Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jo ty myslíš ohledně funkcí. U nás to bylo trochu jinak, každý měl samozřejmě nějaký svoje místo, ale nebylo daný, že musí dělat jen to. Většina pomáhala tam, kde bylo zrovna potřeba, když měli volnou chvíli..." snažil jsem se jí to vysvětlit, i když to asi nemělo úplně cenu. Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by chápal, jak funguje náž Řád nebo by aspoň chtěl chápat. Bylo jednodušší o tom nikomu mco nevykládat. Jeden se pak vyhnul zbytečným dohadům, jako s panem Sionnem a slečnou Iskou. "Momentálně zůstávám, protože jsem nenašel úplně správnou cestu, jak se vrátit domů a taky proto, že jsem slíbil panu Sionnovi, že ještě chvilku zůstanu. Mám tu nevyřízené účty s jedním vlkem," pronesl jsem suše. Paroháčovi se to muselo spočítat. Pan Sionn sice tvrdil, že ho zabil, ale něco mi na tom nehrálo. On nebyl úplně ten, kdo by zabíjel ostatní. Navíc kdyby ho zabil, asi by se to ke mně doneslo dříve nebo bych to aspoň cítil ne?
Řeč se přenesla na magie. Mírně jsem se ušklíbl a přetočil se na břícho. Pak jsem se pomalu začal zvedat, zatím co Danie vyprávěla o magiích. "Pan Sionn mi o nich vyprávěl. Existují magie podle přírodních sil a pak taky speciální magie, které jsou spojené s nějakou jinou energií. Třeba taková magie, co ti přikáže dělat nebo cítit to, co bys normálně nechtěla. Nebo je tu magie na čtení mysli, údajně... No a pak jsou prý magie, které jsou jenom pro jednoho vlka a ostatní je nemají, ale jak to funguje nevím. Podle mě je to genetika, ale někteří tvrdí, že je to tímhle místem, že do sebe prostě magii natáhne každý," řekl jsem ne moc stručně a rozhlížel se kolem. O magiích jsem mluvil nerad. Zatím jsem je viděl jenom jako zkázu, ne jako pomoc. Danie řešila kameny a květiny. Chtěl jsem jí tak moc říct, že vymyšleným bohům budou nějaký kytky a šutry úplně ukradený, ale zněla tak šťastně, že jsem jí nechtěl krást iluze.

Danie prohlašovala, že jsem ji mohl přeskočit, ale to by předpokládalo, že se v té rychlosti zvládnu odrazit a neukopnu jí zadníma nohama hlavu, což bylo velice pravděpodobné. Nic jsem na to ovšem neříkal. Jen jsem dodýchával ten běh a rychlé zabrždění. Do toho jsem se pořád pousmíval a pochechtával, protože mi květinový pach začal pomalu, ale jistě, lézt na mozek. Pak se mě ptala na bratry a mluvila o funkcích, některé jsem jí nerozuměl, ale došlo mi, že myslí funkce ve smečce. "Jsou to Bratři, co by byli zač," odvětil jsem stručně, protože jsem úplně nechápal, jak to myslí. Navíc mi nedocházelo, že bych měl někomu vysvětlovat náš Řád, jeho fungování a členy na potkání, pořád jsem to bral tak, že je vlci musí znát nebo o nich alespoň občas někdo slyšel. "O funkci ve smečce jsem nepřemýšlel, nechci tady zůstávat dlouho, takže pro mě nemají moc význam," odtušil jsem, protože můj odchod mimo kraj se pomalu, ale jistě blížil. Neměl jsem důvod zůstávat nějak extra dlouho, i když pan Sionn si to přál, zbytek smečky to mohl vidět jinak a navíc bych nechtěl, aby si Bratři kladli za vinu, že jsem se jim jako malý ztratil.
Danie se rozkecala o tom, co by chtěla být ona. Podle všeho ji to táhlo k nějakému léčitelství nebo tak. Znělo zajímavě, že by chtěla ostatním pomáhat tím, že je bude léčit. Já sám nějaké znalosti o rostlinách měl, ale značně malé a omezené jen na to nejnutnější. "To zní jako dobrá volba. Pomáhat a léčit ostatní od různých zranění a nemocí," prohlásil jsem a mírně kývl hlavou. Pak jsem se přetočil na bok, abych na Danie líp viděl. "Možná by se ti hodila magie země," prohodil jsem spíše pro sebe než pro ni. Sám jsem si magii neuměl představit jako léčivou. Nedokázal jsem ji tak vnímat po tom všem. Pro mne magie jenom ovládala nebo ničila.

