Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Protože nerad otravuju vlky, kteří mají dost práce s ostatními členy smečky. Znám ho od vidění, vím kdo to je a to mi bohatě stačí," odvětil jsem jí možná trochu více úsečně než jsem musel, ale přišlo mi, že ona úplně nechápe k čemu Alfa je. Alfa nebyl podle mého názoru od toho, aby se kamarádíčkoval s každým a věnoval mu veškerý svůj čas. Alfa musel řešit problémy, které bylo potřeba řešit a ne se zaobírat malým vlčetem, jako jsem byl já. Navíc mu umřela partnerka, ten je určitě radši, že se o mě stará slečna Iska nebo pan Sionn a sám se starat moc nemusí. "Pan Sionn je beta," dodal jsem na její dotaz. Popravdě jsem znal víc vlků ze smečky, ale něco způsobilo, že jsem Danie nechtěl nic moc dalšího říkat. Přišla mi až moc všetečná. Pořád se na něco vyptávala, na osobní věci, to mi vadilo.
Pak začala mluvit o tom, že u nich ve smečce jsou skoro samé vlčice. Na tom mi nepřišlo nic zvláštního, v našem Řádu zase nebyly žádné vlčice. A popravdě to bylo jenom dobře. Nikdo neřešil žádné ptákoviny, které většinou řešily vlčice. Danie chtěla zesílit. "Život ti s tím určitě pomůže," prohodil jsem povzbudivě, i když jsem v něj sám nevěřil. Přišlo mi to prostě divné, věřit v boha... Ale to jsem teď rozebírat nechtěl ani ve vlastní mysli. Popravdě jsem přemýšlel, že nastal asi čas vrátit se domů. Pokud tedy Danie nechtěla jít se mnou nebo doprovodit někam jinam.

Sledoval jsem pohled Danie, která se koukala na hvozd. Jen jsem na její otázku kývnul, protože mi nepřišla nijak extra důležitá. Vlčice sama mi přišla celkem dost zmatená nebo prostě zvláštní. Co jiného bych na to mohl tak říct. Prostě to byl náš les, už jsem to řekl a ukázal na něj, větší potvrzení jsem už ani nabídnout nemohl. Snažil jsem si tedy dál v tichosti dočistit srst a nechal všechno mluvení na ní. Mluvila o tom, jak je vlastně náš les od jejich blízko. Mě osobně tu přišlo všechno tak nějak blízko, ale já jsem ještě neprošel většinu tohohle místa a ani jsem to neplánoval.
Pak přešla řeč z mojí smečky na tu její. Trochu se opakuje. Informace ohledně toho, že jim zemřela Alfa mi už jednou říkala, ale nehodlal jsem ji na to upozorňovat. Přišlo mi to nevhodné a navíc ani nepotřebné. Třeba z toho měla nějaké trauma nebo tak něco a já jí nechtěl způsobovat jakýkoli typ bolesti tím, že bych ji na to upozorňoval. "U nás je Alfou vlk, ale pořádně ho neznám. Znám se spíše s naší Betou," odvětil jsem jí, abych se taky nějak zapojil do konverzace, ale už si nejspíše i Danie musela všimnout, že nepatřím úplně mezi ty hovorné a ukecané vlky. Popravdě jsem ani netušil, proč se se mnou tahá. Mohla zůstat kdekoli a bavit se s kýmkoli, ale osud nás zavedl dohromady a ona se mě teď držela jako klíště. Nebylo to nepříjemné. Byla milá a pěkná. Mě to vyhovovalo, ale přišlo mi, že ji musí tahle dosti jednostranná konverzace rozčilovat.

