Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Nenašel," řekl jsem jenom prostě. "Ona si našla mě," dodal jsem, abych nepůsobil jako blázen. Popravdě jsem nechtěl panu Sionnovi vysvětlovat, že nemám ponětí, jak se mi dostal na krk. Nebo, že ho mám, ale to vysvětlení není tak úplně normální. Nechtěl jsem působit jako nenormální jedinec. Někdo, komu se nedá věřit, protože vidí požírače duší a podobné nesmysly. Prostě mi jenom spadla na krk.
Další informace, které jsem chtěl panu Sionnovi oznámit rozhodně nebude nic příjemného. Evidentně měl paní Lucy rád, nebo mu na ní při nejmenším záleželo. Rozhodně jsem mu nechtěl působit bolest a zase říct něco, co bych neměl, ale na druhou stranu nebylo mou povinností ho informovat? "Slečna Lucy a pan Etney odešli ze smečky," vyslovil jsem nakonec to, čím jsem si byl jistý. "Ale proč k tomu došlo, to byste měl asi probrat s panem Arcanusem," dodal jsem, abych se nepouštěl do dalších míst, která jsem rozhodně nechtěl panu Sionnovi sdělovat. Tu scénu jsem zaslechl, byl jsem u ní, ale rozhodně jsem neměl v plánu se do toho zamotávat více, než by bylo nutné. "Lovil jsem s paní Laurou a bylo to celkem dobré, jen jsem očekával, že mi někdo něco vysvětlí, než půjdu lovit vysokou. Myslím, že jsem si nevedl moc dobře a nebýt paní Laury, asi bych nic neulovil," přiznal jsem se po chvilkovém váhání k vlastní neschopnosti. O tom, že mě kořist málem prošpikovala vlastním rohem jsem se raději nezmiňoval, nechtěl jsem pana Sionna zbytečně obtěžovat vlastní neschopností.

Když jsem uviděl pana Sionna neubránil jsem se pohození ocasu. I když jsem si říkal, že na mě může být pořád naštvaný v první moment jsem se neovládl. Byl jsem přeci jen rád, že ho vidím. Tvářil jsem se pořád neutrálně, ale to bylo u mě normální. Usmíval jsem se spíše sám pro sebe, ale usmát se na někoho, to bylo u mě vzácností. "Dobrý den pane Sionne," oslovil jsem staršího vlka, kterého jsem v podstatě dorůstal. Ne úplně, ale moc nechybělo. Kde jen se můj vlastní růst zastaví? Než jsem stihl promyslet odpověď a vyřknout ji, dodal pár slov a podíval se na mou novou "ozdobu". Sklouzl jsem pohledem na ostružinu a mírně se zamračil. Tutve mi ji dal ve snu, ale evidentně reálně existovala. A chce za to jenom duši. Přece jsem si přál mluvit s někým, kdo zná odpovědi a Tutve mi poslal pana Sionna... Nebo je to jenom výplod mojí fantazie? Jenže ostružina na krku jasně odpovídala tomu, že to výplod fantazie nebyl. Jednalo se o reálnou věc a já musel své závazky splnit.
"Ano," odvětil jsem panu Sionnovi. "Pár novinek jistě je." Sám jsem nervózně přešlápl, protože jsem netušil, jak začít. Při tom přešlápnutí mne píchlo v boku. Zranění od muflona se ozvalo. Mluvit s ním o sopce nebo o tom padajícím nebi nemělo už význam. Sopka se evidentně uklidnila a nebe bylo tam, co vždycky. Takže jsem se spíše rozhodl pustit do méně zákeřných věcí. "Pan Etney a paní Lucy se vykašlali na lov..." pronesl jsem trochu sklesle, protože mi došlo, že vlastně nemám nic moc pozitivního, co bych mu řekl.

