Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítil jsem jejich zuby, které se mi začínaly zabodávat do kůže. Jeden by řekl, že když vás roztrhají na kusy, tak si ani nevšimnete bolesti. Ale je to blbost. Bolestí jsem začal křičet a pustil jsem Joffreyho. Jeho oči už byly ovšem skleněné. Zemřel a ani u toho nepípnul. Já jsem místo toho křičel. Bolelo to. Hodně to bolelo. Trhali mě na kousíčky. A mohl jsem si za to sám. Neměl jsem být tak emocionální. Joffrey měl pravdu. Měl jsem v sobě moc emocí. Nebyl bych dobrý rytíř nebo Bratr. Nebyl bych dobrý člen Řádu, ale to neznamenalo, že se nemůžu řídit kodexem. Znamenalo to ovšem jednu věc. Nemusím se k nim vracet. Můžu zůstat s panem Sionnem v asgaarském hvozdu. Ale nejdřív se musím probudit z tohohle snu. A pokud to není sen…
V duchu jsem slyšel zpěv. Byl to popěvek, který zpíváte vlčatům, když je chcete uspat. Ukolébavka měla zajímavý rytmus i slova. Slyšel jsem sladký hlas vlčice, která ho zpívala a nabyl jsem dojmu, že je to hlas mojí vlastní matky.

Stalo se jednou v lesích,
na dravého potoka březích,
když svítil v úplňku měsíc
malá vlčátka děsíc.
Vlci se sešli tu spolu,
aby pustili se do ročního lovu,
kdo kořist má ten brzo uhlídá,
že vrací se s plným břichem domů.

Zavřel jsem oči a nechal se odnášet bolestí a jejím zpěvem někam pryč. Někam kde to bude lepší a příjemnější, doufal jsem.

Moje emoce mne ovládaly, takže jsem si ani neuvědomoval, co dělám až když bylo moc pozdě na to, to zastavit. Nikdy jsem se pořádně nepral. Necvičil jsem a výcvik jsem skoro žádný neměl. To byl ten problém. Jenže možná z toho důvodu mne podcenili. Tlapkou jsem nahodil Anselmovi do očí prach a půdu z podloží, což starouše oslepilo. Pak jsem se vrhl na Joffreyho a zakousl se mu do krku. Moje zuby se zabořily do jeho kůže, jak nejvíce hluboko to šlo. Svalil jsem ho na zem a v uších jsem slyšel jenom svou krev. Tepala a dunila, jako by se chtěla dostat ven. Jenže to bylo všechno, co jsem stačil udělat. V okamžiku, kdy jsme dopadli na zem, začal ten pravý rachot. Vlci se na mne vrhli. Věděl jsem, že můj útok nezůstane nepotrestán, ale risknul jsem to. Došlo mi to, co říkal Joffrey. Zabijí mě, tak jako tak je po mě. Nemohli mě odsud pustit a riskovat, že jejich místo někomu prozradím. Museli si mě tu nechat jako otroka nebo mě zabít. Jiná možnost nebyla. No a podle toho co říkal Joffrey byla druhá varianta výhodnější. Ucítil jsem na sobě tíhu prvních vlků, ale i přes to jsem Joffreyho nepouštěl. Ležel jsem na něm a cítil jeho krev v tlamě. Nepolykal jsem ji, takže mi tekla na hrudník a tlapy.

