Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Maharské močály přes Midiam

Překročil jsem řeku a prodíral se větrem, který byl nepříjemný. Zdálo se mi, že by odnesl i mě, kdybych sebou nehodil. Popoběhl jsem tedy z posledních pořádných sil a pak se už ocitl v bezpečí lesa. Slyšel jsem spoustu ševelení listový ve větvích. Něco tady nehrálo. Ten vítr se mi prostě nezdál. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší o tom někoho informovat. Zvedl jsem proto čenich a začenichal. Ucítit pachy místních vlků nebyl takový problém, byli cítit všude, ale horší bylo stanovit směr, ve kterém byli. "Auuuuuauuuuuu," oznámil jsem krátce svůj příchod všem ostatním ve smečce a pak se vydal pochodem chod směrem ke skupině, kterou jsem cítil nejvíce.
Viděl jsem pana Nemesise, pak tu rodicí vlčici, pana Etneyho, jejich vlčata a toho černého velkého, kterého jsem viděl jenom jednou. "Zdravím," pronesl jsem a uklonil se všem přítomným, než jsem se zařadil k panu Nemesisovi. Nevěděl jsem, jestli moji přítomnost ocení, ale nějak jsem nevěděl komu jinému říct o svých zjištěních. "Pane, rád bych vás informoval, že na severu vypukl nějaký problém se sopkou, místní smečka by mohla ocenit naši pomoc," sdělil jsem mu. Původně jsem chtěl najít pana Sionna, ale ten tu nikde nebyl. "A taky u řeky se prohnal opravdu nepříjemný vítr. Něco mi na tom nehrálo," dodal jsem a doufal, že se pan Nemesis nenaštve, že jsem takhle přerušil nějakou důležitou poradu. Pak jsem udělal dva kroky dozadu, abych byl dál od středu kruhu, ale mohl vše pozorovat. Pozorovat, sledovat, nekomentovat.

Za svých 66 bodů si prosím směnit takto:
- 50 bodů na 150 květinek
- 16 bodů na 80 oblázků

A pak prosím 2 hvězdy do magie předmětů nad 5 level.

//Zarostlý les

Nebyl jsem zrovna tím, kdo by se řídil nějakým plánem. Takové jsem to měl. Byl jsem zvyklý poslouchat a bylo mi jedno, jestli je to můj nebo cizí plán. Takže pro mě to spíše bylo, co den přinese. Pokud se někdo rozhodl, že bych se měl něčemu ten den věnovat, pak to bylo nejspíše správné. Většina vlků měla větší zkušenosti než já, takže jsem mohl jedině věřit tomu, že mají v zájmu moje největší dobro a zároveň i dobro všech ostatních. Kdybych se urputně držel nějakého plánu, při jeho selhání bych byl jenom zmatený a nevěděl co dělat. Řídit se tím, co den přinesl bylo nejen snadnější, ale i výhodnější ve všech směrech. Prostě jsem se takhle řídil vždycky. I tahle pouť byla vlastně rozhodnutím ze dne na den. Prostě jsem se probral, uviděl sopku, vzpomněl si, že pod ní je smečka, ve které bydlí Lindasa a už jsem věděl, že bych tam měl vyrazit na pomoc. Nechtěl jsem zkoumat sopku, nechtěl jsem řešit, proč vybuchla. Chtěl jsem prostě zjistit, jestli nepotřebuje pomoci smečka, která se nacházela pod sopkou.
Rozhodně jsem to neplánoval. Kdo by plánoval výbuch sopky. Mírně jsem se ušklíbl, jak jsem se prodíral močály. Rozhodl jsem se jít skrz, což bylo celkem nepříjemné. Musel jsem si dávat pozor, abych neupadl do bahna nebo něčeho takového. Nerad bych tu uvízl. Jenomže problém byl v tom, že kdybych šel okolo, což bylo bezpečnější a několikrát se mi to vyplatilo, pak bych ztratil další tunu času, kterou jsem neměl. Smečka na severu potřebovala pomoci, co nejdříve. Musel jsem jim přivést pomoc. I tohle vlastně bylo rozhodnutí dne. Neplánoval jsem to. Neplánoval jsem, že se ztratím a budu potřebovat najít pomoc, která by mi pomohla s rekonstrukcí smečky. Navíc bych potřeboval někoho s magií, a to já nebyl. Kdybych to promýšlel a plánoval, pak bych se někoho zeptal, ještě před tím, než jsem na sever vyrazil poprvé. Nemusel bych se teď vracet a nebolely by mne tlapky. Ale já věděl, že se musím nějak pochlapit a že když se mi to podaří tak se dostanu do hvozdu ještě dnes a pak budeme moci hned vyrazit na sever. Jenže jak jsem postupoval, bylo mi divně. Vítr sílil. Něco nebylo v pořádku. Naštěstí hvozd byl už blízko.