Cítil jsem se bídně. Žebra od nakopnutého muflona naštěstí nebyla zlomená, jen naražená. Což bylo celkem už snesitelné. V postatě jsem si myslel, že jsem to rozchodil, ale ono tohle rozcházení nebylo z dlouhodobé perspektivy výhodné. Navíc jsem po přeplavání řeky cítil, že jsem nějaký divný. Sice mi slunce vysušilo paprsky kožich, což byla jediná záchrana, ale jinak jsem se cítila fakt mizerně. Ten sen tomu nepřidal. Jak se to... Co se to... Netušil jsem, jestli to byl sen nebo ne. Netušil jsem, jestli se mi podařilo probudit nějakou sílu, kterou jsem sám nechápal. Jedno bylo ovšem jasné, na krku jsem měl ostružinu, jako závazek toho, že odevzdám duši. A já věděl přímo čí duši. Paroháč se měl na co těšit. Teď jen jak hodlá Tutve splnit to, co mi slíbil? Pohlédl jsem kolem, ale nikoho jsem neviděl. "Pff," odfrkl jsem si, protože to musel být jenom hloupý sen a ta ostružina? Třeba se mi zapletla sama do kožichu.
Úlevně jsem se podíval kolem sebe, že nikoho nevidím. Byl jsem rád sám. Dávalo mi to jistotu, že celé setkání byl jen přelud a představa. Že to nebyla skutečnost a já nikomu nedlužím duši. Zastříhal jsem ušima, když jsem uslyšel svoje jméno. "Tady?" odpověděl jsem ne úplně jistým hlasem. Byl to pan Sionn. Ulevilo se mi. Usmál jsem se na něj a pohodil ocasem. Byl jsem rád, že ho vidím. Konečně někdo s kým si budu moct promluvit. Jenomže jsem si pořád pamatoval, jak se na mne pan Sionn zlobil, že jsem o smrti toho s ouškem dolů informoval pana Nemesise. Můj úsměv zase zmizel.

"Halo?" řekl jsem, ale věděl jsem, že nejsem v lese. Byl jsem u sebe v hlavě, to jsem si uvědomoval, ale moje tělo bylo normální jako vždycky. Nacházel jsem se zase v našem pohoří. Jenže jsem nebyl tak hloupý, abych si neuvědomoval, že to je jenom sen. Ale většinou, když si ve snu uvědomíte sen, tak se probudíte. A to se mi nestalo. Předemnou stál vlk. Byl celý černohnědý a chyběl mu jeden špičák. "Ty jsi Život?" zeptal jsem se dost podezíravě, protože vlk měl kolem krku několik různých věcí. Různé bobule, listy, houby. Vypadalo to, že vše prorůstá jeho kožichem. A taky se kolem něj vznášel podivný zápach spáleného dřeva.
"Ne, nejsem," odvětil a vypadal pobaveně. Jeho oči byly tak světle modré, že se skoro zdály jako bílé. "Já jsem i nejsem, přijdu jen když mě někdo zavolá a jen když si to přeje. A tys mě volal, ne?" Mírně jsem se podivil, protože jsem si nepamatoval, že bych někoho volal.
"Je tohle sen?" zeptal jsem se, ale to evidentně vlka pobavilo. Zasmál se mi od plic. "Tohle není sen, ale zároveň to není tak úplně realita. Tohle je něco mezi tím. Moje království," pronesl.
"A kdo jsi?" zeptal jsem se a přeskočil mi hlas, protože jsem věděl, co mi odpoví, ještě než to vysvětlil.
"Jsem Tutve, požírač duší," řekl to s klidem, jako by to byla každodenní věc. "Proč jsi mě zavolal, když nevíš ani kdo jsem?"
"Nevolal jsem tě," odvětil jsem mu rázně.
"Ale ano, volal. Chtěl jsi někoho s kým si můžeš promluvit o živých i neživých ne? Chtěl jsi někoho, kdo bude naslouchat ne?" Mírně jsem se ošil. Tohle se mi neíbilo. Chtěl jsem se probudit, ale sen mě nepouštěl. "Z tohohle místa se jen tak nedostaneš, když tě já nepustím... Ne, pokud se nedomluvíme. Přivedu ti někoho, kdo by ti odpověděl na tvé otázky, ale za to mi nabídneš duši, ano?"
"A čí?... Čí duši?"
"Kohokoli. Kohokoli, kdo tě napadne..." Věděl jsem, čí duši bych mu dal. Tutve dostane duši toho Paroháče.
"Dojednáno," odvětil jsem pobaveně. Tohle musel být sen, protože nic takového by se nemohlo reálně stát.
"To šlo celkem hladce," řekl Tutve. "Na důkaz naší dohody, tady máš," podal mi jednu z věcí, která mu vysela kolem krku. Byla to ostružina na kusu líka. Neochotně jsem k Tutvemu došel a ostružinu si navlékl na krku. "Bylo mi ctí s tebou obchodovat, naviděnou," rozloučil se vlk Tutve a já jenom slyšel jeho smích.

