Gallirea - Příspěvky uživatele

//Sice plním smečkový kalendář, ale prosím všimněte si mě pane Sionne

Moje přešlapování bylo celkem podivným chováním, ale pak jsem se rozhodl, že bych neměl s tím seznamováním úplně čekat. Přecijenom jdeme společně na lov a tak bych se do toho měl rovnou pustit. "Mimochodem, já jsem Parsifal, ale pro kamarády jsem Parsi a vy pokud vím, jste slečna slečny Isky... Sinda?" zeptal jsem se vlčice, která s námi plánovala jít na lov. Já jsem věřil tomu, že se takhle nějak jmenuje, ale nebyl jsem si tím jistý. Ono vzpomenout si na jméno někoho, koho jste viděli jednou je celkem oříšek. Ještě, že jsem jako vodítko měl, že je velkou kamarádkou slečny Isky, možní i víc než kamarádkou, jak jsem chápal. Něco mi to napovídalo. Možná pach slečny Isky, který jsem tak silně cítil z kožichu téhle vlčice. Bylo to zvláštní, ale nijak mi to nevadilo. Evidentně tu vztahy mezi vlčicemi byly normální. Měl bych se na to zeptat pana Sionna.
Když jsem se na pana Sionna podíval došlo mi, že je možná trochu smutný. Nebo zaražený. Chtěl jsem mu udělat radost. Udělal jsem k němu několik váhavých kroků. "Pane Sionne, já... hmm..." začal jsem pomaličku a došel k němu. Načež jsem mu poměrně rychle strčil vlastní čenich do kožichu na krku a v podstatě ho "objal". Na krčním objetí nebylo nic zvláštního, kdyby vás už někdy někdo objímal. Jenže já nikdy nikoho neobjímal a pokud jsem si pamatoval, tak nikdy nikdo neobjímal mě. Bylo to zvláštní. Zvláštní, ale příjemné. Dělalo mi to radost. Cítil jsem teplo pana Sionna a pocit bezpečí, který jsem asi nikdy jindy nezažil. "Děkuju vám za všechno... jen jsem vám to chtěl říct," zašeptal jsem panu Sionnovi do ucha, když jsem se odtáhl a usmál se na něj. Slečnu slečny Isky jsem ignoroval, možná měla sama jiné věci na práci a tak nám nechala prostor. Byl jsem rád z toho, že jsem konečně našel nějaké svoje místo. Něco, kam jsem patřil a kde jsem byl rád. Z toho všeho jsem měl strašlivou radost.

//nevšímejte si mě, jenom plním smečkový kalendář

Udělal jsem pár kroků od pana Sionna a slečny slečny Isky, ale pak jsem se zastavil. Každý lov byl nebezpečný a mohl být tím posledním, to jsem věděl už dávno. Nemusel být navíc posledním pro mne, ale mohl být posledním pro někoho, koho jsem měl rád a na kom mi záleželo. Jistě, byla minimální šance, že se něco takového stane, ale já jsem nechtěl riskovat, že k tomu dojde a já se nerozloučím. S bratry jsem se taky nerozloučil a teď toho lituji. Mírně jsem přešlápl na místě, protože jsem si nebyl jistý tím, co chci vlastně udělat. Možná jsem nechtěl udělat nic, možná jsem toho chtěl udělat hodně. Tohle nerozhodné chování pro mne vůbec nebylo něčím obvyklým a tenhle nezvyk se projevoval na tom, že jsem šlapal zelí, tedy sníh, na místě. Měl bych to zvládnout... Měl bych se pustit do toho, že se tady víc otevřu místním vlkům. Ne všem... Asi určitě ne všem, ale měl bych se pokusit více zapadnout ne? Měl bych se o to snažit. Panu Sionnovi na mě záleží a tempem, jakým ze smečky odchází vlci, bych o něj taky mohl jednou přijít. Měl bych se tedy o všechny začít trochu více zajímat. Po lovu si na ně udělám čas a na jaře se pokusím poznat většinu. Do konce roku bych mohl poznat všechny, když se budu snažit. Kdybych věděl, co je to předsevzetí, asi bych věděl, že si ho teď dávám. Jenže jsem to nevěděl, takže jsem prostě jenom přemýšlel o tom, co bych mohl udělat příští rok jinak a lépe. Možná, že kdyby mne tohle napadlo dřív, tak bych rozpoznal Paroháče jako člena smečky a nedošlo by k té záměně, která pak vedla k velice drastickým koncům.

