Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sopka přes sviští hůrky

Došel jsem do lesa, který jsem znal. Byl až moc nepříjemně povědomí. Cítil jsem tu strach a pach nebezpečí. Věděl jsem, že tady žije Smrt. Sice jsem netušil, proč si vybrala právě tenhle les, ale bylo to strašidelné. Těžko říct, jestli se paní Smrt rozhodla pro tento les, protože byl strašidelný, nebo jestli to byl normální les a strašidelným se stal až díky přítomnosti paní Smrti. Nehodlal jsem nad tím dlouho polemizovat, takže jsem se nepouštěl do středu lesa, kde bych mohl na milostivou dámu narazit. Měl jsem celkem hlad, takže jsem se rozhodl hledat něco k jídlu. Zvířata tu byla, ale nebylo jich moc, které bych mohl ulovit. V korunách stromů se probouzely k životu sovy. Jejich tajemné houkání se roznášelo po lese, jako by chtěly varovat všechny pocestné před nebezpečím, které se v lese nacházelo. Sedl jsem si na zem a chvilku je sledoval. Většina jich jenom posedávala na větvých a odsuzovala nás, přízemní jedince. Trochu jsem jim záviděl to, že před nebezpečím mohou odletět, což jim nejspíše i umožňovalo přežívat takhle blízko Smrti. Ale kdyby Smrt chtěla, tak se jich určitě zbaví a nebude k tomu umět potřebovat létat. Trochu jsem sovy začal podezírat. Pokud se tu ničeho nebály, tak k tomu musely mít jiný důvod než křídla. Začal jsem si je zkoumavě prohlížet a krčil jsem u toho čenich. Co když jsou to pomocnice Smrti a sledují nás, aby jí daly vědět, kdo se pohybuje po jejím území... Jak jsem si to pomyslel, jedna ze sov se na mě podívala. Otočila svou hlavu do skoro nemožného úhlu a vejrala na mě. Zvedl jsem se na všechny čtyři a hlasitě polkl. Tohle rozhodně nebylo dobré. Začal jsem couvat směrem pryč z lesa. Pokud sovy byly přisluhovačkami paní Smrti, nechtěl jsem si je rozhněvat. Jak jsem si byl jist, že jsem dostatečně daleko, otočil jsem se na pětníku a začal utíkat, co nejrychleji to šlo pryč. Hlad nehlad, tohle za to nestálo.

//VVJ

//Gejzírové pole přes Sněžné hory

Rozhodl jsem se, že to prostě risknu a vydupu nahoru. Chtěl jsem vědět, co se tady stalo. Výstup byl poměrně dost náročný. Ne že bych si myslel, že by mohl být nenáročný, to rozhodně ne. Sám jsem uvažoval o tom, že bych to vzdal v polovině kopce, jenže pak jsem si řekl, že když už jsem tady, tak bych to prostě měl zkusit. Postupoval jsem tedy k vrcholku, ale únava byla horší a horší. Navíc jsem si uvědomoval, že bych se mohl nechtěně stát obětí svého vlastního hladu, protože žaludek se mi začínal bouřit. Měl jsem se najíst, když jsme ulovili to zvíře ve hvozdu. Jenomže to bych stejně už vyzvracel po setkání s tím vlkem, který mě poměrně dost zaskočil svým žitím. Všechno bylo zvláštní. Obrátil jsem pohled k nebi, abych uviděl něco, co jsem nečekal.
Obloha se rozsvítila spoustou malinkatých hořících... čeho? Nebyl jsem schopný odhadnout, co to je, ale vypadalo to, jako by na nás padalo nebe! Bál jsem se toho, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Mrsknul jsem ocasem a chtěl se otočit, že zase půjdu zpátky, ale neudržel jsem rovnováhu a nepříjemně se nahnul nad sopku. Viděl jsem jenom tmu, kterou občas prosvitílo několik žilek rudé barvy. Sopka se evidentně uklidnila a nebezpečí už nám nehrozilo... Nebo alespoň nehrozilo od sopky. Nabral jsem zpět ztracenou rovnováhu a rozhodl se, že bych se měl někam schovat. Už jen proto, že mi na hlavu momentálně padalo celé nebe.

