Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Danie se podařilo hezky pěkně vytáhnout tlapku z pod toho, co ji uvěznilo. Kývl jsem hlavou, když se zahryzla do klacku a pak jsem začal tahat její maličkost z bahna. Šlo to dost blbě, protože klacek klouzal. Navíc začalo pršet, což samo o sobě bylo příšerné. Po tak podivném dni nebylo nic divného na tom, že začalo pršet. Ale to jak vítr a voda nabíraly na síle se mi vůbec nezamlouvalo. Doufal jsem jenom, že to nebude mít nějakou větší dohru. Něco mi namlouvalo, že bych sebou měl hodit a Danie dostat ven, co nejdříve. Déšť začal nejprve pomalých čůrcích dopadat na moje tělo, jako by mě chtěl jenom pohladit nebo polaskat. Můj kožich těžkl pod přívalem, který postupně začal nabírat na razanci. Cítil jsem každou kapku, která se mi rozprskla o tělo. Vítr navíc přidával kapkám na záludnosti, takže se odrážely i od země a jako projektyl se hnaly k mému břichu a bokům. Bolelo to celkem dost a já doufal, že něbudu mít někde nějakou modřinu, i když od vody by to bylo asi dost o náhodě. Neměl jsem z toho počasí dobrý pocit. Nebyly jsme na dobrém místě, abychom si mohly dovolovat nějaké nástrahy počasí. Močály byly vodní oblastí a mě bylo jasné, že když se odsud nedostaneme rychle, tak nás voda oba celkem dost pofláká. Nejenom že by mohla stoupnou, takže bychom se nemuseli dostat pryč po cestičkách, ale museli plavat, což by bylo dost nebezpečné. Navíc taky kdo mohl vědět, jestli Danie umí plavat. Čeho jsem se ovšem bál víc, byla nějaká přívalová vlna, která by nás mohla sfouknout nebo hůř utopit Danie, pokud se mi ji nepodaří dostat z bahna v čas. Musel jsem tedy přidat.
Větev ovšem nehodlala spolupracovat. Na mokrém povrchu mi klouzaly zuby a třísky se mi začínaly lámat do tlamy, což rozhodně nebylo nic příjemného. Snažil jsem se zabrat víc, ale cítil jsem, jak větev křupe. Povolovala. Dřevo nebylo nové, bylo starší a strouchnivělé, takže mi bylo jasné, že tuhle zátěž nemůže vydržet. Mírně jsem přešlápl a zjištoval, že moje tlapky a v podstatě celý spodek těla jsou od bahna. Mokrá voda mě navíc zatížila, takže jsem se sám i na pevné cestičce mírně propadal. Jen jsem doufal, že se nepropadnu úplně, protože to bychom se z toho tady nedostaly. Tahal jsem tedy vší silou dál a po chvilce pohlédl na Danie, jestli to pomohlo. Potřeboval jsem nejprve ujistit, že táhnu správně, než se jí pokusím vyprostit ven celou. Kdybych zatáhl v nepravý moment, mohl bych přelomit větev nebo by mi mohla uklouznout v tlamě a byl bych bez větve a Danie pořád v bahně. "Pomáchá to, neboch nech?" zahučel jsem na vlčici, která pořád stála v bahně a voda jí musela taky zatěžovat kožich. Vůbec mi nedocházelo, že i ona bude těžší a tím pádem, že i ona bude klesat víc a víc do hnusného bahna. Naštěstí mohla pořád říct, jestli je vše v pohodě nebo ne. Podel toho bych plánoval další postup.

