Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Magický palouk

Následoval jsem Hyettu i když velice nerad. Věděl jsem, že jsem jí slíbil pomoci a že nechci, aby na tohle všechno byla sama. Na druhou stranu se mi tohle všechno příčilo. Monn byl bůh, který s tím mým měl jen pramálo společného. Věděl jsem, že Hyetta je členkou řádu Annan a tak k Monnovi mohla mít blíže než já, ale i tak se mi nezdálo, že by tento bůh byl jejím oblíbencem. I když, kdo jsme byli mi, abychom si vybírali mezi bohy. To bohové si vybrali nás. Dali nám své požehnání a určili naši cestu. I když ta moje se hodně klikatí.
Došel jsem k písku a podíval se kolem. Hyetta dávala poslední informace vlastní dceři a já se připravoval na celý obřad. Viděl jsem tu několik mušlí a ty jsem si taky nasbíral na hromadu, abych je potom položil do půl kruhu, který končil přímo u okraje mořské hladiny. Některé mušličky dokonce voda omývala. Bylo tu příjemně. Slunce zrovna vycházelo a tak nebylo na co čekat. Hyetta jako by vycítila, že se čas nachýlil se na mne obrátila a já kývl hlavou. Obrátil jsem se tedy k Lalie a pokynul jí, aby šla se mnou.
Došel jsem do vody tak, aby nám sahala zhruba do půlky lítek. "Lehni si," řekl jsem trochu rázně vlčeti. Mělo to být možná něco, co chtěla, ale musela taky vědět, že tohle není hra. Jakmile se do obřadu pustíme, už z něj nepůjde vycouvat. “Mocný Monne, pohleď na nás a pocti nás svou přítomností, neb v dalších okamžicích tvá voda projde skrz tělo této živé duše toužící po doživotní službě pod tvou ochranou,” pronesl jsem s malou úpravou to, co řekla Hyetta při mém obřadu. Pohled jsem upřel na slunce, které prvními paprsky lízlo hladinu moře. Položil jsem tlapu vlčici na hlavu. Trochu ztuhla, ale nic neřekla. "Lalie, dcera Hyetty z chrámu Annan, je zde a žádá o přijetí do řad tvých věrných." Nadechl jsem se a zatlačil hlavu vlčice pod vodu. Nejspíše ji to vyděsilo, protože jsem cítil, jak jejím tělem projela ztuhlost. Čekal jsem. Slunce stoupalo nad hladinu rychle, ale mě to připadalo jako by si dávalo na svém pomalém příchodu záležet. Vlčecí tělo pod mou tlapkou sebou začalo cukat, ale věděl jsem, že musím počkat, než slunce úplně vyjde. Jakmile se sluneční kotouč objevil celý nad vodou, zvedl jsem tlapku a mírně jí pohodil tělo Lalie tak, aby se její hlava zaklonila a dopadla přímo do půlměsíce mezi mušle na břehu. Pokud si ji Monn vybere probudí se, pokud ne... Obrátil jsem se k Hyettě a přejel ji pohledem. Nesmí obřad přerušit. Byl jsem připravený zakročit, kdyby náhodou chtěla.

//roh hojnosti

Věděl jsem, že tady někde by měla být pláž, takže jsem nechápal úplně náhlou změnu ve vedení naší malé skupinky. Hyetta nás dovedla už sem, tak proč nechtěla vybrat pláž na kterou půjdeme obřad provést? Nevěděl jsem, co měla za záměr, ale rozhodně jsem tímhle náhlým zvratem nebyl potěšený. Trochu jsem doufal, že prostě přesně ví, kam jdeme. Jenže teď to vypadalo, že váhá. "Dobrá, pojďte," řekl jsem mírně mrzoutským tónem a šel jsem tam, kam jsem věděl, že bych jít měl. Pláž byla poměrně hezká, pokud s ní zima neudělala nějakou neplechu, takže jsem doufal, že tam třeba budeme moci obřad nějak obejít. Jenže jsem v podvědomí vědděl, že Hyetta nebude spokojena, pokud nebude proces celý dokončen tak, jak má být.