//Jedlový pás přes sviští hůrky

//Maharské močály přes Midiam

Dostal jsem se na místo, které rozhodně nebylo utčeno tlapkám vlka. Zase. Jenomže mě sem dovedla cestička, která se vynula z močálů směrem na sever a já nechtěl jít na jih, abych náhodou nenarazil na pana Sionna. Nebylo to nic nebezpečného, že bych se bál, že bych tu mohl zemřít. Ale to byla jenom moje "představa", která se ukázala jako velice naivní v momentě, kdy jsem si všiml, že se na některých dírách dělají podivné bubliny. Na chvilku jsem se zastavil a bubliny pozoroval. Najednou se jedna z nich nafoukla a praskla. Při prasknutí se ozval podivně syčivý zvuk a já sebou cukl dozadu. K nebi se s párou a vodou vyhnalo i citelné teplo, které mi naznačovalo, že voda bude minimálně horká, ale podle páry bych řekl, že dokonce vařící. Tohle mi nestálo za pokus o zběsilý běh skrz, takže jsem se rozhodl, že celé tohle území obejdu. Sice to bude trvat déle, ale aspoň to nebude nebezpečné. Mohl bych se vydat zkontrolovat tu sopku. Kráčel jsem k ní a doufal, že na okraji tohohle minového pole nic není.

//Sopka přes sněžné hory

//Midiam

Kráčel jsem poměrně už v klidu, i když... pořád to se mnou cloumalo a s přicházejícím večerem jsem si začal myslet, že jsem nevybral úplně nejlepší cestu pro procházku. Močály podivně páchly a rozhodně v nich nebylo příjemné setrvávat. Rozhodl jsem se je prostě projít a zmizet, protože tohle území bylo nejenom děsivé, ale hlavně nebezpečné. A já nepotřeboval další bahnitá překvapení, jako když jsme se tu naposledy procházeli s Danie. Vzpomínka na kamarádku mi mírně zvedla náladu, ale rozhodně to nestačilo k tomu, abych se úplně uklinil. Setkání s tím, který měl být mrtvý, mě celkem dost vykolejilo, ale když jsem se od něj distancoval, bylo to už lepší. Alespoň trochu. V okolí jsem cítil pach pana Sionna, ale rozhodl jsem se, že ho nebudu následovat. Ne že bych nechtěl potkat jeho maličkost a popovídat si s ním o všem, ale... neměl jsem na to momentálně náladu. Zastavit se a bavit se s někým. Zdálo se to tak vzdálené.
Tohle území mělo ovšem něco do sebe. Jeden se musel neustále soustředit na cestu, aby nezakopl nebo někam nezahučel. Takže jsem všechny svoje strachy odložil na neurčito a jen se soustředil na to, jestli kladu tlapky na správná místa. Bylo to tu jako se procházet po minovém poli. Navíc to tu i páchlo jako na minovém poli. Hniloba a kusy rozkládajících se těl živočichů, kteří neměli takové štěstí, aby se stihli vyhnout nepříjemnému nebezpečí, jakým byla stojatá voda a stahující bahno. Snažil jsem se jít tak, abych se držel vyšlapaných cestiček. Pokud tudy někdo šel a přežil, pak používal stejnou trasu a tráva na ní byla podupaná. Náhle jsem uviděl pevnější traviny a vydal se tím směrem.

