Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažil jsem se zvednout ze země, ale zvratky se s každým mým pohybem vracely krkem nahoru. Několikrát jsem vyvrhnul žaludeční šťávy. Bolelo mne hrdlo a hlavně čelist, která se pomalu vykloubila při každém návalu zvracení. Potřeboval jsem se na chvíli projít. Vyvětrat. Dostat se pryč z tohohle lesa. Chvilku jsem si připadal, že umřu. Tlapky se mi pomalu podlamovaly pod tělem, když jsem se nadzvedl. Protože takhle jsem si svou smrt a pohřeb rozhodně nepředstavoval. Nehodlal jsem zemřít jako nějaká hrouda ničeho. Hlavně jsem nechtěl skončit v tomhle lese. Můj hrob a moje tělo by měly spočinout vedle mých bratrů na Poli cti, jak jsme říkali místu, kde jsem ukládali padlé vlky k poslední stráži a poslednímu odpočinku. Nedokázal jsem si představit, že by moje tělo zůstalo v tomhle lese. Sice bych na svém pohřbu měl velice rád pana Sionna, slečnu Isku a další, kteří obývali tento les, ale nemohl jsem si představit, že bych zůstal mrtvý tady. Nemohl bych tu nechat svoje tělo. Musel bych se i z posledních sil dostat domů. Věděl jsem, jak by můj pohřeb probíhal v pohoří. Bratři by očistili moje tělo, vykopaly hrob a do něj mě umístili. Pak by se pronášela poslední slova. Vzpomínalo by se na mne a na zážitky, které se mnou kdo má. Pak by mě zaházeli hlínou, která by se navršila do malého kopce, který by posázeli jedlími nebo léčivými rostlinami. Rozkládající se tělo je totiž dobré hnojivo a tak i při své poslední stráži můžeme posloužit ostatním. A pak by se hodovalo, smálo by se, vzpomínalo by se znovu a znovu. Byla by to celkem veselá událost. Dalšího dne už by nikdo netruchlil, ani nevzpomínal. Takový by byl můj pohřeb, takový bych si ho přál.
Na roztřesených tlapkách jsem se nadzvedl, abych se pomalu vydal směrem k řece. Chtěl jsem se u ní torchu osvěžit a vypláchnout tlamu, ze které jsem měl sliny až na zem. Táhnoucí se a páchnoucí po zvratcích.

//Midiam

Snažil jsem se fungovat i přes bolest na hrudi. Vypadalo to, že se nám podaří úlovek uklidit, aniž by si někdo všimnul toho, že mi není úplně nejlépe. Pořád jsem ovšem dýchal divně. Mělce a trhaně, jako bych zrovna uběhl maratón. Ignoroval jsem bolest a přecházel dýchání, ale byli mi jasné, že se musím někam zašít, než se začne někdo vyptávat. A taky než to začne bolet až moc. Už jsme byly skoro u úkrytu, když jsem ucítil hned několik pachů, které k nám mířili. Byl to pan Sionn, pan Alastor... a ten s ouškem dolů? Nechápavě jsem na vlka pohlédl, ale evidentně jsem nebyl jediný, kdo tohle nechápal. Magie. Napadlo mne to hned, přestože jsem netušil, jestli někdo má takovou magickou sílu, aby uměl vstávat z hrobů. Pohlédl jsem na ostatní, kteří se začali vítat a poměrně i radovat, že se vidí. Nejvíce se tedy radoval pan Nemesis. Zajímalo mne, jak se tu ten s ouškem dolů objevil. Viděl jsem ho zemřít. Jeho střeva se rozlévala všude kolem a.... Bylo štěstí, že jsem nic nejedl, protože kdybych si vzal kus uloveného masa vyšlo by to vniveč. "Omluvte mne," pronesl jsem jenom a začal se ubírat pryč mezi stromy. Naprázdno jsem začal dávit. Chtěl jsem ze sebe dostat všechno. Ale hlavně ty pocity. Viděl jsem to znovu. Jako bych na vlka koukal, jak se mu z těla valí vnitřnosti a přitom se na něj usmívám, jak v klidu a mírně unaveně jsem se cítil tenkrát. Odpotácel jsem se mimo ostatní mezi stromy a svalil se na zem. Bolest na hrudi dosahovala maxima, ale horší byla bolest způsobena vzpomínkou a emocemi. Začaly mnou otřásat záchvěvy a chtělo se mi křičet.