Pan Sionn pronesl několik málo vět, které mi ovšem zamotaly pořádně hlavu. Díval jsem se nervně na svoje tlapky, protože jsem popravdě netušil, co na to mám říct. Co mi vlastně nabízí? Původně jeho názor byl o matkách a otcích, to tvořilo rodinu, pokud jsem si to dobře pamatoval, ale teď když jeho bratr odešel, něco se změnilo. Důvěra. Přátelství. Ta slova jsem chápal. Narozdíl od slov matka a otec, mi to dávalo naprostý smysl. Rodinu si jeden mohl vybrat, pokud chtěl. Pokud na to byl dost odvážný a silný. Získat si přátelství a důvěru. Bratr pana Sionna si přátelství a důvěru nezískal, tak proč by s ním měl být jeden v rodiném poutu do konce svých dní, pokud by nechtěl? To, že se rodina utváří mi znělo mnohem lépe. Zvedl jsem pohled k panu Sionnovi. "Jak to myslíte, pane?" zeptal jsem se trochu slabějším hlasem a nervozně přešlápl. "Já... já... to bych moc rád," vykoktal jsem ze sebe nakonec a zamrskal ocasem ze strany na stranu, jako bych chtěl odehnat svou nervozitu.
Nechal jsem pana Sionna mluvit. Mluvil o smrti a tom, že by nemusela být konečná. Pokývl jsem hlavu i když mi to moc smysl nedávalo. Jenže mne toho tady nedávalo smysl hodně. Mluvil i o kodexu a mých bratrech. Trochu jsem zašermoval ocasem, protože kodex byl pro mne pořád svatým. "Možná," řekl jsem nakonec. "Chtěl bych... zůstat," vyslovil jsem pak a konečně odlepil svůj pohled od tlapek a zadíval se na pana Sionna. Pořád jsem měl kodex v srdci a tak to zůstane do konce mých dní, ale mohl bych ho předávat i zde ne? Mohl bych se ho držet i zde a dokázat tak bratrům, že mohou žít i jinak než v naprosté izolaci... "Možná že tohle je nový začátek."
Barvy kolem pana Sionna začaly nabírat na zřetelnosti."Ovládáte spoustu magií... Cítím je z vás. Vidím kolem vás barvu. Magie předmětů, to bude ta hnědá. Neviditelnosti bude ta černá, té máte kolem sebe hodně, to bude vaše vrozená magie a teď... teď jste použil magii větru, že ano?" pronesl jsem. "Vidím ale i barvy, které se promíchávají a nedokážu je přesně určit. Ale máte i takovou narůžovělou a tmavou auru, jako byste toho ovládal... jako byste dokázal ovládat něčí pocit?" Zavrtěl jsem hlavou a barvy zmizely. "Je to zvláštní, asi si něco vymýšlím," zasmál jsem se.

Jenže naše chvilka byla pryč. Připojila se k nám vlčice a já na ni kývl. Pan Sionn nám shrnul plán lovu. Nastražil jsem uši a přímo jsem věděl, kde se stádo nachází. "Myslím si, že stádo je na severovýchodní hranici lesa," pronesl jsem. Můj sluch mne mohl mást, ale já si tím byl opravdu jistý. Mírně jsem se usmál na pana Sionna. "Hlavně nás nenechte ve štychu, jako minulý vůdci lovu," dodal jsem a rozklusal se směrem k hranici. Věděl jsem, že muflon umí způsobit bolest. Sám jsem to na posledním lovu sílně pocítil.

