Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kaskády

Kráčel jsem poměrně pomalu, protože od kaskád na horu mi cesta dala celkem zabrat. Kdysi jsem se tudy jednou vracel, takže bych mohl cestu znát. Jenže tenkrát mi nepřišlo důležité si cestu k nebo z lesa, kde pobývala Lindasa nějak zvláště pamatovat. Věděl jsem, že je tam smečka, do které nepatřím a že se tam pravděpodobně už nikdy nevrátím, protože nekrát byl můj plán opustit tenhle kraj, hned jak to půjde. Jenže moje plány narušila zima a teď ten výbuch, který se zrcadlil na obloze severu. Nemohl jsem jít k sopce hledat cestu domů, když tam řádilo to, co tam řádilo. Mohl jsem jenom nabídnout pomocnou tlapku a to bylo celé. Kdybych tenkrát tušil, že budu cestu k Lindase potřebovat, donutil bych se si ji zapamatovat, ale mě to přišlo tak moc nepodstatné, že se mi vykouřil fakt, že bych si měl cestu vštípit do mysli pro budoucí použití prostě vykouřil z hlavy. Kdybych se teď mohl nějak přenést do oné minulosti, pak bych si řekl, že si musím zapamatovávat cesty lépe a každý detail na nich, protože se mi to v budoucnu může hodit. Jenomže vracet se zpět do minulosti nešlo, pokud jsem byl dobře informován, takže jsem si mohl jen v duchu zanadávat a doufat, že jdu správně. Jen doufám, že nejdu pozdě. Prohlížel jsem si stromy a snažil se vzpomenout si na jakoukoli mrňavou věc, která by mi mohla napovědět, kudy se jde k tomu lesíku, kde sídlila ona smečka. Jenomže jsem si nepamatoval zhola nic, takže jsem se rozhodl vyrazit spíše směrem k sopce a doufat, že mne nesežehne nějaký plamen a že naleznu smečku dřív, než se něco strašného přihodí někomu, kdo by potřeboval pomoc.

//Kierb

//Midiam

Kráčel jsem ke kaskádám, které byly poměrně klidné. Jako by se na obzoru nic nedělo. Viděl jsem i dvě vlčice, které mohly být podobně staré jako já, jak si užívají pohodové noci, jako by se nic nedělo. "Měly byste jít domů!" houknul jsem na ně a pohled směřoval k sopce, která zářila na obzoru. Neměl jsem ovšem chuť ani čas se u nich zastavovat. Potřboval jsem se dostat k té smečce, která byla kousek pod sopkou. Ani jsem si neuvědomoval, že bych mohl cestou zemřít. Nebo že bych tam mohl zemřít, kdo ví co mne čekalo a já neovládal žádnou magii jako místní. Měl jsem jenom odvahu a chuť pomoci, to bylo celé. Cítil jsem se mírně rozpolcený, jak jsem se bál, že by se někomu mohlo něco stát a zároveň jsem se sám hnal do nebezpečí. Jenomže v tom mm strachu byl menší problém. Já se nebál smrti. Nebál jsem se toho, že přestanu existovat. Nikdy jsem svou vlastní existenci totiž nepovažoval za zvláště důležitou. Podle mého skromného názoru, byl každému vyměřen určitý čas a ten prostě měl. A kdyby se náhodou někdo třeba nenarodil, jeho místo by zabral někdo jiný, takže by se vlastně nic nezměnilo. Kdybych já přestal existovat nebo bych umřel, tak by se to možná někoho citově na pár měsíců dotklo, ale moje stopa tu nebyla tak velká, abych si myslel, že bych něco nějak moc ovlivnil. Svět by o nic nepřišel. Kraj by o nic nepřišel. Všechno by pokračovalo v klidu dál. Slunce by vycházelo a zapadalo. Měsíc by procházel novem a úplňkem. Sopka by dál soptila. Moje existence nebo neexistence by z dlouhodobého hlediska neměnila vůbec nic.
Z krátkodobého by to mohlo být zajímavější. Možná bych někomu i chyběl, ale jelikož mne nikdo zatím nepostrádal, tak jsem si myslel, že by ani moje náhlé zmizení nikomu nepřipadalo podezřelé. Všichni by to brali tak, že jsem se vrátil k bratrům. Bratři mne už jistě přestali hledat, nebylo jejich údělem hledat zatoulaného vlka, kterého neviděli už skoro rok. Moje existence tedy neznamenala nic a tím pádem ani nemohla nic změnit nebo ovlivnit. Tohle uvědomnění si vlastní zbytečnosti mne ovšem nepohlcovalo, neubíjelo ani mi nepřinášelo nějaké psychické nepohodlí. Právě na opak. Přinášelo mi jistotu, že mohu dělat cokoli a i kdyby se cokoli pokazilo, nic závažného se nestane. Se smrtí jsem byl smířený a proto jsem se jí nyní vrhal tak odhodlaně do náruče.

//Východní hvozd

//Maharské močály

Vykročil jsem z močálů a náhle jsem ucítil chvění. Tlapky se mi trochu rozvybrovaly, ale necítil jsem nic nepříjemného, jen zvláštního. Náhle jsem uslyšel zvuk, jako by něco velkého prasklo. Otočil jsem pohled směrem k severu a uviděl sopku, ze které začaly odlétávat ohnivé kusy. Normální vlk by se nejspíše bál. Schoval by se někam a ukryl se tak před možný nebezpečím, ale já ne. Něco mne na tom nechávalo chladným. Moje nebojácnost se opět ukázala jako výhodná. Nebál jsem se toho, že bych mohl umřít. Ani jsem se nebál toho, že bych se vystavoval ohrožení. Bál jsem se spíše o to, že by někdo kolem toho neštěstí potřeboval pomoc. Měl bych tam zajít a zjistit, jestli jsou všichni v tom lese na severu v pořádku! Pohledem jsem zabloudil k domovskému hvozdu, který byl jen kousek ode mne. A pak jsem si uvědomil, že nemůžu jít tam, kde budu v bezpečí. Musle jsem jim jít na pomoc i kdyby ji třeba tolik nepotřebovali. Musel jsem. Prostě musel.
Tohle jsem na sobě miloval. Ochotu pomáhat i v těch nejhorších situacích. Zachoval jsem si chladnou hlavu a prostě jít, bez rozmyslu a strachu. Jenže to, že jsem já osobně měl tuto vlastnost rád, ji nečinilo dobrou. Právě kvůli této vlastnosti jsem se zapletl s Paroháčem a zemřel ten s ouškem dolů. Kvůli této vlastnosti jsem málem utopil Danie v močálech. Kvůli téhle vlastnosti jsem se ztratil svým bratrům. Byla tou nejhorší jakou jsem mohl mít. Pan Sionn měl pravdu, že bych nikdy neměl ostatní upřednostňovat před sebou moc, ale já si nemohl pomoci. Prostě jsem se vrhal po hlavě do nebezpečí. Možná v tom byl i ten pocit adrenalinu, který jsem měl, když jsem se vydával vstříct něčemu nebezpečnému. Ten adrenalin, který mne poháněl jít pořád dál a který se stal něčím jako drogou. Už jsem nad tím nepřemýšlel a šel jsem. Rozhodnutý vydat se na sever do smečky, ve které žila Lindasa a pomoci jim, seč jen budu moci.

