Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zubří vysočina

Došel jsem k vodě, která byla nádherně chladivá. Cítil jsem její chlad z dálky, už když jsem chodil přes pláň to odsud hezky táhlo, ale já věděl, že voda bude ještě chladnější než vzduch, který od ní jde. Tahle vůně vody, chladu, to byl příslib, který každá řeka dávala okolí, pokud bylo postiženo takovým vedrem jako nynější jih tohoto kraje. Byl jsem takový kousek od vody, že jsem se k ní rozeběhl poklusem. Hned, co se moje tlapky dotkly chladivé vody jsem si slastně povzdechl. Voda byla příjemná. Příjemnější než cokoli jiného. Začal jsem se s ní pomalu mazlit, jak jsem pokračoval směrem do jejího proudu. Nešel jsem ovšem moc daleko, protože jsem se obával toho, že bych se mohl někde propadnout a já prostě neuměl plavat. Zastavil jsem se, když mi voda dosáhla k břichu a příjemně mi chladila chloupky mezi všema čtyřma tlapama. Hleděl jsem na tu vodní hladinu a ta modrá se mi líbila. Byla trochu nazelenalá, nebyla čistá. Byla to modrozelená směs, která byla opravdu nádherná. Líbilo by se mi potkat někoho s takovou barvou očí, ale bylo mi jasné, že se mi osobně asi nikdy nepoštěstí. Byla to ovšem nádherná barva. Netypická a záhadná, byla přesně jako tahle voda, která taky nevypadala tak úplně normálně.
Sedl jsem si do té chladné vody a nechal si hezky zchladit pozadí, zatím co jsem pil a přemýšlel o tom, jaké by to bylo dívat se do zelenomodrých očí každý den. Kdybych měl někoho, kdo by byl po mém boku s takovým pohledem. Zatím jsem nepotkal nikoho s takovýma očima, ale doufal jsem, že by se někdy někdo takový mohl objevit. Někdo, kdo by měl cestu až ke mně, koho by tam dovedly vlastní tlapky a cíl bych byl já. Po tom, co jsem viděl Lucy a Etneyho jsem si uvědomil jednu zarážející věc, že bych nerad někdy umřel sám. Ne, že bych nějak opěvoval jejich lásku a plození. Vlku chraň. Jen mi přišlo hezké, že vědí, že neumřou sami. Stejně tak jako Sionnova matka, kterou jsem viděl už jenom mrtvou. Neumřela sama. Byla obklopená spoustou blízkých. Tak bych chtěl svůj život zakončit i já, jenomže jsem neměl s kým. Zatím.
Kdybych si měl vybrat asi bych moc nepřemýšlel nad tím, jak by takový jedinec měl vypadat. Možná by měl jednoduchý kožich nebo možná složité odznaky, které by budily pozornost? Ne, rozhodně by někdo takový neobyčejný, kdo by mne upoutal musel působit velice obyčejně. Nejlépe jednobarevný kožich, který by byl tak nenápadný, že by ho jeden mohl přehlédnout nebo na něj zapomenout. Někdo, kdo by byl tak trochu jako já. Já taky neměl nijak nápadné vzezření, spíš jsem byl nenápadný. Jenže nenápadnost byla klíčem ke všemu. Mohl jsem pozorovat okolí a ostatní. Být nerušeným pozorovatelem všeho světa.
Dopil jsem chladivou vodu a nasál jsem do čenichu vůni, která byla všude kolem. Takhle by musel vonět ten s kým bych strávil zbytek svých dní. Jako příroda. Jako něco, co je tu od pradávna, ale zároveň je to nové. Jako čistá voda, rostoucí tráva, rosa a sluneční paprsky hrající si v ní, tvořící duhu. Tak by voněl někdo, koho bych chtěl poznat. Nebyla by to umělá vůně, byla by to překrásná vůně přirozenosti a přírody. Práce a čistoty. Všechno tohle jsem v tenhle okamžik cítil a i když se mi nechtělo jít, tak jsem se začal zvedat, abych mohl vyjít z vody na břeh a osušit se na slunci. Vyšel jsme na břeh a z mého kožichu tekla voda. Otřepal jsem se a kapky odletěly do dálky. Už to ze mne jenom kapalo, když jsem si lehl na zem, abych se mohl hezky osušit. Schnout na sluníčku to bylo moje. Lehl jsem si na zem a zavřel oči. Před očima jsem viděl vlka nebo vlčici, který měl oči modrozelené, úsměv byl přátelský, ale obezřetný. Kožich měl neurčité barvy, protože slunce bylo za obrsem těla a tak zastínilo můj pohled. Tělo bylo robustní, nohy protáhlé. A vůně byla jako plynoucí řeka, která se prodírá jarní trávou. Takhle to vypadalo a vonělo. A tohle všechno mne odneslo do říše spánku. Bylo příjemné usínat s touhle představou. S představou někoho, kdo by mohl být tím, kdo bude se mnou až přijde ten poslední okamžik. Abych prostě nebyl sám. Toho jsem se bál. Toho, že nakonci budu úplně, ale úplně sám. Jenže ta představa milé osoby mě ukonejšila a uspala.

Kráčel jsem směrem k vodě, protože teplo začínalo s přibývajícím dnem být opravdu nesnesitelné. Škoda, že neumím plavat. Trochu mě to mrzelo, protože jsem to viděl u několika vlků, ale pořádně jsem to sám neuměl. Byla to škoda, protože teď by se mi tohle umění pohybovat se po vodě docela hodilo. Mohl bych se hezky někde vyvalit v proudu a nebyla by mi zima. Takhle jsem mohl tak maximálně někde sedět na břehu nebo se jenom po kolena brodit vodním tokem. Muselo mi to ovšem stačit a zároveň to bylo připomínkou, že bych měl někoho oslovit, aby mne to naučil. Samozřejmě až k tomu bude příhodná chvíle nebo bude někdo mít více času. Mohl bych oslovit pana Sionna, ale ten má rozhodně moc práce na to, aby se staral o to, jestli umím nebo neumím plavat. Mírně jsem se zakabonil, když jsem procházel přes pláň. Byla škoda, že jsem neměl žádného přítele, kterého bych mohl o takovouto žádost poprosit. Netušil jsem zda někdy vůbec nějakého přítele poznám.
Ano, byl tu pan Sionn, ale toho jsem nebral jako přítele. Ne tak úplně. Spíše jsem ho bral jako učitele nebo mistra z našeho řádu. Měl jsem k němu blízko, měl jsem ho rád, ale některé věci, které se dějí mezi přáteli bych s ním asi nikdy sdílet nemohl právě kvůli jeho postavení, které zastával ve smečce. Byl prostě moc vysoko na to, abychom se mohli jen tak přátelit. A navíc byl starší než já, takže by přátelství stejně muselo vycházet od něj a nikoli ode mne. Věkovou hranici neměla jako překážku Danie, ale tu jsem též nebral jako přítelkyni, které bych se vyptával na to, jak se naučit plavat. Danie byla vlčice, což z ní nemohlo v mých očích dělat správného přítele. Nemohl bych s ní sdílet všechna svá tajemství a problémy, protože by některým z nich nerozumněla. Poslední vlk, který zde měl blízko k tomu být nazván přítelem byla slečna Iska, ale ta bohužel nesplňovala jak pohlaví tak věkovou hranici. Nedělalo mne to ovšem smutným ani doma jsem neměl žádné přátele. Všechno to byli moji Bratři a to bylo více než přátelství. Zároveň tam byli i mistři, kteří byli mnohem více než přátelé a Bratři dohromady, protože oni měli poslední slovo a poslední rozhodnutí. Oni byli prostě daleko, moc daleko, abych je nazval přáteli. Neměl jsem tudíž žádného přítele ani dříve ani teď, aby mne mohl naučit plavat, což byla opravdu škoda a já doufal, že se mi někoho takového podaří najít. Zatím jsem se tedy musel spokojit s postáváním na okraji říčních toků. Voda už příjemně hučela v uších a já za chvilku uviděl její lesk, jak se v ní odrážely sluneční paprsky.

