsem nad ničím nepřemýšlel. Byl jsem celkem vyčerpaný z posledních dní a přemýšlení vedlo jenom k otázkám, na které jsem neznal odpověď. A taky vedlo k paroháčovi, který tu někde byl a něco rozhodně dělal, ale já nechtěl přemýšlet nad ním ani nad jeho počínáním. Chtěl jsem být prostě chvilku sám s vlastní volnou hlavou. Lov tomu trochu pomohl, ale ne moc. Potřeboval jsem prostě nějaké další zaměstnání. A tak jsem se rozhodl si nějaké vymyslet. Kolem mě bylo strašně moc lišejníků. Kameny a stromy jimi byly přímo obalené. Chtělo by to tu poklidit. Čím blíže jsem byl k úkrytu tím jich bylo více. Pokud má ta vlčice malá vlčátka, asi by to tu mělo být trochu uklizené, než vylezou ven. Pustil jsem se hezky pěkně do práce. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel. Tlapkami jsem sumdaval svinstvo z okolních skalnatých povrchů, které vedly k poměrně hezky schovanému úkrytu. Lišejníky se lepily na tlapky. Snažil jsem se otírat je na jedno místo, abych nerozťapal všechno kolem. Ne že bych byl nějaký cimprlín, ale nechtěl jsem tu dělat větší bordel než bylo nutné. Mrňata potřebovala hezky uklizený a odplevelený prostor před úkrytem, tak bych se o to měl postarat. Měl bych se na ně jít podívat, pomyslel jsem si, když jsem se koukal na své dokončené dílo. Tlapky mne bolely a doufal jsem, že je nebudu rušit, když se dovnitř jenom tak nachomítnu.
Před vchodem do úkrytu rostl trs sněženek, tak jsem je popadl do tlamy, abych nešel dovnitř s prázdnou. Jenom jsem doufal, že nedostanu od vlčice přes čenich nebo od toho jejího frajera.

//Úkryt

Pohlédl jsem na Alastora, který měl z mého úlovku evidentní radost. Na druhou stranu mne trochu sepsul, že jsem ho oslovil pane. Neznělo to nijak zle, ale spíše jako výtka. Potřeboval jsem to uvést na pravou míru. Trocha odbojnosti pubertálního věku dolehla i na mě. "Omlouvám se, p... Omlouvám se, ale slušnost je slušnost," prohodil jsem s klidem sobě vlastním a mírně se uklonil ostatním, než jsem se vydal zpátky do lesa. Byl celkem pěkný den a já nehodlal jejich společnost nějak rušit. Chtěl jsem si najít nějaké vhodné místečko, kde bych mohl sám rozjímat nebo kde bych si prostě mohl trochu odpočinout.
Nechtělo se mi blbnout všude kole ma dělat nějaké věci, které měli v plánu oni. Rád bych šel na nějaký větší lov, ale bylo mi jasné, že vzhledem k vlčatům to asi nepůjde. Michiko i to druhé mrně by nějaký lov nedali. Jenomže já na něj chtěl tak moc jít. Rád bych se naučil lovit vysokou, tak moc rád. Kráčel jsem lesem a přemýšlel, jestli bych nemohl někoho prostě přemluvit. Třeba slečna Iska by si možná dala říct nebo Pan Sionn. Přemýtal jsem o svých možnostech.

