Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naslouchal jsem tomu, co mi pan Sionn říkal. Vyprávěl mi o tom, že každá smečka má nějakou vlastní magii, která je propojena s jejím územím. Takže magie tu jsou opravdu všude? Bylo to divné. Trochu jsem se otřásl, jako bych pocítil něco velice, ale velice nepříjemného. A taky možná že ano. Nesedělo mi to, že bych měl být na nějakém území, které je magické. Trochu jsem se kolem rozhlédl, ale nic nebezpečného nebo magického jsem neviděl. Slunce svítilo, nové listí se tetelilo v mírném větru a ptáci pískali svoje podivné písně. Příjemné jaro. Normální jaro. Bylo stejné jako kdekoli jinde.
Pan Sionn pak vyprávěl o vůni nějaké smečky vedle. Tu jsem neznal, tak jsem jenom kývnul hlavou a nechával to být, ale pak mne začal nabádat k položení tlapky na kámen. Zůstal jsem sedět. "Ach tak," řekl jsem. Tohle jsem znal. Tenkrát jsem tak vystopoval pana Sionna a slečnu Isku. "Tohle už znám. Když jsem vás se slečnou Iskou hledal," vysvětloval jsem. "Vaše pachy jsou moc silné. V tomhle lese tak voní skoro všechno, navíc váš pach a pachy vašich sourozenců jsou si podobné, takže jsem vás nemohl najít, ale pak jsem právě měl takové vnuknutí kde budete. Celkem mne to zarazilo, ale pravděpoodbně to byla magie, že?"

Poslouchal jsem. Všechno to dávalo celkem smysl a nebylo moc na co se doptávat. Pan Sionn to vysvětloval dobře, chápal jsem přesně, co mi chce říct. Snažil jsem se zapamatovat si toho co možná nejvíce. Hlavně takové ty nuance, že lovcem je ta co má nově vlčata. Lucy. Ta toho teď asi moc nenaloví, když se bude muset věnovat vlčatům. Celkem by mě zajímalo, proč to slečna Iska i pan Sionn nesli tak špatně... Ale to není moje místo. Nepřísluší mi se ptát. A tak jsem se neptal a nechal to být. Dál jsem poslouchal o stopování a jeho problematice. Bylo mi jasné, že v cizím prostředí je to těžké, ale moc jsem neuvažoval o tom, že i tady v lese by mohlo být nějaké stádo. Pak pan Sionn začal mluvit o smečkové magii a to už jsem ho musel přerušit. "Promiňte, že vám skáču do řeči. Ale co je ta smečková magie?" zeptal jsem se celkem zvědavě, i když k magiím jsem měl odpor. Podle všeho ji na mě použil paroháč a tím ve mě vybudoval pochybnosti, které jsem pomalu začal ztrácet. Teď jsem magii nedůvěřoval, možná se jí trochu obával.
Pan Sionn pak navázal tím, jak se má skolit takový kousek kořisti. Znělo to dobře a chytře. Neměl jsem už, na co se doptat. I tahle oblast mi byla vysvětlena logicky. Přikývl jsem ve znamení, že všemu celkem dobře rozumím. "Děkuji Vám, teď už je mi ten lov srozumitelnější, i když máte pravdu, že se nejspíše vše potřebné naučím praxí," dodal jsem se stoickým výrazem, který jsem měl poslední dobou pořád a mou náladu prozradilo jen mrsknutí ocasem.

Jen jsem mírně kývl hlavou, když vyjádřil lítost nad mou zkušeností. Nehodlal jsem to dále rozvádět a on se ani dál neptal, což bylo jedině dobře. Nedokázal bycho tom mluvit. Ne teď. Poslušně jsem tedy kývnul a tím byla tahle část hovoru uzavřena.
Postupně jsme se začali prokousávat k tomu, co mne reálně zajímalo nejvíce. Lov jsem měl rád, takže bylo logické, že ve větším měřítku na něj budu ještě zvědavější a připravenější. Nerad bych ovšem něco pokonil, takže jsem slušně poslouchal a případně pokýval hlavou, abych upozornil na to, že dávám pozor. Stopování musí být náročné, na to je asi taky nějaký specialista... No raději se na to, ale zeptám až domluví. Poslouchal jsem výklad dál. Skoro jsem ani nedýchal jak jsem se snažil koncentrovat na všechny nové vědomosti, které by se mi mohly hodit. Takže kořist vybírá hlavně ten zkušený, to dává smysl. Pomalu jsem formoval otázku, koho a jak vybírá, ale na to se mi v zápětí dostalo odpovědi, takže jsem už dále vymýšlet dotaz nemusel.