Pan Arcanus i pan Nemesis se rozhodli, že na pomoc čekat nebudeme. Náhle se úlovek zvedl trochu do vzduchu a stačilo do něj jen šťouchnout. Mírně se mi naježil zátylek, ale už jsem nevyváděl tolik, jako když jsem magii viděl poprvé. Teď mi to bylo jenom trochu nepříjemné, ale jinak nic děsivého. Zvedl jsem se, abych pomohl odtáhnout kořist. A to jsem neměl dělat. Zvedl jsem se na všechny čtyři, všechno vypadalo v pořádku. Divně mě píchalo na hrudníku, ale nic tragického. Udělal jsem krok jednou přední tlapkou položil ji a zvedl druhou... a....
Ucítil jsem ostrou bolest. Tak ostrou, že mi unikl vzduch z plic tak, že zapískal. Netušil jsem, co se stalo. Nevěděl jsem, že mám nalomená žebra a že pohyb, která jsem provedl byl to poslední, co moje hruď potřebovala. Netušil jsem, že čím víc se hýbu, tím horší to je. Pomalu jsem udělal krok k levitující kořisti a začal ji strkat směrem k úkrytu. Bolelo mě na hrudi, ale potlačoval jsem to. Nechtěl jsem dát na jevo žádnou slabost. Prostě jsem se snažil projít přes les i s kořistí a dostat se do úkrytu, až budu sám budu řešit bolest. Jenže každý pohyb znamenal, že jsem blíž ke zlomenému žebru a probodnutým plicím.

Snažil jsem se dýchat nějak normálně, ale ono to moc nejde, když se vám zdá, že při každém nádechu se natahujete skoro až k prasknutí. Můj hrudník dostal zásah a pravděpodobně se mi v něm něco nalomilo nebo zlomilo. Teď jsem byl rád, že sedím opřený o strom, kdybych se měl udržet ve vzpřímené poloze sám, asi bych to nezvládl. Pod srstí se mi začala rozlévat modřina, která nabírala tmavého odstínu. Skoro až do černa. O ní jsem ovšem nevěděl, protože jsem se na svůj hrudník nedíval. Měl jsem hlad... Možná trochu víc hladu, ale neodhodlal jsem se zvednout a dojít si pro kus masa, protože jsem se bál vstát. Prostě tady budu chvíli sedět a rozdýchám to, nějak... Kousek ode mne se odehrávalo drama, ale já ho nijak nevnímal. Postřehl jsem jenom, že pan Etney a paní Lucy opouští smečku. Co? Proč? Nechápal jsem to a hodil nechápavý pohled na pana Nemesise, který si v klidu plnil žaludek.
Pak došlo na to, že bychom měli maso odtáhnout. Sakra. Nepočítal jsem s tím, že bych musel něco někam odtahovat. "A nebylo by... hm... nejlepší počkat, než přijde někdo na pomoc? Takhle ve třech bychom se z toho akorát po tom lovu ztrhali?" pronesl jsem na svou povahu až nezvyklý požadavek. Za normálních okolností bych se zvedl a udělal to, ale tohle nebyla normální okolnost. Bolelo mě i jenom dýchat natož něco někam táhnout. Jenže z dvou vlků co zůstali, neznal mou povahu ani jeden, takže jim to mohlo přijít jako normální řeči puberťáka.