//Asgaarský hvozd přes midiam

//Kopce Tary

Šel jsem dál a dál. Nebyla to příjemná pouť. Začínal jsem být unavený a celkem i hladový. Bolely mne nohy, potřeboval jsem si odpočinout. Tuhle cestu jsem si ovšem zvolil, a tak jsem se po ní vydával dál a dál. Bylo potřeba jít. Bylo to potřeba a na ničem jiném mi momentálně nezáleželo. Takový už jsem byl. Nerozhodoval jsem se úplně hlavou, rozhodoval jsem se více srdcem. Dělal jsem prostě to, co je správné udělat, ne to, co je rozumné. A mnohdy rozumné a správné šlo proti sobě. Stejně jako správné a snadné. Snadná cesta byla málokdy správná. Pokračoval jsem pomalým krokem dál a doufal, že se k hvozdu dostanu opravdu, co nejdříve. Můj rozum mi radil si sednout, zastavit se a odpočinout si. Dát si nohy nahoru a prostě v klidu odpočívat. Dát si pár minut oddech, než zase vyrazím směrem k hvozdu. Jenomže moje srdce vědělo, že by to nebylo nejlepší. Bylo by to špatné, protože bych si tak trochu času uzurpoval pro sebe přitom bych jej potřeboval pro někoho jiného. Mírně jsem si čas vyplácal už jedním spánkem, navíc jsem ho hodnou část ztratil, když jsem zabloudil, takže jsem se už nechtěl na dále zdržovat. Potřeboval jsem prostě vydržet. Následovat svoje srdce a vydržet, pokračovat dál. Jít a jít. Nemohl jsem si dovolit poslouchat rozum. Rozumná rozhodnutí zabírala dost času, byla promyšlená, a proto taky zdlouhavá, ale ne vždy byla správná. A já věděl, že správné rozhodnutí je vydržet. Neusínat a pokračovat směrem k hvozdu. Moje srdce vědělo, že to je to nejlepší rozhodnutí. I kdyby mě to mělo stát vlastní pohodlí nebo nějakou tu únavu či bolest. Byl jsem už takový. Klidně bych snesl nejrůznější příkoří jen abych se mohl věnovat něčemu ze srdce a tohle bylo ze srdce. Ta smečka pomoc potřebovala, Lindasa potřebovala pomoc a já jsem jí chtěl pomoc. Byla to dáma v potížích a těm se prostě muselo pomáhat. Doufal jsem, že se nic neděje u smečky Danie nebo že Cashmere nebyla někde blízko té sopky. Bylo jasné, že těch dam tu bylo více a já se bál, že budou v nesnázích všechny najednou, protože to bych nezvládl.

//Maharské močály

//Travnaté výšiny

Přemýšlel jsem nad tím, co by mohlo být, kdybych se nerozhodl špatně. Kdybych šel směrem ke smečce a nezabloudil, pak by se asi spousta věcí změnila. Teď bych pobíhal společně s ostatními a snažil se zachránit všechno, co se ze smečky zachránit dalo. Jenomže já se spletl a teď nebylo potřeba se tím už zaobírat. Takový jsem byl. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, co by mohlo být, ale pak už jsem se tím neobtěžoval, nestresoval, neubližoval si tím. Šel jsem s klidem dál, pomalým krokem a celkem neuspěchaně. Když jeden přemýšlel nad tím, co všechno by se mohlo stát, ať už kdyby se rozhodl jinak nebo co by se mohlo stát v budoucnu, stával se úzkostnějším a podrážděnějším. Nebylo to zdravé. Zdravé bylo věřit v to, že to co se má stát se stane a všechna rozhodnutí jsou už jednou daná. Byl jsem raději tím, kdo se ocitá v přítomnosti. Nepřemýšlí o ničem, co by ho mohlo zbytečně rozrušovat a stresovat. Plánoval jsem rád, ale nijak jsem na svých plánech nelpěl, to bylo to důležité. Plán je taky důležitý, ale pokud se jeden zhroutí z toho, že plán nevychází, pak si škodí více s plánem než bez něj. Taky pokud jeden přemýšlel moc nad tím, co by se mohlo v budoucnu stát, pak se nevěnoval svému životu. Obával se toho, co nikdy nepřijde. Měl z toho strach a úzkost a pak byl ustrašený a úzkostný v přítomnosti tolik, že si ji ani nemohl pořádně užívat. To jsem nechtěl, tomu jsem se chtěl vyhnout. Takže jsem se prostě plně věnoval přítomnosti. V přítomnosti bylo to, co jsem potřeboval a chtěl. Přítomnost byla už sama o sobě dost komplikovaná a zvláštní.
Zhluboka jsem si oddechl. Tyhle přemýšlivé chvilky jsem měl rád, ale tohle bylo moc i na mě. Začínal jsem z toho být celkem dost rozrušený. Bolela mě z toho všeho i hlava, takže jsem se rozhodl věnovat okolnímu počasí. To nebylo moc příjemné. Foukalo. Zhluboka jsem si oddechl a pustil se do postupu dál a dál. Chtěl jsem se dostat do hvozdu a pokračovat pak dál. Jenže když jsem přemýšlel, zapomínal jsem se a cesta tak trvala déle, než bych popravdě chtěl.