Naslouchal jsem hlasu pana Sionna, který opět použil to kouzelné slovo rodina. Pořád jsem tomu nerozumněl. Ne úplně. Rodina, kterou jsem nikdy nepoznal, mne opustila jako vlče a jinou jsem si nenašel. Bylo snad rodinou to, že jsem spoléhal na pana Sionna, že mi poradí a vše vysvětlí nebo to, že mne slečna Iska dovedla v pořádku až sem do lesa, když jsem s ní jako malý putoval? Nebo to byl ten pocit radosti, jaký jsem měl když jsem pana Sionna uviděl. V srdci jsem věděl, že k nikomu z bratrů jsem nikdy neměl tak moc blizounku. Pan Sionn byl můj vzor. "Ale já nejsem vaše rodina... i když mi to říkáte a já vím, že namítnete, jako bych jí byl, ale nejsem. Jsem jenom vlče, kterého jste se museli ujmout, jinak by zemřelo," odtušil jsem. Věděl jsem, že nás nepojí společná krev a kdyby šlo do tuhého, tak bych byl tím prvním, koho by se zbavili.
Pan Sionn ovšem mluvil dál. O tom, že možná moje smrt nebyla jenom snem. "Mys... Myslíte, že jsem opravdu zemřel?" zeptal jsem se nevěřícně. Protože kdybych zemřel, tak bych tu nebyl. Smrt byla faktickým koncem. "Já... jsem je zklamal," řekl jsem pak po pauze pravdu. Jednou jsem s ní musel ven. Nedokázal jsem najít cestu zpátky. Nedokázal jsem se vrátit. Teď už jsem byl dospělý, měl bych odejít hned. Jenže mě se nějak nechtělo. Z nějakého důvodu jsem tu pořád zůstával. "Nedržím se kodexu. Nešel jsem zpět, teď když bych mohl," dodal jsem sklesle.
Moje představení magie pana Sionna nadchlo. Mírně jsem se na něj pousmál. Šibalsky, jako bych provedl nějakou rošťárnu. "Asi jsem z toho vyrostl," odtušil jsem. Kolem pana Sionna jsem si všiml podivuhodných barev. Snažil jsem se na ně zaměřit, ale jako by mi unikaly. "A myslím si, že toho umím mnohem víc," dodal jsem.

Nadechl jsem se a zhluboka vydechl. Pan Sionn měl pravdu, musel jsem se trochu uklidnit. "Omlouvám se," řekl jsem po chvilce, kdy jsem konečně začal plně vnímat to, co se kolem mě děje a nemlel jsem jedno přes druhé. "Chvilku jsem cestoval po mísntím kraji, abych zjistil, jestli nenajdu cestu domů. A... nenašel. Pak jsem se dostal do jednoho lesa někde na východě, kde byly obří pavouci. Podařilo se mi schovat se, ale jeden z nich si mne nakonec všiml a kousl mne, ale to už musel být sen... Jen teda mám tady jizvu a," pronesl jsem a zasekl se. Už zase jsem začínal plácat. Znovu jsem si oddechl a čenichem naznačil směr, kde mám poranění, které už se ovšem stihlo zacelit. Při vzpomínce na pavouky jsem se otřásl. Ta havěť mi teď naháněla hrůzu. "Pak jsem se probudil u nás doma, v pohoří. Bratři mne ale nevítali, prý jsem je zradil. No a pak se na mne vyrhli a zabili mě... musel to být sen, protože jsem se probudil na severu a věděl jsem, že bych se měl vrátit sem," dovysvětlil jsem svoje neuvěřitelné povídání.
Pak mi došlo, že jsem chtěl panu Sionnovi ještě něco ukázat. "Jo a taky jsem asi objevil svou magii, měl jste pravdu," pronesl jsem. Začal jsem se pekelně soustředit. Přivíral jsem oči a doufal, že se mi to povede, když budu chtít a ne když budu jenom v ohrožení života. Znovu jsem se zasoustředil, nakrčil čenich a najednou se před panem Sionnem proměnil v pařez. Na pařezu se objevila očka a ústa. "No není to hustý!" dovolil jsem si vyjádření, které neodpovídalo mé povaze, ale mnohem více se hodilo k mladému věku, kterého jsem dosahoval. Pak jsem se přeměnil zase zpátky do své původní podoby. Mírně se mi zamotala hlava a musel jsem si sednout. Pořád jsem to neovládal plně, takže na mě tahle energetická rána doléhala.