//mušličková pláž

//Asgaar

Kráčel jsem ve šlépějích vlčice a její dcery. Ty dvě si něco špitaly a kdybych chtěl, slyšel bych je, ale já se nechtěl vměšovat a tak jsem se zaměřil spíše na to, co mne čekalo. O obřadu Monnajse, slyšel od hraničářů, co chodili k nám do chrámu. Bratří je vítali a byli za jejich přítomnost rádi. Vždy měli nové informace a přeji mne jako malé vlče spoustu příběhu. Díky nim jsem poznával svět a učil se o něm. Znal jsem tak rituály bohů, ale jen v teoretické rovině. A nezná jsem vsechny, nepamatoval jsem si je. Boha Monna u nás nikdo neuctíval, protože jsme byli v horách. Rituál jsem znal jen proto, že byl poměrně drsný. Garong měl obřad nelehký, ale popravdě jsem se více obával utonuti než uhoření. Pohlédl jsem k Lalie a doufal, že to zvladne. Vypadalo to, že už si to ani ona ani její matka nerozmyslí.

//Magický palouk

Nevěnoval jsem úplně pozornost lesu. Došel jsem si lehnout pod jeden větší strom. Vypadalo to, že o všechny nově příchozí je postaráno. U jedněch se nacházela Rowena, která měla mou důvěru, že to zvládne. Druhého neznámého řešil Sionn, takže ten rozhodně potřeboval prostor a ne mou maličkost za zadkem. Spokojeně jsem mlaskl a uložil se pod stromem do pohodlného ležení. Usnul jsem. Jeden by řekl, že venku na dešti na chladné zemi se mi nebude spát dobře, ale mě to vyhovovalo. Pořád jsem nějak neměl rád stísněný prostor jeskyně a hlavně, tady jsem mohl spát v klidu a sám.

Probudilo mne zvolání, které někdo pronášel pro mou maličkost. Nastražil jsem uši a začenichal. Pach Hyetty a její dcery se mi donesl k čenichu a jjá věděl, že nadešel čas. Zvedl jsem se a protáhl se. Pomalým ladným krokem jsem se vydal za nimi. "Zdravím, připravené?" pronesl jsem a pak jsem mlčel. Tahle situace pro mne byla nepříjemná, pořád jsem ale doufal, že si to vlčice rozmyslí. Lalie šla po boku matky a já pár metrů za nimi, chtěl jsem jim nechat prostor.

//za Hyettou

Parsifal (nová beta in action) 21. 4. http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&page=1#post-236864
Další: 21. 6.

//Zrcadlové hory

Hyetta se rohzhodla oznámit náš příchod vytím, ale já se jenom podřídil tomu, že jsme skoro na území a napojil se tak na smečkovou magii. Věděl jsem tak přesně kde kdo je a kde není. Navíc jsem začenichal, abych odhalil místní pachy. Lalie tu nebyla. "Tvoje dcera není na území, ale je možné že tě slyšela a přijde." Procházel jsem kolem hranic. Jejich pach byl docela vyčpělý. "Obejdeme hranice a třeba ji najdeme na nějakém blízkém území, třeba nešla nikam daleko," navrhnul jsem a využil tak tenhle čas k tomu, abych zkontroloval, co se v lese dělo. Byl jsem přeci jenom beta, takže proč bych se nevěnoval svým povinnostem, mezi které rozhodně patřila i kontrola hranic. Obcházení mi nevadilo, byť pro někoho by to mohla být nuda. Jenom tak chodit kolem lesa, otírat se o stromy a sledovat pachovou stopu, která vede dovnitř a ven z lesa.
V lese jsem vnímal několik různých pachů, které jsem nepoznával, ale podle toho co jsem cítil a co mi napověděla magie smečky, jsem věděl, že se o každého cizince už někdo stará. Belial byl u hranic s jedním nově příchozím, ale nevypadalo to, že by potřeboval pomoc. Větší starosti mi dělala Rowena, která prováděla zrovna nováčky po území. Nevěřil jsem jí v tom, že by je dokázala přeprat, ale měl jsem důvěru v její magické schopnosti, které mi jednou dosti nevybíravě sama ukázala. Doufám, že ví co dělá... Nechtěl jsem jí do toho ale kecat. Nebudu se přece snažit opravovat někoho, kdo byl o své neomilnosti přesvědčen. Navíc jsem cizince mohl sledovat a kdyby cokoli, zakročil bych. To samé jsem si myslel o Sionnovi a Arcanusovi, kteří oba byli na území.
Obešel jsem hranice na jih. "Myslím že Lalie je támhle," pronesl jsem k vlčici a ukázal tlapkou na louku, kde jsem viděl hnědou vlčici jak se s někým baví. "Mám jít s vámi?" dotázal jsem se, protože z poslední odpovědi jsem se nedozvěděl to, co jsem chtěl vědět. Bude mne Hyetta potřebovat nebo nebude. Nechtěl jsem jí do toho kecat a sám jsem se do rituálu nehrnul, ale taky jsem se trochu bál, že pokud na to bude sama něco se stane. Neco, ne úplně dobrého. Mírně jsem se protáhl a čekal na to, co vlčice řekne.

