Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Někdo by si ovšem za svoje věci mohl žádat moc velkou cenu," pronesl jsem trochu tajemně. Jako bych mluvil o něčem jiném, ale sám jsem si ani neuměl moc představit o čem, protože moc tohohle místa a moc Amorka, na mne působila. Uklidňovala mne. Zase. Jako to bylo s Paroháčem. Jenomže i zde jsem si nebyl schopen uvědomit, že na mne magie působí. Prostě jsem jenom necítil to, co bych měl být schopen cítit. To co bych při těchto slovech chtěl cítit, ale nevnímal jsem to jako nedostatek. To se možná dostaví později. Kdo ví...
Vlčice mluvila tak, že jsem z jejího hlasu necítil žádný strach. To nebylo moc dobré. Vypadalo to, že nemá žádný pud sebezáchovy. Já bych k Smrti nešel, i když jsem nevěřil, že existuje, ale už jen to místo muselo být v něčem nebezpečné, když se ho obávali i dospělí vlci. Ptala se mě na moje osobní věci a já se úplně podělovat nechtěl. Nebo spíše mi to nešlo přes tlamu. Něco mě tu ovlivňovalo, abych nad takovými věcmi nepřemýšlel. "Asi... Asi jsem už takový," řekl jsem neurčitě a dál to nerozebíral. Místo více a více vonělo a já se více a více ztrácel v jeho vůni.
Pak začala mluvit o někom, kdo nebyl ani vlk ani vlčice. Mírně jsem pootevřel tlamu, abych odpověděl, ale ona mluvila o překot dál. "No... něčím se narodil. Prostě je to kluk a nebo holka, podle toho, co má mezi nohama," řekl jsem racionálně, i když to nebylo úplně vhodné. "Promiň, neměl bych takovýhle věci říkat před tebou," dodal jsem unáhleně a udělal pár kroků směrem pryč. "Zajímalo by mě, co nás sem dostalo," vysvětloval jsem, proč přecházím sem a tam a hledám v trávě a květinách nějaké znamení nebo značku. "Pocházím z Taranského pohoří," vysvětlil jsem. "To asi neznáš není to tady."

"Jo," odvětil jsem a pokýval hlavou. Volat na ty kopce bych jí sice nedoporučoval, ale tak mohla to zkusit, divných vlků tu bylo hafo, takže i s voláním na neživé předměty by pravděpodobně zapadla. Její další otázka byla trochu prozaičtější. "O Smrti jsem slyšel, prý žije někde na severovýchodě v nějaké divné jeskyni nebo co," řekl jsem jí to, co jsem věděl a pomalu se posadil do rozkvetlých květinek. Mírně jsem nakrčil čenich, jak mne šimral jejich pach v čumáku. "Rozhodně bys za ní, ale neměla chodit. Podle všeho to není bezpečný, ale co tady je, že..." A zase ta ukecanost. Chtěl jsem svůj jazyk zastavit, ale jako by mi ho něco rozvazovalo samo. Zvláštní.
Pohlédl jsem do dálky, ale její další slova mne přiměla se zase pohledem vrátit k jejím jantarovým očkům. "Ne... to je oslovení. Pán je pro vlky, slečna nebo madam pro vlčice," poučil jsem ji stručně a trochu mne zarazilo, že tohle nezná. Výchova byla asi všude jiná. Pravděpodobně je místní. Místní vlčata asi nikdo neučí slušnému vychování, i když pan Sionn je celkem vyhcovaný a slečna Iska taky... Ale pan Etney rozhodně ne. Mluvila o magiích a culila se u toho jako sluníčko na hnoji. Některá slova jsem jí nerozuměl, protože moc protahovala o nebo a nebo i nebo prostě jinak komolila slova, ale tak co jsem nechápal jsem si domyslel z kontextu. A když jsem to nedomyslel, bylo to stejně jedno. "Nevím jestli ti něčím pomůžu, svou magii neovládám a ani nejsem zdejší, takže nevím, jak to funguje. Můžu ti jen říct, co jiní řekli mě," vysvětlil jsem, když začala prohazovat něco o super společníkovi. Nepřipadal jsem si ani super, ani jako společník. Popravdě jsem asi ani moc nechápal, co to ten společník je.