//Kaskády

1. Jak jsem narazil/a na samotnou Gallireu?
Byla jsem už na Wolves, pak když se přecházelo na Silmarion, napsala mi kamarádka z jiné trpg na blog.cz jestli nechci převést charakter na Silm. No a jelikož v té době mě trpg bavilo řekla jsem proč ne.

2. Co mě vedlo k tomu založit si tu postavu?
Ráda píšu a dřív jsem i ráda prozkoumávala různé hry na internetu. Trpg mě navíc celkem chytlo.

3. Inspiroval jsem se něčím?
Elisa nemá inspiraci, původně byla na jiné vlčí rpg, ale tam byla hodná a milá to s příchodem na Silm se změnila.
Sigyho jsem zdědila, takže tam taky nebyla inspirace.
Rowena je inspirovaná anglosaskou legendou.
Tasa je asi nejvíc podobná mě samotné nebo spíš části mě.
Adiram je Marigold *suprise*
Parsifal je inspirovaný seriálem knightfall + mou láskou pro historii a středověk.
Islin je inspirovaná všem postavami s trochou trhlosti a pomatenosti (Karpova z VA, Lenka z HP,...).

4. Měl jsem jasnou představu o své postavě? Nebo jsem to lámal přes koleno, co mě zrovna napadlo?
Většinou postavy vymýšlím na první dobrou. Napadne mě pár charakteristických znaků a kolem nich pak vytvořím příběh, zkušenosti a rozvedu povahu.

5. Když jste vymýšleli vzhled, měli jste více návrhů? Co Vás vedlo k tomu vybrat právě ten onen? (Aneb chtěl jsem vždy bílého vlka, ale nakonec mám černého.)
Jednoduchost. Kdo mě zná ví že nemám ráda flekaty nebo vícebarevná vzhledy. Čím miň tím líp. Někdy Mn inspiruje místní kreslíř, třeba Islin vymyslel jeden z mých otroků.

6. Změnila se za tu dobu herně má postava nějak? Povahové rysy, vzhled,...
Elisa se změnila a proto umřela. Měla být od začátku vysoko, ale ne nejvýš. Navíc mi vadilo že už nemůže být takový rapl jako dřív, protože se to nehodilo k Alfě.
Sigyho zase mění jeho vztahy a proto se i jeho příběh chýlí ke konci. Měl být společenský na smečku a rodinu zaměřený. Smečky se mu ale rušily a rodinka se taky rozpadla, takže teď je na cestě ufetovat se k smrti.
Tasa se nezměnila.
Rowena se zatím změnila nejvíc Vzhled i povaha jsou jiné než když jsem ji sepisovala. Měla milovat rodinu, ale po mimoherních rozkolech se i herně odchýlila od rodiny. Ale přijde mi že to bylo dobře, protože teď je mnohem zajímavějším charakterem.
Zbytek je moc krátce na Gall.

7. Pokud se povaha mé postavy změnila, jak k tomu přišlo? Z vlastního uvážení, psalo se Vám špatně? Nebo to má na svědomí jen čistě hra?
Viz bod 6

8. Když jsem se registroval/a, měl/a jsem určitě nějaký sen. Chtěl/a jsem být alfou, chtěl/a jsem být adminem, chtěl/a jsem jednou vlčata... Měl/a jsem takový sen a už jsem ho dosáhnul? Nebo se sny v průběhu hry měnily?
Chtěla jsem být strašně dlouho beta v aktivní smečce, což se mi nikdy nepovedlo, takže to ještě čeká na splnění. Alfou jsem nikdy plně být nechtěla spíše to byla nutnost trochu, ale tím neříkám že si neváží možnosti jí být. Elisa v Asgaaru dosáhla všeho, co by si hráč herně mohl pro charakter přát. Skvělou smečku a rodinu.

Pro ostatní mám taky nějaké ty sny, ale ty se vprůběhu hry ovšem mění. Herní sny moc říkat nechci, abych si je nezakřikla.
Tákže zkusim spíše neherní. Třeba nikdy jsem moc netoužila po spešlech, ale po pŕívescich, takže teď mám jako sen získat je na všechny :D A taky bych pro Tasu chtěla získat pana broučku do obrázku to by bylo TOP.

9. Je něco, co bych chtěl na své postavě změnit? Nebo jsem s ní v tomto stádiu spokojen?
Teď jsem u všech spokojená.

10. Jak hodnotíte sami sebe jako hráče?
Nerada se hodnotím, takže to asi nechám na posouzení každého.

11. Co Vám Gallirea dala?
Nové zkušenosti, dovednosti, známosti, vlastní otroky... a hlavně kulervoucí korunku!
Takže od nynějška oslovovat "Vaše majestátnosti Eliso Asgaarská první svého jména, matko Asgaarského klanu, paní plamenů, ničitelko vzpomínek a snů, vládkyně limba", ju?

