Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Asgaarský hvozd přes Midiam

"Nejsou zlý všichni, to rozhodně ne. Jenom ti tady jsou... Nevím proč," pronesl jsem trochu zachmuřeně. Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna já budu ten kdo bude odrazovat jiné od cizinců, ale po setkání s paroháčem to ani jinak nešlo. Její smích na mé malé rýpnutí byl jenom důkazem toho, že je normální vlčicí a ne nějakou fiflenkou, co by se hned urážela. Byl jsem za to rád. Některé vlčice tady si toho vzaly do hlavy moc a urážely se kvůli všemu a ničemu zároveň.
Kráčel jsem kolem řeky a pak na pláň, která vedla směrem k tomu jejímu lesu. Říkala, že je to na jihu a pokud jsem se dobře pamatoval, bylo to i více východně od mého hvozdu. Snad to nepřejdeme, ale to by snad Danie něco řekla, než bych špatně odbočil nebo tak... Je rozhodně víc zcestovalá než já. Nebo se to tak alespoň zdá. Její povzdechnutí jsem vzal na vědomí a musel jsem s ní souhlasit. Nemusel jsem léto ani zimu. Velké teploty ať už na jeden nebo druhý směr mne jen otravovaly. "Už budeme za chvíli ve stínu," sdělil jsem jí.

//Sarumen přes ohnivé jezero

Její naivita byla celkem roztomilá. Kdybych s tuláky neměl tak příšerné zkušenosti možná bych ji v jejím záměru i podporoval. "Tuláci jsou nebezpeční... Ti, co tady žijou aspoň jsou," odvětil jsem jí vážně. Její pozornost ovšem rychle přešla na vlčata. Moc jsem to nekomentoval. Vlčata jsem neměl ani rád ani nerad. Nějak jsem se o ně nezajímal. V Řádu jsem byl jediným vlčetem já, takže jsem ani neměl šanci je poznat. Tady sice nějaká byla, ale už jsem byl moc starý na to, abych se řadil mezi vlčata a tím pádem jsem byl i moc starý na to, abych se o ně nějak víc zajímal. Jen jsem tedy naslouchal tomu, jak se s nimi Danie chce seznámit.
"Nebylo by slušné tě nechat jít zpět samotnou," odvětil jsem na větu, jestli se o ní bojím. "Bát se o tebe nemusím, protože by ses ze všeho vykecala," dodal jsem a mírně se na ni zazubil. Bylo to rýpnutí, ale já tak nějak věděl, že Danie se neurazí. Vykročil jsem tedy směrem, kde byl její les. "Půjdeme kolem Midiam a pak směrem na jih," vysvětloval jsem nejrychlejší cestu. Přes močály jsem se vracet nechtěl. "Můžem?" zeptal jsem se a vyrazil směrem pryč z lesa.

//Středozemní pláň přes Midiam

Danie si to opět vyložila po svém. "Tak většina tuláků si nebere moc servítky a je tak lepší to občas obejít i za hranicí... a taky ti šakalové, jak už jsem se zmiňoval," prohlásil jsem sebejistě. "Jsou tu dvě malá vlčata, ta jsou někoho cizího, ale žijí tu. Pak se nedávno narodila čtyři další," podal jsem jí informace o stavu vlčat v naší smečce. Nevěděl jsem k čemu by jí taková informace byla, ale evidentně k něčemu ano. Třeba jenom hledá nějaký malý o který by se mohla starat... To vlčice dělají ne?
Pak začala mluvit o odchodu. Já to věděl, že si nemůže jen tak chodit kam chce. Mírně jsem nakrčil čenich a mezi očima se mi z toho udělala vráska. "Do večera to stihneš, ale radši bych tě doprovodil... Není úplně vhodný, aby vlčice chodila sama takovou dálku," pronesl jsem ustaraně. Místní lesy a louky nebyly bezpečné. Rozhodně ne pro někoho jako byla Danie. Byla moc ukecaná a důvěřivá, nebo to mi aspoň přišlo. Navíc měla jít až na jih. Rozhodnutí jsem nechal zase na ní, nechtěl jsem se vnucovat.