Probudil jsem se ze snu. Nějak se mi podařilo si lehnout, asi jsem byl po jídle hodně unavený. Jak jsem se začal zvedat, začínal jsem si pamatovat. To byl hodně divný sen... Pomyslel jsem si a protáhl se. Náhle mě něco zastudilo na krku. Byla to ostružina, kterou mi dal Tutve. A sakra... zanadával jsem v duchu, protože mi došlo, že to možná nebyl sen a já slíbil něco, co budu muset splnit.

//přechod ani nevím odkud :D

Kráčel jsem zpět do lesa, protože jsem nějak tušil, že bych se tu měl ukázat. Jak padala obloha, bál jsem se, že by se tu mohlo něco stát, ale les vypadal naprosto v pořádku. Byl jsem z toho rád, na tváři se mi mírně rozlil úsměv. Moje nálada byla taková všelijaká. Bál jsem se, že tu narazím na toho s ouškem dolů, ale zároveň jsem se chtěl potkat s někým, s kým bych si mohl popovídat. Posadil jsem se na zem, abych si trochu odpočinul. Byl jsem promrzlý, protože jsem překonával řeku plavmo a navíc jsem měl pořád celkem hlad. Mohl bych se stavit pro kus žvance v úkrytu, měla by tam být kořist z lovu. Pomalým krokem jsem se vydal směrem k masu, které jsem nalezl u úkrutu.
Sedl jsem si na zem a pustil se do jídla. S naplněným žaludkem, se mi o trochu lépe přemýšlelo. Jak rád bych si s někým promluvil a všechno to probral. Zavřel jsem oči a zhluboka oddechoval. Snažil jsem se nějakým způsobem uklidnit a možná i se trochu dostat zpátky do svého nitra, abych se napojil na nějakou vyšší sílu, která by mi ukázala cestu. "Jak rád bych si s někým promluvil," špitnul jsem do tichosti a mlžného oparu, který byl v lese. Ne že bych se hodlal pouštět do nějakých duchovních rozprav, ale pomyslel jsem na toho Života, kterého zmiňovala a v kterého věřila paní Iskierka. Rozhodl jsem se, že bych se mohl pomodlit k němu a třeba by se mi podařilo s ním nějak spojit. Pokud byl tak rozumný a milý, jak tvrdila, tak by mi určitě pomohl. Začal jsem směřovat svou mentální sílu a energii na něho. Vizualizoval jsem si ho v hlavě a doufal, že se mi podaří s ním spojit. Při tom všem dýchání a soustředění se moje mysl odpoutala od těla někam jinam.

//Javorový les přes ranněco něco

Vyběhl jsem jako splašený přímo k řece, která se rozhodně nezdála tak klidnou jako dříve, ale to mě nijak nezajímalo. Chtěl jsem se prostě dostat na druhou stranu ať už to stálo co to stálo. Takže jsem vlezl do ledové vody a jako smyslu zbavený jsem se začal přesouvat na druhou stranu. Voda byla ledová, ale ani to mě nezastavovalo. Snažil jsem se udržet co nejvíce suchý, ale když to nešlo, brodil jsem se po kolena vodou. Bylo mi jedno, že ochořím a umřu. Prostě jsem se pokoušel nějak zbavit toho přeludu, který mne pronásledoval. Doufal jsem, že když se vzdálím dostatečně daleko, tak mě už nebude nijak otravovat, ale jeden si nemohl být jistý. "Co to bylo, co to bylo," šeptal jsem si sám sobě pořád do kola, když jsem se konečně dostal na druhý břeh a ohlédl se. Ta příšerná věc mne nepronásledovala, což bylo jedině dobře. Rozhodl jsem se dlabat na hledání Danie a vrátit se zpět k hvozdu, který mi byl útočištěm.

