Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chápal jsem už pojem máma, ale nepřineslo mi to moc útěchy. Právě naopak. Otevřelo to ve mě novou prázdnotu, o které jsem ani netušil, že bych ji měl nějak pociťovat. Dokud jsem netušil, že mámu má mít každý, neměl jsem pocit, že nemít ji je nějaká překážka. Bral jsem to tak, že někdo ji má a někdo prostě ne. Jenomže momentálně se otevřela propast toho, že jsem něco měl mít, ale neměl. Možná to byla závist. Ano, ta tam chvilku byla. Na moment jsem ostatním záviděl, že mají něco, co podle pana Sionna bylo tak důležité. Taky jsem chtěl mámu, která by pro mě byla vším. Takovou, kvůli které bych plakal kdyby se jí něco stalo. Závist pomalu vystřídala lítost. Cítil jsem lítost nad tím, že jsem byl o někoho takového připraven. Podle vyprávění znělo mít mámu jako něco dobrého, co by chtěl prostě každý a nikdo by se toho nikdy vědomě nevzdal. Jenomže já se jí ani nevzdal, neměl jsem jí. A ten pocit, že ji nemám, neznám, nikdy jsem ji nesylšel mluvit nebo neviděl její kožich, nikdy nepocítil její teplo. To všechno se otvíralo uvnitř mě a pomalu to rostlo.
Jeho další slova, která mě měla uklidnit mě spíše více rozrušovala a rozesmutňovala. Neměl jsem mámu, což znamenalo, že se na mě vykašlala. Měl jsem jí, ale už nemám. Tohle mě trápilo. Navíc jsem to nechápal. Bylo to více otázek. Proč odešla? Kam odešla? Proč mě nechala být? Obrátil jsem zrak na pana Sionna. "Ale proč?" vyšlo ze mě jenom. Pohlížel jsem na něj pohledem někoho kdo je na něm závislý. Na každém jeho slovu jsem přímo visel.

Výuka započala. Pro jistotu jsem si sedl. Možná jsem si při tom přisedl vedení, ale to se dalo zjistit jen tak, že budu dále poslouchat, co mi chce pan Sionn říct. Napínal jsem ouška a mírně mžoural očima. Čenich nakřečný soustředěním a občasné mrsknutí ocasu prozrazovaly, že můj mozek jede na plné obrátky, aby všechno pochopil. A že bylo co chápat.
Máma bylo prostě divný slovo. Označení, které tu všchni používali, hlavně tedy ve spojitosti s vlčaty jsem ho slyšel několikrát. Taky v případě té mrtvé vlčice, která byla mámou tedy pana Sionna a jeho sourozenců, což ovšem ještě nic moc nevysvětlovalo. Samotná podstata slova byla nadále utajena a správnou odpověď znal jen a pouze pan Sionn. Soustřeď se! Poslouchal jsem každé slovo a doufal, že se odpověď v mojí hlavě nějak zjeví. A taky že zjevila. Všechno, co říkal pan Sionn dávalo smysl. "Takže, jen jestli to teda dobře chápu," začal jsem, když pan Sionn domluvil. "Lucy je máma pro ta vlčata z jeskyně, a vaše máma byla pro vás máma, ale ne pro ta vlčata z jeskyně," prohlásila jsem. Trochu mě mátlo, že máma označovalo některé vlčice a některé ne. A pak taky to, že jedna máma mohla být ve společnosti jiné mámy, ale jejich potomci říkali mámo jen jedné. Slovo táta bylo stejně matoucí jako máma, ale to jsem aspoň odvozoval od svého pochopení toho, co znamená máma.
Pak ovšem přišla slova, která mi trochu rezonovala v hlavě. Každý měl podle všeho jen a pouze jednu mámu, ale já žádnou neměl. Nebo jsem o ní až do teď nevěděl, ale jestli jsem nějakou měl, tak jsem jí ztratil, ale proč? Něco mi říkalo, že takhle by to být nemělo, když pan Sionn říkal, že máma je důležitá. "Ale já nemám mámu," řekl jsem po chvilce přemýšlení. Pravděpodobné bylo, že ji mám. Měli ji asi všichni. Výraz na mém čenichu se měnil ze zmatku, přes podivné uvědomění si skutečnosti, že mě moje máma nechtěla až po poměrně podivný bezvýrazný výraz. Jestli mě máma a táta nechtěli... co jsem udělal? Kdo byli, že mě nechali někde jen tak? Proč se mě Bratři ujali? Nemuseli ne?

Po očku jsem se rozhlížel. Nechtěl jsem vypadat neurvale, ale prostě jsem takový byl. Nemohl jsem se plně soustředit jenom na jednu věc, musel jsem neustále prohlížet okolí a to i když jsem se cítil hloupě nebo nervózně. Možná že v těhlech případech se moje těkání očima po okolí zhoršovalo. Pan Sionn hovořil o tom, že by se Cashmere mohla přidat, ale já o tom pochyboval. Už jen z jejích slov mi přišlo, že nehledá zrovna smečku, kde by se chtěla usazovat na trvalo. Ale mohl jsem se plést. Jen jsem tedy pokýval hlavou, abych naznačil, že poslouchám a případně informace předám.
