Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naslouchal jsem hlasu pana Sionna, který mluvil celkem klidně. Nebo mě to tak aspoň přišlo. Mluvil o tom ohni, který byl podle všeho magický. Myslel jsem si to. Zamrskal jsem ocasem, protože mě to iritovalo. Všechna ta magie tady kolem mi přišla děsivá. Někdo mohl něco zapálit, ale vlastně nezapálit? Co to bylo za hloupost? Něco stvořit z ničeho a zároveň tím nemoct nic ani poničit. Ale můžeš tím způsobit spoustu chaosu a děsu. I když to neexistuje může to způsbit katastrofu jako s tím s ouškem dolů. Proč by to Paroháč dělal? A pak přišla odpověď na mou otázku. Oheň neudělal iluzí on.
Něco ve mne hrklo. Spletl jsem se. Všechno to byla moje chyba. Já si myslel, že za oheň mohl Paroháč, že to on udělal ten oheň. Oheň, který nebyl ani ohněm. Proto jsem na něj zaútočil, protože byl mimo smečku. Netušil jsem, že tu byl ještě někdo jiný. Byla to moje chyba. Moje chyba. To já ho zabil. Já zabil toho s ouškem dolů, protože jsem zaútočil. Myslel jsem si... A myslel jsem špatně. "Byla to moje vina," řekl jsem po chvilce ticha. Víc jsem říct nedokázal. Opravdu to byla moje chyba...

Pan Sionn měl možná ve všem pravu, ale... kdo mohl vědět, kde je pravda? Nikdo. Ani já sám to nevěděl a to se mne to celé týkalo. Jen jsem prostě doufal, že to není mnou. Že se pan Sionn neplete a mohla za to magie a šok. Mírně jsem jenom zavrtěl hlavou, ne pochybovačně, ale jenom tak, abych si myšlenky vyhnal z hlavy. Nepomáhalo to, ale pohyb občas uklidňoval.
Dál jsem naslouchal uklidňujícímu hlasu staršího a zkušenějšího vlka. Mluvil o tom, jak už Paroháč nebude nikoho ohrožovat, protože jeho život byl ukončen. Bylo to tak správně, to jsem chápal. Taky jsem automaticky přikývl souhlasně hlavou. Nevěděl jsem ani pořádně proč, ale moje tělo se rozhodlo vyjádřit, že s tímhle stavem věci souhlasí. Vysvětloval mi, co to bylo za vlka. Jak byl dřív rodinou, ale pak smečku nejspíše opustil. Jenomže si ani ve svém věku neuvědomoval, jakou chybu dělá když se vrací zpátky. "A mohl za ten oheň? Hádám, že to byla taky magie?" zeptal jsem se pana Siona a pohlédl na něj s nadějí, že mi slova potvrdí. Věřil jsem tomu, že za to mohl. Trochu by to ospravedlnilo můj útok na Paroháče a to, že mi ten s ouškem dolů musel jít na pomoc. Nějak by to dělalo jeho smrt důležitou a užitečnou. A já v to věřil. Pro mne to byl hrdina.

"Když jsem odešel, tak jsem se poblil," řekl jsem věcně. Nikomu jinému bych něco takového neříkal, bylo to neslušné a nevychované, ale k panu Sionnovi jsem měl jakousi důvěru, že mi za to nevynadá, i když to nebylo to na co se ptal, ale byla to pravda. Pamatoval jsem si zvratky všude na tlapkách a bradě. Studený sníh, jak jsem do něj upadl, protože jsem byl moc unavený na to jít dál. Pak mne pan Alastor očistil a odtáhl do úkrytu, kde na mě pan Nemesis křičel a do toho to vlče a rodící vlčice. Ani jsem pořádně neměl čas něco nějak prožívat. Nebyl prostě čas, nebyl na to klid. Pořád jsem se něčím záměstnával, abych na to nemusel myslet. Co když to opravdu je ve mně? Nedokázal jsem to ovšem panu Sionnovi říct, protože se tak moc snažil? Možná. Jen jsem přikývl hlavou, ale nic jsem na to neříkal. Nevěřil jsem mu. Potřeboval bych to zjistit sám, jestli jsem tak zkažený nebo ne. Jenomže to se nedalo zjistit nijak lehce.
Vyprávěl mi o tom, že vlci nemusí nic dělat, aby mohli používat svou magii, což doplnil i ukázkovou demonstrací, při které se do vzduchu vznesl kámen, jen proto že to pan Sionn chtěl. Já sám nevěděl, co si o tom myslet. Instinktivně se mi na krku naježila srst. Nezdálo se mi to správné. Jeden takhle může druhého zabít a dělat že on to nebyl. "To nemůžete vědět," řekl jsem s mírným úšklebkem na tváři na jeho poslední věty. Nemohl vědět, že se to nebude opakovat. Tvrdil mi, že nebezpečí je mimo smečku, ale já začínal více a více pociťovat, že nebezpečí čekalo uvnitř. "Jak se sem vůbec ten s parohy dostal? Co byl zač?" začal jsem se místo myšlenek vyptávat.