Co se týkalo uhnání a skolení zvířete, tam jsem měl hned několik dotazů, ale zdvořile jsem počkal než domluví. "Stopování tedy také vede ten, kdo vede lov? Nebo je nějaký specialista na stopování?" zeptal jsem se na první otázku, než jsem se pustil do pokládání dalších. "Ohledně toho skolení. Je na to nějaký trik nebo prostě jenom nejsilnější skočí na hřbet a doufá, že vahou zvíře srazí na zem? A co když zvíře nelehne?"

Tiše jsem očekával, co mi pan Sjon poví. Seděl jsem na zemi a uši měl natočené k němu, aby mi nic neuniklo. Byl jsem celkem v klidu a můj posed ukazoval mírné napětí, ale celkově jsem působil, že se cítim dobře a v bezpečí. Jenomže to jsem netušil, že přijde další rána z čiestého nebe. Pan Sionn se mě zeptal na následky, které jsem viděl. Měl jsem mlčet. "Jednou se na lovu stala nehoda," slyšel jsem sám sebe, jak vykládám naprosto v klidu. Dál jsem to nerozváděl. Jenomže v duchu už mi naskakovala ta myšlenka, ta vzpomínka. Viděl jsem ve své hlavě střeva, která se kroutí a padají na zem, jak Bratři nesou jednoho z našich a zůsvává za nimi krvavá stopa na zemi. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu. Potlačoval jsem v sobě vzpomínky, abych se udržel zde tak, že jsem se kousnul do jazyka. Musel jsem zamrkat, abych rozehnal slzy z toho, jak jsem se kousl silně a zase se začal soustředit.
Pan Sionn se mne ptal na to, co vím o lovu vysoké. "Nejlepší je jít ve větším počtu. Navíc je také důležité umět dobře vystopovat stádo. Výhodná je třeba vysoká tráva nebo zvlněný terén, kde se jeden může dobře ukrýt," pronesl jsem. Víc jsem toho nevěděl. Bylo toho málo, ale aspoň něco. "Víc toho popravdě nevím," řekl jsem po chvilce ticha. Uměl jsem lovit malá zvířata. Ryby, zajíce, ptáky, ale na nic vysokého jsem si nikdy netroufnul ani to neviděl, takže moje zkušenosti byly dost omezené.

Pan Sionn zase zabředával do nějakých přátel nebo vlčic. Začal jsem vehementně vrtět hlavou, protože o vlčicích jsem se fakt bavit nechtěl. Nechtěl jsem se bavit už o nikom a o ničem, co se vztahů týkalo. Bylo mi to nepříjemné. Ani jsem pořádně nevěděl proč, ale prostě to tak bylo. Nehodlal jsem to už řešit a doufal jsem, že vrcení hlavy mu zabrání v pokládání dalších otázek. Něco mi ovšem říkalo, že to nepomůže a že se stejně ještě zeptá na něco dalšího. Proč se nemůže soustředit na ten lov...
Pohlédl jsem na něj když pokračoval a už jsem si myslel, že tohle téma opouštíme. Jenomže ne. Naposledy mne ujistil, že si o tom můžeme kdykoli promluvit. Kývl jsem hlavou, že rozumím, ale opět jsem nic neříkal, abych náhodou nevyvolal další slovní reakci. Další otázky nebo další věci, které by bortily můj vlastní svět. Chtěl jsem prostě řešit něco jiného a na tohle se pokusit aspoň pro teď zapomenout. "Nikdy jsem žádný neviděl. Bratři říkali, že jsem ještě moc malý, takže mě sebou nebrali. Viděl jsem ovšme následky špatného lovu, takže bych se tomu nejradši vyhnul pořádnou přípravou," pronesl jsem rozhodně. Měl bych být připravený na všechno, ale na lovu se toho může pokazit tolik. Asi bude nejlepší znát ten pořádný základ.