//Zarostlý les

//Nad kopci

Až teď mi došlo, že jdu špatně. Koukal jsem směrem k hoře a uvědomoval si, že jsem se někde musel prostě otočit na špatnou stranu. Nejspíš za to mohl ten kouř. Teď na louce jsem konečně viděl, kam bych měl jít. Jenomže se zdálo, že teď už je pozdě. „Ach,“ ulevil jsem si mírně bez sebemenších vulgarit. Potřeboval jsem si prostě nějak ulevit od toho, že jsem se spletl a teď už bylo pozdě jít pomáhat té smečce. Už bych jenom uklízel škody a to je k ničemu. I když… Napadlo mne, že bych se mohl vrátit a říct panu Sionnovi, jestli by nebyl tak hodný a nešel pomoci se mnou. Možná by se přidalo i pár dalších vlků ze smečky, a to by bylo rozhodně lepší, než se tam pustit na vlastní pěst.
Nedovedl jsem říct, co přesně mě žene k tomu, abych se pustil do pomoci někomu jen tak. Nebyl jsem zrovna ten, co miluje společnost ostatních, ale neměl jsem ani rád samotu. Nějak jsem prostě neřešil. Když jsem byl s někým, užíval jsem si to. Když jsem byl sám, užíval jsem si to zrovna tak. Oboje mělo něco do sebe. Oboje mě nějak nabíjelo. Pomáhalo mi to. Občas jsem potřeboval být sám, abych si uklidnil myšlenky a rozhodl se co dál. Někdy jsem ale potřeboval, aby mi někdo poradil nebo jsem se chtěl s někým jenom vypovídat. Byl jsem rád za oba stavy. Nebyl jsem proto ani extrovertem ani introvertem. Byl jsem prostě přizpůsobivý. Jako bych ani neměl vlastní charakter v tomhle ohledu. Společenský nebo nespolečenský, ani jedno na mne nesedělo. Byl jsem prostě spokojený s obojím. Bylo to možná až zvláštní. Pro někoho. Ne pro mě.
Teď jsem před sebou měl ovšem nějakou další pouť. Bylo třeba se dostat zpátky do Asgaarského hvozdu a poptat se tam ostatních, jestli se nechtějí přidat k mé výpravě a zajít do smečky na severu na pomoc. Úplně jsem se netěšil na rozhovor s více vlky, ale věděl jsem, že je to potřebné, takže jsem se prostě utvrdil a řekl si, že to nějak zvládnu. Změnil jsem směr své cesty a otočil se spíše k jihu, abych se dostal zpět do hvozdu. Doufal jsem, že teď už se nikde neztratím a podaří se mi dorazit zpět, co nejdříve.

//Kopce Tary

Sedl jsem si na zem, protože mne začínaly bolet nohy. Nebylo to nic nepříjemného, zatím. Byl jsem vyspalý a celkem i nasycený, ale cítil jsem je. Potřeboval jsem tedy jenom chvilku odpočinku. Sedl jsem si na zem a uvelebil se. Rád bych dorazil na to místo, kde žila Lindasa ještě dnes, ale nevypadalo to, jako by mi ten les nějak nechtěl přijít do cesty. Netušil jsem, jestli jdu správně a teď jsem konečně začal pochybovat. Přes vysoké stromy jsem ovšem netušil, jestli jdu správně. Neviděl jsem sopku ani kouř z ní na obloze. Bylo těžké se orientovat, ale doufal jsem, že tam dorazím co nejdřív. Rád bych pomohl a nepřišel pozdě. Přemýšlel jsem o tom, co jsem kdy udělal dobrého. Jiného, než jít zachraňovat smečku před ohněm a kdo ví čím vším ze sopky. Napadlo mě, že jsem to ho udělal hodně dobrého. Něco lepšího než něco jiného, ale dobrého toho bylo hodně. Třeba když jsem odvedl Danie zpátky domů, když se vydala na výlet k nám do hvozdu. Pak taky když jsem našel Cashmere, to možná bylo tím nejlepším, co jsem kdy udělal. Vzpomínal jsem na vlčici, která spadla do ledové vody a potřebovala zahřát. Odvedl jsem ji do jeskyně a pomohl ji a pak jsem ji nechal odpočinout ve hvozdu, aby mohla nabrat sílu. Sice jsem za to dostal tenkrát seřváno, ale pořád jsem to bral jako dobrou věc.
Cashmere mi chyběla, protože byla strašně fajn. Bavilo mne se s ní bavit. Nechtěl jsem ovšem riskovat hněv pana Sionna, který by se určitě naštval. Po tom všem, co se stalo s Paroháčem bych se mu ani nedivil. Tohle jsem mimochodem nebral jako něco dobrého, co jsem udělal. Bylo to spíše špatné. Nebezpečné. Nechtěl jsem být hrdinou a taky jsem jím nebyl. Chtěl jsem pomoci nové rodině, nové smečce a dopadlo to katastrofálně. Ale mohl jsem to napravit. Navíc jsem už měl i plán, jak to napravit, takže jsem se cítil trochu lépe. Jenomže teď jsem musel najít tu smečku, a to se mi nedařilo. Zvedl jsem se ze země a protáhl si tlapky, které se mi celkem dost zdřevěněly, jak jsem tu tak posedával. Protáhl jsem si i hřbet a vyrazil jsem dál. Netušil jsem, jestli jdu správným směrem nebo ne. A popravdě nešel. Jenomže teď už bylo pozdě na to, něco měnit. Vybral jsem si směr a toho jsem se držel. Trochu jsem doufal, že dojdu na nějakou planinu, kde bude lepší výhled než tady v lese a budu se moci podívat odkud kouř stoupá.