Ležel jsem na zádech na zemi, která mírně studila a sledoval nebe. Snažil jsem se nezadýchat, ale bylo to moc těžké, protože jsem se neustále křenil a smál. Bylo to absurdní, ale nějak jsem ten smích nemohl zastavit. Danie nakonec nic nebylo, což bylo svým způsobem uklidňující, protože jsem se o ni aspoň nemusel strachovat, že ji budu muset odvést někam domů...Odkud vlastně je? Nemohl jsem si vybavit, jestli mi to řekla nebo neřekla. Na její slova jsem musel zareagovat. "Já nejsem nemotorný, jen jsem nemohl tak prudce zastavit, takže jsem raději zvolil tuhle variantu, než přeběhnout přes sebe," vysvětloval jsem jí. Další vět jsem skoro vůbec nerozuměl, takže jsem ji nekomentoval. Radši.
Danie začala filozofovat. Nevěděl jsem, co jí na tu otázku odpověděl. Nebo možná věděl. "Chtěl bych být dobrým vlkem, který se drží kodexu... Chtěl bych být jako moji Bratři. Neohrožený a rozumný, chtěl bych ostatním pomáhat a být jim nápomocný. Prostě být dobrým vlkem," řekl jsem jí popravdě. Dál jsem ležel na zádech a koukal na nebe. Neoplatil jsem jí otázku, protože jsem nevědl, že se to tak má dělat. Netušil jsem ani to, že se má odpovídat funkcí a ne nějakým zamyšlením.

Její definice toho, jak se berou vlčata mě moc nenadchla. Pokud by vlčata vznikala z lásky, pak by nebyl problém, aby si nějaké pořídila ta její Alfa se svou partnerkou ne? Nechápal jsem to, ale možná jsem to ani momentálně nechtěl pochopit. Ono se to nějak časem vytříbí samo a buď mi to dojde nebo nedojde. Jelikož se Danie rozeběhla a já musel běžet za ní, abych nebyl slečinka, nebo tak nějak to na mě křičela, všechny myšlenky se mi vykouřily z hlavy a s nimi i snaha nad něčím přemýšlet.
Běžel jsem za Danie, ale byla rychlejší. Její tělo se mi mírně vzdalovalo a to jsem běžel, jak nejrychleji to jen šlo. Musela být pořádně rychlá od přírody, na což jsem já osobně neměl.
Náhle jsem zahlédl, jak její tělo dopadá směrem k zemi. Musela na něčem uklouznout nebo dopadnout. Rád bych zastavil, ale byl jsem prostě moc rozběhnutý. Začal jsem brzdit, ale střetu nešlo zabránit jinak než tím, že jsem se svalil na bok na zem a doufal, že ji moje dlouhé tlapky nezasáhnou. Dopadl jsem na záda na trávník těsně vedle ní. Pravděpodobně jsem si o něco musel poškrábat páteř, ale to mi nějak nevadilo. Zhluboka jsem oddechoval. "Jsi v pohodě?" zeptal jsem se z pozice na zádech s pohledem upřeným na nebe, protože jsem byl z toho běhu nějaký vyřízený a i otočit se směrem k ní by bylo náročné. Snažil jsem se běh rozdýchat.

