Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hayetta se naštěstí do lovu zapojila hned, jak jsem to potřeboval. Její tělo se mihlo v mém zorném poli a kamzík se rozplácnul o zem. Byla poměrně rychlá a mrštná, ale rozhodně nebyla dostatečně silná, takže v tomhle ohledu potřebovala minimálně od mojí maličkosti trochu pomoct. Přiskočil jsem hned ke krku a zkušeně oběť dorazil. Nesledoval jsem, jak sezvíře vzpouzí a umírá. Ne, že bych pohled na smrt nesnesl, ale spíše jsem nechtěl plýtvat vlastním časem. Věděl jsem, že je potřeba postupovat rychle a obhlídnout, jestli i druhá skupina dopadla podobně. Netušil jsem, jestli se k nim vydat nebo zůstat na místě, takže jsem použil vlastního dobrého sluchu. Podle chrčení a chroptění mi bylo jasné, že i jim se podařilo zvíře dostat. Ještě bylo živé, ale věřil jsem tomu, že nebude trvat dlouho a někdo ho dorazí, přeci jenom jsem slyšel z toho místa i dost zvuků vlků.
Obrátil jsem se tedy na Hayettu. "Odtáhneme ho do úkrytu, tam se potkáme s ostatními, Co si to vlastně chtěla?" sdělil jsem jí klidně. "Dobrá práce," pochválil jsem ji ještě, než jsem se pustil do táhnutí kořisti směrem k úkrytu, kde jsem ji hodlal stáhnout z kůže a připravit případně na konzumaci. Táhla se celkem snadno, nebylo ani potřeba nějak moc síly a tak jsem doufal, že i protistraně se podaří dojít až sem. Na místě jsem ji pustil z tlami.

Vypadalo to, že Sionna celá situace rozhodila, ale než stihl nějak reagovat už se k nám přidával zbytek smečky na lov. Vypadalo to, že nás tu bude celkem dost. Přejel jsem všechny pohledem. Hlavně u vlčat jsem se zastavil na chvilku déle. Ne, že bych Lalie podceňoval, ale pořád byla celkem drobná na to, aby se z ní mohla stát nějaká pořádná lovkyně. Pohled jsem stočil k Arcanusovi. Ani jsem nečekal na slovní pobídku a pustil se do vedení lovu. Nejen, že jsem teď na to měl postavení, ale moje funkce mě k tomu opravňovala. "Zdravím všechny," vzal jsem si slovo pozdravem, abych na sebe upoutal pozornost. Belial začal dotazem, který bylo potřeba zodpovědět jako první. To ovšem vyřešil briskně Arcanus. "Souhlasím, ale na druhou stranu můžeme mladým ukázat obě dvě možnosti lovu. Uděláme to takhle," převzal jsem slovo a ani jsem nepoužil něco jako "mohli bychom to udělat takhle" nebo "co kdybychom to udělali takhle". Ne. Nekompromisně jsem prostě rozhodl, co kdo a jak bude dělat podle toho, jak jsem odhadl jejich tělesnou konstrukci, mou znalost jich a vlastní zkušenost s místním prostředím.
"Belial je z nás pravděpodobně jeden z nejrychlejších, takže udělá pomocí magie rozruch, aby nahnal stádo k nám. Jakmile se dá stádo do pohybu, připojí se pokud možno k Lalie a Arcanusovi, kteří budou na pravé straně. Já a Hayetta se pokusíme napadnout stádo vlevo. Každá skupina se pokusí ulovit jednu kořist. Sice se rozdělíme, ale je větší šance, že budeme mít více úlovků, pokud to tak učiníme a popravdě je nás dost, aby to šlo. Jděte po..."nasál jsem do čenichu pachy a ruchy okolí, abych se zaměřil na stádo a jeho složení, cítil jsem je severně od nás a dokonce jsem pochytil pachy několika mláďat, podle zvuků kopyt navíc jeden dospělý jedinec pajdal... "starších jedincích. Mláďata ve stádě jsou pořád moc malá a pokuste se vyhnout matkám, aby vás nepřizabily. Jeden kamzík má něco s nohou, takže skupina, která bude u něj blíže se po něm vydá. Druhá si bude muset poradit s výběrem na místě. Všechno jasné? Fajn, jdeme," zavelel jsem a jako správný velitel se vydal směrem, kde bylo stádo. Beleth jsem v podstatě nechal být. Bylo na ní, aby si našla místo, kde bude moct všechno sledovat. Navíc tu měla otce, který ji mohl poslat správným směrem, kde nebude překážet a nic se jí nestane. On bude hnát stádo a tak bude přesně vědět, kam poslat vlastní dceru.... nebo v to jsem aspoň doufal.
Kamzíky jsem našel po několika desítkách minut chůze lesem. Mezitím, co jsem ke stádu došli jsem ukázal čenichem Arcanusovi a jeho skupině, aby se oddělila a obešla tak stádo na druhou stranu. Beliala jsem nechal ať si počíná jak nejlépe umí. Ukryl jsem se v podrostu a čekal. Najednou jsem pod tlapkou ucítil otřesy a bylo mi jasné, že stádo běží. Chromého kamzíka jsem neviděl a tak jsem si vybral jednu kozu, která k nám byla nejblíže. Vyběhl jsem za ní a s vrčením ji začal oddělovat od stáda, což se také podařilo. Otravoval jsem jí dostatečně na to, aby se věnovala mě a Hayetta měla dokonale volný prostor k tomu jí skočit po krku a přizabít nebo rovnou usmrtit.