Popisoval jsem panu Sionnovi, co se stalo. Nebo spíše, co jsem si myslel, že se stalo. Neměl jsem jak prokázat, že na mne Paroháč použil magii, i když mi to bylo naznačováno. Jen jsem tedy dopověděl to, co jsem cítil. Nic jiného jsem ani říci nemohl. Mírně jsem si poposedl. Bylo mi na blití. Ze mě samotného. Protože když vedle mě někdo umíral, já jsem se z toho cítil šťastně. Uklidňovalo mě zjištění, že za to podle slov pana Sionna nemůžu, ale co když se pletl. Co když jsem prostě byl takový...divný? Pošahaný? Těžko říct co, protože jsem pro něco takového neměl slova. Kdo by se koukal na smrt a cítil se u toho unaveně a šťastně, jako by si polehával na sluníčku vyvalený někde u řeky? Jenom psychouš.
Pohlédl jsem na pana Sionna, který mi vše vysvětloval poměrně s klidem. Je tak chytrý... Doufám, že jednou budu jako on, problikla mi hlavou myšlenka. Cítil jsem k němu celkem silnou důvěru, protože mi se vším radil, i když nemusel. Navíc mi taky teď vysvětloval něco, co bylo všem místním více než jasné. Magie byla jejich součástí a nikdo jim to nemusel vysvětlovat. "Jenomže," hlesl jsem na malý moment. "Já ani nevím, co bych cítil normálně... Co když to nebyla magie. Ten s parohy nic neřekl ani neudělal žádné gesto, jen najednou přišel ten pocit," svěřil jsem se staršímu vlkovi, kterého jsem momentálně bral trochu jako svou zpovědnici. Mírně jsem nakrčil čenich, protože jsem zadoufal, že tohle nebude považovat jako vymlouvání se, jak jsem pak ublížil panu Nemesisovi, to bych opravdu nechtěl. Ale chtěl jsem zjistit, co se mi to stalo a zaručit, že se to nestane příště. Když jsem to viděl poprvé, tak si nepamatuju, jak jsem se cítil. Teď podruhé jsem se cítil šťastný. Nemám žádnou záruku, že nejsem divný.