Už jsem to nemohl poslouchat. Nešlo to. Nemohl jsem. Už jsem nemohl jen tak stát a nic nedělat. Lomcoval mnou vztek. Vztek na Joffreyho a ostatní, kteří se mi smáli. Vztek, že jsem se sem vůbec vracel. Jenže jsem nebyl ještě připravený něco říct nebo udělat. A Joffrey dál mluvil a mluvil. “Jsi prostě plýtváním vším, co jsme ti poskytli nebo co bychom ti poskytli. Kodex jsi několikrát porušil. Loajální nejsi. Odvážný nejsi. Jsi až moc emocionální a tvoje emoce tě ničí. Vidím to i teď, jak soptíš, ale nic neuděláš, protože jsi prostě jenom malý zbabělec. Chudák, který potřebuje pořád od někoho pomoc, od někoho zachraňovat. Sám nejsi schopen ničeho. Jsi naprosto neschopný. Nebyl by z tebe dobrý rytíř, nebyl by z tebe dobrý bratr a nebyl by z tebe ani dobrý syn.“ Joffrey měl svou tlamu jenom kousíček ode mě. Prskal na mě, jak mluvil. Věděl jsem, že nesmím nic udělat. Snášet urážky, tak velel kodex. Nastavit druhou tvář a respektovat mistry. Jenže já jsem nemohl. Nebyl jsem Bratr, jak řekl Joffrey. Neposlouchal jsem kodex. Jeho slova zažehla požár emocí a ten už nešel uhasit.

“Nejsi ani schopný najít cestu zpátky? Takového nikdo nepotřebuje. K čemu by nám byl Bratr, který se ztratí nebo to po prvním pokusu o nápravu vzdá. Já ti řeknu k čemu. K ničemu. Je prostě zbytečnou přítěží a my si přítěž nemůžeme dovolit. Původně jsem si myslel, že se už nikdy nevrátíš a mi budeme mít o problém méně. Kdo by se taky staral o vlčátko, které se sem dostalo jenom náhodou, o kterém věděla i vlastní matka, že je naprosto k ničemu, a tak ho radši vyhodila do křoví. Víš, kdo byla tvoje matka? Nevíš, protože ti to nikdo neřekl, ale dovol mi ti to vynahradit teď. Tvoje matka byla obyčejná děvka, tahala se za bratry a líbilo se jí to. Pravděpodobně si nevšimla, že tě čeká, dokud nebylo dost pozdě. A pohodila tě v křoví jako kus špíny, kterou jsi. Nechtěla tě a hodila tě na krk nám. Jeden z nás by mohl být tvůj otec, ale kdo by se přiznal k tak nemožnému synovi.“

“Měl jsi dodržovat kodex. Měl jsi být neohroženým bojovníkem, který se bude starat o slabší a nabízet pomoc těm, co to potřebují, ale kolika vlkům jsi vlastně pomohl? Během tvé služby jeden vlk zemřel. Dalšímu si prozradil to, co nikdy neměl vědět, takže jsi ani neudržel tajemství. Dámu v nesnázích si nechal na pospas jejímu osudu samotnou v cizím lese. Dokonce jsi se ani nepostaral o slečnu, která šla s tebou přes močály. Protože jsi zvolil špatnou cestu, tak spadla do bahna a málem zemřela. Můžeš za to, že pan Sionn je tak nešťastný. Viděl jsi jeho matku, když zemřela, ale nesnažil ses nabídnout, že se o všechno postaráš. Ne, prostě jsi jen řekl, co mají dělat ostatní. Takhle se člen Řádu ale nechová. Navíc jsem si naprosto jistý, že jsi celou tu dobu ani jednou pořádně nepomyslel na to, že bys začal pořádně hledat cestu zpátky k nám. Nebo se pletu? Nepletu. Protože jsi to zkusil jednou a pak už ses o to nepokoušel.“

Joffrey ovšem nekončil. Teprve začínal. Ve výčtu toho, co jsme všechno dělal špatně a čím jsem zneuctil Řád a Bratry v něm. “Vždyť jsi ani v té smečce nebyl neohrožený. Bál jsi se toho vlka s parohy, bál jsi se, že tě rozpáře jako to udělal jednomu členovi smečky, nebo se snad pletu?“ Nic jsem na to neříkal. Děsilo mne, že to ví. Jak to zjistil? Jenže tahle myšlenka se mi brzo vytratila z hlavy. Bral jsem to jako samozřejmost, že Joffrey ví všechno. Logicky to nedávalo smysl, ale tady nedávalo nic smysl. Museli vědět všechno, jinak by na mě nic neměli. Neznali mne tak dlouho, aby měli. “Nechal jsi Cashmere, aby byla sama v lese a nechránil jsi ji. Co kdyby se Paroháč otočil a běžel na ni? Zabil by ji kvůli tobě!“ pronášel Joffrey dál svoje slova a jeho proslov začínal dostávat grády. S dalším nádechem mi bylo jasné, že mě jen tak nepustí pryč. Že hodlá ve svých proslovech pokračovat a nebude si brát servítky. Úšklebky na obličejích ostatních byli všeříkající, stejně jako jejich nedočkavé pohledy. Přitiskl jsem se zadkem ke skále.