//Asgaar přes medvědí jezírka

//Kaštanový les

Následoval jsem kroky přes podivnou věc, která vedla na druho ustranu toho srázu. Bylo to divné, ale dalo se po tom přejít, takže jsem to moc neřešil. Prostě jsem šel a doufal, že najdu Danie a její les dřív, než se úplně ztratím. Jenomže to nevypadalo. Čím dál jsem šel, tím víc jsem si přišel, že jdu špatně. Navíc padla mlha, která poměrně dost znemožňovala můj pohyb. Musel jsem jít pomalu a opatrně, abych se vůbec mohl někam v klidu dostat. Nehodlal jsem riskovat, že spadnu z té strže dolů, nebo že se nedej bože zraním nárazem do stromu, to by rozhodně nebylo milé ani příjemné. Rozhodl jsem se, že budu prostě našlapovat opatrně a promyšleně. Pomalu jsem se tedy posouval po lese, ale čím hlouběji jsem šel, tím divnější mi to přišlo. Něco tu podivně zapáchalo. Jako by se tu něco rozkládalo. Snad tu nenarazím na nějaké mrtvoli nebo tak něco. To by nebylo úplně nejlepší... Doufal jsem, že tady nikde nenarazím na nějakou mrtvolu do které bych nedopatřením v té mlze narazil nebo hůř šlápnul či spadnul.
Jenomže jsem se kvůli mlze nedokázal vymotat pryč. Zdálo se mi, že jsem někoho zahlédl, takže jsem se otočil, ale mlha mi zabránila v tom identifikovat o koho se jedná. "Halo?" nejistě jsem ze sebe vyrazil. Puch byl opravdu příšerný a zdálo se mi, že stromy tu jsou skoro opadané, na to že byl podzim teprve chvilku nějak rychle ztratily koruny... "Dobrý den, je tu někdo?" zeptal jsem se znovu, ale odpovědí mi bylo jenom ticho a klid. Zkusil jsem jít dál. To si s tebou jenom hraje tvoje hlava a představivost. Nic se neděje, všechno je v pořádku. Jenže zahlédl jsem to znovu a uslyšel i podivný smích. "Kdo to je?" řekl jsem odvážně a zastavil se. Vypnul jsem hruď a nakročil, abych mohl utéct nebo zaútočit, podle toho kdo to bude. Nechtěl jsem se prát, ale rozhodně se mi nelíbilo, že si se mnou někdo hraje. Otáčel jsem hlavu, abych se pořádně rozhlédl, jestli někoho neuvidím, ale neviděl. Mlha byla tak hustá, že by se dala krájet. Nešlo zahlédnout nic déle než pár metrů od mého čenichu. "Neschovávej se a vylez," chtěl jsem pohrozit, ale spíše to vyznělo jako plitká věta. Bez důrazu a ráznosti. Náhle jsem ten smích zaselchl z druhé strany. Otočil jsem se a uslyšel hlas. Mlhou se ke mně někdo blížil. "Copak malinkatý vlčku? Ztratil ses?" Ten hlas jsem nepoznával, ale zněl lepkavě. Jako by se kolem mých uší něco obalilo a nechtělo to pustit. "Ne... Neztratil jsem se, jenom... Ta mlha mi znemožnila jít po správné cestě," snažil jsem se vysvětlit. "Takže ses ztratil," zaznělo v odpovědi blíže, než před tím. Někdo ke mně opravdu kráčel. "Možná," pípnul jsem a připravil se k útěku. "Ztracené dušičky mám nejradši!" Náhle se centimentr od mého obličeje zjevilo něco příšerného. Vlčice, která neměla část hlavy. Viděl jsem její kost, která nejspíše musela být lebkou. Cítil jsem její smrad, který se táhl z masa, které v podstatě zářilo zelenou barvou a odpadalo na zem... Bylo to nechutné. Trhl jsem sebou a rozeběhl se pryč, zatím co jsem slyšel smích, který se roznášel lesem.