//Midiam

Nesl jsem rybu, která byla mým zatím největším životním úlovkem. To že jsem ji spíše někde našel, než ulovil bylo nepodstatné. Nebo tak jsem to alespoň já vnímal. Byl to prostě úlovek a tím to haslo. Můj krok přešel z radostného u řeky do trochu pochmurného a obezřetného. Snažil jsem se čenichem zjistit, jestli tu není pořád někde Paroháč, ale nebyl. Ulevilo se mi. Neměl jsem ovšem pořád o moc lepší pocit. Něco ve mě mi říkalo, že už tu není bezpečno.
Položil jsem si rybku k tlapkám a táhle jsem zyvyl. "Auuuuuuuauuuuuu," neslo se lesem, jak mi hlas občas přeskočil, protože se mi hlasivky začaly trochu měnit. Ne že bych měl před tím nějak vysoký hlas, ale občas mě prostě zlobilo mluvení a přeskakoval jsem tóninou nahoru a dolů. Bylo to otravné. K mému čichu doletěly pachy některých vlků, které jsem znal. Upoutal mne ovšem jeden velice známý pach a to pach slečny Isky. Zavrtěl jsem ocasem. Sklonil jsem hlavu a popadl rybu zpátky do zubů. Bylo mi jasné, komu ze skupinky rybu dám. Jeden z vlků mi přeci velice pomohl... Zavrtěl jsem hlavou, abych na to nemusel myslet.
Kráčel jsem směrem ke skupině, kde byla i slečna Iska. Nerad bych jí nějak zaskočil, takže jsem kráčel tak, aby mě bylo slyšet a nikdo se nelekl. Přeci jenom po posledním incidentu, by se někdo mohl náhodného příchodu leknout, pokud by byl moc tichý. Uviděl jsem slečnu Isku, pana Nema, pana Alastora a to malé vlče, jehož jméno mi snad nikdo neřekl. Kývl jsem na ně hlavou, protože mluvit jsem nemohl kvůli rybě. Nejprve jsem pokývl slečně Isce, protože to byla dáma, pak vlčeti, a nakonec oběma pánům.
Svůj úlovek jsem položil na zem. Část ryby byla celkem dost rozdrásaná od toho, jak jsem ji nesl přes ledovou řeku a zatínal jsem čelist. Nutno ovšem podotknout, že ryba nebyla nijak oslintaná nebo nechutná, jenom trochu rozmačkaná. "Dobrý den," řekl jsem slušně a mírně se uklonil. "Nechci vás vyrušovat, jenom jsem vám donesl rybu," pohlédl jsem na pana Alastora. "Chtěl jsem vám tím poděkovat, za to, že jste se o mě postaral pane Alastore," dodal jsem a ještě jednou se vlkovi mírně poklonil. S rozšířenými zorničkami jsem se podíval na Alastora a čekal nějakou jeho reakci. Nechtěl jsem je rušit, ale chtěl jsem vědět, jak zareaguje, pak jsem měl v plánu odejít. Vypadalo to, že něco závažného řeší.

//Tanebrae přes močály

Nesl jsem rybu v tlamě a vesele jsem si ťapkal zpět do hvozdu. Voda v řece, kterou jsem nechával za sebou bublala a vřela. Nebe bylo tmavé jako by se připravovalo na největší dešťový příval v historii. Jako by tu nebylo už tak dost vody. Naštěstí ještě nepršelo, takže jsem doufal, že se mi podaří překonat řeku ještě v čas. Věděl jsem, že dřív nebo později se voda stane nepřekonatelnou, což by zhatilo mé plány na návrat do lesa. Navíc když nesu takovýhle úlovek, který by mohl nejednomu vlkovi udělat radost, že jo. Byl jsem na sebe docela dost hrdý, že se mi podařilo "ulovit" rybu. Sám jsem rybu nikdy ještě neulovil. Neuměl jsem to. Nikdo mne to nenaučil. Neuměl jsem ani plavat a tak se následující část cesty měla stát poměrně zajímavou.
Řeka byla pořád ve svém korytu, ale už i tady bylo jasné, že se v něm nebude rozvalovat moc dlouho. Nejspíše jí obleva poháněla k stále větší rychlosti a zuřivosti. Věděl jsem ovšem, že kousek nahoře proti proudu jsou kameny, které bych mohl využít ke svému prospěchu. Pomalým krokem jsem se k nimi tedy rozešel a doufal jsem, že se mi podaří jich využít k překonání řeky suchou tlapkou.
Kameny byly vidět. Byl jsem z toho nadšený a ocas se mi vlnil z jedné strany na druhou. Ne že bych se nechtěl nějak očistit, ale dle mého soudu byla voda studená. Udělal jsem pár kroků k prvnímu kameni a zatnul jsem čelist, aby mi rybka nevyskočila z tlamy. Už se nehýbala, což bylo jediné štěstí. Udělal jsem první krok na chladné kameny, které občas přeběhla vlnka studené vody. Zatnul jsem zuby ještě víc a doufal, že rybu nepřekousnu. Každý můj krok byl velice promyšlený. Nechtěl jsem uklouznout a riskovat tak pád do vody. Na druhou stranu jsem se ani nechtěl moc zdržovat. Voda mohla každou chvilku stoupnout a proud by byl moc silný na to, abych se na kemanech udržel. Podemlel by mi packu a já bych se utopil. Snažil jsem se tedy najít přesnou rovnováhu mezi rychlostí a obezřetností. Podařilo se. Stanul jsem na protějším břehu. Z rybky bylo částečně mleté maso, ale co se dalo dělat. Povolil jsem stisk zubů a vyrazil do bezpečí hvozdu. Měl bych je informovat, že řeky se může každou chvilku dostat ven.