"A jak poznáš, že nemůžeš mít nebo můžeš mít vlčata?" vypálil jsem narovinu. Sice jsem netušil, jak přesně se vlčata berou na svět, ale rozhodně jsem tušil, že tohle není úplně nejlepší otázka, kterou bych měl pokládat. Kdybych neměl srst, červenal bych se až na zadku. Věděl jsem, že vlčata se rodí, protože to jsem viděl. Rozhdoně to nebylo nic příjemného. Od pana Sionna jsem pak věděl, že aby se vlčata vytvořila v břiše vlčice, je potřeba vlka a vlčice, ale jak přesně se to stane jsme neměl ani tušení. Jenomže na tohle jsem se Danie ptát nemohl. To nebylo společensky přípustné. "Promiň, je to nepřípustná otázka," zabručel jsem jenom a rozhlédl se kolem. Začal jsem znovu procházet kolem a s čenichem k zemi prohlédávat okolí. Což nebyl nejlepší nápad, protože jsem momentálně cítil víc vůně květin, která mě uvolňovala a já se cítil tak trochu vláčnější.
Jí nezajímaly důvody. Bylo to zvláštní narazit na někoho, kdo myslí úplně jinak než já. Jí zajímala zábava a nezajímalo ji už proč k té zábavě dochází. Mě na druhou stranu zajímalo až moc proč. Proč jsme tady a co z toho kdo má. Prohlásila, že si dáme nějakou naháněčku a že mám babu. Zmateně jsem koukal jak prchá pryč. Takže to je asi nějaký lov? Mám ji chytit? Netušil jsem, jestli je tohle správné řešení, ale rozhodl jsem se to risknout. Rozeběhl jsem se za vlčicí.

Vlčice měla evidentně názor na různé druhy párů. Já o tom popravdě ani moc nepřemýšlel. Nějaké párování a láska, to šlo mimo mě. "Nevím..." odvětil jsem, když mluvila o tom, že jejich Alfy jsou vlčice a že jsou to partnerky. Bylo to zvláštní, neuměl jsem si to představit. "Asi to má svoje nevýhody, ale když se mají rády," pokrčil jsem mírně čenich, jakože nevím, co bych k tomu více dodával. Nějak jsem tomu ani pořádně nerozuměl, tak jak jsem se mohl objektivně vyjádřit. Zrzečka na to měla vyhraněnější názor, ale i to jsem bral. Každý mohl mít názor jaký chtěl.
Zastavil jsem se ve svém přecházení, protože přišel další příval podivných slov od Zrzečky, jak jsem si vlčici v duchu pojmenoval. Její jméno bylo roztomilé, ale nějak mi nešlo přes tlamu. Možná to bylo tím, že jsem její jazyk neovládal, mluvila zvláštně a já její jméno nechtěl případně komolit."Hmm... Nemyslím si že jsme tak úplně vlčata," řekl jsem trochu dotčeně, protože sám jsem si už dospělý připadal. "Ale je fajn potkat někoho ve stejný věkový skupině," dodal jsem. Už jenom to, že jsem před ní mohl mluvit nespisovně bylo uvolňující. "A stejně by mě zajímalo, proč tu jsme. Proč zrovna tady? Proč my dva?"
Znovu jsem nasál pach do čenichu. Vůně začínala být opravdu nesnesitelná. Mírně se mi z ní točila hlava a já cítil, jak se víc a víc propadám do nějakého neznáma. Zrzečka o něčem mlvuila, ale já netušil pořádně o čem. Ptala se mě na les a hory. "Nechceš se trochu proběhnout?" zeptla jsem se rozpustile místo odpovědi. Neuměl jsem si hrát, takže jsem ani neznal žádné hry jako nahoněnou nebo na schovávanou, ale něco mě ponoukalo začít alespoň vrtět ocasem.