březen 10/10

"Měl bych prostě počítat se vším," povzdechl jsem si a ani mi nedošlo, že se mi podařilo tuhle větu vydat ze své tlamy nahlas. Že jsem si to jenom nepomyslel. Měl bych si s ním promluvit a pak to vyřešit celkově. Vysvětlilt mu, že to co jsem k němu cítil je pryč a že to asi ani nebylo to, co jse si myslel a že měl asi nejspíš vážně pravdu. Byl jsem rozhodnutý to udělat hned, jak se vrátím do lesa. Ale taky jsem se popravdě do lesa nehodlal vracet. Nebo aspoň ne takhle brzo. Popravdě kdo by se z tohohle krásného klidného a vyhřátého místa vzdaloval déle, než bude potřeba. Já si možná naposledy užíval odpočinek mimo smečku. Věděl jsem, že společně s postem bety přijdou různé novoty do mého životy a popravdě jsem věřil tomu, že mi Arcanus pomůže pokud se nebudu cítit ve své nové roli dobře. Bylo fajn, mít takovouhle oporu a bylo fajn, mít se fajn.

březen 9/10

Moje zděšení začínalo být trochu umocněno i tím, že jsem chápal, jak moc se Arcanus dostal do problému se svým prvním synem. Etney se nechoval ke zbytku rodiny dobře a nebyl jsem si jistý, že by vůbec bral mne jako svého nevlastního bratra. Spíše jsem předpokládal, že by to vmetl mě a Arcanusovi do obličeje, že si dovolil někoho vůbec adoptovat. Věděl jsem, že Nemessis a Iskierka se nebudou vůbec zajímat. Měli svoje vlastní životy, které si žili kdo ví kde a neměli nejspíše úplně v plánu se zajímat o zbytek rodiny více, než bylo potřeba. Jediný sourozenec, který tedy musel nějak zvládnout tuhle situaci byl Sionn, ale tohle se mi úplně nechtělo otvírat ani uvnitř sebe. Mírně jsem se zachvěl, když jsem se snažil celou tu situaci představit, ale zároveň vytěsnit. Bál jsem se, že mě Sionn bude obviňovat, že mi jde jenom o postavení ve smečce a v jeho životě, i když to tak nebylo.

Březen 8/10

Bylo hezké mít místo, kam jeden patřil. Navíc místo ve kterém byl už několik let a byl tam spokojený. Nebyl jsem úplně zničený z toho, že bych najednou měl tolik povinností, které na mne čekaly. Nejen, že jsem byl najednou betou smečky, ale zároveň jsem taky měl poměrně novou roli ve své nové rodině. Netušil jsem úplně co s tím, mám dělat. Být v rodině synem jsem nikdy nezažil. Nikdy jsem nezažil, že bych někam takhle moc patřil. Nejen společensky, ale i že to bylo cítit uvnitř dobře. Jenže s tím přicházela i spousta různých problémů. Jako třeba to, že Arcanusova rodina byla poměrně rozvětvená a plná různých osobností. Tohle okamžitě přinášelo i jistý šok a pochybnosti o tom, jestli můžu vůbec sám sebe považovat za součást takové rodiny. Rozhodně by nebylo úplně od věci, kdyby jim to mohl Arcanus nějak předat. Bylo by to rozhodně něco, co by vyřešilo spoustu problémů.