//Travnaté výšiny

Chtěl jsem jít pomáhat, ale vůbec si neuvědomoval svůj omyl. Šel jsem na špatnou stranu. Šel jsem a šel. Říkal jsem si, jak budu pomáhat smečce před ohrožením a úplně jsem se v tom ztratil. Nebylo to ovšem nic nečekaného, já byl vždycky trochu více odhodlaný než přemýšlivý. Byl jsem rychlý a vynalézavý, ale nebyl jsem tím, kdo by si věci promýšlel do budoucna. Byl jsem i dobrosrdečný, to tím, že jsem chtěl pomáhat ostatním, ale nebylo to něco na čem bych si nějak extra zakládal. Více jsem se zaměřoval na svou sílu. Síla ovšem nevycházela z fyzické síly ani z té magické. Vycházela z mého odhodlání. Sílu vůle. Tak bych to nazval. Měl jsem ji silnou a dobře vycvičenou. Kdyby mě někdo měl popsat, byl bych rád, kdyby použil slova, že jsem byl silný. Silný a odolný, to by se mi líbilo, protože momentálně jsem se tak moc necítil. Po tom setkání s Paroháčem jsem o své síle pochyboval a to o jakékoli síle, kterou bych snad mohl mít.
Mírně jsem potřásl hlavou a kráčel lesem dál. Chtěl jsem se zbavit těch nepříjemných myšlenek, které se mi dotíravě snažily dostat do hlavy. Nechtěl jsem myslet na Paroháče ani na to co udělal. Raději bych na to prostě zapomněl a nemyslel, takže jsem se zamyslel nad tím, co bych mohl dělat do budoucna. Co bych mohl dělat v následujících momentech. Třeba bych mohl nějakým způsobem vymyslet, jak zastavit tu sopku, kdybych byl trochu přemýšlivější, ale nic mne nenapadalo. Možná by pomohl někdo s magií, ale co kdyby to byl zase někdo zlý a obrátil by tu magii proti nám, nebo kdyby to byl někdo, kdo by prostě jenom páchal zlo jako Paroháč a nezajímalo ho, že by mohl svou magií i pomáhat. Mírně jsem se otřásl, protože jsem se zase vracel tam, kam jsem se vracet nechtěl. Mrzutě jsem nakopnul šišku, která odletěla odrazila se od stromu a praštila mne do čenichu. Zakřenil jsem se a pokračoval v chůzi. Evidentně síla byla užitečná jenom někdy a někdy bylo mnohem užitečnější umět nakopnout šišku správným směrem, aby se nevrátila a nepraštila vás rovnou do čenichu. A nebo možná líp nenakopávat ji vůbec.

Paroháč okupoval moje myšlenky, jak jsem tak sám bloumal lesem. Byla to pomalu až posedlost, které jsem se nemohl zbavit. Nedokázal jsem přestat myslet na to, co ten skrček s parohy na hlavě udělal. Jak rozpáral nevinného vlka a tím ho připravil o život. Jeden krok, škubnutí a byl na místě mrtví. Nebo nebyl, což bylo možná ještě horší. Umíral pomalu a muselo to příšerně bolet a to mi vadilo asi nejvíce. Ne nejvíce mi vadilo, že vůbec ten vlk zemřel. Nebo možná to, že Gee nedělala, co měla a nechala toho vraha pohybovat se jen tak po lese. Že ho prostě nechala jen tak jít. Chápu, byl to její dřívější kamarád a spolusmečkovník, ale mohla se trochu zaobírat i otázkou, že nebude nic takové jako to bylo dřív a že by z přítele mohl být nepřítel. Přemýšlel jsem o tom celkem dlouho a v hlavě se mi rozvíjel původní plán. Nejprve jsem se rozhodl, že navštívím tu Smrt o které všichni mluvili. Pokud v tom jejím chrámu prováděla něco, co by mi mohlo pomoci, mělo by se toho využít. Stejně jako bych měl navštívit druhý svatostánek, jestli tam nebude něco, co by mi mohlo pomoci. A pak. „Pak půjdu a zabiju Paroháče,“ rozhodl jsem se instantně. Pomsta zněla jako dobrý nápad, jak se zbavit všech těch nepříjemných vzpomínek na něj. Jak se zbavit všeho, co mne nějakým způsobem tížilo a táhlo zpátky.
Věděl jsem, že by s tím ale pan Sionn nesouhlasil. Nesouhlasil by s tím, abych se pouštěl do unáhleného souboje s mnohem silnějším soupeřem. Chtěl by, abych se s ním poradil a možná i na Paroháče vyrazil ve více vlcích. Mohli bychom jít společně a mohli bychom ho tím zaskočit. Nevěděl by odkud mu to přijde jako první a tak by možná i zpanikařil a nebyl takovou hrozbou. A pokud místní bohové uměli to, v co většina vlků věřila, pak bych mohl získat i já nějakou tu výhodu, abych se mohl zbavit Paroháče a jeho stupidního úšklebku jednou pro vždy. Věděl jsem, že bych se neměl mstít. Ale tohle nebyla pomsta. Bylo to jenom prosté vyřešení sporu, který se nevyřešil a u kterého mne nenapadalo jiné řešení. Kdybych nebyl tak nepřemýšlivý, možná bych i vymyslel něco jiného, něco lepšího a méně násilného. Možná bych si i připustil, že se mohlo jednat o strašlivou náhodu, tragédii, ale já si to nepřipouštěl a ani jsem si to popravdě připustit nechtěl, protože bych musel seznat, že i já sám jsem se zachoval nevhodně. A to jsem přece nemohl. Šel jsem rozčíleně dál a doufal, že ten les oné smečky najdu co nejdříve.