Pobídnut k mluvení jsem se tedy zeptal, ale už v ten okamžik mi bylo jasné, že odpověď asi nebude úplně v příjemném duchu. Mírně jsem kývnul hlavou. Chápal jsem, že pro někoho mohla být magie velice přirozenou a tak si ani neuvědomoval, že tím někomu může být nepříjemný. Ale o tom jsem nemluvil. Spíše jsem mluvil o záměrném použítí na někoho, aby mu druhý ublížil nebo zabránil něco udělat. Pan Sionn to zprvu asi nepochopil, ale po mém doplnění už věděl. Jeho otázka byla prostá a jasná, jenomže odpověď byla složitější.
Polkl jsem. "Já... No... Nevím, jak to říct... Můžu to popsat?" zeptal jsem se spíše pro ujištění a nervózně předními přešlápl. Muselo na mě být vidět, že mi to není úplně příjemné. Nešlo tak ani o obsah nebo o vzpomínku, která byla také nepříjemná, ale spíše šlo o to, že jsem se v magiích nevyznal, takže jsem úplně nevěděl, co se stalo. "Já ani nevím, jestli to byl on, ale bylo to tak zvláštní... Před tím jsem byl v pořádku, najedený, odpočatý, plný energie," začal jsem. Vzpomínka na Cashmere a její očka mne trochu povzbudila a uklidnila. To bylo naposledy kdy jsem ji viděl. Byla to milá a příjemná vzpomínka. "Nedávalo to smysl. Chtěl jsem po něm skočit, ale najednou jsem se uprostřed skoku začal cítit unaveně a.." snažil jsem se vydat ze sebe další slovo, ale znělo to necitelně. Znělo to špatně. "Šťasntě," dodal jsem po vteřině rozmýšlení. "Viděl jsem, co se stalo tomu s tím ouškem dolů, ale cítil jsem se šťastně. Měl jsem naražený bok, bolelo to, ale cítil jsem se pořád dobře, jako by se nic nedělo," vysvětloval jsem dál a dál. "Bylo mi strašně špatně z toho... všeho... Ale pořád jsem cítil divný klid a otupělost, byl jsem unavený a zároveň naprosto šťastný, i potom všem a i přes to, že jsem měl před chvilkou tolik energie..." dodal jsem nakonec. Mírně jsem si odfrknul. Celou dobu jsem se koukal do lesa, směrem za pana Sionna. Nakláněl jsem hlavu, jak přícházely nové a nové vzpomínky. Teď jsem se koukl na svoje tlapky. "Ale třeba to neudělal on... Asi si to jenom namlouvám," dodal jsem a pohlédl na pana Sionna. Třeba se mi to někde zvráceně i líbilo... Ne...Ne?

Všechno to znělo celkem zajímavě. A taky děsivě. Hodně děsivě. Každý člen smečky tady mohl snadno najít kohokoli si zamanul. To rozhodně nebylo něco,co by se mi zamlouvalo. Navíc když jsem sám tušil, že v magiích bude ukryto i něco zvárceného. Paroháč mi to jasně dokázal. Magie prostě byly špatné. Nebo je spíš tady používají špatně... Je špatná větev, která dopadne na vlčí lebku a rozbije ji nebo ten kdo drželvětev v zubech? Postupně jsem docházel k poznání, že magie sama o sobě špatná asi není. Na druhou stranu tu byla spousta vlků, u kterých jsem pochyboval, že by uměli magii použít nějak smysluplně. Třeba ten Etney nebo Gee. O paroháčovi nebo Třezalce ani nemluvě. Nebo ten mrzout z hor. Pohlédl jsem na Pana Sionna a jemně přikývl na jeho slova, že se dá magie dobře využít i pro lov.
Nehodlal jsem se moc rozpovídávat o magiích, ale když už na tohle téma došlo. "Můžu se na něco zeptat?" prohodil jsem po chvilce přemýšlení. "Proč někdo používá magie na ostatní?" zeptal jsem se mírně zvěvadě, ale můj hlas byl podivně pokleslý. Tvář neprozrazovala jako vždy nic. Netušil jsem, jak to správně formulovat. "Ten s parohy na mne použil magii. Říkal mi to myslím pan Alastor?" dodal jsem na vysvětlenou. Nebyl jsem si ovšem jistý, celou tu událost jsem měl v podivné mlze. Jenom pach se mě držel a byl v mé hlavě tak přítomný, že se mi mírně navalilo.