Chladná voda mi tekla po těle a bylo to příjemné. Více příjemné, než cokoli jiného, co jsem mohl zaznamenat v posledních pár dnech. Změna teploty vyhnala některé vzpomínky a myšlenky na okraj mého vědomí, nebo možná více do hloubky. Netušil jsem, ale bylo to příjemné a fajn. Ohlédl jsem se na Danie, která mi před chvilkou složila pár poklon. No já na tohle nebyl, takže jsem ani netušil, co jí mám říct. Stočil jsem tedy pohled na svůj kožich a začal se čistit od zbytků bahna.
"Možná, ale není vhodné být neupravený," prohodil jsem, když začala komentovat můj kožich. Bahno odlplouvalo po řece pryč a já si uvědomoval, že společně s ním spadla z mého těla i tíha, kterou ho právě ono bahnité brnění stahovalo dolů. Byl jsem rád, že se konečně mohu v klidu pohybovat, protože bahno začínalo už tuhnout a hrozilo, že bychom se mohli proměnit v podivné hnědé bahnité sochy, což jsem rozhodně nechtěl riskovat. Přebrodil jsem řeku a přešel na druhý břeh. Tam jsem se oklepal, což způsobilo, že se mi srst nafoukla do všech stran. Sakra. Začal jsem si ji uhlazovat, abych nevypadal jako nějaký načechraný vlče. "Tady kousek je Asgaarský hvozd, tady bydlím," vysvětlil jsem Danie, zatím co jsem si snažil upravit srst.

//Maharské močály

Danie si stěžovala na únavu. "Hmm a nepraštil jsi se třeba do hlavy nebo tak něco?" zeptal jsem se ochranitelsky, protože únava mohla být známkou něčeho vážnějšího. Nebyl jsem ovšem léčitel nebo něco podobného, takže i kdyby ano, neuměl bych jí pomoci nebo poradit. Musel bych ji odvést do smečky a doufat, že bude v pořádku. Její obavy o mne jsem nezodpovídal. Byl jsem unavený, ale nehodlal jsem si to připustit, dokud nebude Danie v bezpečí a pohodě, což momentálně nebyla. "Proud silný není, když půjdeme sem, tak se to dá," prohodil jsem s úsměvem. Řeka se opravdu táhla jako stužka, pomalu a celkem líně. Udělal jsem několik kroků do mírně nazelenalé vody, která ovšem nebyla kalná nebo nějak jinak znečištěná. Jen měla jiný barevný nádech.
Pomalu jsem našlapoval po kamenech na dně a čistil se. Bylo příjemné ze sebe dostat všechno to bahno. Vypadalo to, že voda dokonale odstraní všechnu tuhnoucí hmotu. Danie ještě mluvila o té smečce, co dřív žila v močálech. Slečna Iska se o ní zmínila, ale já toho moc nevěděl, takže jsem jí na to ani nic neřekl.

Začínal jsme trochu panikařit, protože vlčici jsem nemohl nikde najít. Bahno bylo opravdu všude. Náhle jsem uviděl pohyb a pak oklepání. Úlevně jsem si oddechl, když jsem si uvědomil, že je to Danie, která brblá něco o vodě. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí a hlas mi mírně přeskočil, jak jsem se vyděsil, že se jí něco stalo. Naštěstí ovšem vypadala více než v pořádku, nebo aspoň mohla chodit. Pravděpodobně umytí nám až užkáže, jestli nejsme nějak více zraněni. Pomalu jsem začal postupovat směrem od močálů. "Kousek odsud je řeka, tak se můžeme umýt v ní," navrhl jsem a začal se pomalu ubírat tím směrem. Nešlo to moc rychle, protože bahno začínalo tvrdnou a já si tak musel dávat záležet na každém kroku. Nechtěl jsem už zase zapadnout do nějakého bahna nebo hůř.
Naštěstí jsem po chvilce uslyšel bublání a šumění vody v řece. Bylo krásné slyšet takhle vodní tok. "Už je to kousek," řekl jsem Danie a udělal několik posledních kroků ven z tohohle příšerného lesa na plácek, kde protékala mezi Asgaarem a močálem řeka.