//Říční eso

Kráčel jsem nesmělým krokem kolem močálů. Mohl bych jít skrz, ale já se bál, že bych někde zapadl jako tenkrát s Danie. Nebo to jsem nezapadl já, ale ona. Teď bych ovšem měl problém se z toho všeho dostat, protože jsem byl sám. Vzpomínal jsem na strach, jaký jsem měl, když mi vlčice zmizela pod vlnou bahna z dohledu a jak se mi ulevilo, když se zase vynořila jako bahnité monstrum z hlubin. Kdybych měl někdy s někým trávit zbytek svého života, musel by být stejně odvážný jako byla ona. Nesměl by se prostě bát vrhnout se po hlavě do toho, čemu věří nebo v co vkládá své naděje. Na druhou stranu bych ovšem ocenil někoho s větším rozumem a promýšlením kroků. Danie šla do všeho po hlavě, ale bez rozmyslu. Bez nějakého plánu B nebo bez předem připraveného řešení. Všechno pro ni byla zábava. Stejně tak byla až moc zvědavá. To se mi na ní taky nelíbilo. Pořád se mne vyptávala, a to i na věci, o kterých jsem jí jasně naznačoval, že se bavit nechci. Byla taková až moc vyzvědovačná. Na druhou stranu se mi ovšem líbilo to, jak byla ukecaná. Já moc mluvit nechtěl, takže mi bylo jasné, že někoho může moje málomluvnost obtěžovat, protože nejsem zrovna dobrým společníkem. Jenomže já si nemohl pomoct. Mluvit se mi nechtělo. Danie si ovšem vystačila se svou vyřídilkou celkem sama. Komentovala úplně všechno a evidentně ji to bavilo a stačilo jí to. To by musel umět každý, kdo by se mnou chtěl trávit více času.
Nakračoval jsem podivně rozmočeným terénem, který se pod tlapkama bořil. Navíc to tu smrdělo zatuchlinou, jak se do bahnitého podloží opíraly sluneční paprsky. Trochu se mi z toho chtělo blinkat, ale udržel jsem to v sobě. Zaráželo mne, že pan Sionn nemá partnerku. Třeba ti o ní jenom neřekl. Tenkrát když jsem přišel kolem něj chodila slečna Nym, ale tu už jsem taky dlouho neviděl. Je až zvláštní, že o tak chytrého vlka nemá nikdo zájem. A kdyby jen chytrého i schopného, stará se o celou smečku a neremcá. Pan Sionn splňoval spoustu mých ideálních vlastností, které bych chtěl kultivovat v sobě a v ostatních. Byl milý, ale přísný když to bylo potřeba. Férový, ale rozumně si nechal vše vysvětlit. Nebyl panovačný nebo nafoukaný. Arogance mu nic neříkala a rád se podělil o to, co ve svých zkušenostech získal nebo co se dozvěděl jen tak někde od někoho. Byl prostě ztělesněním mého ideálu. Kdybych s ním mohl jen trávit více času. To byl asi jeho největší nedostatek, že neměl čas na většinu vlků kolem. Nezazlíval jsem mu to, měl toho opravdu hodně a povinnosti upřednostňoval před vším ostatním, což mi imponovalo, ale na druhou stranu mne mrzelo, že pak neměl čas na to, jít si jen tak někam zalovit nebo se projít, proběhnout po okolí. Přišel mi až moc zaseknutý na jednom místě v jednom lese a to mne u něj mrzelo.
Už jsem slyšel šumění vody. Řeka byla kousek a já věděl, že za řekou už na mne čeká hvozd. Hvozd byl rozhodně něčím, co mne uklidňovalo a naplňovalo bezpečím. Třeba někdo bude vědět, co se to děje na severu. Mírně jsem mrskl ocasem, protože mne tohle tajemství velice zajímalo a přidal jsem do kroku, abych záhadě přišel na kloub, co možná nejdříve.

//Midiam

Být vyvalený u řeky bylo moje. Slunce sice svítilo, ale já si užíval i příjemného chladu, který se táhl od řeky. Nebylo to nic proti mému gustu i když teplo jsem opravdu neměl moc rád. Raději zimu, chlad, déšť a sníh, než teplo a sucho. V čenichu mne trochu šimral kouř, ale nekladl jsem tomu velký význam. Přeci jen to byla sopka na severu. Možná bych se tam měl jít podívat, jestli je Lindasa a její smečka v pořádku. Byl to zajímavý nápad, ale rychle jsem si ho rozmyslel. Neovládal jsem žádnou magii jako místní, takže bych nejspíše jenom překážel. A Lindasa vypadala více než schopně, aby zvládla svůj les ochránit.
Do myšlenek se mi vkradl můj rozhovor s panem Sionnem, který jsem vedl, než jsem odešel. Mluvil o Matkách, které každý měl, ale já jsem tu svou nikdy nepotkal. Rád bych věděl, jestli bych si s ní byl někdy nějak blízký nebo ne. Nejspíše ne. Dřív, kdybych se o Matkách dozvěděl dřív, bych se možná pokusil ji hledat. Zjistit jaká byla a proč mne opustila, ale teď už jsem po tom netoužil. Něco mi říkalo, že jsem na tom lépe tak, jak jsem. Lépe s Bratry a Mistry, kteří mi byli těmi největšími vzory, jaké jsem si mohl přát. Mírně jsem se nechával ukolébávat k dalšímu šlofíku…
----
Parsifal nikdy nepoznal svou matku ani otce, popravdě ani nevěděl, kdo to ten otec je. O Matkách se dozvěděl od pana Sionna, ale pořád to pro něj byly neznámé entity. Nemůžeme proto říct, s kým by si ze svých rodičů byl blíže. Možná s jedním, možná s druhým, ale všechno by to byl jenom náš dohad, odhad, nepotvrzená hypotéza. Jedno je ovšem jasné. Matka nebo otec nejsou dani jen genetikou. Matkou nebo otcem se může jeden stát i jen tím, že vychovává. A i když si Parsifal neuvědomoval význam slov otec, matka, rodič, nikdy o rodičovský dohled a lásku úplně nepřišel. Jeho Bratři se mu stali vším, co potřeboval. Byli jeho otci, ale zároveň i matkami, když ho jako malé nedochůdče krmili a starali se o něj. Parsifal si tedy byl blízký jak s matkou, tak s otcem, ale zároveň od nich byl nejdále jak jen to šlo. Jeho Bratři se pro něj stali tím nejbližším, koho mohl mít a nic mu nescházelo a nechybělo. Takže i když si uvědomil po rozhovoru s panem Sionnem prázdnotu, že nikdy nepoznal Matku, tu svou jedinou, tato prázdnota ho velice rychle opustila, neboť si uvědomil, že vše, co by mu nabízela Matka nebo otec, mu nabízel celý Řád v mnoha podobách a mnoha osobnostech.
----
Probudil jsem se ze svého podřimování a jako bych věděl, že jsem se ze svého podřimování a jako bych věděl, že ten rozhovor s panem Sionnem měl svůj význam. Uvědomil jsem si totiž, že jsem si opravdu nejblíže se svými Bratry a že bych se měl pustit aktivně do hledání cesty domů. Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři se záměrem, že vyrazím směrem k hvozdu a pak se vydám k sopce. Snad do té doby ten kouř ustane. Pohlédl jsem směrem k severu a pak vykročil odhodlaně podél řeky pryč.

