Ta myšlenka se objevila odnikud. Předtím jsem na magii nechtěl nikdy spoléhat, ale teď by mohla být mým vysvobozením. Přál jsem si být neviditelný a zmizet. Přál jsem si to, co jsem si přál v tom lese. Jenže se nic nestalo. Vlci pořád stály v kruhu a smáli se mi. Pořád se dokola smáli a jejich smích nebral konce. Bál jsem se, že bych se mohl setkat s něčím příšerným, kdybych zavřel oči. Takže jsem jenom mrknul, abych rozehnal slzy smutku a zoufalství. Magie mi z nějakého důvodu nemohla pomoct, protože jsem ji neovládal. Teď jsem se chtěl vrátit k panu Sionnovi a využít jeho nabídky. Pustit se do prozkoumávání magie, takový byl můj plán. Jenže to jsem nemohl, když jsem byl tady. A popravdě jsem netušil, jak se mám odsud dostat. Nevěděl jsem, jak jsem sem přišel, ale to byl vedlejší problém. Hlavní bylo, že jsem se nemohl dostat z hloučku, který byl kolem mě. Smějící se tváře stáli natěsno a odsuzovali mne. Neproklouzl by mezi nimi ani živáček. Už jsem začínal ztrácet naději. Cukal se mi koutek, jak jsem se snažil udržet výraz naprosté lhostejnosti. Uvnitř mě jejich smích řezal. Jenže pak se rozestoupil dav.
Na sucho jsem polkl. Bylo mi jasné, že tohle není vtip. Že se z tohohle neprobudím, protože na sen to působilo moc reálně. Věděl jsem, že musím zůstat klidný, ale to mi moc nešlo. Lomcoval se mnou vztek, který pramenil z toho, že jsem nechápal, co se děje. Jenže jsem věděl, že když se o něco pokusím nebo budu ještě víc odmlouvat, tak že Caspian a ostatní svoje výhružky splní. O tom, že jsou schopni zabíjet jsem nepochyboval. Pokud si mysleli, že jsem je zradil, zasloužil jsem si to. Nemohl jsem jim to ani vyčítat, byla to moje chyba. Moje chyba, že jsme se ztratil a nevrátil se. Že jsem toho nebyl schopný. Začínal jsem být ze všeho toho zmatení smutný. Oči se mi leskly. “Koukněte se na něj, princátko se rozpláče,“ odfrknul si Anselm a hurónsky se zasmál, což následoval smích zbytku vlků v hloučku. Musíš se uklidnit a vydržet. Musím vydržet. Nesmím jim ukázat, že mi ubližují. Mohl bych zkusit…
Bolela mne tvář. Pohledem jsem teď koukal na Joffreyho, který si všiml povyku a nechal bylinky na pokoji. Vykročil k nám a já doufal, že mi pomůže, ale než se sem mohl dostat musel by projít davem a já si vyslechnu ještě několik nepříjemných slov. Anselm se smál a ve slovech ho vystřídal Caspian. “Chováš se jako rozmazlenec, kterým taky jsi. Není dobré, aby ses tu takhle rozohňoval. Ty jsi jeden a nás je spousta. Takže ještě jednou po nás takhle štěkej a rozcupujeme tě na kusy,“ pronesl to varování klidným a pomalým hlasem, ale o to nebezpečněji působilo. Sledoval jsem ho a snažil se přijít na to, jestli tenhle vtip už přestane. Chtěl jsem jim říct, že už toho můžou nechat, že jsem pochopil jejich lekci, ale něco mi říkalo, že tohle ještě neskončilo. Něco mi říkalo, že tohle je teprve začátek něčeho mnohem horšího. A já se popravdě obával toho, co by mohlo přijít. Hlavně musím vydržet. Musím být silný. Nesmí mě zlomit. Nesmí.
“Koukněme se na něj, jak se čertí. Bů,bů,bů, jako by si myslel, že nemáme nic jiného na práci, než se starat o něj. Máme vám jít pomáhat lovit zvěř nebo vám máme připravit kožešinu na spaní, princátko?“ zasmál se Anselm a v jeho smíchu ho následovali všichni ostatní, kteří stáli kolem nás. Sledoval jsem je a jejich smějící se tváře. Nikdy jsem je neviděl takhle radostné, jako v tenhle okamžik. A taky jsem jich nikdy neviděl tolik v nečinnosti. Došlo mi, že tady nikdo nepracuje. Všichni všeho nechali jenom aby se mi mohli vysmát. Chtěli vidět moje ponížení na vlastní oči, což se jim taky dostávalo v plné parádě. “Nejsem princátko,“ odsekl jsem, jako nevychovanec jakým jsem byl. Facka mi přistála na straně tváře dřív, než jsem vůbec zaregistroval tlapku ve vzduchu. Na to, jak byl Anselm starý byl rychlý. Proto byl asi mistrem výcviku, protože takhle rychle reflexi musel Řád nějak využít.