Nechal jsem téma konverzace být. Neměl jsem k tomu už moc, co říct. V lese jsem cítil pachy různých členů, ale nikdo se k nám neblížil, nebo jsem aspoň nikoho nepozoroval. Buď mi věří, nebo nikdo nemá čas... zvláštní. Mírně jsem nakrčil čenich, protože mi tu prostě něco nehrálo. Hranice už zase byla cítit. Mezi stromy jsem si všiml pana Nemesise, ale k nám se nepřipojil. Jen obešel les a šel pryč. Asi mi opravdu už důvěřují. Obrátil jsem pozornost zpět k Danie, které opět jela tlama na plné obrátky.
Podle vlastních slov by vlastní smečkou nepohrdla. Znělo to zajímavě, ale jako nic pro mou maličkost. Její plány ovšem byly její a já jí do toho neměl co kecat. Tak jsem jenom mlčel jako vždycky se stoickým klidem ve tváři a pozoroval les. Pak začala pokládat otázky. "Většinou tu klid není. A pořád je, co dělat," řekl jsem jí a vrátil se pohledem zase k ní. "Uklízím, občas se bavím s některými členy nebo jednoduše kontroluju okolní prostranství. Na jihu tu jsou šakalové, tak je důležité je občas zkontrolovat, jestli nedělají nějaké problémy," prohodil jsem. Nebyl jsem úplně konverzační typ, což už musela sama zjistit.

"Ale k čemu ti je mít smečku, když si sám?" zeptal jsem se jí na oplátku, celkem věcně. "K čemu je smečka, která je o jednom vlku? Podle mě to ani není smečka, to je prostě tulák, který si chce dokázat, že na něco má. Přesile by se stejně neubránil... Navíc pokud by byl tak silný, tak by se měl spíše k nějaké smečce přidat a pomáhat jí, než si hrát na sólistu," dodal jsem poněkud rozohněně. Viděl jsem přímo paroháče. Byl silný, byl mocný. A udělal jedině to nejhorší, co mohl. Zabil toho s ouškem dolů, mě ovládl pomocí magie, aby se mi to dokonce líbilo. Navíc potom jsem mluvil z cesty a vykecal to panu Nemesisovi, čímž jsem naštval pana Sionna. Všechno zkazil jen proto, že prostě byl moc silný a moc mocný. Mohl si dělat, co chtěl. A tím ničil životy, místo aby pomáhal. Takový vlk si dle mého nezasloužil smečku nebo území, ale smrt.
Trochu jsem si povzdechl, abych se uklidnil. Nechtěl jsem být moc hrr, ne na Danie, protože si to nezasloužila. "Vlastní smečku bych nechtěl," prohodil jsem nakonec. "Ty snad ano?" zeptal jsem se, abych trochu odvedl pozornost od sebe na ní. Ona ráda povídala, a ráda povídala o sobě. Tohle bylo bezpečnější. Mluvit o ní, jejích zájmech a jejím plánu do budoucna.
Na to, že bych mohl být ochránce jsem se jenom ušklíbl. Pozice ochránce nebyl nic pro mě. Nechtěl bych to dělat, ani kdybych tu zůstal. Proč? Protože jsem nechtěl narazit na někoho koho znám, koho bych musel vyhodit. Dopadl bych stejně jako Gee? Pustil bych na území smečky vraha? Nehodlal jsem riskovat a tudíž jsem nehodlal být ochráncem. Nemusel jsem to ale řešit, protože jsem tu nechtěl zůstat. Doma v řádu bych měl pozici, která by mi seděla více.