//Mahtae jih přes ranský les

//Smrkáč přes Rozkvetlou louku

Nějak jsem netušil, kam přesně jdu. Takhle daleko na západ jsem nikdy nebyl, takže jsem místní území nemohl ani poznávat ani nepoznávat, protože pro mne byla nová. Tady to bylo celkem příjemné, protože jsem se mohl kochat listím, které bylo po ránu trochu obaleno rosou, ale pořád si udržovalo krásné barvy. Zima ještě pořádně nezačala, což bylo dobře. Už teď mi začínala být zima a to ještě ani nebyla kosa pořádná. Při pohledu na nebe jsem ovšem zjistil, že by mi zima být mohla. Nebe se zatáhlo a pomalu začalo mrholit. Ta obří věc ani malé hořící části už z nebe nepadali. Netušil jsem, kam to zmizelo, ale zmizelo. To je dobře, aspoň nám už nepadá nebe na hlavu. Je to lepší než nic... Šel jsem tedy dál. Slyšel jsem vodu a doufal, že je to ta řeka, která vede kolem hvozdu. Dával jsem si pozor, naštěstí, jinak bych spadl. Řeka totiž tekla roklí, která byla podemnou. Tohle jen tak nepřekonám. Tiše jsem zamručel, ale naštěstí jsem si všiml něčeho, co vedlo na druhou stranu srázu.

//Javorový les

//VVJ

Les byl místem, které bylo příhodnější pro hlasité vytí. Chtěl jsem varvoat vlky, kteří by mohli spát, že jim hrozí z nebe nebezpečí, kterého by si v noci nemuseli všimnout, protože by spali. Zvedl jsem tedy hlavu a čenich k obloze, abych pozvedl svůj hlas k pěknému popěvku, který by mohl způsobit nepříjemné, ale za to důležité probuzení všech, kteří by tu mohli pospávat. "AUUUUUUUUUUUU, AUUUUUUUUU, AUUUUUU," nesl se můj hlas lesem tak silně, že ho ozvěna odrážela od všech zákoutí, do kterých se dostal. Chtěl jsem zavýt pořádně, aby to bylo slyšet klidně až na měsíci. Nebyl jsem úplně dobrý ve vytí. Můj hlas nebyl zpěvný, jako hlasy některých vlků, ale aspoň netrhal uši, což jsem vnímal jako pozitivní věc. Byl jsem rád, že se mi podařilo vytí zdárně dokončit. Měsíc je stejně nádherný. Docela by mě zajímalo, jestli na něm někdo žije nebo ne? Byla to vtipná myšlenka, pokud vezmeme v potaz, že se na nás něco řítilo a já nevěděl co. Představa, že to sleduju z Měsíce jenom jako pozorovatel byla prostě zábavná. Na mém jindy stoickém obličeji se objevil náznak úsměvu? A pak zmizel. Bylo potřeba doběhnout varovat ostatní. Měl bych varovat i smečku Danie, možná poběžím nejprve tam. Netušil jsem, jak moc na východ nebo na západ jsem, ale řekl jsem si, že když poběžím na jih a dostanu se k tomu zlatému lesu, jehož listí bylo tak zajímavé, tak už bych odtamtud smečku Danie rozhodně našel. Stačilo tedy doběhnout na jih a pak se řídit tímhle lesem, který v podzimních barvách nejspíše nepřehlédnu. Jen jsem doufal, že to stihnu dříve, než ty podivné věci způsobí nějakou neplechu. Pak poběžím zpět do hvozdu, abych se ubezpečil, že jsou všichni v pořádku.