//Asgaar

//Midiam přes Maharské močály

Nakonec jsem změnil postup. Rozhodl jsem se vyrazit do hor, protože by tam mohlo být pěkně a příjemně. Nechtělo se mi vracet se do lesa. Ne teď. Měl jsme hlavu plnou něčeho úplně jiného. Hlavně odporu k paroháčovi a všemu, co udělal. Nejradši bych vyrazil na nějaký pořádný lov. Potřeboval jsem adrenalin, abych se trochu vrátil do normálu. Byl jsem prostě moc rozhozený. Jenomže mi bylo jasné, že na lov nebude mít nikdo ani pomyšlení. Ale myslel jsem si, že by nám to všem pomhlo.
Mohl bych to navrhout až se vrátím. Teď bych se ale nejradši trochu porozhlédl po okolí. Doufal jsem, že to nebude nikomu vadit, protože jsem byl už skoro dospělý. Navíc jsem trochu doufal, že najdu Cashmere. Jenomže to vypadalo beznadějně. Na jejím místě bych šel na jih, jenže jsem tu její pach necítil. Napadlo mě zkusit to místo, kde slečna Iska tvrdila, že sídlí Bůh. Jestli Cashmere věřila taky v to samé, mohla by tam jít. Zadoufal jsem a přidal do kroku. Řeka hodně hučela a nedovolovala mi přemýšlet.
Náhle jsem zjistil, že dál se nedostanu. Voda zastoupila cestu. Byla všude. Sníh už mne nemusel trápit, ale rozbouřená řeka ano. Chtěl jsem dojít až do kopců, ale tudy to nešlo. Nechtěl jsem to riskovat. Pohlédl jsem zpátky. Výlet k ničemu. Pohlédl jsem na břeh řeky. Nebyl už ani vidět. Voda si prostě prorážela cestu kam chtěla. Kousek předemnou ovšem bylo něco mnohem zajímavějšího. Na břehu uvázla ryba. Mrskala sebou, jako by se mohla domrskat zpět do řeky. A taky že možná mohla. Jenže já jsem jí to nechtěl dovolit. Skočil jsem do vody, která mi nesahala ani přes tlapky a přišlápl jsem rybku, která ležela chudák na zemi. Mrskala se a ocasem mi uštědřila pár flákanců, ale já jsme ji nepustil. Rozhodl jsem se, že ji odnesu zpět do hvozdu a tohohle plánu jsem se odmítal pouštět. Uchopil jsem ji do tlamy a i když se pořád mrskala vyrazil jsem zpět do hvozdu. Trochu jsem i doufal, že udělám někomu tímhle úlovkem radost. Snažil jsem se kráčet opatrně, abych nešel moc ve vodním toku a nestrhla mne voda. Na druhou stranu jsem musel jít i rychle, aby se hladina nestihla zvednout.