//Midiam

Tahal jsem, co to šlo. Jenomže větev byla kurňa kluzká a já se obával, že skončím v bahně taky, pokud nebudu dávat dostatečný pozor. Danie se nakonec začala ovšem pomalým tempem dostávat z bahna pryč. Už to vypadalo, že bude na okraji, když se najednou začalo dít něco opravdu nepříjemného. Ucítil jsem poměrně podivnou věc pod nohama. Směrem k Danie jako by se bahno zvedalo a nafukovalo. Bylo to divné. Nic podobného jsem nikdy nezažil. Větev v tlamě se mi nadzvedla, jak vlčice vyletěla směrem k obloze. Dešťové kapky stále ubíjely naše kožichy, ale já dělal vše, co bylo v mých silách, abych nepustil. Zaryl jsem drápy do hlíny a držel. Mírně jsem cítil, jak se mi otvírá tlama a páčí dáseň o dřevo, ale držel jsem.
Náhle všechno přestalo. Hlína praskla a rozletěla se do všech stran. Mocná vlna energie, která přestala působit v tahu mne smetla na zem. Jako když taháte za liánu a ona praskne. Odletěl jsem kousek do zadu a mohl v leže sledovat, jak na mne dopadá hlína a všechna nechutnost tohohle místa. Zavřel jsem oči a tlamu a doufal, že to nějak dopadne. Zalepený hlínou jsem si otřel oči tlapkou. Pohledem jsem začal hledat vlčici. "Danie?" zeptal jsem se nejistě okolí. "DANIE!" křikl jsem pak, když jsem nic nedostal v odpovědi. Zalepený bahnem jsem se začal zvedat na všechny čtyři, což šlo dost z tuha. Pohledem jsem pátral po známkách života.

Danie se podařilo hezky pěkně vytáhnout tlapku z pod toho, co ji uvěznilo. Kývl jsem hlavou, když se zahryzla do klacku a pak jsem začal tahat její maličkost z bahna. Šlo to dost blbě, protože klacek klouzal. Navíc začalo pršet, což samo o sobě bylo příšerné. Po tak podivném dni nebylo nic divného na tom, že začalo pršet. Ale to jak vítr a voda nabíraly na síle se mi vůbec nezamlouvalo. Doufal jsem jenom, že to nebude mít nějakou větší dohru. Něco mi namlouvalo, že bych sebou měl hodit a Danie dostat ven, co nejdříve. Déšť začal nejprve pomalých čůrcích dopadat na moje tělo, jako by mě chtěl jenom pohladit nebo polaskat. Můj kožich těžkl pod přívalem, který postupně začal nabírat na razanci. Cítil jsem každou kapku, která se mi rozprskla o tělo. Vítr navíc přidával kapkám na záludnosti, takže se odrážely i od země a jako projektyl se hnaly k mému břichu a bokům. Bolelo to celkem dost a já doufal, že něbudu mít někde nějakou modřinu, i když od vody by to bylo asi dost o náhodě. Neměl jsem z toho počasí dobrý pocit. Nebyly jsme na dobrém místě, abychom si mohly dovolovat nějaké nástrahy počasí. Močály byly vodní oblastí a mě bylo jasné, že když se odsud nedostaneme rychle, tak nás voda oba celkem dost pofláká. Nejenom že by mohla stoupnou, takže bychom se nemuseli dostat pryč po cestičkách, ale museli plavat, což by bylo dost nebezpečné. Navíc taky kdo mohl vědět, jestli Danie umí plavat. Čeho jsem se ovšem bál víc, byla nějaká přívalová vlna, která by nás mohla sfouknout nebo hůř utopit Danie, pokud se mi ji nepodaří dostat z bahna v čas. Musel jsem tedy přidat.
Větev ovšem nehodlala spolupracovat. Na mokrém povrchu mi klouzaly zuby a třísky se mi začínaly lámat do tlamy, což rozhodně nebylo nic příjemného. Snažil jsem se zabrat víc, ale cítil jsem, jak větev křupe. Povolovala. Dřevo nebylo nové, bylo starší a strouchnivělé, takže mi bylo jasné, že tuhle zátěž nemůže vydržet. Mírně jsem přešlápl a zjištoval, že moje tlapky a v podstatě celý spodek těla jsou od bahna. Mokrá voda mě navíc zatížila, takže jsem se sám i na pevné cestičce mírně propadal. Jen jsem doufal, že se nepropadnu úplně, protože to bychom se z toho tady nedostaly. Tahal jsem tedy vší silou dál a po chvilce pohlédl na Danie, jestli to pomohlo. Potřeboval jsem nejprve ujistit, že táhnu správně, než se jí pokusím vyprostit ven celou. Kdybych zatáhl v nepravý moment, mohl bych přelomit větev nebo by mi mohla uklouznout v tlamě a byl bych bez větve a Danie pořád v bahně. "Pomáchá to, neboch nech?" zahučel jsem na vlčici, která pořád stála v bahně a voda jí musela taky zatěžovat kožich. Vůbec mi nedocházelo, že i ona bude těžší a tím pádem, že i ona bude klesat víc a víc do hnusného bahna. Naštěstí mohla pořád říct, jestli je vše v pohodě nebo ne. Podel toho bych plánoval další postup.