//Kaštanový les přes rozkvetlou louku

//Jedlový pás

Odcházel jsem z toho proklatého místa rovnou k jezeru, které se nádherně lesklo ve svitu měsíce, ale i těch více na obloze, které vypadaly, že jen tak nezmizí. Jedna z těch zářivých koulí byla fialková a vypadalo to, že je i dost velká. Snad nám opravdu nepadá nebe na hlavu, ale měl bych se pro jistotu vrátit zpět do hvozdu. Už jsem se trochu uklidnil z toho, že jsem viděl vlka, který měl být mrtvý. Pořád mě ovšem trápila myšlenka na to, jak se to stalo? Proč se vrátil? A jak? Nepřišel nás jenom strašit? Netušil jsem. Jaký by pak měla smrt význam, kdybychom se mohli jen tak vracet zpátky mezi živé, kdykoli se nám to zalíbí? Nedávalo to smysl a já možná ani nechtěl, aby to smysl dávalo. Možná jsem prostě jenom chtěl ujištění, že tady je tohle normální, protože u nás návrat ze záhrobí rozhodně normální nebyl. A ten vlk byl určitě mrtvý, nikdo by nemohl přežít tak rozsáhlá zranění. Pokud se teda neumí nějak zázračně vrátit zpátky k životu, jako nějaký kus hmyzu nebo ještěrky... Mírně jsem se otřásl při představě, že by vlk byl jako ještěrka. Možná za to taky mohl pokles teploty a chlad, který táhl od jezera.
Kráčel jsem poměrně rychle, protože jsem se chtěl dostat do bezpečí a všechny upozornit na to, co se dělo na nebi. I když, tohohle by si nevšiml jenom naprostý hňup a nebo slepec. Jenomže jako už tolikrát jsem si uvědomil, že ti, kdo nevystrčí nos z hvozdu, většinou nepostřehnou skoro nic. Hvozd působil jako kryt, ve kterém se nikdy nic neděje i kdyby kolem pršely ohnivé koule, což se mohlo v následujících chvilkách nakrásně stát. Bál jsem se. Ale snažil jsem se to na sobě nedat znát. Bál jsem se smrti, v samotě a opuštění, a tohle mne pohánělo dál a dál směrem k novému bydlišti, které mi nabízelo jakousi takousi jistotu, že i kdybych umřel, tak bych umřel společně s ostatními a moje smrt by mohla mít i nějaký vyšší smysl. Pokud bychom se teda nevrátili... Potom, co by to bylo za sebeobětování, kdyby se každý vracel, jak by se mu zachtělo? Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Měsíc pěkně svítil a mě z něj svědilo hrdlo. Možná bych mohl ostatní varovat tím, že bych zavyl? Rozhodl jsem se to zkusit, ale někde jinde než u jezera, kde by si ozvěna mohla pohrát nad vodní hladinou s mým hlasem.

//Smrkový les přes jižní galtavar

//Sopka přes sviští hůrky

Došel jsem do lesa, který jsem znal. Byl až moc nepříjemně povědomí. Cítil jsem tu strach a pach nebezpečí. Věděl jsem, že tady žije Smrt. Sice jsem netušil, proč si vybrala právě tenhle les, ale bylo to strašidelné. Těžko říct, jestli se paní Smrt rozhodla pro tento les, protože byl strašidelný, nebo jestli to byl normální les a strašidelným se stal až díky přítomnosti paní Smrti. Nehodlal jsem nad tím dlouho polemizovat, takže jsem se nepouštěl do středu lesa, kde bych mohl na milostivou dámu narazit. Měl jsem celkem hlad, takže jsem se rozhodl hledat něco k jídlu. Zvířata tu byla, ale nebylo jich moc, které bych mohl ulovit. V korunách stromů se probouzely k životu sovy. Jejich tajemné houkání se roznášelo po lese, jako by chtěly varovat všechny pocestné před nebezpečím, které se v lese nacházelo. Sedl jsem si na zem a chvilku je sledoval. Většina jich jenom posedávala na větvých a odsuzovala nás, přízemní jedince. Trochu jsem jim záviděl to, že před nebezpečím mohou odletět, což jim nejspíše i umožňovalo přežívat takhle blízko Smrti. Ale kdyby Smrt chtěla, tak se jich určitě zbaví a nebude k tomu umět potřebovat létat. Trochu jsem sovy začal podezírat. Pokud se tu ničeho nebály, tak k tomu musely mít jiný důvod než křídla. Začal jsem si je zkoumavě prohlížet a krčil jsem u toho čenich. Co když jsou to pomocnice Smrti a sledují nás, aby jí daly vědět, kdo se pohybuje po jejím území... Jak jsem si to pomyslel, jedna ze sov se na mě podívala. Otočila svou hlavu do skoro nemožného úhlu a vejrala na mě. Zvedl jsem se na všechny čtyři a hlasitě polkl. Tohle rozhodně nebylo dobré. Začal jsem couvat směrem pryč z lesa. Pokud sovy byly přisluhovačkami paní Smrti, nechtěl jsem si je rozhněvat. Jak jsem si byl jist, že jsem dostatečně daleko, otočil jsem se na pětníku a začal utíkat, co nejrychleji to šlo pryč. Hlad nehlad, tohle za to nestálo.