//gejzírové pole přes midiam

//Asgarský hvozd

Vyplazil jsem se z lesa. Doslova. Nemohl jsem se pořádně zvednout, byl jsem tak slabý z toho všeho zvracení. Tohle se mi nelíbilo. Nechtěl jsem se takhle cítit, ale moc to nešlo potlačit. Moje tělo se vzmítalo v křeči, když jsem dopadl na chladný břeh a začal lemtat vodu z řeky. Byla studená, ale příjemně mi vyčistila krk a tlamu od zvratků. Vyplyvnul jsem ji do trávy a potichu se začal zvedat do sedu. Jak se mohl vrátit? Vždyť zemřel? Nechtěl jsem si to vybavovat znovu. Jeho smrt byla nedávno. Byl jsem z toho rozhozený. Jak tu mohl teď chodit, jako by se nic nedělo. Mírně jsem se naklonil nad říčku a sledoval svůj obličej. Připadal jsem si tak cize a divně. Vlk s ouškem dolů zemřel, ze všech dobrých důvodů. Snažil se chránit svou smečku a svou rodinu a za to se mu Paroháč odměnil tím, že mu rozpáral břicho svým patožím. A zabil ho. Jenže mě se to zdálo v klidu a dobrý, pohodový. Jenže nebylo. Nebylo to v pohodě a nebylo to v klidu. Mírně jsem se zachvěl.
Chtěl bych zemřít z dobrého důvodu. Z důvodu jakým zemřel ten s ouškem dolů. Chtěl jsem zemřít při obraně toho, na čem by mi záleželo. Nebo někoho na kom by mi záležlo. Dokázal bych se obětovat pro smečku nebo pro bratry. Dokázal bych se obětovat, to bylo prostě pro mě. Taková smrt by se mi líbila. Nelíbilo by se mi zemřít tak, jak jsem byl teď. Rozklepaný, ufňukaný a s pozvraceným kožichem. Ne takhle bych nechtěl skončit. Nechtěl bych zemřít ve strachu nebo protože jsem moc slabý. Rozhodl jsem se s tím něco dělat. Začal jsem si umývat náprsenku od zvratků, abych se jich zbavil. Uklidňovalo mě to. Tahle jednoduchá činnost mě nutila přemýšlet o tom, že všechno jednou pomine. Odplave to jako ta špína z mého kožichu. Dýchal jsem a uklidňoval se. Pomalu jsem se vším smýval i svoje špatné vzpomínky. Takhle to bylo správné. Pomalu dýchat a uklidnit se. Měl bych se jít projít. Když jsem byl čistý a tichý. Zvedl jsem se a začal jsem pomalým krokem přecházet přes řeku, která byla poměrně klidná, ale ledová. Chlad a led mne uklinili. Přešel jsem na druhou stranu a zamířil k bažinám, které sice nemusely být příjemné, ale aspoň jsem doufal, že tam bude klid a nikdo, kdo by mě otravoval.

//Bažiny přes Maharské močály

Snažil jsem se zvednout ze země, ale zvratky se s každým mým pohybem vracely krkem nahoru. Několikrát jsem vyvrhnul žaludeční šťávy. Bolelo mne hrdlo a hlavně čelist, která se pomalu vykloubila při každém návalu zvracení. Potřeboval jsem se na chvíli projít. Vyvětrat. Dostat se pryč z tohohle lesa. Chvilku jsem si připadal, že umřu. Tlapky se mi pomalu podlamovaly pod tělem, když jsem se nadzvedl. Protože takhle jsem si svou smrt a pohřeb rozhodně nepředstavoval. Nehodlal jsem zemřít jako nějaká hrouda ničeho. Hlavně jsem nechtěl skončit v tomhle lese. Můj hrob a moje tělo by měly spočinout vedle mých bratrů na Poli cti, jak jsme říkali místu, kde jsem ukládali padlé vlky k poslední stráži a poslednímu odpočinku. Nedokázal jsem si představit, že by moje tělo zůstalo v tomhle lese. Sice bych na svém pohřbu měl velice rád pana Sionna, slečnu Isku a další, kteří obývali tento les, ale nemohl jsem si představit, že bych zůstal mrtvý tady. Nemohl bych tu nechat svoje tělo. Musel bych se i z posledních sil dostat domů. Věděl jsem, jak by můj pohřeb probíhal v pohoří. Bratři by očistili moje tělo, vykopaly hrob a do něj mě umístili. Pak by se pronášela poslední slova. Vzpomínalo by se na mne a na zážitky, které se mnou kdo má. Pak by mě zaházeli hlínou, která by se navršila do malého kopce, který by posázeli jedlími nebo léčivými rostlinami. Rozkládající se tělo je totiž dobré hnojivo a tak i při své poslední stráži můžeme posloužit ostatním. A pak by se hodovalo, smálo by se, vzpomínalo by se znovu a znovu. Byla by to celkem veselá událost. Dalšího dne už by nikdo netruchlil, ani nevzpomínal. Takový by byl můj pohřeb, takový bych si ho přál.
Na roztřesených tlapkách jsem se nadzvedl, abych se pomalu vydal směrem k řece. Chtěl jsem se u ní torchu osvěžit a vypláchnout tlamu, ze které jsem měl sliny až na zem. Táhnoucí se a páchnoucí po zvratcích.