Danie mluvila o kamarádství, což znělo jako dobrá myšlenka. Taky jsem ji kdysi prosazoval. Všichni by byli přátelé, všichni by si pomáhali. Nikdo by se necítil odstrčený nebo smutný. Jenomže to bych nesměl potkat paroháče. Jedno setkání s ním vedlo k naprosté změně mého názoru na cizince. Neupouštěl jsem od toho, že by se mělo ostatním pomáhat. Kodex mě pořád ovládal a ovládal i většinu mého chování. Jenomže jsem byl obezřetnější a více tlapama v realitě. Věděl jsem, že nelze mít všechny na té dobré straně. Někteří jsou prostě od přírody zlý.
Vlčici se vynořila z vody. Tvrdila, že je v pořádku, ale přesto jsem se porozhlédl pátravým pohledem po jejím těle, jestli někde nemá zabodnutou větev nebo nějaké jiné zranění, které by mohlo být nebezpečné. Vypadalo to, že jenom zůstala trčet v bahně. "Zkus tu tlapku vyprostit opatrně a pomalu, já se kouknu jak tě vytáhnout ven," řekl jsem stoicky klidným hlasem. Naklonil jsem se k ní, ale byla moc daleko. Beze slov jsem se vzdálil a hledal nějakou vhodnou větev, kterou bych jí podal. Jedna byla nedaleko, takže jsem ji uchopil a vrátil se k Danie. Větev jsem namířil směrem k ní, aby se mohla zakousnout a já ji pak mohl vytáhnout. Jen jsem doufal, že to větev vydrží, protože jinak bych ji dostat ven nedokázal.