//Ještěří lučina

Přemýšlel jsem nad svým snem, který byl poměrně komplexní. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že se mi tím snažil někdo něco naznačit. Nemohl jsem se pohnout. Ve snu jsem chtěl nejdříve bojovat a pak utéct, ale ani jedno se mi nedařilo. Cítil jsem ten strach, který jsem měl úplně v každém kousíčku svého těla. Jako by na mne útočil a chtěl mne zničit. Jenže pak jsem si uvědomil, že mi ten sen vlastně vnukl nápad. Pokud někdo použil magii na mne, mohl bych ji použít i já na někoho… ne? Pan Sionn tvrdil, že jsou i magie, které jsou speciální pro jednoho vlka, možná, že kdybych nějakou takovou magii měl, mohl bych poznat, když na mne někdo používá magie a pak bych se nemusel tolik strachovat, že mě někdo ovládá bez mého vlastního vědomí…. Znělo mi to jako dobrý nápad. A pak bych se mohl pomstít. Kdybych věděl, že se nemusím obávat magického útoku, protože bych o něm věděl předem, mohl bych se mu snadněji bránit. „A pak by Paroháč zaplatil,“ pronesl jsem klidným hlasem. Nebyl v něm hněv nebo agrese, bylo to jenom prosté konstatování faktu. Paroháč musel za to, co udělal, zaplatit.
Koukl jsem se kam jdu a tenhle les jsem nepoznával, ale soudil jsem, že jdu správným směrem. Přes koruny stromů jsem neviděl na dým z hory, který se táhl k nebi. Nemohl jsem se tedy orientovat podle ničeho. Musel jsem jenom věřit svému orientačnímu smyslu, jenomže ten byl trochu pomotaný z toho snu a já si tak neuvědomoval problém. A to ten, že jdu špatně. Bylo to, jako když jsem se rozhodl, že půjdu zpět domů k Řádu, ale nedošel jsem. Byl jsem prostě na dobré cestě, ale pak jsem zaváhal a ztratil jsem správný směr. Tohle byla taky jedna věc, kterou jsem doufal, že dokážu. Vrátit se zpátky k Bratrům. Určitě na mne už museli zapomenout a posunout se dál, ale já jsem se prostě chtěl vrátit domů. Bylo toho celkem dost, co jsem v brzké nebo vzdálenější době chtěl udělat, ale rozhodně jsem to prostě chtěl udělat. Nemohl jsem jinak. Musel jsem tedy nejprve zjistit, jak bych mohl získat nějakou tu magii. To paní Iska tvrdila, že jde u těch Bohů, v což jsem nevěřil, ale co se dalo dělat, zkusit jsem to musel. Pak když bych magii na odhalení magií získal, bude nutné najít Paroháče a vypořádat se s ním. No a v závěru se vrátit zpět k bratrům do pohoří. Bylo toho hodně, ale zároveň ne zase tak moc a já doufal, že mám dost času před sebou, abych to stihl.