Naslouchal jsem tomu, co mi pan Sionn říkal. Vyprávěl mi o tom, že každá smečka má nějakou vlastní magii, která je propojena s jejím územím. Takže magie tu jsou opravdu všude? Bylo to divné. Trochu jsem se otřásl, jako bych pocítil něco velice, ale velice nepříjemného. A taky možná že ano. Nesedělo mi to, že bych měl být na nějakém území, které je magické. Trochu jsem se kolem rozhlédl, ale nic nebezpečného nebo magického jsem neviděl. Slunce svítilo, nové listí se tetelilo v mírném větru a ptáci pískali svoje podivné písně. Příjemné jaro. Normální jaro. Bylo stejné jako kdekoli jinde.
Pan Sionn pak vyprávěl o vůni nějaké smečky vedle. Tu jsem neznal, tak jsem jenom kývnul hlavou a nechával to být, ale pak mne začal nabádat k položení tlapky na kámen. Zůstal jsem sedět. "Ach tak," řekl jsem. Tohle jsem znal. Tenkrát jsem tak vystopoval pana Sionna a slečnu Isku. "Tohle už znám. Když jsem vás se slečnou Iskou hledal," vysvětloval jsem. "Vaše pachy jsou moc silné. V tomhle lese tak voní skoro všechno, navíc váš pach a pachy vašich sourozenců jsou si podobné, takže jsem vás nemohl najít, ale pak jsem právě měl takové vnuknutí kde budete. Celkem mne to zarazilo, ale pravděpoodbně to byla magie, že?"

Poslouchal jsem. Všechno to dávalo celkem smysl a nebylo moc na co se doptávat. Pan Sionn to vysvětloval dobře, chápal jsem přesně, co mi chce říct. Snažil jsem se zapamatovat si toho co možná nejvíce. Hlavně takové ty nuance, že lovcem je ta co má nově vlčata. Lucy. Ta toho teď asi moc nenaloví, když se bude muset věnovat vlčatům. Celkem by mě zajímalo, proč to slečna Iska i pan Sionn nesli tak špatně... Ale to není moje místo. Nepřísluší mi se ptát. A tak jsem se neptal a nechal to být. Dál jsem poslouchal o stopování a jeho problematice. Bylo mi jasné, že v cizím prostředí je to těžké, ale moc jsem neuvažoval o tom, že i tady v lese by mohlo být nějaké stádo. Pak pan Sionn začal mluvit o smečkové magii a to už jsem ho musel přerušit. "Promiňte, že vám skáču do řeči. Ale co je ta smečková magie?" zeptal jsem se celkem zvědavě, i když k magiím jsem měl odpor. Podle všeho ji na mě použil paroháč a tím ve mě vybudoval pochybnosti, které jsem pomalu začal ztrácet. Teď jsem magii nedůvěřoval, možná se jí trochu obával.
Pan Sionn pak navázal tím, jak se má skolit takový kousek kořisti. Znělo to dobře a chytře. Neměl jsem už, na co se doptat. I tahle oblast mi byla vysvětlena logicky. Přikývl jsem ve znamení, že všemu celkem dobře rozumím. "Děkuji Vám, teď už je mi ten lov srozumitelnější, i když máte pravdu, že se nejspíše vše potřebné naučím praxí," dodal jsem se stoickým výrazem, který jsem měl poslední dobou pořád a mou náladu prozradilo jen mrsknutí ocasem.

Jen jsem mírně kývl hlavou, když vyjádřil lítost nad mou zkušeností. Nehodlal jsem to dále rozvádět a on se ani dál neptal, což bylo jedině dobře. Nedokázal bycho tom mluvit. Ne teď. Poslušně jsem tedy kývnul a tím byla tahle část hovoru uzavřena.
Postupně jsme se začali prokousávat k tomu, co mne reálně zajímalo nejvíce. Lov jsem měl rád, takže bylo logické, že ve větším měřítku na něj budu ještě zvědavější a připravenější. Nerad bych ovšem něco pokonil, takže jsem slušně poslouchal a případně pokýval hlavou, abych upozornil na to, že dávám pozor. Stopování musí být náročné, na to je asi taky nějaký specialista... No raději se na to, ale zeptám až domluví. Poslouchal jsem výklad dál. Skoro jsem ani nedýchal jak jsem se snažil koncentrovat na všechny nové vědomosti, které by se mi mohly hodit. Takže kořist vybírá hlavně ten zkušený, to dává smysl. Pomalu jsem formoval otázku, koho a jak vybírá, ale na to se mi v zápětí dostalo odpovědi, takže jsem už dále vymýšlet dotaz nemusel.
Co se týkalo uhnání a skolení zvířete, tam jsem měl hned několik dotazů, ale zdvořile jsem počkal než domluví. "Stopování tedy také vede ten, kdo vede lov? Nebo je nějaký specialista na stopování?" zeptal jsem se na první otázku, než jsem se pustil do pokládání dalších. "Ohledně toho skolení. Je na to nějaký trik nebo prostě jenom nejsilnější skočí na hřbet a doufá, že vahou zvíře srazí na zem? A co když zvíře nelehne?"