Kráčel jsem před vlčicí. Čím déle jsme byly v tomhle prostředí, tím méně se mi to líbilo. Bylo to tu děsné. Cítil jsem vlhkost ve vzduchu, která byla nepříjemná. Danie pořád mluvila. "Proč ti na tom tolik záleží, hmm?" povzdechl jsem si, ale rozhodl jsem se na její otázky odpovědět, protože mi bylo jasné, že ona nedá pokoj, dokud jí nedám nějaké informace. Proč jenom musí vlčice tolik nakecat ohledně všeho... Jeden by se chtěl soustředit na cestu, ale nemůže protože na něj někdo pořád mluví. "Mám rád barvu světle růžovou, co přechází do oranžové a červené, jako když se po ránu na obloze objeví červánky," pustil jsem se do odpovědí. "O tom jaké mám oblíbené zvíře jsem nepřemýšlel... Hlavně jako k jídlu mám asi nejradši srnky nebo jinou vysokou," zamluvil jsem trochu tuhle otázku, protože mi přišla divná. Proč mít oblíbenou kořist? "No a ohledně ročního období asi podzim," dokončil jsem odpovídání na otázky. Byl to trochu výslech.
Danie prohlašovala, že má ráda léto, když jí najednou uklouzla tlapka. Nedávala pozor, moc se soustředila na mluvení a vyzvídání. Slyšel jsem ji za sebou vypísknout a to mě přimělo k tomu, se otočit. Viděl jsem její zrzavou srst, jak se mihla rychle k vodní hladině a pak zmizela na chvilku pod ní. Chňapl jsem po ní zuby, ale minul jsem, takže jsem mohl jen sledovat, jak dopadla do vody a bahna. Těžko říct, jestli bahno bylo pohyblivé pod hladinou nebo ne. Taky tam mohla být spousta rostlin, které mohly Danie stáhnout ke dnu. Náhle se nad hladinou objevila její hlava a krk. Zůstal jsem stát na břehu. "Jsi v pohodě, nebo seš uvízlá? Jestli uvízlá tak se nehejbej," řekl jsem jí celkem rozkazovacím tónem.

//Říční eso

Vkročili jsme do močálů. Tohle místo pořád tak divně páchlo, ať bylo hezky nebo pršelo. Ať byla zima nebo jaro. Pořád tak podivně zapáchalo, jako by všechny chtělo vyhnat. Neměl jsem jí brát tudy, měli jsme to obejít. Jenomže to už bylo pozdě na změnu trasy. Bylo potřeba pokračovat v předem daném sledu kroků a cestiček. Překračování slaboučkých bahnitých říček a vyhýbání se větším plochám plným bahna a vody, která vás stáhla pod svou hladinu a nepustila. "Někteří rádi způsobují bolest. Jen tak, protože můžou..." řekl jsem neurčitě, jenomže to spustilo další lavinu Daniiných slov. Zastavil jsem se a pohlédl jí do oček. "Nechci se o tom bavit," řekl jsem důrazně a hleděl jí u toho zpříma do očí. Měla je velké a žluté. Pěkné, ale něco mi říkalo, že tohle nejsou ty oči, které jsou přímo její. Něco mi říkalo, že se možná změní?
Mírně jsem zavrtěl hlavou, abych dostal tuhle představu z hlavy a pokračoval v chůzi.
Kráčel jsem sebejistě pak dál. Nezastavoval jsem, věděl jsme kam jdu. Očas jsem se ohlédl na Danie jestli je za mnou a jestli nemám jít pomaleji, aby mi stačila. Ona sice byla rychlejší, ale ve tmě a v neznámém terénu to i pro ni muselo být složitější.

//Elysejské pole přes jezevčí les

Kráčel jsem v čele naší výpravy. Danie mi byla v patách a nezavřela tu svou malinkatou papulku. Mluvila a mluvila. V podstatě se do toho i trochu zamotávala, ale co na tom. Podle všeho mi věřila, i když nikdy nepotkala nikoho zlého. Taky mi věřila, protože jsem jí ještě neublížil. No a na závěr mi věřila, protože jsem hezky mluvil. No tak ta toho ještě moc neví. "Pan Sionn mě před místními vlky varoval. Tvrdil, že se tu potulují i tací, kteří nejdou pro kousnutí daleko a hádám, že ti taky umí jendomu navěšet na čenich pěkné příběhy. Takové, aby jim uvěřil a na nic se moc nevyptával, víš?" poučoval jsem ji trochu umíněně. Nemyslel jsem si totiž, že by pro dámu bylo dobré, aby byla tolik důvěřivá, jako právě Danie.
Pomalu jsem kráčeli podél řeky, která vedla kdo ví kam. Já se držel blíže ke břehu, abych mohl případně zasáhnout, kdyby se z vody někdo blížil. Pohledem jsem sledoval i okolní louky, kdyby náhodou tam se skrývalo nebezpečí. "Teď půjdeme přes močály, tam je to trochu nebezpečnější, takže se drž za mnou. Tou cestou jsem už dvakrát šel, takže se vyznám, ale ty by ses mohla ztratit," pronesl jsem vážně a vkročil do močálů.