//Maharské močály

//Zubří vysočina

Došel jsem k vodě, která byla nádherně chladivá. Cítil jsem její chlad z dálky, už když jsem chodil přes pláň to odsud hezky táhlo, ale já věděl, že voda bude ještě chladnější než vzduch, který od ní jde. Tahle vůně vody, chladu, to byl příslib, který každá řeka dávala okolí, pokud bylo postiženo takovým vedrem jako nynější jih tohoto kraje. Byl jsem takový kousek od vody, že jsem se k ní rozeběhl poklusem. Hned, co se moje tlapky dotkly chladivé vody jsem si slastně povzdechl. Voda byla příjemná. Příjemnější než cokoli jiného. Začal jsem se s ní pomalu mazlit, jak jsem pokračoval směrem do jejího proudu. Nešel jsem ovšem moc daleko, protože jsem se obával toho, že bych se mohl někde propadnout a já prostě neuměl plavat. Zastavil jsem se, když mi voda dosáhla k břichu a příjemně mi chladila chloupky mezi všema čtyřma tlapama. Hleděl jsem na tu vodní hladinu a ta modrá se mi líbila. Byla trochu nazelenalá, nebyla čistá. Byla to modrozelená směs, která byla opravdu nádherná. Líbilo by se mi potkat někoho s takovou barvou očí, ale bylo mi jasné, že se mi osobně asi nikdy nepoštěstí. Byla to ovšem nádherná barva. Netypická a záhadná, byla přesně jako tahle voda, která taky nevypadala tak úplně normálně.
Sedl jsem si do té chladné vody a nechal si hezky zchladit pozadí, zatím co jsem pil a přemýšlel o tom, jaké by to bylo dívat se do zelenomodrých očí každý den. Kdybych měl někoho, kdo by byl po mém boku s takovým pohledem. Zatím jsem nepotkal nikoho s takovýma očima, ale doufal jsem, že by se někdy někdo takový mohl objevit. Někdo, kdo by měl cestu až ke mně, koho by tam dovedly vlastní tlapky a cíl bych byl já. Po tom, co jsem viděl Lucy a Etneyho jsem si uvědomil jednu zarážející věc, že bych nerad někdy umřel sám. Ne, že bych nějak opěvoval jejich lásku a plození. Vlku chraň. Jen mi přišlo hezké, že vědí, že neumřou sami. Stejně tak jako Sionnova matka, kterou jsem viděl už jenom mrtvou. Neumřela sama. Byla obklopená spoustou blízkých. Tak bych chtěl svůj život zakončit i já, jenomže jsem neměl s kým. Zatím.
Kdybych si měl vybrat asi bych moc nepřemýšlel nad tím, jak by takový jedinec měl vypadat. Možná by měl jednoduchý kožich nebo možná složité odznaky, které by budily pozornost? Ne, rozhodně by někdo takový neobyčejný, kdo by mne upoutal musel působit velice obyčejně. Nejlépe jednobarevný kožich, který by byl tak nenápadný, že by ho jeden mohl přehlédnout nebo na něj zapomenout. Někdo, kdo by byl tak trochu jako já. Já taky neměl nijak nápadné vzezření, spíš jsem byl nenápadný. Jenže nenápadnost byla klíčem ke všemu. Mohl jsem pozorovat okolí a ostatní. Být nerušeným pozorovatelem všeho světa.
Dopil jsem chladivou vodu a nasál jsem do čenichu vůni, která byla všude kolem. Takhle by musel vonět ten s kým bych strávil zbytek svých dní. Jako příroda. Jako něco, co je tu od pradávna, ale zároveň je to nové. Jako čistá voda, rostoucí tráva, rosa a sluneční paprsky hrající si v ní, tvořící duhu. Tak by voněl někdo, koho bych chtěl poznat. Nebyla by to umělá vůně, byla by to překrásná vůně přirozenosti a přírody. Práce a čistoty. Všechno tohle jsem v tenhle okamžik cítil a i když se mi nechtělo jít, tak jsem se začal zvedat, abych mohl vyjít z vody na břeh a osušit se na slunci. Vyšel jsme na břeh a z mého kožichu tekla voda. Otřepal jsem se a kapky odletěly do dálky. Už to ze mne jenom kapalo, když jsem si lehl na zem, abych se mohl hezky osušit. Schnout na sluníčku to bylo moje. Lehl jsem si na zem a zavřel oči. Před očima jsem viděl vlka nebo vlčici, který měl oči modrozelené, úsměv byl přátelský, ale obezřetný. Kožich měl neurčité barvy, protože slunce bylo za obrsem těla a tak zastínilo můj pohled. Tělo bylo robustní, nohy protáhlé. A vůně byla jako plynoucí řeka, která se prodírá jarní trávou. Takhle to vypadalo a vonělo. A tohle všechno mne odneslo do říše spánku. Bylo příjemné usínat s touhle představou. S představou někoho, kdo by mohl být tím, kdo bude se mnou až přijde ten poslední okamžik. Abych prostě nebyl sám. Toho jsem se bál. Toho, že nakonci budu úplně, ale úplně sám. Jenže ta představa milé osoby mě ukonejšila a uspala.

Kráčel jsem směrem k vodě, protože teplo začínalo s přibývajícím dnem být opravdu nesnesitelné. Škoda, že neumím plavat. Trochu mě to mrzelo, protože jsem to viděl u několika vlků, ale pořádně jsem to sám neuměl. Byla to škoda, protože teď by se mi tohle umění pohybovat se po vodě docela hodilo. Mohl bych se hezky někde vyvalit v proudu a nebyla by mi zima. Takhle jsem mohl tak maximálně někde sedět na břehu nebo se jenom po kolena brodit vodním tokem. Muselo mi to ovšem stačit a zároveň to bylo připomínkou, že bych měl někoho oslovit, aby mne to naučil. Samozřejmě až k tomu bude příhodná chvíle nebo bude někdo mít více času. Mohl bych oslovit pana Sionna, ale ten má rozhodně moc práce na to, aby se staral o to, jestli umím nebo neumím plavat. Mírně jsem se zakabonil, když jsem procházel přes pláň. Byla škoda, že jsem neměl žádného přítele, kterého bych mohl o takovouto žádost poprosit. Netušil jsem zda někdy vůbec nějakého přítele poznám.
Ano, byl tu pan Sionn, ale toho jsem nebral jako přítele. Ne tak úplně. Spíše jsem ho bral jako učitele nebo mistra z našeho řádu. Měl jsem k němu blízko, měl jsem ho rád, ale některé věci, které se dějí mezi přáteli bych s ním asi nikdy sdílet nemohl právě kvůli jeho postavení, které zastával ve smečce. Byl prostě moc vysoko na to, abychom se mohli jen tak přátelit. A navíc byl starší než já, takže by přátelství stejně muselo vycházet od něj a nikoli ode mne. Věkovou hranici neměla jako překážku Danie, ale tu jsem též nebral jako přítelkyni, které bych se vyptával na to, jak se naučit plavat. Danie byla vlčice, což z ní nemohlo v mých očích dělat správného přítele. Nemohl bych s ní sdílet všechna svá tajemství a problémy, protože by některým z nich nerozumněla. Poslední vlk, který zde měl blízko k tomu být nazván přítelem byla slečna Iska, ale ta bohužel nesplňovala jak pohlaví tak věkovou hranici. Nedělalo mne to ovšem smutným ani doma jsem neměl žádné přátele. Všechno to byli moji Bratři a to bylo více než přátelství. Zároveň tam byli i mistři, kteří byli mnohem více než přátelé a Bratři dohromady, protože oni měli poslední slovo a poslední rozhodnutí. Oni byli prostě daleko, moc daleko, abych je nazval přáteli. Neměl jsem tudíž žádného přítele ani dříve ani teď, aby mne mohl naučit plavat, což byla opravdu škoda a já doufal, že se mi někoho takového podaří najít. Zatím jsem se tedy musel spokojit s postáváním na okraji říčních toků. Voda už příjemně hučela v uších a já za chvilku uviděl její lesk, jak se v ní odrážely sluneční paprsky.