//Midiam

Snažil jsem se fungovat i přes bolest na hrudi. Vypadalo to, že se nám podaří úlovek uklidit, aniž by si někdo všimnul toho, že mi není úplně nejlépe. Pořád jsem ovšem dýchal divně. Mělce a trhaně, jako bych zrovna uběhl maratón. Ignoroval jsem bolest a přecházel dýchání, ale byli mi jasné, že se musím někam zašít, než se začne někdo vyptávat. A taky než to začne bolet až moc. Už jsme byly skoro u úkrytu, když jsem ucítil hned několik pachů, které k nám mířili. Byl to pan Sionn, pan Alastor... a ten s ouškem dolů? Nechápavě jsem na vlka pohlédl, ale evidentně jsem nebyl jediný, kdo tohle nechápal. Magie. Napadlo mne to hned, přestože jsem netušil, jestli někdo má takovou magickou sílu, aby uměl vstávat z hrobů. Pohlédl jsem na ostatní, kteří se začali vítat a poměrně i radovat, že se vidí. Nejvíce se tedy radoval pan Nemesis. Zajímalo mne, jak se tu ten s ouškem dolů objevil. Viděl jsem ho zemřít. Jeho střeva se rozlévala všude kolem a.... Bylo štěstí, že jsem nic nejedl, protože kdybych si vzal kus uloveného masa vyšlo by to vniveč. "Omluvte mne," pronesl jsem jenom a začal se ubírat pryč mezi stromy. Naprázdno jsem začal dávit. Chtěl jsem ze sebe dostat všechno. Ale hlavně ty pocity. Viděl jsem to znovu. Jako bych na vlka koukal, jak se mu z těla valí vnitřnosti a přitom se na něj usmívám, jak v klidu a mírně unaveně jsem se cítil tenkrát. Odpotácel jsem se mimo ostatní mezi stromy a svalil se na zem. Bolest na hrudi dosahovala maxima, ale horší byla bolest způsobena vzpomínkou a emocemi. Začaly mnou otřásat záchvěvy a chtělo se mi křičet.

Pan Arcanus i pan Nemesis se rozhodli, že na pomoc čekat nebudeme. Náhle se úlovek zvedl trochu do vzduchu a stačilo do něj jen šťouchnout. Mírně se mi naježil zátylek, ale už jsem nevyváděl tolik, jako když jsem magii viděl poprvé. Teď mi to bylo jenom trochu nepříjemné, ale jinak nic děsivého. Zvedl jsem se, abych pomohl odtáhnout kořist. A to jsem neměl dělat. Zvedl jsem se na všechny čtyři, všechno vypadalo v pořádku. Divně mě píchalo na hrudníku, ale nic tragického. Udělal jsem krok jednou přední tlapkou položil ji a zvedl druhou... a....
Ucítil jsem ostrou bolest. Tak ostrou, že mi unikl vzduch z plic tak, že zapískal. Netušil jsem, co se stalo. Nevěděl jsem, že mám nalomená žebra a že pohyb, která jsem provedl byl to poslední, co moje hruď potřebovala. Netušil jsem, že čím víc se hýbu, tím horší to je. Pomalu jsem udělal krok k levitující kořisti a začal ji strkat směrem k úkrytu. Bolelo mě na hrudi, ale potlačoval jsem to. Nechtěl jsem dát na jevo žádnou slabost. Prostě jsem se snažil projít přes les i s kořistí a dostat se do úkrytu, až budu sám budu řešit bolest. Jenže každý pohyb znamenal, že jsem blíž ke zlomenému žebru a probodnutým plicím.