//Maharské močály

Danie prohlásila, že se potulovat může a pak potvrdila mou doměnku. "Mi nějak důvěřuješ," pronesl jsem stroze, ale nevyvracel jsem jí to. Byla to dáma, takže bylo jasné, že bych ji ochraňoval, pokud by to bylo potřeba. A možná i kdyby to potřeba nebylo. Moje nápady na to, že bychom se spíše obrátili směrem k jihu a tudíž i k jejímu domovu zamítla. No, tak snad mě netahá za packu a má to vážně povolené, nerad bych pak zařizoval nějaký nedorozumění s její Alfou nebo pečovatelkou nebo co to vlčice vůbec mají...vychovatelku? Mírně jsem pohodil ocasem. "Dobře, když ke kaskádám, tak ke kaskádám," prohodil jsem a pokýval hlavou. Cestu jsem znal celkem dobře. Měl jsem celkem dobrý orientační smysl, takže jsem vyrazil přes louku na druhou stranu směrem na sever.
"A co že vůbec jdeš se mnou? Co kdybych byl někdo nebezpečný? To tě nikdo neučil, že se nemáš bavit s cizincema a rozhodně s nima nikam nechodit?" napadlo mě říct v jednu chvíli. Přišlo mi to totiž zvláštní. To jak se semnou pustila do řeči a jak hned mluvila a mluvila. Vyprávěla mi o své smečce různá tajemství, která nemusel nikdo vědět a o sobě toho prozradila taky dost. Netušil jsem, co z toho všeho má a tak jsem se zeptal.

//Říční Eso přes jezevčí les

Kývl jsem hlavou. Mohl jsem se zeptat, jestli by mohli přijít. Pravděpodobná odpověď by byla, že by mu to nevadilo, ale nemohl jsem na to spoléhat. Na druhou stranu toho měl pan Sionn hodně, takže jsem ho nemohl otravovat s každou ptákovinou. Zeptám se ho až bude mít chvilku času. Nic více než přikývnutí ode mne ovšem Danie jako ujištění nezískala. Její další slova zněla celkem zajímavě, proč nejít prozkoumávat okolí. Moc jsem toho ovšem nezanl. Věděl jsem toho hodně o různých místech, ale sám sem byl fyzicky jenom na několika znich. Většinu místo mi přinesla slova jiných vlků a moje představivost. "Kousek od Asgaarského hvozdu jsou kaskády a vyhlídka. Je tam celkem pěkně, ale nevím jestli by to bylo dobré se takhle projít, aby tě někdo nehledal pak u vás," prohodil jsem. Samozřejmě, že semnou se Danie nemohlo nic stát, ale nehodlal jsem být pak nařčen z toho, že jsem ji táhl někam daleko od jejího domova. "Není něco zajímavého blízko u vašeho hvozdu?" zkusil jsem ji nalomit, že bychom zamířili spíše tam. Ale rozhodnut jsem samozřejmě nechával na ní.
"Většinu toho, co vím, mám od někoho. Pan Sionn mi toho řekl hodně, pak pan Alastor mě taky něco málo naučil... No a taky slečna Iska mě vzala na výlet a něco mi vyprávěla," shrnul jsem to. "Rád ostatní poslouchám, tak se toho jeden doví asi nejvíce," uzavřel jsem svůj kratší monolog. Byla to pravda, ostatní mi vyprávěli a já to nasával jako houba. "No, je tu Asgaar. Vedle něj je Borůvková smečka. Na severu je pak smečka pod sopkou, ale tam bych moc nechodil. Mají tam dobrou ochránkyni Lindasu, ale většinou nemá ráda nezvané hosty. No a vy na jihu... O jiných smečkách jsem neslyšel nebo jsem v nich nebyl," řekl jsem jí a mírně přešlápl. Už bych docela vyrazil na nějakou cestu. Tohle otevřené prostranství v noci mě děsilo. Pohledem jsem přejížděl okolí, abych zjistil jestli nám něco nehorzí, ale ničeho jsem si nevšiml.