//VVJ

//Gejzírové pole přes Sněžné hory

Rozhodl jsem se, že to prostě risknu a vydupu nahoru. Chtěl jsem vědět, co se tady stalo. Výstup byl poměrně dost náročný. Ne že bych si myslel, že by mohl být nenáročný, to rozhodně ne. Sám jsem uvažoval o tom, že bych to vzdal v polovině kopce, jenže pak jsem si řekl, že když už jsem tady, tak bych to prostě měl zkusit. Postupoval jsem tedy k vrcholku, ale únava byla horší a horší. Navíc jsem si uvědomoval, že bych se mohl nechtěně stát obětí svého vlastního hladu, protože žaludek se mi začínal bouřit. Měl jsem se najíst, když jsme ulovili to zvíře ve hvozdu. Jenomže to bych stejně už vyzvracel po setkání s tím vlkem, který mě poměrně dost zaskočil svým žitím. Všechno bylo zvláštní. Obrátil jsem pohled k nebi, abych uviděl něco, co jsem nečekal.
Obloha se rozsvítila spoustou malinkatých hořících... čeho? Nebyl jsem schopný odhadnout, co to je, ale vypadalo to, jako by na nás padalo nebe! Bál jsem se toho, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Mrsknul jsem ocasem a chtěl se otočit, že zase půjdu zpátky, ale neudržel jsem rovnováhu a nepříjemně se nahnul nad sopku. Viděl jsem jenom tmu, kterou občas prosvitílo několik žilek rudé barvy. Sopka se evidentně uklidnila a nebezpečí už nám nehrozilo... Nebo alespoň nehrozilo od sopky. Nabral jsem zpět ztracenou rovnováhu a rozhodl se, že bych se měl někam schovat. Už jen proto, že mi na hlavu momentálně padalo celé nebe.

//Jedlový pás přes sviští hůrky

//Maharské močály přes Midiam

Dostal jsem se na místo, které rozhodně nebylo utčeno tlapkám vlka. Zase. Jenomže mě sem dovedla cestička, která se vynula z močálů směrem na sever a já nechtěl jít na jih, abych náhodou nenarazil na pana Sionna. Nebylo to nic nebezpečného, že bych se bál, že bych tu mohl zemřít. Ale to byla jenom moje "představa", která se ukázala jako velice naivní v momentě, kdy jsem si všiml, že se na některých dírách dělají podivné bubliny. Na chvilku jsem se zastavil a bubliny pozoroval. Najednou se jedna z nich nafoukla a praskla. Při prasknutí se ozval podivně syčivý zvuk a já sebou cukl dozadu. K nebi se s párou a vodou vyhnalo i citelné teplo, které mi naznačovalo, že voda bude minimálně horká, ale podle páry bych řekl, že dokonce vařící. Tohle mi nestálo za pokus o zběsilý běh skrz, takže jsem se rozhodl, že celé tohle území obejdu. Sice to bude trvat déle, ale aspoň to nebude nebezpečné. Mohl bych se vydat zkontrolovat tu sopku. Kráčel jsem k ní a doufal, že na okraji tohohle minového pole nic není.