Danie mluvila o kamarádství, což znělo jako dobrá myšlenka. Taky jsem ji kdysi prosazoval. Všichni by byli přátelé, všichni by si pomáhali. Nikdo by se necítil odstrčený nebo smutný. Jenomže to bych nesměl potkat paroháče. Jedno setkání s ním vedlo k naprosté změně mého názoru na cizince. Neupouštěl jsem od toho, že by se mělo ostatním pomáhat. Kodex mě pořád ovládal a ovládal i většinu mého chování. Jenomže jsem byl obezřetnější a více tlapama v realitě. Věděl jsem, že nelze mít všechny na té dobré straně. Někteří jsou prostě od přírody zlý.
Vlčici se vynořila z vody. Tvrdila, že je v pořádku, ale přesto jsem se porozhlédl pátravým pohledem po jejím těle, jestli někde nemá zabodnutou větev nebo nějaké jiné zranění, které by mohlo být nebezpečné. Vypadalo to, že jenom zůstala trčet v bahně. "Zkus tu tlapku vyprostit opatrně a pomalu, já se kouknu jak tě vytáhnout ven," řekl jsem stoicky klidným hlasem. Naklonil jsem se k ní, ale byla moc daleko. Beze slov jsem se vzdálil a hledal nějakou vhodnou větev, kterou bych jí podal. Jedna byla nedaleko, takže jsem ji uchopil a vrátil se k Danie. Větev jsem namířil směrem k ní, aby se mohla zakousnout a já ji pak mohl vytáhnout. Jen jsem doufal, že to větev vydrží, protože jinak bych ji dostat ven nedokázal.

Kráčel jsem před vlčicí. Čím déle jsme byly v tomhle prostředí, tím méně se mi to líbilo. Bylo to tu děsné. Cítil jsem vlhkost ve vzduchu, která byla nepříjemná. Danie pořád mluvila. "Proč ti na tom tolik záleží, hmm?" povzdechl jsem si, ale rozhodl jsem se na její otázky odpovědět, protože mi bylo jasné, že ona nedá pokoj, dokud jí nedám nějaké informace. Proč jenom musí vlčice tolik nakecat ohledně všeho... Jeden by se chtěl soustředit na cestu, ale nemůže protože na něj někdo pořád mluví. "Mám rád barvu světle růžovou, co přechází do oranžové a červené, jako když se po ránu na obloze objeví červánky," pustil jsem se do odpovědí. "O tom jaké mám oblíbené zvíře jsem nepřemýšlel... Hlavně jako k jídlu mám asi nejradši srnky nebo jinou vysokou," zamluvil jsem trochu tuhle otázku, protože mi přišla divná. Proč mít oblíbenou kořist? "No a ohledně ročního období asi podzim," dokončil jsem odpovídání na otázky. Byl to trochu výslech.
Danie prohlašovala, že má ráda léto, když jí najednou uklouzla tlapka. Nedávala pozor, moc se soustředila na mluvení a vyzvídání. Slyšel jsem ji za sebou vypísknout a to mě přimělo k tomu, se otočit. Viděl jsem její zrzavou srst, jak se mihla rychle k vodní hladině a pak zmizela na chvilku pod ní. Chňapl jsem po ní zuby, ale minul jsem, takže jsem mohl jen sledovat, jak dopadla do vody a bahna. Těžko říct, jestli bahno bylo pohyblivé pod hladinou nebo ne. Taky tam mohla být spousta rostlin, které mohly Danie stáhnout ke dnu. Náhle se nad hladinou objevila její hlava a krk. Zůstal jsem stát na břehu. "Jsi v pohodě, nebo seš uvízlá? Jestli uvízlá tak se nehejbej," řekl jsem jí celkem rozkazovacím tónem.

//Říční eso

Vkročili jsme do močálů. Tohle místo pořád tak divně páchlo, ať bylo hezky nebo pršelo. Ať byla zima nebo jaro. Pořád tak podivně zapáchalo, jako by všechny chtělo vyhnat. Neměl jsem jí brát tudy, měli jsme to obejít. Jenomže to už bylo pozdě na změnu trasy. Bylo potřeba pokračovat v předem daném sledu kroků a cestiček. Překračování slaboučkých bahnitých říček a vyhýbání se větším plochám plným bahna a vody, která vás stáhla pod svou hladinu a nepustila. "Někteří rádi způsobují bolest. Jen tak, protože můžou..." řekl jsem neurčitě, jenomže to spustilo další lavinu Daniiných slov. Zastavil jsem se a pohlédl jí do oček. "Nechci se o tom bavit," řekl jsem důrazně a hleděl jí u toho zpříma do očí. Měla je velké a žluté. Pěkné, ale něco mi říkalo, že tohle nejsou ty oči, které jsou přímo její. Něco mi říkalo, že se možná změní?
Mírně jsem zavrtěl hlavou, abych dostal tuhle představu z hlavy a pokračoval v chůzi.
Kráčel jsem sebejistě pak dál. Nezastavoval jsem, věděl jsme kam jdu. Očas jsem se ohlédl na Danie jestli je za mnou a jestli nemám jít pomaleji, aby mi stačila. Ona sice byla rychlejší, ale ve tmě a v neznámém terénu to i pro ni muselo být složitější.