//říční eso

//lužiny

Procházel jsem se poměrně příjemným a pohodovým tempem, nikam jsem nespěchal a v tomhle parnu ani moc dobře spěchat nešlo. Ne, že bych neměl žádný směr, chtěl jsem se vrátit do hvozdu, který jsem momentálně považoval za to nejbližší domovu. Na druhou stranu se mi ovšem nechtělo jít přes močály a bylo mi vedro. Zvolil jsem tedy cestu k řece, která tu zurčela. Slyšel jsem jak její koryto šplouchá a drncá, ale nedokázal jsem ji přesně lokalizovat. Proto jsem šel i pomalu. Nechtěl jsem to náhodou na nějaké odbočce minout. Místo tu bylo příjemné. Jenomže až moc horké. Takhle nějak jsem si představoval, že by vypadalo to nejhorší místo na světě, kde bych nikdy nechtěl skončit. Takhle by se v něm jeden topil a vařil ve vlastní šťávě. Tohle by bylo ono. Nejhorší místo jsem si nepředstavoval, jako místo. Nemělo detaily ani nemělo žádné přesné umístění. Jeden by mohl mluvit o něčem, kam odchází třeba zlý vlci, ale já věřil tomu, že když umřeme nejsme rozděleni na dobré a zlé, protože, jak jsem se již nad tím zamýšlel, na dobré a zlé by nás musel někdo řídit. Ten někdo by musel být nad námi všemi a tomu jsem odmítal věři. Nebyl jsem jako paní Iska nebo jiní, nevěřil jsem v Bohy z masa a kostí. Bohové byli jenom představa rozhodně nikoho nerozdělovali na hodného a nehodného.
Jenže existovala špatná místa. Nebo velice nepříjemná místa. Pro mne tato místa byla spojována se dvěma věcma. Jednou z nich byla teplota. Na špatném místě bylo neuvěřitelné horko, jako teď tady na pláni. Bylo horko k zalknutí, možná ještě trochu větší dusno a já bych se tu roztekl. Můj kožich sice nebyl tmavý ani nebyl moc hustý, ale zároveň to prostě byl kožich. Ani trochu jsem nezáviděl těm, kteří jsou ve své tmavé srsti dneska někde na slunci. Ne rozhodně jsem jim to nezáviděl. Aspoň, že to není tak příšerné, jak by mohlo být. Není takové dusno, vítr se trochu hýbe. Udělal jsem další krok směrem k šumu vody a trochu tak změnil trajektorii své chůze. Nevěděl jsem jestli mne náhodou neklame sluch, ale doufal jsem že ne. I když na pláni se zvuk mohl různé rozléhat, nevěřil jsem tomu, že by mě sluch šálil. Spíše jsem se obával, abych uvody nenarazil na někoho nepříjemného. Ať už vlka nebo nevlka. Nerad bych si dnešek nějak víc kazil.
No a kromě teploty byla pro mne příšerným znamením místa i vůně. Nedokázal jsem si představit nic horšího, než vůni rodicí feny. Jen vybavení si toho, jaký puch se táhl od Lucy a to i když jsem ji navštívil později, navalilo se mi. Viděl jsem vlky umírat v různých pozicích a za různých okolností, ale nic nemělo na smrad porodu. Ani střeva padající do jehličí. Ta byla hnusná na pohled, ale ne na počich. Nebo aspoň ne tolik jako zápach, který se táhl úkrytem při porodu. Moč, krev, sliny, pot, a kdo ví co ještě všechno dalšího. Nakrčil jsem čenich. Věděl jsem, že za to Lucy nemohla. Nejspíše za to nemohla žádná Matka. Lucy vypadala vyčerpaně z toho všeho, ale ten smrad byl fakt nepřekonatelný. Klidně bych se brodil po krk ve výkalech, než abych se znovu přibližoval k rodicí vlčici. Bylo to prostě nechutné. N-E-C-H-U-T-N-É. Nedokázal jsem se pořádně ovládnout a trochu jsem si ukrkl do tlamičky. "Grlk," zabublalo mi v hrdle, jak se šťáva z břicha drala do krku. Nechutnosti všech nechutností spojte se.
Ještě že voda byla nedaleko a její šumění zahánělo mou touhu po zvracení. Zavrtěl jsem hlavou, abych se zbavil vzpomínek na to, že jsem cítil Lucy a její porodní puch a zároveň to teplo. Tohle bylo to nejhorší. Vedro, dusno a rodící vlčice. Nic jiného bych si nedokázal představit jako to nejvíc nejhorší místo. Kdyby mě někdo chtěl za něco potrestat, stačilo by mě narvat do úkrytu kde je vydýcháno, teplo a rodicí vlčice a já bych prosil o smilování během vteřiny.