//Řeka Midiam

Vkročil jsem na naše území a začenichal. Hranici jsem necítil, což bylo opravdu zvláštní. Udělal jsem pár dalších kroků do lesa, ale nic. No pro jistotu jsem se zastavil a sedl si na zem, abych Danie ukázal, že tady budeme a dál se nehneme. Sice jsme možná byli už za hranicemi, ale těžko říct kudy vedly. Nebyly vůbec cítit! Co se tady děje? Zmatení jsem schovával za svou neemocionální maskou jako vždy. "Asi...asi ano," odvětil jsem Danie. "Popravdě jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale asi když budeš hodně často nějaké území značkovat bude tvoje a můžeš si tam založit vlastní smečku... Ale který blázen by to dělal. Založit smečku sám o sobě je celkem nebezpečné. Každý tě může přeprat a kde jaký tulák i zabít," dodal jsem svou vlastní malou úvahu.
"Podle pana Sionna chrání hranice ochránci. Jsou to vlci, kteří jsou přímo vycvičeni pro tuhle pozici. Asi musí být dost silní a znát všechno o smečce a tom, kdo v ní je a není. Myslím, že to oni by měli vyhánět cizince," ale ne vždy to tak dělají. Vzpomínka na Gee, která sem pustila paroháče byla pořád velice silná. Nesnášel jsem tu vlčici. V podstatě byla jediným vlkem, o kterém jsem si nebyl jistý, na které straně vlastně je. Nedůvěřoval jsem jí. A to nebylo dobré... Zvedl jsem hlavu a oznámil náš příchod. "Auuuuuu," se rozneslo krátce lesem, aby někdo nemohl říct, že jsem zanedbal povinnost oznámit, že jsem v lese a že mám sebou někoho, kdo je cizí. Snad to nebude vadit...

Danie nakonec chtěla jít k nám a já nebyl ten typ, co by se nějak stavil proti něčímu rozhodnutí. Prostě jsem jenom rozkazy plnil, neohrazoval jsem se proti nim, i když to byla pouhá přání, která se odmítnout dala a to velice snadno. Kráčel jsem směrem k lesu a doufal, že z toho opravdu nebude problém. Ale na druhou stranu jsem doufal, že bych tak mohl poznat další ochránce. Znal jsem jenom tu Gee a ta byla podle všeho v nemilosti, protože povolila tomu s parožím aby se procházel po našem území.
"Po čichu," vysvětloval jsem Danie, jak funguje hranice. Bylo zvláštní, že to netušila. "Většinou hranice poznáš po čichu. Když cítíš takový trochu štiplavý pach víš, že jsi na hranici. Ten pach mírně zesiluje čím blíže jsi do středu lesa. Takže jakmile tě to v čenichu zaštípá, měla by ses zastavit," radil jsem jí. "Hranice se musí obnovovat, protože postupem času ten pach vyprchává a tak se může stát, že někdo si nakráčí více do lesa než by měl," sdělil jsem jí a pomalu vlezl do našeho lesa.

//Asgaar

Občas mi přišlo, že se Danie prostě nenechá ničím vyvést ze svého vlastního myšlenkového postupu. Takže jsem zvolil taktiku mlčení. Neměl jsem v plánu se s ní hádat. Byla její věc v co věřila a v co ne. Já uznával povinnost a podle mého názoru měl prostě Alfa více povinností, takže seznamování se s každým jedním členem smečky dopodrobna by bylo někde dole na seznamu. Mluvila dál o své vlastní naději, že by se mohla stát ve smečce něčím víc. Netušil jsem, proč by po něčem takovém někdo toužil. Já osobně bych si nikdy nevybral roli vůdce, protože to na vás klade až moc nároků a už vlastně nemůžete být tím, kým reálně jste. Jen jsem tedy mírně kývl hlavou na znamení vyjádření podpory Danie a jejímu plánu, ale více jsem to nerozebíral.
Můj pohled se stočil směrem ke hvozdu, který se takhle zdál velice klidný, ale kdo mohl tušit, jaké drama se tam odehrávalo. "Nemělo by to vadit, když zůstaneš na hranicích," řekl jsem suše a pak se pohledem vrátil k vlčici. "Ale nutit tě samozřejmě nebudu, jestli chceš, můžu tě doprovodit zpět do Sarumenu," dodal jsem v rychlosti, aby si nemyslela, že ji nějak záludně přemlouvám nebo tak něco.