Slyšel jsem volání pana Sionna a to mohlo znamenat jenom jediné. Bylo mne potřeba. Zaradoval jsem se a zavrtěl ocasem. Z mojí letargie mne vytrhl pocit klidu a pohody, který jsem už dlouho nezažil. Po tom všem, co se poslední dobou stalo se asi nebylo čemu divit. Pan Sionn musel být blízko a tak jsem se rozhodl k němu vyběhnout. Moje nohy jako by sami věděly, kam mne mají vést a už jsem viděl jeho kožich.
Cestou na mne padaly vločky ze stromů a já se rozhodl, že je pochytám na jazyk. Schválně, kolik se mi jich podaří chytnout než dojdu k panu Sionnovi. Bylo to bláznivé, ale nějak mi to dělalo vnitřní radost. Šel jsem a chytal vločky do tlamy, jako bych byl malinakté vlčátko. Jenže já si nehrál ani jako malinkatý, tak co to do mne teď vjelo? Zaklapl jsem tlamu, když mi došlo jak dětinsky se chovám.
"Dobrý den, pane sionne," pronesl jsem s úsměvem už z dálky a byl jsem tak moc rád, že ho vidím. Ocas mi vrtěl ze strany na stranu jako malému vlčeti, které je nedočkavé na novou hračku. Došel jsem až k němu a zastavil se. Kdybych byl trochu více otevřený vztahům s místními, pak bych ho i objal. "Pane Sionne, mohl bych si s vámi promluvit, stala se mi taková podivná věc... myslím... mylsím, že jsem našel svou magii... a taky myslím... měl jsem tak strašně příšerný sen, zdálo se mi, že jsem se objevil u obřího pavouka, který mne kousl na boku a pak jsem byl doma, ale bratři mne nechtěli... zabili mě... a pak jsem se probudil úplně někde jinde," mluvil jsem o překot a moc to nedávalo smysl, ale bylo mi jasné, že pan Sionn to nějak pochopí.

//návrat

Vrátil jsem se do lesa a hned mi bylo jasné, že je plný ostatních členů smečky. Zvedl jsem hlavu a oznámil tak svůj příchod. "Auuu, AU," neslo se krásně, ale úderně lesem. Byl jsem si jistý, že někoho svým hlasem rozhodně přilákám, ale nechtěl jsem se přímo zapojovat k nějaké skupině. Rád bych si promluvil s panem Sionem, ale ten tu nebyl, nebo jsem ho aspoň necítil. Doufal jsem ovšem, že se brzo vrátí, protože bych ho rád viděl a rád s ním mluvil. Sedl jsem si na zem u jednoho z kamenů a sledoval vločky, které se usadily v korunách. Na zem se jich dostalo poměrně málo. Les byl starý a suchý a nehodlal nic měnit ani v zimě. Hlína byla mírně vlhká, ale to bylo všechno. Doufal jsem, že se sněhové přeháňky postupně zastaví, protože pořádnou sněhovou nadílku jsem si nepřál. Postupně jsem zavřel oči a opřený o kmen jednoho ze starých stromů jsem se oddával odpočinku.

//Mahtae sever přes jih

Byl jsem napojený, ale i když jsem nejspíše spal a všechno byl jenom sen, byl jsem i parádně unavený. Měl bych se zajít vyspat do úkrytu. Tahle myšlenka se mi celkem zamlouvala. Nechtěl jsem se motat po lese, protože bych nerad narazil na toho s ouškem dolů a tak... Navíc jsem trochu doufal, že se mi podaří najít pana Sionna někde v úkrytu. Kdo by taky byl takhle v zimě venku, že ano. Jezírka, která dříve nejspíše tvořila velké jezero pomalu zamrzala. Bylo to celkem nepříjemné chodit po tenkém ledu a nevědět, jestli jdu nad bahnem nebo chladnou vodou. Ještě že hvozd nebyl daleko a tak jsem mohl zvolnit tempo a opatrně pokračovat směrem k domovu.

//Asgaarský hvozd

//Severní galtavarpřes VVJ

Dostal jsem se až k řece, která vytékala z jezera. Věděl jsem, že tohle bude ta dlouhá řeka, která mne zavede až do hvozdu. Oddechl jsem si, protože jsem se vyloženě bál, že bych mohl někde ztratit vědomí. Halucinace musely být silné a já musel narazit do nějakého stromu, protože jinak jsem si neuměl vysvětlit, že mě bolí hlavua. Sklonil jsem se k vodě, která byla chladná už jenom na počich. Rozhodl jsme se, že bych se měl napít, než budu pokračovat. Studená, ale dobrá. Pil jsem chladnou vodu, jako bych se nikdy pořádně nenapil. Bylo to příjemné. Chladné, ale příjemné. Měl jsem takovou žízeň. Po pití bylo ovšem nutné zase vyrazit na cestu. Slunce svítilo na nebi, ale já viděl i temné mraky, které se hnaly z jedné části ohlohy.