//kopce tary

Dokázal jsem si představit, že takhle by vypadal ráj. Můj ráj byl mým domovem. Bylo to Taranské pohoří, které bylo mým domovem, mým rájem. Nebylo o tom pochyb. Všechno tam bylo dokonale uspořádané a dokonale odpovídalo mým požadavkům na místo, kde bych chtěl trávit konec svého života, ale i celou věčnost po něm. Možná to někomu přijde zvláštní, ale já nevěřil na peklo nebo ráj, věřil jsem ovšem tomu, že na konci našich životů skončíme na nějakém odlehlém místě, kam doputuje naše vědomí, zatím co naše tělo bude rozkládáno živly přírody a vším co ji tvoří na malinkaté součástky a vrátí se zpět ke svému původnímu místu stvoření. Prach jsi a v prach se obrátíš, tomu jsem věřil. Ale nevěřil jsem, že bychom odcházeli někam podle toho, jak se kdo zachoval. Kdo by o tom taky rozhodoval? Kdo by řekl "ty jsi byl hodný a proto můžeš do ráje, ale ty jsi udělal tohle a tak půjdeš do pekla"? Kdo by měl mít tu moc rozhodovat a rozdělovat nás na ty hodné záchrany a ty odsouzené k nekonečnému utrpení? Nikdo. Bůh. Ale v toho jsem nevěřil, takže jsem ani nemohl věřit tomu, že by něco takového probíhalo. Měl jsem na to ovšem svou vlastní teorii.
Když zemřeme dostaneme se na to místo, které nám přišlo nejlepším místem už za našeho života. Pro někoho by to mohla být nora s Matkou, to by asi byl ráj pro pana Sionna, který po ní tesknil a který by nejspíše dal cokoliv, aby s ní znovu mohl na chvíli být v noře, v klidu a bezpečí. Pro někoho by tím místem, rájem pokud to tak chcete nazvat, byla třeba vyhlídka s milovanou osobou s někým kdo pro ně hodně znamená. Nemusela by to být zrovna partnerka nebo partner, ale třeba nejlepší přítel. No a pro někoho jako jsem byl já, kdo neměl matku, neměl ani partnerku, neměl ani nejlepšího přítele... Kam bych se měl dostat já? Pro mě to byla snadná odpověď, skončil bych v Taranském pohoří. Ležel bych na jenom z větších kamenů a poflakoval se? Ne, rozhodně ne. Můj ráj by byl místem, kde bych měl své povinnosti, ty bych den co den plnil a den co den tak obnovoval svůj Řád a řád světa. Tohle jsem měl jako nádhernou představu vlastního ráje, vlastního posledního místa odpočinku. Nic jiného, jenom tohle a nic víc. Chtěl bych plnit své povinnosti, pracovat pro ostatní a mít nějaký smysl ve vlastním životě.
Udělal jsem další kroky skrze tohle území, po vyšlapané cestičce se šlo celkem dobře, i když už ji zarůstala tráva. Byl poměrně pěkný den a já nakonec nešel na sever, jak jsem původně plánoval. Něco mě táhlo na jih. To něco mi říkalo, že bych se tam měl jít podívat. Proč? Netušil jsem. Prostě to tak bylo. Přemýšlení o ráji a domově a všem mě trochu vyčerpalo. Navíc jsem dostal žízeň, kterou bylo potřeba nějak uhasit. Sice jsem pořádně nevěděl, kde bych tady mohl získat vodu, ale někde by být mohla. To by byla možná jediná změna. Kdyby bylo Taranské pohoří mým posledním místem odpočinku, pak bych tam chtěl trochu více vody, abych se s ní nemusel lopotit od kdovíkud. Jinak by vše zůstalo při starém. Přesně tohle jsem si myslel, jak jsem postupoval směrem na jih dál a dál.

//Zubří vysočina

Pomalým krokem jsem mířil daleko od kopců, které jsem si tak moc oblíbil. Moje tlapky šly pomalu, protože bylo teplo a já se nechtěl utahat. Vzpomínal jsem na další místa, na kterých jsem byl. Vzpomínal jsem i na domov. Nepamatoval jsem si místo, kde jsem se narodil, protože takové místo možná bylo jenom tím keřem, u kterého mne našli. Možná mě Matka porodila přímo tam, vedle prašné cesty. Zkroucená do klubka na chladné a mokré zemi. Všude kolem jenom trny a ostny keře, který si vybrala jako svůj provizorní úkryt. Nebo mne možná porodila v nějaké noře, která byla krásná a prostorná. Bylo v ní teplo a útulno. Jenomže možná, že já jsem jenom nebyl hodný a tak mě z nějakého důvodu vynesla pod ten keř a nechala mne tam. Kdo mohl tušit, jak to bylo. Možná mě odnesl někdo jiný než ona... A nebylo to vůbec celé jedno. Bylo. Pokýval jsem hlavou, protože tak to bylo. Neměl jsem důvod nad svým rodištem přemýšlet, takže jsem se raději zamyslel na místem, které bylo více jako domov.
Řád žil v pohoří, které bylo nádherné. Výhled z něj byl dokonalý, z nejvyššího bodu se prý dalo dohlédnout strašlivě daleko, ale já jsem nikdy ten výhled neměl šanci spatřit. Ztratil jsem se jako moc malý. Kdybych vydržel déle, pohoří by mi určitě ukázalo i spoustu jiných tajemství. Všude byly vysoké stromy, jehličnany, které se dotýkaly navzájem svými starými větvemi. Kořeny byly v lesích vystouplé a jeden si musel dávat pozor, aby nezakopl, když procházel po nějaké cestě. Kráčel jsem tam tehdy ovšem neopatrně a zbrkle, takže jsem si dost často natloukl čenich. Mezi skálami byla průrva a tou se dalo dostat na plácek uvnitř skal. Byla tam prostorná jeskyně pro všechny členy Řádu. Měla několik pater a různých chodbiček. Nikdy jsem neprozkoumal úplně všechny. Něco bylo na spaní, něco jako sklad, něco pro potulné vlky, kteří potřebovali pomoci. Na pláni bylo taky několik stromů, pod kterými se jeden mohl schovat a ukrýt. Na vzdálené straně tekl tenounký pramínek vody ze skal, který většinou nesloužil k ničemu, protože byl až moc tenounký. A to vše obklopovaly skály. Skrze jeskyni se prý dalo odejít ven, ale já nikdy jiný východ než průrvu nenašel.