Tiše jsem očekával, co mi pan Sjon poví. Seděl jsem na zemi a uši měl natočené k němu, aby mi nic neuniklo. Byl jsem celkem v klidu a můj posed ukazoval mírné napětí, ale celkově jsem působil, že se cítim dobře a v bezpečí. Jenomže to jsem netušil, že přijde další rána z čiestého nebe. Pan Sionn se mě zeptal na následky, které jsem viděl. Měl jsem mlčet. "Jednou se na lovu stala nehoda," slyšel jsem sám sebe, jak vykládám naprosto v klidu. Dál jsem to nerozváděl. Jenomže v duchu už mi naskakovala ta myšlenka, ta vzpomínka. Viděl jsem ve své hlavě střeva, která se kroutí a padají na zem, jak Bratři nesou jednoho z našich a zůsvává za nimi krvavá stopa na zemi. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu. Potlačoval jsem v sobě vzpomínky, abych se udržel zde tak, že jsem se kousnul do jazyka. Musel jsem zamrkat, abych rozehnal slzy z toho, jak jsem se kousl silně a zase se začal soustředit.
Pan Sionn se mne ptal na to, co vím o lovu vysoké. "Nejlepší je jít ve větším počtu. Navíc je také důležité umět dobře vystopovat stádo. Výhodná je třeba vysoká tráva nebo zvlněný terén, kde se jeden může dobře ukrýt," pronesl jsem. Víc jsem toho nevěděl. Bylo toho málo, ale aspoň něco. "Víc toho popravdě nevím," řekl jsem po chvilce ticha. Uměl jsem lovit malá zvířata. Ryby, zajíce, ptáky, ale na nic vysokého jsem si nikdy netroufnul ani to neviděl, takže moje zkušenosti byly dost omezené.

Pan Sionn zase zabředával do nějakých přátel nebo vlčic. Začal jsem vehementně vrtět hlavou, protože o vlčicích jsem se fakt bavit nechtěl. Nechtěl jsem se bavit už o nikom a o ničem, co se vztahů týkalo. Bylo mi to nepříjemné. Ani jsem pořádně nevěděl proč, ale prostě to tak bylo. Nehodlal jsem to už řešit a doufal jsem, že vrcení hlavy mu zabrání v pokládání dalších otázek. Něco mi ovšem říkalo, že to nepomůže a že se stejně ještě zeptá na něco dalšího. Proč se nemůže soustředit na ten lov...
Pohlédl jsem na něj když pokračoval a už jsem si myslel, že tohle téma opouštíme. Jenomže ne. Naposledy mne ujistil, že si o tom můžeme kdykoli promluvit. Kývl jsem hlavou, že rozumím, ale opět jsem nic neříkal, abych náhodou nevyvolal další slovní reakci. Další otázky nebo další věci, které by bortily můj vlastní svět. Chtěl jsem prostě řešit něco jiného a na tohle se pokusit aspoň pro teď zapomenout. "Nikdy jsem žádný neviděl. Bratři říkali, že jsem ještě moc malý, takže mě sebou nebrali. Viděl jsem ovšme následky špatného lovu, takže bych se tomu nejradši vyhnul pořádnou přípravou," pronesl jsem rozhodně. Měl bych být připravený na všechno, ale na lovu se toho může pokazit tolik. Asi bude nejlepší znát ten pořádný základ.