//jeskyně

"Budeš chtít s dcerou rovnou vyrazit?" zeptal jsem se hnědé vlčice rovnou a nepřímo tak naznačil otázku, jestli mám jít s nimi nebo to zvládne sama. Popravdě jsem si nebyl jistý, zda by matka u rituálu měla vůbec být. Co jsem slyšel byla šance, že to malá přežije poloviční. Znal jsem povídačky o tom, jak někdo nepřežil, ale i o tom, že spousty jich prošlo rituálem jako po másle. Můj kožich pořád čpěl ohněm a na bocích jsem měl trochu ohořelou srst, ale věděl jsem, že smrt ohněm je možná lepší než smrt utopením pod tlapkou vlastní matky. Nelíbilo se mi, že by toho měla být Hyetta spoluviníkem, takže jsem doufal, že si vybere, abych šel s nimi, ale to se mi nechtělo přímo říkat. Chtěl jsem to nechat na ní, aby si to sama rozhodla. "Pokud nebude v lese, můžu ji pomoct najít, mám celkem dobrý čich," dodal jsem, když jsme se blížili k lesu.

/ /Asgaar

Prošel jsem ohněm a bylo to. Hayetta mne přivítala, i když popravdě ona patřila k jinému bohu a tak vlasntě neměla kam mne vítat, pořá měla nejblíže k nkomu, kdo je spojen i se mnou, než mnozí jiní. Podíval jsem se na svůj přívěsek a položil si ho na krk, abych se nemusel strachovat, že ho ztratím. Opět jsem se cítil jako já, i když trochu jinak. Hyetta se připravovala na cestu zpátky. Já chvilku pohledem setrval na ohni, který uhasnul, jako by mu někdo vzal všechnu sílu, kterou měl ještě před malou chvilkou. Cítil jsem z toho zásah vyšší moci. "Děkuji," řekl jsem vlčici a obrátil na ni pohled, abych se jí s vysunutou tlapou vpřed poklonil. Udělala něco navíc, co nemusela a neměla kolem toho ani žádné připomínku. Bylo mi jasné, že z toho taku něco má, minimálně zkušenost a taky fakt, že jakožto ta, co mne zasvětila se v podstatě tala součástí něčeho jako mojí rodiny. Ne v tom normálním slova smyslu, ale ve smyslu, že ji budu chránit a brát jako svou mentorku v určitých případech.
Chtěla vyrazit zpět a já neplýval slovy na potvrzení. Jen jsem kývl a vyrazil zase směrem ven z jeskyně. Šel jsem pomalu a užíval si poitu, že mám konečně svého boha, někoho ke komu můžu vzhlížet a kdo mne ochraňuje. Někoho komu mou dělat čest. Stejně jako jsem nikdy nepatřil plně do Asgaaru dokud mne přijal Arcanus do své rodiny. I teď jsem se cítil konešně úplně v klidu. A že někam patřím.

//zrcadlové hory

Hyetta pracovala a já nosil klacky. Nechtěl jsem se stát tím, kdo by ji při práci rušil, však to dělala hlavně pro mou maličkost. Takže jsem prostě nosil, dokud neřekla, že už to bude stačit a pak vzala křemeny, které použil k vydolování jisker. Neviděl jsem nikoho, kdo by používal pro tvorbu ohně kameny. Chvilku jsem si prohlížel co dělá a pokusil se ten pohyb uložit do své paměti, abych ho mohl v budoucnu použít taky. Bylo to něco jednoduchého, ale zároveň se to mohlo nejednou v mém životě hodit. Ustoupil jsem a sejmul z krku přívěsek, když mne vyzvala a pustil jsem se do přípravy. Oheň kolem mne stoupal. Hyetta evidentně věděla, co dělá, takže jsem v ní vložil veškerou svou výru. Přívěsek jsem si ovšem položil na zem. Nehodlal jsem jí ho dávat. Něco mi říkalo, že bych si ho měl prostě nechat pro sebe, až se vrátím.
Jenže kam jsem vlastně měl v plánu jít. Zůstal jsem stát na druhé straně ohnivé stěny a doufal jsem, že tohle dopadne dobře. Že si mne bůh vybere... že se budu moct vrátit do Asgaaru. Věděl jsem, že to nebude nic jednoduchého. Tohle nebyla procházka růžovým sadem, ale ohnivým peklem. Vkročil jsem do ohně.
Žár jsem cítil ještě než jsem se ocitl v ohni. Musel jsem překonat pud sebezáchovy a přimět nohy, aby vkročily blíž a blíž k ohnivé zdi. Hladové jazyky mne začaly olizovat a já cítil pach mírně spáleného kožichu. Nos se mi zaplnil ohnivou vůní. Mohlo to trvat jenom vteřinu, ale ve mně se něco měnilo. Najednou jsem svoje minulé já nechával za sebou a dostával jsem se do nového, lepšího světa. Do světa, který znamenal mnohé. Udělal jsem krok a byl jsem na druhé straně. Můj kožich mírně doutnal a cítil jsem, jak mám kůži mírně nateklou, nepříjemnou blízkostí ohně. Ale byl jsem venku. Živý.