“Našel jsem pana Sionna a smečku, která se o mne postarala, ale hledal jsem cestu domů. Snažil jsem se vás najít, ale nedařilo se mi to. Nejprve jsem se ztratil a zranil se, když jsem se snažil najít cestu zpátky. A pak se všechno jenom víc a víc zamotalo…“ snažil jsem se sám sebe ospravedlnit, ale vlastně jsem ani nevěděl, proč to dělám. Nikdo z nich mi už neměl co povídat. Začal ve mně bublat vztek. “Hledal mě někdo vůbec? Nebo jste se na mne vykašlali?“ odvětil jsem Anselmovi, který stál kousek ode mne. Pohledem jsem přejel na šklebícího se Caspiana. Nevypadalo to, že by je můj výbuch nějak zajímal. Spíše jim to přišlo vtipné a rozesmávalo je to. Co to dělám? Vždyť oni jsou moji bratři, jsou můj Řád, moje všechno. Kodex je to, co by mě mělo řídit, ne nějaké pocity a emoce. Neměl bych se nechat strhnout vztekem. Neměl bych se nechat ovládat. Musím si zachovat chladnou hlavu. Jenže jak jen si mohl někdo zachovat chladnou hlavu v takovéhle situaci.
Chtěl jsem utíkat nebo bojovat, ale nemohl jsem. „Porušil si kodex, nezachoval sis loajalitu. Kdo se o tebe staral a kdo tě vychovával? Byl to někdo z Bratrů?“ Anselm pokračoval ve svém projevu, který přitahoval více a více pozornosti ostatních. Všímal jsem si hlav, které vykukovali z jeskynního komplexu, jak hluk venku přitáhl některé členy Řádu ven. Někteří se drželi v uctivé vzdálenosti. Nebylo to z úcty ke mně. Většinu z nich jsem si pamatoval, ale v jejich pohledech bylo jenom pohrdání a odpor. Odtažitost byla přímo hmatatelná. Ne, jejich úcta byla nasměrována k Anselmovi, který vedl můj výslech, dalo-li se tomu jeho monologu říkat výslech. Sám jsem nevěděl, zda bych měl na jeho otázky odpovídat nebo raději zůstat mlčet. Ani jedno se mi nezamlouvalo. Správně bych měl kázání snášet s hrudí vypnutou a hlavou vztyčenou, ale já si všímal toho, jak se pomalu moje tělo kroutí a snaží zmenšit, jako bych se chtěl stát zase bezbranným vlčetem, které se jednoho večera objevilo zde. Očekával jsem, že mne bratři přijmou, ale evidentně jsem se spletl. „Tak co, byl jsi nějakého Řádu? Nebo ses prostě jenom poflakoval? Žil jsi vůbec podle kodexu?“
Začal jsem pomalu ustupovat, pozadu to šlo celkem špatně, a navíc jsem se bál, že zády narazím do skály, za sebou. Mírně jsem se rozhlédl kolem sebe a snažil se najít nějakou únikovou cestu, která by mi vyhovovala, ale nic jsem nenašel. Sledoval jsem Anselmův výraz, který byl poměrně nepřátelský. Nechtěl jsem mu uhýbat, ale jinak to nešlo. Musel jsem ustupovat. “Jsi ostuda, nic jsi nedokázal, opustil jsi nás. Utekl jsi pryč..“ mrmlal Anselm. “Ale já jsem neutekl,“ bránil jsem se, ale můj hlas byl rozklepaný a tichý. “Jsi velkým zklamáním. Nedržel ses kodexu, nedržel ses nás, nebyl jsi k nám loajální. Utekl jsi jako malé vlče a teď co? Vracíš se s prosíkem zpátky a myslíš si, že tě vezmeme zase mezi sebe. Ale to ses spletl. My se o nikoho, kdo k nám není loajální, není na naší straně stoprocentně. Nedá se ti věřit. Porušuješ kodex už jenom svou vlastní existencí a tím, že sis dovolil sem přijít.“ Urážky nepřestávaly proudit. Anselm pokračoval, mluvil a mluvil. Nepřestával. Caspian se jenom usmíval, takovým tím prohnaným úsměvem. Nebyl jsem schopný se zmoci na cokoli. Jakýkoli odpor byl potlačen.