//V pohodě :)

Začala mluvit o tom znamení. Podle všeho to vypadalo, že hledala kytky pro Života. Toho jsem znal. Nebo spíše jsem o něm slyšel, pořád jsem nevěřil jeho existenci. "Ach tak," pronesl jsem a mírně pohodil ocasem. Nechtěl jsem nějak narušovat její představu, že bůh kterému chtěla přinést květiny jaksi existoval jenom v její hlavě. Pokud teda trpěla jako ostatní představou, že Život je skutečný. "Život je v Nárrských vršcích," rozhodl jsem se trochu ukázat své vlastní znalosti, kdyby třeba nevěděla, kde ho hledat.
Vrtěla ocasem jako splašená a vzduch kolem ní vynášel k našim čenichům i pyl, který rozhodně nebyl nic příjemného pro naše receptory. Což dokázala sama svými kýchanci. "Vypadá to, že tahle louka není úplně nejlepší místo na pobyt," konstatoval jsem a sám trochu nakrčil čenich. Zatím jsem nepociťoval žádné příznaky alergie nebo něčeho podobného, ale spíše mě vůně květin začínala mámit a motat. "Pan Sionn," opravil jsem ji pohotově, i když jsem si to asi mohl odpustit. Nějaká vnitřní loajalita mne ovšem nutila vyžadovat správné oslovování pana Sionna. "Magie můžou být i nebezpečné," odvětil jsem jí stručně. "Ale ty ji určitě brzo objevíš, když ji tam moc chceš. Podle všech stačí se pořádně soustředit na něco a ona přijde sama. Asi bys mohla vyzkoušet soustředit se na všechny různé živly a věci spojené s magií a ona by se třeba ozvala," rozkecala mě zase matoucí vůně květin.

Vlčice otevřela svou tlamičku a vypadla z ní slova, kterým jsem nerozuměl. Mluvila vtipně, stejně jako ten hnědý vlk tenkrát, jehož jméno jsem měl někde v paměti, ale ne a ne se dostavit. "Ech," vyšlo ze mě jenom nechápavě a naklonil jsem hlavu na stranu v nevědoucím gestu. Vlčice se představila jako Danie. Pokýval jsem hlavou. "Zajímavé jméno," poznamenal jsem. Působila mile a tohle naše setkání považovala za nějaké znamení. "A znamení čeho?" zeptal jsem se zvědavě. Znělo to celkem zajímavě, že takhle uvažovala. Já byl většinou logický a chladný a nehledal jsem v ničem znamení. Jen nějaká pravidla a zákonitosti. Ona na to měla jiný pohled, evidentně.
Její otázka byla celkem zajímavá. Všechno na ní bylo prostě zajímavé a to toho neřekla ještě ani tolik. "Nejsem místní, takže ve mně magie nejspíš není, ale pan Sionn tvrdí, že tady magii má každý, ale já tu svoji ještě nenašel. A ani nevím jestli chci," rozpovídal jsem se a ani jsem nevěděl proč. Jako by mě něco z té vůně místních květin nutilo povídat a povídat. Uvolnit se a povídat. Zvláštní a zajímavé. Proč je tu všechno tak zajímavé? Zamrskal jsem ocasem a tím ještě víc rozfoukal vůni květin do okolí.