Pokračoval jsem v lehkém dočištění kožicha. Možná jsem naznačil, že je Danie otrava, ale já si to neuvědomoval. Neuměl jsem pořádně jednat s vlky a moje emoční inteligence nebyla úplně vysoká. "Mám se na starosti sám, každý by se měl o sebe umět postarat," odvětil jsem a pokračoval v čištění kožichu. Snažil jsem se uzemnit všechny svoje chlupy, které trčely do všech stran.
Danie se zase rozhovořila a já si mezitím dočistil svůj kožich. Trochu jsem nevěděl, co si s ní počít, když pořád mluvila. Měli bychom se do lesa stejně přesunout... Tady to není úplně nejlepší na posezení. "No pokud dobře vím, tak každý se může svou prací stát jedincem v hierarchii někde vysoko. Možná k tomu pomáhají ty funkce, které zmiňoval pan Sionn. Když děláš dobře svou práci, dostaneš vyšší pozici a je to," prohodil jsem. Tohle jsem se od pana Sionna dozvěděl a tak jsem to předával dál. Sám jsem o vyšší pozici netoužil. Danie ovšem vypadala, že by chtěla být co nejvýše, i když sama tvrdila, že gamma by jí stačila. "Hlavu na to podle mě máš, aby se z tebe stala gamma," dodal jsem s úsměvem, abych ji trochu povzbudil.
Pak jsem pohlédl směrem k lesu. "Nechceš jít do hvozdu? Na hranicích by to nemuselo vadit a navíc tady je celkem parno," dodal jsem. V hlavě mi problikla vzpomínka, jak moc se pan Sionn zlobil ohledně Cashmere, ale u Danie by mohl udělat vyjímku. Nebyla tulačka a byla ještě celkem mladá, aby jí to prošlo. A an hranicích to bude v pohodě.

"Protože nerad otravuju vlky, kteří mají dost práce s ostatními členy smečky. Znám ho od vidění, vím kdo to je a to mi bohatě stačí," odvětil jsem jí možná trochu více úsečně než jsem musel, ale přišlo mi, že ona úplně nechápe k čemu Alfa je. Alfa nebyl podle mého názoru od toho, aby se kamarádíčkoval s každým a věnoval mu veškerý svůj čas. Alfa musel řešit problémy, které bylo potřeba řešit a ne se zaobírat malým vlčetem, jako jsem byl já. Navíc mu umřela partnerka, ten je určitě radši, že se o mě stará slečna Iska nebo pan Sionn a sám se starat moc nemusí. "Pan Sionn je beta," dodal jsem na její dotaz. Popravdě jsem znal víc vlků ze smečky, ale něco způsobilo, že jsem Danie nechtěl nic moc dalšího říkat. Přišla mi až moc všetečná. Pořád se na něco vyptávala, na osobní věci, to mi vadilo.
Pak začala mluvit o tom, že u nich ve smečce jsou skoro samé vlčice. Na tom mi nepřišlo nic zvláštního, v našem Řádu zase nebyly žádné vlčice. A popravdě to bylo jenom dobře. Nikdo neřešil žádné ptákoviny, které většinou řešily vlčice. Danie chtěla zesílit. "Život ti s tím určitě pomůže," prohodil jsem povzbudivě, i když jsem v něj sám nevěřil. Přišlo mi to prostě divné, věřit v boha... Ale to jsem teď rozebírat nechtěl ani ve vlastní mysli. Popravdě jsem přemýšlel, že nastal asi čas vrátit se domů. Pokud tedy Danie nechtěla jít se mnou nebo doprovodit někam jinam.