//říční eso

//lužiny

Procházel jsem se poměrně příjemným a pohodovým tempem, nikam jsem nespěchal a v tomhle parnu ani moc dobře spěchat nešlo. Ne, že bych neměl žádný směr, chtěl jsem se vrátit do hvozdu, který jsem momentálně považoval za to nejbližší domovu. Na druhou stranu se mi ovšem nechtělo jít přes močály a bylo mi vedro. Zvolil jsem tedy cestu k řece, která tu zurčela. Slyšel jsem jak její koryto šplouchá a drncá, ale nedokázal jsem ji přesně lokalizovat. Proto jsem šel i pomalu. Nechtěl jsem to náhodou na nějaké odbočce minout. Místo tu bylo příjemné. Jenomže až moc horké. Takhle nějak jsem si představoval, že by vypadalo to nejhorší místo na světě, kde bych nikdy nechtěl skončit. Takhle by se v něm jeden topil a vařil ve vlastní šťávě. Tohle by bylo ono. Nejhorší místo jsem si nepředstavoval, jako místo. Nemělo detaily ani nemělo žádné přesné umístění. Jeden by mohl mluvit o něčem, kam odchází třeba zlý vlci, ale já věřil tomu, že když umřeme nejsme rozděleni na dobré a zlé, protože, jak jsem se již nad tím zamýšlel, na dobré a zlé by nás musel někdo řídit. Ten někdo by musel být nad námi všemi a tomu jsem odmítal věři. Nebyl jsem jako paní Iska nebo jiní, nevěřil jsem v Bohy z masa a kostí. Bohové byli jenom představa rozhodně nikoho nerozdělovali na hodného a nehodného.
Jenže existovala špatná místa. Nebo velice nepříjemná místa. Pro mne tato místa byla spojována se dvěma věcma. Jednou z nich byla teplota. Na špatném místě bylo neuvěřitelné horko, jako teď tady na pláni. Bylo horko k zalknutí, možná ještě trochu větší dusno a já bych se tu roztekl. Můj kožich sice nebyl tmavý ani nebyl moc hustý, ale zároveň to prostě byl kožich. Ani trochu jsem nezáviděl těm, kteří jsou ve své tmavé srsti dneska někde na slunci. Ne rozhodně jsem jim to nezáviděl. Aspoň, že to není tak příšerné, jak by mohlo být. Není takové dusno, vítr se trochu hýbe. Udělal jsem další krok směrem k šumu vody a trochu tak změnil trajektorii své chůze. Nevěděl jsem jestli mne náhodou neklame sluch, ale doufal jsem že ne. I když na pláni se zvuk mohl různé rozléhat, nevěřil jsem tomu, že by mě sluch šálil. Spíše jsem se obával, abych uvody nenarazil na někoho nepříjemného. Ať už vlka nebo nevlka. Nerad bych si dnešek nějak víc kazil.
No a kromě teploty byla pro mne příšerným znamením místa i vůně. Nedokázal jsem si představit nic horšího, než vůni rodicí feny. Jen vybavení si toho, jaký puch se táhl od Lucy a to i když jsem ji navštívil později, navalilo se mi. Viděl jsem vlky umírat v různých pozicích a za různých okolností, ale nic nemělo na smrad porodu. Ani střeva padající do jehličí. Ta byla hnusná na pohled, ale ne na počich. Nebo aspoň ne tolik jako zápach, který se táhl úkrytem při porodu. Moč, krev, sliny, pot, a kdo ví co ještě všechno dalšího. Nakrčil jsem čenich. Věděl jsem, že za to Lucy nemohla. Nejspíše za to nemohla žádná Matka. Lucy vypadala vyčerpaně z toho všeho, ale ten smrad byl fakt nepřekonatelný. Klidně bych se brodil po krk ve výkalech, než abych se znovu přibližoval k rodicí vlčici. Bylo to prostě nechutné. N-E-C-H-U-T-N-É. Nedokázal jsem se pořádně ovládnout a trochu jsem si ukrkl do tlamičky. "Grlk," zabublalo mi v hrdle, jak se šťáva z břicha drala do krku. Nechutnosti všech nechutností spojte se.
Ještě že voda byla nedaleko a její šumění zahánělo mou touhu po zvracení. Zavrtěl jsem hlavou, abych se zbavil vzpomínek na to, že jsem cítil Lucy a její porodní puch a zároveň to teplo. Tohle bylo to nejhorší. Vedro, dusno a rodící vlčice. Nic jiného bych si nedokázal představit jako to nejvíc nejhorší místo. Kdyby mě někdo chtěl za něco potrestat, stačilo by mě narvat do úkrytu kde je vydýcháno, teplo a rodicí vlčice a já bych prosil o smilování během vteřiny.