"Někdo by si ovšem za svoje věci mohl žádat moc velkou cenu," pronesl jsem trochu tajemně. Jako bych mluvil o něčem jiném, ale sám jsem si ani neuměl moc představit o čem, protože moc tohohle místa a moc Amorka, na mne působila. Uklidňovala mne. Zase. Jako to bylo s Paroháčem. Jenomže i zde jsem si nebyl schopen uvědomit, že na mne magie působí. Prostě jsem jenom necítil to, co bych měl být schopen cítit. To co bych při těchto slovech chtěl cítit, ale nevnímal jsem to jako nedostatek. To se možná dostaví později. Kdo ví...
Vlčice mluvila tak, že jsem z jejího hlasu necítil žádný strach. To nebylo moc dobré. Vypadalo to, že nemá žádný pud sebezáchovy. Já bych k Smrti nešel, i když jsem nevěřil, že existuje, ale už jen to místo muselo být v něčem nebezpečné, když se ho obávali i dospělí vlci. Ptala se mě na moje osobní věci a já se úplně podělovat nechtěl. Nebo spíše mi to nešlo přes tlamu. Něco mě tu ovlivňovalo, abych nad takovými věcmi nepřemýšlel. "Asi... Asi jsem už takový," řekl jsem neurčitě a dál to nerozebíral. Místo více a více vonělo a já se více a více ztrácel v jeho vůni.
Pak začala mluvit o někom, kdo nebyl ani vlk ani vlčice. Mírně jsem pootevřel tlamu, abych odpověděl, ale ona mluvila o překot dál. "No... něčím se narodil. Prostě je to kluk a nebo holka, podle toho, co má mezi nohama," řekl jsem racionálně, i když to nebylo úplně vhodné. "Promiň, neměl bych takovýhle věci říkat před tebou," dodal jsem unáhleně a udělal pár kroků směrem pryč. "Zajímalo by mě, co nás sem dostalo," vysvětloval jsem, proč přecházím sem a tam a hledám v trávě a květinách nějaké znamení nebo značku. "Pocházím z Taranského pohoří," vysvětlil jsem. "To asi neznáš není to tady."

"Jo," odvětil jsem a pokýval hlavou. Volat na ty kopce bych jí sice nedoporučoval, ale tak mohla to zkusit, divných vlků tu bylo hafo, takže i s voláním na neživé předměty by pravděpodobně zapadla. Její další otázka byla trochu prozaičtější. "O Smrti jsem slyšel, prý žije někde na severovýchodě v nějaké divné jeskyni nebo co," řekl jsem jí to, co jsem věděl a pomalu se posadil do rozkvetlých květinek. Mírně jsem nakrčil čenich, jak mne šimral jejich pach v čumáku. "Rozhodně bys za ní, ale neměla chodit. Podle všeho to není bezpečný, ale co tady je, že..." A zase ta ukecanost. Chtěl jsem svůj jazyk zastavit, ale jako by mi ho něco rozvazovalo samo. Zvláštní.
Pohlédl jsem do dálky, ale její další slova mne přiměla se zase pohledem vrátit k jejím jantarovým očkům. "Ne... to je oslovení. Pán je pro vlky, slečna nebo madam pro vlčice," poučil jsem ji stručně a trochu mne zarazilo, že tohle nezná. Výchova byla asi všude jiná. Pravděpodobně je místní. Místní vlčata asi nikdo neučí slušnému vychování, i když pan Sionn je celkem vyhcovaný a slečna Iska taky... Ale pan Etney rozhodně ne. Mluvila o magiích a culila se u toho jako sluníčko na hnoji. Některá slova jsem jí nerozuměl, protože moc protahovala o nebo a nebo i nebo prostě jinak komolila slova, ale tak co jsem nechápal jsem si domyslel z kontextu. A když jsem to nedomyslel, bylo to stejně jedno. "Nevím jestli ti něčím pomůžu, svou magii neovládám a ani nejsem zdejší, takže nevím, jak to funguje. Můžu ti jen říct, co jiní řekli mě," vysvětlil jsem, když začala prohazovat něco o super společníkovi. Nepřipadal jsem si ani super, ani jako společník. Popravdě jsem asi ani moc nechápal, co to ten společník je.