“Slyšeli jste to? Prý že dodržoval Kodex? To asi těžko,“ pronesl Anselm a odplivl si mým směrem. Tentokrát jsem neměl kam ustoupit, takže část sliny se mi rozprskla na jednu z předních tlapek. Nevěnoval jsem tomu ovšem pozornost. Místo, kde jsem měl slinu mne začalo rychle studit, ale já se nepohnul ani o centimetr. Ani jsem se nesnažil si slinu otřít. Nebylo to z důvodu, že bych se bál, že budu vypadat jako slaboch, ani jsem se neobával, že by mě někdo z Bratrů mohl napadnout, když se nebudu dívat. To proč jsem se ani nepohnul byl naprostý strach. Bál jsem se. Muselo to být vidět na mých zorničkách, které se mi rozšířily. Naštěstí si toho ani jeden z nich nevšiml. Teda to jsem si myslel, dokud Jeffrey nepromluvil. “Bojí se nás. Bojí se o svůj chabý život. Je to srab a nic jiného. Nezaslouží si, aby dělal ostudu našemu Řádu mimo tyto skály.“ Plně jsem opět jeho slovům neporozuměl.

Ta slova jsem nejprve nechápal, ale postupně mi došel jejich význam. Joffrey došel pomalu až k nám. Jeho výraz působil více nevěřícně s každým krokem. Zpražil pohledem všechny přítomné, kteří sklopili hlavy v jednom gestu. Až na mistry ti zůstali stát s hlavou hrdě vztyčenou, protože ani jim nemohl Joffrey nic nařizovat. To mohl jenom nejvyšší a kdo to byl, to jsem nikdy nezjistil. Nebyl jsem s nimi dost dlouho.
Joffreyho slova mne bolela. Bodala a pronikala až k mému nitru. Označil mne za odpadlíka. Odpadlík je někdo, kdo se vzdá následování kodexu, někdo kdo se odpojí od Řádu a nebo poruší jeho zásady. Ať tak či onak, takhle se označoval jenom někdo, kdo už nepatřil mezi Bratry a kdo přišel o všechnu čest, kterou si kdy mohl zkoušet nárokovat. “Já, já…“ chtěl jsem se začít obhajovat, ale hlas mi přeskakoval nervozitou a zmatením. “Já nejsem odpadlík, dodržoval jsem kodex celou dobu, co jsem byl pryč,“ bránil jsem sám sebe, i když mi bylo jasné, že je to trochu špatný pokus. Joffrey, Anselm i Caspian mě probodávali pohledy.

Nejprve jsem si myslel, že se rozestoupili kvůli mně. Že mě chtějí konečně propustit. Že konečně přijdu na to, co se tady dělo, ale ne. Udělali cestu Joffreymu, který se k nám konečně dostal. Působil jako klid a obklopovala ho aura ochranářství. Uklidňoval mě jenom pohled na něj. Joffrey všechno vyřeší, vysvětlí to ostatním, že jsem neměl jinou možnost a všechno bude jako dřív. Chvilku jsem zadoufal, že to tak opravdu bude. Že jim vše společně vysvětlíme a já budu moci zaujmout své místo ve výcviku a stát se právoplatným Bratrem a členem Řádu. Jenomže jak se Joffrey blížil, něco mi na něm nesedělo. “Co se tu děje?“ zeptal se a nevěřícným pohledem koukal na mne a na ostatní. Chvilku jsem doufal, že je udivený, že mě tu vidí živého a zdravého. Chtěl jsem se k němu vrhnout a obejmout ho. “Kdo pustil toho odpadlíka sem?“ Joffreyho hlas se nesl skrze celý vnitřní prostor mezi jeskyněmi a skalami. Mírně jsem se otřásl. Nechtěně.