Snažil jsem se dýchat nějak normálně, ale ono to moc nejde, když se vám zdá, že při každém nádechu se natahujete skoro až k prasknutí. Můj hrudník dostal zásah a pravděpodobně se mi v něm něco nalomilo nebo zlomilo. Teď jsem byl rád, že sedím opřený o strom, kdybych se měl udržet ve vzpřímené poloze sám, asi bych to nezvládl. Pod srstí se mi začala rozlévat modřina, která nabírala tmavého odstínu. Skoro až do černa. O ní jsem ovšem nevěděl, protože jsem se na svůj hrudník nedíval. Měl jsem hlad... Možná trochu víc hladu, ale neodhodlal jsem se zvednout a dojít si pro kus masa, protože jsem se bál vstát. Prostě tady budu chvíli sedět a rozdýchám to, nějak... Kousek ode mne se odehrávalo drama, ale já ho nijak nevnímal. Postřehl jsem jenom, že pan Etney a paní Lucy opouští smečku. Co? Proč? Nechápal jsem to a hodil nechápavý pohled na pana Nemesise, který si v klidu plnil žaludek.
Pak došlo na to, že bychom měli maso odtáhnout. Sakra. Nepočítal jsem s tím, že bych musel něco někam odtahovat. "A nebylo by... hm... nejlepší počkat, než přijde někdo na pomoc? Takhle ve třech bychom se z toho akorát po tom lovu ztrhali?" pronesl jsem na svou povahu až nezvyklý požadavek. Za normálních okolností bych se zvedl a udělal to, ale tohle nebyla normální okolnost. Bolelo mě i jenom dýchat natož něco někam táhnout. Jenže z dvou vlků co zůstali, neznal mou povahu ani jeden, takže jim to mohlo přijít jako normální řeči puberťáka.

Poslouchal jsem paní Lauru a snažil se nějak srovnat v sedu, ale bolelo to. Nakonec jsem si musel stoupnout, aby bolest trochu povolila, ale i tak jsem cítil tlak. Ležet ale nešlo rozhodně. "Doufal jsem, že nám pomůžou, ale jenom nahnali zvířata a nechali to na nás," řekl jsem potichu a suše, jako bych byl ten, co se v tom vyzná. Což jsem v pravdě nebyl. Vedle mě vyrostla květinka, které jsem si ani nevšiml. Řešil jsem svůj zdravotní stav. Bolest ovšem začala trochu ustupovat. Sedl jsem si na zem a už to tolik nebolelo, pořád jsem to ovšem cítil při nádechu.
Všichni se začali sbíhat k masu. Taky bych se najedl, kdybych mohl. Jenomže na plicích mě bolel každý nádech. Cítil jsem, že se mi po hrudníku začala rozlévat modřina, která rozhodně neměla v plánu nechat mě se v klidu najíst. Když dorazil pan Arcanus k nám jen jsem se na něj přes zaťaté zuby usmál a nechal to na paní Lauře, která se evidentně do věci nechtěla zapojovat, protože se brzo sebrala a zmizela někam pryč. Pan Nemesis a jeho opeřený společník nebo možná společnice se trochu vzdálili s kusem masa pryč. To už se k nám přihnala paní Lucy a pan Etney. Nic jsem neříkal ani jim. Jen jsem tam tak seděl a snažil se dýchat. Už jsem ani neměl hlad. Hned začali něco řešit. Moc jsem je nevímal, ale podle všeho chtěli odejít. Možná proto se vykašlali na ten lov. Mohli to říct předem...

Snažila jsem se popadnout dech, ale byl jsem pořád moc zadýchaný. Navíc mě každé nadechnutí bolelo, takže jsem se více a více sesouval na strom, který jsem měl za sebou a doufal jsem, že to prostě nějak přejde. Nikdy jsem nebyl vážně zraněný nebo nemocný, takže jsem netušil, že jsou bolesti, které nepřejdou jen tak po pár nadechnutích. Paní Laura vypadala v pořádku, celkem i spokojeně, lov se vydařil, masa bylo celkem dost. Jenže hned jak se na mě podívala, viděl jsem v jejím obličeji různé emoce. Trochu strach a zamtení, ale taky hněv. Nevěděl jsem na koho a proč, ale evidentně se jí něco honilo hlavou, co se jí nezamlouvalo.
"Děkuju," prohodil jsem na její slova, že jsem šikovný. Taky mi přišlo, že jsem si vedl celkem dobře až na ten poslední skok. Měl jsem trochu déle počkat. A pak bych nedostal tu ránu. "Popravdě... Bolí mě na hrudníku, tady ta strana," naznačil jsem čenichem. Slova bolela. "A dýchá se mi špatně," dodal jsem ještě. Jenže jsem nechtěl, aby to slyšel někdo jiný než paní Laura. Nechtěl jsem před ostatními působit jako nezkušený blb, co si naběhnul. I když já jím popravdě byl. Rozhlédl jsem se kolem. Kde jsou pan Etney a paní Lucy? Nestalo se jim nic? Nikde jsem je neviděl. V dálce jsem zahlédl pana Nemesise a pana Arcanuse a to bylo všechno. "Ale bude to v pořádku, neříkejte to prosím ostatním... Kde je vůbec pan Etney a paní Lucy?" poprosil jsem paní Lauru o laskavost a zároveň vyslovil otázku.