Pan Sionn se rozhodl, že místo odpovědí mi bude pokládat další informace. Mírně jsem nakrčil čenich v nesouhlasu. Neměl jsem rád, když mi někdo říkal takhle informace. "No, narodí se té vlčici, jakože no vypadnou z ní..." snažil jsem se to nějak prostě vysvětlit. Neměl jsem úplně ta přesná slova, ale myšlenka byla tam. Jasně, že jsem věděl, že prostě vlčata přichází z vlčic, však jsem to sám věděl, nebyl jsem úplný idiot, ale to furt nevysvětlovalo, co je to ta máma. Rozhodl jsem se zopakovat svou otázku, dožadujíc se tak trochu nenápadněji, ale příměji odpovědi. "Takže máma je teda funkce? Nebo jako co to je? Postavenní pro vlčice?" Nemohl jsem to prostě pochopit. Nějaký vlčata mě nezajímala, zajímala mě ta máma. Bylo to divný slovo a já chtěl vědět, jestli mě to náhodou nemá urážet, když kolem všichni mluví o mámě a já nevím o čem mluví. Třeba mě tím pomlouvají a nemám to vědět?

Pan Sionn se mne ptal na Cashmere. Při vzpomínce na ní jsem byl rád, že není poznat, že se trochu červenám. Vlčice už tenkrát působila příjemně a hezky, navíc dost pěkně voněla, takže jen vybavení si jí u mě vzbuzovalo podivný pocit. Jenomže pak jsem si vybavil proč asi odešla. "Ona odešla, když hořel les," řekl jsem stručně a suše, trochu mnou projelo zamrazení. Nechtěl jsem na to myslet, takže jsem svoje úvahy otočil zpět na vlčici. Netušil jsem kam odešla a byla velká pravděpodbnost, že už ji nikdy neuvidím, což moje malé pubertální srdíčko mírně drásalo. Na venek jsem si ovšem zachovával klid. Kam jenom mohla jít? Mohl bych jí najít? Sluší se to vůbec ji hledat?
Mírně jsem přešlápl. Pan Sionn už zase řešil ta vlčata. Viděl jsem na něm nelibost, ale i něco jiného a nedokázal jsem to identifikovat. Mým místem ovšem nebylo se ho ptát proč nebo co se děje v jeho hlavě. Možná bych se i zeptal, kdybych byl trochu více oprsklý. No jenže já nebyl, takže jsem jenom pokýval hlavou a nechal to být. Popravdě jsem ani nevěděl kolik vlčat je moc a kolik málo. Já byl u nás jen jeden a tady byla momentálně dvě, pokud nepočítám ty čtyři, co se narodila. No netušil jsem prostě jaký počet je "vhodný". Možná že sudý počet je špatný a lichý dobrý? Nebo možná že čtyři jsou prostě moc a jedno je málo, takže dvě jsou akorát? A teď jich je tu jakoby šest, což je prostě nad limit? Ale proč? A nad limit čeho? Snažil jsem se tu matematiku nějak spočítat, ale nešlo mi to.
Naslouchal jsem tomu vyprávění, co nejpečlivěji, protože to vypadalo, že pro pana Sionna je to důležité. Nebo minimálně hodně emocionální. Jeho postoj i mimika se zeměnily. Všechno na něm jako by se "roztékalo". Nedokázal jsem přesně říct proč dokud nezačal mluvit. Věděl jsem, že to je jeho máma to říkala už Iska... A máma je nějaký postavení ve společenství... smečce... Je to jako lovec nebo tak? Mám se vůbec ptát? Jako asi bych měl, ale nějak líp to formulovat... Ale jak.. Hmm... slečnu Isku znám, pana Nemesise taky, pana Etneyho i tu Lucy...Savior... Toho si už nepamatuju... Jo to byl ten hnědej, co neumí mluvit... Ok takže sourozenci mají stejnou mámu? A narodit se to je to když vlčata vypadnou z jedný vlčice... Takže máma je ta vlčice, ze který vypadnou? To je celkem drsný někoho nutit, aby z něj vypadávala vlčata... Fuj... Jakože... To jí je tam nějak jako nacpou?.... NEMYSLI NA TO... Něco jinýho. Mysli na něco jinýho. Rodina jo jasný, to chápu... Takže sourozenci mají jednu mámu, pak jsou rodina... Mírně se mi stahoval čenich, jak jsem urputně přemýšlel, abych vše pochopil a neptal se na chujoviny. Jenomže jsem měl tolik otázek. "Takže..." začal jsem. "ehm, ehm... odkašlal jsem si, abych si dal trochu prostoru. "Takže máma je jakoby nějaký to... no... jakože funkce... jako jste říkal ochránce, třeba tak ve společ...smečce má někdo jakože funkci máma? A z ní pak vypadnou ta vlčata jako z tý... no partnerky tamtoho v jeskyni... Takže ona má taky funkci máma?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Moc jsem to nechápal. Rodinu jsem chápal, ale jak já mohl být rodinou pana Sionna, když jsem nevypadl z jeho mámy? Teda doufám, že nevypadl? Nebo ví víc než já?