//Midiam přes maharské močály

//změna přechodu na Tanebrae přes močály

//Asgaarský hvozd

Vyšel jsem z lesa směrem k řece. Někde tady mohla být Cashmere, ale její pach jsem nikde necítil. Musela odejít dávno... Dávno? V hlavě mi blikla vzpomínka na střeva, která se valila ven z vlkova těla a já musel vyhodit všechny kosti, které jsem nesl, na zem. Udělal jsem dva pohyby krkem, jako když natahujete, ale udržel jsem to. V tlamě jsem měl nechutnou pachuť. Zápach kostí, hniloby a plísně ničemu nepomáhal. Došel jsem k řece a smočil čenich a jazyk v její chladivé vodě. Pomohlo to. Trochu.
V okolí nikdo nebyl. Bylo to možná dobře. Chladná voda mne trochu ukldinila a probrala. Došel jsem zpět ke kostím, které občas ještě obalovala tkáň. Bylo to nechutné. Nechutnější než nechutné. Pustil jsem se rovnou pohlavě do práce a začal jsem kopat. Vykopat díru bylo celkem pracné. Půda byla zmrzlá a já cítil, jak se mi na tlapkách dělají menší bouličky a modřinky. Bylo to nepříjemné, ale zároveň mě to jaksi uklidňovalo. Jednotvárnost tohoto úkonu mě uklidňovala. Nemusel jsem na nic myslet. Jen na to, kde hrábnout a kde ne. Jako když paroháč hrabal svýma parohama ve vnitřnostech ouška... Zavrtěl jsem hlavou a odplivl si stranou. Byl jsem zadýchaný, ale pokračoval jsem. Díra se pod mou tlapkou zvětšovala.
Náhle jako když utne jsem přestal. Už jsem nemohl dál. Jazyk jsem měl vyplazený pomalu až na tlapkách. Cítil jsem, jak mi buší srdce jako o závod. Vylezl jsem z díry a pomalu, téměř obřadně, jsem do ní zahrnul kosti a maso, které jsem z úkrytu dotáhl až sem. Jakmile bylo všechno uklizeno, začal jsem díru zahrabávat. Nakypřená hlína šla přesouvat celkem snadno. Shodil jsem ji na zbytky jídla svých spolusmečkovníků a mírně uplácal packami. Hnědý flek prozrazoval, že se tu kopalo.

//Asgaarský hvozd

//úkryt

Pořád jsem se necítil dobře. Posledních pár dní bylo příšerných. Nejdříve to vypadalo, že si s Cashmere hezky popovídáme po výletě, dokonce to vypadalo, že se k nám do smečky i přidá, jenomže pak se to zvrtlo. Oheň. Paroháč. Mrtvý ouško. Zvratky. Magie. Vlčice a vlčata. Bylo toho na mne prostě moc a musel jsem se jít trochu provětrat. Zajímalo by mne kam se Cashmere poděla. Pravděpodobně viděla oheň nebo cítila kouř a zmizela.
Vylezl jsem z pachem krve a kdo ví čeho všeho zamořeného úkrytu ven. Hodil jsem na zem kost, kterou jsem držel v tlamě a cítil jsem nepříjemnou pachuť na jazyku. Ta kost tam musela ležet hodně dlouho. U úkrytu byla celkem pěkná hromadká různýho harampádí, takže jsem se pustil nejprve do ničení pozůstatků po kořistech. Byla tu spousta kostí a zbytků masa, které hnilo a nevábně páchlo. Rozhodl jsem se odnést jej někam mimo les a tam všechno zakopat. Posbíral jsem tedy do tlamy kosti, které se mi tam vešly. Naštěstí toho nebylo mnoho. Rázným krokem jsem pak vykročil směrem za hranice lesa. Nehodlal jsem totiž zakopávat pozůstatky po mase přímo v lese. Zase tak nevychovaný jsem nebyl. A navíc jsem potřeboval vypadnout. Aspoň na chvilku. Vyčistit si hlavu mimo les. Nesl jsem kosti a snažil se vyhnout místu, kde tenkrát hořelo. Tenkrát... Bylo to nedávno, ale zdálo se to jako dávná minulost. Kosti v mojí tlamě páchly hnilobou a plísní. Bylo to nechutné. Trochu se mi natahovalo, takže jsem se rozhodl, že všechno zakopu hned za hranicemi. Nehodlal jsem znovu zvracet. Práce mne ovšem zaměstnávala, abych nemyslel na to, co se stalo. Snažil jsem se na to nemyslet, i když to úplně nešlo.