//Elysejské pole přes jezevčí les

Kráčel jsem v čele naší výpravy. Danie mi byla v patách a nezavřela tu svou malinkatou papulku. Mluvila a mluvila. V podstatě se do toho i trochu zamotávala, ale co na tom. Podle všeho mi věřila, i když nikdy nepotkala nikoho zlého. Taky mi věřila, protože jsem jí ještě neublížil. No a na závěr mi věřila, protože jsem hezky mluvil. No tak ta toho ještě moc neví. "Pan Sionn mě před místními vlky varoval. Tvrdil, že se tu potulují i tací, kteří nejdou pro kousnutí daleko a hádám, že ti taky umí jendomu navěšet na čenich pěkné příběhy. Takové, aby jim uvěřil a na nic se moc nevyptával, víš?" poučoval jsem ji trochu umíněně. Nemyslel jsem si totiž, že by pro dámu bylo dobré, aby byla tolik důvěřivá, jako právě Danie.
Pomalu jsem kráčeli podél řeky, která vedla kdo ví kam. Já se držel blíže ke břehu, abych mohl případně zasáhnout, kdyby se z vody někdo blížil. Pohledem jsem sledoval i okolní louky, kdyby náhodou tam se skrývalo nebezpečí. "Teď půjdeme přes močály, tam je to trochu nebezpečnější, takže se drž za mnou. Tou cestou jsem už dvakrát šel, takže se vyznám, ale ty by ses mohla ztratit," pronesl jsem vážně a vkročil do močálů.

//Maharské močály

Danie prohlásila, že se potulovat může a pak potvrdila mou doměnku. "Mi nějak důvěřuješ," pronesl jsem stroze, ale nevyvracel jsem jí to. Byla to dáma, takže bylo jasné, že bych ji ochraňoval, pokud by to bylo potřeba. A možná i kdyby to potřeba nebylo. Moje nápady na to, že bychom se spíše obrátili směrem k jihu a tudíž i k jejímu domovu zamítla. No, tak snad mě netahá za packu a má to vážně povolené, nerad bych pak zařizoval nějaký nedorozumění s její Alfou nebo pečovatelkou nebo co to vlčice vůbec mají...vychovatelku? Mírně jsem pohodil ocasem. "Dobře, když ke kaskádám, tak ke kaskádám," prohodil jsem a pokýval hlavou. Cestu jsem znal celkem dobře. Měl jsem celkem dobrý orientační smysl, takže jsem vyrazil přes louku na druhou stranu směrem na sever.
"A co že vůbec jdeš se mnou? Co kdybych byl někdo nebezpečný? To tě nikdo neučil, že se nemáš bavit s cizincema a rozhodně s nima nikam nechodit?" napadlo mě říct v jednu chvíli. Přišlo mi to totiž zvláštní. To jak se semnou pustila do řeči a jak hned mluvila a mluvila. Vyprávěla mi o své smečce různá tajemství, která nemusel nikdo vědět a o sobě toho prozradila taky dost. Netušil jsem, co z toho všeho má a tak jsem se zeptal.