//kopce tary

Dokázal jsem si představit, že takhle by vypadal ráj. Můj ráj byl mým domovem. Bylo to Taranské pohoří, které bylo mým domovem, mým rájem. Nebylo o tom pochyb. Všechno tam bylo dokonale uspořádané a dokonale odpovídalo mým požadavkům na místo, kde bych chtěl trávit konec svého života, ale i celou věčnost po něm. Možná to někomu přijde zvláštní, ale já nevěřil na peklo nebo ráj, věřil jsem ovšem tomu, že na konci našich životů skončíme na nějakém odlehlém místě, kam doputuje naše vědomí, zatím co naše tělo bude rozkládáno živly přírody a vším co ji tvoří na malinkaté součástky a vrátí se zpět ke svému původnímu místu stvoření. Prach jsi a v prach se obrátíš, tomu jsem věřil. Ale nevěřil jsem, že bychom odcházeli někam podle toho, jak se kdo zachoval. Kdo by o tom taky rozhodoval? Kdo by řekl "ty jsi byl hodný a proto můžeš do ráje, ale ty jsi udělal tohle a tak půjdeš do pekla"? Kdo by měl mít tu moc rozhodovat a rozdělovat nás na ty hodné záchrany a ty odsouzené k nekonečnému utrpení? Nikdo. Bůh. Ale v toho jsem nevěřil, takže jsem ani nemohl věřit tomu, že by něco takového probíhalo. Měl jsem na to ovšem svou vlastní teorii.
Když zemřeme dostaneme se na to místo, které nám přišlo nejlepším místem už za našeho života. Pro někoho by to mohla být nora s Matkou, to by asi byl ráj pro pana Sionna, který po ní tesknil a který by nejspíše dal cokoliv, aby s ní znovu mohl na chvíli být v noře, v klidu a bezpečí. Pro někoho by tím místem, rájem pokud to tak chcete nazvat, byla třeba vyhlídka s milovanou osobou s někým kdo pro ně hodně znamená. Nemusela by to být zrovna partnerka nebo partner, ale třeba nejlepší přítel. No a pro někoho jako jsem byl já, kdo neměl matku, neměl ani partnerku, neměl ani nejlepšího přítele... Kam bych se měl dostat já? Pro mě to byla snadná odpověď, skončil bych v Taranském pohoří. Ležel bych na jenom z větších kamenů a poflakoval se? Ne, rozhodně ne. Můj ráj by byl místem, kde bych měl své povinnosti, ty bych den co den plnil a den co den tak obnovoval svůj Řád a řád světa. Tohle jsem měl jako nádhernou představu vlastního ráje, vlastního posledního místa odpočinku. Nic jiného, jenom tohle a nic víc. Chtěl bych plnit své povinnosti, pracovat pro ostatní a mít nějaký smysl ve vlastním životě.
Udělal jsem další kroky skrze tohle území, po vyšlapané cestičce se šlo celkem dobře, i když už ji zarůstala tráva. Byl poměrně pěkný den a já nakonec nešel na sever, jak jsem původně plánoval. Něco mě táhlo na jih. To něco mi říkalo, že bych se tam měl jít podívat. Proč? Netušil jsem. Prostě to tak bylo. Přemýšlení o ráji a domově a všem mě trochu vyčerpalo. Navíc jsem dostal žízeň, kterou bylo potřeba nějak uhasit. Sice jsem pořádně nevěděl, kde bych tady mohl získat vodu, ale někde by být mohla. To by byla možná jediná změna. Kdyby bylo Taranské pohoří mým posledním místem odpočinku, pak bych tam chtěl trochu více vody, abych se s ní nemusel lopotit od kdovíkud. Jinak by vše zůstalo při starém. Přesně tohle jsem si myslel, jak jsem postupoval směrem na jih dál a dál.

//Zubří vysočina

Pomalým krokem jsem mířil daleko od kopců, které jsem si tak moc oblíbil. Moje tlapky šly pomalu, protože bylo teplo a já se nechtěl utahat. Vzpomínal jsem na další místa, na kterých jsem byl. Vzpomínal jsem i na domov. Nepamatoval jsem si místo, kde jsem se narodil, protože takové místo možná bylo jenom tím keřem, u kterého mne našli. Možná mě Matka porodila přímo tam, vedle prašné cesty. Zkroucená do klubka na chladné a mokré zemi. Všude kolem jenom trny a ostny keře, který si vybrala jako svůj provizorní úkryt. Nebo mne možná porodila v nějaké noře, která byla krásná a prostorná. Bylo v ní teplo a útulno. Jenomže možná, že já jsem jenom nebyl hodný a tak mě z nějakého důvodu vynesla pod ten keř a nechala mne tam. Kdo mohl tušit, jak to bylo. Možná mě odnesl někdo jiný než ona... A nebylo to vůbec celé jedno. Bylo. Pokýval jsem hlavou, protože tak to bylo. Neměl jsem důvod nad svým rodištem přemýšlet, takže jsem se raději zamyslel na místem, které bylo více jako domov.
Řád žil v pohoří, které bylo nádherné. Výhled z něj byl dokonalý, z nejvyššího bodu se prý dalo dohlédnout strašlivě daleko, ale já jsem nikdy ten výhled neměl šanci spatřit. Ztratil jsem se jako moc malý. Kdybych vydržel déle, pohoří by mi určitě ukázalo i spoustu jiných tajemství. Všude byly vysoké stromy, jehličnany, které se dotýkaly navzájem svými starými větvemi. Kořeny byly v lesích vystouplé a jeden si musel dávat pozor, aby nezakopl, když procházel po nějaké cestě. Kráčel jsem tam tehdy ovšem neopatrně a zbrkle, takže jsem si dost často natloukl čenich. Mezi skálami byla průrva a tou se dalo dostat na plácek uvnitř skal. Byla tam prostorná jeskyně pro všechny členy Řádu. Měla několik pater a různých chodbiček. Nikdy jsem neprozkoumal úplně všechny. Něco bylo na spaní, něco jako sklad, něco pro potulné vlky, kteří potřebovali pomoci. Na pláni bylo taky několik stromů, pod kterými se jeden mohl schovat a ukrýt. Na vzdálené straně tekl tenounký pramínek vody ze skal, který většinou nesloužil k ničemu, protože byl až moc tenounký. A to vše obklopovaly skály. Skrze jeskyni se prý dalo odejít ven, ale já nikdy jiný východ než průrvu nenašel.