//Midiam

//VHS 3

Alastor se mi snažil vysvětlit, že to byla pravděpodobně magie, co mne srazilo do mdlob. Kývl jsem hlavou. Malá vlčice vedle něj se odpotácela do říše spánku. "Stejně nechápu proč to udělal. Používat magie proti ostatním je celkem zbabělé," prohodil jsem, ale dál jsem to nekomentoval. Místo toho jsem se zvedl na všechny čtyři. Úkryt působil trochu stísněně. Všude se tu válely kusy nějakých zbytků. "Trochu se rozhýbu," řekl jsem Alastorovi a začal jsem pomalu procházet kolem a vymetat různý nepořádek ze zákrutů a záhybů jeskyně. Nosil jsem to hezky k východu, abych to pak mohl vyhodit cestou ven. Vlčice pořád skuhrala a hučela. Podle mého názoru měla zácpu. "Když má jeden zácpu, měl by sežrat nějaký kus starýho masa nebo ovoce, to prý pomáhá," řekl jsem k Alastorovi, když jsem procházel kolem.
Náhle začala vlčice řvát ještě víc. Vlk vedle ní trojčil jako pominutej. Jeden zaraženej prd a on z toho dělá. Vlci už nic nevydržej. Náhle jsem zaslechl něco mlaskavého a lepkavého. Obrátil jsem pohled k vlčici a... "Co to u všech hranostajů je?!" vyjekl jsem trochu víc nahlas, než bylo zdrávo. Vlčici ze zadku lezlo vlče. Dopadlo v mazlavém váčku na zem a tam ho začala vlčice očišťovat. U druhého vlčete mi došlo, že jí neleze ze zadku, ale míra nechutnosti se nesnižovala. Právě na opak. Znechuceně jsem ohrnul čenich. Pomalým krokem jsem došel k Alastorovi. "Já radši půjdu ven," řekl jsem šeptem. Rozhodně jsem nehodlal zůstávat v jeskyni s partou malejch uřvanců, která se začínala dožadovat něčeho, čemu jsem nerozuměl. Uchopil jsem kus starý kosti a odešel s ním z jeskyně.

//Asgaar

//VHS 15 2/2
Ležel jsem na břiše a snažil se nějak srovnat, co se dělo. Vlk, co na mě křičel, nebo ne na mě, on křičel tak všeobecně, jen prostě blízko mého ucha, procedil to, že je Lilac mrtvá. Fakt tu vlci umírají nějak často. Zamrkal jsem a snažil se to nějak pochopit, protože bych dal tlapku do ohně za to, že tohle jméno křičel pan Sionn. "Možná jsem se přeslechl pane, ale pan Sionn ji tak oslovoval," řekl jsem celkem odhodlaně. Nebyl jsem už malé usoplené vlče a navíc se mi vracela energie, kterou jsem ztratil. Na otázky ohledně vzhledu vlka s uchem dolů jsem jenom zakýval hlavou. Ten popis seděl celkem přesně a já nehodlal nikomu mazat med kolem čenichu. Pokud se jednalo o někoho známého měli by to vědět. Šedý se pak vzdálil mimo jeskyni. To zaskočilo malou vlčici, která začala křičet za odhcázejícím vlkem Nemo. Och, tak to bude asi pan Nemesis. Bratr slečny Isky, dovtípil jsem se, ale nehodlal jsem to nějak komentovat.
Alastor se snažil malou uklidnit a trochu jí odvést myšlenkami jinam, aby moc nevyváděla. Dělal to celkem dobře, ale kdo mohl říct, jestli bude výsledek dobrý. Na otázku jestli mi je lépe jsem kývl. "Nevím čím to bylo," dodal jsem. "Ale najednou jsem byl strašně unavený. Uprostřed boje. Nevím, co se se mnou stalo," zabrblal jsem trochu smutně, protože jsem si to dával jako výčitku. Kdybych se nenechal únavou přemoci, mohl bych na paroháče zaútočit silněji a on by třeba nezabil toho s uchem dolů. Začal jsem se zvedat do sedu, když se k nám do jeskyně přidala celkem tlustá vlčice. No někdo si přes zimu žije jako pán! Mírně jsem se ušklíbnul. Sedl jsem si a byl jsem rád, že už nejsem cítit zvratky ani ničím podobným. "Díky, za všechno," prohodil jsem upřímně k Alastorovi.