//Říční Eso přes jezevčí les

Kývl jsem hlavou. Mohl jsem se zeptat, jestli by mohli přijít. Pravděpodobná odpověď by byla, že by mu to nevadilo, ale nemohl jsem na to spoléhat. Na druhou stranu toho měl pan Sionn hodně, takže jsem ho nemohl otravovat s každou ptákovinou. Zeptám se ho až bude mít chvilku času. Nic více než přikývnutí ode mne ovšem Danie jako ujištění nezískala. Její další slova zněla celkem zajímavě, proč nejít prozkoumávat okolí. Moc jsem toho ovšem nezanl. Věděl jsem toho hodně o různých místech, ale sám sem byl fyzicky jenom na několika znich. Většinu místo mi přinesla slova jiných vlků a moje představivost. "Kousek od Asgaarského hvozdu jsou kaskády a vyhlídka. Je tam celkem pěkně, ale nevím jestli by to bylo dobré se takhle projít, aby tě někdo nehledal pak u vás," prohodil jsem. Samozřejmě, že semnou se Danie nemohlo nic stát, ale nehodlal jsem být pak nařčen z toho, že jsem ji táhl někam daleko od jejího domova. "Není něco zajímavého blízko u vašeho hvozdu?" zkusil jsem ji nalomit, že bychom zamířili spíše tam. Ale rozhodnut jsem samozřejmě nechával na ní.
"Většinu toho, co vím, mám od někoho. Pan Sionn mi toho řekl hodně, pak pan Alastor mě taky něco málo naučil... No a taky slečna Iska mě vzala na výlet a něco mi vyprávěla," shrnul jsem to. "Rád ostatní poslouchám, tak se toho jeden doví asi nejvíce," uzavřel jsem svůj kratší monolog. Byla to pravda, ostatní mi vyprávěli a já to nasával jako houba. "No, je tu Asgaar. Vedle něj je Borůvková smečka. Na severu je pak smečka pod sopkou, ale tam bych moc nechodil. Mají tam dobrou ochránkyni Lindasu, ale většinou nemá ráda nezvané hosty. No a vy na jihu... O jiných smečkách jsem neslyšel nebo jsem v nich nebyl," řekl jsem jí a mírně přešlápl. Už bych docela vyrazil na nějakou cestu. Tohle otevřené prostranství v noci mě děsilo. Pohledem jsem přejížděl okolí, abych zjistil jestli nám něco nehorzí, ale ničeho jsem si nevšiml.

"Momentálně přebývám v Asgaaru no," potvrdil jsem jí. Zaujatě jsem se rozhlížel kolem. Vážně jsem se zase cítil sám sebou. Ne tak rozesmátý a vyjukaný ze všeho. Může za to to, co mě sem dotáhlo? Nebo je to spojené s tou vůní květin. Netušil jsem, ale jasné bylo to, že už to nademnou nemá takovou moc, jako to mělo před chvílí, když ještě svítilo slunce a květy byly otevřené. Danie pořád něco mlela. Jako by neuměla zastavit. Nevadilo mi to, aspoň někdo udržoval konverzaci při životě, když se mě vrátilo moje normální mlčení a přemýšlivost. "Možná byste přijít mohli, ale o tom já nerozhoduju," odvětil jsem jí. Přijít asi mohli, ale jestli budou moct zůstat nebo tak, to jsem netušil. O tomhle já prostě nerozhodoval. Na druhou stranu pokud to bude oficiální návštěva, tak by je asi nikdo jen tak nevyhodil.
Vlčice se rozplývala nad vlastní smečkou. Popisovala mi les a jakou mají Alfu. "V Asgaaru mohou pomocí kamenů poznat polohu někoho jiného," svěřil jsem se jí. Nevěděl jsem pořádně jak to funguje, i když jsem to sám použil a viděl u pana Sionna. Magie mi pořád nabízela prostor k jejímu prozkoumávání a zkoumání jejích zákonitostí. Když mluvila o smrti Alfy mlčel jsem, mohl jsem jí říct že matka pana Sionna umřela, ale měl jsem pořád před očima to, jak mi pan Sionn vyčetl, že jsem vybrebentil smrt toho s ouškem dolů panu Nemesisovi. Nebylo ani polehčující okolností, že jsem byl pod vlivem magie a že jsem byl vyřízený. Teď při smyslech jsem tedy nechtěl nic riskovat.