//Lužiny

Cítil jsem v okolí nějaké pachy cizích vlků, ale nic mne nenutilo k odchodu. Nechtěl jsem odcházet, tohle místo mělo něco do sebe. Bylo příjemné tu vysedávat a nerušeně přemýšlet o ničem a všem. Prostě si jen tak dýchat a žít. To jsem potřeboval. Trochu toho svého klidu a pohody. Mrskl jsem ocase ma přitáhl si ho pak k tělu. Dým na obzoru stále stoupal. Nutno podotknout, že zrovna sopka nebyla mým oblíbeným místem. Neměl jsem to tam rád, takže jsem ani moc neřešil, co se tam děje. Byla tu ovšem v kraji místa, která mi k srdci přirostla více. Jedno z nich bylo zrovna tohle. Líbilo se mi tu, i když jsem to zde objevil nedávno a tak nějak náhodou. Líbilo se mi, jak tohle místo dýchá stářím a nějakým tajemstvím. Tušil jsem, že tu muselo být dřívě něco velkého. To podle těch nor, které jsem zahlédl, když jsem se snažil vydrápat směrem nahoru do tohoto kopce. Líbilo se mi na něm i to, jak bylo odlehlé, ale vlastně nijak vzdálené od hvozdu, ve kterém jsem se momentálně nacházel. Byl jsem rád, že se mi povedlo tohle místo nějakým způsobem najít. I když náhoda pořád dobrá nálada.
Ale nebylo to moje jediné oblíbené místečko, měl jsem jich tady v okolí více. Patřil k nim i ten malinkatý les kousek od hvozdu, kterým protékala řeka a který jsem cítil jako místo, které mi prostě přirostlo k srdci na trvalo. Bylo to tam příjemné a hezky to tam vonělo. Trochu mě mrzelo, že nemám jak se tam odsud dostat nějakou sndanou cestou. Zpět přes močály se mi nechtělo, chtěl jsem to vzít zpět k hvozdu přes sever, kolem té dlouhé řeky, takže lesík na jihu úplně minu. Škoda. Zamyšleně jsem nakrčil čelo a pak se pomalu vydal dolů z kopce. Kráčel jsem velice opatrně, abych nespadl na zem, protože místo přes svou nádhernost mělo i své nebezpečí jako prohlubně a všechny ty historické nory, do kterých bych se nerad zhroutil. Ne, že by to ovšem ubíralo tomuto místu na mé oblíbenosti. Nikoli. Měl jsem ho rád i se svou nebezpečností. Viděl jsem tu i několik hadů, kteří se líně plazily sem a tam. Nebylo by úplně dobré na ně stoupat. Tohle místo mělo tak akorát klidu a pohody a nebezpečí. Dokonalá rovnováha.
Tohle místo bylo dokolané. Prostě perfektní. Když jsem sešel dolů z kopců rozhodl jsem se, že měním názor. Tohle místo bylo mým nejoblíbenějším. Z nějakého důvodu to tu na mne tak působilo. Jako dokonalé místo. Hezky jsem si tu odpočinul. Navíc tu byl nádherný klid a výhled. Květiny tomu všemu jenom dodávaly na nádheře. Bylo dokonce vidět, že je to místy i dost strmý kopec, ale mě to tak nepřišlo, když jsem stoupal směrem nahoru. Ale cesta to byla příjemná, protože tráva tu byla měkkounká. Cestičky vyšlapala spousta tlaepek, které tu kráčely před těmi mými. Teď mi to připadalo, že tu je i celkem příjemný chládek, ale to dělal spíše stín kopců, které se vlnily a vrhaly minimální stín na zem. Usmál jsem se na tu scenérii, kterou jsem nechával za sebou a rozhodl se, že se na tohle zajímavé místečko, rozhodně budu muset dříve nebo později vrátit.

Moje vedení by prostě bylo hlavně založeno na férovosti. Jenomže mi bylo jasné, že někdo jiný by si to takhle úplně představovat nemusel. Mohou být různé druhy smeček s různým vedením, ale rozhodně se mi nelíbí přístup místních. Asgaar je moc rodinný a Sarumen zase moc o přátelích, co říkala Danie. Mechová smečka má aspoň ochránce, který je co pro to... Zamýšlel jsem se nad různými druhy smeček a pak mne napadlo, že by mohla existovat i smečka, která je spíše fanatická. Podle všeho tady věřila spousta vlků na existenci svých Bohů. A tím myslím reálnou existenci z masa a kostí, ne jenom nějaký přelud nebo představu. Slečna Iska i pan Eteny a paní Gee, všichni mluvili o Životu a Smrti jako by to byly reálně existující Bohové, které můžete vidět a mluvit s nimi. Já tomu nevěřil. Žádného z nich jsem nikdy nepotkal, takže jsem to bral tak, že je to jenom přelud místních vlků, ale i přelud může být nebezpečný.
Někoho by mohlo napadnout, že by bylo dobré mít jako Alfu Života. Napadlo mě z čista jasna. Mohl by všem namluvit, že opravdu existuje a že chce jenom to nejlepší pro všechny ve smečce a že promlouvá skrze někoho jiného. Úplně jsem viděl, jak někdo vykládá vlkům, že ho musí poslouchat, protože je poslem samotného Života, který mu předává svá moudra. Taková smečka by byla příšerná. Nemůžete jen tak vystřídat Alfu, i kdyby byla sebehorší, protože je přece ve vedení samotný Život. Nikdo by nemohl nic zpochybnit, protože by tím zpochybňoval slovo boží a to si přeci nikdo nemůže dovolit nebo může? Ne rozhodně nemůže. Nikdo nemůže říct, že bůh nemá pravdu a takové by to bylo ve smečce, kterou by vedl Život. Všichni by se báli cokoli říct, protože by je to mohlo ohrozit nebo přímo zabít. Žádný Bůh by se nemazal s tím, kdo popírá jeho existenci nebo rozhodnutí. Mírně jsem se otřásl, jak mi po zádech přejel mráz. V takové smečce bych rozhodně nehodlal žít. Bylo by to moc nebezpečné a rozhodně by to bylo nepříjemné. Muset pořád opěvovat každé rozhodnutí toho, kdo by mluvil za Boha, kterého jsem nikdy neviděl ani v něj nevěřil. Navíc podle toho, co jsem pochopil, by se za Boha mohl vydávat kdokoli, kdo by měl jenom více magií, které tady měl v podstatě každý. Zavrtěl jsem hlavou. Ne, rozhodně bych v takové smečce být nechtěl.