//Medvědí jezírka přes Mahtae jih

//Jedlový pás

Vypotácel jsem se z lesíku na pláň, která byla promrzlá. Pod tlapkami mi křupala zmrzlá tráva. Pofukoval mírný vítr a já věděl, že podzim oficiálně skončil. Teď už přijde jenom zima a sníh. Mírně jsem se otřásl, protože zimu jsem vážně nemusel Byl jsem mnohem raději v teplejších oblastech. Jenomže vlk si nevybírá. Prostě musíte přijímat to, co přichází takové, jaké to je. A zrovna roční období se měnit nedalo. Kráčel jsem tlapku za tlapkou a snažil se zpracovat všechny ty šílenosti, co se mi zdály za posledních pár dní. Nejdříve to byl ten obří pavouk, ale ten asi nebyl sen. Pak to byl sen o mých bratrech v pohoří. Pak sen se starým vlkem a nakonec sen s vlčicí. Probral jsem se venku z té podivné jeskyně a les vypadal podobně jako ten s pavoukem. Možná jsem opravdu pavouka potkal, ten mne kousl a já omdlel. No a vše ostatní byla halucinace. Tím se to vysvětluje.

//Mahtae sever

//Zřícenina

Probral jsem se na zemi. Musel jsem do něčeho narazit nebo tak něco. Popravdě jsem netušil, co se mi to stalo. Že by další sen? Musím se dostat do hvozdu nebo najít pana Sionna. Jenomže jsem netušil, kde bych ho mohl hledat. Jedině ve hvozdu. Kde jinde. Pomalu jsem se začal sbírat ze země a pak se rozhodl vykročit směrem k jihu. Věděl jsem, že když půjdu podel řeky, tak se dostanu k hvozdu. A já doufal, že to nebude daleko. Pořád se mi trochu motala hlava a já se bál, že když budu muset jít daleko, tak by to se mnou mohlo seknout. Pomalým krokem jsem vyrazil pryč z lesa

//severní galtavar

//Jedlový pás

Následoval jsem svou intuici, která mi říkala, abych prostě pokračoval dál. Abych se vydal za nebezpečím, které čekalo uvnitř téhle věci. Ať už to bylo cokoli, bylo to tady. Něco tu divně páchlo strachem a bzbuzovalo to ve mně pocit, že bych se měl mít na pozoru. Jenže jsem nemohl odolat. Musel jsem zjistit, co tam bylo. Musel jsem vědět, co mě tak děsilo, i když jsem neviděl, neslyšel ani necítil nic nebezpečného. Procházel jsem kolem kamenných zdí a podivných plamenů, ale myslel jsem si, že je to zase nějaký podivný sen. Poslední dobou se mi zdála spousta divných věcí, tak proč by se mi nemohlo zdát o tomhle?
Kráčel jsem neohroženě dál a dál, ale v srdci jsem měl stín. Trochu nahnáno. Ocas jsem stáhl mírně mezi nohy, jako by mne tohle mohlo ochránit před tím, co nastane a co na mne čeká dál. "Je tu někdo?" zeptal jsem se a očekával nějakou odpověď, jenže žádná nepřišla. Něco mi ovšem říkalo, že mě něco sleduje. Byl to takový můj šestý smysl. Nedokázal jsem to přesně identifikovat, ale bylo mi jasné, že tu semnou někdo je. Otočil jsem se a nikoho neviděl. Otáčel jsem se v kruzích a nikde nikdo. Bylo to zvláštní. Při poslední otočce se přímo předemnou objevila vlčice. Byla celá bílá, jako by se její bílý kožíšek skládal ze samotného sněhu. Vypadala krásně, ale zároveň mě odpuzovala. Bál jsem se jí. Měla zelené oči, které mne propalovaly. "Co tu děláš vlčku?" Její hlas byl ledový jako ostří, které se mi zarylo do uší a nechtělo pustit. Polkl jsem. "Zdálo se mi to tu zajímavé, tak jsem to šel prozkoumat," pronesl jsem. "A taky... Taky jsem nechtěl tak úplně postávat venku," dodal jsem popravdě a netušil jsem, proč jí to všechno říkám. Usmála se. "A jak se ti to tu líbí?" promluvila zase ona a začala mne obcházet, jako bych byl nějaká lovná zvěř. Bál jsem se, že po mě skočí, ale ona přitom vypadala tak neškodně. Jako by nemohla ublížit ani mouše. Něco mi ovšem napovídalo, že tady něco neklape. Něco na ní bylo magického. Ani jsem netušil, jak to vím. Ale věděl! Tahle vlčice na mne něco hrála, ale co a proč? "Je to tu... velkolepé," pronesl jsem s pohledem na vysoký strop, který mizel ve tmě. "Vy tu bydlíte?" zeptal jsem se a mírně pokývl k vlčici hlavou. Nechtěl jsem ji urazit, ale vypadalo to tu příšerně. Všude tma a prach. Jeden se musel až divit, že její bělostný kožíšek vypadá pořád bíle. "LHÁŘI!" vyjekla najednou a já nadskočil, protože jsem se vyloženě lekl její reakce. Stála centimetr ode mne a cenila na mne svoje tesáky. V těch jejích očích by se jeden utopil, kdyby do nich hleděl moc dlouho zpříma. "Já... nechtěl jsem vás urazit... a...." Vlčice vypadala, že mi každou chvilku skočí po krku. A pak mi to došlo. "Nechtěl jsem vás urazit, paní smrti?" pípl jsem, protože jsem si vzpomínal na to, že o ní mluvil pan Etney a paní Gee. Slečna Iskierka se o ní také zmínila. "Nechtěl, ale urazil," vrčela a zacvakala mi těsně u čenichu zuby. Mírně jsem odvrátil tvář a začal couvat k východu. Jenomže mi bylo jasné, že jí neuteču. Najednou už nebyla předemnou, ale za mnou a já zadkem narazil do jejího boku. Zasmála se. "Ty si s magiemi nevíš rady co? A přitom v tobě tolik magií dříme...." brebentila a já se mírně přikrčil. "Mohla by být zábava nějakou z nich probudit, nemyslíš?" Smála se na celé kolo a přitom se na mne koukala jako na zákusek. "Já... asi žádnou magii probouzet ne.... ne...nechci," zakoktal jsem se, ale ona se pořád jenom usmívala a smála. "A mě asi tak zajímá, co chceš nebo nechceš, že jo?" její hlas byl ledový a po smíchu v něm už nebylo ani památky. Byl jsem vyděšený, že jsem začal zase couvat a to směrem od východu. Když jsem se rozhlédnul vlčice byla pryč. Oddechl jsem si. Co to sakra bylo. Ta musí být mocná, když se dokáže přemisťovat, jak já nesnáším magie a jak... moje myšlenky se zastavily. "Baf," ozvalo se mi vedle ucha a já uviděl sněhově bílou vlčici a její tlamu kus od mého ouška. Vyjekl jsem a vyběhl ven.