Poslouchal jsem paní Lauru a snažil se nějak srovnat v sedu, ale bolelo to. Nakonec jsem si musel stoupnout, aby bolest trochu povolila, ale i tak jsem cítil tlak. Ležet ale nešlo rozhodně. "Doufal jsem, že nám pomůžou, ale jenom nahnali zvířata a nechali to na nás," řekl jsem potichu a suše, jako bych byl ten, co se v tom vyzná. Což jsem v pravdě nebyl. Vedle mě vyrostla květinka, které jsem si ani nevšiml. Řešil jsem svůj zdravotní stav. Bolest ovšem začala trochu ustupovat. Sedl jsem si na zem a už to tolik nebolelo, pořád jsem to ovšem cítil při nádechu.
Všichni se začali sbíhat k masu. Taky bych se najedl, kdybych mohl. Jenomže na plicích mě bolel každý nádech. Cítil jsem, že se mi po hrudníku začala rozlévat modřina, která rozhodně neměla v plánu nechat mě se v klidu najíst. Když dorazil pan Arcanus k nám jen jsem se na něj přes zaťaté zuby usmál a nechal to na paní Lauře, která se evidentně do věci nechtěla zapojovat, protože se brzo sebrala a zmizela někam pryč. Pan Nemesis a jeho opeřený společník nebo možná společnice se trochu vzdálili s kusem masa pryč. To už se k nám přihnala paní Lucy a pan Etney. Nic jsem neříkal ani jim. Jen jsem tam tak seděl a snažil se dýchat. Už jsem ani neměl hlad. Hned začali něco řešit. Moc jsem je nevímal, ale podle všeho chtěli odejít. Možná proto se vykašlali na ten lov. Mohli to říct předem...

Snažila jsem se popadnout dech, ale byl jsem pořád moc zadýchaný. Navíc mě každé nadechnutí bolelo, takže jsem se více a více sesouval na strom, který jsem měl za sebou a doufal jsem, že to prostě nějak přejde. Nikdy jsem nebyl vážně zraněný nebo nemocný, takže jsem netušil, že jsou bolesti, které nepřejdou jen tak po pár nadechnutích. Paní Laura vypadala v pořádku, celkem i spokojeně, lov se vydařil, masa bylo celkem dost. Jenže hned jak se na mě podívala, viděl jsem v jejím obličeji různé emoce. Trochu strach a zamtení, ale taky hněv. Nevěděl jsem na koho a proč, ale evidentně se jí něco honilo hlavou, co se jí nezamlouvalo.
"Děkuju," prohodil jsem na její slova, že jsem šikovný. Taky mi přišlo, že jsem si vedl celkem dobře až na ten poslední skok. Měl jsem trochu déle počkat. A pak bych nedostal tu ránu. "Popravdě... Bolí mě na hrudníku, tady ta strana," naznačil jsem čenichem. Slova bolela. "A dýchá se mi špatně," dodal jsem ještě. Jenže jsem nechtěl, aby to slyšel někdo jiný než paní Laura. Nechtěl jsem před ostatními působit jako nezkušený blb, co si naběhnul. I když já jím popravdě byl. Rozhlédl jsem se kolem. Kde jsou pan Etney a paní Lucy? Nestalo se jim nic? Nikde jsem je neviděl. V dálce jsem zahlédl pana Nemesise a pana Arcanuse a to bylo všechno. "Ale bude to v pořádku, neříkejte to prosím ostatním... Kde je vůbec pan Etney a paní Lucy?" poprosil jsem paní Lauru o laskavost a zároveň vyslovil otázku.

Parsifal se procházel lesem, který nebyl ani známý ani neznámý, byl to prostě jeden z těch lesů, kterými projdete aniž byste přesně zaregistrovali, kde jste. Evidentní ovšem bylo, že dříve tenhle les někomu patřil. Lámat si hlavu nad tím komu a proč odešel, to se Parsimu nechtělo. Odcházející smečka musela mít ke svému odchodu nejspíše pořádný důvod, protože proč by jinak nechávala za sebou něco tak osobního jako celý les? Svými dlouhými kroky dorostence se pomalu dostal na mýtinku, která z prvu vypadala opuštěně, ale při bližším zkoumání si Parsifal všiml, že má své malé obyvatelstvo. Okolo stromů se krčilo několik svišťů, kteří se pouštěli do nějaké zábavné hry nebo jen tak pobíhali kolem. Mohl bych se tu na chvilku posadit a jenom je sledovat. Tady mě nikdo nebude otravovat a aspoň si pořádně odpočinu, než se vydám zase na cestu zpátky do hvozdu. Usadil se vedle jednoho z pařezů a pustil se do sledování malých savců, kteří jako by se začali předvádět.
Takhle dobře se Parsifal dlouho nepobavil. Lepší zábavou nebyl ani lov, ani obcházení hranic smečkového území. I svišťové vypadali, že se náramně baví a že je hra pro ně něčím více, než jsem zpestřením započatého odpoledne. Enormní rychlost, které dosahovali, když vybíhali na své protihráče nebo velké množství srážek malých hlodavců naznačoval, že se tu odehrává nejspíše boj mezi dvěma znepřátelenými klany svišťů. U takové podívané nesměl Parsifal chybět, takže se ještě více zabořil do mechového podloží, aby nepůsobil rušivě a nenuceně sledoval další vývoj souboje svištích bojovníků.