Otázek ohledně smeček bylo hodně. Nebyl jsem ovšem schopný si sám na ně odpovídat. Nedokázal jsem to. Neměl jsem potřebné znalosti nebo zkušenosti. Tenhle svět měl prostě svoje vlastní pravidla, kterým jsem já zatím neorzumněl a život ve smečce k nim patřil. V mém Řádu byla společenství, ne smečky. Nebylo v něm ani tolik strachu o vlastní území, protože lesy i louky kolem jeksyně Řádu patřily všem. Ano, měli jsem jako bratrstvo svoje loviště nebo svoje vlastní místo na spaní, ael neměli jsme na něj vyloženě nějaký silový nárok. Většina ostaních vlků, poutníků, nás prostě nechávala lovit tam, kde jsme potřebovali a kdy jsme potřebovali. Možná, že kdybych se svými bratry vydržel déle, pak bych zjistil, že všechno nebylo tak růžové, jak jsem si to představoval. Jenomže já odešel moc brzo, v době kdy mě nikdo nezasvětil do vnitnřího fungování Řádu. Pro mne to bylo jenom společenství vlků, kteří se starají nejen jeden o druhého, ale i o cizince, kteří pomoc potřebují. Neřešil jsem tedy to všechno kolem.
Jenomže tady to fungovalo úpně jinak. To jsem pochopil už ze slov pana Sionna. Ten se ostatních obával. Cizince bral jako možné ohrožení a měl pravdu. Až moc pozdě jsem si uvědomil, že jeho strach vycházel ze zkušenosti a podstaty, některých vlků. Netušil jsem kde se v někom může brát tolik nepřátesltví k ostatním, že smečku napadne nebo že dokonce zabije jejího člena. Co mě ovšem fascinovalo více bylo to, že Gee pustila cizince na území a v podstatě tak dovolila, aby ten s ouškem dolů zemřel. A to měla být ochráncem... Něco mi říkalo, že při jejím výběru se někdo pořádně seknul. Jak mohla vlčice, které evidentně nedělalo problém pustit cizince až do srdce lesa, dostat funkci ochránce smečky? Někdo to prostě nepromyslel. Správný ochránce by měl přeci dbát na to, že se do smečky nedostane nikdo, kdo by mohl ublížit ostatním. A když už se tam náhodou dostane, měli by ho zneškodnit. Jenomže tohle asi nikoho nenapadlo, že by mohlo platit i pro staré členy smečky nebo pro vlky, kteří jsou s ochráncem přátelé. Tohle bych asi dělat nemohl. Nemohl bych jen tak vyhnat někoho známého... Ale na druhou stranu bych ho nepouštěl ani do středu lesa. Musel by počkat na hranici, než by přišel někdo výše postavený, třeba Alfa nebo Beta.
Jenomže tohle byl taky problém. Věděl jsem, že slečna Gee je vysoko postavená, nebo alespoň výše než já. A podle všeho i výše postavení měli přátele, které pouštěli na území jak chtěli. Jako třeba ten vlk, který mluvil tak strašně srandovně a zvláštně. Ten taky nebyl členem, ale podle všeho mohl na území přicházet a odcházet z něj, jak se mu zlíbilo... To bych nikdy nedovolil. Tady bylo všechno matoucí. Přišlo mi, že vlci dostávali postavení a funkce, jenom proto že chtěli a ne proto, že by se na to nějak extrémně hodili. Prostě mi to přišlo špatně. Já bych nikdy nedovolil, aby dostal funkci nebo postavení někdo jen proto, že chce nebo že je moje rodina. Prostě by si to musel zasloužit. Rozhodně bych to nenechával na tak velké náhodě, jako tomu bylo ve smečce, kde jsem momentálně pobýval. Věřil jsem prostě tomu, že pokud by někdo měl na vyšši postavení, tak by si to měl v první řadě zasloužit, ale v té druhé by proto měl mít i nějaké ty vlastnosti. Hodný vlk, prostě nemůže být Beta nebo ochránce. Stejně tak jako moc důvěřivý. Na vyšších pozicích to chce někoho s chladnou hlavou, kdo upřednostní své povinnosti před tím, co by chtěl. Občas nechá přítele moknout na hranici lesa místo toho, aby ho vzal do úkrytu nebo prostě někoho odežene. To dělá správný vlk na vyšší pozici, ne to že si je nastěhuje do lesa jako by nic. Tak je to správné.... Tady je to tak správné. Nejradši bych vyčlenil místo a úkryt pro poutníky a nemocné a pak místo pro smečku, tak by to fungovalo, kdybych do toho mohl něco říct... Jenže nemůžu. Mírně jsem nakrčil čenich. Nebyl jsem v postavení, abych někomu mohl radit, ale panu Sionnovi bych rozhodně rád řekl, že se mi nelíbí, že paní Gee je ochránce a má vysoké postavení, to kvůli ní umřel ten s ouškem dolů a mohl by kvůli ní umřít i někdo další. Nebylo to prostě dobré a někdo by s tím měl něco udělat, než se tahle situace nedej pán zopakuje.

Jenomže mě se z mého krásného vyvýšeného místa tak úplně nechtělo. Ne, že bych se nějak obával návratu. Věděl jsem, že na mne bude čekat vřelá náruč, ale nechtělo se mi. Prostě mě nic zpátky netáhlo, i když jsem věděl, že bych měl. Sedl jsem si na zem a prostě se koukal po okolí. Ocasem jsem zamrskal za sebou až to mírně rozvířilo prach. Klid, který tady panoval, se mi líbil. Nechápu, proč se ve smečkách drží vlci, kteří v nich nechtějí být. Byla to myšlenka, která se pojila s těmi, kteří odcházeli ze smečky a pak se do ní vraceli, jako by se nic nestalo. Pokud jsem si dobře pamatoval, to byl případ i Paroháče. Pan Sionn tvrdil, že je to bývalý člen, který ovšem odešel... snad si o něm i mysleli, že někde zahynul, ale najednou se vrátí, jako by se nic nedělo. Proč se vracel? Proč?
Nechápal jsem to, co nutí vlky do smečky přijít a pak ji zase opustit. Smečky a společenství se tvořily ze stejného důvodu. Bezpečnost. V tom jsem viděl jejich hlavní výhodu a poslání. Bylo bezpečnější být ve více vlcích dohromady. Bylo bezpečnější, když se šlo na lov ve větší skupině. Pokud vás někdo napadl, bylo bezpečnější mít ce na koho spolehnout, že vám bude krýt záda. A já věděl, že v počtech je síla. I když někdo tvrdil z Bratrů, že mnohdy je lepší jeden silný bojovník než spousta slabých, nevěřil jsem tomu. Pokud je vás víc, můžete si dovolit víc. Můžete zastrašovat, obcházet, lákat do pastí a nahánět. Útočník nebo kořist nemají šanci, když je vás větší skupinka. Tohle si spousta vlků uvědomovala a proto se přidávala do smeček. Ne, jen tak pro nějakou zábavu, ale protože chtěli ten pocit bezpečí.
A pokud někomu přeci jen nešlo o bezpečnost, muselo to být něčím jiným. Možná, že jenom hledají společnost... Nebo že chtějí úkryt. Společnost zněla jako dobrý nápad. Narozdíl od jiných tvorů, jako byli třeba lišky, jsme drželi pohromadě, protože nám i vyhovovala společnost ostatních. Rádi jsme se bavili jeden s druhým. Předávat si informace a zkušenosti bylo prostě důležité a nikdo není lépe informován než soudržná skupina vlků, kterou zde nazývali smečka a kterou já nazýval společenství. Souviselo to taky ale s možností postarat se. Vědět, že pokud se vám něco stane, tak vaše společenství se o vás prostě postará. Někdo vám uloví něco k snědku a někdo jiný vytvoří bezpečný úkryt.
A taky je tu ten prvek rodiny. Asgaar je vlastně jedna velká rodina, která k sobě moc cizinců nepouští a když ano, stanží se je mezi sebe začlenit, tak jako mě... Problém je ovšem v tom, že roidnu si jedne nevybírá, takže to pak způsobí spíše více napětí a problémů než klidu a pohody... Ale zase na rodinu se můžete spolehnout úplně vždycky ne? Pohlédl jsem kamsi do míst, kde měl být Asgaarský hvozd. Obětoval by se pan Sionn za své sourozence? Za některéurčitě, podle toho jak o nich mluvil, za jiné... Pana Nemesise jsem moc neznal, ale paní Iska by určitě dala za své bratry tlapku do ohně, prošla by i peklem, kdyby musela. Škoda jen, že nikde není zaručeno, že by někdo stejným peklem prošel pro ni. Je to prostě jen a pouze o důvěře. Jakmile ve smečce není důvěra, pak je celá společnost odsouzena k zániku. Jako ta smečka v močálech, co ji zmiňoval pan Sionn.