//Jedlový pás

//teleport nárské vršky

Probral jsem se a byl jsem... úplně někde jinde. Tohle se mi přestávalo líbit. Takže i staroušek byl sen? Byl to sen nebo nebyl? Nedokázal jsem udržet myšlenky soustředěné. Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři a vydal se směrem pryč z lesa. Jenže cestou jsem měl takový nepříjemný pocit. Něco mě děsilo. Něco mě tu nehrálo. Pomalu jsem se přesouval blíž a blíž k podivnému kamennému útvaru, který se zjevoval ze tmy předemnou. Cítil jsem, že ve vzduchu něco vysí. Taky jsem věděl, že z nebe padají kroupy, takže nějaký ten úkryt by se mi hodil. A proč se rovnou nepodívat a neprozkoumat při tom tenhle podivný, páchnoucí útvar? Kráčel jsem. Spíše jsem nechal své nohy, aby mne nesly dál a dál. Blíž a blíž. Až jsem prošel útvarem.

//Zřícenina

//Zapadlý kout Nárrských vršků přes samotné vršky

Kráčel jsem směrem nahoru. Původně jsem si nebyl jistý, kde jsem, ale pak jsem se zaměřil na okolní věci a došlo mi, že tady jsem byl kdysi se slečnou Iskou. Tenkrát tvrdila, že tady žije nějaký její bůh, jehož jméno jsem si nepamatoval. Podle paní Isky se tu měl zjevovat a plnit přání, což mi přišlo i teď trochu zvláštní. Už jsem toho tady sice dost zažil, ale neznal jsme boha, který by plnil přání jen tak. A navíc, který bůh by se jen tak zjevoval vlkům? Proč by to dělal? Co by z toho měl? Zavrtěl jsem mírně hlavou a pak jsem se začal pomalu zákrutami dostávat více k vrcholu. Chtěl jsem se rozhlédnout, identifikovat směr k Asgaarskému hvozdu a vyrazit jím. Možná se mi i podaří najít tu cestu, kterou jsem sem šel se slečnou Iskou tenkrát. To by asi bylo nejlepší... Udělal jsem několik kroků dál, když jsem něco zaslechl. Přišlo mi, že slyším zkuhrání, ale nedokázal jsem to úplně rozpoznat. Vycházelo to zpoza jednoho kamene. Vydal jsem se tím směrem, ale velice obezřetně, protože jsem se trochu obával, co bych mohl objevit.
Nakoukl jsem za kámen a zastavil se. Nebyl to nikdo děsivý nebo známý. Bylto vlk. Celý černý, ale jeho kožichem prosvýtala spousta bílých chlupů, které prozrazovaly jeho věk a dodávaly jeho kožichu spíše vzhled stříbrné, než původní černé se kterou se nejspíše narodil. Vlk seděl na zemi a kašlal. "Ugh ugh ugh," vycházelo z jeho tlamy až se celý jeho hrudník zatřásl. "Dobrý den. Můžu vám nějak pomoct? Stalo se vám něco?" začal jsem se starého vlka vyptávat pomalu, protože jsem se bál, že bych ho mohl vystrašit, kdybych mluvil moc nahlas nebo rychle. Snažil jsem se tedy kontrolovat svůj vlastní hlas. "Přijdu vám v pořádku mladíku?!" pronesl to tak rázně, že jsem mírně zatáhl hlavu na krku dozadu. Popravdě mě ráznost a síla jeho hlasu zaskočily, očekával bych rozechvělý hlásek, který neohne ani stéblo trávy, ale hlas staříka, jako by patřil někomu mladšímu a jako by dokázal vyvracet ze země celé stromy. "Já jen..." začal jsem opět pomalu, jenže to už mě vlk přerušil. "Mluv na hlas a nekoktej, jak ti mám pak rozumět? Hmmm? Taky už nejsem nejmladší, mám věk na to neslyšet, když někdo kuňká. A copak správný vlk kuňká? Tohle bude tragédie, vaše generace nemluví, ale kuňká... Jako banda žab, jen kulí oči a neví co by, no tak mi poc ne?" vychrlil na mne stařík a pomalu se začal zvedat ze země. Přikročil jsem k němu a pomohl mu se zvednout na roztřesené staré kosti. Vypadalo to, že stařík se na vlastních nohách neudrží a zase si sedl. "K sákru, tohle nepude," postěžoval si stařík. Pořád jsem netušil, jak se dostal až sem, když je takhle neschopný pohybu. "A co potřebujete?" zeptal jsem se, zatím co vlk láteřil nad vlastní starobou. "Potřebuju