Mé nevhodné počínání leklé ryby na suchu se setkalo jenom z úšklebkem od Caspiana. „Cos čekal? Že ti tady padneme všichni k nohám a budeme se plazit bahnem, že ses vrátil? Nebo že se ti někdo vrhne kolem krku v pláči? Nejsme emocionální vlčice, jsme členové Řádu, nechováme se jako baby,“ zaslechl jsem hlas, který přicházel někde zpoza mne. Caspian se jenom šklebil, ale slova vyšla z tlamy Anselma, který mne postřehl. Zřejmě mě zahlédl, nechal nováčky, aby si výcvik chvíli řídili sami a zamířil k nám. Starý mistr výcviku stál přímo za mnou. Pohlédl jsem mu do očí a uviděl jenom opovržení. Chvilku mne pozoroval a pak si odplivl na zem. Musel jsem ustoupit, aby na mě nepřistála slina. Mohlo to být vnímáno jako že se bojím, což tak nebylo, spíše jsem neměl úplně pochopení pro to, co se děje. Kdo by taky čekal, že po návratu domů se setká s takovým odporem. “Ne…nečekal…jsem…“ začal jsem koktat, protože jsem vlastně ani nevěděl, co chci říct. Nevěděl jsem jak reagovat. “Ani mluvit pořádně neumí. Je ostudou všeho, co mi děláme a čemu se věnujeme,“ pokračoval Anselm a dělal ke mně krok za krokem.
Caspian se tvářil, jako by se zakousl do nezralého tuřínu a jeho šťáva ho teď lechtala v krku. Trpká a nepříjemná. Jenže faktem bylo, že do žádného tuřínu nekousal. Mistr upustil kožešinu a přejel mě pohledem. “Na tvém místě, bych se tu tak moc nenaparoval,“ pronesl Caspian chladně, až jsem se mírně zatřásl. Obával jsem se, že by na mě mohli zapomenout, ale nikdy jsem si to plně nepřipouštěl. Kdo by taky zapomínal na vlče ztracené v bouři. Měli mě rádi. Zachránili mě. Caspianův ledový pohled a hlas mi ovšem dávali mnohem jasnější signál. Signál, že mezi nimi nejsem tak úplně vítán. “Já… stalo se něco? Udělal jsem něco? Jsem si jistý, že to můžu napravit..“ začal jsem jako o překot žvatlat, protože jsem se obával, že když budu mlčet vyvolám u mistra ještě větší vztek. Netušil jsem, proč mne takhle mučí a je tak moc nepříjemný. Věděl jsem jenom to, že se na mě zlobí. Ale za co? Proč? Nechápal jsem, ale všechno se přeci dalo odčinit ne? Tohle jsem si myslel, ale Caspian působil, že to co jsem provedl je nejhorší věc, jaké jsem se mohl dopustit. “Myslíš si, že jen tak ospravedlníš porušení kodexu? Porušení loajálnosti k našemu bratrstvu? Že ti jen tak sežereme, jakoukoli výmluvu se kterou jsi přišel?“ Pořád jsem tomu nerozuměl. Nechápal jsem to, takže jsem na Caspiana jen natvrdle hleděl a naprázdno otvíral a zavíral tlamu.
Netušil jsem, kde se nacházím, ale přesto mi to tu přišlo tak zvláštně povědomé. Věděl jsem, že na tomhle místě už jsem někdy byl. Kdysi dávno. Musel jsem tu být, jinak bych neměl tak divný pocit. V sedě jsem se rozhlížel kolem, jestli náhodou nenajdu nějakou věc, nějaké vodítko, které by mi pomohlo odhalit na jakém místě jsem se to ocitl. Jenže jsem ze svého sedu skoro nic neviděl. Byla tu travnatá pláň a občas nějaké ty skály. Pár metrů od sebe jsem viděl smíšený les, který byl poměrně temný. Do lesa jsem se po zkušenosti s pavouky vydávat nechtěl. Takže jediné, kam jsem mohl jít bylo mezi skaliska. Rozhodl jsem se, vydat nejprve tam. Navíc odtamtud vycházel i hluk vlků, které jsem slyšel už když jsem ležel na zemi. Bál jsem se, že to bude banda nějakých šílenců, takže jsem si zachovával obezřetnost. Pomalu a neslyšeně jsem se zvednul na všechny čtyři. Dříve bych se rozeběhl za vlky a snažil se jim nabídnout svou pomoc nebo alespoň zjistit nějaké informace, ale pobyt v kraji pana Sionna mne v mnohém změnil, i když já si toho nevšímal. Pomalým krokem jsem si to zamířil ke skalám. Bál jsem se, že když se budu hodně rychle pohybovat, začne se můj svět otáčet. Pořád jsem ještě nebyl úplně v pořádku. Na boku mne pálilo kousnutí a při každém kroku jsem cítil, jak se mi zadní končetinou nejblíže zranění rozlilo podivné teplo. Nebylo to nepříjemné teplo, ale bylo to rozhodně teplo, které prozrazovalo nějaké pozdější problémy.