Jenomže měl v něčem pravdu. Bál jsem se i toho, že se mi to opravdu líbilo. Co když na mne nepoužil onu magii příkazu, o které mne ujišťoval pan Sionn, že ji rozhodně musel použít? Co když jsem to prostě měl rád? Co když mě utrpení zajímalo a bavilo? Přemýšlel jsem o tom a sledoval jeho každý pohyb. Kráčel si jako majestátní tvor, kterému bezpochyby ukradl parohy. Jako by mu všechno kolem patřilo a nejen to. Jako bych mu patřil i já se svým mrzkým životem a vším, co k tomu patřilo. Jediné, co jsem mohl bylo cenit zuby a mrskat ocasem. Nic jiného, jsem nemohl. Ustoupit, zaůtočit, utéct... Nic z toho nešlo. Jen jsem mlčel a vnímal ten strach, který se mi rozléval po celém těle. Ten strach, že jsem opravdu takový. Zkažený. Netušil jsem, jak se z toho dostat. Nemohl jsem jeho magii odolat a nemohl jsem na něj ani zaútočit. Byl jsem prostě přikovaný na jednom místě a nezbylo mi nic jiného, než čekat jak to dopadne.
Nechtěl jsem mu nic říkat, takže jsem mlčel. A to mlčení ve mne klíčilo pochybnost, která zasel on svými slovy. Mohlo se mi líbit utrpení ostatních, mohlo se mi líbit jak trpí. Jenomže, to by se určitě opakovalo několikrát, nebyl by to jenom jeden náhlý záchvat klidu a štěstí, když jsem viděl střeva valící se z toho s ouškem dolů. Ne. Muselo by se to opakovat, abych věděl... abych měl jistotu, že jsem takový. A tohle byl jeden incident. Co když má pravdu pan Sionn a opravdu na mne byla použita magie. Co když na mne magii používá někdo pořád a já si to jenom neuvědomuju? Co když na mne... Co když na mne použil magii pan Sionn, abych zůstal? Náhle se z toho Paroháče stal pan Sionn, ani jsem si nevšiml té proměny, ale byl tu. Obcházel mne a zle se šklebil. Netušil jsem, jak k tomu došlo, ale začal jsem se ho obávat. Nemohl jsem si být jistý, že na mne taky nepoužil magii. Co když použil ten příkaz, aby mne tu udržel a nedovolil mi tak, vrátit se zpět k bratrům? Kéž bych tak uměl odhalit cizí magie...

S trhnutím jsem se probudil. Noční oblohu vystřídalo ráno a to přešlo v poledne. Můj kožich byl nasáklý vodou, která padala z nebe a podivně páchla. Bylo to nechutné, ale jako by mne něco svědilo na kožichu. Poměrně kvapně jsem se zvedl ze země, abych mohl vyrazit směrem pryč. Déšť sílil a s ním i podivný pach. Kožich mne svědil a nebylo to nic příjemného. Měl bych zmizet někam do lesa. V tom zmatku jsem ovšem zvolil špatný směr a místo k sopce jsem zamířil na druhou stranu. Přes stromy totiž nebyl vrchol sopky vidět a přes mraky jsem nedokázal na obloze vysledovat ani kouř, který z ní pořád stoupal.

//Zarostlý les

Viděl jsem, jak se pomalu protahuje a nemohl jsem se ani pohnout. Bál jsem se. Bál jsem se ho tak, jako nikoho jiného. Když jsem se mírně ve snu přesunul, cítil jsem že nemůžu ani přešlápnout. Nemohl jsem přesouvat vlastní váhu. Jako by ho pobavilo, že vidí, jak sebou mírně cukám a snažím se ovládnout svoje vlastní tělo. "Je vtipné, jak se snažíš uniknout, i když víš, že nemůžeš." Pronášel ta slova, jako by plynula řeka. Věta neměla pomyslný začátek ani konec. Nejhorší na tom ovšem bylo to, že ani nepohnul tlamou. Jeho slova ovšem rezonovala všude kolem mě. Byl jsem to já, kdo cítil jeho slova až do morku kostí, ale byl jsem přesvědčen, že by je slyšel i kdokoli, kdo by byl poblíž. Něco mi říkalo, že na mne použil magii. "Proč jsi to udělal? Proč to děláš?" zeptal jsem se Paroháče, který se nepřestával culit. Byl mou noční můrou, doslova. Bílé oči, které pomalu zářily stejně jako ta věc na jeho čele, se mi vpalovaly až do srdce. Cítil jsem mírnou bolest v hrudi a všude, kam se na mne tenhle vlk podíval.
Koukal jsem se na něj. Chtěl jsem znát odpovědi. "Proč? Taková zvláštní otázka, proč?" Smál se mi? Nebo se mi to jenom zdálo. Slyšel jsem v jeho hlase smích. Něco jako by si pohrával s mou vlastní malou myslí. Opět nepohnul tlamou. Jen tam stál s tím parožím, které zabíjelo a prohlížel si mě. "Proč jsi na mne použil magii, proč jsi dělal, aby se mi to líbilo?" vyštěknul jsem na něj další otázky s proč. Jenomže u něj to vzbudilo opět jen pobavenou reakci. "A tobě se to snad nelíbí? Hmm... Nelíbí se ti i normálně, když někdo umírá. To utrpení někoho blízkého. Když z něj odchází život? Užíváš si to, přiznej se. Moje magie ti jenom umožnila nahlédnout do vlastního nitra a užít si naplno to, po čem tvoje srdce nejvíce touží. Po zabíjení!" Pronášená slova rezonovala v mojí hlavě a všude kolem, jenomže já s tím nemohl nic udělat. "Tenkrát si se bál, ale jenom proto, že se ti to hodně líbilo a nechtěl jsi to nikomu říct, že jo?" Smích. Vzpomínal jsem na tu událost. Na to jak jsem se bál, že nám chce ublížit. Jak jsem se pak bál, když jeho paroží roztrhlo tělo toho s uchem dolů. Jak mne odhodil, jako bych byl hadrová panenka. Bál jsem se. Bál jsem se tenkrát a bál jsem se i teď.