"O tom se nechci bavit," prohodil jsem trochu mrzoutrky, když začala vyzvídat jako nějaká výzvědná služba. Nehodlal jsem jí to prostě říkat. Skoro jsem ji neznal a i když mě tohle místo bavilo a uklidňovalo, pořád nedokázalo proniknout až do mého nitra a přesvědčit mě, že bych měl někomu na potkání říkat svoje nejtajnější informace. "Pan Sionn je v Asgaarské smečce členem jejího vedení. Asgaar leží ve hvozdu, který je mezi dvěma řekami a na sever od pahorkatiny plné šakalů," vysvětloval jsem trpělivě a při tom se začal protahovat. "Pan Sionn je syn Alf," dodal jsem ještě, abych nějakým způsobem podtrhl jeho důležitost. Dodal jsem to i z toho důvodu, že by jí mohlo dojít, že se tu narodil a proto je tak moudrý, jak to sama označila svou podivně lámanou řečí.
Doprotahoval jsem si packy a začal se rozhlížet. Padla noc a já nebyl úplně v klidu, když jsem byl v noci mimo bezpečné území. Kdo ví, kdo se schovával někde v trávě nebo v keříku a hodlal si nás podat k večeři. Nebo nás jen nabodnout na svoje paroží, protože se mu nelíbí, že tu jsme jako ten idiot. S večerem jako by moc květin přestávala působit. Pravděpodobně to bylo tím, že jejich květy se zavřely. Danie byla ze všeho nadšená i to sama tvrdila. Trochu jsem jí to záviděl, ale ne moc. Já se z téhle magické země těšit nedokázal, protože podle mě toho hodně ničila a brala. Až příliš moc. "A kde teď žiješ vůbec?"

"Jo ty myslíš ohledně funkcí. U nás to bylo trochu jinak, každý měl samozřejmě nějaký svoje místo, ale nebylo daný, že musí dělat jen to. Většina pomáhala tam, kde bylo zrovna potřeba, když měli volnou chvíli..." snažil jsem se jí to vysvětlit, i když to asi nemělo úplně cenu. Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by chápal, jak funguje náž Řád nebo by aspoň chtěl chápat. Bylo jednodušší o tom nikomu mco nevykládat. Jeden se pak vyhnul zbytečným dohadům, jako s panem Sionnem a slečnou Iskou. "Momentálně zůstávám, protože jsem nenašel úplně správnou cestu, jak se vrátit domů a taky proto, že jsem slíbil panu Sionnovi, že ještě chvilku zůstanu. Mám tu nevyřízené účty s jedním vlkem," pronesl jsem suše. Paroháčovi se to muselo spočítat. Pan Sionn sice tvrdil, že ho zabil, ale něco mi na tom nehrálo. On nebyl úplně ten, kdo by zabíjel ostatní. Navíc kdyby ho zabil, asi by se to ke mně doneslo dříve nebo bych to aspoň cítil ne?
Řeč se přenesla na magie. Mírně jsem se ušklíbl a přetočil se na břícho. Pak jsem se pomalu začal zvedat, zatím co Danie vyprávěla o magiích. "Pan Sionn mi o nich vyprávěl. Existují magie podle přírodních sil a pak taky speciální magie, které jsou spojené s nějakou jinou energií. Třeba taková magie, co ti přikáže dělat nebo cítit to, co bys normálně nechtěla. Nebo je tu magie na čtení mysli, údajně... No a pak jsou prý magie, které jsou jenom pro jednoho vlka a ostatní je nemají, ale jak to funguje nevím. Podle mě je to genetika, ale někteří tvrdí, že je to tímhle místem, že do sebe prostě magii natáhne každý," řekl jsem ne moc stručně a rozhlížel se kolem. O magiích jsem mluvil nerad. Zatím jsem je viděl jenom jako zkázu, ne jako pomoc. Danie řešila kameny a květiny. Chtěl jsem jí tak moc říct, že vymyšleným bohům budou nějaký kytky a šutry úplně ukradený, ale zněla tak šťastně, že jsem jí nechtěl krást iluze.