Přešlápl jsem na místě, protože to bylo takové podivné tu postávat. Nejradši bych se sebral a rovnou vypadnul někam pryč. Jenže jsem nemohl. No tak, tohle jsi chtěl udělat, tak z toho teď nevycouvej! Dodával jsem sám sobě odvahu, když se Hyetta rozpovídala o tom, co by chtěla udělat od budoucna. Naklonil jsem hlavu mírně na stranu. "Zeptal bych se nejprve Arcanuse, je to jeho les," odtušil jsem a na její otázku jsem vlastně neodpověděl. Nechtěl jsem nikomu dělat oltář, protože jsem netušil jak se to dělá a ptát jsem se nechtěl. Byla by to ukázka další věci co "nevím" a toho už hnědá vlčice viděla dost.
Měla radost z kamenů, ale uhasila ji tím, že musíme mít něco, co zapálíme. Neuměl jsem tvořit kořeny ani stromy, takže tohle zůstalo jenom na obyčejné síle. "Něco seženu venku," pronesl jsem a vykročil směrem k ústí jeskyně, kde jsem nabral nějaké větve a ty jsem donesl zase zpátky do vnitř k vlčici. Zabralo mi to tři otočky ven a několik desítek minut, než byla v jeskyni poměrně velká kupka paliva.

//Zrcadlové hory

Vlezl jsem do jeskyně, která se schovávala jako jedna z mnoha v úpatí hor. Doufal jsem jenom, že tu nikdo jiný nebude. Pokud existovalo temné místo, tak to muselo být tohle místo. Neznal jsem temnější noc, než tu kterou vytvářel kamenný prostor všude kolem. Bylo to tu tajemné, intimní, ale zároveň děsivé. Všude jenom tma a zvuky, co se roznášely s ozvěou na kilometr daleko. "Nemusíme nikomu říkat nic, stejně jsme zpět dřív než si někdo všimne" řekl jsem vlčici, která se obávala toho, že by mohl přijít trest za neoznámení odchodu. Neřekl jsem jí, že jsem Beta a tím pádem nemáme komu bychom odchod měli hlásit, protože nad mou maličkostí byl jenom Sionn a otec... Zasekl jsem se. Tohle bylo poprvé, co jsem o Arcanusovi přemýšlel jako o otci a trochu mne to zaskočilo.
Hayetta mne následovala do tmy a já věděl, že není úplně způsobilá tu chodit, však na jedno oko neviděla a tak jem šel pomalu. "Já popravdě ani nevím, proč mne nechali u Bratrstva, ale stalo se," řekl jsem s klidem. Nebylo nad čím více rozjímat. Tohle byla uzavřená kapitola. Došel jsem do jedné z jeskyní, která zde byla a zastavil se. Na zemi bylo pár kamenů. Jedním pohledem a vysláním energie jsem je přeměnil na křemeny. "Bude tohle stačit?"

// asgar

Udávat tempo mi nevadilo. Vedl jsem vlčici lesem a pak do hor, ale nepospíchal jsem. Věděl jsem, že pro ni musí být náročné se pohybovat takhle v novém prostředí a za tmy. Ráno naštěstí nedalo dlouho na svou maličkost čekat. Na její slova jsem opět jen kývl. Varování ohledně Arcanuse mi přišlo jako nutnost, ale už si i ona musela všimnout že slovy neplýtvám kvůli ničemu a nikomu. Vedel jsem, že pro ni bude rituál dcery náročný stejně já Oto mne, ale věděl jsem i, že to udělat musíme. Lalie se rozhodla a na nás bylo ji připravit a pomoct jí.
Cesta se činila a já za chvilku skoro nepopadal dech, byť tempo nebylo nijak závratné. "V bratrstvu se nikdo nerodí," podotkl jsem. Pokud jsem věděl vlčice nechávali většinou syny pod ochranou bratrstva když nevěděli, co dál. Sesterstvo mělo tu výhodu, že v něm matka mohla s potomkem zůstat, ale náš patron toto neumožňoval. Bůh války nemohl mít na starost natky a děti, ochránit je ve svatém boji šlo jen tak, že se o ně postaral Warre nebo Annan. "Matka mne u bratrů zanechala," pronesl jsem. Mohlo to tak byt a mě se to zdálo jako jediná možná varianta. Proč by mne jinak nechala v křoví u vchodu k bratrstvu.