S blížícím se večerem mne přepadl spánek. Stočený do klubka jsem se nakonec probral na chladné zemi, abych zjistil, že už je ráno nového dne. Myslel jsem si, že spím jen chvilku, ale sluneční paprsky mne začaly šimrat na nose. Musel jsem spát celkem dlouho. Počasí bylo příjemné a já jenom doufal, že vydrží. Můj pohled upoutala v dálce sopka, která podivně chroptěla. Viděl jsem dým, který z ní stoupal, ale moc jsem si z toho nedělal. Třeba je to něco běžného. Pomalu jsem vstal a protáhl se.
Nikoho zjevně nepřilákalo moje vytí a mě to ani nevadilo. Pohlédl jsem z kopce na druhou stranu, kde jsem mohl tušit Asgaarský hvozd. Z takovéhle dálky těžko říct, kde začínal a kde končil. Pohled na les ve mne vyvolal spoustu myšlenek. Proč jsem pořád s nimi? Proč neodejdu? Co mne drží? Jenomže jsem nedokázal úplně odpovědět. Kdybych chtěl, tak už bych odešel. Rozhodně bych se tu nezahazoval déle než je potřeba, ale... Nemůžu přece jenom tak odejít. Pan Sionn by to mohl brát špatně. Tvrdil přece, že jsem jako jeho rodina, ale myslel to tak opravdu? Někdy mám pocit, že jsem ve smečce jenom proto, že se o mne někdo bojí a ne proto, že bych byl nějak důležitý. Nevěděl jsem, jaké místo v téhle smečce mám. Měl bych se za panem Sionnem stavit a říct mu to. Říct mu, že chci být něčím důležitý a prospěšný, tak aby mi dal nějakou práci, kterou mohu dělat. Už nejsem malé vlče a zbavil bych se toho pocitu, že jsem navíc a jenom trpěný, než abych byl regulérním členem smečky se svými povinnostmi.
Měl jsem jinak z Asgaarské smečky rozporuplné pocity. Něco mi říkalo, že opravdu drží pospolu jako rodina. Hlavně taky většina z nich byla nějak spojena příbuzensky, takže vlastně byli jedna velká rodina. Na druhou stranu byli až moc odříznutí od ostatních smeček, jako by se nechtěli s nikým zahazovat. Byli uzavření a to mi nevyhovovalo. Viděl jsem to jako jakousi chybu a nedostatek, kterým Asgaarská smečka trpěla. Možná, že bych změnil názor, kdybych s nimi byl více a komunikoval i s dalšími členy smečky, ale to byla další potíž. Většina členů se zahazovala a toulala kdo ví kde. Měl bych se už vrátit.

//Zarostlý les

Můj pochod mne zavedl až na podivný kopec plný nor. Vypadalo to tu, že se tu dříve nacházelo něco obrovského, ale nyní už to tu není. Někdo musel ty nory přece vyhloubit. Možná nějaká skupina vlků, která už dnes neexistuje? Nikoho jsem v okolí neviděl, takže jsem se prostě dál ubíral svým směrem k vrocholu, kde jsem měl v plánu se posadit a rozjímat. Další myšlenka, která mne napadla, byl fakt, že pokud je magie jenom tady, tak by ji měla ovládat i nějaká zvířata. Nejblíže k někomu jinému než vlkovi, který by ovládal magii, měl z mojí krátké zkušenosti Paroháč, který se honosil parožím, podle kterého jsem mu i přidělil jméno. Ten byl ovšem jediným vlkem, který se nějak podobal jinému zvířeti a tím vybočoval. Nepotkal jsem žádnou jinou srnku nebo jelena, který by útočil na ostatní pomocí magie. Což samozřejmě neznamenalo, že takové zvíře neexistuje. Na druhou stranu pokud tu byli všichni vlci magičtí, měli by tu být magičtí i všechna ostatní zvířata z logiky věci, což se ovšem nestalo. Prostě to musela být čistě vlčí schopnost, kterou prostě jiné zvíře mít nemohlo.
Věřil jsem tomu, že kdyby zvířata nějakou magickou moc měla, už by se o tom vědělo. Takže by mi to řekl pan Sionn a když ne on tak slečna Iska by si takovouhle perličku rozhodně nenechala pro sebe. Vystoupal jsem až na vrcholek kopce a tam jsem se posadil. Slunce začínalo zapadat, bylo vedro. Snad noc přinese kýžené ochlazení, ale spíše jsem se těšil na měsíc. Dnes to vypadalo na úplněk a já bych si rád trochu zavyl. Než se měsíc někam vyškrábe měl jsem ještě chvíli a tak jsem se v myšlenkách vrátil zpět k tomu, proč by ještě zvířata neměla magii. Mohlo by to proudit z toho, že stejně tak neumí mluvit. Pravděpodobně jsou prostě jenom zaostalejší a hloupější než mi vlci, takže nedokážou vůbec pochopit něco takového jako je magie. Jsou prostě moc jednoduchá, jejich mozky jsou maličké a nejsou stavěné pro to, aby chápali něco jako magii. No, tím to určitě bude. Vlci jsou prostě vyšší živočišný druh a tak je to správné a přirozené. Ještě aby nějaká veverka ovládala magii... To určitě ne. Takhle to asi musí být. Vlci v tomhle kraji jsou prostě vyjímeční tím, že ovládají magie, protože mají vyšší mozky a intelekt, to bude ono. Usmál jsem se spokojen ze svého závěru a pak pozvedl hlavu k nebi. "AUUUUUUUUUUUUUU, AUU,AUU,AUUUUUU," neslo se moje vytí na měsíc v úplňku okolím.