Danie prohlašovala, že jsem ji mohl přeskočit, ale to by předpokládalo, že se v té rychlosti zvládnu odrazit a neukopnu jí zadníma nohama hlavu, což bylo velice pravděpodobné. Nic jsem na to ovšem neříkal. Jen jsem dodýchával ten běh a rychlé zabrždění. Do toho jsem se pořád pousmíval a pochechtával, protože mi květinový pach začal pomalu, ale jistě, lézt na mozek. Pak se mě ptala na bratry a mluvila o funkcích, některé jsem jí nerozuměl, ale došlo mi, že myslí funkce ve smečce. "Jsou to Bratři, co by byli zač," odvětil jsem stručně, protože jsem úplně nechápal, jak to myslí. Navíc mi nedocházelo, že bych měl někomu vysvětlovat náš Řád, jeho fungování a členy na potkání, pořád jsem to bral tak, že je vlci musí znát nebo o nich alespoň občas někdo slyšel. "O funkci ve smečce jsem nepřemýšlel, nechci tady zůstávat dlouho, takže pro mě nemají moc význam," odtušil jsem, protože můj odchod mimo kraj se pomalu, ale jistě blížil. Neměl jsem důvod zůstávat nějak extra dlouho, i když pan Sionn si to přál, zbytek smečky to mohl vidět jinak a navíc bych nechtěl, aby si Bratři kladli za vinu, že jsem se jim jako malý ztratil.
Danie se rozkecala o tom, co by chtěla být ona. Podle všeho ji to táhlo k nějakému léčitelství nebo tak. Znělo zajímavě, že by chtěla ostatním pomáhat tím, že je bude léčit. Já sám nějaké znalosti o rostlinách měl, ale značně malé a omezené jen na to nejnutnější. "To zní jako dobrá volba. Pomáhat a léčit ostatní od různých zranění a nemocí," prohlásil jsem a mírně kývl hlavou. Pak jsem se přetočil na bok, abych na Danie líp viděl. "Možná by se ti hodila magie země," prohodil jsem spíše pro sebe než pro ni. Sám jsem si magii neuměl představit jako léčivou. Nedokázal jsem ji tak vnímat po tom všem. Pro mne magie jenom ovládala nebo ničila.

Ležel jsem na zádech na zemi, která mírně studila a sledoval nebe. Snažil jsem se nezadýchat, ale bylo to moc těžké, protože jsem se neustále křenil a smál. Bylo to absurdní, ale nějak jsem ten smích nemohl zastavit. Danie nakonec nic nebylo, což bylo svým způsobem uklidňující, protože jsem se o ni aspoň nemusel strachovat, že ji budu muset odvést někam domů...Odkud vlastně je? Nemohl jsem si vybavit, jestli mi to řekla nebo neřekla. Na její slova jsem musel zareagovat. "Já nejsem nemotorný, jen jsem nemohl tak prudce zastavit, takže jsem raději zvolil tuhle variantu, než přeběhnout přes sebe," vysvětloval jsem jí. Další vět jsem skoro vůbec nerozuměl, takže jsem ji nekomentoval. Radši.
Danie začala filozofovat. Nevěděl jsem, co jí na tu otázku odpověděl. Nebo možná věděl. "Chtěl bych být dobrým vlkem, který se drží kodexu... Chtěl bych být jako moji Bratři. Neohrožený a rozumný, chtěl bych ostatním pomáhat a být jim nápomocný. Prostě být dobrým vlkem," řekl jsem jí popravdě. Dál jsem ležel na zádech a koukal na nebe. Neoplatil jsem jí otázku, protože jsem nevědl, že se to tak má dělat. Netušil jsem ani to, že se má odpovídat funkcí a ne nějakým zamyšlením.

Její definice toho, jak se berou vlčata mě moc nenadchla. Pokud by vlčata vznikala z lásky, pak by nebyl problém, aby si nějaké pořídila ta její Alfa se svou partnerkou ne? Nechápal jsem to, ale možná jsem to ani momentálně nechtěl pochopit. Ono se to nějak časem vytříbí samo a buď mi to dojde nebo nedojde. Jelikož se Danie rozeběhla a já musel běžet za ní, abych nebyl slečinka, nebo tak nějak to na mě křičela, všechny myšlenky se mi vykouřily z hlavy a s nimi i snaha nad něčím přemýšlet.
Běžel jsem za Danie, ale byla rychlejší. Její tělo se mi mírně vzdalovalo a to jsem běžel, jak nejrychleji to jen šlo. Musela být pořádně rychlá od přírody, na což jsem já osobně neměl.
Náhle jsem zahlédl, jak její tělo dopadá směrem k zemi. Musela na něčem uklouznout nebo dopadnout. Rád bych zastavil, ale byl jsem prostě moc rozběhnutý. Začal jsem brzdit, ale střetu nešlo zabránit jinak než tím, že jsem se svalil na bok na zem a doufal, že ji moje dlouhé tlapky nezasáhnou. Dopadl jsem na záda na trávník těsně vedle ní. Pravděpodobně jsem si o něco musel poškrábat páteř, ale to mi nějak nevadilo. Zhluboka jsem oddechoval. "Jsi v pohodě?" zeptal jsem se z pozice na zádech s pohledem upřeným na nebe, protože jsem byl z toho běhu nějaký vyřízený a i otočit se směrem k ní by bylo náročné. Snažil jsem se běh rozdýchat.