Naslouchal jsem hlasu pana Sionna. Mluvil o tom, že by mě tu nedržel, ale já z toho cítil, trochu něco jiného. A pak začal mluvit o tom, že jsem jako jeho rodina. Mírně jsem našpicoval ouška, protože tohle jsem popravdě nečekal. Netušil jsem, že by někdo takhle někdy někomu něco mohl říkat. Možná proto má tolik sourozenců? Bere si prostě každýho koho chce do rodiny... Á ty seš sourozenec a ty taky... A ty taky! Mírně jsem se pousmál nad svou naprosto dementní představou, kde jsem viděl pana Sionna jak náhodně ukazuje na poměrně vyděšené vlky a v jeho obličeji se zračí jistý náznak šílenství. Byla to jenom představa, ale pobavilo mě to. "Hmm," řekl jsem jenom a střelil pohledem po vlčicích. Nechtěl jsem se o tom prostě bavit před nimi a rozhodl jsem se, že to odložím dokud neodejdou. Doufal jsem, že to pana Sionna neurazí a pro jistotu jsem mírně pohodil ocasem, aby věděl. I když, že mu to dojde nebylo úplně zaručeno.
"Já..." jen jsem něco mírně zablekotal na to, když mi začal opět spílat, že jsem na pana Nemesise byl moc hrr a neměl jsem mu nic říkat. Na sucho jsem polkl, protože se mi sevřel žaludek. A zase ta nepříjemná představa, jak nemůžu ovládat pomalu sám sebe. Jak mám plno sil, ale zároveň mi něco odčerpalo naprosto všechnu. Jak mám strašně příjemný pocit, zatím co střeva vlka s ouškem dolů se válí v hlíně a sněhu. Chtěl jsem mu jít pomoc, ale nemohl jsem se pohnout. Něco mi říkalo, že za to mohla magie. Pan Alastor to zmiňoval, když mě omyl? Nebo ne? Domyslel jsem si to sám? Měl jsem něco udělat. "Máte pravdu," odvětil jsem po chvilce se sklopenou hlavou k zemi a ušima stáhlýma k hlavě v podřízené pozici.
Slečna Iska naštěstí rozhodla, že vlčice odejdou. Byl jsem popravdě trochu rád, protože jsem si s Paneme Sionnem chtěl promluvit o tom, co říkal před tím sám. Trochu jsem se uvolnil, když řeč přešla na vlčata, ale ne moc. Byl jsem rád, že můžu předat informace tak jak jsou. Bez obalu a emocí. "Pokud jsem dobře počítal, tak čtyři, ale je možné, že jsem nějaké neviděl. Moc jsem se tam nezdržoval, jen jsem se šel omluvit... Pohlaví ani jména netuším," odvětil jsem tedy stručně a jasně.
Jenže řeč se musela vrátit na začátek konverzace. Muselo to prostě být. "Pane, já," začal jsem trochu rozpačitě. "Jak jste mluvil o rodině, nechtěl jsem mluvit před slečnami," vysvětlil jsem a pohled obrátil na svoje tlapky, z nihž jedna se nestydatě dloubala v hlíně, která byla mírně navlhlá. "Já... já nevím, co to je rodina..." přiznal jsem se popravdě. "Vím, že máte nějaké bratry a sestry, to jsem už zjistil, ale všichni tady mluví o nějaké mámě a to nevím vůbec kdo je a.... a...." Připadal jsem si jako ten největší blbeček, který neví vůbec nic o tom jak svět funguje. Uměl jsem stopovat snad každé možné zvíře, uměl jsem lovit, rozpoznat některé květiny, ale netušil jsem jak funguje rodina nebo co jsou a kde se berou vlčata. Tedy teď už jsem to věděl, a bylo to nechutný, ale jak se v té vlčici vzala?

Moje slova měla podivný dopad. Na slečně Isce jsem nic moc nepoznal, protože ona byla taková nevím... někdy mi přišlo, že jí jsou všichni a všechno ukradené. Ale tak nějak jsem tušil, že tomu tak není, protože jsem si pamatoval na to, jak plakala schoulená s vlastním bratrem v jednom klubíčku. Teď už jsem věděl, že to byl její bratr. Tenkrát ne. Jak velká asi je ta jejich rodina, do které mne pan Sionn takhle ponouká... Pan Sionn, když už je o něm myšlenka, se tvářil celkem důrazně odmítavě na to, že bych odcházel. Jenomže já musel. Závazky jsou závazky. "Rozhodně bych neodešel bez rozloučení a nejprve musím najít cestu. Jenže odejít jednou budu muset, nemohl bych nechat Bratry ve strachu, že jsem někde v té bouři umřel," odvětil jsem stoicky klidně. Přece jenom to mělo logiku. Oni se mě ujali a vypiplali mě z malého vlčete. Nemohl jsem jim udělat to, že bych prostě zmizel bez myšlenky na návrat. Tady bylo všechno jiné. Svým způsobem možná i lepší, ale zároveň... Něco mi tu pořád nesedělo. Bylo to tu cizí. Nechápal jsem to tu a to mi vadilo.