Najednou vypálil pan Sionn otázku, která probořila i mou bariéru stiockého výrazu a já mírně potevřel ústa, což v mém případě mohl být ekvivalent čelisti spadnuté až ke kolenům. Zorničky se mi roztáhly a oči se otevřely víc než by se snad zdálo možné. "Ne... Rozhodně nechci," řekl jsem vyděšeně a zamítavě zavrtěl hlavou. Proč bych se proboha chtěl s někým takovým bavit? Jako že si můžem pobrečet na ramínku a utěšovat se tím, že nemáme podělanej život sami, ale hromadně, Nebo jakože si můžeme poplácat po rameni, že jsem dobrý že jsme jako malý někde nechcípli? To budu mít do konce života nálepku "ten chudák co nepoznal mámu, nechme ho bavit se s jinými chudáky"... Hoši to je hnusný! Neřekl jsem žádnou ze svých otázek, které byly rozhodně míněny kousavě. Nechal jsem je ve své hlavě, ale měl jsem co dělat, abych se udržel. Místo toho jsem se raději zaměřil na další hovor a jiná témata. Evidentně jsem si měl do budoucna připravit celý arsenál jiných témat, protože s lovem si nevystačím věčně.
"S tím rozhodně souhlasím," řekl jsem, když mi vysvětlil, že v akci se toho naučím nejvíc. To jsem samozřejmě taky věděl, takže jsem doufal, že mi řekne i něco co nevím. Samozřejmě jsem taky chápal, proč na velký lov nepůjdeme teď. "Tak když na plnohodnotný lov jít nemůžeme, tak budu rád za jakoukoli radu," dodal jsem. Trochu jsem doufal, že mu tím naznačím, že chápu že nás musí být víc na velký lov a že chápu, že na ten jít z tohoto důvodu nemůžeme i když by to bylo pro mě nejlepší, abych ho vyvedl z tohohle stále se opakujícího kruhu vědomostí o ničem. "Takže čím začneme?" zeptal jsem se celkem zvědavě a nadšení bylo z mého hlasu silně cítit.

Mírně jsem pokýval hlavou. Jeho rady jsem si ovšem moc k srdci nebral. Nebylo to tím, že bych byl nezdvořák či paličák, ale tohle už prostě k mému momentálnímu věku patřilo. Chápal jsem, co mi chce říct a že to myslí dobře, ale něco ve mě se prostě zapříčilo a nechtělo si to připustit, že bych měl zase polsouchat. Měl bych mít trochu víc pokory. Přeci jenom je starší, takže i zkušenější. Neměl bych odmlouvat. Mírně jsem se kousl do jazyka, abych si připoměl kde je moje místo a že bych si měl tyhle blbosti rychle vyhnat z hlavy a poslouchat ho. Přeci jenom k tomu mě Bratři vedli.
Mluvil o tom, že ostatní smečky nejsou tak provázané rodinou, že to je specifikum jenom té jejich. Trochu mě to uvolnilo, že možná nejsem jediný, kdo mámu nikdy nepotkal, a že je to typické jenom pro místní smečku. Na druhou stranu jsem o tom pochyboval. Všichni museli znát svou mámu a jen já jsem byl prostě mimo. Rychle jsem zamrkal, abych se začal opět soustředit na to důležité a tím byl lov.
Pan Sionn mi nabízel, že mě na lov vezme nebo spíše, že mi ukáže jak na to, ale že lovit nepůjdeme. Na lov bylo nutné shromáždit více vlků, což jsem už věděl dávno. Šlo mi, ale o to vědět, co mám dělat. Protože jsem popravdě vůbec nevěděl, jak to funguje. "Myslím, že budou stačit nějaké základy. Nerad bych pak při prvním velkém lovu překážel nebo udělal něco špatně," odvětil jsem stručně a celkem chladně. "Tedy pokud máte čas, nerad bych vás zdržoval. Už takhle jsem vám vzal více času, než bych měl,"dodal jsem a mírně pokýval hlavou, abych naznačil že chápu, že může chtít odejít za svými povinnostmi.