Paní Laura vypadala, že ví co dělá, ale já si tím rozhodně nebyl tak jistý. Trochu jsem čekal, že dostanu prostě nějaké instrukce, rozkazy, cokoli... Dočkal jsem se ovšem jen toho, že mám být přkrčený, potichu a že všechno ostatní mi řekne instinkt. Co to je sakra za radu? Nestěžoval jsem si ovšem nahlas. Paní Laura byla výše postavená než já a její rozhodnutí jsem tedy nemohl nijak zpochybňovat. Navíc jsem se celkem těšil na první pořádný lov, kterého jsem se mohl zůčastnit. Rozhodl jsem se proto dělat přesně to, co po mně paní Laura chtěla. Zalehl jsem do trávy a skoro nedýchal, když se k nám blížilo stádo a společně s ním i kořist, kterou vybrala paní Laura. Byla to chromá kořist, ale snad postačí. Netušil jsem, kolik toho smečka sežere.
Když zazněl signál "pojď!" vyrazil jsem z úkrytu a dal se do běhu. Paní Laura byla rychlejší než já, takže se ke kořisti dostala první a už se na ni zavěsila. Viděl jsem, že bych se měl držet dál, ale adrenalin a šance dokázat si, že ten lov zvládnu převážila nad vším ostatním. Nedával jsem jenom na vteřinku pozor a ucítil jsem prudkou bolest v hrudníku. Muflon mne odrazil o pár metrů, až jsem klopýtl. Musel jsem si ovšem dokázat, že to zvládnu. Příval adrenalinu zamezil bolesti, aby prosákla na povrch. Zakousl jsem se zvířeti do krku a strhl ho na zem. Tlamu mi zalila krev, která se po mém bílém kožichu hezky rozlila. Dopadl jsem na zem a nechal umírající zvíře doběhnout svému hořkému konci. Pomalu jsem se zastavoval. Dokázal jsem to! Byl jsem na sebe hrdý.
Jenže, jak jsem zastavoval, cítil jsem i poměrně silnou bolest na hrudníku, přesně tam, kde do mne strčil muflon. A ta bolest sílila a sílila. Bylo to hodně nepříjemné a špatně se mi dýchalo. Sedl jsem si na zem kus od muflona. Nesmím dávat nic najevo. Zhluboka jsem oddechoval, aby nebylo vidět, že mi dýchání dělá problémy. Každý nádech bolel.

Skončil jsem ve skupině s Laurou. To nebyla úplně ta skupina, kterou jsem si představoval. Popravdě jsem chtěl zůstat s panem Nemesisem a jeho otcem. Lovit s nimi by mohla být velká zábava, ale hlavně zkušenost. A o zkušenosti mi šlo především. Navíc mi nepřišlo úplně logické, abych šel lovit s nějakou vlčicí, protože já zkušenosti neměl žádné. Tohle by se mohlo zvrtnout a to celkem nepříjemně. Pohlédl jsem ovšem na všechny a kývl hlavou, že rozumím s kým mám jít, i když jsem s tím vnitřně nesouhlasil.
Kráčel jsem tedy vedle Laury a snažil se napodobovat to, co dělala ona. Tak trochu jsem doufal, že mi někdo nejdříve vysvětlí, co mám dělat, ale tady se to nejspíše bralo tak, že se jeden musel učit za pochodu. Nechtělo se mi. Chtěl jsem aspoň dostat nějaké instrukce... rozkazy. "Těším,"
odvětil jsem na otázku dámy. Na její další jsem už tak nadšeně neodpovídal. "Zajíce," řekl jsem suše. Chvilku jsem si přežvykoval jazyk v tlamě, ale pak jsem se rozhodl promluvit. "Nechci se vás nijak dotknout, ale nemyslím si, že bychom byly úplně nejsilnější pár pro samostatný lov ve dvou? Nebylo by bezpečnější se k někomu přidat?" zkusil jsem navrhnout a tiše doufal, že mě pošle za Arcanusem a Nemsisem.