//V pohodě :)

Začala mluvit o tom znamení. Podle všeho to vypadalo, že hledala kytky pro Života. Toho jsem znal. Nebo spíše jsem o něm slyšel, pořád jsem nevěřil jeho existenci. "Ach tak," pronesl jsem a mírně pohodil ocasem. Nechtěl jsem nějak narušovat její představu, že bůh kterému chtěla přinést květiny jaksi existoval jenom v její hlavě. Pokud teda trpěla jako ostatní představou, že Život je skutečný. "Život je v Nárrských vršcích," rozhodl jsem se trochu ukázat své vlastní znalosti, kdyby třeba nevěděla, kde ho hledat.
Vrtěla ocasem jako splašená a vzduch kolem ní vynášel k našim čenichům i pyl, který rozhodně nebyl nic příjemného pro naše receptory. Což dokázala sama svými kýchanci. "Vypadá to, že tahle louka není úplně nejlepší místo na pobyt," konstatoval jsem a sám trochu nakrčil čenich. Zatím jsem nepociťoval žádné příznaky alergie nebo něčeho podobného, ale spíše mě vůně květin začínala mámit a motat. "Pan Sionn," opravil jsem ji pohotově, i když jsem si to asi mohl odpustit. Nějaká vnitřní loajalita mne ovšem nutila vyžadovat správné oslovování pana Sionna. "Magie můžou být i nebezpečné," odvětil jsem jí stručně. "Ale ty ji určitě brzo objevíš, když ji tam moc chceš. Podle všech stačí se pořádně soustředit na něco a ona přijde sama. Asi bys mohla vyzkoušet soustředit se na všechny různé živly a věci spojené s magií a ona by se třeba ozvala," rozkecala mě zase matoucí vůně květin.

Vlčice otevřela svou tlamičku a vypadla z ní slova, kterým jsem nerozuměl. Mluvila vtipně, stejně jako ten hnědý vlk tenkrát, jehož jméno jsem měl někde v paměti, ale ne a ne se dostavit. "Ech," vyšlo ze mě jenom nechápavě a naklonil jsem hlavu na stranu v nevědoucím gestu. Vlčice se představila jako Danie. Pokýval jsem hlavou. "Zajímavé jméno," poznamenal jsem. Působila mile a tohle naše setkání považovala za nějaké znamení. "A znamení čeho?" zeptal jsem se zvědavě. Znělo to celkem zajímavě, že takhle uvažovala. Já byl většinou logický a chladný a nehledal jsem v ničem znamení. Jen nějaká pravidla a zákonitosti. Ona na to měla jiný pohled, evidentně.
Její otázka byla celkem zajímavá. Všechno na ní bylo prostě zajímavé a to toho neřekla ještě ani tolik. "Nejsem místní, takže ve mně magie nejspíš není, ale pan Sionn tvrdí, že tady magii má každý, ale já tu svoji ještě nenašel. A ani nevím jestli chci," rozpovídal jsem se a ani jsem nevěděl proč. Jako by mě něco z té vůně místních květin nutilo povídat a povídat. Uvolnit se a povídat. Zvláštní a zajímavé. Proč je tu všechno tak zajímavé? Zamrskal jsem ocasem a tím ještě víc rozfoukal vůni květin do okolí.