Ta myšlenka se objevila odnikud. Předtím jsem na magii nechtěl nikdy spoléhat, ale teď by mohla být mým vysvobozením. Přál jsem si být neviditelný a zmizet. Přál jsem si to, co jsem si přál v tom lese. Jenže se nic nestalo. Vlci pořád stály v kruhu a smáli se mi. Pořád se dokola smáli a jejich smích nebral konce. Bál jsem se, že bych se mohl setkat s něčím příšerným, kdybych zavřel oči. Takže jsem jenom mrknul, abych rozehnal slzy smutku a zoufalství. Magie mi z nějakého důvodu nemohla pomoct, protože jsem ji neovládal. Teď jsem se chtěl vrátit k panu Sionnovi a využít jeho nabídky. Pustit se do prozkoumávání magie, takový byl můj plán. Jenže to jsem nemohl, když jsem byl tady. A popravdě jsem netušil, jak se mám odsud dostat. Nevěděl jsem, jak jsem sem přišel, ale to byl vedlejší problém. Hlavní bylo, že jsem se nemohl dostat z hloučku, který byl kolem mě. Smějící se tváře stáli natěsno a odsuzovali mne. Neproklouzl by mezi nimi ani živáček. Už jsem začínal ztrácet naději. Cukal se mi koutek, jak jsem se snažil udržet výraz naprosté lhostejnosti. Uvnitř mě jejich smích řezal. Jenže pak se rozestoupil dav.

Na sucho jsem polkl. Bylo mi jasné, že tohle není vtip. Že se z tohohle neprobudím, protože na sen to působilo moc reálně. Věděl jsem, že musím zůstat klidný, ale to mi moc nešlo. Lomcoval se mnou vztek, který pramenil z toho, že jsem nechápal, co se děje. Jenže jsem věděl, že když se o něco pokusím nebo budu ještě víc odmlouvat, tak že Caspian a ostatní svoje výhružky splní. O tom, že jsou schopni zabíjet jsem nepochyboval. Pokud si mysleli, že jsem je zradil, zasloužil jsem si to. Nemohl jsem jim to ani vyčítat, byla to moje chyba. Moje chyba, že jsme se ztratil a nevrátil se. Že jsem toho nebyl schopný. Začínal jsem být ze všeho toho zmatení smutný. Oči se mi leskly. “Koukněte se na něj, princátko se rozpláče,“ odfrknul si Anselm a hurónsky se zasmál, což následoval smích zbytku vlků v hloučku. Musíš se uklidnit a vydržet. Musím vydržet. Nesmím jim ukázat, že mi ubližují. Mohl bych zkusit…

Bolela mne tvář. Pohledem jsem teď koukal na Joffreyho, který si všiml povyku a nechal bylinky na pokoji. Vykročil k nám a já doufal, že mi pomůže, ale než se sem mohl dostat musel by projít davem a já si vyslechnu ještě několik nepříjemných slov. Anselm se smál a ve slovech ho vystřídal Caspian. “Chováš se jako rozmazlenec, kterým taky jsi. Není dobré, aby ses tu takhle rozohňoval. Ty jsi jeden a nás je spousta. Takže ještě jednou po nás takhle štěkej a rozcupujeme tě na kusy,“ pronesl to varování klidným a pomalým hlasem, ale o to nebezpečněji působilo. Sledoval jsem ho a snažil se přijít na to, jestli tenhle vtip už přestane. Chtěl jsem jim říct, že už toho můžou nechat, že jsem pochopil jejich lekci, ale něco mi říkalo, že tohle ještě neskončilo. Něco mi říkalo, že tohle je teprve začátek něčeho mnohem horšího. A já se popravdě obával toho, co by mohlo přijít. Hlavně musím vydržet. Musím být silný. Nesmí mě zlomit. Nesmí.