Najednou vypálil pan Sionn otázku, která probořila i mou bariéru stiockého výrazu a já mírně potevřel ústa, což v mém případě mohl být ekvivalent čelisti spadnuté až ke kolenům. Zorničky se mi roztáhly a oči se otevřely víc než by se snad zdálo možné. "Ne... Rozhodně nechci," řekl jsem vyděšeně a zamítavě zavrtěl hlavou. Proč bych se proboha chtěl s někým takovým bavit? Jako že si můžem pobrečet na ramínku a utěšovat se tím, že nemáme podělanej život sami, ale hromadně, Nebo jakože si můžeme poplácat po rameni, že jsem dobrý že jsme jako malý někde nechcípli? To budu mít do konce života nálepku "ten chudák co nepoznal mámu, nechme ho bavit se s jinými chudáky"... Hoši to je hnusný! Neřekl jsem žádnou ze svých otázek, které byly rozhodně míněny kousavě. Nechal jsem je ve své hlavě, ale měl jsem co dělat, abych se udržel. Místo toho jsem se raději zaměřil na další hovor a jiná témata. Evidentně jsem si měl do budoucna připravit celý arsenál jiných témat, protože s lovem si nevystačím věčně.
"S tím rozhodně souhlasím," řekl jsem, když mi vysvětlil, že v akci se toho naučím nejvíc. To jsem samozřejmě taky věděl, takže jsem doufal, že mi řekne i něco co nevím. Samozřejmě jsem taky chápal, proč na velký lov nepůjdeme teď. "Tak když na plnohodnotný lov jít nemůžeme, tak budu rád za jakoukoli radu," dodal jsem. Trochu jsem doufal, že mu tím naznačím, že chápu že nás musí být víc na velký lov a že chápu, že na ten jít z tohoto důvodu nemůžeme i když by to bylo pro mě nejlepší, abych ho vyvedl z tohohle stále se opakujícího kruhu vědomostí o ničem. "Takže čím začneme?" zeptal jsem se celkem zvědavě a nadšení bylo z mého hlasu silně cítit.

Mírně jsem pokýval hlavou. Jeho rady jsem si ovšem moc k srdci nebral. Nebylo to tím, že bych byl nezdvořák či paličák, ale tohle už prostě k mému momentálnímu věku patřilo. Chápal jsem, co mi chce říct a že to myslí dobře, ale něco ve mě se prostě zapříčilo a nechtělo si to připustit, že bych měl zase polsouchat. Měl bych mít trochu víc pokory. Přeci jenom je starší, takže i zkušenější. Neměl bych odmlouvat. Mírně jsem se kousl do jazyka, abych si připoměl kde je moje místo a že bych si měl tyhle blbosti rychle vyhnat z hlavy a poslouchat ho. Přeci jenom k tomu mě Bratři vedli.
Mluvil o tom, že ostatní smečky nejsou tak provázané rodinou, že to je specifikum jenom té jejich. Trochu mě to uvolnilo, že možná nejsem jediný, kdo mámu nikdy nepotkal, a že je to typické jenom pro místní smečku. Na druhou stranu jsem o tom pochyboval. Všichni museli znát svou mámu a jen já jsem byl prostě mimo. Rychle jsem zamrkal, abych se začal opět soustředit na to důležité a tím byl lov.
Pan Sionn mi nabízel, že mě na lov vezme nebo spíše, že mi ukáže jak na to, ale že lovit nepůjdeme. Na lov bylo nutné shromáždit více vlků, což jsem už věděl dávno. Šlo mi, ale o to vědět, co mám dělat. Protože jsem popravdě vůbec nevěděl, jak to funguje. "Myslím, že budou stačit nějaké základy. Nerad bych pak při prvním velkém lovu překážel nebo udělal něco špatně," odvětil jsem stručně a celkem chladně. "Tedy pokud máte čas, nerad bych vás zdržoval. Už takhle jsem vám vzal více času, než bych měl,"dodal jsem a mírně pokýval hlavou, abych naznačil že chápu, že může chtít odejít za svými povinnostmi.

Už jsem se začínal trochu vzpamatovávat. Prostě jsem všechno tak nějak potlačoval. To mi šlo. V tom jsem byl dobrý. Výcvik se k něčemu hodil i teď a já se prostě několika nádechy a výdechy přesunul z vlastních emocí a bahna vlastní hlavy na výšinu, ze které se vše dalo lépe pozorovat a kde se zdálo vše klidnější. Mohl jsem tak vnímat slova pana Sionna. "Ne, nic se netalo," řekl jsem klidně. Nemohl tušit, že nic o své matce nevím, jak by taky mohl. Takže nemohl tušit, že ta ztráta mě takhle zasáhne. Stejně jako já nemohl tušit, že pan Nemesis zná toho s ouškem dolů... Trochu jsem pocítil pocit vítězství, ale mírným zavrcením hlavy jsem ho vyhnal. Nehodlal jsem se snížit na úroveň někoho kdo bude rád, když ostatní co udělali nevědomky chybu si budou připadat špatně aniž by to byla plně jejich chyba.