Vyslechl jsem pozdrav od černého vlka, jehož jméno jsem neznal, ale který podle všeho musel být otcem pana Sionna a pana Nemesise. "Rád se lovu zůčastním pánové, pokud to nebude vadit. Bohužel jsem ovšem na lovu vysoké nikdy nebyl, takže bych spíše byl vhodný jako pomocník někomu zkušenému, abych se nepletl někomu pod tlapky," sdělil jsem jim. Jak panu Nemesisovi, tak neznámé černé Alfě tohoto lesa.
Stáhl jsem se do pozadí a poslouchal. Nebylo na místě, abych mluvil nebo se nějak jinak zapojoval do debaty vrčením či něčím podobným. Jenomže to co říkal pan Etney a paní Lucy se mi vůbec nelíbilo. Oba dva se chovali bez respektu k někomu, kdo byl výše postavený než oni. Vzpomínal jsme na Bratry v Řádu, konkrétně na Anselma, který by mi za takovouhle hubatost jednu vrazil, až bych se zastavil vlastním čenichem o skálu jeskyně. A tohle byli dospělí vlci. Žádná nevycválaná vlčata jako já, kterým občasná drzost může projít, protože to všichni berou jako ukázku jejich vlastního charakteru. Kdybych se nesoustředil, padla by mi čelist k zemi. Tohle by neměli říkat... To by rozhodně neměli říkat. Ze všeho jsem pochopil, že se jim nelíbí, že pan Sionn a pan Nemesis získali vyšší hodnost než oni dva. Nechápal jsem, co kdo na hodnosti má. Já sám byl spokojený tam kde jsem, dokud jsem mohl smečce pomáhat s tím, co bylo potřeba. Navážení do pana Sionna mi vadilo. Potlačil jsem zavrčení.
Naštěstí to paní Lucy utla dřív, než se něco stalo. Zařadil jsem se po boku pana Nemesise a Arcanuse, jak se velký černý vlk jmenoval. Pan Nemesis si neodpustil poznámku směrem k panu Etneymu. Neměli takhle mluvit. Pan Sionn si tohle nezasloužil a pan Nemesis taky ne. Takhle zpochybňovat autoritu, kdo by jim pak měl věřit, že se nerozhodnou během lovu záměrně ublížit nebo tak něco? Vzpomínal jsem na Paroháče, který byl přítelem a taky zabíjel. Chtěl jsem to říct nahlas, ale musel jsem spolknout všechny urážky na jejich hlavu, protože to mi nepříslušelo. Kodex v tomhle ohledu mluvil jasně a já se jím řídil.

//Maharské močály přes Midiam

Překročil jsem řeku a prodíral se větrem, který byl nepříjemný. Zdálo se mi, že by odnesl i mě, kdybych sebou nehodil. Popoběhl jsem tedy z posledních pořádných sil a pak se už ocitl v bezpečí lesa. Slyšel jsem spoustu ševelení listový ve větvích. Něco tady nehrálo. Ten vítr se mi prostě nezdál. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší o tom někoho informovat. Zvedl jsem proto čenich a začenichal. Ucítit pachy místních vlků nebyl takový problém, byli cítit všude, ale horší bylo stanovit směr, ve kterém byli. "Auuuuuauuuuuu," oznámil jsem krátce svůj příchod všem ostatním ve smečce a pak se vydal pochodem chod směrem ke skupině, kterou jsem cítil nejvíce.
Viděl jsem pana Nemesise, pak tu rodicí vlčici, pana Etneyho, jejich vlčata a toho černého velkého, kterého jsem viděl jenom jednou. "Zdravím," pronesl jsem a uklonil se všem přítomným, než jsem se zařadil k panu Nemesisovi. Nevěděl jsem, jestli moji přítomnost ocení, ale nějak jsem nevěděl komu jinému říct o svých zjištěních. "Pane, rád bych vás informoval, že na severu vypukl nějaký problém se sopkou, místní smečka by mohla ocenit naši pomoc," sdělil jsem mu. Původně jsem chtěl najít pana Sionna, ale ten tu nikde nebyl. "A taky u řeky se prohnal opravdu nepříjemný vítr. Něco mi na tom nehrálo," dodal jsem a doufal, že se pan Nemesis nenaštve, že jsem takhle přerušil nějakou důležitou poradu. Pak jsem udělal dva kroky dozadu, abych byl dál od středu kruhu, ale mohl vše pozorovat. Pozorovat, sledovat, nekomentovat.