"Momentálně přebývám v Asgaaru no," potvrdil jsem jí. Zaujatě jsem se rozhlížel kolem. Vážně jsem se zase cítil sám sebou. Ne tak rozesmátý a vyjukaný ze všeho. Může za to to, co mě sem dotáhlo? Nebo je to spojené s tou vůní květin. Netušil jsem, ale jasné bylo to, že už to nademnou nemá takovou moc, jako to mělo před chvílí, když ještě svítilo slunce a květy byly otevřené. Danie pořád něco mlela. Jako by neuměla zastavit. Nevadilo mi to, aspoň někdo udržoval konverzaci při životě, když se mě vrátilo moje normální mlčení a přemýšlivost. "Možná byste přijít mohli, ale o tom já nerozhoduju," odvětil jsem jí. Přijít asi mohli, ale jestli budou moct zůstat nebo tak, to jsem netušil. O tomhle já prostě nerozhodoval. Na druhou stranu pokud to bude oficiální návštěva, tak by je asi nikdo jen tak nevyhodil.
Vlčice se rozplývala nad vlastní smečkou. Popisovala mi les a jakou mají Alfu. "V Asgaaru mohou pomocí kamenů poznat polohu někoho jiného," svěřil jsem se jí. Nevěděl jsem pořádně jak to funguje, i když jsem to sám použil a viděl u pana Sionna. Magie mi pořád nabízela prostor k jejímu prozkoumávání a zkoumání jejích zákonitostí. Když mluvila o smrti Alfy mlčel jsem, mohl jsem jí říct že matka pana Sionna umřela, ale měl jsem pořád před očima to, jak mi pan Sionn vyčetl, že jsem vybrebentil smrt toho s ouškem dolů panu Nemesisovi. Nebylo ani polehčující okolností, že jsem byl pod vlivem magie a že jsem byl vyřízený. Teď při smyslech jsem tedy nechtěl nic riskovat.

"O tom se nechci bavit," prohodil jsem trochu mrzoutrky, když začala vyzvídat jako nějaká výzvědná služba. Nehodlal jsem jí to prostě říkat. Skoro jsem ji neznal a i když mě tohle místo bavilo a uklidňovalo, pořád nedokázalo proniknout až do mého nitra a přesvědčit mě, že bych měl někomu na potkání říkat svoje nejtajnější informace. "Pan Sionn je v Asgaarské smečce členem jejího vedení. Asgaar leží ve hvozdu, který je mezi dvěma řekami a na sever od pahorkatiny plné šakalů," vysvětloval jsem trpělivě a při tom se začal protahovat. "Pan Sionn je syn Alf," dodal jsem ještě, abych nějakým způsobem podtrhl jeho důležitost. Dodal jsem to i z toho důvodu, že by jí mohlo dojít, že se tu narodil a proto je tak moudrý, jak to sama označila svou podivně lámanou řečí.
Doprotahoval jsem si packy a začal se rozhlížet. Padla noc a já nebyl úplně v klidu, když jsem byl v noci mimo bezpečné území. Kdo ví, kdo se schovával někde v trávě nebo v keříku a hodlal si nás podat k večeři. Nebo nás jen nabodnout na svoje paroží, protože se mu nelíbí, že tu jsme jako ten idiot. S večerem jako by moc květin přestávala působit. Pravděpodobně to bylo tím, že jejich květy se zavřely. Danie byla ze všeho nadšená i to sama tvrdila. Trochu jsem jí to záviděl, ale ne moc. Já se z téhle magické země těšit nedokázal, protože podle mě toho hodně ničila a brala. Až příliš moc. "A kde teď žiješ vůbec?"