//Asgaarský hvozd

Procházel jsem se lesem, který pomalu potemňoval, jako bych se chystal omdlít, ale pocit na omdlení se nedostavoval. Místo toho jsem cítil, jak mě něco podivného táhne. Kráčel jsem po hlinitém povrchu a snažil se rozmrkat tmu, která mi zakrývala pohled. Na chvilku jsem zavřel oči a když jsem je otevřel, byl jsem úplně někde jinde. Les byl pryč, zpěv ptáků utichl, tmavou hlínu nahradila hebká tráva a vůni tlejícího listí vystřídala omamná vůně květin. Slunce vycházelo na obzor a já se na něj podíval. Připadalo mi, že dnešek bude poměrně hezký. Jak jsem se sem sakra dostal? Magie? Ale proč? To ji na mne použil pan Sionn? Zmateně jsem se začal rozhlížet kolem, abych zjistl kde to jsem nebo kdo mě sem poslal, ale nemohl jsem nikoho znamého najít. Ve vzduchu vysel jen růžový prášek, který se nechal větrem rozehnat pryč a za jedno mrknutí oka už nebyl ani znatelně vidět nebo cítit.
Náhle jsem zahlédl kousek dál na louce postavu. Netušil jsem, kdo to je, ale mohl by mi poradit, jak jsem se sem dostal. Začal jsem kráčet proti slunečnímu světlu, které mi zastínilo pohled, takže jsem nedokázal odhadnout, kdo stojí za zlatou gloriolou, která se kolem postavy vytvořila. Slunce mě oslňovalo. "Dobrý den, mohl bych se vás na něco zeptat, pan..." než jsem stihl doříct větu, slunce se skrylo za tělem mladé vlčice, která mohla být podobně stará jako já. "Och pardon, madam... tedy slečno," začal jsem trochu zaraženě, protože jsem čekal někoho staršího. "Omlouvám se, že vás vyrušuju, ale nevíte kde to jsme?" zeptal jsem se s mírným úsměvem a pak mi došlo, že bych neměl zapomínat na svoje vychování. "Jmenuju se Parsifal," dodal jsem ještě a předsunul jednu tlapku před sebe, abych vlčici vysekl krátkou úklonu. Pak jsem se začal zase rozhlížet, abych určil kde to jsem, ale netušil jsem. Nic neprozrazovalo, jak blízko nebo daleko jsem od hvozdu. Jediné, co bylo vodítkem, byla tahle mladá vlčice.

Slyšel jsem všechno. Dávalo to i smysl, ale já už se k tomu moc vracet nechtěl. Někdo ukecaný by se pustil do dalších otázek nebo polemiky. Já takový nebyl. Byl jsem spíše uzavřený a přemýšlím uvnitř než navenek. Pán Sionn má si pravdu. Ale co když svět nabízíi jiné možnosti. Bratři o nich taky mluvilo, byl v jejich podání různý, ale i ten nebezpečný nabízel určité možnosti. Nemluvil jsem, přemýšlel jsem. A hovor pomalu přešel na další téma.
Kývl jsem hlavou. " Vím o řekách, ale jedna je plná dávných ryb. Abu druhé je moc cizinců, já bych raději něco tichého, " vysvětlil jsem panu Sionnovi. "Dole na jihu je i jezero, ale to je moc blízko těm šakalům," dodal jsem, abych ho uvedl do toho co vím. Znal jsem i močaly, ale ty byly nebezpečné. O řece na severu jsem nemluvil, ještě by chtěl vědět já o ní vím. To bych nemohl vysvětlit bez prozrazení že jsem odešel bez jeho souhlasu a přes přímý zákaz. "No nebudu vásdélezdržovat, " řekl jsem. "Děkuji vám za všechny informace." Uklonil jsem se hlavou a rozešel se směrem do lesa hledat větší chládek.
Kráčel jsem směrem do hloubky lesa, když se mi najednou začala trochu motat hlava a já úplně netušil, co se to děje. Jako by mi všechno zmizelo před očima a začal svět potemňovat. Zmateně jsem začal mrkat na všechny strany.