//Asgaarský hvozd

Procházel jsem se lesem, který pomalu potemňoval, jako bych se chystal omdlít, ale pocit na omdlení se nedostavoval. Místo toho jsem cítil, jak mě něco podivného táhne. Kráčel jsem po hlinitém povrchu a snažil se rozmrkat tmu, která mi zakrývala pohled. Na chvilku jsem zavřel oči a když jsem je otevřel, byl jsem úplně někde jinde. Les byl pryč, zpěv ptáků utichl, tmavou hlínu nahradila hebká tráva a vůni tlejícího listí vystřídala omamná vůně květin. Slunce vycházelo na obzor a já se na něj podíval. Připadalo mi, že dnešek bude poměrně hezký. Jak jsem se sem sakra dostal? Magie? Ale proč? To ji na mne použil pan Sionn? Zmateně jsem se začal rozhlížet kolem, abych zjistl kde to jsem nebo kdo mě sem poslal, ale nemohl jsem nikoho znamého najít. Ve vzduchu vysel jen růžový prášek, který se nechal větrem rozehnat pryč a za jedno mrknutí oka už nebyl ani znatelně vidět nebo cítit.
Náhle jsem zahlédl kousek dál na louce postavu. Netušil jsem, kdo to je, ale mohl by mi poradit, jak jsem se sem dostal. Začal jsem kráčet proti slunečnímu světlu, které mi zastínilo pohled, takže jsem nedokázal odhadnout, kdo stojí za zlatou gloriolou, která se kolem postavy vytvořila. Slunce mě oslňovalo. "Dobrý den, mohl bych se vás na něco zeptat, pan..." než jsem stihl doříct větu, slunce se skrylo za tělem mladé vlčice, která mohla být podobně stará jako já. "Och pardon, madam... tedy slečno," začal jsem trochu zaraženě, protože jsem čekal někoho staršího. "Omlouvám se, že vás vyrušuju, ale nevíte kde to jsme?" zeptal jsem se s mírným úsměvem a pak mi došlo, že bych neměl zapomínat na svoje vychování. "Jmenuju se Parsifal," dodal jsem ještě a předsunul jednu tlapku před sebe, abych vlčici vysekl krátkou úklonu. Pak jsem se začal zase rozhlížet, abych určil kde to jsem, ale netušil jsem. Nic neprozrazovalo, jak blízko nebo daleko jsem od hvozdu. Jediné, co bylo vodítkem, byla tahle mladá vlčice.

Slyšel jsem všechno. Dávalo to i smysl, ale já už se k tomu moc vracet nechtěl. Někdo ukecaný by se pustil do dalších otázek nebo polemiky. Já takový nebyl. Byl jsem spíše uzavřený a přemýšlím uvnitř než navenek. Pán Sionn má si pravdu. Ale co když svět nabízíi jiné možnosti. Bratři o nich taky mluvilo, byl v jejich podání různý, ale i ten nebezpečný nabízel určité možnosti. Nemluvil jsem, přemýšlel jsem. A hovor pomalu přešel na další téma.
Kývl jsem hlavou. " Vím o řekách, ale jedna je plná dávných ryb. Abu druhé je moc cizinců, já bych raději něco tichého, " vysvětlil jsem panu Sionnovi. "Dole na jihu je i jezero, ale to je moc blízko těm šakalům," dodal jsem, abych ho uvedl do toho co vím. Znal jsem i močaly, ale ty byly nebezpečné. O řece na severu jsem nemluvil, ještě by chtěl vědět já o ní vím. To bych nemohl vysvětlit bez prozrazení že jsem odešel bez jeho souhlasu a přes přímý zákaz. "No nebudu vásdélezdržovat, " řekl jsem. "Děkuji vám za všechny informace." Uklonil jsem se hlavou a rozešel se směrem do lesa hledat větší chládek.
Kráčel jsem směrem do hloubky lesa, když se mi najednou začala trochu motat hlava a já úplně netušil, co se to děje. Jako by mi všechno zmizelo před očima a začal svět potemňovat. Zmateně jsem začal mrkat na všechny strany.

//Kam určí Osud

Les byl pořádně živý. Cítil jsem pachy slečny Iskierky a její přítelkyně Sindeád. Taky jsem cítil pachy vlčat. Některá se motala po lese, ale jiná odcházela mimo les. Nejsou moc malá na to, aby se toulala mimo smečkové území? Navíc po tom všem? Společně s pachy vlčat se táhl pach té vlčice, Lucy. Jejich matky. Pořád to bylo divné slovo. Mělo podivnou pachuť na jazyku a já si uvědomoval, že si na něj budu zvykat dlouho.
Pan Sionn mne vracel do reality. Opravdu se snažil. Jenomže já bych možná spíš ocenil, kdyby se nesnažil a nechal to být. "Poučit se, ale zaplatit za to něčím životem je poměrně velká cena, nemyslíte?" odvětil jsem suše a ani jsem nechtěl znát odpověď. Chtěl jsem být chvilku sám. Někde se vyspat nebo se jen tak jít courat. Byl vážně nádherný den. Slunce prokukovalo skrz větve stromů až k nám ve zlatavých loužích, které vytvářelo na zemi. "Je tu někde nějaké místo, kde bych se mohl schladit, když na lov tedy nepůjdeme?" zeptal jsem se. Věděl jsem, kde jsou v okolí řeky i o jezeru na jihu jsem věděl, ale nechtěl jsem jen tak neslušně odejít bez jakéhokoli slova.