Kráčel jsem opatrně trávou, která chladila. Moje nohy se zabořovaly do hlinitého povrchu, který postupně začal přecházet v povrch kamenný. Znám to tady… Ale proč… Nedokázal jsem si místo, které na mne dýchalo tak známou atmosférou zařadit. Nepamatoval jsem si, že bych v kraji navštívil nějakou smečku, která žila v horách. Pokud jsem věděl, tak v horách žádné nikdy nesídlily. Vždycky to byl les. Smečkový les. Jenže tady evidentně byla skupina vlků, kteří žili v horách nebo spíše v pohoří. Chlad tu nebyl a celkově to tu vypadalo přívětivě, tak proč tu nemít smečku? Na jednu stranu se to zdálo jako dobrý nápad. Pokračoval jsem velice pomalou chůzí směrem ke skále, která měla průrvu s vyšlapanou cestičkou. Bylo mi jasné, že to bude přístupová cesta k centru smečky. Kráčel jsem proto ještě obezřetněji, čím blíže jsem byl. Nerad bych došel na cizí území. Mohli by to být vlci nepřátelští nebo jenom pragmatičtí, jako byla smečka pana Sionna. Taky si nepouštěli domů jen tak někoho a po mé zkušenosti s Paroháčem mi bylo jasné proč. Pouštět k sobě cizince je nebezpečné. Nechtěl jsem riskovat, že někomu budu překážet. Přicházel jsem v míru a tak jsem se nikam nehnal. Měli tedy šanci mne zpozorovat z poměrně velké dálky v předstihu. Jenže mne nikdo nezastavil. Bylo to zvláštní, protože jsem si byl jist, že z vrcholku skály mne pozoruje nějaká hlídka nebo minimálně jeden ochránce. Jenže, proč by mne někdo nechával projít až takhle daleko, když mne nezná.
Začal jsem procházet průrvou, která byla tak akorát na to, aby zde prošli dva vlci vedle sebe. Podobnou jsme využívali v našem pohoří jako přístup k naší jeskyni, jenže ta naše byla mnohem delší a vyšší. Posouval jsem se pomalinku dál a sledoval ostražitě okolí. Kdyby vlci na skále chtěli, mohli by na mne naházet kamení a utlouci mne jeho pomocí. Nechtěl jsem tedy nic podobného riskovat, ale zatím to vypadalo, že se nic neděje. Jako bych jim nevadil a nepřekážel. S každým krokem sílily hlasy, které přicházely zpoza skal. Protáhl jsem se posledním úsekem a stanul na plácku. Skalnatý povrch tu občas prorostl nějaký ten strom, který dopřával místním vlkům stínu. Byli tu jenom vlci, nutno podotknout. Vlčici jsem nezahlédl ani jednu. Tohle byla jeskyně jenom pro členy společenství, bratrstva, Řádu. Zavrtěl jsem zmateně hlavou, protože jsem si neuvědomoval, že jsem se sem nějak dostal. “ Nikdo s tebou nepočítal,“ zabručel bratr, který šel kolem mě. Pohlédl jsem na něj a uvědomil si, že je to bratr, kterého jsem viděl jako halucinaci, když mne kousl obří pavouk. Pravděpodobnost, že ho tu uvidím byla minimální, protože co jsem si pamatoval, zemřel. Šílím? Netušil jsem. Možná to bylo jenom pokračování halucinace z jedu pavouka a nebo jsem sebou moc praštil a teď jsem měl halucinace, blouznil jsem. Co se mohlo stát jiného, co by vysvětlovalo tuhle situaci?
Pomalým krokem jsem se rozešel na plácek. Chtěl jsem si prohlédnout celé místo, ale zároveň zjistit, kde jsem a jak to, že tu jsem. Po prozkoumání pohledem mi bylo jasné, že jsem v Taranském pohoří. Začal jsem scházet níže, abych se dostal blíže k vlkům, kteří tu vykonávali běžnou pracovní činnost. Někteří čistili kožešiny, jiní trénovali souboje. Jeden sušil bylinky, aby mohl pomoci raněným poutníkům, kteří se nacházeli v jiném jeskynním komplexu nedaleko odsud. Byl jsem tak rád, že je všechny vidím. Zahlédl jsem Anselma, který peskoval mladé vlky, kteří se připravovali na svůj souboj. Taky tu byl Joffrey, který se snažil opatrně na slunečních paprscích rozložit bylinky, které používal. Mistr Caspian zrovna posouval jednu z kožešin do nitra jeskyně. Byla už asi vysušená a očištěna, tak ji chtěl umístit na její nové místo, kde bude čekat na nového majitele. Ani jeden z nich nezestárl ani o den. Ale já byl větší, dospělejší. Proto se mi možná všechno zdálo tak malé, vlčkovským očím muselo pohoří přijít obrovské, ale z pohledu dospěláka už se takové nezdálo.