se dostat nahoru, co asi jinýho? Jdu za Životem, jako každý z nás," pronesl stařík a zavrtěl hlavou, jako bych si dovolil mu říct něco naprosto hloupého, že ani nechápe, jak se na to můžu ptát. "Jenže tam asi takhle nedojdete, že?" pronesl jsem dost neslušně, ale za to pravdivě. Neuvědomoval jsem si, co říkám, než jsem otevřel tlamu. No a pak už to nešlo změnit. Prostě jsem najednou vypálil tenhle fakt a bylo pozdě brát ho zpět. "Posliš, ty musíš být nějakej natvrdlej, že se pořád takhle hloupě ptáš na věci, který jsou přece očividný. Nepustila tě maminka na hlavičku když jsi byl malinkatej? Nebo ses jenom prostě praštil a už ti ta blbost zůstala? Hmm?" brblal stařík a já už už chtěl odejít. S mrzutým dědulou jsem se nechtěl zahazovat. Ne po tom, co jsem zažil. Nedodržoval kodex. Ozvalo se mi v hlavě. Tímhle mě častovali bratři v tom snu nebo halucinaci nebo co to bylo. Musím mu pomoci. Potřebuje pomoct a já mu musím být k ruce. Jenže jsem nevěděl, jak bych mohl staříkovi pomoci. Kdyby se o mne opřel, asi bychom mohli jít, ale až nahoru bychom se nejspíše nedostali. Jeho nohy se klepaly i když seděl. "Mohl bych vás nahoru odnést," pronesl jsem mírně váhavě, ale pak jsem nabral na ráznosti. Rozhodl jsem se. "Když se mi vyhoupnete na hřbet, mohl bych vás donést nahoru a tam vás sesadit?" Stařík se na mne nedůvěřivě podíval, ale pak přikývl. "Ale ne, že mě schodíš," zaremcal. Lehl jsem si na zem a nechal staříka, aby se natáhl přese mě.
Na to, že se jednalo o starouše nad hrobem byl tenhle staroušek celkem těžký. Jeden by řekl, že nesu stokilového vlka a ne někoho, kdo se třese jako třasořitka. Začal jsem pomalým krokem postupovat směrem k vrcholu. Funěl jsem u toho jak parní lokomotiva, čehož si stařík okamžitě všiml a nenechal to bez komentáře. "Musíš tolik funět, kazí mi to pohled na ten výhled tady," brblal nebo "Jestli budeš dlouho takhle skučet, bude si Život myslet, že to ty jsi tu ten starý a ne já. Já v tvém věku..." Snažil jsem se jeho komentáře ignorovat a jenom postupovat tlapku za tlapkou směrem k vrcholu. Děda se mezi tím mohl kochat pohledem do krajiny kolem a z kopců mohl dohlédnout poměrně daleko. Já si pohled užíval maximálně tak na prašnou cestu pod sebou a na to, jak se mi před očima míhaly vlastní tlapky. Byl jsem vyčerpaný. Asi jsem si ukousl větší sousto, protože jsem cítil, jak se mi motají nohy a je mi vedro. Nesmím to vzdávat! Musím pokračovat. Musím dokázat sám sobě, že se držím kodexu. Že pomáhám. Že jsem hoden vrátit se do Řádu a stát se Bratrem. Odfrkl jsem si a pokračoval dál a dál.
Málem jsem na vrcholku padl vyčerpáním, takže se děda mohl v pohodlí sesunout z mého hřbetu. Udělal pár kroků a posadil se na zem. Sledoval mě káravým pohledem, zatím co jsem se snažil nevykašlat vlastní plíce a dát se dohromady. "Co je?" zeptal jsem se a čekal nějakou nejapnou poznámku, že dnešní mladí nic nevydrží nebo něco podobného. Zvedl jsem jenom hlavu, abych to řekl, protože zbytek těla jsem měl vyřízený. Pak jsem hlavu položil zpět na zem a zhluboka dýchal. Moje očka se začínala zavírat, takže jsem se pomalu začal dostávat do říše snů. "Děkuju ti, Parsi, že jsi mě sem donesl. Za tohle se ti určitě odměním," pronesl stařík naprosto klidně a snad i přátelsky. Byl to tak odlišný hlas od jeho původního, který mě celkem silně iritoval svým tónem a frázováním. Tenhle se příjemě poslouchal. Nechápal jsem to. "Počkat... jak víte, jak se jme...?" zeptal jsem se, ale nedokončil jsem, to už mne přemáhala únava a já usnul. Byl jsem prostě moc vyčerpaný na to, abych udržel oči otevřené.