Už jsem se začínal trochu vzpamatovávat. Prostě jsem všechno tak nějak potlačoval. To mi šlo. V tom jsem byl dobrý. Výcvik se k něčemu hodil i teď a já se prostě několika nádechy a výdechy přesunul z vlastních emocí a bahna vlastní hlavy na výšinu, ze které se vše dalo lépe pozorovat a kde se zdálo vše klidnější. Mohl jsem tak vnímat slova pana Sionna. "Ne, nic se netalo," řekl jsem klidně. Nemohl tušit, že nic o své matce nevím, jak by taky mohl. Takže nemohl tušit, že ta ztráta mě takhle zasáhne. Stejně jako já nemohl tušit, že pan Nemesis zná toho s ouškem dolů... Trochu jsem pocítil pocit vítězství, ale mírným zavrcením hlavy jsem ho vyhnal. Nehodlal jsem se snížit na úroveň někoho kdo bude rád, když ostatní co udělali nevědomky chybu si budou připadat špatně aniž by to byla plně jejich chyba.
"Rodina v podstatě funguje jako náš Řád," řekl jsem po chvilce. "Jenom je víc uzavřená do sebe, než aby pomáhala ostatním." Úplně jsem nevěděl, jestli s tím souhlasím nebo ne. Pan Sionn pak prohlašoval, že proto mě bere jako vlastní rodinu, jenomže já tak nějak nevěděl, co na to říct. Chtěl jsem vůbec rodinu? Byl to pro mne noví pojem o kterém jsem nic až doposud netušil. Nehodlal jsem se do toho více pouštět, takže jsem prostě obrátil řeč na něco jiného. "Byl by tu někdo schopný, kdo by mě naučil lovit vysokou?" zeptal jsem se z ničeho nic. Jako by se konverzace před chvilkou vůbec nestala. Mrskl jsem ocasem, což jediné prozrazovalo, že něco není úplně v pořádku, ale jinak jsem se tvářil stejně stoicky jako vždycky. Myšlenky jsem obrátil na lov. Prostě jsem se to chtěl naučit už dlouho a teď by byla ta vhodná chvíle. Navíc by mě to přivedlo na jiné myšlenky, stejně jako tenkrát po smrti toho s ouškem dolů. Prostě jsem chtěl zaměstat tělo něčím jiným a tím zaměstnat i hlavu

Nevěděl jsem, jak se cítit. Moje pocity se usazovaly pomalu v mém nitru. Rozvířené jako prach se prostě vracely na dno mého já. Jenomže díra, ze které vzešly se nezacelovala. Zůstávala ve mě jako kráter, který zůstane popořádné ráně. Doufal jsem, že ten kráter nějak zahrabu, že všechno bude jako před tímhle rozhovorem a zapomenu, ale nešlo to. Nešlo zapomenout na to, že jsem byl o něco v podstatě okraden. A navíc ani to, že se mi nikdo neobtěžoval říct, že jsem byl okraden. Přišel jsem si trochu i jako pitomec, protože mi to mělo dojít. Měl jsem se víc ptát. Jenže neptal.
Pan Sionn mi vysvětloval, že se matce mohlo něco stát. Bylo to možné, ale proč mě teda měla, když nebyla na bezpečném místě. Proč mě nechávala na okraji cesty, kde mě našli Bratři. A proč mi to oni nikdy neřekli? Ztratil jsem se jako mrně, možná mi to nechtěli říkat. Ale měli... A nebo prostě nevěděli jak? Bylo by lepší to nevědět? Asi jo... Bylo... Jenomže to je ta potíž s věděním, jakmile ho máte už se to nedá vzít zpátky. Už se nedá nevědět. Stejně jako když zažijete něco příšerného, už se to nedá odžít. Prostě se s tím musíte nějak vyrovnat a pokračovat v žití. Zhluboka jsem se nadechl a mírně zalomil krk z jedné strany na druhou. Trochu mi v něm luplo, ale tenhle pohyb mě nějakým způsobem uklidňoval.
Začal jsem se narovnávat, ztím co pan Sionn popisoval nějakou další věc o rodině. Ze stavu schlíplého a skoro brečícího, jsem se zase vytáhnul zpět jako by se nic nestalo. Stalo se a hodně, ale prostě jsem musel posbírat sám sebe. V koutku jsem ale tušil, že jakmile budu sám všechno se zase rozsype. Jenže teď jsem si to nepřipouštěl. "To zní.." v krku jsem měl děsně sucho a staženo, takže jsem si mírně odkašlal. "To zní dobře. Taková malá vlčátka si nezaslouží být bez rodiny, pokud se pro ně jejich původní nevrátí, ale to se hádám často nestává," řekl jsem pak.