//Sopka přes sněžné hory

//Midiam

Kráčel jsem poměrně už v klidu, i když... pořád to se mnou cloumalo a s přicházejícím večerem jsem si začal myslet, že jsem nevybral úplně nejlepší cestu pro procházku. Močály podivně páchly a rozhodně v nich nebylo příjemné setrvávat. Rozhodl jsem se je prostě projít a zmizet, protože tohle území bylo nejenom děsivé, ale hlavně nebezpečné. A já nepotřeboval další bahnitá překvapení, jako když jsme se tu naposledy procházeli s Danie. Vzpomínka na kamarádku mi mírně zvedla náladu, ale rozhodně to nestačilo k tomu, abych se úplně uklinil. Setkání s tím, který měl být mrtvý, mě celkem dost vykolejilo, ale když jsem se od něj distancoval, bylo to už lepší. Alespoň trochu. V okolí jsem cítil pach pana Sionna, ale rozhodl jsem se, že ho nebudu následovat. Ne že bych nechtěl potkat jeho maličkost a popovídat si s ním o všem, ale... neměl jsem na to momentálně náladu. Zastavit se a bavit se s někým. Zdálo se to tak vzdálené.
Tohle území mělo ovšem něco do sebe. Jeden se musel neustále soustředit na cestu, aby nezakopl nebo někam nezahučel. Takže jsem všechny svoje strachy odložil na neurčito a jen se soustředil na to, jestli kladu tlapky na správná místa. Bylo to tu jako se procházet po minovém poli. Navíc to tu i páchlo jako na minovém poli. Hniloba a kusy rozkládajících se těl živočichů, kteří neměli takové štěstí, aby se stihli vyhnout nepříjemnému nebezpečí, jakým byla stojatá voda a stahující bahno. Snažil jsem se jít tak, abych se držel vyšlapaných cestiček. Pokud tudy někdo šel a přežil, pak používal stejnou trasu a tráva na ní byla podupaná. Náhle jsem uviděl pevnější traviny a vydal se tím směrem.

//gejzírové pole přes midiam

//Asgarský hvozd

Vyplazil jsem se z lesa. Doslova. Nemohl jsem se pořádně zvednout, byl jsem tak slabý z toho všeho zvracení. Tohle se mi nelíbilo. Nechtěl jsem se takhle cítit, ale moc to nešlo potlačit. Moje tělo se vzmítalo v křeči, když jsem dopadl na chladný břeh a začal lemtat vodu z řeky. Byla studená, ale příjemně mi vyčistila krk a tlamu od zvratků. Vyplyvnul jsem ji do trávy a potichu se začal zvedat do sedu. Jak se mohl vrátit? Vždyť zemřel? Nechtěl jsem si to vybavovat znovu. Jeho smrt byla nedávno. Byl jsem z toho rozhozený. Jak tu mohl teď chodit, jako by se nic nedělo. Mírně jsem se naklonil nad říčku a sledoval svůj obličej. Připadal jsem si tak cize a divně. Vlk s ouškem dolů zemřel, ze všech dobrých důvodů. Snažil se chránit svou smečku a svou rodinu a za to se mu Paroháč odměnil tím, že mu rozpáral břicho svým patožím. A zabil ho. Jenže mě se to zdálo v klidu a dobrý, pohodový. Jenže nebylo. Nebylo to v pohodě a nebylo to v klidu. Mírně jsem se zachvěl.
Chtěl bych zemřít z dobrého důvodu. Z důvodu jakým zemřel ten s ouškem dolů. Chtěl jsem zemřít při obraně toho, na čem by mi záleželo. Nebo někoho na kom by mi záležlo. Dokázal bych se obětovat pro smečku nebo pro bratry. Dokázal bych se obětovat, to bylo prostě pro mě. Taková smrt by se mi líbila. Nelíbilo by se mi zemřít tak, jak jsem byl teď. Rozklepaný, ufňukaný a s pozvraceným kožichem. Ne takhle bych nechtěl skončit. Nechtěl bych zemřít ve strachu nebo protože jsem moc slabý. Rozhodl jsem se s tím něco dělat. Začal jsem si umývat náprsenku od zvratků, abych se jich zbavil. Uklidňovalo mě to. Tahle jednoduchá činnost mě nutila přemýšlet o tom, že všechno jednou pomine. Odplave to jako ta špína z mého kožichu. Dýchal jsem a uklidňoval se. Pomalu jsem se vším smýval i svoje špatné vzpomínky. Takhle to bylo správné. Pomalu dýchat a uklidnit se. Měl bych se jít projít. Když jsem byl čistý a tichý. Zvedl jsem se a začal jsem pomalým krokem přecházet přes řeku, která byla poměrně klidná, ale ledová. Chlad a led mne uklinili. Přešel jsem na druhou stranu a zamířil k bažinám, které sice nemusely být příjemné, ale aspoň jsem doufal, že tam bude klid a nikdo, kdo by mě otravoval.

//Bažiny přes Maharské močály