Moje další zprávy nesl pan Sionn opět nelibě. Nechápal jsem ho. Jednou mě přemlouvá, abych zůstal, pak ho nejspíše obtěžuju a vytáčím. Byl divný. Ztratil toho hodně, měl bych ho nechat být... Na druhou stranu by se přes to měl přenést, pokud tu je něco jako vedení. Naši velitelé se nikdy nenechají ovládnout emocí... "On to chtěl vědět," odvětil jsem suše. Vzpomínka na řev pana Nemesise, který se nesl jeskyní mi pořád trhala uši. Neuvědomoval jsem si, že bych tenkrát udělal chybu, když jsem jemu a panu Alastorovi řekl informace. Netušil jsem, jestli ten s ouškem dolů zemřel nebo ne, chtěl jsem jim říct, aby mu šli pomoct. Jenže na to jsem neměl sílu... "On je dospělí, nemohl jsem tušit, že by ze mě ty informace třeba nevymlátil, podle toho jak na mě řval a vzhledem k tomu v jakém jsem byl já stavu jsem ani nevěděl, co komu říkám, chtěl jsem jenom vědět že se tomu s ouškem dolů nic nestalo..." pronesl jsem pak tišeji, aby to dolehlo hlavně k uším pana Sionna. Můj hlas byl chladný jako led. Mírně mi cukla pravá část tváře a ucítil jsem, jak se mi zase navaluje. Střeva a pach hniloby všude. Vzpomínky na mrtvého Bratra, probodnutého parožím úplně stejně jako se to stalo tomu bez ouška. Před očima jsem viděl tu krev, spoustu a spoustu krve, která se vpíjí do hlíny jako by jí země nikdy neměla dost. A ten smrad. Smrad, ze kterého se vám ježí srst a chcete zvracet. Na chvilku jsem se ztratil ve svých vzpomínkách, čehož si mohli všimnout všichni protože jsem zaměřil pohled někam za Sionna pryč do lesa.
Z mých vlastních nepříjemných vzpomínek mne vytrhl další hlas. Slečna Sinéad si to možná neuvědomovala, ale zachránila všechny před sledováním obsahu mého žaludku válícím se v jarní trávě. Mrně jsem sebou cukl a zavrtěl hlavou. To už se slova brala paní Iska, kterou přerušil pan Sionn. Bylo toho na mě trochu moc. Potřeboval jsem klid, ale nemohl jsem se prostě sebrata a odejít. "Nevím kdo je otcem těch vlčat, nesvítil jsem jim k tomu, když je dělali," zabručel jsem trochu kousavě, mimo svoje normální chování a projevy. Nějak mě nazajímalo čí ta vlčata jsou nebo kdo je má jak dovolené. Ta vlčata se mi zdála jako nejmenší problém. Zhluboka jsem si oddechl, abych se trochu uklidnil a připoměl si kde je moje místo.Otevřeně přijmi odpovědnost za své činy... Byla to moje chyba, že jsem panu Nemesisovi něco říkal. Pan Sionn měl pravdu, raději jsem měl snést ránu, než být necitlivý. Takhle to tu asi chodí..."Pan Etney tam ale byl. Společně s vlčicí, co měla něco zeleného chyceného na tlapce. To ona porodila vlčata," dodal jsem už trochu více v klidu.

Iskierka nakonec vzala mou existenci na vědomí. Kdybych jenom tušil jaký to je mít sourozence, tak bych řekl, že něco takového je normální. Jenže já neměl ani sourozence, ani rodiče a ani nikoho jiného, kdo by mne naučil jaké to je být omylem přehlédnut. Většina členů Řádu mne přehlížela záměrně, když to bylo z nějakého důvodu potřeba. Třeba z výchvoného, abych si zvykl, že nejsem nic extra než ostatní a že někdy musím držet tlamu. "Slíbil jsem panu Sionnovi, že se tu zdržím do konce zimy a vzhledem k tomu, jak všechno kvete, asi nadejde brzo čas, abych se vydal hledat svůj Řád," odvětil jsem jí slušně a s úsměvem. Věděl jsem, že na tahle slova bude pan Sionn reagovat nepříjemně. Netušil jsem ovšem, jak na ně bude reagovat slečna Iska.