Parsifal se procházel lesem, který nebyl ani známý ani neznámý, byl to prostě jeden z těch lesů, kterými projdete aniž byste přesně zaregistrovali, kde jste. Evidentní ovšem bylo, že dříve tenhle les někomu patřil. Lámat si hlavu nad tím komu a proč odešel, to se Parsimu nechtělo. Odcházející smečka musela mít ke svému odchodu nejspíše pořádný důvod, protože proč by jinak nechávala za sebou něco tak osobního jako celý les? Svými dlouhými kroky dorostence se pomalu dostal na mýtinku, která z prvu vypadala opuštěně, ale při bližším zkoumání si Parsifal všiml, že má své malé obyvatelstvo. Okolo stromů se krčilo několik svišťů, kteří se pouštěli do nějaké zábavné hry nebo jen tak pobíhali kolem. Mohl bych se tu na chvilku posadit a jenom je sledovat. Tady mě nikdo nebude otravovat a aspoň si pořádně odpočinu, než se vydám zase na cestu zpátky do hvozdu. Usadil se vedle jednoho z pařezů a pustil se do sledování malých savců, kteří jako by se začali předvádět.
Takhle dobře se Parsifal dlouho nepobavil. Lepší zábavou nebyl ani lov, ani obcházení hranic smečkového území. I svišťové vypadali, že se náramně baví a že je hra pro ně něčím více, než jsem zpestřením započatého odpoledne. Enormní rychlost, které dosahovali, když vybíhali na své protihráče nebo velké množství srážek malých hlodavců naznačoval, že se tu odehrává nejspíše boj mezi dvěma znepřátelenými klany svišťů. U takové podívané nesměl Parsifal chybět, takže se ještě více zabořil do mechového podloží, aby nepůsobil rušivě a nenuceně sledoval další vývoj souboje svištích bojovníků.

Paní Laura vypadala, že ví co dělá, ale já si tím rozhodně nebyl tak jistý. Trochu jsem čekal, že dostanu prostě nějaké instrukce, rozkazy, cokoli... Dočkal jsem se ovšem jen toho, že mám být přkrčený, potichu a že všechno ostatní mi řekne instinkt. Co to je sakra za radu? Nestěžoval jsem si ovšem nahlas. Paní Laura byla výše postavená než já a její rozhodnutí jsem tedy nemohl nijak zpochybňovat. Navíc jsem se celkem těšil na první pořádný lov, kterého jsem se mohl zůčastnit. Rozhodl jsem se proto dělat přesně to, co po mně paní Laura chtěla. Zalehl jsem do trávy a skoro nedýchal, když se k nám blížilo stádo a společně s ním i kořist, kterou vybrala paní Laura. Byla to chromá kořist, ale snad postačí. Netušil jsem, kolik toho smečka sežere.
Když zazněl signál "pojď!" vyrazil jsem z úkrytu a dal se do běhu. Paní Laura byla rychlejší než já, takže se ke kořisti dostala první a už se na ni zavěsila. Viděl jsem, že bych se měl držet dál, ale adrenalin a šance dokázat si, že ten lov zvládnu převážila nad vším ostatním. Nedával jsem jenom na vteřinku pozor a ucítil jsem prudkou bolest v hrudníku. Muflon mne odrazil o pár metrů, až jsem klopýtl. Musel jsem si ovšem dokázat, že to zvládnu. Příval adrenalinu zamezil bolesti, aby prosákla na povrch. Zakousl jsem se zvířeti do krku a strhl ho na zem. Tlamu mi zalila krev, která se po mém bílém kožichu hezky rozlila. Dopadl jsem na zem a nechal umírající zvíře doběhnout svému hořkému konci. Pomalu jsem se zastavoval. Dokázal jsem to! Byl jsem na sebe hrdý.
Jenže, jak jsem zastavoval, cítil jsem i poměrně silnou bolest na hrudníku, přesně tam, kde do mne strčil muflon. A ta bolest sílila a sílila. Bylo to hodně nepříjemné a špatně se mi dýchalo. Sedl jsem si na zem kus od muflona. Nesmím dávat nic najevo. Zhluboka jsem oddechoval, aby nebylo vidět, že mi dýchání dělá problémy. Každý nádech bolel.