"Rodina v podstatě funguje jako náš Řád," řekl jsem po chvilce. "Jenom je víc uzavřená do sebe, než aby pomáhala ostatním." Úplně jsem nevěděl, jestli s tím souhlasím nebo ne. Pan Sionn pak prohlašoval, že proto mě bere jako vlastní rodinu, jenomže já tak nějak nevěděl, co na to říct. Chtěl jsem vůbec rodinu? Byl to pro mne noví pojem o kterém jsem nic až doposud netušil. Nehodlal jsem se do toho více pouštět, takže jsem prostě obrátil řeč na něco jiného. "Byl by tu někdo schopný, kdo by mě naučil lovit vysokou?" zeptal jsem se z ničeho nic. Jako by se konverzace před chvilkou vůbec nestala. Mrskl jsem ocasem, což jediné prozrazovalo, že něco není úplně v pořádku, ale jinak jsem se tvářil stejně stoicky jako vždycky. Myšlenky jsem obrátil na lov. Prostě jsem se to chtěl naučit už dlouho a teď by byla ta vhodná chvíle. Navíc by mě to přivedlo na jiné myšlenky, stejně jako tenkrát po smrti toho s ouškem dolů. Prostě jsem chtěl zaměstat tělo něčím jiným a tím zaměstnat i hlavu

Nevěděl jsem, jak se cítit. Moje pocity se usazovaly pomalu v mém nitru. Rozvířené jako prach se prostě vracely na dno mého já. Jenomže díra, ze které vzešly se nezacelovala. Zůstávala ve mě jako kráter, který zůstane popořádné ráně. Doufal jsem, že ten kráter nějak zahrabu, že všechno bude jako před tímhle rozhovorem a zapomenu, ale nešlo to. Nešlo zapomenout na to, že jsem byl o něco v podstatě okraden. A navíc ani to, že se mi nikdo neobtěžoval říct, že jsem byl okraden. Přišel jsem si trochu i jako pitomec, protože mi to mělo dojít. Měl jsem se víc ptát. Jenže neptal.
Pan Sionn mi vysvětloval, že se matce mohlo něco stát. Bylo to možné, ale proč mě teda měla, když nebyla na bezpečném místě. Proč mě nechávala na okraji cesty, kde mě našli Bratři. A proč mi to oni nikdy neřekli? Ztratil jsem se jako mrně, možná mi to nechtěli říkat. Ale měli... A nebo prostě nevěděli jak? Bylo by lepší to nevědět? Asi jo... Bylo... Jenomže to je ta potíž s věděním, jakmile ho máte už se to nedá vzít zpátky. Už se nedá nevědět. Stejně jako když zažijete něco příšerného, už se to nedá odžít. Prostě se s tím musíte nějak vyrovnat a pokračovat v žití. Zhluboka jsem se nadechl a mírně zalomil krk z jedné strany na druhou. Trochu mi v něm luplo, ale tenhle pohyb mě nějakým způsobem uklidňoval.
Začal jsem se narovnávat, ztím co pan Sionn popisoval nějakou další věc o rodině. Ze stavu schlíplého a skoro brečícího, jsem se zase vytáhnul zpět jako by se nic nestalo. Stalo se a hodně, ale prostě jsem musel posbírat sám sebe. V koutku jsem ale tušil, že jakmile budu sám všechno se zase rozsype. Jenže teď jsem si to nepřipouštěl. "To zní.." v krku jsem měl děsně sucho a staženo, takže jsem si mírně odkašlal. "To zní dobře. Taková malá vlčátka si nezaslouží být bez rodiny, pokud se pro ně jejich původní nevrátí, ale to se hádám často nestává," řekl jsem pak.

Chápal jsem už pojem máma, ale nepřineslo mi to moc útěchy. Právě naopak. Otevřelo to ve mě novou prázdnotu, o které jsem ani netušil, že bych ji měl nějak pociťovat. Dokud jsem netušil, že mámu má mít každý, neměl jsem pocit, že nemít ji je nějaká překážka. Bral jsem to tak, že někdo ji má a někdo prostě ne. Jenomže momentálně se otevřela propast toho, že jsem něco měl mít, ale neměl. Možná to byla závist. Ano, ta tam chvilku byla. Na moment jsem ostatním záviděl, že mají něco, co podle pana Sionna bylo tak důležité. Taky jsem chtěl mámu, která by pro mě byla vším. Takovou, kvůli které bych plakal kdyby se jí něco stalo. Závist pomalu vystřídala lítost. Cítil jsem lítost nad tím, že jsem byl o někoho takového připraven. Podle vyprávění znělo mít mámu jako něco dobrého, co by chtěl prostě každý a nikdo by se toho nikdy vědomě nevzdal. Jenomže já se jí ani nevzdal, neměl jsem jí. A ten pocit, že ji nemám, neznám, nikdy jsem ji nesylšel mluvit nebo neviděl její kožich, nikdy nepocítil její teplo. To všechno se otvíralo uvnitř mě a pomalu to rostlo.