//Kam určí Osud

Les byl pořádně živý. Cítil jsem pachy slečny Iskierky a její přítelkyně Sindeád. Taky jsem cítil pachy vlčat. Některá se motala po lese, ale jiná odcházela mimo les. Nejsou moc malá na to, aby se toulala mimo smečkové území? Navíc po tom všem? Společně s pachy vlčat se táhl pach té vlčice, Lucy. Jejich matky. Pořád to bylo divné slovo. Mělo podivnou pachuť na jazyku a já si uvědomoval, že si na něj budu zvykat dlouho.
Pan Sionn mne vracel do reality. Opravdu se snažil. Jenomže já bych možná spíš ocenil, kdyby se nesnažil a nechal to být. "Poučit se, ale zaplatit za to něčím životem je poměrně velká cena, nemyslíte?" odvětil jsem suše a ani jsem nechtěl znát odpověď. Chtěl jsem být chvilku sám. Někde se vyspat nebo se jen tak jít courat. Byl vážně nádherný den. Slunce prokukovalo skrz větve stromů až k nám ve zlatavých loužích, které vytvářelo na zemi. "Je tu někde nějaké místo, kde bych se mohl schladit, když na lov tedy nepůjdeme?" zeptal jsem se. Věděl jsem, kde jsou v okolí řeky i o jezeru na jihu jsem věděl, ale nechtěl jsem jen tak neslušně odejít bez jakéhokoli slova.

Kráčel jsem pryč, ale pan Sionn mi zahradil cestu. Díval se mi zpříma do očí a jeho hlas zněl silně. Autorativně. Podvědomně jsem se mírně snížil v kolenou. Byl jsem celkem čahoun, už teď jsem byl stejně vysoký jako on a kdo mohl tušit, kam ještě porostu. Mírně jsem se tedy přikrčil, abych ukázal podřízenější postavení. Z jeho hlasu zněla síla, kterou jsem slíchával jako malý během výcviku v našem řádu. Jeho hlas nezněl vmlouvavě, nezněl ani utěšovatelsky. Zněl tak, že jeho faktům se nedalo odporovat, ne ... nesmělo se jim odporovat. Takový to byl hlas. Hlas, který nepřipouštěl pochybnosti.
Podlé mého názoru svým slovům bezmezně věřil. Věřil tomu, že všechno, co se stalo byla kolektivní chyba. Chyba těch, co Paroháči dovolili se tu pohybovat. Vybavil jsem si tu černou vlčici. Gee. "Gee přišla s ním," řekl jsem suše. Nebylo to obvinění nebo něco podobného, spíše jsem nahlas konstatoval svou myšlenku. To ona ho tu musela nechávat. To ona se nezachovala podle toho, co od ní pan Sionn očekával. Ani nepomohla tomu s ouškem dolů, prostě ztuhla. Ale kdo by neztuhnul, když kolem řádily plameny. Mrskl jsem ocasem. "Měl jsem si to líp promyslet," řekl jsem chladně. Přestal jsem se obviňovat, ale pocit, že jsem pochybyl se přeci jen nepřestával objevovat. I když jsem za to plně nemohl, byla to moje chyba aspoň částečně. "Byl jsem malý tele, který si mělo uvědomovat, že proti němu nemá šanci," dodal jsem, jako by se všechno stalo před lety a ne před pár měsíci. Jenomže celá ta událost způsobila, že jsem prostě rychleji dospěl.

Pohlédl jsem na pana Sionna. Oči jsem měl rozšířené a mírně se mi třásla spodní čelist. Jeho slova mne měla uklidnit, ale spíše mě vytáčela. Nebyl jsem malé vlče, abych nechápal, když za něco můžu. Možná jsem tomu plně nerozuměl u emocionálních ztrát, které jsem způsobil podle pana Sionna panu Nemovi, ale rozhodně jsem si to uvědomoval u těch fyzických ztrát. Tohle prostě byla moje chyba, za kterou jsem mohl. Musel jsem za to nést zodpovědnost. Ani jsem pořádně neposlouchal jeho slova.
Třásla se mi čelist, ale v očích byl podivný chlad. "Je to moje chyba. Neměl jsem na něj útočit, ale měl jsem počkat, než dostanu rozkaz," odvětil jsem hlasem tak klidným, že kdybych nezatínal svaly a neměl mírně naježenou srst vztekem, někdo by nemusel ani zaznamenat, že se něco děje. Věděl jsem, že jsem to podělal. Neudržel jsem na uzdě svoje emoce a zaútočil jsem neoprávněně. Měl jsem počkat na signál. Buď moudrý a umírněný – napřed mysli a potom jednej... Jsem debil. Zvoral jsem to. Věděl jsem, že jsem to prostě podělal. Moje horkokrevnost a pubertální nepřemýšlení mne ovládli a já to dokonale podělal. Mírně jsem na pana Sionna kývl hlavou a začal kráčet pryč. Netušil jsem, jestli mě bude následovat nebo ne. Nevěděl jsem, co chci. Jestli jít dál a být sám, nebo jít dál s někým. Prostě jsem jenom šel.