Rozešel jsem se směrem ke Caspianovi. Anselma ani Joffreyho jsem nechtěl rušit při práci, ale Caspianovi bych mohl aspoň nabídnout pomoc. Cestou jsem si všiml, že někteří Bratři po mně pokukují, jako by viděli něco nepříjemného. Slyšel jsem podivné šuškání, to jak si bratři povídali „Nikdy kodex nedodržoval... Buď loajální, je hezké vidět, co si o nás doopravdy myslí..." dolehlo občas i k mým uším. Nic jsem si z toho ovšem nedělal. Doufal jsem v trochu vřelejší přivítání, ale asi jsem nemohl čekat nic velkolepého. Přeci jen byl perný pracovní den. Došel jsem ke Caspianovi. “Mistře,“ pronesl jsem s úsměvem. “Chcete pomoct? Nevím, jak jsem se tu ocitl, ale jsem rád, že jsem doma,“ dodal jsem. Byl jsem tak rád mezi nimi. Rád jsem se vrátil. Caspian pozvedl hlavu a jeho výraz mi smazal z obličeje úsměv.
//Od nikud
Probral jsem se. Bylo to zvláštní. Trochu jsem se pořád třásl, protože jsem netušil, jak se po tom všem mám cítit. Věděl jsem, že mne ten pavouk kousnul. Nebo spíše, že mne škrábl svými zuby a tím se do mne muselo něco dostat, ale netušil jsem úplně, co to bylo. Možná to vážně byl jed nebo něco takového. Pamatoval jsem si všechno, což bylo více než děsivé. Pamatoval jsem si, že jsem se do lesa vydal omylem, náhodou. Měl jsem utéct, když jsem měl čas, jenže já jsem neutekl. Zůstal jsem v lese, a to vedlo k mému nevyhnutelnému konci. Vzpomínal jsem si, jak mne pavouk naháněl a snažil se mne najít. Ten jeho smrad jsem měl vtisknutý do paměti tak silně, že jsem si chvilku myslel, že ho zase cítím, že je mi nablízku a na stopě. Jenže nebyl. Nebo byl, ale rozhodně jsem ho jinak nezaznamenal. Díval jsem se na modré nebe, které občas přeplul mráček a bál jsem se otočit hlavu, abych se náhodou nesetkal s pohledem pavouka nebo něčím horším. Zůstával jsem tedy pohledem přikovaný k nebi a sledoval mraky.
Věděl jsem, že v tom lese se stalo něco podivného. Něco, co jsem nečekal. Byla to magie? Nebyl jsem si tím jistý, protože jsem popravdě nevěděl, jak jsem to udělal. Chtěl jsem strašně moc zmizel. Vážně jsem si přál, abych se stal součástí lesa a ono se to nějakým záhadným způsobem povedlo. Bylo to zvláštní. Pan Sionn mi říkal, že magii má každý, ale já mu to nevěřil. Měl bych se mu omluvit za to, že jsem se rozhodl ho neposlouchat a že jsem byl tak tvrdohlavý. Asi se do mne magie přeci jen dostala ať už jakkoli. Možná vodou, možná jídlem. Magií je tu nabité přeci všechno. Všechno je součástí magie, jak tvrdili ostatní, nic se z ní nevymaní. To dává smysl. Proč by taky magii měl jenom někdo, když ji mohou mít všichni… Protože s magií se dělají zlé věci… Jenže s ní můžu udělat i hodně dobrého, jen musím přijít na to jak. Hlavně se ji musím naučit pořádně ovládat, abych náhodou někomu nezpůsobil nějaké problémy nebo zranění. To bych rozhodně nechtěl. Bylo mi jasné, že bych si nikdy neodpustil, kdybych někomu ublížil jenom tím, že jsem neznal vlastní sílu, vlastní moc. Neodpustil bych si to, že jsem se nenaučil používat to, co jsem získal ani nevím jak. Jenže na jednu věc jsem se mohl spolehnout vždycky. Pan Sionn. On tu byl pořád a nabízel mi pomoc, takže jsem doufal, že by mi mohl poradit i s tímhle tím. Jo, jenom si k němu nakráčím a řeknu mu, že absolutně netuším, co se semnou děje, protože jsem se prostě proměnil v pařez… Víte pane Sionne jak jsem vám říkal, že já nemám rád magie a nikdy je mít nebudu? No tak víte co? Překvapení, umím ze sebe udělat pařez… Ano slyšíte dobře, pařez. Nejvíc neužitečná věc na světě. Můžu vám hlídat jako pařez les nebo jenom prostě být krásnou součástí něčí zahrádky. Mírně jsem se uculil nad vlastními myšlenkami. Proč zrovna pařez? Když už musím mít nějakou magii proč to nemohlo být něco užitečného. Proč jsem nedostal magii, která může někoho ochránit, třeba jako pan Sionn, který umí pohybovat věcmi. Proč musím mít něco tak nepodstatného a zbytečného, jako umím se proměnit v pařez. „Ach jo,“ povzdechl jsem si, protože mne vážně nebavilo, že když už se mi něco povede, tak se to zase obrátí proti mně. Když něco nechci, tak to aspoň mohlo být k něčemu. Ale já mám tu smůlu, že když něco nechci, tak se to ještě navíc objeví v nejvíc nevhodné podobě. Aspoň se mi podařilo uniknout tomu pavoukovi díky tomu. Jenže ne tak docela. Zasáhl mne přece? Kousl mne nebo tak něco. Takže ani to, že jsem se pomocí magie proměnil v něco tak nicotného jako je pařez v lese, mi nepomohlo. Možná že kdybych se proměnil v pavouka bylo by to lepší. Jenže jsem netušil, jestli bych vůbec zvládl proměnu v něco lepšího. Na tohle všechno jsem hledal odpovědi, které jsem ovšem poleháváním v trávě a koukáním na nebe nemohl nijak zjistit. Pan Sionn byl někde daleko v hvozdu a já se tu válel. Tak jo, pokud chci odpovědi musím si pro ně dojít.