březen 7/10

Já byl nově synem Alfy. Adoptivním synem, ale přesto synem. Nemohl jsem si už dovolovat to, co jsem si dovoloval dřív. I když... bylo něco co jsem si dovoloval a bylo to moc? Ne, většinou jsem ctil jak Arcanuse, tak Sionna tak celý Asgaarský les a doufal jsem, že mu dělám dobré jméno. U toho jsem chtěl zůstat, toho jsem se chtěl držet. I jako beta jsem předpokládal, že budu hlavně reprezentovat. Trochu jsem zauvažoval o tom, že byť jsem les do teď moc neopouštěl, teď ho nebudu moct opouštět na delší dobu definitivně. Budu se muset starat hlavně o bezpečnost. Pokud jsem věděl, měla beta na starost hlavně hranice a dohlížení na ně. Zamrzelo mne prozření, že už se třeba nebudu moci věnovat lovu tolik, kolik bych chtěl. Na druhou stranu jsem jako beta mohl sám od sebe svolat lov i bez Arcanuse nebo Sionna, což mě trochu nadchlo a já mírně pokýval ocasem v nadšení.

březen 6/10

A tohle mne vlastně dovedlo oklikou v myšlenkách k tomu, že Sionn už taky není tím s kým bych si uměl představit zbytek svého života. Ne, že bych mu něco zazlíval měl pravdu v tom, když mi dal košem a já si přišel jako pitomec, že jsem mu vnucoval něco, co tam nikdy nebylo. Měl pravdu, že jsem k němu měl blízko, ale rozhodně jsem s ním asi nemohl nikdy pocítit to, co s Alastorem. Sionna jsem zbožňoval od doby, co jsem o sobě sám věděl něco víc než jen to, že jsem malé blbé vlče. Ale nebylo to nic jiného, než zbožnost, kterou jsem k němu cítil a loajalita, která byla snad u všech členů smečky nutná. Mírně jsem se usmál ve svých myšlenkách sám nad svou naivitou a hloupostí, kterou jsem jako malé vlče oplýval a které jsem se zbavil až teď. Otevíral se mi nový život jako beta smečky a jako adoptivní syn Alfy. Všechno se změnilo a s tím i já.

březen 5/10

Možná to bylo ale ono. Možná Arcanus hledal někoho, kdo bude pro smečku dýchat a kdo z ní neodejde kvůli tomu, že se pohádal s někým v ní. Kdyby jenom tušil, jak moc jsem chtěl odejít s Alastorem ještě před pár měsíci... Ale neodešel. Možná to je to, co ve mně Arcanus vidí. Možná to, že jsem svoje vlastní štěstí nebo minimálně představu o štěstí, nechal odejít, abych zůstal ve smečce, která mi toho tolik dala a které toho tolik můžu dát já. Lhal bych kdybych řekl, že mi Alastor nechyběl, ale rozhodně jsem ho nebral jako partner materiál. Popravdě jsem partnera ani nechtěl. Neměl jsem o nikoho zájem minimálně v tomhle smyslu ne. Líbila se mi občasná společnost a líbilo se mi i to, co se dalo se společností dělat, ale rozhodně jsem se nehodlal vázat. Neměl jsem na to tu podstatnou vlastnost upřednostnit toho druhého před vším ostatním.

březen 4/10

Když jsem se nad tím tak zamyslel, tak minimálně Belial a Rowena byli na beta pár jako stvoření. Samozřejmě tu byl i Sirius a Wylan, ale nebyl jsem si úplně jistý, že je by si Arcanus za beta pár přál. Měli toho teď tolik ve svém osobním životě, že by to do smečky přineslo spíše tragikomický chaos než řád a disciplínu. Z toho jak se posledně oba chovali a z toho, co mi Wylan vyprávěl jsem pojal podezření, že jejich vztah je dost turbulentní. Belial se mi zdál trochu moc vychcaný, ale rozhodně by se tahle jeho vlastnost betě hodila a co jsem pochopil Rowena byla milovaná neteřinka, i když o tom, jak jsou pokrevně všichni spříznění jsem neměl ani potuchu. Jenže adopcí se otevřely možnosti, že nemusí být všichni jenom jedné krve, aby mohli tvořit rodinu. Takže nakonec los na betu padl na mne, ale důvod jsem úplně nevidlě, kromě toho, že mi na smečce záleželo.