//Lužiny

Cítil jsem v okolí nějaké pachy cizích vlků, ale nic mne nenutilo k odchodu. Nechtěl jsem odcházet, tohle místo mělo něco do sebe. Bylo příjemné tu vysedávat a nerušeně přemýšlet o ničem a všem. Prostě si jen tak dýchat a žít. To jsem potřeboval. Trochu toho svého klidu a pohody. Mrskl jsem ocase ma přitáhl si ho pak k tělu. Dým na obzoru stále stoupal. Nutno podotknout, že zrovna sopka nebyla mým oblíbeným místem. Neměl jsem to tam rád, takže jsem ani moc neřešil, co se tam děje. Byla tu ovšem v kraji místa, která mi k srdci přirostla více. Jedno z nich bylo zrovna tohle. Líbilo se mi tu, i když jsem to zde objevil nedávno a tak nějak náhodou. Líbilo se mi, jak tohle místo dýchá stářím a nějakým tajemstvím. Tušil jsem, že tu muselo být dřívě něco velkého. To podle těch nor, které jsem zahlédl, když jsem se snažil vydrápat směrem nahoru do tohoto kopce. Líbilo se mi na něm i to, jak bylo odlehlé, ale vlastně nijak vzdálené od hvozdu, ve kterém jsem se momentálně nacházel. Byl jsem rád, že se mi povedlo tohle místo nějakým způsobem najít. I když náhoda pořád dobrá nálada.
Ale nebylo to moje jediné oblíbené místečko, měl jsem jich tady v okolí více. Patřil k nim i ten malinkatý les kousek od hvozdu, kterým protékala řeka a který jsem cítil jako místo, které mi prostě přirostlo k srdci na trvalo. Bylo to tam příjemné a hezky to tam vonělo. Trochu mě mrzelo, že nemám jak se tam odsud dostat nějakou sndanou cestou. Zpět přes močály se mi nechtělo, chtěl jsem to vzít zpět k hvozdu přes sever, kolem té dlouhé řeky, takže lesík na jihu úplně minu. Škoda. Zamyšleně jsem nakrčil čelo a pak se pomalu vydal dolů z kopce. Kráčel jsem velice opatrně, abych nespadl na zem, protože místo přes svou nádhernost mělo i své nebezpečí jako prohlubně a všechny ty historické nory, do kterých bych se nerad zhroutil. Ne, že by to ovšem ubíralo tomuto místu na mé oblíbenosti. Nikoli. Měl jsem ho rád i se svou nebezpečností. Viděl jsem tu i několik hadů, kteří se líně plazily sem a tam. Nebylo by úplně dobré na ně stoupat. Tohle místo mělo tak akorát klidu a pohody a nebezpečí. Dokonalá rovnováha.
Tohle místo bylo dokolané. Prostě perfektní. Když jsem sešel dolů z kopců rozhodl jsem se, že měním názor. Tohle místo bylo mým nejoblíbenějším. Z nějakého důvodu to tu na mne tak působilo. Jako dokonalé místo. Hezky jsem si tu odpočinul. Navíc tu byl nádherný klid a výhled. Květiny tomu všemu jenom dodávaly na nádheře. Bylo dokonce vidět, že je to místy i dost strmý kopec, ale mě to tak nepřišlo, když jsem stoupal směrem nahoru. Ale cesta to byla příjemná, protože tráva tu byla měkkounká. Cestičky vyšlapala spousta tlaepek, které tu kráčely před těmi mými. Teď mi to připadalo, že tu je i celkem příjemný chládek, ale to dělal spíše stín kopců, které se vlnily a vrhaly minimální stín na zem. Usmál jsem se na tu scenérii, kterou jsem nechával za sebou a rozhodl se, že se na tohle zajímavé místečko, rozhodně budu muset dříve nebo později vrátit.

Moje vedení by prostě bylo hlavně založeno na férovosti. Jenomže mi bylo jasné, že někdo jiný by si to takhle úplně představovat nemusel. Mohou být různé druhy smeček s různým vedením, ale rozhodně se mi nelíbí přístup místních. Asgaar je moc rodinný a Sarumen zase moc o přátelích, co říkala Danie. Mechová smečka má aspoň ochránce, který je co pro to... Zamýšlel jsem se nad různými druhy smeček a pak mne napadlo, že by mohla existovat i smečka, která je spíše fanatická. Podle všeho tady věřila spousta vlků na existenci svých Bohů. A tím myslím reálnou existenci z masa a kostí, ne jenom nějaký přelud nebo představu. Slečna Iska i pan Eteny a paní Gee, všichni mluvili o Životu a Smrti jako by to byly reálně existující Bohové, které můžete vidět a mluvit s nimi. Já tomu nevěřil. Žádného z nich jsem nikdy nepotkal, takže jsem to bral tak, že je to jenom přelud místních vlků, ale i přelud může být nebezpečný.
Někoho by mohlo napadnout, že by bylo dobré mít jako Alfu Života. Napadlo mě z čista jasna. Mohl by všem namluvit, že opravdu existuje a že chce jenom to nejlepší pro všechny ve smečce a že promlouvá skrze někoho jiného. Úplně jsem viděl, jak někdo vykládá vlkům, že ho musí poslouchat, protože je poslem samotného Života, který mu předává svá moudra. Taková smečka by byla příšerná. Nemůžete jen tak vystřídat Alfu, i kdyby byla sebehorší, protože je přece ve vedení samotný Život. Nikdo by nemohl nic zpochybnit, protože by tím zpochybňoval slovo boží a to si přeci nikdo nemůže dovolit nebo může? Ne rozhodně nemůže. Nikdo nemůže říct, že bůh nemá pravdu a takové by to bylo ve smečce, kterou by vedl Život. Všichni by se báli cokoli říct, protože by je to mohlo ohrozit nebo přímo zabít. Žádný Bůh by se nemazal s tím, kdo popírá jeho existenci nebo rozhodnutí. Mírně jsem se otřásl, jak mi po zádech přejel mráz. V takové smečce bych rozhodně nehodlal žít. Bylo by to moc nebezpečné a rozhodně by to bylo nepříjemné. Muset pořád opěvovat každé rozhodnutí toho, kdo by mluvil za Boha, kterého jsem nikdy neviděl ani v něj nevěřil. Navíc podle toho, co jsem pochopil, by se za Boha mohl vydávat kdokoli, kdo by měl jenom více magií, které tady měl v podstatě každý. Zavrtěl jsem hlavou. Ne, rozhodně bych v takové smečce být nechtěl.