"A jak poznáš, že nemůžeš mít nebo můžeš mít vlčata?" vypálil jsem narovinu. Sice jsem netušil, jak přesně se vlčata berou na svět, ale rozhodně jsem tušil, že tohle není úplně nejlepší otázka, kterou bych měl pokládat. Kdybych neměl srst, červenal bych se až na zadku. Věděl jsem, že vlčata se rodí, protože to jsem viděl. Rozhdoně to nebylo nic příjemného. Od pana Sionna jsem pak věděl, že aby se vlčata vytvořila v břiše vlčice, je potřeba vlka a vlčice, ale jak přesně se to stane jsme neměl ani tušení. Jenomže na tohle jsem se Danie ptát nemohl. To nebylo společensky přípustné. "Promiň, je to nepřípustná otázka," zabručel jsem jenom a rozhlédl se kolem. Začal jsem znovu procházet kolem a s čenichem k zemi prohlédávat okolí. Což nebyl nejlepší nápad, protože jsem momentálně cítil víc vůně květin, která mě uvolňovala a já se cítil tak trochu vláčnější.
Jí nezajímaly důvody. Bylo to zvláštní narazit na někoho, kdo myslí úplně jinak než já. Jí zajímala zábava a nezajímalo ji už proč k té zábavě dochází. Mě na druhou stranu zajímalo až moc proč. Proč jsme tady a co z toho kdo má. Prohlásila, že si dáme nějakou naháněčku a že mám babu. Zmateně jsem koukal jak prchá pryč. Takže to je asi nějaký lov? Mám ji chytit? Netušil jsem, jestli je tohle správné řešení, ale rozhodl jsem se to risknout. Rozeběhl jsem se za vlčicí.

Vlčice měla evidentně názor na různé druhy párů. Já o tom popravdě ani moc nepřemýšlel. Nějaké párování a láska, to šlo mimo mě. "Nevím..." odvětil jsem, když mluvila o tom, že jejich Alfy jsou vlčice a že jsou to partnerky. Bylo to zvláštní, neuměl jsem si to představit. "Asi to má svoje nevýhody, ale když se mají rády," pokrčil jsem mírně čenich, jakože nevím, co bych k tomu více dodával. Nějak jsem tomu ani pořádně nerozuměl, tak jak jsem se mohl objektivně vyjádřit. Zrzečka na to měla vyhraněnější názor, ale i to jsem bral. Každý mohl mít názor jaký chtěl.
Zastavil jsem se ve svém přecházení, protože přišel další příval podivných slov od Zrzečky, jak jsem si vlčici v duchu pojmenoval. Její jméno bylo roztomilé, ale nějak mi nešlo přes tlamu. Možná to bylo tím, že jsem její jazyk neovládal, mluvila zvláštně a já její jméno nechtěl případně komolit."Hmm... Nemyslím si že jsme tak úplně vlčata," řekl jsem trochu dotčeně, protože sám jsem si už dospělý připadal. "Ale je fajn potkat někoho ve stejný věkový skupině," dodal jsem. Už jenom to, že jsem před ní mohl mluvit nespisovně bylo uvolňující. "A stejně by mě zajímalo, proč tu jsme. Proč zrovna tady? Proč my dva?"
Znovu jsem nasál pach do čenichu. Vůně začínala být opravdu nesnesitelná. Mírně se mi z ní točila hlava a já cítil, jak se víc a víc propadám do nějakého neznáma. Zrzečka o něčem mlvuila, ale já netušil pořádně o čem. Ptala se mě na les a hory. "Nechceš se trochu proběhnout?" zeptla jsem se rozpustile místo odpovědi. Neuměl jsem si hrát, takže jsem ani neznal žádné hry jako nahoněnou nebo na schovávanou, ale něco mě ponoukalo začít alespoň vrtět ocasem.