Skončil jsem ve skupině s Laurou. To nebyla úplně ta skupina, kterou jsem si představoval. Popravdě jsem chtěl zůstat s panem Nemesisem a jeho otcem. Lovit s nimi by mohla být velká zábava, ale hlavně zkušenost. A o zkušenosti mi šlo především. Navíc mi nepřišlo úplně logické, abych šel lovit s nějakou vlčicí, protože já zkušenosti neměl žádné. Tohle by se mohlo zvrtnout a to celkem nepříjemně. Pohlédl jsem ovšem na všechny a kývl hlavou, že rozumím s kým mám jít, i když jsem s tím vnitřně nesouhlasil.
Kráčel jsem tedy vedle Laury a snažil se napodobovat to, co dělala ona. Tak trochu jsem doufal, že mi někdo nejdříve vysvětlí, co mám dělat, ale tady se to nejspíše bralo tak, že se jeden musel učit za pochodu. Nechtělo se mi. Chtěl jsem aspoň dostat nějaké instrukce... rozkazy. "Těším,"
odvětil jsem na otázku dámy. Na její další jsem už tak nadšeně neodpovídal. "Zajíce," řekl jsem suše. Chvilku jsem si přežvykoval jazyk v tlamě, ale pak jsem se rozhodl promluvit. "Nechci se vás nijak dotknout, ale nemyslím si, že bychom byly úplně nejsilnější pár pro samostatný lov ve dvou? Nebylo by bezpečnější se k někomu přidat?" zkusil jsem navrhnout a tiše doufal, že mě pošle za Arcanusem a Nemsisem.

Vyslechl jsem pozdrav od černého vlka, jehož jméno jsem neznal, ale který podle všeho musel být otcem pana Sionna a pana Nemesise. "Rád se lovu zůčastním pánové, pokud to nebude vadit. Bohužel jsem ovšem na lovu vysoké nikdy nebyl, takže bych spíše byl vhodný jako pomocník někomu zkušenému, abych se nepletl někomu pod tlapky," sdělil jsem jim. Jak panu Nemesisovi, tak neznámé černé Alfě tohoto lesa.
Stáhl jsem se do pozadí a poslouchal. Nebylo na místě, abych mluvil nebo se nějak jinak zapojoval do debaty vrčením či něčím podobným. Jenomže to co říkal pan Etney a paní Lucy se mi vůbec nelíbilo. Oba dva se chovali bez respektu k někomu, kdo byl výše postavený než oni. Vzpomínal jsme na Bratry v Řádu, konkrétně na Anselma, který by mi za takovouhle hubatost jednu vrazil, až bych se zastavil vlastním čenichem o skálu jeskyně. A tohle byli dospělí vlci. Žádná nevycválaná vlčata jako já, kterým občasná drzost může projít, protože to všichni berou jako ukázku jejich vlastního charakteru. Kdybych se nesoustředil, padla by mi čelist k zemi. Tohle by neměli říkat... To by rozhodně neměli říkat. Ze všeho jsem pochopil, že se jim nelíbí, že pan Sionn a pan Nemesis získali vyšší hodnost než oni dva. Nechápal jsem, co kdo na hodnosti má. Já sám byl spokojený tam kde jsem, dokud jsem mohl smečce pomáhat s tím, co bylo potřeba. Navážení do pana Sionna mi vadilo. Potlačil jsem zavrčení.
Naštěstí to paní Lucy utla dřív, než se něco stalo. Zařadil jsem se po boku pana Nemesise a Arcanuse, jak se velký černý vlk jmenoval. Pan Nemesis si neodpustil poznámku směrem k panu Etneymu. Neměli takhle mluvit. Pan Sionn si tohle nezasloužil a pan Nemesis taky ne. Takhle zpochybňovat autoritu, kdo by jim pak měl věřit, že se nerozhodnou během lovu záměrně ublížit nebo tak něco? Vzpomínal jsem na Paroháče, který byl přítelem a taky zabíjel. Chtěl jsem to říct nahlas, ale musel jsem spolknout všechny urážky na jejich hlavu, protože to mi nepříslušelo. Kodex v tomhle ohledu mluvil jasně a já se jím řídil.