Za svých 66 bodů si prosím směnit takto:
- 50 bodů na 150 květinek
- 16 bodů na 80 oblázků

A pak prosím 2 hvězdy do magie předmětů nad 5 level.

//Zarostlý les

Nebyl jsem zrovna tím, kdo by se řídil nějakým plánem. Takové jsem to měl. Byl jsem zvyklý poslouchat a bylo mi jedno, jestli je to můj nebo cizí plán. Takže pro mě to spíše bylo, co den přinese. Pokud se někdo rozhodl, že bych se měl něčemu ten den věnovat, pak to bylo nejspíše správné. Většina vlků měla větší zkušenosti než já, takže jsem mohl jedině věřit tomu, že mají v zájmu moje největší dobro a zároveň i dobro všech ostatních. Kdybych se urputně držel nějakého plánu, při jeho selhání bych byl jenom zmatený a nevěděl co dělat. Řídit se tím, co den přinesl bylo nejen snadnější, ale i výhodnější ve všech směrech. Prostě jsem se takhle řídil vždycky. I tahle pouť byla vlastně rozhodnutím ze dne na den. Prostě jsem se probral, uviděl sopku, vzpomněl si, že pod ní je smečka, ve které bydlí Lindasa a už jsem věděl, že bych tam měl vyrazit na pomoc. Nechtěl jsem zkoumat sopku, nechtěl jsem řešit, proč vybuchla. Chtěl jsem prostě zjistit, jestli nepotřebuje pomoci smečka, která se nacházela pod sopkou.
Rozhodně jsem to neplánoval. Kdo by plánoval výbuch sopky. Mírně jsem se ušklíbl, jak jsem se prodíral močály. Rozhodl jsem se jít skrz, což bylo celkem nepříjemné. Musel jsem si dávat pozor, abych neupadl do bahna nebo něčeho takového. Nerad bych tu uvízl. Jenomže problém byl v tom, že kdybych šel okolo, což bylo bezpečnější a několikrát se mi to vyplatilo, pak bych ztratil další tunu času, kterou jsem neměl. Smečka na severu potřebovala pomoci, co nejdříve. Musel jsem jim přivést pomoc. I tohle vlastně bylo rozhodnutí dne. Neplánoval jsem to. Neplánoval jsem, že se ztratím a budu potřebovat najít pomoc, která by mi pomohla s rekonstrukcí smečky. Navíc bych potřeboval někoho s magií, a to já nebyl. Kdybych to promýšlel a plánoval, pak bych se někoho zeptal, ještě před tím, než jsem na sever vyrazil poprvé. Nemusel bych se teď vracet a nebolely by mne tlapky. Ale já věděl, že se musím nějak pochlapit a že když se mi to podaří tak se dostanu do hvozdu ještě dnes a pak budeme moci hned vyrazit na sever. Jenže jak jsem postupoval, bylo mi divně. Vítr sílil. Něco nebylo v pořádku. Naštěstí hvozd byl už blízko.