//třešňový háj přes maharské močály

Kráčel jsem nezaujatě dál. Nějak jsem se ztrácel ve vlastních myšlenkách a s tím jsem i ztrácel přehled o čase. Přes močály jsem se dostal, ale nebylo to nijak moc příjemné. Proto jsem se zase uchýlil do myšlenek. Magie. Okolo toho se točilo mé přemýšlení a já byl celkem i rád. Aspoň jsem si mohl všechno tak nějak srovnat a urovnat najednou. Danie byla tak přesvědčená, že magii taky získá a přitom se nenarodila tady v kraji, kde je magie takovou součástí životů všech vlků. Co když nemáme šanci, žádnou magii objevit, když nejsme místní... Ale to už by mi někdo něco řekl a navíc pan Sionn tvrdil, že tady má magii každý. Přemýšlel jsem o tom, proč tady magie jsou. Jak moc by náš Řád chtěl nějakou magii ovládat. Magie, která by mohla uzdravovat, by se nám jistojistě velice hodila. Bratři by se mohli starat o zraněné nebo pomáhat při větších neštěstích, jako když bouřka pokácí stromy. Nebo když něco zavalí vchod do jeskyně. Pak by se nám všem hodila ta magie, kterou má pan Sionn, která umí posouvat kamení. Prostě bychom jenom pomylseli na to, že chceme překážku odstranit a všechno by bylo v pořádku. Proč to tady funguje a jinde ne?
Nedokázal jsem to pochopit. Magie mohla být prospěšná, když jeden nebyl vrahoun, jako třeba Paroháč. Bylo by fajn, kdyby magie byla jenom pro toho, kdo je hodný a ne pro všechny, jako je to tady. Možná, že kdybych se vrátil až nějakou magii najdu, tak bych moh bratrům řct, jak ji získají a tím je to naučit? Něco mi ovšem říkalo, že by to nefungovalo. Ne, jinde. Jenom tady. Bylo to naprosto frustrující, že tady měl magii i ten, co si ji nezasloužil a dělal s ní jen zlo, ale ten kdo by ji jinde využil dobře, ji nemohl nikdy mít, protože magie byla jenom tady. Musí to mít ovšem nějaké vysvětlení. Třeba je to opravdu nějak spojeno s těmi jejich vymyšlenými Bohy, kteří tu jsou. Třeba jen ta víra dává vlkům nějakou moc... A ne, to je hloupost.
A pak mě to napadlo. Co když za to prostě opravdu mohly jen a jen Matky. Blbost, nějaká vlčice by určitě odešla mimo území a tak by rozšířila magie i mimo tenhle kraj. A o tom by mi někdo určitě řekl. Ne, muselo to být spojeno s něčím jiným, ale s čím. To mne ne a ne napadnout. Jako bych byl uvězněný v nějakém hloupém kruhu a nemohl se z něj vymotat. Asi jsem byl prostě jenom moc mladý a nezkušený, abych na tuhle otázku dokázal odpovědět. Tak jsem ji prostě a jednoduše opustil a zaměřil se na jinou. Všechny otázky sice mají své odpovědi, ale vždy musí nadejít ten pravý čas, aby jeden odpověď našel. A evidentně, pro mě ještě ten správný čas nenadešel.

//Kopce Tary

//Středozemní pláň

Cesta mne vedla přes pláň do háje, který působil docela hezky. Nebyl ani velký ani malý. Díky vůni zrajícího ovoce, kterého bylo v korunách stromů požehnaně, se zde ani neobjevoval mrtvolný zápach z bažin a močálů, jenž se nalézaly nedaleko. Nebyl jsem úplně nadšený z představy, že se tu budu plahočit lesíkem a ještě to tu bude páchnout jako bolavá noha, která už černá a rozkládá se. Mírně jsem se ošil, když mi tahle představa přišla na mysl.
Chtěl jsem přestat myslet na magie. Opravdu jsem chtěl, ale nešlo to. Ono, když se snažíte na něco usilovně nemyslet, je mnohem větší šance, že na to nakonec myslet budete, což jen posiluje to, že se na to snažíte nemyslet, myslíte na to víc a tak pořád dokola. Moje myšlenky ohledně magií se začaly ubírat trochu jiným směrem. Od magie, kterou jsem už nikdy v životě nechtěl zažít na vlastní kůži jsem přemýšlel o tom, jak se to vlastně stane, že někdo dostane do výnku takhl silnou magii. Magii, která vám vsugeruje pocit nebo dokonce to, co máte dělat nebo nedělat. Hádal jsem, že slečna Iska by mi řekla, že za to může jeden z těch jejích Bohů. Její vysvětlení by rozhodně bylo ve smyslu, že se prostě rozhodne ten nebo onen Bůh, když se vlče narodí nebo možná, když se ještě tvoří v matčině břiše a takovou magii to vlče dostane. Jenomže já na její Bohy nevěřil. Nebyl jsem přesvědčen o jejich existenci nebo něčem podobném, takže jsem ani nebyl přesvědčen, že by měli takovou moc a mohli někomu jen tak vybrat magii. Navíc mi přišlo nepravděpodbné, že by magii měl vybírat někdo, kdo podle všeho je velice vytížený. Pokud má poslouchat všechny v kopcích, nebo v té podivné jeskyni, kterou popisoval Etney, nemohl mít přece čas ještě rozhodovat o tom, které vlče, co bude ovládat za magii? Ne, to byla blbost, takhle to rozhodně být nemůže.
Musel jsem své myšlenky nasměřovat jinam. Dávalo by smysl, kdyby magie byla určena někým z rodičů. Podle toho, co mi říkal pan Sionn, tak každý vlk měl Matku. Tím pádem by dávalo mnohem větší smysl, kdyby magii dostával na základě toho, jakou měl Matku. Sedl jsem si na zem, abych si dal pauzu a při tom jsem se pustil do rozvýjení tohoto předpokladu. Matka, pokud ji tedy má každý, by mohla dávat nějakým způsobem svému vlastnímu potomkovi jakou magii bude mít. Pokud jsou navíc vlčata v jejím břiše, jako to bylo u paní Lucy, pak by to dávalo smysl. Ale nemyslím si, že by Matka přímo věděla, komu jakou magii dává. Vezmu si, že Lucy měla vlčata čtyři, nemohla by dobře rozpoznat, kterému jakou magii dává, takže je to celkem na náhodě... Ale mohlo by s tím souviset i něco jiného. Snažil jsem se na to přijít, ale popravdě mi to moc nešlo. Obraz se předemnou sice stavěl, ale pořád byl zahalený mlhou a na okrajích trochu roztřepený. Něco chybělo, ale já nemohl přijít na to, v čem je moje dedukce nedokonalá. V něčem nedokonalá musela být, ale v čem...
Rozhodně to tedy bude Matkou. Ta v tom hraje klíčovou roli, kterou magii bude malé vlče mít. Řekl bych, že to ale neurčuje ona nějakou myšlenkou nebo rozhodnutím, ale že to rozhoduje náhodně její tělo za ní. Celkem by dávalo i smysl, že pokud nějakou magii matka má bude ji mít i nějaké její vlče, stejně jako je to s barvou kožichu. Taky bych docela i tvrdil, a myslím si, že to je ta správná cesta, že stejně jako barvu kožichu i tady se může něco vynechat... Vybavil jsem si dva bratry, kteří byli jeden bílý a druhý černý. Ten černý si dělal srandu ze svého bratra, že není jeho sourozenec, druhý se bránil tím, že nějaká teta taková byla. Dřív jsem tomu nerozumněl, ale teď to začalo dávat smysl. Takže by to třeba nemuselo být po Matce magie, ale mohla by to být magie po Matce Matky. Prostě, že by to jednu vlčici v řadě přeskočilo, ale u vlčat by se to zase projevilo. To celkem dává smysl.
Byl jsem nadšený, že jsem konečně dospěl k nějakému závěru, který se zdál neprůstřelný. Takhle se dalo vysvětlit, že někdo má takovou a někdo zase makovou magii. Pan Sionn mluvil o tom, že má někdo i magií více, což by dávalo taky smysl, protože mohl podědit magie po Matce nebo po Matčině Matce, což by vedlo k akumulaci magií u jednoho vlka. No a protože takových generací Matek muselo být více, mohl i onen vlk naakumulovat více magií. Dávalo to dokonalý smysl. Mírně jsem se s hrdostí usmál, když jsem se zvedl ze země a vydal se na další pochod. Tohle přemýšlení nad věcmi víc do hloubky mne začínalo bavit. Stejně jsem se ovšem chtěl zeptat pana Sionna, jestli mám pravdu.