Nejhorší byl ten pach, co jsem cítil. Nic mi nedokázalo nahnat takový strach. Když jste někoho neviděli a jenom jste ho cítili. Nedokázali jste lokalizovat odkud jeho pach přichází, ale věděli jste, že tam někde je. Že vás sleduje, pozoruje, vyčkává. Bylo to to nejhorší. Cítit pach, ale nevědět odkud na vás vlk může skočit. Někdo by řekl, že na vlcích jsou nejděsivější drápy, protože se vám mohou zarýt do hrudi a vytrhnout vám orgány. Nebo možná jsou to zuby, které vás mohou připravit o všechnu kůži na těle, když bude jejich majitel dostatečně šikovný. Pro někoho byl děsivý pohled ve tmě. Zablesknutí očí, které se na vás dívají z temnoty a těsně před tím, než po vás skočí a ukončí vás. Prostě to jedno poslední mrknutí. Jenže ani to mne neděsilo. Někdo mohl být děsivý tím, že měl velké svaly, které při každém jeho pohybu napínaly kůži a tím vzbuzoval ve svých protivnících onen animální strach, že budou rozmačkáni na kaši, jestli se o něco pokusí. Svaly mohly u někoho způsobovat strach, lae ne u mě.
Na tomhle místě byla na vlcích děsivá i jejich schopnost používat různé magie. To bylo to, co jsem si uvědomil, mne na ostatních děsilo opravdu nejvíce. Vice než jejich pach. To, že mě někdo dokáže zabít jediným pohledem by mi ani tolik nevadilo, ale to, že mi někdo může vnuknout nějakou touhu, myšlenku, nápad nebo dokonce mě nějak posednout. To mne děsilo. Ta možnost neznámého. Nevědět, co někdo jiný umí ovládat za magii. Někdo by mne mohl prostě a jednoduše poštvat proti mým přátelům nebo nové rodině, jenom by na to pomyslel. A tohle jsem pociťoval teď. Strach přesně z toho, že nevím čemu čelím. Věděl jsem to. Věděl jsem, že tenhle vlk ovládá něco, čemu se tady říkalo příkaz. Jenomže jsem sám nerozumněl tomu, jak to funguje nebo tomu, proč by to někdo používal proti ostatním. Jenže jsem nevěděl ani to, jaké další magie dřímají v tomhle vlkovi. Mohl jich mít tolik. Mohl jich mít tolik, že by mě to stálo nejenom život, ale všechno. Stálo by mne to třeba i to, kým jsem byl a toho jsem se opravdu hodně bál. Uviděl jsem jak přichází. Už vykročil ze stínů. Jeho hnědá tlapka se dotkla země a jeho úšklebek se rozšířil. Morda ukázala zuby. Ohavné a nažloutlé.

//Východní hvozd

Konečně jsem se mohl v klidu a zhluboka nadechnout. Dým se kradl zpoza větví i na louku, ale já doufal, že se tady mnohem snadněji větrem rozptýlí než jak se tomu dělo v lese. Nasál jsem do čenichu všechen ten příjemný vzduch. Cítil jsem, jak je vzduch těžký. Jako by se mi lepil na krk a všude. Na nebi byly tmavé mraky, které zakrývaly měsíc vystoupivší na oblohu. Asi byl úplněk, ale to jsem nevěděl. Ani jsem neměl jak to zjistit, když nešlo odehnat mraky. Možná by to zvládl někdo s magií. Chtěl jsem se rozeběhnout do toho lesa smečky Lindasi, ale nakonec jsem se rozhodl, že si musím odpočinout. Oči mne pořád pálily. Nohy jsem měl těžké a bál jsem se, že bych mohl doběhnout do lesa a jenom být vyčerpaný. A to bych nikomu nepomohl jenom bych překážel. Což jsem rozhodně nechtěl. Rozhodl jsem se, že si poležím v klidu a pokoji tady, kde ještě kouř nebyl a pak se pokusím vydat do lesa hledat Lindasu. Jestli nepotřebují pomoci.
Moje mysl se zaplnila snem. Snem, který byl ovšem tak živoucí, že jsem ho nedokázal odlišit od reality. Stál jsem v lese. Nepoznával jsem ho, ani jsem nedokázal rozlišit detaily. Byl listnatý nebo jehličnatý? Nebo to byl jenom nějaký lesík plný křovin a břečťanů? Nedokázal jsem to říct, ale to nebylo podstatné. Podstatný byl strach. Strach, který jsem pociťovl. Věděl jsem, že to od někud musí přijít. Muselo to přijít. Bylo to ve vzduchu. Bylo to všude. Jenomže jsem nemohl přijít nato odkud to přichází. Jako by to bylo všude a nikde zároveň. Pohlédl jsem do tmavého lesa a cítil jsem to v sobě. Ten strach. Viděl jsem jeho stín, jak se ke mně blíží. Jak putuje skrze stromy ke mně. Jeho paroží se neslo a na čele mu světélkovala srst, jako by všem měla okatě naznačit jeho příchod. Jako by mělo přinést varování, že on přichází. Cítil jsem ten strach z toho, co přijde. Věděl jsem co přijde a nechtěl jsem to. Chtěl jsem bojovat. Chtěl jsem se mu postavit, ale nešlo to. Něco mne nutilo zůstat nehnutě na místě a jen ve strachu očekával jeho příchod. Viděl jsem jeho oči, které byly bílé. Mrtvolně bílé. Takové původně nebyly, ale něco mi říkalo, že tyhle se k němu hodí více. Hodilo se to k němu. K jeho nepřirozenosti. Chtěl jsem se vymanit. Když jsem nemohl bojovat, chtěl jsem aspoň utéct. Pravda nebylo to to, co bych ve strachu volil jako první. První byl boj. Jenže ten nešel. Možná půjde utéct? Nebo ne. Byl jsem jako přimrazený k zemi. Nešlo se hnout. Nešlo uniknout. Ve spánku jsem sebou vrtěl.