Jeho další slova, která mě měla uklidnit mě spíše více rozrušovala a rozesmutňovala. Neměl jsem mámu, což znamenalo, že se na mě vykašlala. Měl jsem jí, ale už nemám. Tohle mě trápilo. Navíc jsem to nechápal. Bylo to více otázek. Proč odešla? Kam odešla? Proč mě nechala být? Obrátil jsem zrak na pana Sionna. "Ale proč?" vyšlo ze mě jenom. Pohlížel jsem na něj pohledem někoho kdo je na něm závislý. Na každém jeho slovu jsem přímo visel.

Výuka započala. Pro jistotu jsem si sedl. Možná jsem si při tom přisedl vedení, ale to se dalo zjistit jen tak, že budu dále poslouchat, co mi chce pan Sionn říct. Napínal jsem ouška a mírně mžoural očima. Čenich nakřečný soustředěním a občasné mrsknutí ocasu prozrazovaly, že můj mozek jede na plné obrátky, aby všechno pochopil. A že bylo co chápat.
Máma bylo prostě divný slovo. Označení, které tu všchni používali, hlavně tedy ve spojitosti s vlčaty jsem ho slyšel několikrát. Taky v případě té mrtvé vlčice, která byla mámou tedy pana Sionna a jeho sourozenců, což ovšem ještě nic moc nevysvětlovalo. Samotná podstata slova byla nadále utajena a správnou odpověď znal jen a pouze pan Sionn. Soustřeď se! Poslouchal jsem každé slovo a doufal, že se odpověď v mojí hlavě nějak zjeví. A taky že zjevila. Všechno, co říkal pan Sionn dávalo smysl. "Takže, jen jestli to teda dobře chápu," začal jsem, když pan Sionn domluvil. "Lucy je máma pro ta vlčata z jeskyně, a vaše máma byla pro vás máma, ale ne pro ta vlčata z jeskyně," prohlásila jsem. Trochu mě mátlo, že máma označovalo některé vlčice a některé ne. A pak taky to, že jedna máma mohla být ve společnosti jiné mámy, ale jejich potomci říkali mámo jen jedné. Slovo táta bylo stejně matoucí jako máma, ale to jsem aspoň odvozoval od svého pochopení toho, co znamená máma.
Pak ovšem přišla slova, která mi trochu rezonovala v hlavě. Každý měl podle všeho jen a pouze jednu mámu, ale já žádnou neměl. Nebo jsem o ní až do teď nevěděl, ale jestli jsem nějakou měl, tak jsem jí ztratil, ale proč? Něco mi říkalo, že takhle by to být nemělo, když pan Sionn říkal, že máma je důležitá. "Ale já nemám mámu," řekl jsem po chvilce přemýšlení. Pravděpodobné bylo, že ji mám. Měli ji asi všichni. Výraz na mém čenichu se měnil ze zmatku, přes podivné uvědomění si skutečnosti, že mě moje máma nechtěla až po poměrně podivný bezvýrazný výraz. Jestli mě máma a táta nechtěli... co jsem udělal? Kdo byli, že mě nechali někde jen tak? Proč se mě Bratři ujali? Nemuseli ne?

Po očku jsem se rozhlížel. Nechtěl jsem vypadat neurvale, ale prostě jsem takový byl. Nemohl jsem se plně soustředit jenom na jednu věc, musel jsem neustále prohlížet okolí a to i když jsem se cítil hloupě nebo nervózně. Možná že v těhlech případech se moje těkání očima po okolí zhoršovalo. Pan Sionn hovořil o tom, že by se Cashmere mohla přidat, ale já o tom pochyboval. Už jen z jejích slov mi přišlo, že nehledá zrovna smečku, kde by se chtěla usazovat na trvalo. Ale mohl jsem se plést. Jen jsem tedy pokýval hlavou, abych naznačil, že poslouchám a případně informace předám.