Pan Sionn i slečna Sinéad začali vyzvídat, co nesu. Na chvilku jsem pohledem koukl na pana Sionna, ale z jeho uvolněného postoje mi došlo, že pravděpodobně bude slečna též součást smečky. Sice nová součást, ale přesto člen. "Ne pane, není to nic soukormého. Spíše zajímavosti, které byste měl asi vědět," prohodil jsem klidným hlasem. Pak jsem nasadil celkem profesionální výraz bez sebemenšího úsměvu a můj hlas v následujícím projevu přesně odpovídal tomu, jak bych popsal hlas někoho, kdo přesnáší přesně nacvičené hlášení "Pan Nemesis a pan Alastor se vrátili do lesa a sebou přivedli dvě vlčata. Michiko a Elue, nevím jestli je už znáte nebo ne, ale přišlo mi vhodné, abyste to věděl. Obě vlčata se zdají v pořádku a velice milá. Oba pány jsem zpravil o... incidentu s ehm paroháčem," tady jsem se trochu zadrhl neboť jsem volil správná slova. Nechtěl jsem děsit slečnu Isku nebo slečnu Sinéad, takže jsem zvolil, co možná nejvíce neutrální pojem, i když se to mohlo zdát dost necitlivé. "Dále, během zimy se mi podařilo poklidit trochu v úkrytu a vchod před ním," najel jsem zase na ten strojený a sebejistý způsob přednesu. "Vzhledem k situaci, že vlčice, která je pravděpodobně v nějakém svazku s panem Etneym porodila čtyři vlčata, nemělo by být ono místo plné harampádní a nebezpečně ostrých kamenů. Také jsem zakopal některé staré kosti a nanosil suché dřevo k vchodu do úkrytu," dovychrlil jsem na všechyn tři. "A jinak... se nic zvláštního nestalo." Oddechl jsem si zhluboka, že jsem to zvládl předat všechno a bez přerušení. Tak nějak jsem doufal, že nenesu úplně špatné zprávy, ale zase jelikož jsem znal pana Etneyho jen krátce a i tak jsem si na něj udělal docela nepěkný obrázek, jsem tušil, že radost z nových přírustků se bude týkat jen Michiko a Eule, nikoli nově narozených vlčat. Pokud nějaká radost vůbec přijde.

Tiše jsem sledoval ostatní vlky a čekal, než uznají moji přítomnost. Slečna Iska se na mě jenom trochu usmála, nebo to možná byl úšklebek? Kdo mohl tušit. Do hlavy jsem jí neviděl a ona byla vždycky taková zvláštní. První mě oslovil pan Sionn s pozdravem a otázkou na jazyku. Trochu jsem trhl hlavou. "Jsem v nejlepším pořádku pane," odvětil jsem v podstatě automaticky. I kdby mi chyběla noha nebo upadlo ucho, tak bych mu neřekl jinou odpověď. Nebylo proč zatěžovat místního vůdce svými problémy, sám jich musel mít hodně a tak potřeboval, aby ostatní svoje problémy taky nějak zvládali.
Vlčice, kterou jsem neznal, se tvářila podobně, jako když jsem pana Alastora oslovil pane. Na jednu stranu jsem nechápal, co na tom všem ostatním vadí. Bylo to přeci lepší než na ně volat hej ty tam. Nakonec se, ale rozverně představila. Pokývl jsem hlavou. "Těší mne, já jsem Parsifal," odvětil jsem jí a pak pohlédl opět na pana Sionna a slečnu Isku. "Doufám, že vás nevyrušuji," dodal jsem s mírně omluvným tónem hlasu. "Jen jsem vás chtěl informovat o něčem zajímavém v úkrytu," řekl jsem, protože jsem netušil jestli o tom vědí nebo ne, ale přišlo mi důležité, aby to věděli. "Máte chvíli?" zeptal jsem se všech třech, kdyby měli něco v plánu neměl jsem chuť je rušit.

Moje tlapka na kameni mi přesně řekla, kde pan Sionn a slečna Iska jsou, ale mohl jsem tomu věřit? Nemohla to být jenom nějaká předtucha, která byla někde zastrčená a já si ji jenom projektoval. Měl bych prostě zajít někam do lesa, tam kde jsem je cítil. No a když tam budou, tak na tom asi něco bude. Znělo mi to logicky, takže jsem se postupně začal vzdalovat od úkrytu. Kráčel jsem lesem přesně tam, kam jsem doufal, že mne dovede onen podivný pocit, že vím kde jsou.Nevěděl jsem, jestli je budu moct vyrušovat, jestli je teda najdu.
Šel jsem tedy rovnou tam, kam mne pocit hnal a najednou. Pan Sionn, slečna Iska a nějaká další dáma mezi stromy. Takže to muselo být něco víc, než jenom nějaká předtucha. Co když to byla opravdu magie. Asi ano. Sledoval jsem mezi kmeny stromů celou skupinku vlků. Nechtěl jsem je rušit. Ale potřeboval jsem si ověřit, že se moje intuice jenom náhodně netrefila. Položil jsem opět tlapku na kámen, který vyčníval z povrchu a zaměřil jsem se na pana Sionna. Opět jsem věděl, že je kousek ode mne. Měl bych to zkusit i na někoho jiného. Možná ta vlčice v úkrytu. Zaměřil jsem se na vlčátka a vlčici. Najednou jsem měl před očima přímo vizi toho, jak vypadal úkryt. Musí to být magie. Bylo to naprosto jasné. Navíc to musela být magie spojená s tímhle lesem. Jinde tohle nefungovalo, tím jsem si byl jist. "Zajímavé zjištění," řekl jsem si sám pro sebe, než jsem se rozhodl vylézt ze svého úkrytu. "Zdravím vás pane Sionne, slečno Isko, madam," řekl jsem hlasitě a při svém příchodu se poklonil. Nechtěl jsem je rušit, ale i tak jsem si říkal, že bude lepší je pozdravit.