//Východní hvozd

Uslyšel jsem řeku a tak jsem se vydal k ní, jenomže to už jsem měl v čenichu štiplavý kouř, který jako by se mě snažil zadusit za pochodu. Začalo to celkem nenápadně, jen takové lechtání v krku a nose. Nic jsem si z toho nedělal a postupoval jsem dál, i když viditelnost se pomalu také začínala horšit. Cítil jsem jak mám problém zaostřit, abych se mohl zaměřit na cestu kolem řeky. Jenomže mi došlo až pozdě, že si to mířím rovnou do zakouřeného prostředí. Přišlo to nenápadně. Čekal jsem prostě nějakou velkou stěnu, kterou budu muset projít, ale kouř tu byl tak rozptýlený, že když mne začalo pálit v očích bylo už moc pozdě na to si postup rozmyslet. Měl jsem štěstí, že jsem byl takový, jaký jsem byl. Kdybych byl možná trochu více emotivní zpanikařil bych, jenže takhle jsem si zachovával chladnou hlavu. Cítil jsem kouř, který se mi dral do plic, ale zároveň ve mne i stoupalo odhodlání nějak se do lesa dostat. To mě dělalo od ostatních jedinečným, touha pomoci za jakýchokoli okolností a překážek. Vyrazil jsem tedy ostře na východ a doufal jsem, že se mi podaří les obejít.
Jiný vlk by to prostě celé zabalil. Odpískal. Otočil by se a upaloval ze zakouřené oblasti pryč. Jenže já nebyl takový. Nikdy jsem neutíkal před nebezpečím. Asi za to mohla výchova v Řádu, nebo prostě to, že jsem měl za vzor vlky, kteří také nikoho nenechávali na holičkách. Možná to prostě bylo tím, že jsem už takový byl. Přišlo mi, že místní takoví nejsou. Z nějakého důvodu se neuměli obětovat pro druhé ať už co se týče menších ústupků, nebo velkých gest. Všichni mi říkali, že musím v podstatě ochraňovat rodinu a smečku a na ničem a nikom jiném už nezáleží, jenomže to se mi velice nelíbilo. Bylo to pekelné. Takhle smýšlet o světě a o druhých. Nechat je na holičkách, když potřebují pomoct. To bych prostě nemohl. A stejně jako kdykoli jindy i teď se tahle moje kvalita, pro někoho možná vada, ukázala v plné své síle, když jsem pocítil, jako účinky kouře pomalu mizí, jak se prodírám mimo zakouřenou plochu kolem řeky a přibližuju se k místům, kde kouř nebyl. Mohl bych to prostě obejít a pak se vydat k lesu z východní strany, tedy z místa mimo tenhle les a nejdál od sopky, třeba by to mohlo pomoci. Doufal jsem jenom, že vítr nerozfouká kouř ještě dál.
Prostě jsem chtěl jít na pomoc úplně cizí smečce, která tu pomoc mohla potřebovat. A nebo taky ne, ale to bych se hodně divil. Kráčel jsem kolem řeky a snažil se promrkat skrz pálení očí, které mne nutilo slzet. Musel jsem vypadat dost ubrečeně, ale slzy nebyly spojeny s žádnou emocí. Mohl za to výhradně kouř. Odfrkl jsem si do trávy, protože jsem začínal mít ucpaný nos. Těžko říct, co v tom kouři bylo, ale nebylo to nic příjemného. Náhle jsem uviděl světlo na konci tunelu, nebo spíše lépe řečeno louku na konci lesa. Vykročil jsem tím směrem a odpojil se tak od řeky úplně. Už jsem neslyšel její zurčení, ani nic jiného. Náhle jsme se mohl v klidu nadechnout a oči mne přestaly pálit. Byl jsem mimo kouřové nebezpečí. Nadechoval jsem se zhluboka, ale s klidem. Nechtěl jsem omdlít.

//Ještěří lučina