//Asgaarský hvozd přes midiam

//Kopce Tary

Šel jsem dál a dál. Nebyla to příjemná pouť. Začínal jsem být unavený a celkem i hladový. Bolely mne nohy, potřeboval jsem si odpočinout. Tuhle cestu jsem si ovšem zvolil, a tak jsem se po ní vydával dál a dál. Bylo potřeba jít. Bylo to potřeba a na ničem jiném mi momentálně nezáleželo. Takový už jsem byl. Nerozhodoval jsem se úplně hlavou, rozhodoval jsem se více srdcem. Dělal jsem prostě to, co je správné udělat, ne to, co je rozumné. A mnohdy rozumné a správné šlo proti sobě. Stejně jako správné a snadné. Snadná cesta byla málokdy správná. Pokračoval jsem pomalým krokem dál a doufal, že se k hvozdu dostanu opravdu, co nejdříve. Můj rozum mi radil si sednout, zastavit se a odpočinout si. Dát si nohy nahoru a prostě v klidu odpočívat. Dát si pár minut oddech, než zase vyrazím směrem k hvozdu. Jenomže moje srdce vědělo, že by to nebylo nejlepší. Bylo by to špatné, protože bych si tak trochu času uzurpoval pro sebe přitom bych jej potřeboval pro někoho jiného. Mírně jsem si čas vyplácal už jedním spánkem, navíc jsem ho hodnou část ztratil, když jsem zabloudil, takže jsem se už nechtěl na dále zdržovat. Potřeboval jsem prostě vydržet. Následovat svoje srdce a vydržet, pokračovat dál. Jít a jít. Nemohl jsem si dovolit poslouchat rozum. Rozumná rozhodnutí zabírala dost času, byla promyšlená, a proto taky zdlouhavá, ale ne vždy byla správná. A já věděl, že správné rozhodnutí je vydržet. Neusínat a pokračovat směrem k hvozdu. Moje srdce vědělo, že to je to nejlepší rozhodnutí. I kdyby mě to mělo stát vlastní pohodlí nebo nějakou tu únavu či bolest. Byl jsem už takový. Klidně bych snesl nejrůznější příkoří jen abych se mohl věnovat něčemu ze srdce a tohle bylo ze srdce. Ta smečka pomoc potřebovala, Lindasa potřebovala pomoc a já jsem jí chtěl pomoc. Byla to dáma v potížích a těm se prostě muselo pomáhat. Doufal jsem, že se nic neděje u smečky Danie nebo že Cashmere nebyla někde blízko té sopky. Bylo jasné, že těch dam tu bylo více a já se bál, že budou v nesnázích všechny najednou, protože to bych nezvládl.

//Maharské močály

//Travnaté výšiny

Přemýšlel jsem nad tím, co by mohlo být, kdybych se nerozhodl špatně. Kdybych šel směrem ke smečce a nezabloudil, pak by se asi spousta věcí změnila. Teď bych pobíhal společně s ostatními a snažil se zachránit všechno, co se ze smečky zachránit dalo. Jenomže já se spletl a teď nebylo potřeba se tím už zaobírat. Takový jsem byl. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, co by mohlo být, ale pak už jsem se tím neobtěžoval, nestresoval, neubližoval si tím. Šel jsem s klidem dál, pomalým krokem a celkem neuspěchaně. Když jeden přemýšlel nad tím, co všechno by se mohlo stát, ať už kdyby se rozhodl jinak nebo co by se mohlo stát v budoucnu, stával se úzkostnějším a podrážděnějším. Nebylo to zdravé. Zdravé bylo věřit v to, že to co se má stát se stane a všechna rozhodnutí jsou už jednou daná. Byl jsem raději tím, kdo se ocitá v přítomnosti. Nepřemýšlí o ničem, co by ho mohlo zbytečně rozrušovat a stresovat. Plánoval jsem rád, ale nijak jsem na svých plánech nelpěl, to bylo to důležité. Plán je taky důležitý, ale pokud se jeden zhroutí z toho, že plán nevychází, pak si škodí více s plánem než bez něj. Taky pokud jeden přemýšlel moc nad tím, co by se mohlo v budoucnu stát, pak se nevěnoval svému životu. Obával se toho, co nikdy nepřijde. Měl z toho strach a úzkost a pak byl ustrašený a úzkostný v přítomnosti tolik, že si ji ani nemohl pořádně užívat. To jsem nechtěl, tomu jsem se chtěl vyhnout. Takže jsem se prostě plně věnoval přítomnosti. V přítomnosti bylo to, co jsem potřeboval a chtěl. Přítomnost byla už sama o sobě dost komplikovaná a zvláštní.
Zhluboka jsem si oddechl. Tyhle přemýšlivé chvilky jsem měl rád, ale tohle bylo moc i na mě. Začínal jsem z toho být celkem dost rozrušený. Bolela mě z toho všeho i hlava, takže jsem se rozhodl věnovat okolnímu počasí. To nebylo moc příjemné. Foukalo. Zhluboka jsem si oddechl a pustil se do postupu dál a dál. Chtěl jsem se dostat do hvozdu a pokračovat pak dál. Jenže když jsem přemýšlel, zapomínal jsem se a cesta tak trvala déle, než bych popravdě chtěl.

//Zarostlý les