Nějak jsem úplně netušil, co bych měl teď dělat. Hezky jsem se prospal a počasí bylo taky celkem příjemné. Docela bych i vyrazil na nějakou menší procházku, ale nechtělo se mi ťapkat pryč mimo les, kdyžtu teď bylo tolik zajímavých vlků a vlčic. Jak jsem tak ležel na zemi, ucítil jsem něco podivného. Zrovna jsem přemýšlel o tom, jak bych strašně rád promluvil s panem Sionnem nebo slečnou Iskou. Packou mi projelo podivné zachvění, jak stála na obnaženém kameni. V hlavě se mi objevil obraz toho, kam bych se měl jít podívat a kde bych je našel. Odtáhl jsem packu z kamene, protože tohle bylo prostě strašně moc divné.
Jenomže já tu nebyl krátce. Už jsem si na tyhle podivnosti zvykl. Bylo mi jasné, že to má, co dělat s magií, která tu byla opravdu všude. Ne že bych věděl jak funguje, nebo co všechno je jí prosáknuté, ale nedivil bych se, kdyby jí bylo nasáknuto úplně všechno. Musí to nějak souviset s tímhle lesem. Postavil jsem se na všechny čtyři a pomalu se začal rozhlížet. Přiložil jsem nejprve tlapku na hliněný povrch a zaměřil se na hledání pana Sionna a slečny Isky. A nic. Zkusil jsem tedy přiložit tlapku na kmen stromu, který by mi mohl nějak poradit, kde se nachází. A zase nic. Byl to jenom nějaký dozvuk snu. A teď vypadám jako blázen, co si dává packu se stromem. Mírně jsem se ošil. Nebyl jsem zvyklý na pozici toho divného vlka. Nelíbila se mi a tak jsem tlapku zase pěkně rychle stáhl k zemi. Jenomže tam se moje tlapka setkala s kamenem. Věděl jsem přesně kam mám jít a co tam mám dělat. Ne že bych se nějak snažil vyhledat pana SIonna nebo slečnu Isku, ale samovolně mi do hlavy vyskočila jejich poloha. Odtáhl jsem tlapku a spojení se přerušilo. "Zvláštní," prohodil jsem a podíval se na kámen pod sebou.

Obcházení hranic nebylo nic moc pro mne. Postupně jsem zjišťoval, že mě to nijak extra nenaplňuje. Nebo spíše, že mne nenaplňuje to opakování. Krajina byla pořád stejná a já si připadal jenom jako lenoch, co se tu plouží. Občas jsem se o něco otřel nebo když jsem potřeboval, odskočil jsem si na malou stranu do křoví, ale to bylo to jediné, co se při obchůzkách hranic dalo dělat. Když jeden neměl štěstí a nenarazil na někoho cizího, bylo to celkem nudné. Na druhou stranu cesta po hranici byla příjemnější než skrz les. Tam byly různé kořeny a ztrouchnivělé kmeny stromů, o které se jeden mohl přerazit jedna báseň. Bylo proto lepší jít takhle kolem po ušlapané cestičce mimo hlavní terén lesa. Slyšel jsem bzučet řeku a cítil jsem pachy vlků kolem. Podle všeho tu nedávno šel pan Nemesis a pan Alastor, který nechtěl, abych mu říkal pane. Nechtěl jsem na ně narazit, protože bych je jenom vyrušoval. Navíc bylo evidentní, že mají sami plné tlapky práce s vlčaty, která se tu vzala kdo ví odkud.
Kráčel jsem klidně dál. Předemnou ležel kmen stromu, který pravděpodobně nevydržel podzimní řádění větru a zřítil se na zem ještě před zimou. Zub vody a chladu si na něm vybral daň, protože vypadal, že to má už za sebou. Neměl bys tu jen tak ležet starý strome. Chtělo by to se tě nějak zbavit. Mrskl jsem ocasem a přemýšlel o tom, co bych mohl dělat. Zkusil jsem do kmene dloubnout packou. Rozpadl se. Nebylo tedy možné jej odtáhnout. Ale mohl bych ho rozdupat na menší kousky. Začal jsem proto urputně hrabat do kmene, která se mi pod tlapkami rozpadal jedna báseň. Dřevo a kůra létaly do všech směrů. Byl jsem se svou prací celkem spokojen, protože po chvilce byla skrz kmen hezká díra na druhou stranu. Jeden ho tedy nemusel přeskakovat, stačilo proběhnout skrz průlez. Byl jsem z toho ovšem dost vyčerpaný. Měl bych si jít už fakt odpočinout.