Naslouchal jsem hlasu pana Sionna, který mluvil celkem klidně. Nebo mě to tak aspoň přišlo. Mluvil o tom ohni, který byl podle všeho magický. Myslel jsem si to. Zamrskal jsem ocasem, protože mě to iritovalo. Všechna ta magie tady kolem mi přišla děsivá. Někdo mohl něco zapálit, ale vlastně nezapálit? Co to bylo za hloupost? Něco stvořit z ničeho a zároveň tím nemoct nic ani poničit. Ale můžeš tím způsobit spoustu chaosu a děsu. I když to neexistuje může to způsbit katastrofu jako s tím s ouškem dolů. Proč by to Paroháč dělal? A pak přišla odpověď na mou otázku. Oheň neudělal iluzí on.
Něco ve mne hrklo. Spletl jsem se. Všechno to byla moje chyba. Já si myslel, že za oheň mohl Paroháč, že to on udělal ten oheň. Oheň, který nebyl ani ohněm. Proto jsem na něj zaútočil, protože byl mimo smečku. Netušil jsem, že tu byl ještě někdo jiný. Byla to moje chyba. Moje chyba. To já ho zabil. Já zabil toho s ouškem dolů, protože jsem zaútočil. Myslel jsem si... A myslel jsem špatně. "Byla to moje vina," řekl jsem po chvilce ticha. Víc jsem říct nedokázal. Opravdu to byla moje chyba...

Pan Sionn měl možná ve všem pravu, ale... kdo mohl vědět, kde je pravda? Nikdo. Ani já sám to nevěděl a to se mne to celé týkalo. Jen jsem prostě doufal, že to není mnou. Že se pan Sionn neplete a mohla za to magie a šok. Mírně jsem jenom zavrtěl hlavou, ne pochybovačně, ale jenom tak, abych si myšlenky vyhnal z hlavy. Nepomáhalo to, ale pohyb občas uklidňoval.
Dál jsem naslouchal uklidňujícímu hlasu staršího a zkušenějšího vlka. Mluvil o tom, jak už Paroháč nebude nikoho ohrožovat, protože jeho život byl ukončen. Bylo to tak správně, to jsem chápal. Taky jsem automaticky přikývl souhlasně hlavou. Nevěděl jsem ani pořádně proč, ale moje tělo se rozhodlo vyjádřit, že s tímhle stavem věci souhlasí. Vysvětloval mi, co to bylo za vlka. Jak byl dřív rodinou, ale pak smečku nejspíše opustil. Jenomže si ani ve svém věku neuvědomoval, jakou chybu dělá když se vrací zpátky. "A mohl za ten oheň? Hádám, že to byla taky magie?" zeptal jsem se pana Siona a pohlédl na něj s nadějí, že mi slova potvrdí. Věřil jsem tomu, že za to mohl. Trochu by to ospravedlnilo můj útok na Paroháče a to, že mi ten s ouškem dolů musel jít na pomoc. Nějak by to dělalo jeho smrt důležitou a užitečnou. A já v to věřil. Pro mne to byl hrdina.