Kráčel jsem pryč, ale pan Sionn mi zahradil cestu. Díval se mi zpříma do očí a jeho hlas zněl silně. Autorativně. Podvědomně jsem se mírně snížil v kolenou. Byl jsem celkem čahoun, už teď jsem byl stejně vysoký jako on a kdo mohl tušit, kam ještě porostu. Mírně jsem se tedy přikrčil, abych ukázal podřízenější postavení. Z jeho hlasu zněla síla, kterou jsem slíchával jako malý během výcviku v našem řádu. Jeho hlas nezněl vmlouvavě, nezněl ani utěšovatelsky. Zněl tak, že jeho faktům se nedalo odporovat, ne ... nesmělo se jim odporovat. Takový to byl hlas. Hlas, který nepřipouštěl pochybnosti.
Podlé mého názoru svým slovům bezmezně věřil. Věřil tomu, že všechno, co se stalo byla kolektivní chyba. Chyba těch, co Paroháči dovolili se tu pohybovat. Vybavil jsem si tu černou vlčici. Gee. "Gee přišla s ním," řekl jsem suše. Nebylo to obvinění nebo něco podobného, spíše jsem nahlas konstatoval svou myšlenku. To ona ho tu musela nechávat. To ona se nezachovala podle toho, co od ní pan Sionn očekával. Ani nepomohla tomu s ouškem dolů, prostě ztuhla. Ale kdo by neztuhnul, když kolem řádily plameny. Mrskl jsem ocasem. "Měl jsem si to líp promyslet," řekl jsem chladně. Přestal jsem se obviňovat, ale pocit, že jsem pochybyl se přeci jen nepřestával objevovat. I když jsem za to plně nemohl, byla to moje chyba aspoň částečně. "Byl jsem malý tele, který si mělo uvědomovat, že proti němu nemá šanci," dodal jsem, jako by se všechno stalo před lety a ne před pár měsíci. Jenomže celá ta událost způsobila, že jsem prostě rychleji dospěl.

Pohlédl jsem na pana Sionna. Oči jsem měl rozšířené a mírně se mi třásla spodní čelist. Jeho slova mne měla uklidnit, ale spíše mě vytáčela. Nebyl jsem malé vlče, abych nechápal, když za něco můžu. Možná jsem tomu plně nerozuměl u emocionálních ztrát, které jsem způsobil podle pana Sionna panu Nemovi, ale rozhodně jsem si to uvědomoval u těch fyzických ztrát. Tohle prostě byla moje chyba, za kterou jsem mohl. Musel jsem za to nést zodpovědnost. Ani jsem pořádně neposlouchal jeho slova.
Třásla se mi čelist, ale v očích byl podivný chlad. "Je to moje chyba. Neměl jsem na něj útočit, ale měl jsem počkat, než dostanu rozkaz," odvětil jsem hlasem tak klidným, že kdybych nezatínal svaly a neměl mírně naježenou srst vztekem, někdo by nemusel ani zaznamenat, že se něco děje. Věděl jsem, že jsem to podělal. Neudržel jsem na uzdě svoje emoce a zaútočil jsem neoprávněně. Měl jsem počkat na signál. Buď moudrý a umírněný – napřed mysli a potom jednej... Jsem debil. Zvoral jsem to. Věděl jsem, že jsem to prostě podělal. Moje horkokrevnost a pubertální nepřemýšlení mne ovládli a já to dokonale podělal. Mírně jsem na pana Sionna kývl hlavou a začal kráčet pryč. Netušil jsem, jestli mě bude následovat nebo ne. Nevěděl jsem, co chci. Jestli jít dál a být sám, nebo jít dál s někým. Prostě jsem jenom šel.