Pomalu jsem se začal zaměřovat na určité věci v okolí. Cítil jsem podivný pach, který se mi zdál známý, ale popravdě jsem nebyl schopen na něj zacílit. Měl jsem všechno tak divně zamlžené. Musel jsem se hodně zaměřovat na mraky, abych je dokázal pořádně rozeznat. Potřeboval jsem prostě pár minutek, abych se srovnal. Něco tady nesedělo. Pomalu jsem začínal rozpoznávat zvuky kolem, které byly celkem příjemné. Slyšel jsem vzdálené hlasy vlků, kteří museli být nedaleko. Taky jsem slyšel ptáky, kteří kroužili na obloze. Všechno působilo klidně. Postupně jsem začínal cítit chlad hlíny pod sebou. Nebylo to nic nepříjemného, ale bylo mi jasné, že když tu budu polehávat déle, tak bych mohl prochladnout a nemoc jsem si nijak nechtěl připouštět. Kdybych před zimou ochořel, mohl bych umřít nebo hůř, mohl bych být na krku smečky a pana Sionna a jinak naprosto k ničemu. Začal jsem se tedy pomalu zvedat. Nejprve jsem se převalil ze zad na stranu. Nejprve jsem se převalil na bok a pak chvilku čekal, než se všechno ustálí, protože se mi motal celý svět. Taky jsem chtěl trochu zaměřit zrak, abych se ukotvil. Nejprve jsem viděl jenom trávu před sebou. Pomalu jsem cítil, jak se vše ukotvuje. Viděl jsem trávu a nakonec i podivnou skálu, která byla kousek ode mne. Jenže tohle bylo zvláštní. Tu skálu jsem si vůbec nepamatoval. Věděl jsem, že jsem vyběhl z lesa a spadl na zem. Pak jsem měl halucinace o Bratru, který zemřel. Jenže to byla halucinace pořád venku před lesem. Jak bych se mohl v halucinaci přesunout? Že bych chodil v momentě, kdy jsem byl mimo? To bych si snad pamatoval ne? Proč si nepamatuju, jak jsem sem přišel? Pomalu jsem se zvedl do sedu.
Ale proč jsem byl tady? A kde to vlastně jsem?
Ležel jsem a pomalu ztrácel ponětí o čase a prostoru. Těžce se mi dýchalo a tma mě obklopovala, ale nebál jsem se. "Parsifale, nemusíš být statečný, pokud nechceš." Cuklo mi ucho, jak chladný hlas, který se ovšem zdál přátelským prořízl ticho. Slyšel jsem jenom tlukot vlastního srdce a v uších mi pulzovala krev. Hlas tak působil více rušivě, než by působil normálně. "Nebojím se... Jen mě to mrzí," odvětil jsem popravdě. Nebál jsem se, nepředstíral jsem statečnost. I když jsem nezemřel hrdinou smrtí, zaplatil jsem za vlastní hloupost a tak to bylo v pořádku. Jenže jsem měl spoustu věcí, kterých mi bylo líto. Třeba, že už nikdy nepůjdu s panem Sionnem na ten lov. Nebo že už nikdy nenavštívím Smrt, o které mi vyprávěla slečna Iska. Že nikdy nevytáhnu Danie z bahna, nebo že se nikdy nebudu moct rozplívat nad krásou Cashina kožichu. Že už nebudu moct navštívit vyhlídku a koukat se z ní dolů. Že se nikdy nepodívám za Lindasou, jestli je v pořádku. Že už nikdy neuvidím slanou vodu.
"UmChhh," povdzechl jsem si jenom. "Smrt nikdy nepřichází vhod. Navštíví ty, které by ještě nemusela. A těm, kteří ji k sobě zvou, se obloukem vyhýbá," pronesla moje fantazijní představa mrtvého bratra. Už jsem přestával i slyšet. "Hlavní je, že jsi našel domov, možná takový který,..." Zbytek už jsem neslyšel. Jed se konečně dopracoval k mým vnitřním orgánům. První napadl plíce a zhoršil mi dýchání. Postupně začaly vypovídat službu. Stejně jako moje smyslové orgány, které mne opustili před chvílí. Poslední bylo moje srdce. Bojovalo silně. Ale nad jedem z pavouka nemohlo vyhrát. Bratr měl pravdu. Nebolelo to. Přišlo to jenom jako chladná voda. Pomalu jsem se do ní ponořil a nechal se odnést pryč.