//zrcadlovka

duben 5/10 belial

Oheň mne pálil a ty jeho samolibé kecy mne spíše míjely. Potřeboval jsem se zbavit bolesti, která se mi vlévala do těla a která mne přímo ochromovala svou agonií, protože jsem hořel a nebyl jsem schopný se uhasit. Nedokázal jsem se uhasit a nemohl jsem se pohnout. Jeho magie byla silná a já potřeboval veškeré svaly, abych se z podivné kamené krusty dostal. Napnul jsem svaly a snažil se osvobodit, jako zvíře, které ví, že má poslední pokus, aby se zbavilo zajetí a dostalo se na svobodu. Zabral jsem, ale hlína ne a ne povolit. Popraskala, ale nepovolila úplně. Ocas jsem měl jako pochodeň a cítil jsem, jak se mi škvaří nejen srst, ale i kůže a jak se dostává oheň všude. Bolelo to. A já si nemohl pomoct. Nevnímal jsem Beliala, ani jeho slova. Nehodlal jsem ovšem škemrat nebo křičet o pomoc, protože popravdě to mne ani nenapadlo. V téhle chvíli existovala jenom bolest a to, že se musím dostat pryč a uhasit ten oheň.
Zabral jsem naposledy, krusta popraskala, ale nepovolila úplně.

Hayetta zněla odhodlaně a já jí v tom nebránil. Bylo mi jasné, co by řekl Arcanus. Přišlo by mu to jako pitomost, takhle ohraozit vlastního potomka jenom pro nějaké bohy. Postavil by se proti tomu odmítavě a já věděl, že pokud by se mne na to zeptal, tak bych mu musel popravdě odpovědět, že Hayetta vystaví Lalie nebezpečí a to pravděpodobně brzo. "Neměla bys to říkat Arcanusovi," vyzval jsem ji a dal jí tak varování, které si mohla, ale nemusela brát k srdci.
Její další slova jsem odkýval a rozešel se směrem k horám, kde jsem věděl, že bude jeskyně. Magii a přeměnu kamenů jsem si chtěl nechat až tam budeme a pokud nenajdeme kameny vhodné přirozenou cestou. Nechtěl jsem úplně plýtvat energií před takhle velkým krokem. "Nebyl jsem na misii. Ztratil jsem se jako malé vlče a nenašel cestu zpátky k bratrstvu," vysvětlil jsem stručně. Dřív jsem to bral jako selhání, že jsem se nedokázal vráti zpět, ale teď jsme v tom viděl něco jako záměr. Možná jsem prostě měl být tady a potkat Hayettu a její matku. Možná tohle prostě měl být ten ultimátní cíl všeho.

//Zrcadlové hory

4/10 bel

Jeho slova mne donutila se trochu hraně uklonit. Bral jsem to jako zábavu. Nechtěl jsem mu ublížit, ne reálně. "To byl kompliment?" pronesl jsem a mírně se usmál. Můj následný smích ho nejspíš docela dost rozhodil, byť mi před chvilkou ještě říkal slova o působivosti mých triků, teď vypadal jako hodně nakrknutý váleček. Náhle mne blesk zasáhl přímo do ocasu, od kterého se mi začalo kouřit. Jenže moje tlapky byly pořád uvězněné, nemohl jsem je jen tak vytrhnout. Belial měl teď štěstí. Přestal jsem se soustředit a vlk se proměnil zpět do své původní formy. Snažil jsem se uhasit vlastní oheň na ocasu a už jsem moc nevěnoval pozornost souboji. Nemohl jsem si ho uhasit, protože jsem si nemohl ani pořádně sednout a packy jsem měl pořád uvězněné. Snažil jsem se to nějak vyřešit, ale nebylo jak. Neměl jsem magii vody, abych si pomohl a nebyl jsem si jistý, že mám energii na to, abych kámen na svých nohách přeměnil na něco jiného.