Pan Sionn se rozhodl, že místo odpovědí mi bude pokládat další informace. Mírně jsem nakrčil čenich v nesouhlasu. Neměl jsem rád, když mi někdo říkal takhle informace. "No, narodí se té vlčici, jakože no vypadnou z ní..." snažil jsem se to nějak prostě vysvětlit. Neměl jsem úplně ta přesná slova, ale myšlenka byla tam. Jasně, že jsem věděl, že prostě vlčata přichází z vlčic, však jsem to sám věděl, nebyl jsem úplný idiot, ale to furt nevysvětlovalo, co je to ta máma. Rozhodl jsem se zopakovat svou otázku, dožadujíc se tak trochu nenápadněji, ale příměji odpovědi. "Takže máma je teda funkce? Nebo jako co to je? Postavenní pro vlčice?" Nemohl jsem to prostě pochopit. Nějaký vlčata mě nezajímala, zajímala mě ta máma. Bylo to divný slovo a já chtěl vědět, jestli mě to náhodou nemá urážet, když kolem všichni mluví o mámě a já nevím o čem mluví. Třeba mě tím pomlouvají a nemám to vědět?

Pan Sionn se mne ptal na Cashmere. Při vzpomínce na ní jsem byl rád, že není poznat, že se trochu červenám. Vlčice už tenkrát působila příjemně a hezky, navíc dost pěkně voněla, takže jen vybavení si jí u mě vzbuzovalo podivný pocit. Jenomže pak jsem si vybavil proč asi odešla. "Ona odešla, když hořel les," řekl jsem stručně a suše, trochu mnou projelo zamrazení. Nechtěl jsem na to myslet, takže jsem svoje úvahy otočil zpět na vlčici. Netušil jsem kam odešla a byla velká pravděpodbnost, že už ji nikdy neuvidím, což moje malé pubertální srdíčko mírně drásalo. Na venek jsem si ovšem zachovával klid. Kam jenom mohla jít? Mohl bych jí najít? Sluší se to vůbec ji hledat?
Mírně jsem přešlápl. Pan Sionn už zase řešil ta vlčata. Viděl jsem na něm nelibost, ale i něco jiného a nedokázal jsem to identifikovat. Mým místem ovšem nebylo se ho ptát proč nebo co se děje v jeho hlavě. Možná bych se i zeptal, kdybych byl trochu více oprsklý. No jenže já nebyl, takže jsem jenom pokýval hlavou a nechal to být. Popravdě jsem ani nevěděl kolik vlčat je moc a kolik málo. Já byl u nás jen jeden a tady byla momentálně dvě, pokud nepočítám ty čtyři, co se narodila. No netušil jsem prostě jaký počet je "vhodný". Možná že sudý počet je špatný a lichý dobrý? Nebo možná že čtyři jsou prostě moc a jedno je málo, takže dvě jsou akorát? A teď jich je tu jakoby šest, což je prostě nad limit? Ale proč? A nad limit čeho? Snažil jsem se tu matematiku nějak spočítat, ale nešlo mi to.
Naslouchal jsem tomu vyprávění, co nejpečlivěji, protože to vypadalo, že pro pana Sionna je to důležité. Nebo minimálně hodně emocionální. Jeho postoj i mimika se zeměnily. Všechno na něm jako by se "roztékalo". Nedokázal jsem přesně říct proč dokud nezačal mluvit. Věděl jsem, že to je jeho máma to říkala už Iska... A máma je nějaký postavení ve společenství... smečce... Je to jako lovec nebo tak? Mám se vůbec ptát? Jako asi bych měl, ale nějak líp to formulovat... Ale jak.. Hmm... slečnu Isku znám, pana Nemesise taky, pana Etneyho i tu Lucy...Savior... Toho si už nepamatuju... Jo to byl ten hnědej, co neumí mluvit... Ok takže sourozenci mají stejnou mámu? A narodit se to je to když vlčata vypadnou z jedný vlčice... Takže máma je ta vlčice, ze který vypadnou? To je celkem drsný někoho nutit, aby z něj vypadávala vlčata... Fuj... Jakože... To jí je tam nějak jako nacpou?.... NEMYSLI NA TO... Něco jinýho. Mysli na něco jinýho. Rodina jo jasný, to chápu... Takže sourozenci mají jednu mámu, pak jsou rodina... Mírně se mi stahoval čenich, jak jsem urputně přemýšlel, abych vše pochopil a neptal se na chujoviny. Jenomže jsem měl tolik otázek. "Takže..." začal jsem. "ehm, ehm... odkašlal jsem si, abych si dal trochu prostoru. "Takže máma je jakoby nějaký to... no... jakože funkce... jako jste říkal ochránce, třeba tak ve společ...smečce má někdo jakože funkci máma? A z ní pak vypadnou ta vlčata jako z tý... no partnerky tamtoho v jeskyni... Takže ona má taky funkci máma?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Moc jsem to nechápal. Rodinu jsem chápal, ale jak já mohl být rodinou pana Sionna, když jsem nevypadl z jeho mámy? Teda doufám, že nevypadl? Nebo ví víc než já?