březen 3/10

Arcanus mne zaskočil tím, že mi nabídl pozici bety a také tím, že mne přijal za svého syna. Nejprve jsem se rozhodl v mylšenkách zaobírat novou pozicí bety. Netušil jsem přesně, co mne čeká a co s novou pozicí budu muset vykonávat a tak jsem se zapřemýšlel o tom, co jsem vůbec o betách jako takových věděl. Bylo toho málo, ale muselo mi to stačit, abych si udělal o své nové pozici aspoň nějaký obrázek. Popravdě jsem původně byl spíše vlkem, který se bude držet lovu a jako lovec jsem obstál na výbornou. Smečka nehladověla a v zimě měl každý vlk do čeho kousnout, pokud potřeboval. Tohle nejspíše stálo za Arcanusovým rozhodnutím více, než to že jsem byl ve smečce dlouho. Přeci jenom bylo ve smečce více vlků, kteří v ní žili a mohli by o tuto pozici žádat. Arcanus měl ve smečce velkou rodinu a tak mne i mírně zaujal fakt, že si za betu a svého pobočníka zvolil zrovna mě.

březen 2/10

Našel jsem si kládu, která se tu válela na zemi, porostlá mechem a různým sajrajtem. Možná spadla při bouřce nebo strom vykořenil nějaký silný vítr. Možná za to mohl sníh a letošní zima, třeba to prostě strom neustál a pod tím náporem sněhu padl k zemi. Nebyl letošní zimu jediný... Trochu jsem se zachvěl při pomyšlení, kolik vlků musela letošní zima stát životů. Konečně klid. Podíval jsem se na ni a vyškrábal se tak, abych si na ni mohl pohodlně lehnout a rozvalit se. Slunce prokukovalo skrze rodící se zelené lístky a příjemně hřálo. Konečně přišlo jaro. Slunce sice pořád nepálilo silou, kterou bych pro svůj chabý světlý kožich potřeboval, abych se pořádně zahřál, ale bylo to rozhodně lepší, než to chladné slunce, které nás laskalo celou zimu. Unaveně jsem si povzdechl a položil si hlavu na tlapky. Na chvilku jsem přivřel očka, ale nespal jsem. Přemýšlel jsem.

březen 1/10

Šel jsem se projít. Bylo toho dost, co jsem si sám v sobě potřeboval urovnat a co jsem rozhodně nechěl odkládat na dobu neurčitou. Arcanus mne zakočil několika věcmi, které jsem si potřeboval ve své hlavě srovnat. Rozhodl jsem se tedy na pár chvilek vylézt z našeho Asgaarského lesa a zamířit někam, kde budu mít aspoň trochu té pohody a klidu a kde budu moct bez problémů přemýšlet nad tím, co všechno se v mém životě zvládlo v tak krátké době změnit.
Les byl tichý a občas se kolem něj prohnalo nějaké to hejno ptáků, kteří jen zakroužili ve větvých, zakrákorali a zmizeli mi z dohledu. Upřeně jsem sledoval jenom jejich pírka, jak mizí v modravé dály, ničím neohraničeného nebe. Dřív bych jim možná i schopnost létat vyloženě záviděl, teď jsem se jenom pousmál a byl rád, že jsem tam, kde jsem a nemusím se celý život hnát za něčím, co je někde v dálce za horizontem.