Slunce zrovna vstávalo a já se rozhodl ukončit pomalu svou pouť kolem hranic. Vzal jsem to tedy zpátky po hraničním pásu směrem k úkrytu, který byl podle mého odhadu nedaleko od severovýchodní hranice. Teď jsem byl celkem rád, že jsem na nikoho nenarazil, protože by mne to jenom zdrželo od odpočinku, který byl pro mě momentálně na prvním místě. Už jsem zahlédl čistý plácek před úkrytem. Měl bych jít dovnitř nebo ne? Úplně se mi nechtělo otravovat v úkrytu s vlčicí a vlčaty. Rozhodl jsem se tedy, že si hezky pěkně ustelu pod jedním stromem blízko vchodu do jeskyně. Lehl jsem si na zem a stočil se do klubka na poměrně čistou, ale chladnou, zem. Zavřel jsem oči a upadl do hlubokého vyčerpaného spánku, který přichází vždy po celodenní práci.

Celkem jsem byl spokojený s tím, co všechno jsem udělal. Jenomže to pořád nebylo dostatečné. Rozhodl jsem se, že bych mohl poklidit ještě trochu víc. V lese bylo po zimě celkem dost popadaných větví, které bylo potřeba nějak odtáhnout mimo hlavní pěšinky, které si tu vlci vyšlapaly. Rozhodl jsem se proto, že bych se měl vydat směrem k hranicím a odstraňovat všechny větve, na které cestou narazím. Nebyla to práce nijak náročná, prostě stačilo jenom odtáhnout ty největší klacky a větve do boku nebo je odkutálet někam pod nějaký příhodný keř nebo kořen. Hlavním cílem bylo, aby prostě nepřekážely tam, kde překážet nemají. Zamrskal jsem ocasem a pustil jsem se do toho.
Šel jsem poměrně klidně. Obcházel jsem úkryt ve vrstevnicích a postupně je zvětšoval, abych prošel všechny cestičky, které podél byly. Odhazoval jsem menší větve, jako by to nic nebylo. S většími jsem se musel trochu prát. Některé větve se dokonce propletly s kořeny nebo se nějakým záhadným způsobem zachytily do travin, které občas někde vyrašily. Jaro prostě přicházelo. Odtahoval jsem takové větve se vší silou, kterou jsem měl. Občas bylo potřeba drápem přesekat některé traviny nebo rozkousat nějaký ten kořen, aby větev povolila. Pořádný jarní úklid se prostě nesměl odbýt.
Jeden kmínek mi dal ovšem pořádně zabrat. Byl poměrně velký a neforemný a vůbec se mi nechtělo opustit svoje stanoviště. Zaklínil se mezi kořeny stromů na jedné straně a zároveň se zamotal do keře a na druhé straně. Pokusil jsem se překousat kořeny, ale nešlo mi to, protože byly moc silné. Musel jsem se tedy ponořit do hlubin keře. Bylo to nepříjemné. Větvičky křoviska mne drásaly a štípaly všude, kam jen dosáhly. Zatnul jsem zuby a procpal se dovnitř. Uchopil jsem kmínek a začal tahat, nedbaje na vlastní utržená zranění. Táhl jsem, seč mi síly stačily, abych odtáhl kmínek z cestičky. To by ještě bylo, aby si někdo vymkl kotník při běhu lesem. Kmen jsem nechal ležet mimo cestičku tam, kde dopadl.
Vyprostil jsem se z křovin. Byl jsem celý poškrábaný a udýchaný. To by mohlo stačit. Byl jsem kousek od hranice, takže jsem se rozhodl, že bych ji mohl obejít a vrátit se druhou stranou zpět k úkrytu.

Všechno vypadalo celkem dobře. Odchlupoval, odvětvil a odkamenil jsem prostor kolem úkrytu. Dal jsem si záležet, aby všechno působilo celkem přirozeně. Větší kameny jsem například nechal být. Stejně jako trsy občasné trávy, které trčely přímo ze země před úkrytem. Taky jsem pomohl se zakytím úkrytu jednou větví, ale víc jsem si nevěděl rady. Něco tomu ovšem pořád chybělo. Něco mi říkalo, že by to tu mohlo vypadat lépe, kdybych přidal něco, co by udělalo úkryt ještě trochu famóznějším. Zamrskal jsem ocasem, jak jsem se soustředil. Z jedné strany na druhou létaly z mého ocásku nápady pryč. Nepoužitelné nápady si ani nezasloužily nic jiného, než být odstřeleny někam do vzducho prázdna.
Zůstaly mi tedy nápady jen dva. Použitelné a i celkem nenáročné. Kousek od úkrytu byla vykopána vodní nádrž, na které si dal někdo celkem záležet. Nehodlal jsem ji ničit, ale mohl bych ji prohloubit. Pravdou ovšem bylo, že se mi do té vody vůbec nechtělo. Druhým nápadem bylo najít nějaké sněženky a příapdně je přesadit vedle úkrytu. To mi znělo lépe, čím déle jsem nad tím přemýšlel. Pomalu jsem se tedy rozešel směrem do lesa, kde jsem sněženky našel prvně. Bylo tam několik trsů. Vykopal jsem jenom tři. Nehodlal jsem přírodní úkaz nějak více decimovat. Opatrně jsem pak trsy sněženek přenesl před úkryt. Jeden trs vedle druhého jsem si položil na zem a pak jsem kousek od vchodu vykopal tři díry, do kterých jsem opatrně květinky umístil. Zahrabal jsem je čerstvou hlínou a tlapkami utemoval, aby se jim hezky kvetlo.