Můj pohled se rozdvojoval a podivně matněl. Když jsem přejel pohledem po lese viděl jsem jenom tmu a nic jiného. Bylo to možná dobře. Obří pavouk se pravděpodobně rozhodl, že už se mi nebude věnovat. Asi jsem mu za to nestál. Nebo jenom vymýšlí jak se ke mně dostat? Chtěl jsem se nadzvednout, ale cítil jsem, jak mi ochabují tlapky, které by neunesly ani mouchu. Pohlédl jsem na vlastní bok a uviděl rozmazanou šmouhu, která byla rudá. Pavouk mne opravdu poranil svýmy kusadly a tím do mne vpravil svůj jed. Kéž bych zůstal v lese. Jenomže teď už bylo na nějaké bědování pozdě. Pokusil jsem se znovu nadzvednout a zmizet, jenomže se mi to nedařilo.
Náhle jsem zaslechl známý hlas. Tenhle hlas jsem už hodně dlouho neslyšel. Abych pravdu řekl, neslyšel jsem ho od té doby, co jeho majitel zemřel, když jsem byl hodně malinkatý. Chtěl jsem nadzvednout hlavu, ale nešlo to. Jed postupoval mým tělem dál a dál. Obrátil jsem tedy jenom pohled a snažil se najít bratra, který tu na mne čekal. Jeho tělo působilo zvláštně, ale byl tu. Věděl jsem, že je reálný. Chtěl jsem se ho dotknout, ale nešlo to. Packy jsem měl už natolik ochablé, že by mohly být i nehmotné. Postupná paralíza mi požírala tělo a mě byla jasná jedna věc. Jakmile doputuje jed výš, tak mi postupně ochromý všechny orgány. Věděl jsem, že tohle je konec. I když jsem o pavoučím jedu neměl žádné informace, jeden prostě pozná když umírá. Pohledem jsem se zakotvil na bratrovi, který se mne snažil ukonejšit. Bylo to od něj milé. Už jsem ani nezpochybňoval jeho existenci. Připisoval jsem to možným halucinacím. Pohled mi pomalu zčernal. Viděl jsem nejprve stíny, ale postupně už jen světelné záblesky. Mohl jsem tak odhadovat, co kde je. "Bude to bolet?" zeptal jsem se jenom svého průvodce na posledních chvilkách. Nedokázal jsem říct, kde je, protože jsem přišel i o poslední zbytky zraku. Neviděl jsem nic. "Nebude, bude to jako namočit se do studené vody," pronesl hlas, který mohl být vzdálený, ale taky těsně u mě. Mírně jsem se otřásl. "Sudenou vodu nemám rád," odvětil jsem.
Pařezovitost měla své výhody, ale i podstatné nevýhody. Pavouk mne sice neviděl, ale cítil nebo si byl prostě jenom hodně jistý, že tu někde jsem. Rozhodl se, že to bude muset po okolí prozkoumat důkladně a mě bylo jasné, že dříve nebo později se na moje pařezovité já zaměří. Musím se dostat pryč. Otevřel jsem nepatrně očka, abych zjistil, že je ke mně pavouk zády. Rozhodl jsem se pro taktiku cupitej, čichni, uskoč. Malému pařezu se ve spodku objevily čtyři tlapky. Moje tlapky. Za zády obřího pavouka jsem udělal pár kroků směrem pryč. Pak jsem si přidřepnul, když se pavouk otáčel a prohledával další část. Jakmile na mne vyšpulil svou ohavnou záď, tak jsem udělal dalších několik kroků směrem pryč. Našlapoval jsem opatrně a precizně. Moje kroky nemohly být ani nijak dlouhé, takže jsem se posouval opravdu velice, ale velice pomalu. Párkrát jsem se bál, že mne viděl, ale nic se nestalo. Vždy jsem si úlevou oddechl a pokračoval dál.
Tenhle podivný tanec ovšem nemohl trvat věčně. Takové štěstí jsem neměl. Při jednom přesunu jsem omylem šlápl na větvičku, která mi zapraskala pod tlapkou. Neunesla mojí váhu. Chudák. Jenže chudák já. Rychle jsem přičupnul. Pavouk se otočil a blezkurychle byl u mne. Vlka cítil, ale neviděl. Stál přímo nademnou a já už přímo vdechoval smrt, která vycházela z jeho klapadel, nebo co to bylo. Jsem debil měl jsem se proměnit v pavouka. Došlo mi tohle zjištění ale až příliš pozdě. Teď jsem měl nad sebou monstrum, které vážilo desetkrát nebo možná i víckrát tolik, co já a nedalo se s tím nic dělat. Jen čekat.