Naslouchal jsem hlasu pana Sionna. Mluvil o tom, že by mě tu nedržel, ale já z toho cítil, trochu něco jiného. A pak začal mluvit o tom, že jsem jako jeho rodina. Mírně jsem našpicoval ouška, protože tohle jsem popravdě nečekal. Netušil jsem, že by někdo takhle někdy někomu něco mohl říkat. Možná proto má tolik sourozenců? Bere si prostě každýho koho chce do rodiny... Á ty seš sourozenec a ty taky... A ty taky! Mírně jsem se pousmál nad svou naprosto dementní představou, kde jsem viděl pana Sionna jak náhodně ukazuje na poměrně vyděšené vlky a v jeho obličeji se zračí jistý náznak šílenství. Byla to jenom představa, ale pobavilo mě to. "Hmm," řekl jsem jenom a střelil pohledem po vlčicích. Nechtěl jsem se o tom prostě bavit před nimi a rozhodl jsem se, že to odložím dokud neodejdou. Doufal jsem, že to pana Sionna neurazí a pro jistotu jsem mírně pohodil ocasem, aby věděl. I když, že mu to dojde nebylo úplně zaručeno.
"Já..." jen jsem něco mírně zablekotal na to, když mi začal opět spílat, že jsem na pana Nemesise byl moc hrr a neměl jsem mu nic říkat. Na sucho jsem polkl, protože se mi sevřel žaludek. A zase ta nepříjemná představa, jak nemůžu ovládat pomalu sám sebe. Jak mám plno sil, ale zároveň mi něco odčerpalo naprosto všechnu. Jak mám strašně příjemný pocit, zatím co střeva vlka s ouškem dolů se válí v hlíně a sněhu. Chtěl jsem mu jít pomoc, ale nemohl jsem se pohnout. Něco mi říkalo, že za to mohla magie. Pan Alastor to zmiňoval, když mě omyl? Nebo ne? Domyslel jsem si to sám? Měl jsem něco udělat. "Máte pravdu," odvětil jsem po chvilce se sklopenou hlavou k zemi a ušima stáhlýma k hlavě v podřízené pozici.
Slečna Iska naštěstí rozhodla, že vlčice odejdou. Byl jsem popravdě trochu rád, protože jsem si s Paneme Sionnem chtěl promluvit o tom, co říkal před tím sám. Trochu jsem se uvolnil, když řeč přešla na vlčata, ale ne moc. Byl jsem rád, že můžu předat informace tak jak jsou. Bez obalu a emocí. "Pokud jsem dobře počítal, tak čtyři, ale je možné, že jsem nějaké neviděl. Moc jsem se tam nezdržoval, jen jsem se šel omluvit... Pohlaví ani jména netuším," odvětil jsem tedy stručně a jasně.
Jenže řeč se musela vrátit na začátek konverzace. Muselo to prostě být. "Pane, já," začal jsem trochu rozpačitě. "Jak jste mluvil o rodině, nechtěl jsem mluvit před slečnami," vysvětlil jsem a pohled obrátil na svoje tlapky, z nihž jedna se nestydatě dloubala v hlíně, která byla mírně navlhlá. "Já... já nevím, co to je rodina..." přiznal jsem se popravdě. "Vím, že máte nějaké bratry a sestry, to jsem už zjistil, ale všichni tady mluví o nějaké mámě a to nevím vůbec kdo je a.... a...." Připadal jsem si jako ten největší blbeček, který neví vůbec nic o tom jak svět funguje. Uměl jsem stopovat snad každé možné zvíře, uměl jsem lovit, rozpoznat některé květiny, ale netušil jsem jak funguje rodina nebo co jsou a kde se berou vlčata. Tedy teď už jsem to věděl, a bylo to nechutný, ale jak se v té vlčici vzala?