//teleport jedlový pás

//Limbo

Otevřel jsem oči. Rozlepit víčka byl problém, popravdě jsem se bál, je otevřít. Jako by každé mrknutí mohlo znamenat, že se podívám do obřích očí pavouka. Ošil jsem se. Moje tělo vystřelilo na všechny čtyři rychleji, než jsem původně zamýšlel. Bál jsem se. Co to bylo? Sen? Předtucha? Bože, co to bylo! Netušil jsem vůbec nic. Ani kde jsem byl, nebo jak jsem se dostal sem. Pamatoval jsem si na bratry, ale jak jsem přišel k nim, jsem netušil. Věděl jsem, že před tím jsem byl v lese, kde mne naháněl obří pavouk. Popravdě jsem si byl jistý, že mě ten pavouk kousl, ale to bych asi nepřežil. Musel to být sen. Nebo to byla halucinace a já jsem v ní procházel krajem a došel až sem. Slyšel jsem bratry, ale byl to jen výplod mojí fantazie...
Rozhlédl jsem se kolem. Tohle místo bylo zvláštní a já z něj měl zvláštní pocit. Rozhodl jsem se, že by bylo nejlepší odsud rychle vypadnout. Cítil jsem někoho, kdo tu byl taky, ale nechtěl jsem se s nikým setkávat. Chtěl jsem pryč. A hlavně zpátky do Asgaarského hvozdu za panem Sionnem, abych mu ukázal co umím. Pomalým krokem jsem se rozešel směrem přes mlhu pryč a do kopce.

//Vrchol nárských vršků přes nárrské vršky