"Když jsem odešel, tak jsem se poblil," řekl jsem věcně. Nikomu jinému bych něco takového neříkal, bylo to neslušné a nevychované, ale k panu Sionnovi jsem měl jakousi důvěru, že mi za to nevynadá, i když to nebylo to na co se ptal, ale byla to pravda. Pamatoval jsem si zvratky všude na tlapkách a bradě. Studený sníh, jak jsem do něj upadl, protože jsem byl moc unavený na to jít dál. Pak mne pan Alastor očistil a odtáhl do úkrytu, kde na mě pan Nemesis křičel a do toho to vlče a rodící vlčice. Ani jsem pořádně neměl čas něco nějak prožívat. Nebyl prostě čas, nebyl na to klid. Pořád jsem se něčím záměstnával, abych na to nemusel myslet. Co když to opravdu je ve mně? Nedokázal jsem to ovšem panu Sionnovi říct, protože se tak moc snažil? Možná. Jen jsem přikývl hlavou, ale nic jsem na to neříkal. Nevěřil jsem mu. Potřeboval bych to zjistit sám, jestli jsem tak zkažený nebo ne. Jenomže to se nedalo zjistit nijak lehce.
Vyprávěl mi o tom, že vlci nemusí nic dělat, aby mohli používat svou magii, což doplnil i ukázkovou demonstrací, při které se do vzduchu vznesl kámen, jen proto že to pan Sionn chtěl. Já sám nevěděl, co si o tom myslet. Instinktivně se mi na krku naježila srst. Nezdálo se mi to správné. Jeden takhle může druhého zabít a dělat že on to nebyl. "To nemůžete vědět," řekl jsem s mírným úšklebkem na tváři na jeho poslední věty. Nemohl vědět, že se to nebude opakovat. Tvrdil mi, že nebezpečí je mimo smečku, ale já začínal více a více pociťovat, že nebezpečí čekalo uvnitř. "Jak se sem vůbec ten s parohy dostal? Co byl zač?" začal jsem se místo myšlenek vyptávat.

Popisoval jsem panu Sionnovi, co se stalo. Nebo spíše, co jsem si myslel, že se stalo. Neměl jsem jak prokázat, že na mne Paroháč použil magii, i když mi to bylo naznačováno. Jen jsem tedy dopověděl to, co jsem cítil. Nic jiného jsem ani říci nemohl. Mírně jsem si poposedl. Bylo mi na blití. Ze mě samotného. Protože když vedle mě někdo umíral, já jsem se z toho cítil šťastně. Uklidňovalo mě zjištění, že za to podle slov pana Sionna nemůžu, ale co když se pletl. Co když jsem prostě byl takový...divný? Pošahaný? Těžko říct co, protože jsem pro něco takového neměl slova. Kdo by se koukal na smrt a cítil se u toho unaveně a šťastně, jako by si polehával na sluníčku vyvalený někde u řeky? Jenom psychouš.
Pohlédl jsem na pana Sionna, který mi vše vysvětloval poměrně s klidem. Je tak chytrý... Doufám, že jednou budu jako on, problikla mi hlavou myšlenka. Cítil jsem k němu celkem silnou důvěru, protože mi se vším radil, i když nemusel. Navíc mi taky teď vysvětloval něco, co bylo všem místním více než jasné. Magie byla jejich součástí a nikdo jim to nemusel vysvětlovat. "Jenomže," hlesl jsem na malý moment. "Já ani nevím, co bych cítil normálně... Co když to nebyla magie. Ten s parohy nic neřekl ani neudělal žádné gesto, jen najednou přišel ten pocit," svěřil jsem se staršímu vlkovi, kterého jsem momentálně bral trochu jako svou zpovědnici. Mírně jsem nakrčil čenich, protože jsem zadoufal, že tohle nebude považovat jako vymlouvání se, jak jsem pak ublížil panu Nemesisovi, to bych opravdu nechtěl. Ale chtěl jsem zjistit, co se mi to stalo a zaručit, že se to nestane příště. Když jsem to viděl poprvé, tak si nepamatuju, jak jsem se cítil. Teď podruhé jsem se cítil šťastný. Nemám žádnou záruku, že nejsem divný.