//Zarostlý les přes Močály

//Sarumenský hvozd přes Ohnivé jezero

Danie nakousla téma magií, které mně osobně vůbec nezajímalo, ale tím, že to nakousla, mne prostě nahlodala, takže jsem cestou zpátky z lesa, začal přemýšlet o magiích. Možná více, než by se mi líbilo. Proč všechny magie tolik zajímají? Jsou nebezpečné a nepříjemné. Nechápal jsem to, že by někdo prostě pocítil chuť objevit v sobě nějakou prastarou sílu, které nerozumněl ani ji nechápal. Vzpomínal jsem na první setkání s magií. Přišla mi nepřirozená a zvláštní. Přišla mi vzdálená. Jako by byla někde mimo můj dosah, jako by patřila jen těm, kteří se tu narodili a tak jsem to i bral. Pan Sionn se snažil, abych pochopil, že magie může být i dobrá a já tomu věřil. Uměl jsem si představit, jak někdo tvoří přístřešek z kořenů a kamenů, aniž by se u toho zapotil. Nebo jak někdo napomáhá nějakou léčitelksou magií... Popravdě jsem netušil, jestli taková magie existuje, ale představoval jsem si to. Věřil jsem panu Sionnovi. Věřil jsem tomu, že magie nejsou špatné.
Jenomže pak jsem se setkal s Paroháčem. Mírně jsem zakopl, protože mne vzpomínka na něj vytrhla z přirozeného tempa chůze. On na mne použil magii, která mne donutila cítit se v pořádku a v klidu v momentě, kdy kousek ode mne někdo umíral. Někomu nepřirozeně zkrátil Paroháč život a mne přinutil k tomu to brát, jako že je vše v pořádku, že jsem unavený a klidný. Tomu s ouškem dolů se vyvalila střeva z těla a jediné na co jsem byl schopný pomyslet bylo to, jak jsem unavený a šťastný. Bylo to nechutné. Taková magie by neměla být. Neměla by existovat, protože nutí ostatní dělat to, co nechtějí. Co kdyby se Paroháč rozhodl, že donutí někoho, aby si vzal sám život, jenom pro to, že má určitou magii? Kdyby Paroháč chtěl mohl by od sebe rozehnat partnery, rodiny, přátele? Mohl by někoho donutit, aby zapomněl na svůj vlastní život?
Netušil jsem, co všechno ta magie dokáže. Popravdě mne to ani nezajímalo. Byla prostě nebezpečná a to mi stačilo vědět. Nejhorší ovšem bylo to, že jsem nevěděl, kdo tu magii používá a kdo ne. Co když některé věci, které jsem dělal, jsem nechtěl dělat, ale dělal jsem je, cítil jsem je, protože to někdo zařídil magií. Někdo se prostě rozhodl, nenápadně udělal nějaký čáry máry a já o tom ani nevěděl. Kdybych nemluvil s panem Sionem, ani bych netušil, že taková magie existuje a už vůbec ne, že ji na mne Paroháč použil. Obával jsem se toho, že se to stane znovu.
Ne, nestane. Tahle magie by neměla ani existovat, ale existuje. Musím si prostě dávat pozor na to s kým a jak mluvím. Možná by nebylo od věci kdybych byl schopen si nějak poznat, která magie je která, kdo jakou má. Tohle by mne možná uklinilo, protože bych aspoň věděl na koho si ten pozor dávat. Takhle jsem prostě musel být jen opatrný. Jenže jak? Nevěděl jsem, jestli někdo prostě promluví a najednou mě to uklidní, nebo stačí aby se na mne podíval... Nebo co když stačí jedna prostá myšlenka? Zavrtěl jsem s povzdechem hlavou. Do lesa se mi nechtělo. Ne hned, takže jsem trochu stočil směr na západ.

//Třešňový háj

//Středozemní přes Ohnivé jezero

Dovedl jsem Danie úspěšně domů, což bylo fajn. Aspoň jsem si trochu připadal užitečný. "Možná, ale jelikož tady mají prý magie všichni... Jeden by se měl mít prostě vždycky aspoň trochu na pozoru," zopakoval jsem v podstatě myšlenku toho, co mi sdělil pan Sionn, když jsem sem poprvé zavítal a myslel si, že pomáhat se má všem bez rozdílů. Teď už jsem o těch rozdílech věděl a bylo to zjištění bolestivou cestou dosažené.
"Sopka je na severu, ale není to nic významného. Taková hora, co jenom divně smrdí a jinak nic moc," povzdechl jsem si, když začala mluvit o tom, že se někdy příště uvidíme. Já neměl takové iluze. Většina dospěláků mi přišlo, že je ráda, na vlastním místě ve vlastním lese a nechodí jen tak na průzkumi. Navíc rozhodně ne s někým mimo vlastní smečku. Nechtěl jsem Danie podceňovat, ale taky jsem si nechtěl dělat nějaké iluze. "Asi se vátím zpět do hvozdu," odvětil jsem jí na její otázku. "Rád jsem tě poznal Danie, a snad se teda někdy ještě uvidíme," rozloučil jsem se s ní a uklonil se, stručně a sekaně, hlavou. Pak jsem se otočil a rozeběhl se zpět stejnou cestou, kterou jsem přišel.

//Středozemní přes Ohnivé jezero