Moje slova měla podivný dopad. Na slečně Isce jsem nic moc nepoznal, protože ona byla taková nevím... někdy mi přišlo, že jí jsou všichni a všechno ukradené. Ale tak nějak jsem tušil, že tomu tak není, protože jsem si pamatoval na to, jak plakala schoulená s vlastním bratrem v jednom klubíčku. Teď už jsem věděl, že to byl její bratr. Tenkrát ne. Jak velká asi je ta jejich rodina, do které mne pan Sionn takhle ponouká... Pan Sionn, když už je o něm myšlenka, se tvářil celkem důrazně odmítavě na to, že bych odcházel. Jenomže já musel. Závazky jsou závazky. "Rozhodně bych neodešel bez rozloučení a nejprve musím najít cestu. Jenže odejít jednou budu muset, nemohl bych nechat Bratry ve strachu, že jsem někde v té bouři umřel," odvětil jsem stoicky klidně. Přece jenom to mělo logiku. Oni se mě ujali a vypiplali mě z malého vlčete. Nemohl jsem jim udělat to, že bych prostě zmizel bez myšlenky na návrat. Tady bylo všechno jiné. Svým způsobem možná i lepší, ale zároveň... Něco mi tu pořád nesedělo. Bylo to tu cizí. Nechápal jsem to tu a to mi vadilo.
Moje další zprávy nesl pan Sionn opět nelibě. Nechápal jsem ho. Jednou mě přemlouvá, abych zůstal, pak ho nejspíše obtěžuju a vytáčím. Byl divný. Ztratil toho hodně, měl bych ho nechat být... Na druhou stranu by se přes to měl přenést, pokud tu je něco jako vedení. Naši velitelé se nikdy nenechají ovládnout emocí... "On to chtěl vědět," odvětil jsem suše. Vzpomínka na řev pana Nemesise, který se nesl jeskyní mi pořád trhala uši. Neuvědomoval jsem si, že bych tenkrát udělal chybu, když jsem jemu a panu Alastorovi řekl informace. Netušil jsem, jestli ten s ouškem dolů zemřel nebo ne, chtěl jsem jim říct, aby mu šli pomoct. Jenže na to jsem neměl sílu... "On je dospělí, nemohl jsem tušit, že by ze mě ty informace třeba nevymlátil, podle toho jak na mě řval a vzhledem k tomu v jakém jsem byl já stavu jsem ani nevěděl, co komu říkám, chtěl jsem jenom vědět že se tomu s ouškem dolů nic nestalo..." pronesl jsem pak tišeji, aby to dolehlo hlavně k uším pana Sionna. Můj hlas byl chladný jako led. Mírně mi cukla pravá část tváře a ucítil jsem, jak se mi zase navaluje. Střeva a pach hniloby všude. Vzpomínky na mrtvého Bratra, probodnutého parožím úplně stejně jako se to stalo tomu bez ouška. Před očima jsem viděl tu krev, spoustu a spoustu krve, která se vpíjí do hlíny jako by jí země nikdy neměla dost. A ten smrad. Smrad, ze kterého se vám ježí srst a chcete zvracet. Na chvilku jsem se ztratil ve svých vzpomínkách, čehož si mohli všimnout všichni protože jsem zaměřil pohled někam za Sionna pryč do lesa.
Z mých vlastních nepříjemných vzpomínek mne vytrhl další hlas. Slečna Sinéad si to možná neuvědomovala, ale zachránila všechny před sledováním obsahu mého žaludku válícím se v jarní trávě. Mrně jsem sebou cukl a zavrtěl hlavou. To už se slova brala paní Iska, kterou přerušil pan Sionn. Bylo toho na mě trochu moc. Potřeboval jsem klid, ale nemohl jsem se prostě sebrata a odejít. "Nevím kdo je otcem těch vlčat, nesvítil jsem jim k tomu, když je dělali," zabručel jsem trochu kousavě, mimo svoje normální chování a projevy. Nějak mě nazajímalo čí ta vlčata jsou nebo kdo je má jak dovolené. Ta vlčata se mi zdála jako nejmenší problém. Zhluboka jsem si oddechl, abych se trochu uklidnil a připoměl si kde je moje místo.Otevřeně přijmi odpovědnost za své činy... Byla to moje chyba, že jsem panu Nemesisovi něco říkal. Pan Sionn měl pravdu, raději jsem měl snést ránu, než být necitlivý. Takhle to tu asi chodí..."Pan Etney tam ale byl. Společně s vlčicí, co měla něco zeleného chyceného na tlapce. To ona porodila vlčata," dodal jsem už trochu více v klidu.