Pobídnut k mluvení jsem se tedy zeptal, ale už v ten okamžik mi bylo jasné, že odpověď asi nebude úplně v příjemném duchu. Mírně jsem kývnul hlavou. Chápal jsem, že pro někoho mohla být magie velice přirozenou a tak si ani neuvědomoval, že tím někomu může být nepříjemný. Ale o tom jsem nemluvil. Spíše jsem mluvil o záměrném použítí na někoho, aby mu druhý ublížil nebo zabránil něco udělat. Pan Sionn to zprvu asi nepochopil, ale po mém doplnění už věděl. Jeho otázka byla prostá a jasná, jenomže odpověď byla složitější.
Polkl jsem. "Já... No... Nevím, jak to říct... Můžu to popsat?" zeptal jsem se spíše pro ujištění a nervózně předními přešlápl. Muselo na mě být vidět, že mi to není úplně příjemné. Nešlo tak ani o obsah nebo o vzpomínku, která byla také nepříjemná, ale spíše šlo o to, že jsem se v magiích nevyznal, takže jsem úplně nevěděl, co se stalo. "Já ani nevím, jestli to byl on, ale bylo to tak zvláštní... Před tím jsem byl v pořádku, najedený, odpočatý, plný energie," začal jsem. Vzpomínka na Cashmere a její očka mne trochu povzbudila a uklidnila. To bylo naposledy kdy jsem ji viděl. Byla to milá a příjemná vzpomínka. "Nedávalo to smysl. Chtěl jsem po něm skočit, ale najednou jsem se uprostřed skoku začal cítit unaveně a.." snažil jsem se vydat ze sebe další slovo, ale znělo to necitelně. Znělo to špatně. "Šťasntě," dodal jsem po vteřině rozmýšlení. "Viděl jsem, co se stalo tomu s tím ouškem dolů, ale cítil jsem se šťastně. Měl jsem naražený bok, bolelo to, ale cítil jsem se pořád dobře, jako by se nic nedělo," vysvětloval jsem dál a dál. "Bylo mi strašně špatně z toho... všeho... Ale pořád jsem cítil divný klid a otupělost, byl jsem unavený a zároveň naprosto šťastný, i potom všem a i přes to, že jsem měl před chvilkou tolik energie..." dodal jsem nakonec. Mírně jsem si odfrknul. Celou dobu jsem se koukal do lesa, směrem za pana Sionna. Nakláněl jsem hlavu, jak přícházely nové a nové vzpomínky. Teď jsem se koukl na svoje tlapky. "Ale třeba to neudělal on... Asi si to jenom namlouvám," dodal jsem a pohlédl na pana Sionna. Třeba se mi to někde zvráceně i líbilo... Ne...Ne?

Všechno to znělo celkem zajímavě. A taky děsivě. Hodně děsivě. Každý člen smečky tady mohl snadno najít kohokoli si zamanul. To rozhodně nebylo něco,co by se mi zamlouvalo. Navíc když jsem sám tušil, že v magiích bude ukryto i něco zvárceného. Paroháč mi to jasně dokázal. Magie prostě byly špatné. Nebo je spíš tady používají špatně... Je špatná větev, která dopadne na vlčí lebku a rozbije ji nebo ten kdo drželvětev v zubech? Postupně jsem docházel k poznání, že magie sama o sobě špatná asi není. Na druhou stranu tu byla spousta vlků, u kterých jsem pochyboval, že by uměli magii použít nějak smysluplně. Třeba ten Etney nebo Gee. O paroháčovi nebo Třezalce ani nemluvě. Nebo ten mrzout z hor. Pohlédl jsem na Pana Sionna a jemně přikývl na jeho slova, že se dá magie dobře využít i pro lov.
Nehodlal jsem se moc rozpovídávat o magiích, ale když už na tohle téma došlo. "Můžu se na něco zeptat?" prohodil jsem po chvilce přemýšlení. "Proč někdo používá magie na ostatní?" zeptal jsem se mírně zvěvadě, ale můj hlas byl podivně pokleslý. Tvář neprozrazovala jako vždy nic. Netušil jsem, jak to správně formulovat. "Ten s parohy na mne použil magii. Říkal mi to myslím pan Alastor?" dodal jsem na vysvětlenou. Nebyl jsem si ovšem jistý, celou tu událost jsem měl v podivné mlze. Jenom pach se mě držel a byl v mé hlavě tak přítomný, že se mi mírně navalilo.