Otázek ohledně smeček bylo hodně. Nebyl jsem ovšem schopný si sám na ně odpovídat. Nedokázal jsem to. Neměl jsem potřebné znalosti nebo zkušenosti. Tenhle svět měl prostě svoje vlastní pravidla, kterým jsem já zatím neorzumněl a život ve smečce k nim patřil. V mém Řádu byla společenství, ne smečky. Nebylo v něm ani tolik strachu o vlastní území, protože lesy i louky kolem jeksyně Řádu patřily všem. Ano, měli jsem jako bratrstvo svoje loviště nebo svoje vlastní místo na spaní, ael neměli jsme na něj vyloženě nějaký silový nárok. Většina ostaních vlků, poutníků, nás prostě nechávala lovit tam, kde jsme potřebovali a kdy jsme potřebovali. Možná, že kdybych se svými bratry vydržel déle, pak bych zjistil, že všechno nebylo tak růžové, jak jsem si to představoval. Jenomže já odešel moc brzo, v době kdy mě nikdo nezasvětil do vnitnřího fungování Řádu. Pro mne to bylo jenom společenství vlků, kteří se starají nejen jeden o druhého, ale i o cizince, kteří pomoc potřebují. Neřešil jsem tedy to všechno kolem.
Jenomže tady to fungovalo úpně jinak. To jsem pochopil už ze slov pana Sionna. Ten se ostatních obával. Cizince bral jako možné ohrožení a měl pravdu. Až moc pozdě jsem si uvědomil, že jeho strach vycházel ze zkušenosti a podstaty, některých vlků. Netušil jsem kde se v někom může brát tolik nepřátesltví k ostatním, že smečku napadne nebo že dokonce zabije jejího člena. Co mě ovšem fascinovalo více bylo to, že Gee pustila cizince na území a v podstatě tak dovolila, aby ten s ouškem dolů zemřel. A to měla být ochráncem... Něco mi říkalo, že při jejím výběru se někdo pořádně seknul. Jak mohla vlčice, které evidentně nedělalo problém pustit cizince až do srdce lesa, dostat funkci ochránce smečky? Někdo to prostě nepromyslel. Správný ochránce by měl přeci dbát na to, že se do smečky nedostane nikdo, kdo by mohl ublížit ostatním. A když už se tam náhodou dostane, měli by ho zneškodnit. Jenomže tohle asi nikoho nenapadlo, že by mohlo platit i pro staré členy smečky nebo pro vlky, kteří jsou s ochráncem přátelé. Tohle bych asi dělat nemohl. Nemohl bych jen tak vyhnat někoho známého... Ale na druhou stranu bych ho nepouštěl ani do středu lesa. Musel by počkat na hranici, než by přišel někdo výše postavený, třeba Alfa nebo Beta.
Jenomže tohle byl taky problém. Věděl jsem, že slečna Gee je vysoko postavená, nebo alespoň výše než já. A podle všeho i výše postavení měli přátele, které pouštěli na území jak chtěli. Jako třeba ten vlk, který mluvil tak strašně srandovně a zvláštně. Ten taky nebyl členem, ale podle všeho mohl na území přicházet a odcházet z něj, jak se mu zlíbilo... To bych nikdy nedovolil. Tady bylo všechno matoucí. Přišlo mi, že vlci dostávali postavení a funkce, jenom proto že chtěli a ne proto, že by se na to nějak extrémně hodili. Prostě mi to přišlo špatně. Já bych nikdy nedovolil, aby dostal funkci nebo postavení někdo jen proto, že chce nebo že je moje rodina. Prostě by si to musel zasloužit. Rozhodně bych to nenechával na tak velké náhodě, jako tomu bylo ve smečce, kde jsem momentálně pobýval. Věřil jsem prostě tomu, že pokud by někdo měl na vyšši postavení, tak by si to měl v první řadě zasloužit, ale v té druhé by proto měl mít i nějaké ty vlastnosti. Hodný vlk, prostě nemůže být Beta nebo ochránce. Stejně tak jako moc důvěřivý. Na vyšších pozicích to chce někoho s chladnou hlavou, kdo upřednostní své povinnosti před tím, co by chtěl. Občas nechá přítele moknout na hranici lesa místo toho, aby ho vzal do úkrytu nebo prostě někoho odežene. To dělá správný vlk na vyšší pozici, ne to že si je nastěhuje do lesa jako by nic. Tak je to správné.... Tady je to tak správné. Nejradši bych vyčlenil místo a úkryt pro poutníky a nemocné a pak místo pro smečku, tak by to fungovalo, kdybych do toho mohl něco říct... Jenže nemůžu. Mírně jsem nakrčil čenich. Nebyl jsem v postavení, abych někomu mohl radit, ale panu Sionnovi bych rozhodně rád řekl, že se mi nelíbí, že paní Gee je ochránce a má vysoké postavení, to kvůli ní umřel ten s ouškem dolů a mohl by kvůli ní umřít i někdo další. Nebylo to prostě dobré a někdo by s tím měl něco udělat, než se tahle situace nedej pán zopakuje.

Jenomže mě se z mého krásného vyvýšeného místa tak úplně nechtělo. Ne, že bych se nějak obával návratu. Věděl jsem, že na mne bude čekat vřelá náruč, ale nechtělo se mi. Prostě mě nic zpátky netáhlo, i když jsem věděl, že bych měl. Sedl jsem si na zem a prostě se koukal po okolí. Ocasem jsem zamrskal za sebou až to mírně rozvířilo prach. Klid, který tady panoval, se mi líbil. Nechápu, proč se ve smečkách drží vlci, kteří v nich nechtějí být. Byla to myšlenka, která se pojila s těmi, kteří odcházeli ze smečky a pak se do ní vraceli, jako by se nic nestalo. Pokud jsem si dobře pamatoval, to byl případ i Paroháče. Pan Sionn tvrdil, že je to bývalý člen, který ovšem odešel... snad si o něm i mysleli, že někde zahynul, ale najednou se vrátí, jako by se nic nedělo. Proč se vracel? Proč?
Nechápal jsem to, co nutí vlky do smečky přijít a pak ji zase opustit. Smečky a společenství se tvořily ze stejného důvodu. Bezpečnost. V tom jsem viděl jejich hlavní výhodu a poslání. Bylo bezpečnější být ve více vlcích dohromady. Bylo bezpečnější, když se šlo na lov ve větší skupině. Pokud vás někdo napadl, bylo bezpečnější mít ce na koho spolehnout, že vám bude krýt záda. A já věděl, že v počtech je síla. I když někdo tvrdil z Bratrů, že mnohdy je lepší jeden silný bojovník než spousta slabých, nevěřil jsem tomu. Pokud je vás víc, můžete si dovolit víc. Můžete zastrašovat, obcházet, lákat do pastí a nahánět. Útočník nebo kořist nemají šanci, když je vás větší skupinka. Tohle si spousta vlků uvědomovala a proto se přidávala do smeček. Ne, jen tak pro nějakou zábavu, ale protože chtěli ten pocit bezpečí.
A pokud někomu přeci jen nešlo o bezpečnost, muselo to být něčím jiným. Možná, že jenom hledají společnost... Nebo že chtějí úkryt. Společnost zněla jako dobrý nápad. Narozdíl od jiných tvorů, jako byli třeba lišky, jsme drželi pohromadě, protože nám i vyhovovala společnost ostatních. Rádi jsme se bavili jeden s druhým. Předávat si informace a zkušenosti bylo prostě důležité a nikdo není lépe informován než soudržná skupina vlků, kterou zde nazývali smečka a kterou já nazýval společenství. Souviselo to taky ale s možností postarat se. Vědět, že pokud se vám něco stane, tak vaše společenství se o vás prostě postará. Někdo vám uloví něco k snědku a někdo jiný vytvoří bezpečný úkryt.
A taky je tu ten prvek rodiny. Asgaar je vlastně jedna velká rodina, která k sobě moc cizinců nepouští a když ano, stanží se je mezi sebe začlenit, tak jako mě... Problém je ovšem v tom, že roidnu si jedne nevybírá, takže to pak způsobí spíše více napětí a problémů než klidu a pohody... Ale zase na rodinu se můžete spolehnout úplně vždycky ne? Pohlédl jsem kamsi do míst, kde měl být Asgaarský hvozd. Obětoval by se pan Sionn za své sourozence? Za některéurčitě, podle toho jak o nich mluvil, za jiné... Pana Nemesise jsem moc neznal, ale paní Iska by určitě dala za své bratry tlapku do ohně, prošla by i peklem, kdyby musela. Škoda jen, že nikde není zaručeno, že by někdo stejným peklem prošel pro ni. Je to prostě jen a pouze o důvěře. Jakmile ve smečce není důvěra, pak je celá společnost odsouzena k zániku. Jako ta smečka v močálech, co ji zmiňoval pan Sionn.