Sledoval jsem pohled Danie, která se koukala na hvozd. Jen jsem na její otázku kývnul, protože mi nepřišla nijak extra důležitá. Vlčice sama mi přišla celkem dost zmatená nebo prostě zvláštní. Co jiného bych na to mohl tak říct. Prostě to byl náš les, už jsem to řekl a ukázal na něj, větší potvrzení jsem už ani nabídnout nemohl. Snažil jsem si tedy dál v tichosti dočistit srst a nechal všechno mluvení na ní. Mluvila o tom, jak je vlastně náš les od jejich blízko. Mě osobně tu přišlo všechno tak nějak blízko, ale já jsem ještě neprošel většinu tohohle místa a ani jsem to neplánoval.
Pak přešla řeč z mojí smečky na tu její. Trochu se opakuje. Informace ohledně toho, že jim zemřela Alfa mi už jednou říkala, ale nehodlal jsem ji na to upozorňovat. Přišlo mi to nevhodné a navíc ani nepotřebné. Třeba z toho měla nějaké trauma nebo tak něco a já jí nechtěl způsobovat jakýkoli typ bolesti tím, že bych ji na to upozorňoval. "U nás je Alfou vlk, ale pořádně ho neznám. Znám se spíše s naší Betou," odvětil jsem jí, abych se taky nějak zapojil do konverzace, ale už si nejspíše i Danie musela všimnout, že nepatřím úplně mezi ty hovorné a ukecané vlky. Popravdě jsem ani netušil, proč se se mnou tahá. Mohla zůstat kdekoli a bavit se s kýmkoli, ale osud nás zavedl dohromady a ona se mě teď držela jako klíště. Nebylo to nepříjemné. Byla milá a pěkná. Mě to vyhovovalo, ale přišlo mi, že ji musí tahle dosti jednostranná konverzace rozčilovat.

Chladná voda mi tekla po těle a bylo to příjemné. Více příjemné, než cokoli jiného, co jsem mohl zaznamenat v posledních pár dnech. Změna teploty vyhnala některé vzpomínky a myšlenky na okraj mého vědomí, nebo možná více do hloubky. Netušil jsem, ale bylo to příjemné a fajn. Ohlédl jsem se na Danie, která mi před chvilkou složila pár poklon. No já na tohle nebyl, takže jsem ani netušil, co jí mám říct. Stočil jsem tedy pohled na svůj kožich a začal se čistit od zbytků bahna.
"Možná, ale není vhodné být neupravený," prohodil jsem, když začala komentovat můj kožich. Bahno odlplouvalo po řece pryč a já si uvědomoval, že společně s ním spadla z mého těla i tíha, kterou ho právě ono bahnité brnění stahovalo dolů. Byl jsem rád, že se konečně mohu v klidu pohybovat, protože bahno začínalo už tuhnout a hrozilo, že bychom se mohli proměnit v podivné hnědé bahnité sochy, což jsem rozhodně nechtěl riskovat. Přebrodil jsem řeku a přešel na druhý břeh. Tam jsem se oklepal, což způsobilo, že se mi srst nafoukla do všech stran. Sakra. Začal jsem si ji uhlazovat, abych nevypadal jako nějaký načechraný vlče. "Tady kousek je Asgaarský hvozd, tady bydlím," vysvětlil jsem Danie, zatím co jsem si snažil upravit srst.