Náhle jsem ucítil, jak se ke mně pavouk sehnul. Přímo si na mě lehnul, abych byl přesný, jenomže takovou váhu jsem nemohl unést. Moje pařezovité já se proměnil zpět do podoby vlka, který se teď snažil vytáhnout z pod pavouka. Obří tarantuli to zaskočilo asi tak stejně jako mě. Jenže já aspoň věděl, co chci udělat a to bylo prchnout. Protáhl jsem se kolem klapadel. Jedno z obřích kusadel se mi ovšem otřelo o kůži a rozřízlo ji. Jed z pavouka se mi tak dostal na kožich a do oběhu. Snažil jsem se běžet, co možná nejrychleji pryč. Kličkoval jsem a utíkal. Už jsem před sebou viděl konec lesa. Pavouk se hnal za mnou, ale já se neohlížel. Jen jsem věděl, že tam je. Cítil jsem jak mi dřevění tlapky a divně mi třepotá jazyk v tlamě. Jed se šířil mým krevním řečištěm a čím rychleji jsem běžel, tím více srdce jed pumpovalo do těla. V podstatě jsem vypadnul za okraj lesa. Dopadl jsem na zem a hluboce oddechoval. Otočil jsem pohled směrem k lesu. Na víc jsem se nezmohl. Hlavu jsem měl těžkou a nešlo s ní pohnout. Pavouka jsem ve tmě neviděl. Jen jsem slyšel jeho klap, klap, klapity, klap. Byl naštvaný, že přišel o zákusek.
//Tajga
//Kierb přes Tajgu
Pomalu jsem vkročil do lesa, který byl nepříjemný už na první počuch. Něco tu podivně zapáchalo, ale nebyl jsem schopný říct co. Jako by tu něco tlelo, ale velice pomaloučku. Pach to byl nasládlý a táhlý a já se obával, že bych mohl narazit na něco, co by nebylo úplně tak příjemné. Hlavně do ničeho nešlápnout, protože to bych už z kožichu nikdy nedostal. Mírně jsem natočil hlavu na stranu a pak se podíval do korun stromů. Všiml jsem si, že listí se zamotalo do podivných obřích pavučin. V tomhle lese buď žilo hodně pavouků nebo... jeden hodně velký? Nedávalo to smysl, takhle velký pavouk určitě neexistuje, takže jsem se tím dlouho nezabíval. Moje první teorie se navíc potvrdila. Všude kolem mne lezla spousta malinkatých pavoučků. Ty to sem táhne... fuj... Mírně jsem se ošil a udělal několik neohrabaných kroků směrem od cesty pavouků, abych na nějakého z nich nešlápl, to by byla škoda. Navíc takhle malikatí určitě nosí štěstí.
Zády jsem narazil do jednoho ze stromů. Nebylo to tím, že bych se vyhýbal pavoučkům a tak nedával pozor, ale země se mi divně zachvěla pod nohama. Netušil jsem proč. Pohlédl jsem znovu do korun stromů a zdálo se mi, že se v nich něco pohnulo. Náhle ten pohyb ustal. Byl to jenom zlomek okamžiku, než se z koruny začal k zemi na pavučině spouštět obří pavouk. Na sucho jsem polkl. Neměl jsem moc času na to, vymýšlet co udělat. Utéct bych mu rozhodně nemohl a mě bylo jasné, že mě viděl. Nebo cítil? Pomalu jsem začal obcházet strom tak, abych na pavouka pořád viděl. V momentě, kdy jsem se schoval za kmen, se pavouk konečně dotkl země. Sledoval okolí a tak divně klapal. Klapity klap. Já tu nejsem... Já tu nejsem. Opřel jsem se bokem o strom a snažil se být, co možná nejmenším. Pavouk mě ovšem cítil a blížil se. Věděl jsem to. Zavřel jsem oči a doufal, že to bude rychlé nebo že mě třeba přehlédne. Najednou jsem ucítil zašimrání. Moje tělo se zmenšilo a místo mne byl vedle kmene jenom pařez. Malý a nanicovatý pařez. Jediné, co na něm bylo divné, byla očka, která sledovala okolí. Moje očka. Pavouk byl jen kousek od mého pařezovitého já. Zavřel jsem oči a vytvořil tak dokonalou repliku pařezu. Slyšel jsem klapání i pobíhání pavouka. Jen jsem doufal, že na mne nešlápne. Bál jsem se, že jeho váhu bych rozhodně cítil. Ani jsem neměl čas zpracovávat, jak se mi povedlo proměnit se v pařez, protože strach omezil všechno moje myšlení jenom na to, abych se dostal z tohohle lesa pryč.