Sionn se k nám připojil a na mě bylo vidět, že jsem mu rozhodně neodpustil to, že se tak moc zčuchnul se Siriusem. Jak jsem se na něj, ale podíval, už tam nebyla žárlivost. Nebylo tam nic. Jako bych se koukal jenom na někoho kdo je členem stejné smečky jako já, ale žádné velké emocionální pouto mne k němu nepojilo. Cítil jsem k němu ten rodinný cit jako k Arcanusovi, ale rozhodně ne ten, který bych cítil ke svému možnému partnerovi. Jako by mne Alastor z tohohle vyléčil. Jen jsem tedy kývnul hlavou, když Arcanus pronesl, že mám zůstat.
Sedl jsem si na zem a čekal, stejně jsem věděl, že veškerou konverzaci zastane Arcanus sám a já se nebudu muset k ničemu vyjadřovat, pokud nebude na mou maličkost přímo mířená otázka. Blížil se lov a já tak začal promýšlet strategii, která se samozřejmě změní podle toho, kdo se všechno dostaví, ale věřil jsem tomu, že Arcanus, Sionn a já to zvládneme i bez ostaních. I když bylo by dobré, kdyby se tu objevil někdo jako jistota, že se to podaří bez zranění. V počtech je síla. Na otázku Sionna jestli jsem s adopcí a betou souhlasil jsem jenom hodil rychlý pohled jeho směrem a kývnul. Nechtěl jsem působit neslušně, ale tohle jsem byl prostě já. Nemluvil jsem pokud k tomu nebyl důvod a kývnutí stačilo. Navíc jsem cítil, že se k nám někdo blíží z úkrytu a tak jsem nechtěl v konverzaci moc pokračovat, aby nás nezdržovala od lovu.

Bylo poměrně hezké počasí. Jaro se hlásilo o slovo a tak když Arcanus souhlasil s tím, že projdeme hranice, tak mi to ani nijak extra nevadilo. V zimě se značkovalo hrozně, jak napadl sníh, všechno pachovou stopu rychle ztrácelo. Na jaře se značkovalo nejlépe. Nefoukal moc silný vítr a ani často nepršelo, aby se muselo značkovat častěji.
Starší vlk nebyl úplně hlavou otevřenou, ale snažil se. Nelíbilo se mu, že by někdo házel zodpovědnost za sebe na bohy a já ho chápal, ale jen do jisté míry. Pro mě byla myšlenka bohů uklidňující. "Právěže ne. Bohové nevedou naše kroky každý den, na to nemají čas a popravdě to po nich ani nikdo nechce. Spíše nám dají návod jak žít a podle toho by se měl jeden řídit. Například kodex je takhle nastavený... Měl bych být na ostatní milý, nelhat, nekrást, nezabíjet a tak dále. Někdo tohle bere jako samozřejmost svého života, ale jiný ne a nebo může být v situaci, kdy se bude zdát krádež nebo lhaní jako dobré východisko... Jenže pokud má nad sebou boha, nezalže ani kdyby mu na tom stál život, protože ví, že to není správné," odvětil jsem a trochu protáhl svůj monolog více, než jsem zprvu chtěl. Nehodlal jsem Arcanuse poučovat, jen jsem prostě dával hlas svým myšlenkám. Neutřzeným a neuspořádaným.
"Bohužel netuším jak na to, ale doufám, že třeba Hayetta bude něco vědět," pronesl jsem. Věděl jsem, co je k obřadu potřeba, ale úplně jsem netušil jaké formule se mají použít nebo v kterou denní dobu obřad udělat. To by ovšem mohla vědět akolytka, která se v lese vyskytovala a já doufal, že se mi podaří ji minimálně přimět k podělení se o vlastní vědomsti. Pokud by obřad dělat nechtěla, pochopím to, ale třeba mi aspoň řekne, co bych dělat měl. Arcanus pak promluvil o tom, že by pro mne měl návrh. Na chvilku jsem se zastavil a poslouchal ho. Vyslechl jsem celou jeho řeč a chvilku nad tím přemýšlel. "Já... pane... tedy Arcanusi... bylo by mi ctí," pronesl jsem nakonec dost nevážně na to, o jak závažnou věc šlo. Neuměl jsem si představit vštší poctu, než to, že se stanu betou. Sionnovi se to nebude líbit. A jako na zavolanou se tu vlk objevil. Vypadal celkem dobře na to, jaká byla zima. Kývl jsem hlavou na pozdrav. "Zdravím. Mám jít?" zeptal jsem se jenom obou, pokud potřebovali prostor, nehodlal jsem jim tu dělat křoví.