//VHS 15 1/2
"Och, těší mě pane, Nemesisi," řekl jsem trochu pořád ztišeným hlasem a mírně se uklonil Nemesisovi, když se představil. "A pane, Alastore," poklonil jsem se hlavou i hnědému vlkovi. "Jmenuju se... Parsifal a jsem tu členem smečky, přišel jsem v létě," dodal jsem ještě informace, abych tak odpověděl na otázku, která mi byla položena. Malé vlče vypadalo spokojeně se svým kusem žrádla. "Těší mě madam," broukl jsem vychovaně i k ní, i když mi bylo jasné, že se víc zaobírá svým plným bříškem, než tím, že tu jsem. Začínal jsem více a více přicházet k sobě. "Omlouvám se za to, že jsem vás obtěžoval, ale..." prohodil jsem a mírně jsem zadrhl. Musel jsem se zastavit, abych potlačil nevolnost a motání hlavy.
Jenže pak začalo "peklo". Než jsem stihl zareagovat měl jsem plný obličej pana Nemesise, který vypadal, že mi hodlá vyrvat ušní bubínky z hlavy svým křikem. Mírně jsem se zaklonil, abych dostal svoje uši od jeho ječáku, který byl strašně nepřijemný. "Les začal hořet. Já a pan Sionn jsme tam běželi. Byla tam nějaká vlčice... Lilac, ale byla moc daleko a nerozuměl jsem jí přes oheň. Pak se tam objevil ten s parožím a paní Gee. Myslel jsem si, že za to může ten paroháč, protože nebyl ze smečky. Odhodil mne a pak se zaměřil na pana s tím sklopeným uchem, nevím kde ten se tam vzal nebo kdy. Nepostřehl jsem jeho příchod. Pak oheň zmizel... byla to nějaká magie asi. Ten s parožím sklonil hlavu na pána s uchem dolů. Odstrčil ho stranou a pak ho přivázal kořeny k zemi. Mě odhodil stranou taky, ale naštěstí jen bokem. Pak jsem se cítil unavený a zmatený. Když jsem se probral s pána s uchem tekla střeva a Lilac byla pryč. Zůstal tam jen ten s parožím, pan Sionn a paní Gee," vysvětlil jsem s klidem celou situaci. Nikdy jsem neprojevoval moc emocí, ale muselo být poznat, že se mi o tom nemluví dvakrát příjemně. Ale i tak jsem podal všechny informace, co jsem měl. "Mrzí mě to," dodal jsem. Byla to pravda. V téhle smečce umírali vlci s železnou pravidelností, co jsem si tak všiml a to rozhodně nebylo nic dobrého.

//Asgaarský hvozd

Motaly se mi nohy a nebyl jsem si úplně jistý kam jdeme. Občas jsem zakopl z nedostatku světla, které tu bylo. Jeskyně voněla podivně. Byl tu trochu vydýchaný vzduch a něco divně načichlého, ale netušil jsem, co. Nedokázal jsem to rozpoznat. Byl jsem celkem rád, že jsem čistý a že už necítím svoje vlastní zvratky, jinak bych se asi pozvracel nanovo. Vchod do jeskyně klouzal a já měl co dělat, abych si nenarazil zadnici, když jsem se sesouval k zemi. V podstatě jsem sjel na zem a absolutně nevěděl, co se kolem mě děje. Polilo mne teplo, které se jako vlna hnalo přes moje vlastní tělo a já si dovolil nechat odplout vědomí někam pryč.

Tentokrát se mi nic nezdálo. Měl jsem v hlavě prázdno. Moje tělo bylo tak vyčerpané, že ani nemělo snahu vymýšlet nějaký sen. Jen tma. Ticho. Klid.

Probudil jsem se po nějaké chvíli. Netušil jsem, jak dlouho jsem prospal. Mírně jsem zamrkal na okolí a nadzvedl hlavu. Byl tu ten vlk, co ho znala paní Iska. Pak tu byl vlk, co voněl podobně jako ten hnědý, co mu nešlo rozumět. Na závěr tu bylo malé vlče s rybou. Zajímavá skupinka. Cítil jsem, jak se mi pomalu vrací energie. Spánek evidentně pomohl přebýt magii, která na mne byla použita. "Děkuji vám za pomoc a omlouvám se, ale kdo jste?" zeptal jsem se trochu zastřeným rozespalým hlasem. Co se stalo? Ten s parohy? Zabil toho hnědého s uchem dolů... "Ten s parohy!" řekl jsem rázně a pomalu se začal zvedat na nohy. "Ten s parohy, zabil toho s uchem dolů," dodal jsem a nadzvedl se jenom do lehu, protože zvednout se výš ještě nějak nešlo. Už jsem nebyl malátný, ale jenom rozespalý. "Co se stalo? Je ten s uchem dolů v pořádku?" zeptal jsem se místo pokusu se zvednout.