//Maharské močály

Danie si stěžovala na únavu. "Hmm a nepraštil jsi se třeba do hlavy nebo tak něco?" zeptal jsem se ochranitelsky, protože únava mohla být známkou něčeho vážnějšího. Nebyl jsem ovšem léčitel nebo něco podobného, takže i kdyby ano, neuměl bych jí pomoci nebo poradit. Musel bych ji odvést do smečky a doufat, že bude v pořádku. Její obavy o mne jsem nezodpovídal. Byl jsem unavený, ale nehodlal jsem si to připustit, dokud nebude Danie v bezpečí a pohodě, což momentálně nebyla. "Proud silný není, když půjdeme sem, tak se to dá," prohodil jsem s úsměvem. Řeka se opravdu táhla jako stužka, pomalu a celkem líně. Udělal jsem několik kroků do mírně nazelenalé vody, která ovšem nebyla kalná nebo nějak jinak znečištěná. Jen měla jiný barevný nádech.
Pomalu jsem našlapoval po kamenech na dně a čistil se. Bylo příjemné ze sebe dostat všechno to bahno. Vypadalo to, že voda dokonale odstraní všechnu tuhnoucí hmotu. Danie ještě mluvila o té smečce, co dřív žila v močálech. Slečna Iska se o ní zmínila, ale já toho moc nevěděl, takže jsem jí na to ani nic neřekl.

Začínal jsme trochu panikařit, protože vlčici jsem nemohl nikde najít. Bahno bylo opravdu všude. Náhle jsem uviděl pohyb a pak oklepání. Úlevně jsem si oddechl, když jsem si uvědomil, že je to Danie, která brblá něco o vodě. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí a hlas mi mírně přeskočil, jak jsem se vyděsil, že se jí něco stalo. Naštěstí ovšem vypadala více než v pořádku, nebo aspoň mohla chodit. Pravděpodobně umytí nám až užkáže, jestli nejsme nějak více zraněni. Pomalu jsem začal postupovat směrem od močálů. "Kousek odsud je řeka, tak se můžeme umýt v ní," navrhl jsem a začal se pomalu ubírat tím směrem. Nešlo to moc rychle, protože bahno začínalo tvrdnou a já si tak musel dávat záležet na každém kroku. Nechtěl jsem už zase zapadnout do nějakého bahna nebo hůř.
Naštěstí jsem po chvilce uslyšel bublání a šumění vody v řece. Bylo krásné slyšet takhle vodní tok. "Už je to kousek," řekl jsem Danie a udělal několik posledních kroků ven z tohohle příšerného lesa na plácek, kde protékala mezi Asgaarem a močálem řeka.

//Midiam

Tahal jsem, co to šlo. Jenomže větev byla kurňa kluzká a já se obával, že skončím v bahně taky, pokud nebudu dávat dostatečný pozor. Danie se nakonec začala ovšem pomalým tempem dostávat z bahna pryč. Už to vypadalo, že bude na okraji, když se najednou začalo dít něco opravdu nepříjemného. Ucítil jsem poměrně podivnou věc pod nohama. Směrem k Danie jako by se bahno zvedalo a nafukovalo. Bylo to divné. Nic podobného jsem nikdy nezažil. Větev v tlamě se mi nadzvedla, jak vlčice vyletěla směrem k obloze. Dešťové kapky stále ubíjely naše kožichy, ale já dělal vše, co bylo v mých silách, abych nepustil. Zaryl jsem drápy do hlíny a držel. Mírně jsem cítil, jak se mi otvírá tlama a páčí dáseň o dřevo, ale držel jsem.
Náhle všechno přestalo. Hlína praskla a rozletěla se do všech stran. Mocná vlna energie, která přestala působit v tahu mne smetla na zem. Jako když taháte za liánu a ona praskne. Odletěl jsem kousek do zadu a mohl v leže sledovat, jak na mne dopadá hlína a všechna nechutnost tohohle místa. Zavřel jsem oči a tlamu a doufal, že to nějak dopadne. Zalepený hlínou jsem si otřel oči tlapkou. Pohledem jsem začal hledat vlčici. "Danie?" zeptal jsem se nejistě okolí. "DANIE!" křikl jsem pak, když jsem nic nedostal v odpovědi. Zalepený bahnem jsem se začal zvedat na všechny čtyři, což šlo dost z tuha. Pohledem jsem pátral po známkách života.