Využil jsem nabízené vody a napil se, než jsem se pustil do odpovídání na všechny ostatní dotazy, které Arcanus položil a vyjádření k myšlenkám, které mi předestřel. Nechtěl jsem působit neklidně, takže jsem se z úbytku energie skrze magii snažil rychle vzpamatovat. Arcanus by mne nesoudil, kdybych si chtěl odpočinout, věděl jsem to, ale nějak jsem před ním nechtěl odpadnout. Nevím proč, byť byl teď můj otec, některé věci jsem si prostě nechtěl dovolovat k nikomu. Nechci prostě vypadat jako padavka, to je můj problém.
Kývl jsem na Arcanusova slova o lovu. Měl pravdu. Než se nás sejde dost, tak to bude ještě hodnou chvilku trvat a tak se zvěř ještě objeví. Ve smečce je nás dost. Možná by bylo možné udělat hned několik skupin pro lov. Nebylo by to ani pak tak složité se domluvit a rovnou bychom nalovili více kořisti, po zimě to bude potřeba. Přemýšlel jsem nad strategií, kterou zvolit. Jedna skupina by mohla zůstat tady a ulovit něco ze stáda, které se tu nachází. Druhá skupina by mohla jít zkusit ulovit nějakou vysokou na pláně, popřípadě by mohla odchytit nějakého prchajícího kamzíka tady. Na vymyšlení plánu jsem ovšem měl ještě času dost. Jako lovec smečky jsem za to bral zodpovědnost. Sice to nikdo oficiálně neřekl, ale nějak mi došlo, že už nejsem lovec v zácviku, ale plnohodnotný hlavní lovec smečky. Tato pozice sice náležela Sionnovi, ale jelikož se stal Alfou, odhadoval jsem, že o tuhle funkci přišel povinnostmi, které se pojili s Alfováním. "Neprojdeme se, než ostatní přijdou?" navrhl jsem a pustil se do chůze k hranicím. Proč je neobejít, když tu stejně čekáme.
Arcanus byl očividně nesvůj z celé té myšlenky náboženství a přitom žil na místě, kde vlci věřili tomu, že své bohy reálně vidí. Život a Smrt tu mezi nimi procházejí, jak některé pomatené duše tvrdí. Sám jsem ani jednoho z nich neviděl a tak jsem neměl potřebu v jejich existenci věřit. Spíše jsem předpokládal, že se nějaký magický vlk s komplexem vyvolenosti za boha vydává. "Ona si zase nebude umět představit život bez patrona. Takhle má jistotu, že všechno co dělá nebo co se jí děje, je svým způsobem součást většího plánu a ne jen nahodilost. Navíc může věřit tomu, že když se bude chovat dobře, podle učení svého Ochránce, pak bude žít po smrti krásný život," snažil jsem se to vysvětlit. Nebylo to tak zlé, jak si jeden mohl myslet. Náboženství vám dávalo jistotu, pocit bezpečí a řád. Pokud jste se obávali, že svým chováním naštvete svého boha, pak jste věděli, co je dobré a co špatné. Osoba bez víry nad sebou takovou páku neměla. Zajímal se i o mého patrona. Nikdy jsem o něm dost nemluvil, protože jsem sám neprošel obřadem, ale věděl jsem, že mě hlídá. "Je to bůh války, ztráty, ambic a nadání, ohně.... V podstatě je to válečník, ochraňoval bratrstvo před nebezpečím a taky v nás probouzel to nejlepší," pronesl jsem zamyšleně. Opět se mi do hlasu vkradla ta naučenost. Otřel jsem se o jeden ze stromů, co byl cestou, abych roznesl svůj pach. "Ale já nikdy neprošel rituálem přijetí, takže nevím, jestli bych se měl vůbec do řad jeho následovníků počítat," dodal jsem. Možná by mi s tím pomohla Hayetta. Nikdy jsem popravdě netoužil po tom obřad uskutečnit, protože nebylo jak. Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl, ale ona by mohla a nabízela tak možnost to alespoň zkusit. A já začínal důstávat pocit, že bych o to skutečně i stál. Snad by se nic nestalo, kdybych obřad absolvoval až teď a ne jako vlče.
Acanus byl zpátky ve své podobě. Obcházeli jsem hranice. Čekali až se všichni sejdou na lov. Život byl konečně dobrý... Usmál jsem se. Můj úsměv byl věcí vzácnou a o to víc šokující bylo, že jsem se nahlas zachichotal, jako malá vlčice. Bylo to prostě krásné a já si nemohl života užívat víc.