“Koukněme se na něj, jak se čertí. Bů,bů,bů, jako by si myslel, že nemáme nic jiného na práci, než se starat o něj. Máme vám jít pomáhat lovit zvěř nebo vám máme připravit kožešinu na spaní, princátko?“ zasmál se Anselm a v jeho smíchu ho následovali všichni ostatní, kteří stáli kolem nás. Sledoval jsem je a jejich smějící se tváře. Nikdy jsem je neviděl takhle radostné, jako v tenhle okamžik. A taky jsem jich nikdy neviděl tolik v nečinnosti. Došlo mi, že tady nikdo nepracuje. Všichni všeho nechali jenom aby se mi mohli vysmát. Chtěli vidět moje ponížení na vlastní oči, což se jim taky dostávalo v plné parádě. “Nejsem princátko,“ odsekl jsem, jako nevychovanec jakým jsem byl. Facka mi přistála na straně tváře dřív, než jsem vůbec zaregistroval tlapku ve vzduchu. Na to, jak byl Anselm starý byl rychlý. Proto byl asi mistrem výcviku, protože takhle rychle reflexi musel Řád nějak využít.

“Našel jsem pana Sionna a smečku, která se o mne postarala, ale hledal jsem cestu domů. Snažil jsem se vás najít, ale nedařilo se mi to. Nejprve jsem se ztratil a zranil se, když jsem se snažil najít cestu zpátky. A pak se všechno jenom víc a víc zamotalo…“ snažil jsem se sám sebe ospravedlnit, ale vlastně jsem ani nevěděl, proč to dělám. Nikdo z nich mi už neměl co povídat. Začal ve mně bublat vztek. “Hledal mě někdo vůbec? Nebo jste se na mne vykašlali?“ odvětil jsem Anselmovi, který stál kousek ode mne. Pohledem jsem přejel na šklebícího se Caspiana. Nevypadalo to, že by je můj výbuch nějak zajímal. Spíše jim to přišlo vtipné a rozesmávalo je to. Co to dělám? Vždyť oni jsou moji bratři, jsou můj Řád, moje všechno. Kodex je to, co by mě mělo řídit, ne nějaké pocity a emoce. Neměl bych se nechat strhnout vztekem. Neměl bych se nechat ovládat. Musím si zachovat chladnou hlavu. Jenže jak jen si mohl někdo zachovat chladnou hlavu v takovéhle situaci.

Chtěl jsem utíkat nebo bojovat, ale nemohl jsem. „Porušil si kodex, nezachoval sis loajalitu. Kdo se o tebe staral a kdo tě vychovával? Byl to někdo z Bratrů?“ Anselm pokračoval ve svém projevu, který přitahoval více a více pozornosti ostatních. Všímal jsem si hlav, které vykukovali z jeskynního komplexu, jak hluk venku přitáhl některé členy Řádu ven. Někteří se drželi v uctivé vzdálenosti. Nebylo to z úcty ke mně. Většinu z nich jsem si pamatoval, ale v jejich pohledech bylo jenom pohrdání a odpor. Odtažitost byla přímo hmatatelná. Ne, jejich úcta byla nasměrována k Anselmovi, který vedl můj výslech, dalo-li se tomu jeho monologu říkat výslech. Sám jsem nevěděl, zda bych měl na jeho otázky odpovídat nebo raději zůstat mlčet. Ani jedno se mi nezamlouvalo. Správně bych měl kázání snášet s hrudí vypnutou a hlavou vztyčenou, ale já si všímal toho, jak se pomalu moje tělo kroutí a snaží zmenšit, jako bych se chtěl stát zase bezbranným vlčetem, které se jednoho večera objevilo zde. Očekával jsem, že mne bratři přijmou, ale evidentně jsem se spletl. „Tak co, byl jsi nějakého Řádu? Nebo ses prostě jenom poflakoval? Žil jsi vůbec podle kodexu?“