Když jsem poodstoupil, byl jsem se svým dílem spokojen. Nebyl tu žádný ostrý kámen nebo nevzhledná větev obalená chlupy. Plácek působil bezpečně a čistě. Sněženky tomu dodaly ten poslední nádech přirozenosti, o který jsem usiloval. Sedl jsem si na zem a v tichosti odpočíval po dobře odvedené práci.

Rozhodl jsem se nejprve do úkrytu přesunout svou malou sbírku klacků, které jsem nasbíral kolem úkrytu. Bylo až s podivem kolik klacíků popadalo za zimu, protože jsem si pamatoval, že jsem to tu už jednou dával do pořádku. Tohle byl ovšem jarní úklid a ten jsem chtěl udělat více pořádně. Vyrazil jsem proto neochvějně do lesa hledat nějaké větší větve. Nevěděl jsem, k čemu by se daly použít, ale napadlo mne, že by si z nich vlčata mohla stavět prolézačky nebo hrady nebo co já vím, co vlčata dělají. Ne, že bych se o ně nějak extra zajímal, ale trochu jsem chtěl odčinit, že jsem na vlčici tak vejral, když přišla do úkrytu. A kdo by nevejral, když mu tam jedna začne rodit aniž by cokoli slušného řekla. Vlčice jsem nechápal. Byly mimo moje chápání. Prostě někdy dělaly takové věci, kterým jsem nerozumněl a ani se za to neomlouvaly. Přišlo jim to naprosot normální, což mne celkem pobuřovalo.
Uviděl jsem poměrně velkou větev, která měla příjemnou rozsochu, takže se dala použít jako tahač na nakládku jiných vtviček. Místo toho, abych tedy filozofoval o vlčicích a jejich ne úplně pochopitelných činech, chopil jsem se větve a začal ji táhnout přes část lesa zpátky k úkrytu. Postupně jsem zastavoval a nakládal na ni další menší větvičky. Pravidelné zastávky mi nejen pomáhaly naplnit můj potah více větvemi, ale zároveň jsem si tak mohl odpočinout. Práce mě totiž celkem unavovala a já věděl, že dřív nebo později bych si měl někde kecnout a odpočívat. A taky se najíst. Popadl jsem větev do zubu a smýkáním ji dotáhl zpět k úkrytu. Pak jsem postupně začal větvičky vykládat a ukládat do úkrytu. Počínal jsem si opět velice potichu a velice opatrně, abych náhodou nerušil rodinku uvnitř. Velkou větev jsem nakonec nechal opřenou o část úkrytu. Působila tam celkem přirozeným dojmem a dodávala úkrytu na bezpečném ukrytí.

Další částí úklidu kolem úkrytu bylo zbavit se nechtěných větví a větších kamenů, které tu mohly překážet. Nehodlal jsem odstraňovat liány nebo kořeny, které zakrývaly úkryt, protože jsem chápal jejich význam. Nechtěl jsem tedy riskovat, že bych nějak odhalil vchod do úkrytu, nemuselo by to být bezpečné. Jestli se tu potuluje více bláznů jako byl paroháč, měl bych to tu uklízet s trochou obezřetnosti. Když jsou v úkrytu vlčata, mělo by to být místo, které je velice dobře hlídané a hezky pěkně ukryté. Začal jsem tedy odnášet větší klacíky na jednu hromadu. Menší jsem bez okolků odhazoval do lesa, protože z nich nebyl žádný úžitek. Rozhodl jsem se to tu klidit tak, aby to tu vypadalo příjemně, ale zase i přirozeně. V lese naštěstí nebylo moc vláhy a tak ani květin nebo trávy zde nebylo mnoho. Nemusel jsem se proto bát, že svým počínáním rozdupu trávu, která by prozradila přítomnost úkrytu. Hlína žádné tlapky neprozrazovala a to bylo dobře.
Odnesl jsem tedy klacky a na pořadu dne byly kamínky, které se zde válely. Byly poměrně ostré, protože jsem je přitáhl na kožešině z jeskyně. Navíc se některé z nich dopadem na zem při větrání kožešin rozpadly na menší kusy, které byly ještě ostřejší a tím pádem ještě nebezpečnější. Nechtěl jsem riskovat, že by si někdo vrazil kamínek do tlapky. Popadl jsem proto jednu větev, která měla spoustu malinkatých větviček na sobě a začal jsem postupně odklízet zametáním kamínky z prostoru před úklidem. Mohl bych použít vlastního ocasu, ale to bych celkem dost riskoval. Nehodlal jsem si zarazit nějaký kamínek nebo nedejbože třísku do partií, které mi byly celkem blízké.
Etapa úklidu číslo dvě byla dokončena. Provizorní smetáček jsem přidal na hromadu klacků k ostatním. Mohl bych posbírat klacky, jestli tu nějaké jsou po lese. Mohlo by se to hodit třeba na nějakou tu stavbu pro vlčata nebo tak. Rozhlédl jsem se kolem.